Letošní poslední :)

23. prosince 2015 v 20:31 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Letošní prosinec, co se týče své hektičnosti, stál opravdu za to. Myslela jsem si bůhvíco, když jsem neustále odkládala pečení cukroví na později a tu horu prádla na žehlení jsem v ložnici akorát týdny přehazovala sem a tam.. V práci se postupem měsíce tlak zvyšoval a zvyšoval, přidaly se nákupy dárků a já zjistila, že jsem na tom s časem dost bledě. Cukroví jsem nakonec jeden den pekla až skoro do půlnoci a čisté oblečení jsme si asi měsíc tahali rovnou z koše. A víc než kdy jindy jsem si uvědomila, jak mě cizí lidi neskutečně vytáčejí.

Dnes a denně se setkávám s lidskou debilitou v práci. Lidi nechápou, že zázraky se nedějí na počkání a už vůbec ne s přístupem "já chci, tak to udělejte". Někteří jsou tak sobečtí, že očekávají odpověď na e-mail i v sobotu večer či v neděli ráno a když se jí nedočkají, tak zběsile volají a nadávají do telefonu, co si to jako dovolujeme. Naštěstí mě nikdo nevolá, ale mé šefové ano. Žádná slova prosím ani děkuji.. všechno automaticky. Na druhou stranu těch pozitivních lidí je mnohem víc, ale vždy člověku v hlavě utkví to špatné.

Dalším skvělou věcí z mé truhly nápadů bylo jet do Drážďan. Jupíí. Těšila jsem se už měsíc dopředu a nakonec se vlastně vůbec nehodilo jet. Víkend před tím jsem byla celý na Dyzajn marketu v Praze jako prodejce, a tak jsem jela přes spoustu pracovních dní bez víkendu. Do Německa jsme jeli tuto sobotu brzy ráno autobusem, takže jsem v tu chvíli spíš toužila po posteli a konečně nicnedělání (navíc tu pořád strašilo to prádlo). Nuže, jelo se.

Po prvních minutách jízdy jsme zjistili, že máme (jak jinak) to nejlepší místo v autobuse. Naprostí účastníci zájezdu. Přes uličku seděla paní se svou matkou - mladší paní naprostá buranka, sprostá jak dlaždič a neskutečně hlasitá (matinka o nic lepší). Za námi seděli její dva synové, které neoslovovala jinak než "mentále" a "debile". Pořád je peskovala, i když neměla důvod, poté si je začala fotit na facebook - samozřejmě s bleskem a asi na pětkrát. V sedm ráno to bylo naprosto příjemné. O pár chvil později si nezapomněla vyndat své cibulí hojně obložené řízky v chlebu a napomínala debila a mentála, ať to žerou normálně. Po dvou hodinách jízdy pauza na čůrání a zbylou hodinu do cílové destinace naše průvodkyně mluvila a mluvila do reproduktoru o všem možném a nemožném týkající se Drážďan. Skrz hrající sluchátka jsem občas zaslechla úryvky jejího vyprávění a jen přemýšlela, jak tu ženskou vypnout.

Osm hodin volného času v Drážďanech je dlouhá doba a i když jsem tam už byla, tak jsem nevěděla, jak ten čas zabít (a nezabít ty lidi tam). Nekomentuju ty stoupající ceny jídla a pití, ale zoufalost situace kolem toalet musím. Všude vždy hledám záchody (ženská no) a tady ty kilometrové fronty na záchod, kde musíte zaplatit 6€, to bylo něco. Přijde mi to strašně nefér, takhle lidi vydírat a vybírat za WC víc než stojí třeba svařák. Když nemáme nikdo na výběr. S množstvím lidí jsem počítala, ale s tímhle tedy ne. A slavný Primark? Tak to je vůbec české šílenství.. Zavedla mě tam zvědavost, ale jestli tam ještě někdy pojedu, tak lehce napitá, protože je to masakr.

Osm hodin jsme tedy zabili převážně hledáním záchodu, ale uteklo to, bylo krásně (15°C, pche, Weihnachten jak vyšitý), trhy jsou také krásné, svařák výborný (zachutnal mi ten bílý), trdelník obří, výhled z ruského kola parádní. Přesto jsme byli šťastný, když jsme nasedli do našeho autobusu Čedok a razili zase zpět domov. Pomyslnou třešničku na dortu celého dne tvořil ponožkový odér debila a mentála, co se za námi zuli a vytuhli. Průvodkyně naštěstí už neměla co říct. Tak za rok zas!

Moc moc všem děkuju za reakce k minulému článku! Strašně si vážím toho, že tu se mnou po takové době jste a nezanevřeli jste na mě. :))) Krásné Vánoce všem! <3

 

Nový start

16. listopadu 2015 v 18:59 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Když jsem si dnes sedla k počítači a otevřela administraci svého blogu, připadala jsem si tu jako na návštěvě. Tohle místo bylo poslední roky mé milované území a je strašlivý nezvyk teď cvakat do klávesnice něco rozumného. Blog ale miluju a miluju sem psát a vkládat fotky, sdílet střípky svého života s ostatními. A více než před rokem jsem bohužel odešla a nechala jsem to tu ležet. Přišla jsem o členství v AK, přišla jsem určitě o trpělivost mnoha mých věrných čtenářů a přibylo mi tu několik desítek spam-komentářů s nabídkou koupě viagry. Blog měl posledních deset měsíců prázdniny a ráda bych se k němu nějakým způsobem vrátila. Jestli tu budu sama, to se uvidí.

Poslední článek datuje start mé nové životní etapy, která stále trvá a snad jen tak neskončí. Všechno se u mě tak nějak od základu změnilo. Našla jsem si stálou práci, a tak si od dvaceti let už zkouším to, co mě čeká do konce života, nejspíš. Práci mám skvělou a nemůžu si stěžovat, trochu mě to rozmazlilo, že až tam jednou nebudu, tak to bude pěkný skok dolů. Dělám pro jednu šikovnou švadlenku, která má vlastní oděvní značku a šije sukně a další věci pro ženy. Já fotím zboží, vkládám na e-shop, vyřizuji emaily a objednávky, balím balíčky a posílám je. Je to moc fajn práce, kde jsem už více než rok, tak kdo ví, co bude dál. Školu zatím vůbec nemám v plánu, a je mi úplně jasné, že čím déle po maturitě budu mít, tím horší to bude. Ale proč tyto věci nenechat osudu :).

Také už přes půl roku bydlím bez rodičů. V červnu jsme s přítelem rozhodli začít válčit v jednom bytě. Chtěli jsme se poznat už z kraje vztahu, dojížděli jsme za sebou 50km a času stráveného spolu moc nebylo. Sice je teď ten život spíš o počítání výplat a bilancováním mezi "já chci" a "můžeme si to dovolit". Také se motáme v tom, kdy pojedeme na nákup, komu se (ne)chce vytřít, kdo sakra nechal tu roličku na záchodě a co budeme sakra vařit. Občas tu lítají drsný slova nebo taky vařený brambory, ale to tak bývá, když se sejdou dva choleričtí vodnáři. Většinu času se ale snažíme si to tu zvelebovat a vymýšlet, co hezkého spolu podniknem. Máme konečně své soukromí, kde za dveřmi nestojí rodiče nebo sourozenci. Můžeme už něco budovat a jsme si blíž než kdy jindy. Ve skutečnosti jsou pak věci jako nákup a roličky od toaleťáku ty věci, co dělají společné soužití tím nejlepším a neměnila bych.

Mám skvělého kluka, chlapa, muže.. Je to můj skvělý přítel, parťák, milenec, opatrovatel. Je to můj praštěný starší klon v pánském provedení. Umí mi dodat skvělý pocit bezpečí a jistoty, vím, že spolu všchno zvládneme. Držíme se ve všem navzájem a zatím se nám daří být bok po boku už něco málo přes rok. Nechceme toho moc, máme jen jeden plán, za to ale opravdu hodně velký. Chceme být šťastný, co nejdýl to půjde.

Dole pár fotek, výtah za uplynulý rok. Dětičky rostou, my stárneme a tloustneme.. Snad se brzy zase ozvu. :))


Hodnoty

31. října 2014 v 21:39 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Na životě a především na tom mém mě baví ta nepředvídatelnost. Často bývám překvapená, co si to se mnou ten osud vymejšlí. Mile i nemile, ale o tom to je, že jo. A docela si všímám toho, že když se mi delší dobu nedaří a já se musím přes něco složitějšího dostat, že pak přijdou zase strašně krásné věci.. jako bych to měla za odměnu, že jsem se tak dlouho držela. Nebo si těch hezkých věcí najednou víc vážím? Nejsem věřící, ale každopádně věřím v osud, který nás nějakým směrem popohání a my, naší vůlí, kormidlujem a určujem směr. A někdy jakási intuice ovlivňuje naše rozhodnutí, abychom se drželi těch kolejí našeho daného osudu.

Každá událost, co se nám přihodí je zrníčkem v mozaice našich životů, každá zkušenost utváří naši osobnost a žene nás tam, kde máme být. Často si říkám "kdybych kdysi udělala to a to..", ale tak to mělo být. Kdybych udělala jen nějakou drobnost ve svém životě jinak, vychýlilo by mě to z mé osudové dráhy a já bych teď byla třeba úplně někde jinde. A co teprve kdybych dělala jinak větší věci.. byl by ze mě úplně jiný člověk než jsem teď? Určitě. Ale já mám být taková, jako teď a mám být tam kde jsem teď.

Momentálně se mám opravdu skvěle oproti předchozím měsícům. Přesně před rokem jsem na tom byla psychicky strašně a do toho nešťastná na vejšce a věděla jsem, že tam dlouho nevydržím.. časem jsem na VŠ opravdu skončila, musela jsem na pracák, a začala jsem hledat práci. To je taky velká kapitola. Několik měsíců doma, utápění se ve všem. No a od konce května jsem dělala brigádu ve fabrice, manuální fyzicky náročnou práci. A dnes jsem tam byla oficiálně naposledy.

Práce mi po psychické stránce pomohla nejvíce - neměla jsem čas myslet na kraviny. Strašně moc jsem tam toho zažila a dalo mi to hrozně moc. Neštítit se fyzické práce, rychlost a plnění nadsazených norem, brzo vstávat a fungovat s šesti hodinami spánku. Sžila jsem se s kolektivem lidí ve věku mých rodičů a zapadla jsem tam, jak po deseti letech. Zažila jsem tam strašně moc fajn měsíce a hlavně znám hodnotu vydřených peněz. Jsem za ro ráda, protože vím, že nic horšího jen tak nepřijde.

Od pondělí začínám někde jinde něco úplně nového a sama jsem zvědavá, jaké to bude :). Práce je pro mě důležitá, mnohem víc než škola a vzdělání - ano, od té doby co vidím, že titul ztratil na své hodnotě. Psychika občas zlobí, ale poslední čtyři měsíce mě tak moc nakoply, že zvládnu cokoliv. A mimo jiné.. od konce září si připadám jako ve snu. Zažívám něco nepopsatelného, našla jsem člověka, který je mojí dokonalou druhou polovinou, který za mě dokončuje myšlenky a říká věci v ten samý okamžik jako já a má stejné záliby, sny a cíle, shodneme se na každé malé hlouposti a máme totožný smysl pro humor. Je to člověk, kterého znám krátce, ale přijde mi, jako bych ho znala roky, jsem do něj blázen, ale zároveň ho nevidím jen přes ty zamilované růžové brýle, ale realisticky se vším dobrým i špatným a beru ho tak. Jsem šťastná jako nikdy předtím a těším se, co nám budoucnost přinese... :)

 


Krásná mrcha

24. září 2014 v 21:47 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Dokud jsem nepoznala tu zákeřnou mrchu, žilo se mi dobře. Neznala jsem ji, takže jsem nevěděla, co žití s ní obnáší. Věděla jsem hlavně o těch všech negativech, které s ní jdou ruku v ruce, a to mě odrazovalo. Jenže po nějakém čase jsem si jí do života pustila, všichni víme, že se jí nejde vyhýbat navěky. A změnilo se to, můj přístup k ní se změnil.

Přinesla mi moc krásných věcí, které většinou přebily ty horší a já si na ni zvykla, začala jsem ji mít ráda a vypěstovala si na ní závislost. Doprovázela mě životem a já byla díky ní silnější a šťastná, byl důvod pro co žít. Obloha byla modřejší a tráva zelenější. Měla jsem s kým sdílet život, radost i smutek, smích a pláč. Někdy se zdržela na dýl až to bylo nepříjemné, někdy se trochu vzdálila, ale pořád tu byla.. a jeden den mě bodla do každé části těla zvlášť a nadobro se vytratila. A jak už to se závislostmi bývá, přišly abstinenční příznaky jako smutek a stesk po pocitu mít ji zase poblíž. Jak se vypořádat se závislostí, kterou si nelze za peníze koupit?

Je zákeřná, zlá, nepředvídatelná a bolestivá. Ale já po ní přesto toužím, snad jako nikdy po ničem dřív. Ano, je jí mnoho druhů, ale tahle jedna jedinná je nenahraditelná. Kdybych ji neznala, tak ji vidím jen ve filmech a nevěřím, že se takové věci ději i v realitě. Věřím v ni, jen nevím, jestli se přihodí všem. Víte - taková ta velká, osudová, spalující láska. Moc potřebuji milovat a být milována, je mi smutno a ubíjí mě, že lusknutím prstů se to jen tak nezmění. Kéž bych tu krásnou mrchu vůbec neznala..


Nobody to love

17. srpna 2014 v 21:24 | LoveShy
Jistoty - jak těžké je se jich vzdávat. Méněkrát si můžeme být něčím opravdu jisti proti tomu, jak často se nám život bortí pod nohama. Proto je krásné mít ty drobné či větší jistoty a plně a upřímně v ně věřit. Já osobně jistotu potřebuju strašně moc a jakmile je mi nastaven jen prst, chopím se celé ruky a nevzdávám se toho. A to ve většině věcí. Jenže někdy, zaslepeni jistotou, zapomínáme na to, že to není úplně to, co nás naplňuje. Já jako životní realista v takových situacích ztrácím racionální úsudek, asi je mi v té komfortní zóně dobře a.. ano, z této zóny prostě není snadné vystoupit.

A tak jsem pořád tak žila v takové té bezpečné jistotě. Je to něco, co už znám, vím co se může či nemůže přihodit, je mi to důvěrně známé a blízké. Vsugerovala jsem si, že co je bezpečné a jisté je správné a učiní mě šťastnou. Ale žila jsem jen v iluzi štěstí, protože jsem věřila v ty své malé jistoty. A pak, ne že bych svou komfortní zónu z ničeho nic opustila. Já se v ní prostě ocitla, vhozená přímo na zem. Myslela jsem si, že to ponesu špatně a že se z té země dlouho nezvednu. Myslela jsem, že mi najednou v té nejistotě bude nepříjemně a nepohodlně, že se tak vlastně nedá žít. Ale já mohla, překvapivě mi tak začalo být vlastně strašně fajn. A tohle je věc, která vás také zaskočí - když najednou zvládnete něco, o čem jste si mysleli, že na to nemáte. Sice jsem ztratila jednu svou jistotu, ale získala jsem novou, o kterou mě už jen tak něco nepřipraví. A to jistotu, že já sama zvládnu cokoliv.

Jako by se mi teď otevřel celý svět, který jsem ve své bublině neviděla - nebo spíš vidět nepotřebovala. Je krásné stát pevně na svých nohách a moci dělat cokoli si umanu. Je skvělé mít svůj racionální postoj, ale zároveň romanticky snít a naivně plánovat. Pochybuji, že by za ten nával euforie mohl z ničeho nic ten Fevarin co už několik měsíců zobu. Nejlepší terapií je beztak srovnat si život a zjistit, co chcem. Já to ještě tak úplně nevím, ale myslím, že se ubírám správným směrem. Doufám, že mi tento přístup vydrží déle, než momentální předpověď počasí.


Mraky nadýchané jako sladká cukrová vata se ten den líně potulovaly těsně nad horizonzem. S kopcema je odděloval tenký pruh azurově modré oblohy, jinak bylo nebe naprosto vymetené. Výhled několik kilometrů daleko, domy, mosty, řeka a podél ní klikatící se železnice. Jinak prostá pozdně letní příroda, nevtíravé teplo v kombinaci s příjemným chladem. Ty a já, já a ty a chvíle tak perfektní, že se ani nechce věřit, že se to děje ve skutečnosti. Ztěžklé nohy, prázdná mysl, žaludek plný poblázněných motýlů. Jako by nebylo žádné předtím, ani neexistovalo potom, jenom ta chvíle, kterou máme teď a tady, nic víc. Cítím žíly a v nich živou krev proudící, tisknu se, abych slyšela být srdce. Vítr mi cuchá vlasy a slunce mi praží do kůže. Úder srdce. Umírám zimou a padám k zemi horkem. Další. V tom tichu není krásnějšího zvuku než toho pravidelného rytmu. Zhluboka se nadechnu. Ty a já, já a ty. Díky tomuto všemu, co se odehrává najednou během pár vteřin, tak strašlivě a nádherně, hořkosladce a po dlouhé době cítím, že jsem naživu.



Další články


Kam dál