Jak mi jeden člověk ovlivnil život. On ho vlastně vytvořil.

21. března 2010 v 20:23 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Nedávno se mě někdo zeptal "Čeho si na životě nejvíc vážíš?". A já jsem nad tím ani nějak moc nepřemýšlela. V hlavě se mi promítali "přátelé, rodina, zdraví.." ale pak jsem si řekla, že vlastně nic z toho nemám jisté. Lidi mohou odejít z vašich životů, mohou zmizet kdykoliv a nikdy si jimi nejste jistí. Tak jsem nad tím tak zauvažovala, a nakonec jsem odpověděla, že si nejvíce vážím sebe. Sice to není až taková pravda, ale člověk si sám sebe musí vážit ze všech nejvíc, jinak si ho ani ostatní vážit nemohou. Já si na sobě vážím svých myšlenek, své fantazie, svých nápadů - prostě své hlavy. A ten člověk, který se mě na to ptal mi odpověděl: "Jen pravá osobnost odpoví, že si váží sebe, svých myšlenek, neboť ty jako jedinné se dají označit za nefyzické já."

Víte, nemyslím si, že jsem osobnost, nebo to alespoň neumím zhodnotit. Ale tuhle otázku jsem položila svým kamarádům okolo sebe a nikdo na ní neodpověděl stejně jako já. Zkuste nad tím také popřemýšlet.

A samozřejmě jsem přemýšlela, kdo je pro mne na světě nejdůležitější. Koho si vážně vážím. Tenhle článek chci věnovat osobě, ke které mám v životě nejblíž i přes všechno, co se stalo. Nemám doma mámu, která by tu pro mě (pro dospívající holku) byla, tak tou osobou je můj taťka a myslím si, že právem. Jen čtěte, uvidíte :)

TAŤKA

Daddy^^


Jiří, 42 let


Once upon a time..

Je chladný listopadový večer, jedna nejmenovaná liberecká diskotéka praská ve švech, lidé se mačkají jeden na druhého a trsají do rytmu "Nonstop, já chci žít nonstop, a s tím co přijde...". Puberťáci se tu seznamují rychle, stejně jako šestnáctiletá Renata s dvaceti-dvou letým Jirkou. Padnou si hned do oka a začnou spolu od té doby chodit. O dva měsíce později se Renata balí z domova a v necelých sedmnácti letech se stěhuje k Jirkovi. Její máma je ráda, že se jí zbavila. Sebou si nese pouhou igelitku se svými věcmi. Oba nemají peníze, bydlí v poloprázdné garsonce, ale zdá se, že jim nic nechybí. Pocházejí z chudých rodin, stačí jim to, co mají - sebe navzájem.

Bydlí spolu dva roky a po svou letech Renata otěhotní. Ještě dokud nemá bříško se rychle vezmou a krátce po svých dvacátých narozeninách porodí holčičku. Od rodičů dostávají velký byt. Po třech letech Renata porodí podruhé, tentokrát chlapečka. Je z nich perfektní rodina. Jezdí na dovolené a výlety, užívají si rodinného života, Jirka začne dobře vydělávat, a tak si mohou dovolit více. Jenže.. po téměř dvaceti letech společného žití Renata začíná žít nový život s někým jiným. Vrací se zpátky do mládí a žije s dvacetiletým studentem. Jak s jednou igelitkou přišla, tak také odešla. Všechno se rozplývá, jde ke dnu. Nic už nikdy nebylo jako dřív.

Na své dětství si nemohu stěžovat. Naši se stále chovali jako dvě hrdličky, byli šťastní. Navzájem se oslovovali "Míšo" (nikdo neví proč, ale je to roztomilé). Všechno bylo vždy dobré. Když jsem byla starší, začínalo mě mrzet, že mamka se mnou netráví tolik času, jaký by mámy s dcerami běžně trávit měly. Ale zase jsem měla taťku. Vždycky jsem k němu tíhla víc než k ní. Už asi jenom tím, že jsem víc po něm - vzhledově i povahově. To on se mnou hrál různé hry, když jsem se nudila. On mě bral na poutě, do cirkusů a kupoval mi dobrůtky. Když mě máma odmítla chovat, on si se mnou ještě hrál, lechtal mě a bral mě za krk. O nudných víkendech vzal taťka velké čtvrtky a vystříhal nám z toho s bráchou různé oblečky a pak to slepil a oblíknul nás do toho a ještě si s náma v tom celý den hrál. Když jsem měla okolo 12let psychický problémy, máma si myslela, že si vymýšlím, ale taťka mě podporoval. Bral mě za ruku a uklidňoval mě, utíral mi slzy, stál se mnou třeba hodinu u okna, jen abych byla v pořádku.

Když mi bylo v noci špatně, šla jsem vždycky automaticky za ním, on si ke mě lehl do postele a kreslil mi na záda písmenka, dokud jsem neusnula. Každý večer nám s bráchou povídal pohádku o mašice a pokaždý ho to bavilo. Když poslední roky máma byla pořád někde pryč u kamarádek, on neodešel. Jezdil s náma na výlety na zámky a hrady, do bazénu, na tenis. To on se mnou vždy nakupoval oblečení. On vždycky radši vždycky koupil všechno nám a mámě a sám měl jedny boty. Vždycky jsem s ním měla lepší vztah, on mi dokázal pomoct. Radši jsem žádala o něco jeho protože jsem věděla, že mě pochopí a povolí mi to. On mi vždycky rozuměl, protože já jsem jeho malá kopie.

A když máma odešla, musel mi jí ve všem nahradit. Uklízí, pere, vaří, nakupuje a všechno zvládá. Nevykašlal se na to, sebral se a jde dál. Nelituje se, nehledá ulehčení. Celý svůj život si všechno zařídil sám, vydělal poctivě sám a sám koupil. Vážím si ho za to jaký je, co prožil a jak to zvládnul. Doufám, že bude jednou zase šťastný. Můžu mu věřit, můžu si s ním popovídat. On mi na oplátku také věří a dává mi volnost. Je mi jedno kolik má peněz, kolik mi toho dovolí, kolik mi dá, kolik mi koupí. Pro mě je důležité, abychom spolu vycházeli. Aby jsme byli spokojení. Aby on byl.

A právě u něj jsem si, snad jako u jedinné osoby na světě, jistá, že mě nepodrazí, že tu vždy pro mě bude. Že pro mě udělá cokoliv. Ikdybych byla plešatá, beznohá, hluchá či na druhém konci světa - stejně tu bude. A přes cokoli, co se kdy stane - on mě bude mít rád. Vždycky mě podrží za ruku a svým pohledem mi vzkáže, že nic není tak zlé, aby to Jirka nevyřešil.

Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^
Daddy^^(kvalita fotek - blbá, omlouvám se)
 


Komentáře

1 Mirda Mirda | 21. března 2010 v 20:37 | Reagovat

Máš pravdu..měli bychom si sebe vážit..A já bych odpověděl stejně.. ;-)

2 Vé. Vé. | Web | 21. března 2010 v 20:38 | Reagovat

Nemá smysl psát sáhodlouhý komentář milá LoveShy, musím snad pouze říci, že city, které chováš k tvému otci jsou opravdu velkou cenností, jež by si si měla navždy uchovat.

3 Yone Yone | Web | 21. března 2010 v 20:51 | Reagovat

Vé sice říká, že není potřeba psá dlouhé komentáře, ale já se pár slovy vyjádřit nedokážu. :3

Je to opravdu krásné... Tvůj Táta opravdu musí být skvělí člověk. Já mám svého otce taky ráda... i když náš vztah je trochu složitý. No nic.. tohle není o mě..

Ten článek je dost dojímavý... A ty fotky k němu jsou taky úžasné.... Je nádherné, že máte takový vztah. A není to příliš časté. Vlastně- neznám nikoho takového kdo by měl takový vztah.

4 Angie Angie | 21. března 2010 v 21:31 | Reagovat

chce se mi brečet.

5 Angie Angie | 21. března 2010 v 21:36 | Reagovat

článek máš moc pěkný, je vidět, že si ho fakt vážíš, a že je taky proč. Spolu s těmi fotkami to je strašně dojemný. Buďte všichni šťastní. Nevím co k tomu dodat.
Mě se tenkrát ptala jedna známá paní, čeho si vážím. Přemýšlela jsem pár vteřin, a odpověděla, že svého života. Je to něco podobného, a v podstatě to sam, co jsi řekla ty, když nad tím přemýšlím.

6 Šárka Šárka | Web | 21. března 2010 v 21:50 | Reagovat

Hezká pocta tátovi...
A fotky jsou krásný!

7 Niky. Niky. | 22. března 2010 v 14:11 | Reagovat

Měla jsem tu čest tvého tátu poznat a můžu dosvědčit, že je to naprosto skvělý člověk a jsem ještě víc ráda, že zrovna ty máš tak hodného rodiče (byť jednoho, ale občas vystačí za dva), protože si ho zasloužíš. :)

Být takových tatínků víc, svět by byl zase o něco lepší..:)

8 AngeliQue AngeliQue | 22. března 2010 v 21:02 | Reagovat

Já uplně koukám, a strešně mě to těší.. :) <3 Děkuji žes mi napsala at napíšu niky, všecko jsme si vyříkaly a já jsem za to hrozně šťastná :))) ...  Komentáře až na jednu osůbku, které nevím, co jsem provedla ..

P.s.: jdu na článeček :)

9 AngeliQue AngeliQue | 22. března 2010 v 21:42 | Reagovat

Jeden z nejkrásnějších článků <3 Nemám slov .. naprosto jsi mi vyrazila dech

10 Handle Handle | 23. března 2010 v 18:50 | Reagovat

Pane bože! Vždyť tohle je mnohem zajímavější číst, než třeba nějakou knížku od kdo ví jakýho autora. Vždyť tohle si na nic nehraje, napsalas (myslím si) naprosto všechno, co jsi chtěla a prostě celkově to na mě budí dojem, kterej mám od ''amatérských blogů'' málokdy...

