Září 2010

Normální znamená nebýt jako ostatní.

29. září 2010 v 20:56 | LoveShy |  Povídání a novinky
___________________________

Motýlí křídla
chycena do sítě.
Už nepoletí.

___________________________


Mé oblíbené činnosti za poslední dny, týdny..

Neučení se.
Ponocování.
Ježdění autobusem v noci.
Kladení blbých dotazů.
Tajné focení lidí.
Vzpomínání.
Plánování si budoucnosti.
Psaní haiku.
Chození v dešti.
Skákání do kaluží.
Smích.
Pláč.
Pozorování lidí.
Užívání si každýho dne.

Ráda si sedám až úplně dozadu do autobusů a nikdy mi v kapse nesmí chybět sluchátka, v opačném případě jsem strašně naštvaná na svojí nepořádnost. Když jedu večer, tak sleduju prázdné ulice. A autobus hučí a já to ani neslyším, protože poslouchám svý oblíbený písničky nejvíc nahlas co to jde a nejradši bych si začala zpívat, tak aspoň pohybuju rty, abych ostatní rozčílila. A každýmu zírám do očí a baví mě ty vražedný pohledy důchodců, kteří si spokojení sedí na tom svým místečku.

A taky sleduju co kdo nosí a povytahuju nad lidmi obočí. Nemyslím si, že ve 40 je člověk příliš starý a chudý na to, aby se hezky oblékl. A líbí se mi, jak každý někam pořád spěchá a ani se nerozhlídne kolem. Lidem uchází hodně věcí, stačí se jen dívat.

A občas si taky myslím, že jsem docela geniální.
A taky vím, že mám moc dobrej smysl pro humor.


Jedna prokletá vteřina.

17. září 2010 v 20:31 | LoveShy |  Když moc myslím
Jedna vteřina.

Co je to za časový údaj?
Vteřina, sekunda.
Jeden kratičký okamžik.
Oka-mžik.
Jako mrknutí oka.
Jeden úder srdce.
Je to tak krátký čas, že vteřiny v životě nebereme v potaz. O hodině ve škole sice sledujeme vteřinovou ručičku a každý její pohnutí je dlouhé jako věčnost, ale přeci jen žijeme minutami a hodinami, dny. Přitom většinou ve všech věcech, co se nám přihodí hraje roli ta jedna prokletá vteřina.
LS

V jedné sekundě život začne, jednou sekundou také život končí. Za jednu sekundu se může stát cokoli. Nehoda, když nepozorný řidič stáhne volant na nesprávnou stranu nebo třeba hádka, když vám pusa dovolí mluvit dříve, než mozek stačí přemýšlet a vy řeknete něco nevhod. Za vteřinu se můžete zamilovat, objevit budoucího přítele, za vteřinu můžete ztratit úplně všechno. Už to není tak krátká doba, že, když má takovou moc.

A tak - někdy vteřiny ubíhají rychle a my v nich naděláme spoušť, ani nechceme, a někdy se každá vteřina vleče, přejeme si, aby se dala uspíšit a ani si neuvědomujeme, že se každou chvilkou může něco stát. Tick tock, tick tock..

LS

Umění EMPATIE.

16. září 2010 v 19:47 | LoveShy |  Když moc myslím
Tak už jsem schytala první známky ve škole (3,2,4), absolutně mě to tam nebaví. Deprimuje mě i barva podlahy, o učení radši ani nemluvím. A možná si škola ani nezaslouží, abych o ní psala, takže o ní psát nebudu. Tři řádky stačí. Škola je fuj a děsí mě, že je teprv 16.9.

Mám jedno téma, o kterém bych chtěla psát. A tím je empatie.
Podle wikipedie je empatie definována:

"Empatie neboli vcítění označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky."

Myslíte si, že to většina lidí umí? Jo, říkáte si. Ale podle mě ne. Podle mě to hodně lidí nedovede. Ovšem čerpám jen z poznatků z mého okolí. Lidé spolu tráví čas, povídají si, komunikují, smějí se a všechno vede k tomu, že se navzájem poznávají a svěřují se navzájem a sdílejí pocity. Ale málokdo se umí vžít do situace toho druhého, představit si jeho emoce a pocity. Lidé ztrácejí představivost.

"Empatie může být vrozená (což je velmi vzácné) můžeme pro ni mít vrozené zvláštní nadání, nebo ji lze studovat a naučit se ji používat."

Teď to bude znít divně, ale já si o sobě myslím, že empatie mám na rozdávání. Když se mi někdo svěří, jako bych to prožívala já. Když vidím, že se někomu něco stalo, cítím za něj. Dovedu odhadnout, co lidi potěší, co je naštve. Vcítím se do jejich pocitů, do tužeb a snů. Baví mě sledovat reakce lidí, baví mě "šťourat" se jim v hlavě, dokončovat za ně věty, protože přesně vím, co kdo řekne. Mám velkou fantazii, představivost, mám přehled o dění kolem, mám slovní zásobu a cit pro estetično a pořád nad vším přemýšlím a nedělám nic o čem bych si nebyla jistá. Opravdu nechci, aby tohle znělo jako nějaké vychloubání, jen popisuju sama sebe, abych mohla dojít k jádru věci. Ráda si všímám maličkostí, změn chování, gest a grimas.

"Všeobecně však platí, že se nedokážeme neustále zabývat a soustředit na pocity druhých."

Já myslím, že to dovedu. No a proč to všechno říkám?
Protože si myslím, že kolem mě, žijí samí praktičtí realističtí lidé, kteří se starají jen o přítomnost a o samé povrchní věci. Nikdo není vnímavý, nevšímá si změn. Lidé nečtou, nesledují filmy, nemají přehled prakticky o ničem. Mrzí mě, že se nenajde moc takových lidí, jako jsem já. Neříkám, že je to špatné, každý je přeci nějaký a každý se s něčím narodil. Ale na druhou stranu, někdy by se mi líbilo, aby ostatní poznali, že se u mě něco děje, třeba podle toho, že se tvářím jinak než obvykle. Nejsem typ člověka, co upoutá na první pohled, nebo spíš na první "poslech". Jsem uzavřená a lidé kolem mě nejsou natolik empatičtí, aby odhadli, jak se cítím.

A teď snad jen poslední věc, která na mě sedí jak vyšitá. Asi dělám něco špatně. Hm.

"Vynikající je empatii využít v určitých situacích, ale není dobré se neustále snažit soustředit na to, co se děje ve všech okolo: nejen, že je to nad lidské síly, ale navíc bychom takto mohli ztratit vlastní hodnoty a pocity a nemusel by se najít nikdo, kdo by nás dokázal pochopit."

A co vy?


Taklenc se směju, taklenc se trápim.

9. září 2010 v 22:46 | LoveShy |  Povídání a novinky
Heský datum, 9.9.2010. (pravopisné chyby píšu naschvál, nejsem retardovaná)

Je na čase zas něco napsat. Furt si slibuju, že budu psát průběžně, aby ty články nebyly tolik nudný, dlouhý a obsáhlý, ale prostě není kdy to napsat.
Začala škola (fákt jo? hustýý). No a po těch dvou měsících se mi tam nechtělo víc než kdy jindy. A letos jsem to prožívala ještě víc, takže si tam těžko zvykám. Zase se zaběhnout do těch starých kolejí, učit se, vstávat brzo ráno.. jo, všechno to nás čeká. Ale už je to celkem dobrý, ve škole to běží, učíme se, píšem písemky a máme úkoly. Už jsme 2.A, po škole se producírují nový prváci a všechno je to zvláštní. Ale s naší partou je sranda, takže mě to baví. Odpoledne se snažím co nejvíc zdržovat s lidma, a být mimo domov, protože ačkoliv se domů vracím neskutečně ráda, začnu moc přemýšlet a mám blbou náladu.

A to je docela v poslední době problém. Mám mizernou náladu. A nevím jak to teď popsat, tak tu zkopíruju, co jsem dneska psala kamarádce.

LoveShy ‎(21:33):
Zjistila jsem, že nemůžeš lidi donutit, aby se chovali dle tvých představ, jak se to hodí a jak je to nejlepší. A ikdyž jsou ostatní kolem asi úplně slepí a neviděj věci, co třeba vidím já, tak co. Prostě, ať si každej dělá co chce, píše co chce a žije si v tom svým malým světě, kde se stará jen o sebe a nevnímá nic víc než svoje dobro ;-)
a tím "co vidím já" jsem myslela třeba, že lidi lehce prokouknu, že vidím, když se něco děje.. sleduju jak se kdo chová, co dělá.. Což mi přijde, že ostatní kolem mě vůbec nějak neregistrujou.

Nikyy (kámoška) ‎(21:36):
jo to jo..taky rikam NESTALO SE NECO treba nekomu a zeptam se nekoho jestli si toho taky vsiml a on néé ze ne, pritom je ten clovke divnej

LoveShy ‎(21:38):
Přesně.. a když mi někdo něco chce vysvětlit, tak ho hned pochopim, že se do něj vcítim. Ale když se já s ostatníma nebavím, nesměju se, tak to nikomu ani podezřelý není.

No, tak to jen takhle. Problém je ten, že ačkoli vím, že hodně lidem nejsem ukradená, tak to nedávaj najevo. Nevšímaj si na mě změn, chování, nálad. Nestarají se o drobnosti v mém životě. Každý jen vidí tu slupku na povrchu, která se směje, ale vevnitř spokojená není. A neřeší to. Vidí, že dýchám (a ikdybych nedýchala, tak si toho nevšimnou) a to jim stačí. Ale pak půlku dne nic neříkám, ale nikomu to nepřijde podezřelý. A říkám si, čím to asi tak je. Tak buď jsou ostatní maximálně nevnímavý, neempatický nebo jsem jim ukradená. Ano, je to tak. Jsem malý nepodstatný článek rodu, který se o všechny tak hezky stará, ale o něj postaráno není.
A dost, už si nebudu stěžovat. Na druhou stranu vlastěn trochu i děkuju za to, že mě ignorujete. Děláte ze mě samostatného člověka, který si poradí se samotou po svém. No, mírně agresivního a výbušného, ale na druhou stranu introvertního s vlastní osobností bez tendencí následovat dav. Budu se ke všemu neužitečnému stavět flegmaticky. Nepočkáš na mě, nezavoláš, nenapíšeš, nepůjčíš.. a co? Mě-je-všechno-jedno :).

taklenc se směju, taklenc se i trápim.