Jaké to bylo, je a bude.

10. ledna 2010 v 0:11 | LoveShy |  Když moc myslím
Hello^^

Tímhle článkem vás chci donutit přemejšlet, tak jak přemejšlím já. Snad se mi to podaří.
Mám často úvahy.. někdy poněkud divný, nelogický, zvláští, zajímavý.. prostě přemejšlim o věcech, který by nikoho třeba ani nenapadly. Teda co já vím, třeba jo, ale lidi si vždycky klepou na čelo, když jim položím nějakou otázku, týkající se mé úvahy.

Tak třeba nechápu čas. Někdy mám pocit, že události, které se už staly se vlastně nikdy neudály. Úplně mám pocit, že je to neuvěřitelný. Pak si jednoho dne uvědomím, že čas opravdu plyne. Najednou byl konec roku.. a já to nějak nepodchytila. Asi jsem se zastavila někde v čase, nebo co já vím. Taky občas, když jsem třeba ve škole nebo venku, tak mám pocit, že se mi ta situace, ve které jsem, už stala, nebo že se mi to zdálo. Dežaví.

Občas taky koukám z okna a říkám si.. kolik lidí na světě asi teď kouká z okna a přemejšlí o tom, kolik asi tak lidí kouká z okna a přemejšlí o tom, kolik... A přijde mi divný, že třeba existuje někdo na světě, kdo právě dělá to samý co já, kdo má stejný myšlení jako já, kdo má stejný pocity jako já. Ani si nedovedu představit, že na světě je tolik lidí. Když je fronta u pokladny, i to považuju za přelidnění. A na školní chodbě plný lidí, to se doslova topím v davu. Každý na světě žije ve svém městě (povětšinou na tom samém místě kde se narodil). Má kamarády, rodinu a své místo, kde žije, zná. A potom, když vyjede o pár kilometrů pryč, tak už se ztrácí. Vůbec nikoho nezná, neví kudy kam. A teď si vemte, že to je pořád ten samý stát, stejný kraj, obec. A co potom jiný stát, kontinent.. to je úplně jiný život. Nevím, přijde mi to zvláštní. Ta rozmanitost, těch lidí. Nikdo odsud si nedovede představit jaký to je, žít jinde (pokud se o tom sám na vlastní oči nepřesvědčil). Všichni známe takovou tu frázi "Co by za to děti v Africe daly". Je to omýlaná fráze, smějme se tomu, ale přijde mi to jako pravda. Nikdo samozřejmě nemůže za to, kde se narodil a v jakých podmínkách žije a tudíž lidé, co si žijí dobře, nemají povinnost pomáhat jiným. Ale i přes to si myslím, že ti lidé, kteří si žijí dobře (mají rodiče, kde bydlet, jsou v teple a mají co jíst) by si neměli stěžovat na to co nemají, ale měli by si vážit toho co mají. Nikdo si nemusí dělat výčitky, to po nich nikdo nechce, ale proč si pořád stěžovat na kraviny. Stačilo by trochu vděčnosti za to, kde jsme se narodili. Mohlo by být o mnoho hůř. Zvláštní, že lidí třeba na vozejčku nebo bez končetin jsou mnohdy šťastnější než zdraví lidé. Poznali totiž hodnotu života. Nezáleží přeci na tom, jestli máme špatný typ mobilu, divnou barvu vlasů, kilo navíc, malý pokoj, nebo moc učení. Žijeme, učíme se, bavíme se. Žijeme si tak, jak chceme, učíme se všemu, co se nám bude do života hodit a bavíme se s přáteli a rodinou. Pokud tohle všechno máme, všechny ty možnosti.. měli bychom být šťastní. I přes to si stále zatěžujeme zbytečnostmi. Stačí si jen uvědomit, pro co stojí žít. Škoda jen, že na to ještě hodně lidí nepřišlo.

U nás ve městě chodím občas na jedno takové místo, kde je dobrý výhled. Strašně ráda tam po škole jdu, sedám si do kouta a koukám na jezdící autobusy a lidi chodící pode mnou. Občas si pustím něco do uší a u toho pozoruju, co se děje tam na zemi. Vždycky sleduju nějakýho člověka a přemýšlím o jeho životním příběhu. Co támhleta paní nesoucí tři plný tašky jídla? Má doma velkou rodinu a milujícího manžela, či snad pořádá oslavu, nebo se vrací strhaná domů, kde ji nečeká nikdo? A co támhleten kluk, kterýmu před nosem ujela tramvaj? Spěchá snad za svojí dívkou, nebo na trénink? Každý z těhle lidí má svůj život a své problémy. Někdo je smutný, někdo veselý.. a je zvláštní, jak se tam denně potkává tisíc lidí, které zajímá jen jejich život a ostatní jsou jim šumák. Když se dívám na ty lidi, přijde mi jakýkoli problém zbytečný, malicherný. Vždyť nikoho nezajímá, co se děje u jednoho malýho človíčka.. a oproti celýmu světu je jedno malý trable úplný nic.

A tak si tu žijeme mezi miliardama lidí zahrabaní někde na deseti kilometrech čtverečních se svojí temnou minulostí, všední přítomností a nejasnou budoucností.

DEJTE - Pravý tlačítko a Zobrazit obrázek. Zobrazí se vám plná velikost.

(Toto je výhled v noci z mého okna, kde se nejeden člověk už rozbrečel. Nevím čím to, obvykle je vidět ještě Ještěd, tak to osvícené město navozuje nostalgickou atmosféru. A pak už je jasný, odkud beru ty svý úvahy).
 


Komentáře

1 Angie Angie | Web | 10. ledna 2010 v 1:33 | Reagovat

skvělá úvaha, také mám takové nostalgické chvilky. Ale myslím, že to nám prospěje. Sice je na jednu stranu absurdní řešit "problémy" takového rázu, ale na druhou stranu musíš je řešit, abys nezapomněla, že žiješ, že jsi na tomto světě, že máš problémy, jako každý jiný (jako paní s taškama, nebo kluk, co nestihnul tramvaj). Nevím co dodat k článku, úvahy o podstatě bytí jsou mi moc blízké, a navíc je to skvělé sepsaný článek. Fotka je také moc pěkná. :-)

2 NikyB NikyB | 10. ledna 2010 v 19:29 | Reagovat

Taky si myslím.. Vždyt paamtujes jak sme vedli téma o vesmíru treba? :) I o tomhle se bavíme casto.. Dělám to samý co ty.. Jendou sem zewlila s kámoskou pred radnici jedla Don't worry be happy a sledovala chlápka zhrazeného zivotem... :D kde je mu ted konec.?

Fotka je uzasna.. Už brecim.. :D

3 AngeliQue AngeliQue | 12. ledna 2010 v 20:04 | Reagovat

Ta fotka.. je dokonalá <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama