Leden 2010

Jak se mi stávaly divné věci.

31. ledna 2010 v 17:58 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Tohle období je zvláštní, divný. Mám teď pár problémů, ale opravdu to nechci řešit. Jen abyste věděli, že má nálada bude někdy divná. Střídají se u mě pocity štěstí, radosti a v tu ránu jsem naštvaná a smutná. Možná to bude tím počasím, které se stále dokola opakuje. Zima mi nějak nevadí, ale někdy je to unavující. Trvá to na můj vkus moc dlouho a asi ještě trvat bude.
Ve škole to poslední dobou byo zvláštní. Všichni jsme byli po lyžáku unavení a nikomu se nechtělo učit, ale na druhou stranu se po společně stráveném týdnu na sebe vždycky těšíme.
Lidi chovaj celkem divně někdy, už mě to chování vytáčí. Každej si pořád něco šušká, nějaký tajemství, a to mě fakt nebaví. Takže se ničeho takovýho neúčastním. Každej se navíc ozve, jen když se mu to hodí, já už se nikomu nevtírám. Hodně lidí mě teď zklamalo, hodně lidí se rapidně změnilo, ale s tím já už počítám a nechávám to být.
Ve čtvrtek bylo vysvědčení, já se na něj tak netěšila. Dostala jsem jednu 4 z matiky. Hrozně mě to štve. Sice na školu teď celkem kašlu, ale s průměrem 3,11 si myslím, že jsem si zasloužila 3. Ještě jsem jak blbeček chodila na doučování, abych to pochopila.. a stejně. Ta učitelka mi nakecala něco, jakože se málo snažím, tak mi nekompromisně dá 4. Jinak mám čtyři 3 a 7 dvojek. Jsem v prváku a vím, že to vysvědčení nestojí za moc. V druhým pololetí se budu víc snažit. Ne že bych plánovala se učit každý den několik hodin (na to nemám ani čas, ani chuť, ani sílu ani nic), ale chci vytáhnout co nejvíc trojek a hlavně nechci mít čtyřku. Stydím se. Já, která měla jedinkrát v životě trojku, premiant. A teď? No, svádim to na ten přechod ze základky, půl roku jsem se aklimatizovala a teď zaberu. Snad.
Prázdniny mám až příští týden, tak se docela těším..

Včera byl úplněk, miluju měsíc. Když se vždycky po NOVu pomalu objevuje na obloze, pořád ho sleduju. Líbí se mi, jak se od srpečku den co den zvětšuje. Vždycky večer okolo desátý hodiny chodím se psem ven a jen tak stojím a civím na oblohu, nemůžu se měsíce vynadívat. Pokaždý je stejný, ty moře a hory na něm. Pokaždý září přes celou oblohu, takže pokud je jasno, tak to skoro vypadá, že svítá. Nikdy mě nepřestane fascinovat, když si uvědomím, že je to vesmírný těleso a je tak blízko. Když se zakoukáte do oblohy a (velmi ojediněle) vidíte celou oblohu posetou hvězdami, je to zvláštní. Ten vesmír je tak velkej a my ho nikdy neprobádáme celý. Můj dětský sen byl, jednou se vydat do vesmíru. Přijde mi, že (i přes velikost našeho světa) jsme zdaleka z vesmíru neviděli všechno. Nejsme tu sami, tím jsem si jistá.

Jinak jsem nemocná, mám šílenou rýmu, bolí mě v krku.. klasika. To mám z toho nočního postávání venku a zírání do oblohy. Chci bejt na prázdniny zdravá, tak se teď musím šetřit. Jsem od pátka doma, a už mě to tu nebaví. Ze všech věcí, co mě ubíjejí nejvíc, je stereotyp. A nejhorší to je při nemoci. Jsem zavřená doma, ze smrkání mám odřenej nos, chraptim, mám rozcuchaný vlasy, kruhy pod očima a jsem celej den navlečená v pyžamu. Asi mi z toho nic nedělání klepne.
Navíc se mi zdají divný sny. Většinou si sn ráno nepamatuju, nebo se mi žádné nezdají, ale poslední dva týdny ho ráno pokaždý vím. Někdy jsou hodně hezké, ale spíš většinou dost depresivní a pomatený.
Dneska se mi třeba zdálo, že jsem ve škole, najednou ke mě přišel nějakej kluk a sedl si ke mě do lavice a bavili jsme se. Já jsem najednou zavřela oči a přemístila jsem se do nějaký velký haly, kde stál uprostřed malý stolek s jednou židlí a na něm byl papír a propiska. Šla jsem k tomu stolu a sedla si. Najednou se zjevila naše hodná matikářka ze základky a pak ta ze střední. Obě se na mě koukaly a najednou obě stereo řekly, že musím udělat matematickou olympiádu, abych mohla jít domů a zmizely. Já tam zůstala sama a chtěla počítat, ale zadání bylo napsaný v nějakém jiném jazyce. Najednou se vedle mě u toho stolu zase zjevil ten kluk a pomohl mi a já se najednou probudila. Uf, takhle ten sen zní mírumilovně, ale naše matikářka ve snu, docela síla.

Někdy si říkám, kde se ty sny rodí. Takový změti událostí, lidí, míst a zážitků. Nechápu, kde se berou a jaký mají význam. Má teorie o snech je, že sny jsou prostě míchanice vašich myšlenek. Co se vám za poslední dobu událo, nebo se má udát, to se vám v hlavě zformuluje a ve spánku se za pár sekund promítne. Ale opravdový důvod se asi nedovíme nikdy, do hlavy si nevidíme.

No, ať už jsou mé sny odkudkoli, snad jen ne z mojí fantazie. Ikdyž toho se někdy bojím.


Jak ten rok utekl.

29. ledna 2010 v 17:13 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Ahoj^^

Tak, přesně rok už čekám na tuhle chvíli. Před rokem jsem měla jeden blog a už ho znalo moc lidí, a tak jsem s tím sekla a založila si tenhle. Teda, bylo to 28.1. 2009, ale to neva. Už dlouho předtím jsem přemýšlela, že si změním alespoň přezdívku a když jsem ve spěchu zakládala tenhle blog, napadlo mě LoveShy. Začínala jsem tu na ničem a cejtila jsem se tu divně. Nebylo to tu zaplněné ničím, žádnými články, vzpomínkami a zážitky. Těšila jsem se, až budu slavit 1. výročí a další a další.. No, a zatím tu máme to první. Když se koukám do archivu, jsem ráda že tam je vypsaný sloupeček těch měsíců a že tam jsou všechny ty články. Když se zpětně ohlédnu, všechno si pamatuju a vidím, jak moc jsem se změnila. Za nějaké své články se stydím, ale vím, že pokud tu budu ještě za rok, tak mi budou připadat trapné tyhle aktuální články. Nic mazat nebudu, je tu toho hodně, třeba se tomu jednou zasměju.

Takže všechno nejlepší blogu, snad tu vydržím ještě dlouho.
Taky děkuju všem co sem chodíte a komentujete, samozřejmě, bez vás by to nešlo :)

A jelikož bych dnešek započítala spíš k blbým dnům, budu končit, neboť nemám sílu ani chuť přemejšlet nad tím, co bych vysmolila.
Mějte se.

Jak úžasné je vypadnout.

24. ledna 2010 v 22:10 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy


Čaukys^^

Tak jsem tu. Stále mám zdravé dvě ruce a dvě nohy připevněný k tělu, hlava drží pohromadě a mentálně se také nic nezměnilo. Bohužel.
Za týden v Alpách jsem si pořádně vyčistila hlavu. Odjeli jsme v neděli 17.1. Čekali jsme v zimě u školy asi dvě hodiny, než přijel ten debilní bus. Do jižního Rakouska jsme dojeli v devět ráno a v deset jsme si to už štrádovali na sjezdovku. Byli jsme hotový, ale zvládli jsme to. Každý další den jsme lyžovali od 9 do 16 hodin. Obědvali jsme na svahu, většinou nějaký hranolky, polívky nebo sendviče. Ubytovaní jsme byli v rodinném pensionku u paní Bettyny :P. Nebylo to tam nic extra luxusního, ale stačilo to. Na pokoji nás bylo 6 a byla tam fakt sranda. Snídaně byly vynikající, večeře nepožívatelné, a tak byla paní Bettyna občas smutná, že jsme toho moc nesnědli. Bylo nás tam 43 lidí - z celého prváku a byli jsme rozdělení do 4 družstev. Nás bylo 8 holek včetně učitelky. První tři dny nás bolely nohy, dostávali jsme se do lyžování a seznamovali se s tamními sjezdovkami. Ale poslední dva dny to byla paráda, měli jsme volno, a tak jsme jezdili všichni společně. To bylo úžasný... plnou rychlostí jedu, podemnou 2300 m.n.m., sluníčko svítí, sníh se třpytí a najednou okolo mě projedou holky z céčka na lyžích, pak jedu souběžně s klukama a předháníme se. Bylo mi hrozně krásně když jsem to rozjela na plný pecky a celá naše třída okolo mě. Celý týden bylo nádherně, poslední den byla v údolí zima a mlha a vyjeli jsme o 1000 metrů výš nad mraky a tam bylo krásně. Teplota byla na -7°C ale nebylo to znát. Mám dokonce spálenej obličej. Vysekala jsem se asi dvakrát, a to bylo jen kvůli mému strachu ze svahu, tak jsem se lehce sklouzla na zem, jinak to bylo ok a nakonec jsem sjela černou sjezdovku. Od prvního dne se nám tam nechtělo bejt, bylo to náročný, měli jsme hlad, byla nám zima.. už jsme chtěli domů. Ale teď, když jsme přijeli domů, jsem na PC, koukám na to naše město.. uvědomila jsem si, že mi to nechybělo. Nechyběl mi facebook, nechyběli mi lidi tady.. nechci opět ten stereotyp, starosti, stres, učení. Tam jsme ráno vstali, snídaně, hned odjezd na lyže, oběd, lyže, lyže, lyže, umejt, večeře, chvilka srandy a spát. Žádnej net, televize.. Teď se dívám na fotky a chtěla bych zpátky. Úplně si pamatuju, jak jsem si tam poslední den užívala každou chvilku a teď jsem kilometry daleko, doma. Chyběla mi moje koupelna, záchod, postel.. mý věci, taťka, brácha, pes. Ale i tak. Jsem teď nějaká přešlá, bude trvat než se aklimatizuju, než si zase uvědomím, že lyžák skončil.
Když to celkově zhodnotím, bylo to super. Sice mě to tam fakt štvalo, byla jsem unavená, všechno mě bolelo, cejtila jsem se tam prostě cize. Doma je doma. Navíc tam pořád někdo něco řešil, vždycky si někdo někoho vzal stranou a něco si šuškali. Pak tam pár holek chodilo pořád za klukama a to se taky řešilo. Nějak mě to otrávilo, nerada řeším kraviny pořád dokola, tak jsem se do toho moc nezapojovala. Ještě do toho mě hodně štvala moje relativně "nejlepší" kamarádka. Chovala se ke mě místy divně, byla na mě hnusná kvůli tomu, že jsem nevzala batoh nebo tak, přitom k někomu jinýmu by si to nedovolila. A to se já s ní znám nejlíp a nejdýl ze třídy. No a taky jsme se domluvily, že spolu budem sedět v buse. Cesta tam byla okey, ale zpátky se to posralo. Vyjeli jsme z pensionu a ona seděla vedle mě, za pár minutek jsme zastavili v Intersparu, abysme si nakoupili jídlo na cestu. Když jsem přišla zpátky do busu, tak ona seděla jinde, u jiný holky a ke mě posadila jednoho kluka. Ani mi nic neřekla, že by mi to aspoň oznámila, nebo se zeptala, jestli mi to neva. Né, ona si přesedla jen tak. Opravdu mě to naštvalo, chtělo se mi něco rozmlátit, bylo mi do breku. Nechápu, co jsem jí provedla, že mi tohle pořád dělá. Tak jsem se s ní zbytek cesty nebavila, a to seděla přes uličku vedle mě. Bavila jsem se s tím klukem, abych jí dala najevo, že mi to nevadí.
Ale když tohle všechno pominu, tak to bylo úžasný. Beru si ze všeho to nejlepší, a tak mi v mysli utkvěl ten výhled na lienzké dolomity, sjezdovky ozářené sluncem, vítr foukající okolo mě, když jsem jela šupem černou sjezdovkou, nebo ty záchvaty smíchu každu večer na pokoji.
Zítra jdeme do školy, já na všechno kašlu. Koukám na fotky a zpívám si pokřik našeho družstva.

Nebaví mě to tu. Nechci stereotyp. Nelíbí se mi realita.


Jak si asi lyžuju? II.

21. ledna 2010 v 12:00 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
PŘEDNASTAVENO

Tak coo.. žijete ještě?? :P
Já už jsem 4 dny mimo republiku a snad si užívám lyžák v Alpách. Už se mi to krátí, v sobotu už přijedu a budu vás tu zase prudit, tak se těšte :D. Hele, mě teď nic nenapadá, co bych přednastavila, neboť jsem úplně vygumovaná. Takže pac a pusu :P mějte se :))

Jak si asi lyžuju? I.

19. ledna 2010 v 12:00 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
PŘEDNASTAVENO

Ahoj. Teď jsem někde v jižních Alpách v Rakousku, určitě hrozně mrznu v nějaký boudě, nebo jsem zapadla do sněhu. A nebo si taky užívám sluníčka na svahu se svojí milovanou třídou. Ano jsem na lyžáku, tak snad se vám nezabiju. Doufám, že v ČR neřáděj povodně, nebo bouřky, kalamity, tornáda, zemětřesení, nebo snad ještě nepřijeli ufouni a neodnesli si vás všechny. Takže až v sobotu přijedu, snad bude všechno při starém. Tak já asi budu končit, nebudu vás zdržovat, ale musela jsem něco napsat, aby tu blog nestál naprázdno.

Mějte se všichni krásně :))
V sobotu jsem tu :)

Jakou cenu máš.

16. ledna 2010 v 18:06 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Divnej článek^^

Jdu takhle večer zvenku domů. Sníh mi do ticha křupe pod nohama a já pozoruju nebe. Vždycky mě té zimě napadajá různé věci a zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych se nezastavila u našeho vchodu. Šla bych pořád dál a dál, jako Forrest Gump. Říkala jsem si, komu všemu bych chyběla? Všiml by si někdo, že jsem pryč? Hledal by mě někdo? Za jak dlouho by zapoměli. Jen teoreticky.
Pak jsem se doma na sebe dívala do zrcadla (ne proto, že bych byla marnivá a obdivovala svou neexistující krásu) a po chvilce jsem z toho koukání byla úplně zblblá. Nevím, jestli se vám to stává taky, ale mě občas napadne - "To jsem opravdu já?". A tak, když jsem koukala do toho zrcadla, říkala jsem si, jak je možný, že já vypadám takhle (:D). Prostě začnu uvažovat nad takovýma věcma, culím se do zrcadla a dělám ksichty, abych si uvědomila že ta hybridita jsem opravdu já. Říkám si, co na mě lidi mají? Jak se se mnou někdo může kamarádit? Proč? Proč mě chce někdo vidět. Jsem tak obyčejná. Všichni jsme neobyčejně obyčejní. Ale proč člověk zrovna vypadá tak, jak vypadá. Ano, celé tělo je uzpůsobeno prakticky a má dokonalý systém. Ale proč to tak je? Proč nemůžeme mít víc rukou, oči i vzadu a jíst břichem? Jo, je to absurdní, ale kdyby to tak bylo, nestěžovali bysme si. V podstatě jsme ale všichni stejní. Stejně neobyčejně obyčejní. Všichni po ránu vypadáme děsně, všichni chodíme na záchod, všichni se něčeho bojíme, všichni se někdy cítíme trapně, někdy skvěle. Každý chce kamarády a lásku, i ten největší protiva na světě. Jsme stejní, jen každý má jinak posunuté své hodnoty. Ale to už je zas něco jinýho.
Prostě mě občas napadne, proč jsem zrovna to co jsem. Že vypadám nějak, chovám se nějak. Dalo se to nějak ovlivnit? Jestli je to tak naschvál, že jsem taková, a jestli taková mám být i dál. Narodila jsem se proto, abych se stala součástí života několika lidí. Proč to tak všechno je? A proč nad tím vůbec přemýšlím? Občas jsem prostě hodně ujetá, ale vůbec mi to nevadí. Lepší než přemejšlet nad tím, kolik stojej cigára a kam se půjde zejtra pařit.
No, jinak jak se máte? Já celkem fajn, až na to, že mě momentálně bolí hlava a je mi zima. Dneska mě naštvala máma, protože to, co si ona dovoluje už mě nebaví. Na Vánoce jsem (ač nerada) šla k ní do bytu pro dárky a uviděla jsem tam mojí fotku ze základky co mám s holkama, a ona jí měla zarámovanou v kuchyni. Nechala jsem to být, myslela jsem, že mám doma kopii nebo tak. Pak jsem doma zjistila, že žádnou druhou nemám, tudíž mi ji musela ukrást, protože já bych jí tu fotku nikdy v životě nedala. Pak jsem na to zapoměla a dneska ráno jsem měla hroznou chuť si pustit nějaký starý domácí videa z roku 2005 co jsem natáčela. Jenže ouha. Všechny kazety byly pryč. Zmizela svatba našich, moje narození, moje vyrůstání, bráchy narození, první dny ve škole, a potom to, co jsem před pěti lety natáčela já. Všechno to bylo na 5 kazetách a všechny byly pryč. Tak jsem máme dneska hned zavolala a ona mi řekla, že když byl brácha nemocnej, tak k nám přišla a vzala si je. A prej si je chce přehrát. To mě dostalo. Táta jí zakázal k nám chodit, a ona si ještě bez dovolení vezme tisíc věcí. Navíc nemíním, aby mě někde ukazovala, a když jí ten rodinej život tak vadil, tak nevím proč si to všechno přehrává. No a tak jsem jí řekla, ať si ty kazety teda co nejrychleji přehraje a hezky vrátí. A potom byla odpoledne na facebooku (to víte, ona si musela založit facebook, aby byla děsně mladistvá) a já si vzpoměla na tu fotku ze školy a napsala jsem jí, ať mi jí vrátí. A ona do mě začala, že mi jí nevzala, že má právo na mý fotky, že mi jí nedá. Po dlouhé hádce jsem jí řekla, ať mi jí prostě vrátí a vymazala jsem si jí z přátel. Má vlastní máma m zavolá jednou tejdně a vždycky se ptá "co měl znamenat ten status". To mě opravdu dostává. Takže jsem se dneska trochu (víc) rozčilovala, protože si myslím, že to občas přehání. Lépe řečeno mám jí plný zuby.

Nakonec vám musím říct, že zítra večer odjíždím na lyžák do ALP :). Přijedu pravděpodobně v sobotu v brzkých ranních hodinách, takže v sobotu se snad ozvu. Mějte se tu hezky, moc nepijte, neponocujte, dobře se učte, doma pomáhejte, psi venčete, stůl si uklízejte, starším pomáhejte a mladším ustupujte :).

LoveShy

Jaký je cíl?

13. ledna 2010 v 18:43 | LoveShy |  Když moc myslím
Máte někdy chuť zmizet? Jen tak se rozplynout jako vzduch, aby po vás zbyla jen mlha, nenápadně se propadnout do země nebo někam uletět na tryskových botách. Tak strašně bych někdy chtěla vlastnit tlačítko "neviditelnost". Chtěla bych mít volnost a moc kdykoli utéct. Někdy se najdou chvíle, kdy chci jinam a hodně hodně daleko. Přijde mi, že s nějakými lidmi nemám společného nic, ani ani nechci mít. Nechci s nimi sdílet ani budovu, ulici, město, kraj, stát, kontinent ani planetu a možná i galaxii. Chci si vymyslet svojí planetku, kde bych si všecko vymyslela podle svého - což by mi vyhovovalo nejvíce. Kdykoli by se mi zachtělo, tak bych tam ve vteřině odletěla a nemusela stále čelit té ubíjející REALITĚ. Asi každý má v sobě aspoň malý kousek fantazie a já jsem ráda, že jsem byla obdařena velkým dílem. Nemohla bych se neustále zabývat reálnými problémy. Když si odbudu své povinnosti, můžu si vymyslet co chci, a to mě baví. Vím, že takhle to napořád nepůjde, ale já jsem přemýšlela a ani nevím co budu a hlavně co chci v budoucnosti dělat. Nemám tušení. Za chvilku mi je šestnáct a já nevím. Nevím nic, nejsem na život po škole připravená. Takže myslím, že si budu muset zatím vystačit s mou hlavou nafouklou všemožnými fantaziemi a tou svojí malou imaginární planetkou, lesknoucí se někde v dáli..


Jaké to bylo, je a bude.

10. ledna 2010 v 0:11 | LoveShy |  Když moc myslím
Hello^^

Tímhle článkem vás chci donutit přemejšlet, tak jak přemejšlím já. Snad se mi to podaří.
Mám často úvahy.. někdy poněkud divný, nelogický, zvláští, zajímavý.. prostě přemejšlim o věcech, který by nikoho třeba ani nenapadly. Teda co já vím, třeba jo, ale lidi si vždycky klepou na čelo, když jim položím nějakou otázku, týkající se mé úvahy.

Tak třeba nechápu čas. Někdy mám pocit, že události, které se už staly se vlastně nikdy neudály. Úplně mám pocit, že je to neuvěřitelný. Pak si jednoho dne uvědomím, že čas opravdu plyne. Najednou byl konec roku.. a já to nějak nepodchytila. Asi jsem se zastavila někde v čase, nebo co já vím. Taky občas, když jsem třeba ve škole nebo venku, tak mám pocit, že se mi ta situace, ve které jsem, už stala, nebo že se mi to zdálo. Dežaví.

Občas taky koukám z okna a říkám si.. kolik lidí na světě asi teď kouká z okna a přemejšlí o tom, kolik asi tak lidí kouká z okna a přemejšlí o tom, kolik... A přijde mi divný, že třeba existuje někdo na světě, kdo právě dělá to samý co já, kdo má stejný myšlení jako já, kdo má stejný pocity jako já. Ani si nedovedu představit, že na světě je tolik lidí. Když je fronta u pokladny, i to považuju za přelidnění. A na školní chodbě plný lidí, to se doslova topím v davu. Každý na světě žije ve svém městě (povětšinou na tom samém místě kde se narodil). Má kamarády, rodinu a své místo, kde žije, zná. A potom, když vyjede o pár kilometrů pryč, tak už se ztrácí. Vůbec nikoho nezná, neví kudy kam. A teď si vemte, že to je pořád ten samý stát, stejný kraj, obec. A co potom jiný stát, kontinent.. to je úplně jiný život. Nevím, přijde mi to zvláštní. Ta rozmanitost, těch lidí. Nikdo odsud si nedovede představit jaký to je, žít jinde (pokud se o tom sám na vlastní oči nepřesvědčil). Všichni známe takovou tu frázi "Co by za to děti v Africe daly". Je to omýlaná fráze, smějme se tomu, ale přijde mi to jako pravda. Nikdo samozřejmě nemůže za to, kde se narodil a v jakých podmínkách žije a tudíž lidé, co si žijí dobře, nemají povinnost pomáhat jiným. Ale i přes to si myslím, že ti lidé, kteří si žijí dobře (mají rodiče, kde bydlet, jsou v teple a mají co jíst) by si neměli stěžovat na to co nemají, ale měli by si vážit toho co mají. Nikdo si nemusí dělat výčitky, to po nich nikdo nechce, ale proč si pořád stěžovat na kraviny. Stačilo by trochu vděčnosti za to, kde jsme se narodili. Mohlo by být o mnoho hůř. Zvláštní, že lidí třeba na vozejčku nebo bez končetin jsou mnohdy šťastnější než zdraví lidé. Poznali totiž hodnotu života. Nezáleží přeci na tom, jestli máme špatný typ mobilu, divnou barvu vlasů, kilo navíc, malý pokoj, nebo moc učení. Žijeme, učíme se, bavíme se. Žijeme si tak, jak chceme, učíme se všemu, co se nám bude do života hodit a bavíme se s přáteli a rodinou. Pokud tohle všechno máme, všechny ty možnosti.. měli bychom být šťastní. I přes to si stále zatěžujeme zbytečnostmi. Stačí si jen uvědomit, pro co stojí žít. Škoda jen, že na to ještě hodně lidí nepřišlo.

U nás ve městě chodím občas na jedno takové místo, kde je dobrý výhled. Strašně ráda tam po škole jdu, sedám si do kouta a koukám na jezdící autobusy a lidi chodící pode mnou. Občas si pustím něco do uší a u toho pozoruju, co se děje tam na zemi. Vždycky sleduju nějakýho člověka a přemýšlím o jeho životním příběhu. Co támhleta paní nesoucí tři plný tašky jídla? Má doma velkou rodinu a milujícího manžela, či snad pořádá oslavu, nebo se vrací strhaná domů, kde ji nečeká nikdo? A co támhleten kluk, kterýmu před nosem ujela tramvaj? Spěchá snad za svojí dívkou, nebo na trénink? Každý z těhle lidí má svůj život a své problémy. Někdo je smutný, někdo veselý.. a je zvláštní, jak se tam denně potkává tisíc lidí, které zajímá jen jejich život a ostatní jsou jim šumák. Když se dívám na ty lidi, přijde mi jakýkoli problém zbytečný, malicherný. Vždyť nikoho nezajímá, co se děje u jednoho malýho človíčka.. a oproti celýmu světu je jedno malý trable úplný nic.

A tak si tu žijeme mezi miliardama lidí zahrabaní někde na deseti kilometrech čtverečních se svojí temnou minulostí, všední přítomností a nejasnou budoucností.

DEJTE - Pravý tlačítko a Zobrazit obrázek. Zobrazí se vám plná velikost.

(Toto je výhled v noci z mého okna, kde se nejeden člověk už rozbrečel. Nevím čím to, obvykle je vidět ještě Ještěd, tak to osvícené město navozuje nostalgickou atmosféru. A pak už je jasný, odkud beru ty svý úvahy).

Jak se učitelé pomátli.

6. ledna 2010 v 17:09 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Čauves^^

Právě jsem se odhodlala něco napsat, ale nebude to nějaký extra suprácký (ne že by to někdy bylo nějak super, spíš jen dneska pomelu asi nesmysly - ikdyž, to melu vždycky - víc než jindy).

Jak se máte? Já střídavě.. občas mě něco šíleně vytočí, pak jsem zase v klidu. Ale v podstatě musím říct, že jsem "hepy". A to jen díky lidem, co mě obklopují.. :)

Všichni už zase samozřejmě chodíme do školy a na Vánoce se už pomalu zapomnělo. Prostě se to nějak přehnalo a nyní se to zaběhlo do starých kolejí. V pondělí ráno jsem v pohodě vstala, učení už jsem měla přichystaný, tak už jen stačilo vzít batoh a jít. Jenže teď už každý ráno nestíhám, žehlím si vlasy, zároveň se oblíkám a pak sotva dobíhám na autobus. Prostě klasika, nic se nezměnilo. Ve škole se zděšením zjišťuju, že máme deset dalších úkolů, které nejenom že nemám, ale ani jsem o nich nevěděla. Pak následuje sedm hodin napětí, jestli nějaký učitel řekne mé jméno a vyzkouší mě nebo něco podobného. Doma se pak vždycky hodiny odhodlávám, kdy už se začnu učit - je 16,00 a já přijdu domů. Tak za hodinu se budu učit. Po hodině.. Tak ještě chvilku.. v šest začnu. V šest mám na práci něco jinýho - tak v sedm. Ne v sedm dávaj něco v TV.. A takhle to protahuju a protahuju, celej večer "zevluju" na PC za žádným účelem. V 11 jdu venčit psa a pak v půl dvanáctý nic nestíhám. Jdu se umejt, foukám a žehlím si vlasy, pak si jdu něco málo poklidit a až PAK otevřu sešit jakéhosi předmětu. Stejně po pěti minutách tupého zírání na počmárané stránky zjišťuji, že to vůbec nechápu a radši si jdu lehnout. Nechávám to na ráno. Ráno samozřejmě nic nestíhám, takže se permanentně učím o přestávkách. Hlavně že nám výchovná poradkyně říkala, ža na střední, pokud chceme projít, se musíme učit minimálně 3 hodiny. Haha. A jelikož se blíží pololetí a my ještě ke všemu jedem za několik dní na lyžák, tak učitelé blázní a píšem samý čtvrtletky. Bojím se toho, ale zas si myslím, že pár trojek na prváka není zlý. Navíc ekonomický lyceum je fakt těžký a první pololetí v prváku se toleruje. Snad to vytáhnu na co nejmíň trojek, ale dvě nebo tři mám jistý, to mi je jasný.
Jinak jsem v té škole naprosto moc spokojená. I učitelé připouští, že tak silný kolektiv dlouho neviděli a to nás těší. Jsem ráda, že nás čeká dalšího 3,5 roku spolu. Jsme hodně dobrá parta, rozumíme si tam všichni, a hlavně je strašná sranda. Každýmu bych takový kolektiv přála, ikdyž ne - tohle jsou moji lidi, a já si je nechám pro sebe :P, protože jsem takový kolektiv na základce nepoznala. Tam jsem si přišla někdy jako na návštěvě, kdežto tady jsem doma. Ikdyž se každý ráno netěším do školy, protože ZAS píšem.. stejně tam chodím ráda. Když vejdu do tý třídy a všechny je tam vidím sedět, tak mi jsou písemky někde.. Myslím, že je důležitý, aby si lidé ve škole rozuměli. I to blbý učení se zvládá líp, když vím, že tam jsou ONI, spolupracujeme, pomáháme si navzájem a diskutujeme s učitelema.
S těmahle se mi jednou bude těžko loučit.

Jak něco nového začalo.

2. ledna 2010 v 19:30 | LoveShy |  Když moc myslím
Zdravím, teď už v roce 2010^^

Ten letopočet se teda pěkně blbě píše, byla jsem zvyklá si tam nacvakat ty dvě nuly za sebou. Vůbec se mi to nelíbí. Strašně všechno letí. Poslední dobou pořád přemejšlim o čase, protože mám pořád zafixovaný léto, tak mi ani nepřijde, že už bylo před půl rokem. Právě venku sněží a mrzne. Taková opožděná zima. Teď by se mi hodily Vánoce, ale bohužel je už po Silvestru a my pozítří pádíme do školy.
Vánoce utekly rychle. Všechny ty nákupy a vánoční atmosféra se rychle nahromadila a pak to všechno odešlo. Ještě dva dny před Vánocema jsem byla ve škole a celkově to prostě bylo zvláštní. Štědrý den mi ani nepřipadal jako Štědrý den. Strojily jsme stromeček, jeli k babičce a pak jsme doma oslavili Vánoce. Večeře byla výborná, pro taťku jsme měli dobrý dárky, takže jsem měla dobrej pocit. Sama jsem dostala novej foťák, takže jsem byla nejvíc šťastná. Jen mi prostě pořád nedošlo, že Vánoce jsou. Prázdniny jsem si jinak užila, byla jsem s kamarádama a bylo to fajn. Na Silvestra u mě spala kámoška a půlnoc jsme zapily šampaňským samy v bytě. Byla sranda, bylo to super.

A teď, když je toto první pořádný článek tohoto roku, bych chtěla napsat jakési shrnutí minulého roku.

Leden 2009: Založila jsem tenhle blog, začala jsem chodit na rehabilitace s rukou po úraze. Dny plynuly a já se těšila na konec školního roku.
Únor 2009: Dostala jsem svůj první notebook a oslavila 15. narozeniny. Máma se k vrátila domů, ale o dva dny později od nás zase odešla. TADY je o tom všem článek.
Březen 2009: Měla jsem strach, abych se dostala někam na střední, koupila jsem si knížku Twilight a následně další díly (a tím to všechnio začalo).
Duben 2009: Byla jsem na soutěži s taneční skupinou. Měli jsme skvělý výlet ve škole a v tu dobu mi došlo, jak mi budou všichni chybět. Dostala jsem se na obchodku.
Květen 2009: Máma podala papíry o rozvod, končila jsem s rehabilitací a byla jsem na tejden v nemocnici na operaci.
Červen 2009: Školní výlet, který byl super.. poslední chvíle ve škole. Poslední týden byl nejlepší a potom už jen loučení a potoky slz.
Červenec 2009: Spadl Airbus, zemřel MJ, jeli jsme do Chrovatska.. hodiny prosezené u PC.. myslela jsem, že prázdniny budou o ničem.
Srpen 2009: S Nikčou jsme se domlouvaly, že bysme se roce psaní si mohly vidět a nakonec ke mě na týden přijela. Byl to úžasný týden, kdy jsem jí ukázala město, kde žiju, co se tu dá dělat a poznaly jsme se ještě lépe, než jen přes PC. A pak konec prázdnin a největši strach z nové školy.
Září 2009: Střední škola, nový lidi, nový život. Bála jsem se, ale nakonec jsem si nemohla přát lepší třídu.
Říjen 2009: Napadl první sníh..a jak rychle přišel, tak zase odešel.
Listopad 2009: Dlouho očekávaná premiéra NM a já zrovna onemocněla.
Prosinec 2009: Poslední dny ve škole, Vánoce a blížící se konec roku. Ještě předevčírem byl prosinec.. divný.

Tak, to by bylo rok 2009. Myslím, že není nijak velkej skok z toho 31.12. na 1.1. Jen se píše jiný datum, letopočet a jsme o rok starší. Spíš je to taková šance začít odznovu, napravit své chyby a změnit něco ve svém životě. Když jsem na Silvestra po odzvonění půlnoci stála v okně a držíc šampaňský v ruce jsem sledovala ty ohňostroje (ono toho moc vidět nebylo skrz tu mlhu, spíš byly slyšet rány) přišla na mě trochu melancholie. V televizi dávali sestřih všech událostí a bylo to zvláštní. Povodně, tornáda, požáry, volby, Obama (nehledejte v těchto výrazech nějakou souvislost :P, říkám to, jak si to pamatuju), potom úmrí MJ, prasečí chřipka.. ale ukazovali i ty hezké události. A mě v tu chvíli v hlavě taky běžel takovej malej sestřih zážitků, jen z mého života. Hádky doma, výlety, lidi ve škole, loučení, prázdniny, vztek, lítost, nuda, týden s Nikčou.. všechny ty dny postupně, pak srazy s druhou Nikčou, chození do lesa s Žáňou, hádky s lidma, usmíření, objetí, záchvaty smíchu, cesty do školy, ze školy, město, škola, sranda s učitelema, a taky chvíle, kdy se mi chtělo brečet. Všechno mi to prolítlo hlavou asi tak v deseti vteřinách. Chtělo se mi brečet dojetím, ale jen jsem se usmála. Asi to nic neznamená.. jedna vteřina a přehodí se rok a jedem odznovu. Někdo se opil, někdo seděl doma u mejdanu roku z obýváku a cpal se s rodičema chlebíčkama, někdo byl na facebooku a připil si sám se sebou, nebo někdo jako já byl se svou kamarádkou. Ať už každý oslavil Silvestra jakkoli, a má to jakýkoli názor.. zanechali jsme za sebou vzpomínky na rok 2009 a máme šanci začít tak jak chceme teď - v roce 2010.
Nebudu říkat, ať je tento rok lepší, než ten minulý, protože je to sobecké. Určitě se našli lidé, kteří se vám snažili a stále snaží rozveselovat a pomáhat vám v životě, co by jsme chtěli víc. Minulý rok jsem si já osobně užila, protože vzpomínám jen na ty hezké chvíle a na ty hnusné se snažím zapomenout.
Takže vám všem přeji ještě jednou krásný rok plný krásných zážitků. Ať máte pořád důvody se smát a brečet jen štěstím nebo smíchy :). Buďte optimisté, buďte šťastní. I přes všechny okolnosti teď máte šanci zažít znovu a záleží jen na vás, jaký si ten rok uděláte. Hodně štěstí :))


Jak byl SILVESTR.

1. ledna 2010 v 0:00 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy

00:00

Nový rok začíná a ten starý končí. A já vám všem přeju do roku 2010 jen to nejlepší, hodně zdraví a štěstí a taky LÁSKY.

(: 2010 :)