Únor 2011

Seš mladá na to sedět v buse!

25. února 2011 v 19:03 | LoveShy |  Povídání a novinky
Dnešní odpoledne jsem zabrala výletem na mé oblíbené místo. Bylo krásně, mírně pod nulou, nasedla jsem na autobus a za půl hodiny byla tam. Ani nevím, proč ta cesta trvá tak dlouho, to místo je poměrně blízko, ale ten autobus objíždí snad půlku Liberce. Naštvala mě paní, která mě sprdla za to, že jsem jí nepustila sednout a okomentovala to "To je mládež". Tak jsem jí řekla, že ještě tak stará není, aby musela sedět a to jsem myslela, že dostane mrtvici. V duchu jsem se strašně smála. Naopak mě potěšil řidič autobusu (kterej jezdí jednou za půl hodiny), že když odjížděl ze zastávky tak ještě po pár metrech otevřel dveře pro jednoho sympatickýho kluka. Měla jsem za něj radost a nechtěně jsem se usmívala jak měsíček na hnoji.


Koupila jsem si holanský vafle s karamelem, který tak miluju a taky zelený pesto sýr, který mi v Holandsku zachutnal, ale je šíleně drahej. Tlustá plešatá prodavačka na mě koukala jak když jsem upadla na hlavu, jako by její výraz říkal "Zelenej sejra za? Za pajdu? Blázníš?". Za celý odpledne jsem skoro nesundala sluchátka, a tak jsem si jen mohla domýšlet co si lidi - přímo čumící na mě - asi tak povídají a jestli na mě někdo chtěla třeba mluvit, tak měl fakt smůlu. Pak jsem ještě zaskočila do CAčka, jen tak z povinnosti a narazila jsem (úplně vzadu v rohu) na schovanou hromádku věcí pod jinýma věcma. Takový lososový triko, který by mi asi neslušelo, svetr a legíny zlevněný z tří stovek na šedesát korun. Zkusila jsem si je a koupila. Heč a jsou moje, nemáš si je schovávat, cizí holko.


Všechno jsem zfoukla rychle, jen mě celou dobu pronásledoval takovej divnej kluk. byl pořád pár metrů kolem mě, kamkoli jsem šla, šel taky. Divím se, že nešel se mnou na záchod, ale nenápadně si sedl na lavičku. Strašně dlouho za mnou chodil, myslím si, že to fakt nebyla náhoda. Paranoidní ještě nejsem. Snad. Měla jsem takovou radost, když jsem se ho nakonec zbavila, ale ta mě asi o hodinu později přešla, když čekal na ten samej autobus. Jsem ráda, že jsem mu mohla udělat tím, že si sedl vedle mě.


Nicméně, po úspěšném nákupu jsem šla na ono oblíbené místo, vysmívala jsem se nekonečné frontě lidí čekající na automyčku (nechápu proč se minimálně stovka řidičů rozhodla jet v pátek večer do automyčky). Cestou jsem ujídala vafle a kousíčky sýra a nějaká partička asi osmiletejch kluků na mě něco sprostě pokřikovala, aha. Foukal hroznej vítr a já nic neviděla a nemohla jsem najít kapesník, ale všechno mi to vynahrazoval krásný západ sluníčka a asi dvacet letadel na obloze, které tak šíleně ráda pozoruju (a vždycky se raduju, že se nesrazí, když se tam nahoře kříží, hihi). Šla jsem na takovou louku, totálně nevyužitou rozrytou plochu vedle nějakýho podniku, kde je krásný výhled. Najednou ke mě přišel nějakej strašně důležitej chlápek "Slečno, mohu vás požádat o opuštění soukromého pozemku?". Pche. Oplocený to nebylo, chodím tam pořád a najednou mají problém. Když jsem se zeptala, kde je zákaz, vysypal na mě nějakej zákoník vlastnictví pozemků, nebo co já vím. Radši jsem si nandala sluchátka a zdvořile jsem přikyvovala.


A vyzdobila jsem si pokoj fotkama a klidně bych to dělala do teď, ale došla mi izolepa a provázky na který jsou fotky přichycený a tak mám blbej pocit z nedokončený věci. Teď se vrhnu na video a tady je video ze včerejška s mejma kámoškama Niky a Marky.





Marky, Niky a JÁ.

Nejlepší věci jsou zadarmo.

23. února 2011 v 21:55 | LoveShy |  Povídání a novinky
Máme jarní prázdniny a já jsem šťastná, nesnáším školu. Jen škoda, že venku je mínus deset a celý den svítí sluníčko a já nemám co dělat. Co z toho, sedět doma. Je mi líto toho času. Ale venku se moc chodit nedá, pokud nechcete umrznout. A tak jsem si vymyslela takový zvláštní způsob trávení času. Seberu mobil, sluchátka a foťák, nasednu za barákem do autobusu, úplně dozadu, nechám na sebe svítit sluníčko a jedu až na konečnou. Fotím, zpívám si, přemýšlím, jsem sama a nic mě neštve. A takhle jsem schopná strávit cele odpoledne. Poznám nový místa, něco nafotím a jsem příjemně unavená. Jak říkávala moje máma - lepší než drátem do oka.
_
Líbí se mi, jak je každý den jiný, přitom každý má 24 hodin. Za nějaký den toho stihnete hodně, někdy si zas připadáte jak uvěznění doma. Za jeden den můžete být za druhém konci světa nebo ho taky celý prospat. Zajímavé. Každý den se může stát tím nejlepším dnem našeho života. Nebo naopak. Všechno je tak nevyzpytatelné. Možná je to dobře. Pokaždé, když něco zažiju si říkám - tohle bylo to nejlepší. Ale vím, že někdy.. kdykoli v budoucnu přijde ještě něco lepšího. Vždycky je se na co těšit. Asi ani proto nemám ráda plánování.
_
Kdykoli něco plánuju, tak se na to hodně těším a ono to nevyjde. Nebo se to pokazí. Ale většinou, když se ani netěším, tak se to povede. Mám ráda akce narychlo, protože jsem typ člověka co o všem přemýšlí a hledá pro a proti a najde vždycky víc proti. Například na podzim nám ve škole nabídli účast ve výměnném pobytu do Holandska. Ani nevím proč jsem se tam přihlásila, ale byla jsem vybraná a už to nešlo vrátit zpátky. A tak jsem tam před třemi týdny jela a stal se z toho nejúžasnější týden v mém životě. Do budoucna to takhle pravděpodobně chodit nebude, ale chci si párkrát v životě zkusit prostě se sbalit a narychlo odjet. Proč pořád nad něčím přemýšlet - chci to udělat teď tak jedu.
_
Těším se na to, až budu větší, budu si sama vydělávat a budu si sama platit nájem a jídlo a občas i něco na sebe za odměnu a budu nezávislá. Na druhou stranu, budu si moct dělat co chci, ale teď, kdy ještě nemůžu, to má své kouzlo. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Když máte něco povoleného, lehce přístupného tak to není tak supr jako když to můžete jen někdy. To mi připomíná časy, kdy jsem byla malá a jezdili jsme tak jednou za dva měsíce do mekáče a já se tam vždycky tak těšila a vychutnávala si každou hranolku. Teď kolem mekáče chodím každej den a už mě to nevzrušuje.
_
Včera jsem byla s kamarádkou v Praze, taťka nás vyhodil na Černým Mostě a pak už jsme byly jen samy. Ani nevíte, jak jsme si užívaly tu volnost - dvě holky v cizím městě s hodně penězma za slunečnýho dne se skvělou náladou. Měly jsme radost, že jsme nezabloudily v Palladiu, krásně jsme trefily na Staromák a pak na Václavák a všechno jsme nakoupily, neztratily jsme se ani v metru, což je na liberečáky docela úspěch. Praha je pro nás něco jinýho oproti tomu malýmu severočeskýmu městečku který známe nazpaměť, je velká s takovýma možnostma a nádhernýma místama. A když víme, že se tam dostaneme jednou za čas, ten pocit že si to můžeme užít samy podle svého aspoň na chvilku je k nezaplacení.

Nejlepší věci jsou zadarmo!


Taky žijete pro lásku?

20. února 2011 v 22:05 | LoveShy |  Když moc myslím
A: Co je pro tebe smysl života?
B: Láska.

Aha

Tak jinak. Lidem, mezi kterýma se pohybuju je většinou zhruba od 13ti do 18ti let a vytáčí mě, že se neřeší téměř nic jiného než vztahy a láska. Jakmile je někdo nezadaný, pořád si stěžuje, jak mu chybí 'opačné pohlaví' a je to největší tragédie. Přijde mi, že se ani o ničem jiném nemluví. To je pořád samý "Já někoho chci" nebo "Život bez lásky stojí za nic". Holky řeší kluky, kluci řeší holky - to k tomuhle věku asi přirozeně patří. Ale svět nestojí jenom na tom.

Co se týče mě, měli byste vědět, že jsem v těhle věcech zlá, že na lásku nevěřím, nejsem naivní, nejsem optimista. Neláká mě obětovat čas někomu, s kým se stejně za chvilku rozejdu, kdo mě určitě zklame nebo něco podobného. Nevěřím, že v tomhle věku se dá najít velká láska, která vydrží. A taky je těžký najít někoho, s kým si vážně rozumíte. Je hezké mít někoho, o koho se můžu opřít, spolehnout se na něj, říct mu cokoli a nechat se obejmout. Ale tenhle věk se sebou ještě nenese problémy a závazky, všechno je tak jednoduché. Jsme zatím děti, proč se dělat starší. Mám ráda svojí svobodu, možnost dělat si co chci, na nikoho se nevázat. To všechno totiž budu dělat po zbytek života, proč se nechat připoutat v patnácti (v mém případě v sedmnácti) ?

Moji kamarádi mají opačné názory, láska je u nich přední. Je mi jedno, co dělají ostatní. Já jim to neberu. Nikomu z vás to neberu. Vlastně jsem ráda, jak se všichni párují, když je to činí šťastnými. Tak proč tohle vlastně všehno píšu? Jen mě unavuje to všechno pořád dokola poslouchat. Plačící slečny s rozmazanou řasenkou neustále uklidňuju "Jo, je to kretén, nezaslouží si tě" a za týden s ním zase je. Všichni si tak naivně myslí, že jim vztah vydrží navěky. Plánují si bydlení a děti, přitom nevědí, co bude zítra. Patří to k věku, já vím, asi každý si tím projde. Choďte si s kým chce, brečte po nocích, pište si to na facebook, vyryjte třeba do kůže, ale ty vaše milostný kecy nebudu poslouchat každý den.. nemusí se to tak prožívat. To mi na tom vadí.
No, jsem ráda, že se tomu všemu vyhýbám. A neříkejte "Neboj, to přijde", to slýchám snad každý den. Je snad něco špatného na tom, nechtít teď hned vztah?

Možná se k tomu zrovna stavím špatně, jsem samotář a třeba by mi neuškodilo přestat pořád uvažovat tak rozumně. Ale už mě tolik lidí zklamalo a vím, že kdyby mě někdo další takhle srazil na zem, bylo by pro mě těžký věřit komukoli, i kamarádce. Asi je jednodušší se stáhnout do svý ulity a bránit se všemu. Alespoň zatím.

Nejsem a nechci být zoufalec toužící po tom, najít si svou vysněnou lásku. Smysl života se dá najít v jiných věcech. Ale když přijde, třeba na ní uvěřím. Třeba se to změní. Zatím mám podle mě času dost. Jsem spokojená.

LS