Keywords: Špína, smog, šedo, ostnatý dráty, paneláky, paní s kočárkem a paní s dítětem, kotě, sprejeři, holub, elektrické vedení, deprese, deprese, deprese.

Máma se dneska stěhovala, a tak mě požádala, abych jí mezitím pohlídala jejího psa Dustyho. Má malé štěně pudlíka a je naprosto rozkošný. Rozkošný je tedy jen na fotkách a když spí, ve skutečnosti je to převtělený čert (on i tak vypadá). A ještě větší potíž je v tom, že naše rodina také vlastní pejska a to jorkšíra Enjika. Ano, dva malý smetáci spolu, to nic není, řeknete si. Jenže opak je pravdou. První očuchy nic moc. Tomu našemu čtyřletýmu protivovi se moc nelíbilo, jak moc hyperaktivní Dusty byl. Skákal na něj, očuchával a Enjik se tu a tam ohnal zubama. Nechala jsem je být. Enjik marně zdrhal z jednoho konce bytu na druhý - Dusty byl za ním vždy v těsném závěsu. Chudák ten náš byl celý otrávený z toho, že nemá ten svůj obvyklý klid a že jeho teritorium obývá nějaký malý prcek, který si chce za každou cenu hrát. Já měla nějaké úkoly a samozřejmě jsem nic nestihla. Oba mi stáli u nohou a chtěli ke mě na klín, jenže když jsem vzala jednoho, tak druhý žárlil. Šla jsem tedy naštvaná do obýváku a sedla si na zem a hrála si s nima. Oba se rozdováděli a začali si dokonce hrát spolu. Prali se, kousali, pak zase pusinkovali a jedli ze společné misky granule. Nakonec po tom všem usnuli. Hurá. Jenže to netrvalo moc dlouho, pokaždý, kdy jsem třeba jen mrkla se jeden vzbudil a začal dorážet na druhého a všechno to pokračovalo nanovo. Vytáhla jsem jídlo - oba stáli u mě. Vstala jsem - oba zase u mě. Nevěděla jsem, jak dokážou být dva malý psi otravní. Ale byla to s nima sranda, je to najednou něco jinýho, mít doma o jednoho prcka navíc. Nakonec jsem je musela ještě vyvenčit, a to byl další kámen úrazu. Enjik mě táhl na jednu stranu a Dusty na druhou, tak jsem si připadala jak kdybych venčila smečku. Všichni okolo koukali, jak se mi motaj vodítka kolem dokola. Děsný to bylo. Oba jsou spolu tak šíleně hyperaktivní, pořád jenom štěkaj, skáčou a choděj ode mě. Když jsem dovenčila, musela jsem odejít z bytu, tak jsem Dustyho zavřela na chodbu, kde nic nemáme, aby nemohl nic rozkousat a Enjik zůstal v obýváku. Vyváděli když jsem odcházela, ale jinak to nešlo. Když jsme přišla, oba se vzbudili, takže se za ten den konečně prospali. Ke konci si zase moc nerozuměli, hold to bylo na toho našeho už trochu moc. Dusty se definitivně uvelebil u mě na klíně a Enjik radši strategicky opustil pole a s vyčítavým výrazem to zapíchl ve svým pelechu.

Na závěr (vyjmuto z mého statusu na facebooku): "Docela závidím zvířatům, obzvlášť těm dvoum pejskům co mám doma a které jsem dneska hlídala. Celej den se jen tak povalujou a usnou si kde je napadne. Neřeší nesmyslný věci jako lidé, nepomlouvají, nepotřebují luxus, s nikým se nikdy nehádají a nemstí se. Jejich jedinná starost je akorát mít co k jídlu a chození ven. K životu jim stačí domov, milující pán a trocha péče.."

