Brácha.

19. listopadu 2010 v 18:29 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Více než před půl rokem jsem psala (dle mého celkem povedený) článek věnovaný mému taťkovi.
A dneska jsem se rozhodla věnovat článek svému "malému" bráchovi.

MY BROTHER

IMG_1601

Domča, 13 let
Byli mi dva roky, když mámě začlo růst bříško a já jsem se jí bála. Když mi však slíbila, že za pár měsíců budu mít doma bratříčka nebo sestřičku, byla jsem spokojená. V klidu ve svém pokojíčku jsem si každý den plánovala, jak budu mít sestřičku, "protože kluci jsou zlobivý". Byla plánovaná jména Barborka a Dominik. Těšila jsem se na Báru, každej den jsem pusinkovala mámě břicho a povídala jsem si se sestřičkou. V srpnu '97 máma najednou zmizela do nemocnice a vrátila se hubená a v ruce měla čtyřkilovýho Dominika. Doteďka si pamatuju to obrovský zklamání.
A jak čas plynul, Domča rostl, protože hodně papal a rychle se naučil chodit. Já byla nejhodnější dítě na světě, poslouchala jsem na slovo a zabavila jsem se sama. On pořád někam běhal, křičel, mlátil mě a ničil věci. A když jsme se na něj zlobili, vysmál se nám do obličeje. Na všech oslavách s mýma kamarádkama musel být i on, všechno co jsem měla já, musel mít taky. Kolik hádek u nás doma bylo. Když jsme byli malí, pořád jsme jen brečeli, protože jsme se hádali. Kvůli blbostem. Co si pustíme na videu, kdy půjdem spát, co kdo má navíc, o co je ten druhý ochuzen a že jsou rodiče nefér. Naši nás pořád srovnávali. Vždycky mě to strašně oběžovalo.
A teď. Teď jsem moc ráda za to, že sourozence mám a že není o tolik mladší. Jen tři a půl roku. Sice - nebýt jeho, bych mohla mít tisíckrát víc věcí a bylo by doma míň hádek a všechno by bylo v klidu. Ale na druhou stranu bych nikdy neměnila. Občas mě opravdu štve. Krade mi věci, hrabe se mi ve stole, válí se mi po posteli, ničí to, co mám ráda a je sprostej a drzej a línej. A já na něj křičím a jsem zlá a když byl menší, tak jsme se často prali a já ho vždycky v pohodě přeprala. Ale teď mě přerostl, váží asi o deset kilo víc a ruce má třikrát větší než já. Jedním pohybem mě shodí na zem. I přesto když mě naštve si na něj dovolím, on se mě občas i bojí, a zdrhá přede mnou pod peřinu nebo se zavře do nějaký místnosti a drží kliku a piští ať ho nechám. Někdy se hádáme i kvůli absurdním věcem. Třeba minule, měli jsme doma poslední láhev jablečného moštu. Stojíme v obýváku a oba najednou vyběhneme do kuchyně, cestou se válíme po zemi a bojujeme, kdo víc sejme toho druhýho na zem. Pak se po půl hodině dostanem do kuchyně, pereme se o tu láhev moštu a nakonec nás napadne, si to rozdělit napůl. Takových historek bych měla stovky.
Jako malý jsme si spolu vždycky na všech dovolených hráli a spolčovali se proti našim. A kradli jsme spolu sladkosti z kuchyně hned po obědě, když jsme to měli zakázaný. A vždycky před spaním jsme si navzájem vyprávěli pohádky. A teď si děláme srandu z taťky a smějeme se stejným věcem. Když nám máma oznámila, že od nás odchází, drželi jsme spolu víc, než kdy jindy. On mě naučil střílet z airsoftky a ze vzduchovky a jezdit na čtyřkolce a naučil mě koukat na klučičí filmy a hrát playstation. A díky němu nejsem holka, které by záleželo jen na tom, aby vždy vypadala dokonale a měla dokonalý hadry. Prostě žiju s klukama, s ním a taťkou. Díky sourozenci se umím dělit, umím ustupovat, umím tolerovat, jsem trpělivá a umím si vážit i mála věcí, které mám. Ani si nemůžu dovolit být sobec.
Tahle to chodí asi všude mezi sourozenci. O tom to je. Sourozence nesnášíme, ale bez nich nemůžem být. Jsem ráda, že ho mám a že místo něj tady není "třináctiletá Bára". Je to prostě můj brácha, Domuš, s tím jeho ksichtem na zabití.
Vím, že i když to nedává najevo, má mě taky moc rád. Když se mi před dvouma rokama stal úraz a já ležela v nemocnici, taťka mi později řekl, že prý ten večer Domča probrečel, protože se o mě bál a že řekl: "Nikdy bych nepřežil, kdyby se Nikolce něco stalo."
Jo, to je on. Moje rodina, moje geny, moje krev. S ním se budu smát, brečet i prát o mošt.
Můj malej velkej bráška!
IMG_2471
IMG_2476
IMG_1803
IMG_0138
IMG_1796
IMG_1805
IMG_ 205
IMG_ 208
IMG_2484
IMG_2271
A teď sledujte podobu on&já.
souroz
souroz (1)
IMG_2499_
Jo, rádi se fotíme.
 


Komentáře

1 Ví, Ví, | Web | 19. listopadu 2010 v 19:00 | Reagovat

Máš pravdu..takhle to platí asi všude mezi sourozenci já osobně to moc dobře znám...také mám mladšího bratra. Jinak jste si opravdu celkem dost podobní...máte podobný úsměv, tvar obličeje, nos a hlavně stejně velké pěkné oči ;-) . To já si s mým bráchou moc podobná nejsem. Jsme nevlastní, ale přesto jsme si vlastně vším vlastní...

Přeji hezké dny ;-)

2 Skeeve Skeeve | E-mail | Web | 19. listopadu 2010 v 19:10 | Reagovat

Tajemství sourozenecké podoby nejvíce prozrazují vaše oči... ;)

3 niki-uzumaki niki-uzumaki | Web | 19. listopadu 2010 v 19:10 | Reagovat

Moc hezký článek. Mám staršího bráchu a je to úplně o tom samém. Děkuju za článek, aspoň jsem se nad tím taky po čase zamyslela. :)

4 Maruška Maruška | Web | 19. listopadu 2010 v 19:13 | Reagovat

Napsala jsi to pěkně. Ač bych nejraději někdy svého bratra přizabila, nedokázala bych bez něj být. Vzpomínám na to, když mi byli 4 roky a odvážela ho sanitka do nemocnice. Nevděla jsem, jestli durhý den budu mít ještě sourozence. Ač jsem byla malá-pamatuji si to.
Jako sourozenci rozhodně vypadáte. Máte pěkný oči a úsměv. :-)

5 domczuszka domczuszka | Web | 19. listopadu 2010 v 19:40 | Reagovat

Jo...máte nádherná očka. :-) A napsala jsi to moc krásně :-)

6 antigallery antigallery | Web | 19. listopadu 2010 v 20:27 | Reagovat

tak to už pri súrodencoch chodí... :)

7 AngeliQue AngeliQue | 20. listopadu 2010 v 19:48 | Reagovat

Jůů to je pěkně napsaný :) Taky mám bráchu, ale my se pořád pereme.. něco takovýhleho bych mohla napsat ve chvíli, kdy by byl alespoń den milej :D .. ale stejně ho mám někde ukrytě ráda a nedám na něj dopustit.. Vyjádřila bych to: Já svžho sourozence mlátit můžu, ale ty na něj šáhni a urazim ti ruce :))

8 Niky. Niky. | 22. listopadu 2010 v 19:50 | Reagovat

Pamatuju si stálou přítomnost svých sourozenců asi do osmi let.
Takže na takový články můžu zapomenout.
Ale tenhle tvůj se samozřejmě poved, jako vždycky! :)
A závěrem bych to vyjádřila asi jako Katie. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama