Srpen 2010

Bye bye, summer.

31. srpna 2010 v 22:10 | LoveShy |  Summer 2010
Od těchto prázdnin jsem očekávala hodně.
Že se něco stane, že přijde něco nového.
Ale ono nepřišlo.
Nic se nestalo.
Nic extra.
Vídala jsem se s kamarádkama, nudila se, pekla se ve vedrech, mokla v dešti, řešila jsem rodinné problémy. A neužila jsem si každý den naplno, nestihla jsem toho moc. Měla jsem plány, slíbená setkání, ale většina toho se neudála. Nikdo neměl čas, nebo tu zrovna nebyl, bylo blbý počasí, pokazilo se nám auto.. prostě vždycky se něco blbýho našlo. Ale..
Nakonec z toho mám dobrý pocit. Co bych měla chtít víc? Dva měsíce pohodičky.
Nepoznala jsem desítky lidí, ani míst, ani jsem si nic nevidělala - ba naopak..
Avšak viděla jsem se s lidmi, co za to stojí. Byla jsem v Praze, na Moravě na svatbě.. Bylo vedro, i zima. Mám stovky fotek a desítky zážitků. A to vlastně stačí.
Netěším se do školy (ale kdo jo). Ale musíme tam, takže nemá cenu mít deprese, protože ta škola prostě přijít musí. A jestliže se do ní netěšíme, znamená to, že prázdniny za něco stály.
Takže.. mějte se všichni hezky. Snad jste si to užili a teď přijde pravý peklo.. No dobře. Peklo ne, ale zajímavý to bude.

Užijte si první den!

Summer

Pravá moravská svatba.

31. srpna 2010 v 20:09 | LoveShy |  Summer 2010
Jejda, je na čase něco napsat.
Takže, minulý čtvrtek jsem odjela 400km daleko přesněji z Liberce do Uherského Hradiště za svou internetovou kamarádkou Nikie (viděly jsme se potřetí v životě).

První den jsem se tam u nich "ubytovala", prošly jsme si ves a u filmu večer usnuly. Druhý den nastaly velké přípravy, jelikož se její sestra Lucka měla v sobotu vdávat. A o tomhle už jsem psala v minulém článku - skládaly jsme ubrousky, připravovaly stoly, prostě celý vinný sklípek na hostinu, která se tam o den později odehrávala. Strávily jsme tam celý pátek a na večer jsme se vrátily k Nikie domů. Nalakovaly jsme si nehty, připravily věci a šly jsme spát.

Ráno jsme vstaly v půl šesté, a všechno to začlo. Vlasy, mejkap, šaty.. když jsme byly my dvě ready, připevňovaly jsme myrtu špendlíkama hostům na šaty a saka. Pak jsme navlékly nevěstu do šatů, nabízely zákusky a vítaly hosty. Byl zmatek (tak 100 lidí dělá své), sbíhali se zvědaví sousedé a do toho se motali fotografové. Když bylo vše oukej, dostaly jsme své družičkovské kytice, nasedly jsme do aut a jelo se do kostela. Obřad byl dlouhý, ale krásný, dojemný. Po něm se gratulovalo, a vláčkem se odjelo do toho vinného sklípku. Začla oslava, novomanželé se krmili polévkou, pak byl hlavní chod - svíčková. Také se krájel dort. Všude kolem bylo tisíc zákusků, koláčků a do toho ten dort - no myslela jsem, že puknu. Odpoledne jsme se trochu nudily, protože nebylo co dělat, tak jsme si aspoň hrály s Nikčiným synovcem - Tadíkem. Kolem čtvrté hodiny jsme jeli s profesionálním fotografem a s novomanželi něco nafotit do přírody. Bylo to úžasný a ty fotky, co z toho vyšly jsou kouzelný. Fotilo se u mlýna na kopci při západu slunce, u rybníka na dřevěném mostě, v trávě.. Tak nám to uteklo, při návratu do sklípku se začal pomalu podávat teplý a studený raut - mňam! DJ začal hrát písničky, zpívalo se karaoke, manželé tancovali svůj první tanec. Když byla tma, pouštěly se lampióny. A jedlo se, pilo, slavilo, smálo se.. Bylo to úžasný. Těch lidí, celá ta jejich rodina, toho jídla, té práce, která byla za ten jeden den pryč. Ale stálo to za to. Po půlnoci pomalu začli všichni odjíždět a my jsme jako poslední ve tři také odjeli. Druhý den jsme zase vstaly brzo a jeli jsme opět do toho sklípku a uklízeli jsme, dojídali jídlo a zase uklízeli. Zase jsme tam ztvrdli až do večera, ale mě to nevadilo. Ráda jsem pomohla, byla součástí toho.

No, a svůj poslední den na Moravě - pondělí jsme strávili v Uherském Hradišti, nakupovali jsme a nakonec nás rodiče Nikie vyzvedli a my jely na hodinovou projížďku na koně. Večer jsme šly spát asi ve tři, ale nám to nevadilo - přeci jen, náš poslední den.

Ráno jsem si dobalila věci, napsaly jsme si navzájem dopisy na rozloučenou a odjeli jsme do Uherského Hradiště, kde jsem nasedla do Student Agency a jela jsem 4 hodiny do Prahy a poté mě tatík nabral na Florenci a hodinu jsme se vymotávali z Prahy a hodinu jsme jeli domů.

A už jsem zase doma. U svých věcí, oblečení, postele, stolu, počítače..
Doma je doma, ale tam - na Moravě - mi ani nic nechybělo. Tam mě lidé nesoudili podle vzhledu, tam mě nikdo neznal. Tam nebyli starosti, povinnosti, které musím mít tady. Bylo to něco jinýho, než na co jsem zvyklá. Poznala jsem desítky nových lidí, zvyků a zjistila jsem, že všude se žije úplně jinak. Trvalo mi, než jsem se zase doma aklimatizovala, navíc když je za tři dny škola. Je to takový depresivní teď, ale co se dá dělat. Bylo to skvělé ukončení prázdnin, víc se udělat nedalo.

Fotky dám příště, mám jich 800, takže to stejně bude jen opravdu takový zlomek toho týdne, pro představu.

Tak zatím :))

Morava 2010 den první

20. srpna 2010 v 20:51 | LoveShy |  Summer 2010
Ahoj!
Včera ráno v devět jsem vyjela z domu, z mého Liberce směr Praha. Ve 12 mi z Florence jel Student Agency do Brna, tam jsem přestoupila a jela jsem do Uherského Hradiště, kde na mě čekala Nikyy. S rodiči mě odvezli do své "vesničky" jménem Ostrožská Nová Ves. Už bylo pozdější odpoledne, tak jsme se jen tak poflakovaly, šly jsme se projít a nakonec jsme si pustili film (u kterého Nikča stejně usnula). Kolem půlnoci jsme zalehly (my - které vždycky ponocujeme). Dneska ráno jsme vstali v 8 a kolem deváté jsme odjeli do vinného sklípku, kde se bude odehrávat zítra svatba Nikčny sestry Lucky. Skládaly jsme 105 ubrousků do tvaru lotosového květu, Nikča kreslila obrázek do svatební knížky, tak jsem skládala a skládala až jsem to za 5 hodin konečně doskládala xP. Pak jsme vázaly mašle u židlí a stolů, rozmísťovali svíčky, vybalovali věci, zabalovali věci.. a ani jsme se nestačily neobědvat. A kolem osmé hodiny jsme se dostaly domů. Teď jsme vyčerpaný, akorát sedíme/ležíme a jíme. Zítra budem vstávat tak v šest, a jistojistě budem vzhůru 24 hodin, jelikož zítra se koná pravá moravská svatba :). Teď si půjdem lehnout a budem se koukat na nějaký film, připravovat věci, lakovat si nehty..

Zase se ozvu :).

Pár fotek ze včerejšího večera^^


Život je trochu Fear Factor.

18. srpna 2010 v 13:47 | LoveShy |  Když moc myslím

Každý z nás se něčeho bojí, ale málokdo to přizná.

___________________


Fóbie, které mě zaujaly (zdroj wikipedie):
arachibutyrofobie - strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašídové máslo
hipopotomonstroseskvipedaliofobie - strach z dlouhých slov (paradoxní název)
frankofobie - strach z Francouzů
ikonomechanofobie - strach z fotoaparátu, fotografování (nikdyyyy)
chucknorrisfobie - strach z Chucka Norrise
kenofobie - strach z Jana Čulíka
papillofobie - strach z poprsí
tabofobie - strach z vysychání míchy

___________________

Strach patří do lidského života a je to podle mě naprosto přirozený pocit. A kdo říká, že se ničeho nebojí, tak lže. Existuje nespočet fóbií a různých druhů strachu. Někdy je opravdu kuriózní, co všechno si lidský mozek vymyslí, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že psychika je opravdu holka záludná a strachu se zbavuje těžko. A to, že znepříjemňuje lidem život, je snad více než jasné..
Je totiž pravda, že fóbie je neopodstatněný strach. Nevím proč se bojím tolika věcí a prostě to nejde změnit. Čeho se bojíte vy?

Co třeba tma? Nedávno jsem byla v koupelně, ve které nemáme okna. Byla už tma a najednou vypadl proud. Čistila jsem si zuby a v ten okamžik jsem ztratila orientaci. Ani jsem nevypla vodu, pustila jsem kartáček na zem a hledala dveře. Ne že bych se bála tmy, ale v tu chvíli mě přepadla bezmoc a panika, a já se v té naší malé koupelně 2x2 metry normálně ztratila.

Přemýšlela jsem o tom. Tma mi opravdu moc nevadí, pokud vidím, jinak tedy začnu panikařit. Asi nemám přímo nyktofobii, ale nemám ráda absolutní temnotu.

Kromě tmy, čeho je možné se bát? Já se bojím malých prostorů. Zvládnu tam být, ale potřebuju vědět, že se odtamtud mohu kdykoli dostat. Pořebuju jistotu volnosti. Kdykoliv mám pocit, že se dostávám na místo, ze kterého není úniku, panikařím. Asi to mám od té doby, co jsem se zasekla ve výtahu. Od té doby jezdím jen těmi, kde vím, že se při případném zaseknutí dostanu rychle ven, nebo kde mě někdo uvidí. Myslím ale, že kdybyste mě zamkli do obrovské haly nebo tělocvičny, propadnu panice úplně stejně. Tudíž klaustrofobie.

Dále se bojím výšek a hloubek - akrofobie. Hloubky jsem mockrát v životě nezažila, ale i tak se mi dělá nevolno na pomyšlení potápění se. A ty výšky, ty mi dělají problém. Nebojím se, že spadnu nebo tak. Ale když jsem někde vysoko, mám závratě. Přijde mi strašně hnusný koukat se pod sebe na ty miniaturní věci pod sebou. A také se to dá spojit s klaustrofóbií - let letadlem (uzevřený prostor ve výšce) je pro mě šílená představa. Tenhle strach je hodně sužující, nedá se ovládnout.

Také se bojím velkých věcí. Strojů, budov.. necítím se bezpečně. Občas je mi i úzko, když pomyslím na to, jak je Země obrovská, a že ve vesmíru jsme vlastně nic. Také se bojím pavouků (arachnofobie) ale to je v podstatě normální. Trochu se bojím smrti, nemocí, bojím se že zemře někdo blízký, ale s tím se naučíte žít, protože to je prostě život.

Takže moje fóbie? (jsem tak trochu narušená, jak tak koukám)
  • akrofobie - strach z výšky nebo hloubky
  • homichlofobie - strach z mlhy (mám v ní klaustrofóbní pocity)
  • arachnofobie - strach z pavouků
  • klaustrofobie - strach z uzavřených prostor
  • karcinofobie - strach před rakovinou (té se fakt bojím)
  • kremnofobie - strach z pohledu do hloubky
  • megalofobie - strach z velkých věcí
  • nekrofobie + nosofobie - strach ze smrti, nemocí a jejich následků

Mám spousty dalších strachů, nevím jestli i fóbií. Opakem fóbií jsou takzvané "-filie" a paradoxně existuje fobofilie - libování si v prožívání strachu. Já osobně myslím, že strach je v životě důležitý a někdy se i ráda bojím.. Strach donutí lidi dělat nejrůznější věci, to vím. A už hold patří k životu, stejně jako všechny ostatní pocity a emoce. Nemluví se o tom snadno, ani moc často. Někdo to třeba jednou překoná, někdo se s tím naučí žít, někoho však panický strach obtěžuje každým dnem. Ale ať už se bojíte čehokoli, tak je to normální..

15.8. Půlka srpna = depka.

15. srpna 2010 v 21:04 | LoveShy |  Summer 2010
Prázdniny pomalu, ale jistě ubíhají a zanedlouho už bude zbývat jen pár dnů do konce. Je patnáctého, polovina srpna, jsme v poslední čtvrtině prázdnin. Do školy se vůbec netěším, mám z ní deprese a doufám, že těch 14 dní teď uteče co nejmíň. A co pořád dělám? Poslední týden byl ve znamení povodní a navíc se taťkovi rozbilo auto, když byl zrovna 200km od domova, takže se teď spoléháme na MHDčko, ale pro jistotu stejně většinou zůstáváme doma. Pořád prší, hromy mě každou noc budí ze spaní, všude je vlhko a šedo a všechno je ještě depresivnější. Kamarádů tu teď momentálně moc nemám, takže poměrně nuda (a s tím i souvisí minulý článek a mé pocity). Před týdnem jsem akorát byla u kadeřnice, udělala mi zrzavé melíry a nežehlila mi to, ale vyfoukala difuzérem.. no a na výsledek se můžete podívat níže. Asi jinak nemá cenu tu vypisovat, co všechno dělám. Dneska jsem například byla ve městě a byla jsem ze všeho tak otrávená. Jednu chvilku lilo, za chvilku zase svítilo sluníčko a bylo 30 stupňů. Všichni ty lidi mě štvali, nějak nemám na nikoho náladu. Až když jsem si sedla do autobusu, úplně dozadu, cejtila jsem se "v bezpečí". Zavřela jsem oči a otevřela jsem je až u nás. Ježiši jak já se netěším na školu. Fuj.

Mé nové vlasy.
IMG_9521

Méněcennost (velmi depresivní článek).

14. srpna 2010 v 17:05 | LoveShy |  Když moc myslím
Vědomí, že jsme v něčem horší než druzí, je příčinou našich pocitů méněcennosti. A naše pocity méněcennosti jsou zapříčiněny tím, že se neposuzujeme podle svých měřítek, nýbrž podle měřítek druhých. Kdykoli to děláme, skončíme vždycky na druhém místě. A protože věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku. Tento zmatený myšlenkový proces nás logicky vede k závěru, že si nezasloužíme úspěch a štěstí a že není na místě, abychom vyjadřovali své vlastní schopností, aniž bychom se za to styděli a omlouvali.
[doktorka.cz]

"Vsadím se, že tenhle článek taky nebude nikdo komentovat, protože jsem všem prostě ukradená."

Tak, co tím chtěl básník říct?
Sedí to na mě, zjistila jsem, že zřejmě trpím ne přímo komplexem, ale pocity méněcennosti.
Ani nevím jak jsem na to přišla, kdy to začalo a nevím, jestli to bude někdo chápat, protože nezažiješ - nepochopíš. Nikdy jsem nebyla v ničem vyjímečná. Ano, byla jsem roztomilé hodné dítě, na které se kolemjdoucí usmívali a známí šimrali po vlasech. Ale jak jsem rostla, nebyla jsem nic extra. V rodině mě brali jen jako "tu malou Nikču" a nikdy mě nikdo nebral vážně. V kolektivu jsem taky nikdy nebyla příliš oblíbená, ale pár kamarádů jsem si vždycky našla. Co se týče nějakých úspěchů - ačkoli jsem vystřídala hodně sportů, nemám poličky plné pohárů a medailí. Plavala jsem, skákala na trampolíně, tancovala, hrála basket.. nikdy jsem to nikam nedotáhla. Pak před dvěma lety přišel úraz, bum, a já se vším sekla. Od té doby jen přibývám na váze, nudím se doma a ve svých 16ti letech nemám nic, na co bych měla být nějakým způsobem pyšná. Mám špatnou pleť, nevím co s vlasama, v učení hvězda nejsem a někdy mi přijde, že mluvím úplně z cesty. Připadám si úplně zbytečně. Jak mě vůbec může mít někdo rád? Jestli teda vůbec. Každej se ozve jen když něco chce, a nebo jak se mu to hodí. Mezi lidma už ani moc nemluvím, protože mi přijde, že to nikoho nezajímá. Nikdy jsem nebyla střed pozoronosti, nikdy se neřeší moje osoba, nikoho nezajímají mé problémy. Mockrát se mi nestává, že by mi někdo řekl, že mi to sluší, nebo že jsem něco dokázala a že to ten dotyčný oceňuje. A nevím, jestli jsem k tomu všemu objektivní, nebo za to může méněcennost, nedostatek sebevědomí. Každopádně se s tím žije docela těžce. Když jsem mezi lidma, přijdu si jak debil, když se koukám do zrcadla, chce se mi brečet a když se vidím na fotkách vedle těch ostatních, přijdu si jako ten nejhnusnější, nejtluštší, nejblbější a nejtrapnější člověk světa, kterej nikoho (až na svýho tátu) nezajímá. A jedinné místo, kde se ještě můžu projevit je blog, internet. A to je smutný..


Povodně.

9. srpna 2010 v 18:45 | LoveShy |  Summer 2010
POVODNĚ 2010

Jak jistě všichni víte, severovýchod Čech na tom od soboty není dobře. Já bydlím v paneláku na kopečku na okraji Liberce, takže jsem tak trochu v centru všeho dění, ale zároveň se mě to netýká. V pátek večer začalo pršet, byla jsem naštvaná jako asi každej, komu déšť překazil jakékoli plány. Večer jsem tu měla kamarádku Niky a když jsem šly spát, tak pořád lilo. V polospánku mě tak napadalo, že tý vody už je nějak moc, kde se ksakru pořád bere.

Ráno jsme se vzbudily a déšť stále bubnoval do parapetu. Taťka seděl u internetu a jen nám řekl, že okolí Liberce - Stráž nad Nisou, Hrádek nad Nisou, Mníšek, Chotyně, Chrastava, Bílý Kostel, Frýdlant, Raspenava a tak dále.. jsou zatopený a že to nevypadá hezky. A to jsme ještě nečekali, co přijde dalšího.

Po obědě jsme museli odvízt Nikču domů, ale ona bydlí přesně mezi těma zatopenýma oblastma. Tak jsme jeli, všude teklo šíleně vody, a na křižovatce stála kolona aut a o pár metrů dál se lidi brodili po kolena vodou a nešlo to projet. Tak jsme jeli jinudy, řeka Nisa která má obvykle rezervy tři metry se začla přelejvat na silnici a z kopců se valily téměř vodopády vody. Nikču jsme zvládli odvézt domů, ale už už jsme měli na mále. Mníšek hlásil tři metry vody na náměstí a přehrady jako je například Fojtka hrozily, že se protrhnou. Začlo přibývat měst a vesniček, které hlásily krizi. Hrozný hrozný.

Tady na severu nikdy povodně nebyly a tak se nikdo nepřipravil, ani nepojistil proti povodním, koryta jsou zanešená, přehrady a rybníky mají malé rezervy a nestíhají odpouštět vodu. Mosty padaly a nejméně tři lidé se utopili. Domy se bortily, lidem to odnášelo majetek a proud byl mnohdy tak silný, že šlo o holý život. Deště se šířily dál do západních Čech. Varnsdorf, děčínsko, Cvikov, českolipsko, Mimoň.. Tyhle obce znám. Mám tu všude známý, spolužáky, rodinu, kamarády.. ale lituju úplně všechny, které to zasáhlo. Absolutně vůbec si nedovedu představit, jaké musí být přijít o střechu nad hlavou a bát se o život. Sjíždí se sem armáda, politici, zdravotníci, hasiči, ale i dobrovolníci.. lidé jsou evakuování vrtulníky a někteří se doteď pohřešují.

Včera jsme jeli na chalupu skrz tyhle oblasti a bylo šílený to vidět na vlastní oči. Voda se stále všude drží, a jakou má sílu. Všude je spušť, nepořádek.. Strašně moc bych chtěla pomoct. Aspoň dneska jsme pomohli tátovo kamarádovi uklízet vytopený činžák v Chrastavě, zítra asi pomůžem odvážet pitnou vodu. Aspoň něco, každá pomocná ruka se hodí. Škody jsou odhadovány kolem tří miliard, silnice jsou na kusy, některé mosty zmizely a pom mizející vodou lidé nacházejí tu šílenou spoušť, kterou napáchal nejničivější živel.

Vím, že všude na světě i v republice se dějí hrozné věci, možná i horší než byly tyto povodně, ale i tak je tohle tragédie. Nejhorší je to zažít na vlastní kůži, to si pak člověk uvědomí. Jen mě štve ta arogance některých lidí, které strašně obtěžuje, že se o tom všude mluví a píše. Bohužel jsou tu povodně, tak se o povodních psát hold bude. Nechápu, jak to někomu může bejt jedno. Kohokoliv z tohodle kraje se to může týkat, komukoliv ta voda může smíst barák a nebo třeba příbuzný..

(nedaleko tohoto místa bydlím, jezdíme tu dennodenně)

(přehrada Fojtka u Mníšku, kam chodím velmi často - hrozilo protržení hráze)


Zdroj fotek + nejrůznější fotky od nejrůznějších lidí jsou ZDE.