Jak jsem zase o rok starší.

4. února 2010 v 23:44 | LoveShy |  Když moc myslím
O krůček blíž k dospělosti..

Někteří mladí lidé moc touží po tom, být starší. Stát se co nejdříve plnoletými a plnoprávně za sebe rozhodovat. Ano, má to své výhody, ale..
Já se dospělosti v podstatě bráním. Dětství trvá hrozně krátkou chvíli a strašně to uteče.
O dospívání a pubertě ani nemluvě. Přijde mi, že jsem toho hodně zmeškala. Vím, že už nic nevrátím, ale kdybych měla tu možnost, asi bych to udělala. Nevím, jak vysvětlit, že nechci ýt dospělá. Nebojím se stárnutí. Jen mi to takhle, jak to je, vyhovuje. Mám určité povinnosti a vím, že se to po dlouhou dobu pravděpodobně nezmění. Přijdu domů a mám volno. Můžu si teoreticky dělat co chci. Jedinná má povinost je správně se učit, chodit do školy, prospívat. Sice si všichni stěžujeme, jak těžký to máme, ale v podstatě se máme jako v ráji. A pak, až z toho všeho komfortu vstoupíme do života se budeme muset postarat o všechno sami. Budeme si muset najít práci a bydlení a jednou si třeba budeme chtít někoho najít, usadit se a mít děti. Když se nám to podaří, vybudujeme si zázemí, budeme muset vydělávat a o všechno se starat. Tyhle věci většinu z nás "teenagerů" zatím vůbec nezajímá, ale jednou to přijde. A přijde to hrozně rychle. Těším se na svůj život, ne že ne, ale už to nebude ta lehké, jako všechno doteď. Budu stát jen na svých nohou a budu předhozená životu, jako návnada žralokům. Bude jen a jen na mě, jak tím vším propluju. Už budu muset nad vším přemýšlet realisticky, přemejšlet a ne jen snít. Nechci přijít o to, jaká jsem. Nechci být dospělá a udělat spousty chyb. Nechci si to pak po letech vyčítat. Vím, jsem teprv na začátku a nikdo neví, co bude. Okolo sebe vidím nešťastné dospělé, rozvedené manžele, lidi bez práce a peněz a rozpadlé rodiny a co tak slyším od kamarádů - je to skoro všude. A to mě děsí. Hodně děsí.

Dneškem jsem se zase o trochu přiblížila k dospělosti. 16let je samozřejmě krásný věk, ale mě se to moc nelíbí. Děsí mě, že to tak letí. Nejraději bych to ani neslavila (k mé "smůle" mi ve škole nachystali úžasné překvapení :) a o přání na facebooku ani nemluvím), protože si to nechci připustit. Asi se chovám jak nějaká čtyřicítka, která se děsí stárnutí, ale mě to nevadí. Myslím si co myslím a myslet si to budu. Říká se, že "sweet sixteen" je nejlepší věk, tak tedy doufám, že se tenhle můj rok povede a že se stane něco DOBRÉHO. Brala bych nějakou změnu, ale to by byl asi až moc velkej zázrak. Dnešek jsem si užila, možná jsem od někoho čekala něco víc, ale rozhodla jsem se, že si můj den kazit nebudu, všechno pořeším zítra (resp. za 15 minut).

Tak, mějte se všichni krásně :))
 


Komentáře

1 Vivi Vivi | Web | 4. února 2010 v 23:54 | Reagovat

Jo přesně, jednou to příde. Nejradši bych se na to vykašlala. Nesnášim zoodpovědnost, a mám strach že to nezvládnu, nejradši bych byla malá a žila ve svym světě snů...
Ale možná nemusíme bejt takový, jako ty dospělí lidi co je popisuješ, ne? Přece sme to co si myslíme že sme. Takže nepřipoustět si starosti a v klidu si žít? Ona nám nakonec nic jinýho ani nezbyde.

2 ufoun13 ufoun13 | Web | 5. února 2010 v 8:03 | Reagovat

Myslím, že se děsit nemusíš, ani chyb ani stárnutí. To není totéž jako přijít sám o sebe, naopak myslím že časem spousta lidí sama sebe najde, lépe si porozumí, dokonce je k tomu potřebné tamto co nazýváš chyby.
Ano, budeš mít větší odpovědnost, ale ne dnes, to přijde i se zkušenostmi které Ti nyní chybí, možná proto ty obavy. Říká se, že každý dostane naloženo jen tolik, co zvládne a je to tak.
Nebraň se... když nezapomeneš vnímat krásu cesty po které jdeš, tak se nemusíš bát ničeho.    :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama