Chci toho tolik napsat, že ani nevím, jestli to má cenu mačkat do jednoho článku.

Nuže, občas se mám fakt blbě (zas ty debilní nálady) a mám pocit, že je všechno na nic, že mi nic nevychází. Ale pokaždý, když mám chuť se na všechno pomyslně vykašlat, tak si přečtu pár motivačních citátů, začnu přemýšlet o vážnějších věcech než je můj hroutící se život a je mi opravdu lépe. Život je stále fajn a pořád bude, i když se dějou hnusný věci, i když lidi nestojí za nic. Mám jednu kamarádku, která je i přes všechno neuvěřitelně silná. Ona si tohle nejspíš v nejbližší době přečte, tak doufám, že se v tom pozná. Strašně moc mi pomáhá jenom tím, že je a že všechno zvládá. Snažím se pro ní taky dělat, co jen to jde. A nejraději bych vzkázala všem, co si myslí, že jejich život je strašnej jenom proto, že jim rodiče něco zakážou nebo že nemají dost velké kapesné - přestaňte fňukat. A jí chci říct snad jen "děkuju"!

Dneska jsem šíleně zmokla, vyšli jsme ze školy, poprchávalo a do pěti vteřin jakoby se na nás vylil kýbl vody. Stále se nemůžu rozhodnout, kde budu "slavit" čarodky, pro svojí nerozhodnost bych se fakt někdy střelila. Taky bych mohla začít dělat věci dřív než za pět minut dvanáct, ale to už je asi hold moje životní tempo - flákat se all the time a pak všechno dělat narychlo, ten adrenalin "stihnu-to-nestihnu" asi potřebuju. Joo a pořád ve třídě říkáme slovo "jakoby" a už je to opravdu mánie.

Včera jsem se po dlouhé době rozhoupala k tomu, si konečně vyrobit vlastní tílko. Vůbec jsem nevěděla, jak to ve finále dopadne, prostě jsem začla vyrábět a čekala, co z toho vznikne. Jsem šíleně kreativní a tak tyhle činnosti miluju. Koupila jsem si šedý xl tílko, černý džíny a kostkovanou košili v sekáči za deset korun. Na džínovinu jsem si nakreslila Eiffelovku, vystřihla jsem jí, lepidlem nalepila na tričko, obšila žlutou nití a na závěr našila mašličku. Jako fakt se mi to líbí, jsem pyšná na ten nápad, provedení a cenu. Just do it yourself.

A na závěr nějaká ta motivační moudra, co mi vždycky pomáhají :)

Jo, je fajn se starat o svůj vzhled, o makeup, oblečení, nehty, vlasy.. ale ještě víc mě asi baví šťourat se v životě, baví mě lidi podporovat a tím i sama sebe učit, jak vlastně žít, ne jen existovat. Hledám ve všem motivaci, inspiraci, rady, názory a pohledy jiných lidí na svět. Nechávám si otevřít oči a je mi vážně fajn :).

Velikonoce neslavíme, takže dnešek byl den jako každý jiný. Ráno jsem se chtěla naposledy vyspat, jenže už v půl osmý mě vzbudili. Pořád se tu někdo stavoval a taťka hold neumí hrát, že nejsme doma. Byla jsem nedospalá a naštvaná a samým naštvání jsem se rozhodla, že se nebudu malovat ani nic dělat s vlasama. Brácha s kámošema pak přinesl tašku plnou čokolád a dokonce nějaký peníze, my si obědu dali delicious krůtí stejk s kaší/bagetou a po zbytek dne mě bratr pořád otravně pronásledoval pomlázkou. Napsala jsem asi dvacet stránek do mýho "Quote-deníčku" kam si zapisuju citáty a hlášky. Dodělala jsem věci do školy, ale i tak mám pocit, že tenhle tejden zas bude stát za nic, co se týče mých znalostí. Ale je mi to asi jedno. Byla jsem na procházce v lese v bundě! a byla fakt nechutná zima a držela se všude mlha, sem tam zahřmělo, ale nic se nedělo. Kdo to má pak chápat, nesnáším tohle vlhký počasí. Mám radost z mýho tílka Chicago Bulls, i když jsem si ho včera celý polila rumem. A taky jsem si dala svou milovanou čokoládovou masku, baví mě jak to tuhne a já nemůžu ani žvejkat žvejku a miluju tu kakaovou vůni a heboučkou voňavou pleť potom. Ačkoli zejtra do školy nepůjdu s úsměvem, mám dobrej pocit z prázdnin.Tak.

Užívám si prázdniny plný sluníčka, fotím, neučím se, spím a jím. Nechci aby tohle období skončilo - je volno a nemusí se nic řešit. Pocit štěstí se sice nedostavuje, ale škola a stres, potkávání špatných lidí a špatné počasí, které má přijít všechno ještě zhorší. Vytáčí mě alergická rýma, množství písemek co píšeme v úterý, někdy až velké vedro, někdy až velká zima, ručička na váze ukazující stále tu samou cifru, neustálý změny nálad a moje srabáctví ve všem. Radost mi dělají podvečery a západy sluníčka, vítr ve vlasech, studené sprchy, pozorování hvěz, obdarovávání ostatních, smích, rozdávání rad, focení, focení, focení.
PS: Slečna na fotkách nekouří, nesnášíme to obě, cigareta je jen rekvizita. Trust me.

Jelikož je volno, a tak jsem po nutné prohlídce alergoložky vydala na mé oblíbené místo, jen já a můj malej černej kamarád Canon. Nádherné počasí a světlo, rozkvétající les (tohle snad už není ani jaro, je mi hrozný vedro i v kraťasech, docela mi občas chybí pocit zimy, achjoo).
Zaměřila jsem se na ostření, detaily, objektiv - pevná 50. Fotky nejsou technicky dokonalé, jsou tam samé přepaly a nedoostření, občas mi ujede ruka, ale co, mě se líbí :).

Znáte to, občas si člověk připadá prostě strašně. U mě je to vždycky chvilkový období, kdy mě z nejasných příčin přepadne jakási deprese a já mám chuť zmizet. Začnu vždycky větou "Proč zrovna já" a pokračuju výčtem toho, s čím jsem nespokojená a nadávám na přírodu a blbý geny. Proč mám akné, křivý zuby, příliš jemný vlasy? Následuje sebelitování se, že mě nikdo nemá rád, vždyť nejsem ani chytrá, nezapadám mezi lidi a nic speciálního neumím. Člověk si prostě připadá nejhůř na světě. Už jsem se naučila s těmito chvilkami vypořádat, ale mnohem raději jsem, když myslím na jiné věci.

Nic netrvá věčně a já, jakožto stále puberťák, měním své nálady často jako děti mění svoje statusy na facebooku. Jednou jsem veselá, mám pocit naprostýho štěstí a pak mě právě přepadne nálada uvedená výše. Určitě to každý zná, ale ne všichni si s tím umí poradit. Když má člověk pocit, že jeho život nestojí za nic, že žije v naprostém stereotypu den po dni a nic hezkého ho nečeká, je těžké ho přemluvit o opaku. Tento člověk má chuť všem zkazit též náladu a sdělit jim, jak je všechno debilní a že na to nemá. S takovými se setkávám dnes a denně.

Jak už jsem zjistila, je špatné se poddávat blbým pocitům. Propadnout depresi kvůli blbé náladě za to nestojí. Naučila jsem se jednu věc. Když je mi nejhůř, snažím se myslet na to, co mě v budoucnu čeká. Nemyslím na přírodní katastrofy a války, ani na zítřejší písemky, ale myslím na to, co třeba budu dělat o prázdninách. Kam všude pojedu, koho uvidím a co zažiju. Nebo myslím na dlouhodobější plány - co třeba podniknu po maturitě. A i když vlastně zatím nic konkrétního neplánuju, představuju si, co by mohlo být, co bych si moc přála. Mám do budoucna velké cíle, chci hodně cestovat, a tak si vždycky říkám - proč se trápit kvůli chvilkovým pocitům, které jsou beztak ovlivněny hormony. Chci toho zažít co nejvíc. Chci se smát, chci poznávat lidi, chci. Nikoho nezajímá, že nejsem dokonalá. Když má člověk na rtech úsměv, je to ta nejjednodušší cesta, jak proplout životem.

Co z toho života budu mít, když budu jen sedět doma a vzlykat nad tím, že jsem ta nejhorší osoba na světě a že nemám pro co žít. Takový řeči přímo nesnáším. Nesnáším, když se někdo lituje (já to dělám, ale jen ve své hlavě, ostatním to necpu) a říká, že všechno, co dělá, je zbytečné. Nesnáším výmluvy, že to prostě nejde. Kdo chce, hledá způsob - kdo nechce, hledá důvod. Věřím tomu, že každý je svého štěstí strůjcem, jaký si to udělá, takové to má. Vytyčte si cíle do života - ať už to, co chcete udělat zítra a nebo za měsíc či za pět let a držte se toho. Snětě, co by mohlo být, protože se to může stát skutečností. Pamatujte, že nic není nemožné. Dokážete cokoli budete chtít. Stačí jen odlepit zadek ze židle a udělat to. Váš život nemusí být stereotyp, nemusí být nuda. Stačí jen chtít. Chtít něco dokázat. Mít cíl a jít za ním. Najít svůj smysl života. Najít své vlastní štěstí (samo za vámi rozhodně nepřicupitá).

Tak neplačte a užívejte si. Jak já říkám pořád - ŽIVOT JE FAJN :)

Mám toho tolik, co chci říct, že ani nevím, čím začít. Asi tím, kde jsem skončila :).

Druhého dubna k nám přijeli holanďani, kamarádi z našeho výměnného programu. Užili jsme si s nimi úžasný týden v Liberci, připravili jsme jim skvělý program a strašně jsme se s nimi spřátelili. O to horší bylo loučení, že už se nikdy možná neuvidíme, tak jsme to trochu oplakali, ale slibujeme si, že se v létě navštívíme - snad to nejsou jen řeči do vzduchu.

Když odjeli, vzpamatovávali jsme se z toho ještě dlouho. Účastníci tanečních měli věneček (mě se to netýká, já jsem jen návštěvník) a tak jsme jím zakončili tuto sezónu. Navštívila jsem po dlouhé době bývalou základku, takových změn za dva roky, neskutečné. A pak už jen nastalo dohánění ve škole, samé písemky, přežívání hnusného počasí a následně zase sluníčko.

A teď je devatenáctého, já tu sedím, jsem totálně nemocná a zítra píšeme čtyři písemky. Nic neumím a snažím se, aby mi to bylo jedno. Vychází mi jedna trojka, nechci si to pokazit. Ale mám před sebou pár hodin zítra ve škole a pak už jen vyběhnout do slunečného dne a užít si alespoň těch pět dní volna. Velikonoce neslavíme, takže jsou mi ukradený.

Střídají se u mě dobré a špatné nálady, stále dokola. Občas mám pocit, že jsem sama i v plné místnosti lidí, někdy si zase připadám úžasně jen já uprostřed ničeho. Mám chuť se vykecat, ale když mám tu možnost, tak nic neříkám. Pořád vzpomínám a plánuju, ale nemyslím na to, co bych měla dělat teď. Přestala jsem chodit na facebook, skočím tam tak jednou dvakrát do týdne a na počítači jsem jen večer od osmi do půl jedenácté, abych měla aspoň nějaký úkoly. Mám obrovskou chuť trávit celé dny venku a tak se nemůžu dočkat léta a prázdnin, až budu mít nekonečno volna a času.

Věci, které mě těší, naplňují štěstím a radostí: když si mě někdo všímá a má radost z mé společnosti, osamělé procházky v lese a poslouchání starých písniček při chůzi, kvalitní rozhovory, vzpomínání na hezké chvilky, poslední minuta ve škole, odpoledne strávená se spolužáky, sbližování se, popíjení cuba libre po večerech, slunečné dny venku kdy se mi vlasy rezavě lesknou, dobrý spánek, jízdy autobusem se sluchátky v uších, západy slunce a tmavě modrá obloha co potom následuje, smích, když si s někým dlouho volám a sedím při tom u okna a pozoruju město, když pro sebe udělám něco dobrého, když udělám něco dobrého pro ostatní, když má někdo radost z toho co jsem pro něj udělala, když na závěrečný party tancuju v kroužku s nejbližšími lidmi a holanďanama na písničku "Hello" a všichni se smějou a zpívaj a užívají si ten moment. A taky mě těší, když mi někdo řekne, že mě má rád a že má radost že mě zná/že měl tu možnost mě poznat víc :).

Věci, které mě momentálně celkem trápí nebo mrzí: štve mě nedostatek spánku a každodenní hnusný sny, štve mě moje chování a sebelítost a taky řeším vzhled, ale to jen vždycky krátkodobě (pak si řeknu že i hnusný lidi mají právo na fajn život), štve mě občasný nepořádek v životě, že pořád něco dělám, ale ve finále z toho nic není. Mrzí mě, že se nevídám s mámou, ale ne že by mi chyběla, ale že tu mámu u sebe prostě nemám. Štve mě mámy chování a hádky v rodině a že jsem neviděla dva roky babičku a že ta druhá má zdravotní potíže a taky nedostatek peněz. Štve mě to a mnohem více, ale raději si všímám těch věcí o odstavec výše, na tohle se snažím nemyslet.

Teď bych si chtěla sednout někam vysoko, třeba na skálu, kde by byl výhled na město.
Chtěla bych pozorovat západ slunce a pak východ hvěz a měsíce.
Ať už sama nebo s někým.
Jen mlčky sedět a vážit si těchto chvil.
Nikdy nezapomenout..