Venku je krásně. Já jsem nemocná. Opět. Už to trvá téměř tři týdny a jsem z toho velmi otrávená. Teď už se to zlepšilo, a v pondělí už mířím do školy, ale byl to děs. Doma je to fajn a s upřímností v srdci musím říct, že škola nechybí ani tomu nejmenšímu kousku mého já. Jenže nastává problém, že i já jakožto člověk ne-moc-společenský někdy okolo sebe prostě potřebuju lidi. Potřebuju si popovídat, zasmát se, dělat blbosti, vyslechnout někoho nebo si postěžovat. Nebaví mě každej den (ne)dělat to samý. Celej den doma, u PC, u televize. Velký přesun probíhá maximálně do kuchyně na oběd. Potřebuju společnost a něco dělat, abych měla večer pocit, že ten den nebyl zbytečný. Teď jsou všechny dny bohužel naprosto zbytečné. Jak jsem již řekla - venku je krásně. Po dlouhé době jsem měla tu možnost spatřit nebe a sluníčko a také Ještěd (který byl po dlouhou dobu zahalen v šedých mracích). Mám radost, že začíná jaro, ikdyž zima mi chybět bude. Jsem ale neutrální, mám ráda všechny období. Jelikož je mi už lépe, tak chodím ven se psem. Dneska jsem byla asi hodinu venku. Bylo opravdu krásně. Vyšla jsem asi ve čtyři a šla se projít do blízkého lesa. Všude bláto, maličké černé hromádky říkající si sníh, hromady kamínků, vajgly, papírové kapesníky pak hlavně psí lejna a další množství neidentifikovatelných předmětů. Je mi z toho opravdu blivno. Lidi jsou prasata či možná něco horšího (až přijdu na to slovo, tak vám řeknu). Rychle jsem zašla do lesa, kde je relativně čisto, ale ty potoky vody tekoucí ze všech stran mě taky moc nepotěšily. Pro psa byly kaluže někdy i hluboký tak, že tam nestačil (prcek no), tak jsem s ním prováděla "levitační kouzla" a vymeješleli jsme cestičky kudy jít (jenže on je blbeček, takže šel vždycky skrz tu největší louži, jak největší frajer). No, pustila jsem si nějakou tu music a zpívala jsem si na cestu a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší. Sluníčko zapadalo, vítr příjemně foukal.. a já měla dobrou náladu (a pak jsem šlápla do hov** a všechno bylo na hov**). Jinak dnešek byl ve znamení uklízení. Taťka musel jet do jižních čech a přespat tam, takže jsme byly s bráchou doma sami a tak jsme se dali do velkého úklidu, abysme taťkovi udělali radost. Za dopoledne jsme vypucovali absolutně všechno (teda vlastně skoro všechno jsem udělala jenom já, brácha si uklidil svůj stůl, ale on tam má takovej bordel, že to dělá takovejch 50% bordelu z celýho bytu). Taťka se ještě ani domů nevrátil (to víte jižní čechy a severní čechy jsou od sebe daleko) tak snad bude mít radost.

A teď jsem ještě něco chtěla napsat. Už dlouho chci napsat článek na téma jako "Bez čeho nemůžete žít?" ale vždycky když jsem to začala psát jsem nedokázala zformulovat to, co jsem chtěla. A tak se vás tedy ptám teď. Uvažujete nad tím někdy? Když opomeneme primární potřeby jako je jídlo, pití a vzduch, tak bez čeho nemůžete existovat, být na světě, plnohodnotně žít? Já nad tím popřemýšlela a je pro mě opravdu těžké odpovědět. Podle mě člověk dokáže žít bez hodně věcí. Dokáže, ale je to prázdný život. Každý z nás má žebříček hodnot a věci, bez kterých by nemohl být. Pro mě je důležitá jedna věc. Potřebuju jistotu. Jistotu ve všem. A od toho se odvíjí ostatní. Potřebuju kamarády. Přátele. Potřebuju si s někým popovídat, postěžovat, poradit, pomluvit, obejmout, zasmát se. Potřebuju vědět, že tu pro mě někdo je a vždycky bude a že mě má někdo rád. (Jo, tak to chce asi každý, že). Přátelé jsou pro mě asi nejdůležitější. Když se s nimi pohádám, nebo se s nimi dlouho nevidím, tak je mi mizerně. Dále samozřejmě rodinné zázemí. Není nic důležitějšího než vědět, že se máme kam vrátit. Nebudu tu psát všechno, teď mě zajímáte vy. Bez čeho nemůžete žít?

V krámě jsem omylem platila kupónama do drogerie, spadla jsem oblečená do vany, nastřihla jsem si ret nůžkama, nesnědla jsem kuře protože jsem se ho štítila, dala jsem chleba do lednice, kytku jsem zalila matonkou, když mi vytekla propiska tak jsem jí zabalila do obalu od kapesníků abych se nezašpinila, když se na mý zdi objevil půl centimetru velkej pavouk tak jsem na něj tři hodiny koukala a čekala jsem až taťka přijde z práce a zneškodní ho, rozkousala jsem lepidlo herkules a měla jsem ho na celý puse, mobil mi spadl do umyvadla když jsem si čistila zuby, bojím se Hurvínka a berušek, řízla jsem se do palce a ukazováku v intervalu pěti minut o tu samou věc, stříkla jsem si voňavku do očí, z okna mi vypadla prachovka, pokaždý když mám v ruce inkoustovou bombičku tak mi praskne, spláchla jsem omylem stovku, vybafla jsem na sousedku místo kamarádky, bouchl mi v ruce fén, bráchovi občas říkám tati, usnula jsem v brejlích a ráno jsem je panicky asi půlhodiny hledala - byly stále na očích, spadla jsem ze sochy, teploměr v nemocnici jsem namočila do horký vody schválně co to udělá a pak jsem jak nějakej cvok přesvědčovala sestru že čtyřicítky fakt nemám - nevěřila, kelímek od jogurtu jsem dala do myčky a lžičku jsem vyhodila do koše, ukradla jsem mapu Chorvatska, pustila jsem si omylem rachejtli v pokoji, ve škole jsem na lavici nalepila papírovej kapesník a dala jsem na něj židli a druhej den nešel odlepit, namazala jsem se pastou na zuby v domnění že je to krém ale po chvilce mi to došlo, roztřískala jsem žárovku protože jsem si o ní ohřejvala nohu, ve škole jsem za den šestkrát vrazila do futer dveří, u doktorky v čekárně se se mnou z ničeho nic převrátila židle, propálila jsem si kalhoty při zapalování trouby..

Nějak jsem sem dlouho nedala nějaké fotky.

Přesně před týdnem 11.2.-12.2. jsem spala u kamarádky Nikči. Neviděly jsme se od Silvestra a málem jsem tam nejela, jelikož jsem na poslední chvíli onemocněla. Jelikož jsem se na ní těšila a zrovna jsme měli jarní prázdniny, tak jsem se na nějakou nemoc vykašlala (a to doslova) a šla jsem k ní. Řekly jsme si co je potřeba, natáčely jsme videa, někoho pomluvily, někoho obdivovaly.. klasický večer dvou puberťaček. No a jako vždycky jsme fotily - já mám tyhle fotky ráda, podle mě se nám celkem povedly. No, čekujte dole .))

Internet + nebo - ??

Pořád přemýšlím, na jaké téma napsat článek. Mám hodně nápadů, ale nějak nejsem schopná to dát dohromady. Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby nebyly počítače a hlavně internet. Vždyť když se s někým seznámíte, hned se vás ptá - A máš ajsko? - Přidám si tě na fejsu jo. Mohli bychom bez internut vůbec žít? Já bych byla nejraději, kdyby vůbec nikdy nebyl. I když..

Jsem nesmírně vděčná, že jsem mohla vyrůst bez internetu. Když jsem byla malá, nic takového ještě nebylo. Až když mi bylo někde 10, tak jsme si koupili první počítač. Byla to taková nešikovná sestava několika bílých bedýnek, které jsme sotva zapojili do sebe. Vůbec jsem se k tomu nepřibližovala, protože brácha tam hrál jenom hry a já neměla potřebu na něco jako počítač chodit. A pak jsme měli zapojenej internet, telefoní vytáčené připojení, kde se zakaždou minutu platilo dost korun, a tak jsem na počítači pobyla asi tak čtvrt hodinky, za kterou se mi akorát stihla načíst hlavní stránka seznamu, já si přečetla pár titulků zpráv a taťka už nervózně podupával nohou. Nevím jak dlouho trvalo tohle neinternetové období (teď musím rozhodně říct že zřejmě nejšťastnější období mého života), ale pak jsme si nechali zapojit net na paušál. Zezačátku jsem tam neměla co dělat, navíc jsme se museli spravedlivě střídat. Nějak jsem tomu postupně přicházela na chuť, ve škole jsme se naučili co a jak a asi před dvěma lety jsem začala na internet chodit často. Pořád to bylo takové nevinné, brouzdala jsem si tam tak hodinku denně, pořád to šlo. Ale jak se internet rozmohl, začalo se to všechno kazit. Lidi začali sedat za počítače častěji a častěji a jak se rozšiřovaly sociální sítě, přestávali spolu pomalu komunikovat. Internet všechny polapil. Přesně před rokem jsem dostala notebook, a co ho mám, tak jsem tu o to častěji. Bez internetu si už nedovedu představit život. Ano, když jsem třeba na dovolený, kde k němu nemám přístup, tak mi vůbec nechybí, ale v normálním životě nám všechno tak ulehčuje, že si na něm prostě vypěstujeme závislost. Kdo nemá ICQ a facebook, jakoby nežil? Určitě většina z nás už někdy proseděla den u počítače, místo dělání nějaké smysluplnější činnosti.

A teď, hlavní problém internetu. Lidé vysedávají u facebooku a jiných stránek a píšou si statusy, jsou celý den online na ICQ a čekají až jim někdo napíše. Co je na tom někomu napsat? To je nějaký nový druh sbližování? Když si s někým píšete, nemůžete ho poznat. A všichni se vždycky chlubí, jak si s někým psali a jaký je to úspěch. Před několika lety si lidé taky nepsali a zvládli to, tak proč se teď lidé nedovedou bavit normálně? Potom něco někde napíšete, jsou z toho hádky a problémy. Jo, ulehčuje nám to komunikaci, psát je totiž velmi jednoduché. Můžete si promyslet, co napsat, můžete se stát někým jiným, nikdo vás nevidí. Ale je to hrozná přetvářka, a lidem přes počítač dokážete říct věci, které byste ve skutečnosti neřekli. Ta anonymita nám dává odvahu, ale nejsme to my.

Víte, už mám s internetem dost zkušenstí. Blbých i dobrých. Moje máma si před třemi lety založila ICQ a našla si přes něj vzdáleného nevlastního příbuzného. Brali jsme to všichni jako dobrý krok, vždyť příbuzní jsou v pohodě. Ano, jen kdyby s ním máma nezačala chodit a nezničila tím život celé rodině. Nebo si jednoduše stačí něco napsat do statusu a už to hned všichni řeší a hlavně celá rodina a je z toho obrovský problém. A když si pak příbuzné smažu z přátel z důvodu toho, že nechci, aby mě vlastní rodina znala jen přes počítač, jsem jen "Zapšklý pubertální spratek". Jo, internet je fajn, dokud se to nezvrtne.

Pokud jde o mě, už mě přivedl k pár zajímavým lidem a jsem za to ráda. Na facebooku jsem, to ano, ale beru to jen tak, že se s těma lidma vidím aspoň takhle, když není čas na komunikaci normální. Jsem s nima v kontaktu, dozvím se věci, které mi někdo jindy neřekne, nebo věci, které bych vědět měla. Sama si tam napíšu co chci, uchovám zážitky, podělím se o své pocity a fotky. Neberu to vážně, koukám se, co si mí přátelé píšou do statusů, ale netvrdím, že je díky tomu znám více. A ohledně psaní - já si teď píšu už jen s hodně málo lidmi. Píšu jim pouze, když se potřebuju na něco zeptat, nebo se dlouho nevidíme a mě zajímá, jak se mají. Pravidělně si píšu s kamarádkou Nikčou, se kterou bysme se rády viděly klidně každý den, ale nejde to, a tak si aspoň píšeme, abysme byly navzájem v obraze. Společně se i zasmějem a mě to stačí. Pak si píšu s několika kamarády, kteří bydlí daleko. Sem tam si s pár lidma píšu slohovky do zpráv na facebooku, kde se navzájem svěřujeme s problémama a podporujeme se. Sám od sebe napíše málokdo, ale mě to nevadí. Nebaví mě si s někým psát jen tak o nějakých blbostech, nemám si s nimi ani mnohdy co říct.

Takže co říct na závěr? Vyplývá z toho něco? Internet je zrádný. Najdete na něm všechno, je pro všechny tolik užitečný. Můžete na něm najít někoho zajímavého, ale ani z facebooku, ani z twitteru ani z jiných stránek vás lidé nepoznají. Můžete tu prosedět celé dny, vkládat tisíce fotek a psát desítky statusů, ale pořád se to nevyrovná osobní komunikaci. Je však už pouze na každém co všechno vypustí do toho velkého spletitého internetového světa. Hlavní je si brzy uvědomit, kde už je ta pomyslná hranice, protože přijít o rodinu, přátele, partnery, majetek, práci nebo o svoji hrdost je tak lehké. Stačí kliknout..

Někteří mladí lidé moc touží po tom, být starší. Stát se co nejdříve plnoletými a plnoprávně za sebe rozhodovat. Ano, má to své výhody, ale..

Já se dospělosti v podstatě bráním. Dětství trvá hrozně krátkou chvíli a strašně to uteče.

O dospívání a pubertě ani nemluvě. Přijde mi, že jsem toho hodně zmeškala. Vím, že už nic nevrátím, ale kdybych měla tu možnost, asi bych to udělala. Nevím, jak vysvětlit, že nechci ýt dospělá. Nebojím se stárnutí. Jen mi to takhle, jak to je, vyhovuje. Mám určité povinnosti a vím, že se to po dlouhou dobu pravděpodobně nezmění. Přijdu domů a mám volno. Můžu si teoreticky dělat co chci. Jedinná má povinost je správně se učit, chodit do školy, prospívat. Sice si všichni stěžujeme, jak těžký to máme, ale v podstatě se máme jako v ráji. A pak, až z toho všeho komfortu vstoupíme do života se budeme muset postarat o všechno sami. Budeme si muset najít práci a bydlení a jednou si třeba budeme chtít někoho najít, usadit se a mít děti. Když se nám to podaří, vybudujeme si zázemí, budeme muset vydělávat a o všechno se starat. Tyhle věci většinu z nás "teenagerů" zatím vůbec nezajímá, ale jednou to přijde. A přijde to hrozně rychle. Těším se na svůj život, ne že ne, ale už to nebude ta lehké, jako všechno doteď. Budu stát jen na svých nohou a budu předhozená životu, jako návnada žralokům. Bude jen a jen na mě, jak tím vším propluju. Už budu muset nad vším přemýšlet realisticky, přemejšlet a ne jen snít. Nechci přijít o to, jaká jsem. Nechci být dospělá a udělat spousty chyb. Nechci si to pak po letech vyčítat. Vím, jsem teprv na začátku a nikdo neví, co bude. Okolo sebe vidím nešťastné dospělé, rozvedené manžele, lidi bez práce a peněz a rozpadlé rodiny a co tak slyším od kamarádů - je to skoro všude. A to mě děsí. Hodně děsí.

Dneškem jsem se zase o trochu přiblížila k dospělosti. 16let je samozřejmě krásný věk, ale mě se to moc nelíbí. Děsí mě, že to tak letí. Nejraději bych to ani neslavila (k mé "smůle" mi ve škole nachystali úžasné překvapení :) a o přání na facebooku ani nemluvím), protože si to nechci připustit. Asi se chovám jak nějaká čtyřicítka, která se děsí stárnutí, ale mě to nevadí. Myslím si co myslím a myslet si to budu. Říká se, že "sweet sixteen" je nejlepší věk, tak tedy doufám, že se tenhle můj rok povede a že se stane něco DOBRÉHO. Brala bych nějakou změnu, ale to by byl asi až moc velkej zázrak. Dnešek jsem si užila, možná jsem od někoho čekala něco víc, ale rozhodla jsem se, že si můj den kazit nebudu, všechno pořeším zítra (resp. za 15 minut).

Tak, mějte se všichni krásně :))

Strach patří do lidského života a je to podle mě naprosto přirozený pocit. A kdo říká, že se ničeho nebojí, tak lže. Existuje nespočet fóbií a různých druhů strachu. Někdy je opravdu kuriózní, co všechno si lidský mozek vymyslí, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že psychika je opravdu holka záludná a strachu se zbavuje těžko. A to, že znepříjemňuje lidem život, je snad více než jasné...

Čeho se bojíte vy?

Co třeba tma? Nedávno jsem byla v koupelně, ve které nemáme okna. Byla už tma a najednou vypadl proud. Čistila jsem si zuby a v ten okamžik jsem ztratila orientaci. Ani jsem nevypla vodu, pustila jsem kartáček na zem a hledala dveře. Ne že bych se bála tmy, ale v tu chvíli mě přepadla bezmoc a panika, a já se v té naší malé koupelně 2x2 metry normálně ztratila. Četla jsem o nějakých terapiích, které spočívají v tom, že vás na několik dní zavřou do malé místosti, kde je tma. Vy tam v temnotě žijete, nemáte sebou nic. Dávají vám jídlo, máte tam sprchu a postel a jednou denně si můžete promluvit se specialistou, aby vám z toho nehráblo. Ze zkušeností pár žen (myslím, že moc mužských si na to ještě netrouflo) co jsem četla to bylo velmi účinné. Opadl z nich stres, odreagovaly se ze stereotypního života. Říkaly jen, že druhý den je krize. Nemáte co dělat, ze tmy máte klaustrofobii. A tak to chce se nějak zabavit, hlavně vás nesmí ovládnout vaše myšlenky. Prý se tam často svlékaly do naha (prý to bylo pohodlnější) a cvičily. Co jiného lze sám se sebou dělat, kromě třídění myšlenek.

Přemýšlela jsem o tom. Tma mi opravdu moc nevadí, pokud vidím, jinak tedy začnu panikařit. Ale nemohla bych tam být zavřená. Nevidíte nic, jste týden zavření v jedné malé místnosti. Sice je to terapie, ale já myslím, že pro mě by se to rovnalo převoz do Bohnic.
Nezvládla bych to.

Kromě tmy, čeho je možné se bát? Já se bojím malých prostorů. Zvládnu tam být, ale potřebuju vědět, že se odtamtud mohu kdykoli dostat. Asi to mám od té doby, co jsem se zasekla ve výtahu. Od té doby jezdím jen těmi, kde vím, že se při případném zaseknutí dostanu rychle ven, nebo kde mě někdo uvidí. Myslím ale, že kdybyste mě zamkli do obrovské haly nebo tělocvičny, propadnu panice úplně stejně.

Dále se bojím výšek a hloubek. No, hloubky jsem mockrát v životě nezažila, ale ty výšky, ty mi dělají problém. Nebojím se, že spadnu nebo tak. Ale když jsem někde vysoko, mám závratě. Lidi, co se bojí také výšek to pochopí. Prostě mi přijde strašně hnusný koukat se pod sebe na ty miniaturní věci pod sebou. Tenhle strach je hodně sužující.

Mám spousty dalších strachů, možná i fóbií. Některé by možná málokdo pochopil. Někdy si namlouvám, že když neudělám tohle a tohle, že se něco stane. Strach donutí lidi dělat nejrůznější věci, to vím.

Ale strach hold už patří k životu, stejně jako všechny ostatní pocity a emoce. Nemluví se o tom snadno, ani moc často.

Někdo to třeba jednou překoná, někdo se s tím naučí žít, někoho strach obtěžuje každým dnem.. Ale ať už se bojíte čehokoli, tak je to normální.