Bejt tvůj táta, tak jsem pyšný na svou dceru :)) četl to? a jak zareagoval?

Není, co dodat, takhle to má vypadat (mimochodem ze slohů a myslím si hlavně úvah musíš mít zatraceně velkou jedničku :P) a ještě s tou písničkou, fakt pěkný, mimochodem jak se jmenuje prosím?:)

11 LoveShy LoveShy | 23. března 2010 v 19:05 | Reagovat

Děkuju vám všem, moc moc :))

12 Lucka Lucka | 24. března 2010 v 20:52 | Reagovat

krása, niky!
úplně tě chápu.tedy nemůžu úplně, protože mám oba rodiče..
napsalas to moc hezky.

13 dyddy555 dyddy555 | E-mail | Web | 7. listopadu 2010 v 14:51 | Reagovat

Nádherně napsané.Nemám slov.Obdivuji tvého otce.

14 ---►Sabí◄-- ---►Sabí◄-- | Web | 8. července 2011 v 20:13 | Reagovat

Překrásně napsáno :'( ;)

15 [ki:ta] [ki:ta] | E-mail | Web | 9. července 2011 v 21:40 | Reagovat

Asi nejsem jediná, komu se chce brečet, že?
Krásný článek. Tvůj taťínek je opravdu silný člověk :33

16 Monishka Monishka | Web | 10. července 2011 v 17:12 | Reagovat

[15]: No to fakt nejsi...moooc krásně napsaný...

17 Matt Foxiss Matt Foxiss | Web | 19. srpna 2011 v 17:29 | Reagovat

Je krásne, keď má niekto v živote človeka, o ktorého sa môže oprieť, keď príde najhoršie. Závidím ti tvojho otca.

Už len preto, že až príliš dobre viem, aké to je, keď sa človek zobudí do poloprázdneho domu... pol dňa strávi len s bratom. Poobede prídu rodičia z práce (hľa, niekto by mohol povedať - máš oboch rodičov, váž si ich!) a prvé čo urobíme.. pohádame sa.
Nerozumiem si s nimi.
No teší ma, keď vidím niekoho, kto si svojich rodičov (v tvojom prípade otca) váži.
Lásky na svete asi nikdy nie je dosť. Žiaľ, ja som k nim už stratil cestu. A ak sa chcem o koho oprieť.. keď mi bolo najťažšie, podržali ma nad vodou ľudia, ktorých som skoro vôbec nepoznal.

Ale rodičom to nevyčítam. Iba to beriem prirodzene. Ale to už sa moc zamotávam do myšlienok. Pekný článok.

18 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 19. srpna 2011 v 23:39 | Reagovat

Tak to mě málem rozslzelo, jak je to kouzelný. Nejlepší kamarádka má se svým tátou podobný vztah a já jí i tobě vždycky záviděla. Vaši tátové jsou prostě takový... v pohodě a cool a sympatický. :D
A ty fotky jsou krásný. Mám ráda starý rodinný fotografie, rozmazaný a nekvalitní (nejlépe s prstem přes objektiv, když se nějakým způsobem dostal aparát do mých rukou). :D Šestá odspoda, jak jste na ní všichni tři, je sladká až to bolí. :D

19 somebody somebody | Web | 20. srpna 2011 v 15:34 | Reagovat

Ukápla mi slza... Dojemný, nádherně napsaný článek.

20 Neish Neish | Web | 22. srpna 2011 v 9:20 | Reagovat

To je nádherné!Chtělo se mi u toho brečet.

21 Luczynka Luczynka | Web | 22. srpna 2011 v 10:26 | Reagovat

Panejo, po dlouhé době článek, u kterého jsem se rozbrečela. Je to tak strašně krásný. Závidím ti takovej vztah s taťkou.

22 Shariony Shariony | Web | 24. srpna 2011 v 18:24 | Reagovat

Tédy, tvůj táta je skvělý člověk! A má se, že ho má jeho dcera ráda :-)

23 Marťula Marťula | Web | 24. srpna 2011 v 22:18 | Reagovat

Úžasný článek. Jsem ráda, že jsem našla čas a článek si přečetla. Fakt za to stojí. Obdivuju tvého taťku, že to všechno zvládá a vlastně obdivuju i tebe. Já mám rodiče naštěstí pořád pohromadě a jsem za to ráda. Někdy bych je sice oba zabila, ale každý rodič občas zazlobí. :D
Fotky jsou super a jak už tu bylo napsané - kvalita nevadí. Staré rodinné fotografie nikdy nebudou kvalitní, jenže o to jde. :)

24 terka terka | 19. září 2011 v 12:32 | Reagovat

nádhera, já mám tu smůlu, že tatka doma moc není, kvůli práci a tím mi moc nerozumí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama