Březen 2011

Výměnný pobyt v Holandsku mýma očima.

27. března 2011 v 19:18 | LoveShy |  Zážitky
Příští sobotu k nám do Liberce přijede výprava 12ti studentů z holandského Amersfoortu. Zúčastnila jsem se totiž jazykového programu výměny studentů a od 29.ledna do 5.února jsme my byli v Holandsku. A já bych ráda sepsala své poznatky a zkušenosti.

To, co jsme zažili s žádnou cestovkou nezažijete. Bydleli jsme samozřejmě jednotlivě v rodinnách. Když jsem se do tohodle programu hlásila, ani jsem nepočítala, že bych byla z celého ročníku vybrána mezi dvanáct "vyvolených". Bylo to na podzim a nikdo z nás to nijak neřešil, leden byl daleko. Když se to pak blížilo, začli jsme si s našima holandskýma kamarádama emailovat, došlo mi, že fakt někam pojedu. Najednou přišlo balení, odjezd.. a já vůbec nevěděla, co si ten týden sama u cizích lidí počnu.

Příjezd
Až v letadle jsme si začali říkat, že opravdu nevíme, jak se s nima domluvíme, protože v angličtině na tom nejsme ještě zas tak dobře. Opravdu jsme měli obavy a nebyli jsme nijak (až na slovníky v kapsách) připravení. Na letišti v Amsterdamu jsme čapli zavazadla a najednou před sebou vidíme skupinku lidí. Začali jsme hystericky couvat, protože jsme nevěděli, jak reagovat, co říkat. Ale přivítání bylo milé, vzali nás na jídlo (museli nám kupovat všechno jídlo, takže nechat se zvát do Burgerkingu nebylo špatné) a bavili jsme se úplně bez problémů. První problém nastal, jak se dostat z Amsterdamu do hodinu vzdáleného Amersfoortu. Nebo spíš - kdy nám jede vlak. Oni to nevěděli, a nikdo nebyl schopný to nějak zjistit. A tací oni jsou - nikdo nic neví, nikdo nic neřeší. Tak jsme nasedli na nějaký vlak, který akorát odjížděl, lístek stál v přepočtu asi tři stovky, ale všem to bylo jedno. Dojeli jsme do Utrechtu, což je na jih od Amsterdamu a my měli jet na východ. Ale co, nikdo se nezlobil.


Červený vlasy, mňam.

25. března 2011 v 22:02 | LoveShy |  Ostatní či nezařazené
Fotící odpoledne doma vevnitř.


Stroopwafels, kachny, zelenej sejra

23. března 2011 v 20:06 | LoveShy |  Svět mýma očima
Divnej den. Teplota ve škole, sedm šílenejch hodin, depky z hodně špatný bolavý pleti. Neustálý chutě něco jíst, chronická únava, stesk po něčem/někom. Bolest nejrůznějších svalů, střídání nálad, obavy z budoucnosti. Potřeba obejmutí někým/někoho, perfekcionismus, ztráta hlasivek v hádkách doma. Moc živý sny, ranní zmatenost, zmatek v životě.

Králíkárna.

Take away all the lonely moments, give me full communication with you.

15. března 2011 v 20:20 | LoveShy |  Povídání a novinky
I přes dostatek smíchu a lidí kolem sebe absence pocitu štěstí, občasná radost z krásnýho jarního mikinovýho počasí, pyšnost na svoje dobrý známky až na to blbý propadání z matiky. Odpolední courání po skoro zapomenutých místech, focení všeho co mě napadne. Zpívání si nahlas uprostřed lesa, zbavení se závislosti na nakupování kravin. Vynechávání výtahu, běhání po schodech, střídmost v jídle. Zoufalost co s vlasama, manie zdokonalovat si pokoj. Závislost na sendvičích a nový mattonce, chuť říct pár lidem, jak je mám ráda a většinu lidstva poslat někam. Úzkost z přírodních katastrof, strach z konce světa, lítost nad všemi, kterým ani nejsem schopná pomoct. Touha se zahrabat a spát, ignorovat všechny lidi co mě štvou. Možná i bezdůvodný stupňující se pocit nepotřebnosti a přebytečnosti, jen mi občas má snaha být se všemi kamarádka přijde zbytečná. Neustálý se vyptávání ostatních "Jaký byl víkend" a čekání na ně po hodině. Ničeho se nedočkávající.

Jsem naštvaná, lidi mě nemají rádi, že prý jsem moc chytrá. Ono je to ale fakt zlý. Nechci být taková ta holka všechnovimvšechnoznám, takový lidi nikdo nemá rád. Snažím se krotit se a nepoučovat lidi, ale když mi někdo řekne, že neví kam plul Titanic tak se mi chce brečet. Podobné věci slýchám denně. Skoro nikdo nemá všeobecný přehled. A tak se ptám: stýkám se s hloupými lidmi, nebo lidstvo celkově hloupne.. či je snad něco v nepořádku se mnou?
Nebaví mě výsměch lidí za to, že prostě skoro všechno vím. Všechno je na ruby.

A taky nevím proč, ale prosím, ať už se planeta Země uklidní. Pray for Japan. Pray for the world.


Moje oblíbená fotka.

Jak vypadá ubohost!

6. března 2011 v 0:49 | LoveShy
Jen tak krátce:

Nesnáším, když mě někdo vůbec nezná a nadává mi, uráží a má kecy. Nikomu jsem nic neprovedla, nejsem si toho ani vědomá, tak mi přijde ubohý a trapný, když tohle někdo dělá.
Dneska se mi tu na blogu objevily komentáře od anonyma, který neměl pěkné poznámky. Jsem si absolutně jistá, že mě ten dotyčný zná, jen nechápu o co mu jde. Docela by mě to zajímalo.
Jestli tohle čteš ty chytráku "Tikked", jen ti chci říct, že pro příště se kdyžtak aspoň podepiš, nebo mi to rovnou řekni do očí, ale to ty asi nezvládneš viď? Tohle je tak zbabělý, až je mi z toho na blití.
Koho to zajímá, byla jsem například nazvána 'zrzavou trapkou' a to, že jsem obarvená na zrzavo ví málokdo.
Ať dělám co dělám, všem to může být u prdele! A jestli s tím má někdo vyloženě nějaký problém, tak ať mi to řekne osobně. Těší mě, že si dáváš tu práci chodit na můj blog, číst si články, řešit moji osobu a ještě se zdržovat psaním komentu. Asi se vážně nudíš. Tyhlety lidi zvané "keyboard warriors" fakt miluju.

Můžete mě třeba nesnášet, ale já jsem se sebou spokojená.

Přátelství podle mě.

5. března 2011 v 20:20 | LoveShy |  Když moc myslím
Definici přátelství jsme už slyšeli hodněkrát:

"Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel."
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Je to pravdivé, ale trochu ohrané. Chci sama svými slovy vysvětlit, co přátelství znamená pro mě.
Lidé s kterými se bavíme můžeme rozdělit do více skupin. V první řadě jsou to známí - lidé, které jsme někde potkali, bavili jsme se s nima, byla sranda, ale neznáme je více. Další jsou kamarádi, které máme rádi, známe je déle, vídáme se jednou za čas nebo pravdielně, ale tím to hasne. A potom je tu tam pomyslná vrchní příčka, na kterou není jednoduché se dostat. Místo, rezervované pro přátele.

Na začátku je třeba odlišit lásku a přátelství. Ono je to ve své podstatě podobné, jen v lásce je vztah i fyzický. V přátelství si také můžete říct ÚPLNĚ všechno, přátelství může být na celý život, kdežto u lásky bych na to v dnešní době už moc nesázela.

Pro mě je přátelství velmi důležité. Nikdy jsem neměla partu blízkých lidí, kteří by mě znali, nebo dokonce nejlepšího přítele. Vždycky jsem měla strašně moc kamarádů, známých, ale přátele ne. Čím jsem starší, tím více vidím jak je těžké najít někoho, s kým si padnu do oka. Dovedu se bavit s každým, o čemkoli, ale po chvilce poznám, že není možné, aby se tenhle člověk dostal do mých přátel. Buď nás dělí způsob bavení se nebo smysl pro humor.

Já nepotřebuju partu kamarádů, nepotřebuju znát všechny. Stačí mi pár přátel a od nich očekávám následující. Přítel mě musí dobře znát, stejně jako já jeho. Musí mi věřit, být ke mě upřímný a nelhát mi. Potěší mě, když někdo zná mé vlastnosti, dovede odhadnout jak budu reagovat, ví co mě potěší, co mě naštve. To samé on může čekat ode mě. Příteli věřím, můžu mu říct cokoli, svěřit se s tajemstvím či s problémem a čekám podporu a pomoc. Co je pro mě též důležité je smysl pro humor. Málokdy se s lidmi upřímně zasměju. S přítelem se můžu bavit o jakýkoli hlouposti a dokážeme se bavit hodiny a stále nás to neomrzí. Další věci jako stejné zájmy, podobný vkus na cokoli.. a tak dále nejsou nutné, ale je fajn se s přítelem na věcech shodnout. Hádky musí být, protože nikdy nic nefunguje perfektně, ale samozřejmě ne každý den.

Teď jsem skoro popsala dobře fungující vztah. Mohla bych pokračovat dál a stále mluvit o přátelství, ale myslím, že by těch požadavků bylo až moc. Nikdy nenajdete ideální osobu. Vždycky se najde nějaký problém. Pro mě přátelství znamená to, že vím, že tu pro mě pořád někdo je.

Všechny tyhlety definice zní tak neosobně. Vyjádřím se konkrétněji. Kdykoli se mi něco přihodí, vezmu mobil a píšu smsku své nejlepší kamarádce (proč se vlastně říká nejlepší kamarádka, když je to přítel?). Když se chci někomu svěřit, jdu za ní. Píšu si poznámky do mobilu, abych nezapoměla něco, co jí budu později chtít říct. Říkáme si všechno, dokážeme se bavit o informativních věcech, dokážeme uvažovat nad blbostma i neblbostma hodiny. Llíbí se nám podobné věci, oblečení, hudba.. A hlavně se spolu pokaždý smějeme až do slz. Všechny věci, někdy i maličkosti utváří naše přátelství. To je pro mě důležité. A tohle bych za nic nevyměnila, za žádnýho kluka na světě.

Fotka mojí kamarádky v den, kdy jsme se poznaly v nemocnici. Básničku jsem jí napsala k našemu 3 letému "výročí".

Tátova peněženka je pro mě jako mámino prso pro kojence.

3. března 2011 v 17:33 | LoveShy |  Povídání a novinky
Mám málo peněz, a už mě štve tenhle blbej věk, protože nejsem vůbec nezávislá. Tátova peněženka je pro mě jako mámino prso pro kojence. Vtipné, že. Ne že bych ho každej den 'vysávala', ale cokoli chci, musím jít za ním. Chci mít svojí práci, ne jen brigádu někdy po škole. Chci svůj byt, svůj život. Ať je mi už třeba dvacet osm. Tahle fáze, než se k tomu dohrabu je fakt zdlouhavá. Nebo chci být zase malý dítě, co se nemusí o nic starat. Ale ne tohle, nic mezi tím. Ale jak můžu chtít být dospělá když ani nevypadám jako dospělá. Je to postavený na hlavu.

Dneska se mi rozpustila bublina o veselém šťastném světě, nálada je poněkud horší. Povídaly jsme si s kamarádkou o pomluvách a ona mi řekla, že zná hodně lidí, co mě pomlouvají. Úplně mě to dostalo. Já bych věděla maximálně! tak o pěti lidech, co by k tomu měli důvod, ale myslím si, že tak obecně nikdo nemá důvod mě pomlouvat. Upadla jsem do přemýšlícího stavu, co jsem komu provedla, protože opravdu, ale opravdu nesnesu, když mě někdo nemá rád. Fakt ne. Ale asi bych se s tím měla smířit.

Asi deset lidí se mě zeptalo, jestli si barvím obočí. Co třeba se nejdřív zeptat, jestli si barvím vlasy? Umírám na bolest svalů v natažených stehnech, ze schodů dolů chodím jak kdybych byla postižená a vydávám zvuky v tomto pořadí: "Au au, ughh, jo!". Na konci chemie jsme se s kamarádkou upřímně a nekontrolovatelně smály až jsme brečely, moje bříšáky dostávaly zabrat. Navzájem jsme se prosily ať už přestanem, ale to prostě nešlo. Vlastně ani jedna z nás neví, čemu jsme se původně smály.

Když jsem přišla domů, nechtělo se mi jet se sousedem ve výtahu, tak jsem s kupou složenek schody vyběhla - a to doslova. Do pátýho patra ok, pak už jsem trochu nedejchala. Paradoxně mě nohy bolí míň jak předtím. Teď se jdu dobrovolně projít se psem, do lesa, je krásně. Pak mě čeká napsat sloh o tatínkových vlastnostech, na což se upřímně těším. Slohy mě baví. Články taky, očividně.



Ach, tohle mi vždycky zpraví náladu.

Teď nemám na mysli facebook, který na je druhé fotce.
Asi by bylo více tématické fotit s podkladem blog.cz, ale to je jedno.

Ale mám na mysli focení a sluníčko (a výzdobu mého pokoje s fotkami se svými přáteli).


Život je fajn.

2. března 2011 v 22:39 | LoveShy |  Povídání a novinky
Přesně před měsícem jsem byla v Holandsku. A přesně za měsíc Holanďani přijedou sem. Nemůžu se dočkat, panejooo.

Skončily mi jarní prázdniny, no a učitelé si asi myslej, že slovo prázdniny vzniklo jakýmsi záludným zkomolením věty "Budem se celej tejden učit jak dementi místo užívání si volna". Ale ve škole mi to teď ani tolik nevadí, známky ujdou, a hodiny se dají přežít, když se mám po škole na co těšit. Venku je totiž tak krásně, dopoledne chladno a když odcházíme ze školy, tak je tak akorát na jarní bundu a na courání městem.

Rozhodla jsem se, že už ve třídě a tak celkově za všema furt nebudu lízt, ať si taky někdo přijde za mnou. Zatím ostatní mou taktiku moc nepochopili, ale to přijde. Snažím se odnaučit poučovat ostatní lidi a říkám jim hezký, ale pravdivý věci. Včera mi napsaly tři kamarádky, s kterýma jsem se dlouho nebavila, tak jsem měla radost, že na mě někdo myslí. Ale pak jsem měla trochu výčitky, že nechávám lidi čekat, tak jsem napsala asi pěti dalším lidem, se kterými jsem se dlouho neviděla a měla jsem lepší pocit, že jsem taky něco udělala a že se s nima třeba uvidím.

A strašně mě baví ze školy přijít pozdě domů, když sluníčko akorát za Ještědem zapadá a doma mi žaluzie hážou stíny na stěnu. Stáhnu si vlasy do vysokýho drdolu, navlíknu se do těch nejvíc sociálních hadrů a asi hodinku nic nedělám. Pak přijde táta, tak dělám, že něco dělám, ikdyž vůbec nic nedělám. A teď jím hodně ovoce, jogurtů a pořád piju vodu a hodně lidí mi řeklo, že se chovám jak anorektička. Chci zhubnout, zhubla jsem, není to vidět (:D) .. ale jídlo miluju nadevše, a to, že si někdy zapomenu svačinu nebo nezaplatim včas oběd je jen moje nepořádnost.

Často se mi teď stává, že jedu domů v poloprázdným autobuse a sedím vzadu a poslouchám písničky a nechám na sebe svítit sluníčko. A občas písničky vypnu a poslouchám cizí rozhovory. Je to sranda, všichni se baví o tom samém. Strašně ráda fotím cizí lidi. Vlastně i ty známý. Ale kouzlo ve focení cizích lidí spočívá v tom, že oni o tom nevědí. A když mě někdo zaujme, vytáhnu svůj 5mpix foťák v mobilu a opravdu nenápadně fotím. Co všechno mám za poklady v mobilu, to byste koukali.

A už zas chodím pozorovat ven hvězdy, protože je večer tepleji a už není sníh. Sednu si na mou oblíbenou houpačku, koukám nahoru a broukám si smutný písničky. A je mi fuk, že mě někdo slyší. A taky občas chodím ven v teplákách, co maj na zadku díru, protože na to vždycky zapomenu. A ráda potkávám slavný lidi a čumím na tu osobu a vím, že ona ví, že já vím, že je slavná. Život je fajn.



Na tý poslední vypadá hrozně široká, ale nejsem. To je klam.
A už fakt nevim co s vlasama.
Nechávám si je dva roky odrůst, ale přitom je furt zkracuju.
Asi půjdu do hola.