na Blog.cz

Vím, že je to zvláštní téma na článek, ale chtěla bych sdílet své zkušenosti se svými kožními problémy. Sama bych totiž před několika lety, kdy mé problémy začaly, ocenila článek někoho, kdo už nějaké ty zkušenosti má. Kůže je moje největší trápení, každý den stojím před zrcadlem a říkám si, proč sakra vypadám tak, jak vypadám. Dala bych cokoliv za byť jen trošinku lepší pleť. Připadám si ošklivá, nechci, aby mě někdo viděl bez make-upu, závidím všem, co po ránu vypadají normálně. Proto se nerada fotím, proto nerada spím u někoho jiného, proto nerada chodím do bazénu. Kolik času já strávím večer před zrcadlem s gelama a tonikama, jen abych se mohla ráno probudit s pocitem, že nebudu celá osypaná. Nechci se ale litovat.

Akné. Známe všichni. Jenže zbavit se ho je šílený proces. Je způsobeno větší činností a uzavření mazových žláz, a ty jsou hodně ovlivněny mužským hormonem, testosteronem. Nastane puberta, hormony lítají a kůže se mastí. Bylo mi dvanáct, měla jsem pleť jako děťátko, pak přišla třináctka a nedalo se na mě koukat. Celá jsem se osypala a vypadala jsem jak permanentně naolejovaná. Vlasy se mi mastily a hrozně rychle mi začalo růst obočí, řasy, vlasy a vlastně všechny chlupy obecně. Utrpení. A všechno jen díky hormonům. Po neúspěšném vyzkoušení takových těch věciček z reklam a drogérií jsem začala chodit na kosmetiku, kde mi kosmetička čistila pleť, pupínky i černé tečky. Ale to mělo jen krátkodobý účinek a pak se to o poznání více zhoršilo. Chodila jsem tam skoro každý týden, protože se mi dělaly pořád a pořád pupínky a já nevěděla, co s tím. Strašně mě to bolelo, zažila jsem si dokonce i kyseliny na obličeji… no ale naštěstí jsem v tu dobu tolik neřešila, jak vypadám, protože jsem byla mladší. Vypadat teď tak, jako jsem vypadala dřív, tak nevyjdu mezi lidi. S kosmetičkou se to řešilo docela dlouho a pak, když už bylo jasný, že je to málo, jsme zašli na kožní. Tam mi nasadili léčbu antibiotiky, mazala jsem se na noc a na den různýma mastičkama. Zažila jsem fázi, kdy se to zhoršilo, loupala jsem se, byla jsem celá rudá, ale pak se to začalo lepšit a do teď jsou znát výsledky. Když se na mě podíváte teď, asi mi s klidem řeknete, že to mám v pohodě. No, to vidíte vy, já samozřejmě vnímám kriticky každý milimetr čtvereční mého obličeje. Zbylo mi dost jizviček na čele a na bradě, černých teček se nelze moc dobře zbavit a pórů a mastné pleti taky úplně ne. Na kožním mi řekli, že se to krásně zlepšilo, ale sem tam mě to ještě potrápí. Aby toho nebylo málo, záda a ramena se také občas ozvou. Když se v létě opálím, jsem celá flekatá, protože jizvičky se prostě neopálí.

S akné jsem se smířila, protože tím trpí skoro každý druhý. Ale miláček jménem "vitiligo" se objevil letos v únoru. Vitiligo je ve zkratce ztráta pigmentu. Je to geneticky daná nemoc, neinfekční a ojedinělá. Trpí ji pouze jedno procento lidí na světě a já jsem samozřejmě mezi nimi. Už dýl, možná i víc než rok mám na těle bílé fleky. Objevují se v místech, kde jsou kožní záhyby. Myslela jsem si, že je to normální, ale letos se tak nějak zjistilo, že není. Podpaží, boky, třísla, pod kolenem, hrudník, a když jsem přijela z Alp, tak i obličej. Jsou to prostě úplně bílé fleky nepravidelně ohraničené. A vypadá to divně. Opět jsem navštívila kamarády na kožním a tam mi řekli, že mám právě tuhle nemoc. A že se to nedá léčit. Ale že to zkusíme. Začala jsem chodit na "ozařování" horským sluníčkem, proste řečeno - vypadá to jak solárko. Koupila jsem si mastičku za tisíc korun jménem "Vitiskin", která má pigment navrátit a dvakrát denně všechno mažu. Za ty tři měsíce, co tam chodím, jsem se akorát opálila do hněda všude jinde, jen ne na těch flekách. Na obličeji to trochu zmizelo, ale to, co mám už přes rok, se vůbec nemění. Maximálně to zrůžoví, pálí to a nic. Všichni mi říkají, že to není nic závažného, že je to podmíněno z velké části i stresem a že se s tím dá žít. Což o to, žít se s tím dá, ale nebaví mě to. Třikrát týdně chodím na kožní, každý den musím myslet na to, abych se nezapomněla namazat. Když se do června nic nezmění, přestáváme s léčbou. A i kdyby se to zlepšilo, tak se to bude pořád vracet, rok co rok. Akorát se mi objevují další a další fleky - kolem pih, na čele, na zádech, na hřbetech rukou…

Na světě existuje neskutečně hodně nemocí a já jsem tak ráda, že jsem relativně zdravá. Ale štve mě tohle, protože mi to podkopává sebevědomí, začínám se před lidmi víc stydět a v čemkoli, co dělám mam menší jistotu. A vždycky, když se vidím, tak se mi chce brečet, protože se tak moc snažím a ono se to nelepší. Nevím, co dodat k holkám s hezkou pletí, jak na sebe patlají make-up a s jedinným pupínkem na bradě už šílí a nadávají. A vždycky mě dostává, jak si dávají holky na facebook fotku s popisem "jejda, nenamalovaná, fuj" a vypadají tam, jak z titulky Vogue. Pro ty mám vzkaz - FUCK YOOOU!

Pokud máte někdo taky problémy s kůží, doufám, že chápete, že v tom fakt nejste sami. Se mnou nejste v podstatě skoro v ničem sami, protože je málo věcí, kterýma já netrpím (ahem :D).

Docela jsem se překonala a teď udělám něco, co jsem ještě nikdy neudělala - vytáhla jsem starý fotky, a že jich mám pěkně hodně, kde je vidět moje nemocná pleť. Stydím se za to, ale je mi to tak nějak jedno, ráda bych hlavně, aby ostatní viděli, čím jsem si prošla. Nebyl na mě hezký pohled, z roztomilého dítěte se ze mě v pubertě stal opupínkovaný zpocený tlouštík s rovnátky.

Dala jsem si velkou pauzu, opět. Nevím, co to se mnou na jaře vždycky je, že každoročně ztrácím chuť do hodně věcí. Abych se přiznala, teď jsem absolutně ztratila chuť do té jedinné věci, co mě vždycky naplňovala. Nejsem moc sebevědomý člověk, a tak se snažím si věřit aspoň v něčem. Vždycky to byly dvě věci - angličtina a focení. Teď jsem ve škole sama sebe strašně zklamala v angličtině, pokazila jsem si, co jsem mohla a stalo se to tak rychle. A focení.. jeden člověk mě v něm hrozně srazil dolů. Nemyslím si, že fotím bůhvíjak dobře. Ale víte co? Baví mě to. Jenže když vám někdo řekne, že jste nula, jak vás to může bavit dál? Já vím, že sice fotím pro sebe, ne pro ostatní, ale ztrácím motivaci. Bylo mi řečeno, že zrcadlovku má teď každej Pepa, a že ať s tou svou moc nemachruju. Tak já už nevím. Nikdo nebere v potaz, že já jsem si ten foťák koupila sama a že ho mám už tři roky. A že focení miluju a že nefotím jenom proto, abych měla pěkný profilovky nebo fotky podobné těm z tumblr. Strašně mě to mrzí, uložila jsem na několik týdnů foťák a na blog jsem nemohla ani vkročit, protože mi bylo hrozně. Měla jsem chuť všechno smazat, říkala jsem si "Na co si to tu hraješ?". A teď jsem ve fázi, kdy je mi to už jedno. Musím jen v sobě zas najít tu chuť a přenýst se přes hloupý lidi.

Celkově jsem teď měla divný období. Nešel mi několik týdnů internet, tak jsem si začala číst knížky, co mi půjčila babička z chalupy. Samej Remarque a podobně. A byla jsem na profesionálním focení s miminkem, já musela stát modelem, to byla hrůza. Za objektivem je přeci jen líp. Navštívila mě teta z Moravy, byla dojatá, že jsme všichni pohromadě a v rodině se intenzivně plánuje svatba. A dělám řidičák, za deset dní zkoušky. Vůbec nevím, jak to zvládnu, ale strašně mě to baví. Nechodím celý květen do školy, protože máme praxe. Dělám ve firmě, pro kterou táta pracuje. Jsou tam všichni hrozně hodný, za tři dny jsem se tam dozvěděla strašně moc věcí - od účtování a ekonomický situace firmy až po to, kdo tam kdy koho podvedl. Jen tam pro mě přeci jen nemají tolik práce, jsem tam hrozně navíc.

To je tak vše, co jsem chtěla. Za ten měsíc praxe bych si chtěla dát všechno do kupy, když nemusím dělat úkoly nebo se učit. Takže se dám dohromady s tím focením a doufám, že to bude lepší a bude mě to bavit a naplňovat jako tomu tak vždycky bylo. A k tomu patří i blog. Už mi to tu taky chybí :)

Nejsem si jistá, jestli budu ještě někdy přispívat na tento blog. Hezký úvod po těch týdnech neaktivity.

Jak začíná být slušnější počasí (když nepočítám to sněžení o víkendu), tak samozřejmě víc fotím a chytám větší chuť psát a vkládat sem spoustu věcí. Ale zase mě to nějak opouští - už jenom ten fakt, že to tu zná tolik lidí, a o spoustě z nich ani ještě nevím.. A vzhledem k tomu, jak moc jsem se tomuhle blogu dokázala svěřit je mi to nepříjemné. Za žádnou cenu to tu nechci opustit, ale mám pocit, že mi toho moc nezbývá. Tohle byla moje úniková cesta od světa, můj druhý svět, kde byla každá informace v bezpečí, ale teď už tomu nevěřím. Nechci být pro ostatní čitelná tak moc jako jsem vždy bývala tady. Ať mě lidi v reálu poznají tam, tak to mělo vždycky být. Své dva světy nedokážu spojit v jeden.

Tak strašně bych sem teď ráda napsala všechno, co momentálně potřebuju někomu říct, protože jsem to tak dělala vždycky a byla jsem spokojená. Ale už to asi neumím. A není to dobrý nápad. Všechno si odteď nechávám pro sebe a všechno si budu řešit sama. Už bylo dost té otevřenosti a upřímnosti, nevyplácí se to. Do konce života přece budu žít sama se sebou a chci umět se s věcma prát sama. Takže.. tak moc otevřené příspěvky z mého života se tu už objevovat nebudou, fotky snad dál ano, protože focení mě nepustí nikdy a fotit fotky do šuplíku se mi nechce.

Jak už možná mnozí z vás víte, vyhrála jsem soutěž s blog.cz a mall.cz a minulý týden mi dorazila výhra - poukazy v hodnotě 6000,- Kč. Samozřejmě jsem měla už jasno, co si pořídím - objektiv, na který za jiných okolností prostě peníze nemám, ale vím, že ho využiju. Jenže jsem si nějak nemohla vybrat, protože jsem nechtěla doplácet moc a pod šest tisíc se nic slušnýho najít nedalo. Nakonec jsem vychytala akci, kdy zlevnili tuhle krasavici - "Sigma AF 70-300 mm f/4-5,6 APO DG Macro pro Canon", což lidem co se v tom nevyznají asi moc neřekne.. takže zcela jednoduše jde o objektiv se zoomem a ohnisko 70-300mm znamená, že musím od objektu stát dál, abych vůbec mohla ostřit. Funguje dobře jako dalekohled. Má také funkci makro, stačí jen manuálně přepnout přímo na objektivu. K tomu jsem si přiobjednala brašnu, protože za dva roky, co foťák mám jsem nebyla schopná si žádnou pořídit. Značka - Banana Hammock :D, materiál neopren, cena skvělá. Tento týden mi balíček konečně přišel. No, balíček, spíš BALÍK. Sice měl dvě kila, ale ta krabice byla přímo obří. Z objektivu jsem byla naprosto nadšená, přišel v balení s pouzdrem na něj a se sluneční clonou. Je obrovskej, těžkej, ale skvělej. Hned jsem si ho šla ozkoušet ven, ale těším se, až ho vezmu spíš do města a budu fotit lidi. Tajně, hodně z dálky, hihi. Takže chci jen tak poděkovat těm, co mi tohle poskytnuli, že jsem si nic lepšího přát nemohla a jsem hrozně happy :))

Asi jediná fotka, na které vyzní velikost objektivu. Jeho délka se pohybuje mezi 14-20 cm. Se clonou 25cm.

Věci, které by měly být z principu snadné, jsou mnohdy vůbec nejkomplikovanější. Tak například vztahy mezi ženami a muži. Určitě má každý v záloze svůj osobní příběh, a tak mi dá za pravdu. Nerada se o tomto tématu bavím, je to poprvé a nejspíš naposled.

Přátelství mezi opačným pohlavím
Haha, nekonečná debata. Jde to nebo ne? Za mě říkám ne. Pokud ovšem někdo udržujete pevné přátelství s opačným pohlavím a funguje to, brát vám to nebudu. Nevěřím v lásku, ale věřím v něco, co mezi lidmi je, věřím v chemii. Pokud se přátelí muž a žena, zřejmě si rozumí, zřejmě si navzájem nejsou odpudiví a zřejmě spolu tráví nějaký čas. Dřív nebo později to jeden začne brát jinak, a to ani nemusí chtít. Nejde to moc ovlivnit. Ovšemže ani jeden nechce o cenné přátelství přijít tím, že by se do toho začaly plést vážnější emoce. Buď zariskuje a projeví své city nebo to navždy zůstane u přátelství, bude se každý den trápit a ten druhý se to nikdy nedoví. Nedávno jsem viděla výzkum, kde byli zpovídáni studenti vysokých škol, zda mají mezi přáteli někoho opačného pohlaví. Kdo měl, byl dotázán, zda je mezi nimi něco víc. Přes padesát procent všech, jak žen tak mužů řeklo, že buď oni sami jsou zamilovaní nebo mají tušení, že ten druhý by chtěl něco víc. Zbytek si to nechtěl připustit, ale bylo vidět, že nad tím také váhají. Sama jsem nikdy neměla hodně dobrého klučičího kamaráda a docela se bojím si nějakého takového hledat, protože ztratit ho případně tím, že to jeden bude chtít jinak je nemilé.

Za všechno můžou chlapi!
Nesnáším feministky a možná je to i tím, že jsem byla vychována muži. Rozhodně si nemyslím, že za veškeré problémy v lidských vztazích můžou právě chlapi. Pořád se to na ně hází a přitom je to vina na obouch stranách úplně stejná. Ženy se neustále bojí, že jim muži ublíží. A čím? Že je podvedou, odmítnou, odkopnou? To samé dělají i ženy. Občas jsou hlavně jim city lhostejné a neuvědomují si, jak můžou svým chováním ublížit. Že prý jde chlapům jenom o sex? A ženský ho nechtěj? Určitě ne všem jde jen o to, to jsou předsudky. Ale jestli to někomu vadí, tak ať preventivně hledá v oddělení "mniši v celibátu". Co se týče nevěry, podvádí jak muži tak ženy. Proč podvádí? Protože se nudí. Chyba je i na vaší straně, co se týče stanovené důvěry. Zklamání z odmítnutí? Mnohem víc jsem viděla trpět muže než ženy. Pro chlapy je těžší zaujmout ženu, když je ten první krok něco, co se od nich přirozeně očekává. Musí být frustrující, když vás odmítne žena, která má dle mého možnosti zjednodušené. Zklamání z rozchodu? Ženy se nějaký čas trápí, navenek je to znát, ale ve skutečnosti se z toho brzy oklepou. Muži vypadají navenek v pohodě, ale těžko zapomínají. Samozřejmě, každý je jiný, teď to akorát zní tak, že ženy jsou bezcitné svině. Jen chci poukázat na to, že předsudky v tomto ohledu nejsou na místě. Z vlastní zkušenosti třeba vím, že když se zamiluje holka, stane se z ní spíš takový posedlý maniak. Když už se zamiluje muž, udělá pro svou polovičku cokoliv. Pokud se někdo v tomhle ohledu už zklamal, vybral si špatného člověka.

Na světě existuje ten jeden pravý člověk pro tebe
Nikdy nepoznáte, jestli tu náhodou neexistuje někdo lepší než ten současný. Respektive - vždycky tu bude někdo lepší, záleží na tom, jestli na něj někdy narazíte. Myslím, že každý jsme schopen si rozumět téměř s každým, ale pak už záleží na maličkostech, aby tam bylo to "to". Přijde mi nesmysl vysnívat si ideálního partnera stejně tak jako dávat důvody proč milujeme. Nejdůležitější je cítit se s tím druhým prostě fajn, i přes to, že není perfektní. Myslím si, že to, že vás někdo přijme takového, jaký jste a ještě vás za to má rád je ta nejnelogičtější, ale nejhezčí věc.

Láska bolí!
Zlomená ruka bolí, láska ne. Já pořád říkám, že jaký si to uděláš, takový to máš. Proč by mělo něco bolet, když si průběh takových věcí určujeme sami. Úplně bych smazala řeči o láskou zasažených srdíčkách a tak podobně. Všechno je to v hlavě. Pokud se člověk trápí, je něco špatně a tak by to být nemělo. Nejlepší je přístup "na světě je tolik lidí, proč se trápit jedním" a dávání věcem volný průběh. Nikdo mi nestojí za to, abych svůj krátký život promarnila brečením do polštáře. Nerada se připravuju o hezké okamžiky, kterých je sakra málo.

A to, čím se řídím já?
Mezi mnou a tebou by to mělo být tak lehké jako dýchání.

Konečně, od narození tý naší prďolky, jsem si našla čas a ještě za slušného světla jsem navštívila mamku se zrcadlovkou. Mé sestřičce Vanesce je něco přes dva měsíce a je nadlidský úkol ji vyfotit v normální poloze. No, ale lítala jsem pořád kolem ní a mám neskutečně moc fotek, takže pár hezkých jsem vybrat mohla. Chvilku spala, pak jedla, pak se s náma smála a nakonec měla záchvat breku. A zas dokola. Asi ani nemusím dodávat, že je naprosto úžasná a že jí miluju a je to jedna z mála veselých věcí, ze kterých se těším.

Minulý týden měl náš kraj jarní prázdniny, a jak už jsem v minulém článku psala, jeli jsme do Alp. Jedna profesorka od nás ze školy z vlastní iniciativy udělala partu dvaceti lidí ze všech ročníků a sama s náma jela. Jelikož jí máme hrozně rádi a lákala představa strávení prázdnin na svahu s přáteli za malé peníze, tak jsme neváhali a jeli. Odjeli jsme v neděli večer a vrátili se v sobotu ráno, lyžovali jsme pět celých dní. Počasí bylo úžasné, možná až moc teplo, sníh byl těžký a jeden den se na něm nedalo vůbec jezdit. Lyžarské středisko Zettersfeld jsme už znali od prváku, a tak jsme si tam jezdili svý oblíbený trasy, sem tam se zastavili a fotili se, skákali do sněhu, točili videa, jedli svý sváči.. Po lyžování jsme jeli nakoupit do intersparu (btw prostě miluju rakouský/německý/jakýkoli zahraniční krámy protože tam toho maj TOLIK a LEVNÝ) a potom sprchy, večeře a volný večer. Večery jsme trávili jak jinak než pitím. Ha, musím říct, že jsem za celý pobyt vypila jen jedno pivo a to Duff, protože jsem ho chtěla konečně ochutnat (a řeknu vám, nic moc, mě moc nechutná, je to taková vodička). Kluci tam chlastali all day all night, ale já se bavila i bez toho, navíc jsem chtěla být použitelná druhý den, když už jsem si ten zájezd zaplatila, pít můžu doma. Takže večer jsme se všichni vždycky sešli u někoho na pokoji, byli jsme asi trochu hlučný, koukali jsme na filmy, hráli aktivity nebo se jen bavili o společných zážitcích s učitelama. Strašně jsme tam pořád něco jedli, ve dvě v noci si otevřít nutelu byla normálka a až doteď je mi ze sebe na blití, co všechno jsme tam sežrali :D.

Dva lidi si zlomili ruku, jeden člověk natáhl koleno a já jsem si rozbila koleno na schodech, když jsme vymysleli ježdění po schodech po matračkách (byl blbej nápad to jet po kolenou, hlavou dolů, udělala jsem přemet a totálně jsem se rozbila, odneslo to koleno). Skoro všichni si opálili nebo spálili obličeje, já neměla ani červenej nos (haha, pigment nula). Po příjezdu domů jsem se ale začala šíleně loupat a vyskočily my bílý fleky na obličeji. Primářka na kožním mi řekla, že mám vážnou kožní nemoc (ty fleky mám už dýl po celým těle), kterou trpí 1% populace (lucky me!) a že to není moc dobře léčitelný. Je to dědičný, neinfekční a při každým pohledu do zrcadla si připadám jak ten největší hnus světa. Sebevědomí trpí. Takže teď chodím třikrát týdně na kožní na fotoléčbu a musím si koupit mastičku za litra a není jistý, jestli to pomůže. Akné, ekzém, tmavý pihy po celým těle a teď do toho ztráta pigmentu. Prodám kůži. Zn. Hned!

Jedinná pozitivní zpráva je, že jsem v Alpách vyfotila fotku do soutěže Ukaž světu svůj blog na Srdci blogu (soutěž spočívala ve vyfocení nápisu blogu na nějakém veřejném místě) a tu soutěž jsem v jedné z jejích kategorií vyhrála. Takže mám poukaz v hodnotě 6000,- na stránkách mall.cz. Vůbec jsem s tím nepočítala a jsem o to víc ráda. Hodně lidem to asi leží v žaludku, mají pocit, že to měl vyhrát někdo jiný a otloukaj mi to o hlavu, ale CO JÁ S TÍM? Já si tu výhru nevybrala, jen jsem se jako všichni ostatní zúčastnila a povedlo se to.

Po prázdninách se ve škole učitelé zbláznili, jsem z toho absolutně v pytli, protože takhle špatný známky jsem nikdy neměla. Třídní je na mě zlej, do toho zdravotní potíže, do toho mě zas všechno štve, mám pocit, že nic nevychází a prostě.. ať už je léto. Nebo aspoň květen, kdy máme měsíční praxi a nebudem ve škole. Myslím, že teď nikdo nemá nějak šťastný období. Kdo mě zná, ví, že se vždycky snažím být v pohodě a moc si nestěžovat a taky to moc nedělám. Ale to pitomý zrcadlo mi každý den několikrát připomene, jak na nic to teď je. Přežila jsem rozvod, ztrátu rodiny, kamarádů, špatný známky.. ale to, že mám doživotní nemoci, zjizvený celý tělo včetně obličeje, s tím se zatím nejde smířit.

Chtěla bych se zúčastnit této soutěže a dnešek je poslední den, kdy je možné odeslat soutěžní fotku. Momentálně jsem v rakouských Alpách v městě Lienz skoro u italských hranic, chytáme tu poomalou wifi, bydlíme v 1000m.n.m. a máme se celkem fajn. Tuhle fotku jsem fotila na nejvyšším vrcholu (2284m.n.m.) lyžařského střediska Zettersfeld.

Zítra jedu na jarní prázdniny do Alp a ačkoli bych asi měla spát na tu dlouhou cestu nebo balit nebo cokoliv jiného, sedím tu už asi pět hodin v slzách kvůli nejrůznějším věcem. A nakonec jsem se z jedné z nich potřebovala vypsat. Možná je to kravina, ale prostě to potřebuju. Nikdy bych nevěřila, že se snížím na takovou úroveň, že budu psát tolik na blog. Nevadí mi to, protože stejně nikdo neví, o co jde. Kdo to bude číst, možná se vám to bude zdát stupidní, jak od 13ti letý holky, ale opravdu ne.

Jelikož nemáme nic v lednici a já nemůžu jíst, což by mě dokonale zabavilo a vyhýbám se učení.. usoudila jsem kliknout na tu strašidelnou záložku blog.cz a konečně něco napsat. Ne, vlastně každý den myslím na to, kdy začnu zase intenzivně přidávat články, ale nikdy se k tomu nedostanu. Sama žasnu nad tím, co se ze mě v poslední době stalo. Například foťák jsem v ruce nedržela pěkně dlouho. Nejhorší je, že nemám vůbec žádné výčitky svědomí z toho, jak momentálně žiju. Můj život bych teď popsala jako takovej vystydlej guláš (:D).. hodně věcí je zamotaných do sebe, ale už to trvá delší dobu, že je mi to jedno. A co pořád dělám, co je novýho, že by něco zajímavýho?

Nefotím, nepíšu, nečtu, nebásním, nesním. Nemám inspiraci, nápady, chuť ani čas. Nutit se nebudu. Školu flákám, záměrně se ulejvám. V noci nespím, ponocuju, začla jsem pít ráno kafe a tím se ten deficit snažím nějak zachránit. Obarvila jsem si vlasy, chci piercing do jazyka ale nemam na to koule. Žeru a žeru, ale naproti tomu jsem se dala do intenzivního cvičení, který má výsledky. Starám se o sestřičku, věnuju se bráchovi. Oslavila jsem 18tiny, přežila mrazy s -30°C v jakékoli denní době.

Občas se cítím krásně, milována.. a někdy si pak připadám jak ta největší hrouda hoven. Zažila jsem skvělý chvíle, ale ty předcházely nebo následovaly ty o poznání horší a nepříjemnější. Toužím vrátit čas rok zpátky a udělat pár věcí jinak, nebo ho aspoň tedy o trochu posunout, aby se momentální věci hnuly. Láska mého života se bude ženit a já jsem forever alone.

Odpoledne trávím stále s jednou kamarádkou, s kterou teď děláme skoro vše spolu, a která mě jako jedna z mála teď drží nad vodou. Celé dny se smějeme, po nocích brečíme. Tancujem spolu na shufflin, najednou se zamilováváme, opíjíme, jezdíme domů v pět ráno, trávíme čas na 9gagu a přenášíme meme do reálného života, šikanujem lidi. Minulý týden jsme dva dny jak krávy zvracely po kebabu. Po večerech lítáme po městě, vylezly jsme na náš liberecký "Hollywood sign".

A taky jsme spolu byly utratit dvě stovky za Star Wars ve 3D, ale vůbec vůbec nám těch peněz nebylo líto. A taky není nad to přijít do sálu s rozsvíceným světelným mečem, hezky tématicky!

Udělaly jsme si z našich životů jeden nekonečnej smích, užíváme si své svobody svým vlastním způsobem, kašlem na ostatní co si myslí a v každý situaci si navzájem pomůžem, nenecháme se brečet, žádnej problém není překážkou, zavoláme si klidně uprostřed noci, když je to nutný, vždycky víme že ta druhá bude poslouchat a rozumět, protože to máme v hlavě úplně stejně ujetý. Jsme strašně zlý, pomlouváme, lžeme, podvádíme, bůh si z nás dělá prdel a karma nám vše vrací i s tučnýma úrokama. Škoda, že je nám to jedno. Co bylo včera nebo bude zejtra? To je fuk, uvidíme. To, co je teď, je hlavní. I když děláme věci, který momentálně dobrý správný vůbec nejsou, dělají nás šťastný a každá, byť špatná nesprávná věc, stojí i za krátkou chvilku štěstí. Absolutně to za to stojí.

Udělala jsem si seznam věcí, který chci do konce života udělat. A taky věci, který chci stihnout letos. Nemůžu se dočkat jara, a léta především. Chci si dát všechno do kupy, chci být více bez starostí, mít čistou hlavu a netrápit se zbytečnostmi. Vidět zas slunce, zelenou trávu a slyšet ptáky zpívat. Chci se probouzet do světla a tepla a v noci pozorovat tiše hvězdy s milovanými lidmi. Pořádně se nadechnout, vyspat se do růžova a mít konečně plnohodnotný pocit, že žiju.