Méněcennost (velmi depresivní článek).

14. srpna 2010 v 17:05 | LoveShy |  Když moc myslím
Vědomí, že jsme v něčem horší než druzí, je příčinou našich pocitů méněcennosti. A naše pocity méněcennosti jsou zapříčiněny tím, že se neposuzujeme podle svých měřítek, nýbrž podle měřítek druhých. Kdykoli to děláme, skončíme vždycky na druhém místě. A protože věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku. Tento zmatený myšlenkový proces nás logicky vede k závěru, že si nezasloužíme úspěch a štěstí a že není na místě, abychom vyjadřovali své vlastní schopností, aniž bychom se za to styděli a omlouvali.
[doktorka.cz]

"Vsadím se, že tenhle článek taky nebude nikdo komentovat, protože jsem všem prostě ukradená."

Tak, co tím chtěl básník říct?
Sedí to na mě, zjistila jsem, že zřejmě trpím ne přímo komplexem, ale pocity méněcennosti.
Ani nevím jak jsem na to přišla, kdy to začalo a nevím, jestli to bude někdo chápat, protože nezažiješ - nepochopíš. Nikdy jsem nebyla v ničem vyjímečná. Ano, byla jsem roztomilé hodné dítě, na které se kolemjdoucí usmívali a známí šimrali po vlasech. Ale jak jsem rostla, nebyla jsem nic extra. V rodině mě brali jen jako "tu malou Nikču" a nikdy mě nikdo nebral vážně. V kolektivu jsem taky nikdy nebyla příliš oblíbená, ale pár kamarádů jsem si vždycky našla. Co se týče nějakých úspěchů - ačkoli jsem vystřídala hodně sportů, nemám poličky plné pohárů a medailí. Plavala jsem, skákala na trampolíně, tancovala, hrála basket.. nikdy jsem to nikam nedotáhla. Pak před dvěma lety přišel úraz, bum, a já se vším sekla. Od té doby jen přibývám na váze, nudím se doma a ve svých 16ti letech nemám nic, na co bych měla být nějakým způsobem pyšná. Mám špatnou pleť, nevím co s vlasama, v učení hvězda nejsem a někdy mi přijde, že mluvím úplně z cesty. Připadám si úplně zbytečně. Jak mě vůbec může mít někdo rád? Jestli teda vůbec. Každej se ozve jen když něco chce, a nebo jak se mu to hodí. Mezi lidma už ani moc nemluvím, protože mi přijde, že to nikoho nezajímá. Nikdy jsem nebyla střed pozoronosti, nikdy se neřeší moje osoba, nikoho nezajímají mé problémy. Mockrát se mi nestává, že by mi někdo řekl, že mi to sluší, nebo že jsem něco dokázala a že to ten dotyčný oceňuje. A nevím, jestli jsem k tomu všemu objektivní, nebo za to může méněcennost, nedostatek sebevědomí. Každopádně se s tím žije docela těžce. Když jsem mezi lidma, přijdu si jak debil, když se koukám do zrcadla, chce se mi brečet a když se vidím na fotkách vedle těch ostatních, přijdu si jako ten nejhnusnější, nejtluštší, nejblbější a nejtrapnější člověk světa, kterej nikoho (až na svýho tátu) nezajímá. A jedinné místo, kde se ještě můžu projevit je blog, internet. A to je smutný..

 


Komentáře

1 AngelFacedVampire AngelFacedVampire | Web | 14. srpna 2010 v 17:35 | Reagovat

Toto vyzerá ako vytrhnuté z mojej mysle.Presne takto nad tým rozmýšlam,trápim sa a neviem čo dalej...Takže sme tu už minimálne 2 stratené existencie.Tragické...
Btw.škoda,že tá doktorka čo napísala ten text ktorým si začínala článok nevymyslela aj nejaký splnitelný sposob ako sa tohto všetkeho zbavit...

2 Kira Seigi Kira Seigi | Web | 14. srpna 2010 v 17:35 | Reagovat

Mám to úplně stejně jako ty. Jediné místo, kde se dá říct, že jsem to někam dotáhla je internet.

3 NIky B . NIky B . | 16. srpna 2010 v 10:13 | Reagovat

Já tě vlastně nikdy neposlouchám..

4 Nameless Nameless | Web | 25. února 2011 v 20:03 | Reagovat

v tomto tě chápu bohužel dokonale :( cítím se podobně..někdy radši mlčím, protože mám pocit že řeknu něco hloupě a budu ještě horší než jsem..myslím, že všichni jsou něco víc a já nic..před každým, i před mladšími lidmi, se cítím hloupě..divné.. :(

5 Pavla Pavla | 26. dubna 2011 v 9:32 | Reagovat

Jsem asi starší než vy a vím o čem mluvíte, už jsem v životě něco dokázala a vždy jsem to zase pokazila, řvu na lidi kolem sebe hele jsem tady, protože mám pocit že mě nevnímají, že neexistuju, výjmečná nejsem v ničem, ale žádné depky, většina lidí je průměrných. Takové 1 až 2% lidí mají DAR, zbytek má své úspěchy vydřené. Já mám psa, pro svého psa jsem alfou i omegou jeho malého vesmíru, takovej malej bůh a tak vím že jsem někdo... :-)

6 Kamila Kamila | 28. května 2013 v 22:43 | Reagovat

Mám pocit jakobi jsem to psala já !! stotožnuji se s tebou v každém slově i větě. Doufám, že se to časem změní a pocit méněcennosti opadne a my budeme šťastní. Je tu jěště naděje a ta umírá poslední.... :-|  :-|

7 Lucilla Leppänen Lucilla Leppänen | Web | 5. února 2014 v 22:00 | Reagovat

Nechci se nějak opakovat po předchozích, ale občas to tak mívám taky. Prostě mě z ničeho nic přepadne nálada kdy se cítím zbytečná, méněcenná a že v životě nedokážu to, co si přeji ;) :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama