Jak život šel dál...

13. prosince 2009 v 22:53 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Tak po dlouhé době opět zdravím všechny pozůstalé^^

Jak jste si mohli všimnout, černotu vystřídal nový dess s líbací fotkou v záhlaví a já jsem tu. Nebyla jsem tak dlouho pryč, jak jsem plánovala, ale účel to splnilo. A ptáte se, proč jsem tu udělala?
Ten den - 2. prosince - jsem měla divnou náladu. Už to bylo druhým týdnem co jsem marodila a nebyla jsem 5 dní venku. Byl to jeden z těch dní, kdy jsem byla celý den doma, koukala jsem do televize nebo do monitoru počítače a neuvěřitelně se nudila. Večer jsem si četla statusy kamarádů a všechny byly šťastné a o to víc mě zamrzelo, že mi nikdo nenapsal, nikdo nedal vědět. Asi mi v tu chvíli ruplo v kouli a kdybych měla někoho po ruce, tak bych ho v tu chvilku mírně zbila. No a blog byl v tu chvíli jedinná věc, kterou jsem mohla změnit. Blog mám už hodně dlouho a má pro mě velký význam. Mám tu uložené vzpomínky a jsem tu ráda, na druhou stranu však mě sem ten blog moc váže. Už bloguju hrozně dlouho a mám pocit, že zrovna tu samou dobu jsem místo toho měla dělat něco jinýho. Něco trochu víc v realitě. Myslím, že jsem tu poznala skvělé lidi, ale stejně je nemůžu vídat a je velmi těžké se kamarádit po netu. Prostě se mi v tu chvíli v hlavě tak nějak ozvalo pár výčitek a já jsem v tom záchvatu zlosti začernila tenhle blog. Asi jsem si to potřebovala nechat uležet v hlavě, jít mezi lidi a trochu se uklidnit. Jsem labilní člověk, dělám unáhlená rozhodnutí, to vím. Taky mi přišlo, že poslední dobou do článků písu jen nesmysly, slova bez významu napsaná tak, jak mi přišla na jazyk. Ano, psala jsem články které jsem si dopředu nikdy nepromyslela. Tlačítko "nový článek" jsem mačkala bez rozmyslu a bez jedinného nápadu, co budu psát. A pak jsem vždycky psala a psala tak, jak mi zobák narostl a článek neměl ani hlavu, ani patu. Nevím jestli jsou mé snahy o vtipnost úspěšné, ale mnohdy plácám nesmysly. A v neposlední řadě mi přijde, že tento blog se stal takovým okénkem do mého soukromí. Uvědomila jsem si, že zezačátku tohoto blogu jsem tu neprozradila ani své pravé jméno, ale teď jsem tu psala úplně všechno a dávala fotky. Svěruji blogu své pocity a lidé co sem chodí si to mohou přečíst. Chtěla bych, aby mě poznali sami, ne z mých výplodů co tu píšu. Já jsem v písemném projevu jiná. Asi by nebylo správné, kdyby jste si vy, kteří mě neznáte dělali závěry o tom jaká jsem, tady z blogu a mých článků.

V životě každého člověka se najde hodně okamžiků, kdy si uvědomí, co vlastně je a proč tu je. A já si tak občas říkám co tu dělám? Ikdyž mám na facebooku 400 přátel, neznám z nich dobře ani jednu polovinu. Zrovna mě nebaví poslouchat od mých kámošů, jak se kdo o víkendu opil a ještě do toho se začnu nesmyslně hádat s lidmi, od kterých to zrovna nepotřebuju. Když tu pak u počítače celý večer sedím, kašlu na úkoly a cpu se kyselýma okurkama, nemyslím si, že dělám něco dobře. Píšu si tu sérii nesmyslných článků s názvem vždy začínajícím na "Jak" zalezlá na svým blogu. O víkendu se tu ve čtyři ráno tiše plížím bytem a hledám psa a pak když přesvědčuju rozespalýho taťku, že je teprv půlnoc, dojde mi, že se něco musí okamžitě změnit.
Zrušit blog by nic nezměnilo, zase nejsem naivní a blbá a nečekám na zázrak. V dnešní době už vůbec ne. Jen jsem potřebovala v okamžiku něco udělat, protože jedinné dočasné řešení nevyřesitelných věcí, je udělat nějakou maličkost, o kterou se člověk opře a všechno si promyslí.
Ano, škoda, že člověka v té chvíli nenapadne změnit něco v sobě. Bojím se, že svou unáhleností někdy provedu nějakou blbost, které budu hořce litovat.

A já nerada lituju věcí.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama