Listopad 2010

Štěstí a budoucnost.

22. listopadu 2010 v 21:46 | LoveShy |  Když moc myslím
Pořád teď někomu přeju k narozeninám a svátkům a tak mě tak napadlo, proč si přejeme "hodně štěstí". Nebo spíš.. co to štěstí vůbec znázorňuje. A v tom je právě ten fígl - pro každého člověka znamená štěstí něco jiného. "A šťastný je ten, kdo ví, v čem jeho štěstí spočívá".

Líbí se mi, jak má každý jinak sestavený žebříček svých hodnot. Jako mladší jsem to vždycky měla nějak takhle - láska, zdraví, štěstí, přátelé, rodina, možná peníze, práce, kariéra.. a možná ještě něco, protože jsem nad tím nepřemýšlela a vzala jsem to tak, jak to kolem mě všichni povídali. Teď už to takhle rozhodně nevidím.

Ať se zeptám kohokoli, každý mi řekne něco jinýho. Jedna moje kamarádka asi tři roky zoufale toužila po velké lásce a to je taky její hlavní životní náplní. A takyže jí našla a víc nepotřebuje. Někdo zase do budoucna plánuje velkou rodinu, chce se brzo usadit a víc ho nezajímá. Do věku dvaceti let je ale hodně těžký říct, co je pro nás důležitý a co ne. Zjistila jsem, že hodně mých vrstevníků ani neví co říká, natož aby věděli co chtějí.

Abych se přiznala, já taky vůbec netuším, kam jednou dojdu. Netušila jsem to v pátý třídě, ani v devítce, když jsem šla na střední, netuším to ani teď, v druháku. Jsem si jistá, že to nebudu vědět, ani když budu maturovat. Každý touží po štěstí, stejně tak i já. Ale ještě musím objevit, co pro mě štěstí znamená. Po lásce, jako moje kamarádky, netoužím. Většinou nemá dlouhého trvání a já si vážím své svobody a komplikovat si život něčím takovým.. se mi nechce. A od partnera se to všechno odvíjí. Jednou přijde rodina, děti, bydlení, zázemí. Zatím je mi z těhlech slov na nic. Třeba se to jednou změní, ono co chcete od šestnátiletý holky.

Včera jsem došla k závěru, že pro mě je nejdůležitější zdraví, o které se ze začátku opřu. Ono je to sice strašný klišé, ale kdo jednou pozná nemoc, pochopí. A co bych dala do svého provizorního žebříčku hodnot za zdraví? Peníze. Bez nich jste dneska nic. Sice je hezký mít kolem sebe přátele a svou milovanou lááásku a spokojenou rodinu u krbu, ale každý se na vás může kdykoli vykašlat, s čímž už mám velké zkušenosti. Když už člověku nic nezbyde, aspoň je zdravej a má prachy. Raději pojedu sama v limuzíně, než sama v šalině živena na podpoře.

Co se týče toho, co bych chtěla jednou dělat.. taky vůbec netuším. Nevím co chci, ale aspoň vím, co nechci. Nechci zůstat v ČR, chci hodně cestovat. Hodně lidí tohleto říká, ale já prostě vím, že to uskutečním. Nedovolím, abych zbytek života seděla tady na zadku a litovala, že jsem si nesplnila životní sny. Snila jsem už dlouho a ještě pár let možná budu, ale vím, že jednou se mi to splní. Udělám pro to cokoli. Některé sny se plní, budou to ty mé. Jednou budu dělat to, co mě baví. To je zatím všechno co vím. Pro začátek..

PS: Nemusíte se mnou souhlasit, jak jsem již zmínila, každý to má seřazený jinak. Já jen, že jsem už hodně velkej pesimista úplně ve všem.

Jo tenhle článek je jen hromada kravin, ale já sama v hlavě v posledních dnech víc nemám.

Brácha.

19. listopadu 2010 v 18:29 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Více než před půl rokem jsem psala (dle mého celkem povedený) článek věnovaný mému taťkovi.
A dneska jsem se rozhodla věnovat článek svému "malému" bráchovi.

MY BROTHER

IMG_1601

Ta navíc, ta zbytečná.

17. listopadu 2010 v 2:27 | LoveShy |  Povídání a novinky
Právě jsem přišla domů z prodloužený, je 2:00 AM a mě se jaksi nechce spát. Všichni trapný srabíci už spí, ačkoli je zítra státní svátek. Takže na všechny kašlu a hezky si tu v tichu a samotě relaxuju.

Dnešek byl fajn. Škola se přežila, i ten tělák ušel a nakonec super večer. Sice nám ujela tramvaj, museli jsme si vzít taxi, sotva jsme doběhli bus, teď mi asi upadnou nohy z těch blbejch bot, jsem celá mokrá, protože tam debilně prší. No fajn.

Ale k věci. Nejen v poslední době mě štve a mrzí jedna věc. Pořád přemýšlím, co je na mě tak divnýho, že lidi mají tendenci mě ignorovat. Možná ani ne tak ignorovat, ale každopádně se prostě cítím jako vzduch. Jen nevím, komu to mám dávat za vinu. Jestli mám kolem sebe špatný lidi, nebo jestli to je mnou. Hlavně mě štve, že já jsem vždycky ta do počtu. A jak všichni samozřejmě víme, sudý počet lidí funguje, lichý nikoliv. A já jsem vždycky "ta třetí, ta pátá". Vždycky je někdo navíc, ale nějak mi vadí, že to jsem vždycky já. (Obzlášť, když ten sudý zbytek se mnou tvoří samé páry.)

Třeba je to vážně mnou. Třeba dělám něco špatně - neumím se bavit s lidma?, nevtírám se všem, nemusím všude být.. a asi je to špatně. Jak se říká - když chce člověk zapadnout, musí se chovat jako ostatní. Ale opravdu se MUSÍM chovat jinak, abych měla kamarády, na které se můžu spolehnout? Tak to ne, děkuji. Raději budu v lichém počtu - sama, jedna.

Táta mi řekl, že jsem moc hodná. To mám po něm. Že pro všechny udělám cokoli, že všechny vyslechnu, poradím, pomůžu.. a ničeho od ostatních se nedočkám. Tak jak si má člověk sakra najít kamarády, přátelé? Jsem hodná - serou na mě. Nejsem hodná, je to ještě horší. Strašně ráda bych tohle pochopila a našla způsob, jak to změnit, nebo aspoň zjistit, co je (se mnou?) špatně.

Už několik let doufám, že mě někdy někdo bude mít na prvním místě. Cokoli se bude dít, cokoli bude mít na srdci.. první kdo ho napadne budu já. Chtěla bych poznat to, že se se mnou ve všem prvořadě počítá, že jednou budu taky nějaký, aspoň malý střed pozornosti. Nikdy jsem to nepoznala. V naší celý rodině patřím k těm mladším, takže k dvacetiletým příbuzným, co uměj jenom chlastat fakt nezapadám. A mezi kamarády.. stále se mluví o určitých lidech a rozebírají se jejich životy a všechno se téměř podřizuje jim. Nikdo se nikdy neptá na mě, alespoň ne na vážný věci. Já si troufám říct, že znám všechny lidi kolem sebe, ale mě nikdo nezná. Proč by taky měli, že. Nikomu za poznání ani nestojím.

Opravdu mě to mrzí, ale čím dýl píšu tenhle článek, tím víc jsem si jistá, že je to asi všechno má vina. Prostě jsem se blbě narodila, s blbýma hnusnýma genama, blbě mě vychovali, blbě je všechno. Mám hlad, jsem už nějak unavená a zas mě přepadá ta trapná sebelítost. Perfektní čas to jít raději zaspat. Potřebovala jsem se vypsat, protože nemám chuť někoho zatěžovat těmahle kravinama (ježiš.. sem blbá.. on by mě stejně nikdo neposlouchal! :D).

"Hned zveřejnit" a dobrou.

Děti mohou jen žít, dospělí musí zápasit.

7. listopadu 2010 v 14:30 | LoveShy |  Když moc myslím
Téma týdne: Dospělost.

Co je to vlastně dospělost? Je to stádium života, kdy člověk přebírá zodpovědnost za vlastní činy.
Mnohdy ani nepoznáte, že dospělí jste. Dospělým se totiž člověk nestane ze dne na den, už vůbec ne při dovršení 18ti let. Věk je jen číslo, jak slýchám pořád kolem sebe.

Každý tohle vnímá jinak. Dle mého se dospělým člověk stane poměrně těžce. Ačkoli si něteré slečny ve třinácti letech říkaji, že když si vezmou podpatky a vycpou si podprsenky a vyjdou si po večerníčku do města, jsou strašně dospělé - není to tak. Nebo naopak - někdo v tomto věku už mnohé zažil, i přesto bych ho nenazvala dospělým. Jak už jsem řekla - věk nerozhoduje, ale i přesto k dospělosti určité zkušenosti, které přijdou věkem/časem, patří.

Dospělým se tudíž nestanete, když uděláte řidičák, když si koupíte auto, když máte první zaměstnání, když odmaturujute, když si koupíte byt, když se oženíte/vdáte, ani když splodíte dítě. Ani se nestane, že se jeden den probudíte a řeknete si "Dneska to přišlo". Den co den sbíráte zkušenosti, měsíc co měsíc se učíte, rok co rok dospíváte a měníte se, a tak to bude celý život. Pořád budou nové poznatky, pořád budete dělat dobrá i špatná rozhodnutí.

Být dospělým neznamená sebrat všechnu moudrost světa, být perfektní, zodpovědný, vždy zajištěný, rozumný, duchem přítomný, nebojácný, konzervativní.. Dospělý člověk se může mýlit, může chybovat, ale následky si odnáší sám a jen sám. Už za ním nikdo nestojí, aby ho zachraňoval. Nikdo ho nevodí za ručičku. Alespoň by to tak nemělo být. Dospělý si utváří svůj život sám. Celé dětství byl připravován na ten "zlý ošklivý svět" a teď se s ním musí poprat sám.

Nevím, proč se všichni tolik ženou k té pomyslné hranici dospělosti - 18let. Co je na tom tak svělého? Ne každý má jako dítě skvělé zázemí, to chápu. Ale i tak.. být dospělý není taková sranda, jak to vypadá. Zařídit si všechno sám, začínat od nuly. Za pár let si všichni budeme říkat, kéž bychom byli zase děti; školou povinní líní puberťáci, kteří měli právo celé odpoledne proležet u počítače, vyjíst celou ledničku a vykašlat se na učení.

:)