Už mě tato generace štve. A asi nejsem sama.

Například dneska ve škole profesorka češtiny nadhodila téma "Povinná četba".

Nejsem velký zastánce povinného čtení (i když čtu moc ráda, ačkoli knížky v poslední době zanedbávám), bible a staré báje a podobně mě vážně moc neberou. Knížky ve mě musí vyvolat zájem, nechci u toho sedět z donucení.

Avšak reakce celé třídy mě docela zarazila. Máme přečíst knížku za měsíc, takže do konce roku pět. Když nám to profesorka oznámila, všichni se začali vztekat, jak jsou knížky na nic, jak je to nebaví a že je to pěkně blbej nápad. Já jsem se také začala vztekat - ale nad tím, jak můžou mít tak omezený názory. Chápu, že čtení nebaví většinu lidí, obzvlášť v tomhle věku. Jak říkám, já teď taky vůbec nečtu. Ale alespoň se tolik nerozčiluju nad pěti knížkama. Vždyť to nic není, navíc se to bude hodit k maturitě.

Začala jsem pár lidem vysvětlovat, ať se uklidní, že jim to jenom prospěje. Stejně mě nikdo neposlouchal. Všichni akorát křičeli na učitelku a odmítali na to přistoupit.

Padaly samé výmluvy: je to nuda, nemám čas, knížky jsou moc tlustý, nerozumím tomu, nemám čas, nesnáším čtení, nesnáším knížky, nemám čas, knížku za měsíc nestihnu. Nesnáším výmluvy, všechno jde, ale slovo snaha nikomu asi nic neříká.

Strašně mě tohle vytáčí. Nikdo nečte, ok, je to věc každého. Ale když pak s ostatními mluvím a oni mi řeknou, že nerozumí mým slovům, jsem za trapnou já. Aha, dnešní trend je mít omezenou slovní zásobu. Všechno co lidi umí napsat je zpráva na facebooku. Chápu, že každý nemá na to psát slohy, ale naproti tomu skoro nikdo se neumí ani pořádně vyjadřovat, o pravopisných chybách se raději ani nezmiňuji.

V současné době na facebooku kolují různé statusy, které si píše skoro každý. Snažím se to přehlížet, nebo rovnou mažu z přátel, ale asi před týdnem jsem tak strašně rozčílila nad jedním konkrétním. Zněl takto:

Měla jsem chuť tam pod to napsat něco strašně hezkého, ale rozmyslela jsem si to. Upozorňuji, že tohle měla ve statusu konkrétně 13ti-letá slečna. Jak si sakra může myslet, že česky umí? Že kalkulačka k životu stačí a že google překladač za ní bude mluvit anglicky.. To jsou tak hloupý, stupidní, nevyzrálý, trapný názory. Vím, je to hloupost, ale všichni si neustále kladou obrovské cíle do života, tak jak potom můžou něco takového napsat? Vím, je to z části vtip, ale nechápu, jak si může někdo myslet, že škola mu jednou bude k ničemu. Vím, že bych to neměla brát tak vážně, když je to jen facebook, ale nemůžu si pomoct. Asi jsem proti všem moc zaujatá, třeba jsem v jejich věku nebyla o moc lepší, třeba nejsem ani teď, ale..

Víte co je na tomhle všem nejhorší? Když jsem se dneska rozčilovala ve třídě (a nikdo mě neposlouchal), když jsem říkala, že je jen dobře, že všichni budou donucený to přečíst (nebo to alespoň hledat na internetu a vlastní rukou přepsat).. tak kamarádka pokrčila rameny a jen tak odvětila:

Je mi z toho zle.

Mám úplně tu nejhorší náladu světa, ale i přes to chci něco napsat. Je přeci jen první den roku.

Divný datum. Minulý rok utekl neskutečným tempem. Jednotlivé dny se pomalinku vlekly, každou minutu a hodinu ve škole jsme museli přežít, ale dohromady jako celek se ten rok ztratil. Co se stalo? Asi nic závratného, říkám si. Ale když se to tak vezme, změnilo se toho strašně moc. Opět jsem o kousek dospěla, poznala jsem, že všechno není tak růžové, jak jsem si malovala. Zjistila jsem, že nějací lidé jsou hodně falešný a naopak jsem poznala, že někdo mi za pozornost stojí. Myslím, že v uplynulém roce jsem získala úplně jiný pohled na svět, na lidi a na to, co chci jednou dělat. Znám více lidí, nová místa. Mám hodně zážitků, ať už ze školy, kde mám skvělou třídu, nebo z lyžáku, nebo z léta, které jsem si užila a nebo teď ze zimy. Setkala jsem se s kamarádkou po roce, a s dalšími známými, které jsem dlouho neviděla, byla jsem na Moravě, zúčastnila jsem se dvou svateb.. Možná se toho mohlo stát víc, chtěla jsem jet na dovolenou a mít hodně zážitků, ale porouchal se motor a to byla finanční zátěž pro taťku, samoživitele. Mohlo to být lepší, ale nevím, co bych měla chtít víc. Jsem relativně zdravá (až na tu hlavu), mám přátele, mám oba rodiče, sice oddělený, ale jsou tu. Ve škole mi to jakž takž jde, mám co jíst, mám kde spát, mám všechno co chci. Bylo nespočet dnů, kdy se mi akorát chtělo brečet a nikam nejít. Často mě něco trápilo, byla jsem naštvaná, zklamaná.. ale také bylo hodně dnů, kdy jsem se cítila skvěle. Do tohodle roku si nepřeju nic. Nerada plánuju, plány nevychází, spoléhám na to, že to co se má stát se stane. Nemám žádné speciální přání. Vím, že to co bych chtěla, se mi splnit nemůže, takže raději nic neočekávám. Těším se na to, až si zas za rok budu říkat, co všechno se změnilo. Změna nepřijde ze dne na den, přijde pomalu, ani si jí nevšimneme, až s postupem času. No, a teď vám nebudu přát takový ty kraviny.. přeju vám jen, aby jste dosáhli přesně toho, co nejvíc chcete (a nebo mějte aspoň ty sny, jako já).