Březen 2010

Jakou roli ve vašem životě hraje škola?

27. března 2010 v 15:23 | LoveShy |  Když moc myslím
Škola. School. Die Schule.

Synonymum pro školu by mohl být třeba slovo "nuda". Ano, pro mnohé z nás je škola tak trochu utrpením. Každý den vstaneme za rytmu vtíravého zvuku budíku, pokud možno ještě za tmy a v minus tisících stupních Celsia. Vyučování začíná v osm nula nula, přijďte dýl a už máte zápis nebo potřebujete omluvenku. A copak člověk může za to, jestli zaspí nebo mu ujede/nejede dopravní prostředek? V průměru vyučování trvá tak 6 hodin. Šest úmorných hodin se musíte na tvrdých židlých ve třídě s vydýchaným vzduchem soustředit a ještě pochytit nějaké učivo z monotónního hlasu učitele. Modlíte se, aby vás učitel nevyvolal. Vyčerpává vás už jen to, že tam musíte být, a tak jedinná činnost, kterou jste právě schopni konat, je sledování vteřinové ručičky na hodinách. Úkoly tvoříte většinou o přestávce a učení na písemky obstará tahák. Když zazvoní jste v nebi a když se řeknou slova "můžete domů", tak dosáhnete své osobní nirvány, ještě k tomu když je pátek. Usmíváte se a ztotožňujete se s tímto, alespoň v něčem? Tak to se pak ani nedivím, že jsou všichni ze školy otrávení. Ano, já sama jsem úplný příklad člověka otráveného ze všeho, ale vím, že dobrý přístup má dobré výsledky. Vemte si, že jste odpoledne doma a na druhý den se naučíte na všechny nutné předměty a uděláte úkoly. Už jen to, že si k tomu sednete ve vás vyvolá dobrý pocit a jste na sebe pyšní. Večer si jdete lehnout dřív a ráno čile vstanete vteřinu předtím než zazvoní budík. Ve škole neusínáte při každé hodině, nebojíte se zkoušení, protože to umíte. Dobře, hodiny sice zábavnějši nebudou, ale když přestanete kecat se sousedem a chvilku se zaposloucháte do povídání učitelky, třeba vás to i zaujme. Den uteče mnohem rychleji, než když jen ležíte na lavici jako v hospodě a proklínáte Marii Terezii. Všechno je to o přístupu. Já jsem na střední a ikdyž pořád nadávám na školu, tak vím, že jsem si jí sama vybrala a chci jí úspěšně vystudovat. Učitelé tam chodí kvůli nám, ne my kvůli nim. Nám se ty věci budou jednou hodit. Neříkám, že budu jednou nutně potřebovat, jak se vypočítá plocha trojúhelníku pomocí goniometrické funkce sinus, ale učíme se to, učitel nás za to známkuje a je jen na mém přístupu, jak to zvládnu. Ano, školu nemáme rádi všichni, ale musíme tam chodit, tak proč si to dělat ještě horší?

Dám vám sem proslov, který jsem napsala na konci základní školy (nekopírovat):

Rodiče nás poprvé vedli do školy 1. září 2000. Byli jsme malí a zároveň zvědaví na to, co přijde. Nesměle jsme se rozhlíželi okolo sebe a vystrašeně svírali ruce rodičů. Maminky plakaly dojetím a tatínkové okolo nás běhali s fotoaparáty. Tímto dnem začala nová etapa našeho života. Postupem času jsme se oklepali z té stydlivosti, začali jsme zlobit a nevydrželi chvilku posedět na místě. Přesto s námi měla laskavá paní učitelka hodně trpělivosti a učila nás písmenko po písmenku, číslo po číslu. Navzájem jsme se skamarádili, poznali jsme první lásky a zklamání. Společně jsme trávili celé dny ve škole a jezdili na výlety. Za těch pět let spolu se toho hodně stalo a hodně jsme se spřátelili. Zavinili jsme spoustu průšvihů a vytáčeli učitele do nepříčetností. Máme vzpomínky na hezké chvilky spolu, ale i na hádky a ne moc hezké okamžiky. Jenže se nemůžeme napořád ohlížet zpět - spíš naopak. Měli bychom opustit nostalgické vzpomínky a popřemýšlet, co bude dál? Naše cesty se rozejdou a záleží jen na nás, jestli se ještě uvidíme.Tímto bychom chtěli poděkovat panu řediteli, panu zástupci a všem učitelům za všechno co nás naučili, i když to s námi nebylo mnohdy lehké. Děkujeme této škole, která nás naučila vše, co potřebujeme do života. Přišli jsme sem jako malé děti, odcházíme téměř dospělí. Dnešním dnem to tu pro nás končí a nezbývá nic víc než se jen rozloučit. Přejeme všem hodně úspěchů a ještě jednou děkujeme za všechno, co jste pro nás udělali. Navždy si toho budeme vážit a nikdy nezapomeneme.

Myslím si, že každého z nás základní škola naučila do života nejvíce. Naučila nás správně mluvit, číst, psát a počítat. Každým dnem, měsícem a rokem jsme rostli, vzdělávali se a získávali poznatky. Naučili jsme se tam všechno, co do života budeme potřebovat. Poznali jsme první kamarády, kteří nám i dodnes vydrželi. Poznali jsme první lásky, zažili jsme první hádky a pomluvy. Naučili jsme se sprostě nadávat, otrkali jsme se z dětských let a vstoupili jsme do puberty. A všechno jsme to stihli v období 9ti let před zraky učitelek a učitelů, kteří s námi měli nejvíce trpělivosti a zvládli to. Téměř nikdo nemá školu rád, ale zároveň svým způsobem ano. Každý tam má kamarády, zasměje se tam a odreaguje. Navíc můžeme být vděční za to, že máme jen tu možnost studovat. A až půjdete do práce, rádi si vzpomenete na ty zlaté časy ve školních lavicích. ;)

Jak mi jeden člověk ovlivnil život. On ho vlastně vytvořil.

21. března 2010 v 20:23 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Nedávno se mě někdo zeptal "Čeho si na životě nejvíc vážíš?". A já jsem nad tím ani nějak moc nepřemýšlela. V hlavě se mi promítali "přátelé, rodina, zdraví.." ale pak jsem si řekla, že vlastně nic z toho nemám jisté. Lidi mohou odejít z vašich životů, mohou zmizet kdykoliv a nikdy si jimi nejste jistí. Tak jsem nad tím tak zauvažovala, a nakonec jsem odpověděla, že si nejvíce vážím sebe. Sice to není až taková pravda, ale člověk si sám sebe musí vážit ze všech nejvíc, jinak si ho ani ostatní vážit nemohou. Já si na sobě vážím svých myšlenek, své fantazie, svých nápadů - prostě své hlavy. A ten člověk, který se mě na to ptal mi odpověděl: "Jen pravá osobnost odpoví, že si váží sebe, svých myšlenek, neboť ty jako jedinné se dají označit za nefyzické já."

Víte, nemyslím si, že jsem osobnost, nebo to alespoň neumím zhodnotit. Ale tuhle otázku jsem položila svým kamarádům okolo sebe a nikdo na ní neodpověděl stejně jako já. Zkuste nad tím také popřemýšlet.

A samozřejmě jsem přemýšlela, kdo je pro mne na světě nejdůležitější. Koho si vážně vážím. Tenhle článek chci věnovat osobě, ke které mám v životě nejblíž i přes všechno, co se stalo. Nemám doma mámu, která by tu pro mě (pro dospívající holku) byla, tak tou osobou je můj taťka a myslím si, že právem. Jen čtěte, uvidíte :)

TAŤKA

Daddy^^

Jak se člověk může změnit :) aneb Avatar opravdu NEJSEM!

15. března 2010 v 22:09 | LoveShy |  Ostatní či nezařazené
Ráda se procházím večerními ulicemi, obzvlášť když teď stále sněží a já kráčí středem silnice, nohama kopu do mokrého sněhu a vločky padající shůry nechám volně dopadat na vlasy, až je mám kropenatý. Strašně ráda si při těch mých nočních výletech představuji, že jsem někdo jiný. Jednou jsem za teplého večera na promenádě v jednom přímořském evropském městečku, poté jdu při východu slunce po pláži někde v Anglii nebo předvádím nejnovější kolekci od Prady na přehlídkovém mole v New Yorku. Můžu být co chci, kdy chci a na jak dlouho chci. No není to fajn?

No, a tak jsem dneska zcela náhodou po sobě začala čmárat, až to dopadlo takhle. Nemyslele na Avatara nebo tak - nic a nikoho jsem nechtěla napodobit (to je děs - člověk se počmárá modrou a lidi ho hned škatulkujou). Počmárala jsem se a udělala ze sebe něco jiného. A líbí se mi to.

Hahahahaha. Hm ;)

Všimli jste si doufám, že na třetí fotce nemám svý oči?!

Jaká část vašeho JÁ převažuje? aneb Angel&Devil?

14. března 2010 v 22:07 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Co myslíte, jste víc Devil nebo Angel?
Řekla bych, že každý má v sobě od každého trochu, záleží jen na situaci, kdy se ta vlastnost projeví. Avšak já musím říct, že se většinou cítím tak na 70% "ta hodná". Chtěla bych to změnit, umím být i "devil" ale nemám to v sobě. A v dnešní době jak nemáte ostré lokty, tak je to těžký.
A co vy?
Ale že mi ty růžky seknou :P.

Jaké dokáže být snění..

11. března 2010 v 22:47 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Ahoj^^

Ztrácím se ve světě. Nestíhám.
Upřímně řečeno jsem se teď v poslední době na blog vykašala. Neměla jsem potřebu sem chodit, nikoho jsem ani nenavštěvovala, neboť jsem prostě neměla náladu a čas. Pardón pardón, já to napravím a zase vás všechny navštívím a budu si číst vaše články a komentovat, jen mi dejte trochu času. Jsem teď prostě mimo, nic víc. Ono mě to přejde, to se nebojte. V poslední době je všechno hrozně divné. Asi to znáte - taková ta období, kdy se jednou cítíte dobře jenom když vidíte modrou oblohu a poté je vám zase hrozně divně, nemáte náladu. Pořád nějak dělám chyby, kterých později lituji a mám výčitky svědomí. Uzavírám se do sebe, se sluchátky v uších chodím na hodinové procházky se psem a večer sleduju nekonečně dlouho hvězdy a říkám si, který souhvězdí si jednou koupím a pojmenuju podle sebe.
Jinak mě nebaví nic. Ráno jsem otrávená z toho, že jdu do školy, odpoledne jsem otrávená z toho, že jdu domů. Každý den dělám to samé a unavuje mě to. Ale koho baví stereotyp? Nehlaste se všichni. Už asi chci, aby bylo tepleji. Ne třicítky, ale takových 15-20°C, akorát na mikinu a tenisky. Těším se na to.
S kamarádkou jsme si nedávno vymyslely povídku o tom, že dvě holky (jakože my dvě) jedou shodou různých náhod do Ameriky. Každá se střídáme ve psaní kapitol a téměř každý den si to předáváme, takže psaní pokračuje rychle. My dvě s kamarádkou jsme takové zatvrzelé pesimistky a věčně si stěžujeme na naše životy, ikdyž bychom si měly vážit toho, co máme (ale zas neříkám, že to máme nějak jednoduchý, obzlášť ona). Rády si vysníváme věci, vymejšlíme nereálné situace a ponořujeme se do fantastických světů. Dá se říct, že máme svůj osobní svět, ve kterém se ocitáme každý den od čtyř do pěti. Baví mě to, vymýšlet si. Chvilku vždy pořešíme reálné problémy a pak se bavíme o tom, co by tak jednou mohlo být. Je to fajn, chodit si po lese, skrz stromy prosvítá zapadající sluníčko, a vy se smějete nesmyslné zápletce ve smyšlené povídce. Strašně ráda se takhle odreagovávám, od toho stresu a shonu je to opravdu relax. A pak vždycky přijdu domů a zase na mě padne všechno to divný. A tak jsem si nedávno řekla, že by mě zajímalo, kdy přestaneme řešit blbosti a "vrhneme" se na něco doopravdového. Vždyť snění je krásné, ale čím víc snění, tím horší je návrat do reality. Normální lidé řeší normální věci, reálné osoby, reálné sny. A my? Právě se rozhodujeme, jestli se jednou převtělíme v pavouky a budem strašit lidi na záchodových prkýnkách..

Zdraví melancholická Niky se svíma svítícíma očima..

Jak jsem šla do společnosti.

4. března 2010 v 20:48 | LoveShy |  Zážitky
Takže jsem byla v divadle. Sen noci svatojánské. Skvělá hra. Konec mega vtipný.
A vypadalo to (se mnou) nakonec asi nějak takhle:


Chlapcům to v oblecích moc slušelo!

..a defčatům v sukýnkách také..

..a dohromady jsme byli nejlepší :P.

Jak jsem měla výčitky.

3. března 2010 v 20:03 | LoveShy |  Odpad mojí hlavy
Tak zase zdravím s nějakým tím zápiskem..

Já jsem tento týden po dlouhé měsíční nemoci konečně ve škole. Nejdřív jsem se tam těšila - doma byla děsná otrava, ale v neděli věčer mě to nějak přešlo. Moc jsem si nedoplňovala učení a měla jsem divný pocit. No, každý den teď píšu minimálně jednou, ale to je myslím celkem dobrý. Učení poměrně zvládám, pochopila jsem ekonomiku a ostatní se dá dopsat. Včera byla ve škole nehorázná sranda, vůbec jsem s kamarádkou nedávala pozor a s klukama jsme dělali blbosti a prostě jsem měla po hodně dlouhé době dobrou náladu. Odpoledne jsem šla ven s kamarádkou a smály jsme se a bylo to fajn. A pak jsme přišla domů, zapla PC, zapla fejsbůk a už mě smích nějak přecházel. Prostě na mě šla zas ta depresivní nálada. Slunce zašlo, the end. Byla jsem otrávená že se musím učit a pak přišla třešnička na dortu. Zítra jdeme do divadla a podle slov učitelky máme mít nějaké "slušné oblečení" (jakoby to, co běžně nosím nebylo slušné). A tak jsem volala mámě, jestli něco nemá, že já nevlastním nic společensky vhodného. Řekla jsem jí, že mi tehdy vzala ze skříně takovou sukni a že bych si jí mohla vzít. Načež se ona do mě pustila, že je to JEJÍ sukně a že měla PRÁVO si jí vzít a začaly jsme se docela hádat. Pak byla naštvaná, že nepůjdu k ní si to zkusit, ale že ONA musí jít ke mě (nemůžu za to, že jsem zaneprádněna oproti ní, která má auto a nemá práci). Takže prostě má nálada klesla z maxima na to největší minimum. Doufala jsem, že budu veselá delší dobu, ale tak zas přeci nebudeme naivní. Dneska to ve škole ušlo, vyhnula jsem se zkoušení z angličtiny - "No, tak koho si vyzkoušíme? ****ová byla dlouho nemocná, tak jí ještě necháme." Takže jsem byla ráda, psali jsme z biologie, tahák jsem měla mezi nohama na židli a nenápadně jsem se tam mrkala a radila jsem 3 lidem vedle mě. Pak jsme si s kamarádkou měnily taháky a tak jsme si šahaly mezi nohy a učitelka nás viděla, tak si teď asi myslí, že máme lesbické sklony (samozřejmě že NE :D). Po škole jsem byla na schůzi redaktorů školního časopisu, bylo to poměrně zbytečný, jelikož se nic nevyřešilo, ale budiž. Pak jsme opět byla venku s kamarádkou a pak jsem si doma zkoušela věci do toho divadla. Tak nakonec mám černou sukni nad kolena, šedý tričko s nabranými rukávy a na tom černou vestičku, takže to s tou sukní vypadá jak šaty a k tomu vysoký kozačky. No, zkoušela jsem si jednu blůzu a bílý triko, ale všechno to mělo výstřih (a ani ne zas tak velkej) a to bylo fakt hrozný, opravdu se mi to nelíbilo :D://.. takže jsem to rychle strhala. A pokud se to moje nebude líbit učitelce, tak má smůlu. Původně jsem chtěla za každou cenu kalhoty, protože sukně moc nemusím. Nerada nosím holčičí věci, přijde mi, že mi to ani nesluší - sportovní a jednoduchý styl forever.
Mám se tedy celkem fajn, nic nového. Začíná jaro, hovínka mizí, sluníčko sem tam povyleze.


Momentálně mám v hlavě dvě věci.

-> Pomáhat nějakým lidem se nevyplácí. Akorát vás nakonec pošlou někam. Neustále se snažím rozveselovat kamarádku, ale ona mě akorát seřve, že to nemá cenu, ať jí radši nechám bejt. Stává se vám situace, že platí "pro dobrotu, na žebrotu"? Mě více než často..

-> Máte někdy výčitky kvůli věcem, které jste sice chtěli udělat, ale neudělali? Vyčítáte si to, nadáváte si? Nenávidím ten pocit.. bezmoc, výčitky, naštvanost..