Květen 2011

focení s Natalí

31. května 2011 v 17:31 | LoveShy |  Lidé před mým objektivem
Focení Natálky

V Chorvatsku jsme si s kamarádkou Naty našly jeden večer a šly jsme k moři nafotit nějaké fotky. Ona ráda "modelkuje" a já fotím, to je jasné. Vím, že v tom nejsem ještě moc dobrá, nastavení foťáku rozumím, ale těžší je zasadit modelku do prostředí. Máme aspoň něco, bylo zvláštní světlo od západu slunce. Vybrala jsem dle mého ty nejlepší, jsou trochu ořízlé, barvy jsem zásadně neměnila a velikost je malá, aby se to sem všecko vešlo (tudiž kvalita mizerná).

Chce to víc praxe, nevím jestli víc inspirace, protože co je víc inspirativní, než západ slunce u pobřeží moře?


Jednou..

29. května 2011 v 19:36 | LoveShy |  Když moc myslím
Na budoucnosti je krásné to, že nikdy nevíme, co se stane. Je tak nepředvídatelná, den co den, rok co rok se mění.

Jako malých dětí se nás pořád někdo ptal: "A co bys rád/a jednou dělal/a?".
Odpovědi se vždy lišily, ale v základu byly stejné - plné dětské naivity a nesplnitelných představ.

Kdo se nechtěl stát princeznou, tak alespoň doktorkou nebo "maminkou", popelářem, astronautem či hasičem a tak dále. Jako děti jsme neměli reálný pohled na svět, viděli jsme ho dětskýma očima a každý z nás to viděl jinak. Tak nám bylo asi nejlépe. Postupem času se naše sny měnily. Na základce mi šlo dobře psaní slohů, tak jsem si v hlavě vytvořila představu, že budu spisovatelka. Svůj budoucí život jsem ale pořád viděla tak jednoduše. Žila jsem v představách, že se přihlásím na střední školu, pak půjdu na vysokou, najdu si manžela a budu mít děti. Že všechno proběhne hladce, klasický scénář.

Samozřejmě, čím víc je člověk starší, tím víc se mu otevírají oči. Vidí, že lidé se rozvádějí, přicházejí o práce a nemají peníze. Vyrůst z dětské naivity, vyrůst z dětského světa a přejít do dospělosti je podle mě pro každého velmi těžký krok. Jakmile se tak stane, růžová budoucnost se nám rozplývá v dáli. Začneme přemýšlet, jaká škola je pro nás vhodná, jaká odpovídá našim schopnostem a zároveň která by nám k něčemu do budoucna byla. Ztrácíme sny, alespoň ty nereálné, už vlastně nevíme, čím chceme být.

Předtím, než jsem nastoupila na střední jsem byla hrozně dětská. Nevěděla jsem o životě nic, nevěděla jsem si rady s ničím. Svůj budoucí život jsem si ani nijak nepředstavovala, jen jsem vždycky toužila po tom, být hodně bohatá. Šla jsem na střední školu s tím, že to tam nějak zvládnu, pak půjdu na nějakou supr vejšku, nebo že budu studovat v zahraničí a pak si najdu dobře placenou práci a budu si žít jako někdo. A teď, když vidím jak to chodí raději ani nemyslím na to, co bude po maturitě, jestli se vůbec na vysokou školu hlásit budu nebo v jakém oboru se budu ucházet o práci. Nebude to lehké, budu se muset hodně snažit, abych si vydělala na byt, na auto, abych mohla cestovat. Vážím si toho, jak teď zatím žiju, že mám všechno a děsí mě, že o to třeba za pár let přijdu a budu se muset postavit na vlastní nohy.

A uvědomila jsem si, že vlastně ani nechci být až tak moc bohatá, že všechno co jsem kdy řekla jsem jen papouškovala po ostatních. K čemu bohatství, když se budu akorát neustále dřít a v závěru si toho nebudu vážit. Nechci mít všechno na co si ukážu, chci obyčejně neobyčejný život. Nechci hmotné věci, ty stejně nejsou na vždycky. Na jednu stranu chci skromný život, chci si vážit toho co mám. Chci, aby každý den za něco stál. Chci mít zážitky, chci mít zkušenosti, chci poznat svět a stovky lidí, chci mít pravé přátele. To je pro mě bohatsví. Vše, co po budoucnosti žádám je, abych byla šťastná, zdravá, nezadlužená, s lidmi, co za to stojí, kolem sebe.

Jak já vždycky říkám - jednou, až budu stará a budu svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům vyprávět svůj život a své zážitky někde u krbu, chci to povídání zakončit větou "STÁLO TO ZA TO". A udělám pro to maximum..

Turisťák - Chorvatsko - Fotky

29. května 2011 v 18:34 | LoveShy |  Zážitky
V minulém článku jsem psala, že sem nebudu vkládat žádné fotky z Chorvatska, že se můžete mrknout na rajče. Ale říkala jsem si, že jednou mám blog, tak ať tu něco je. Vybrala jsem asi 70 fotek, které se mi líbí, které o něčem jsou (50% z nich je jídlo). Popisovat je nebudu, jen chci říct (kdo by mě hledal), že jsem hold "fotograf" a skoro nikdy na fotkách nejsem. Tady mě můžete vidět asi na třech fotkách - s pivem (:D) a pak úplně ta poslední, je to momentka, docela vtipná a vyjímečně se mi docela líbí, ačkoliv tam mám děsný vlasy, odrosty, vymytou barvu a tak. Tak, to je asi vše, co bych chtěla říct.


Turisťák - Chorvatsko 2011

26. května 2011 v 20:58 | LoveShy |  Zážitky
Chorvatsko.

( fotky ZDE ale nejdřív čtěte )

No jéje, to jsem se zas dlouho neozvala. Jak jsem již psala, byli jsme se školou na turistickém kurzu v Chorvatsku. Vrátili jsme se v neděli dopoledne, ale musím říct, že od té doby jsem si pořádně sedla až dneska. A jinak jak jsme se měli? Byli jsme poblíž Baška Vody - kemp Baško Polje. Cesta byla super, mám ráda cestování v noci s lidma co jsou fajn, jen mi vždycky dělá problémy v tom pidi prostoru v buse někam složit nohy. Bydleli jsme v chatkách po čtyřech (my jsme byly tři) a sami jsme si vařili. Počasí bylo ze začátku děsné, přijeli jsme do vedra, ale hned druhý den pršelo a vydrželo to další dva dny, kdy nám teplé mikiny a pomalu ani bundy nestačily. Uprostřed týdne se to vybralo a my si tak užili jen dva dny sluníčka. Podnikli jsme dva výlety, v tom největším vedru jsme šlapali k nějakýmu debilnímu kostelu a druhého výletu se zúčastnila jen polovina (druhá polovina jela na rafty) a to jsme šli deset kilometrů na Makarskou. Zezačátku týdne jsem byla naštvaná že jako sejra přijedu a taky tak odjedu, ale za ty dva dny veder jsem se stihla aspoň trochu chytnout, tak je aspoň trochu znát, že jsem někde byla. Mimo jiné jsme pořád něco hráli, volejbal, baseball, fotbal, frisbee a tak dáále, přišla jsem na chuť zumbě (vždycky jsem si říkala "Pche, nějaká zumba" ale ono je to fakt skvělý.. a navíc ta atmosféra - tancovat na veselé latinsko-americké rytmy a přitom koukat na moře a opalovat se). Bohužel jsem asi poskakovala až moc zběsile a natáhla jsem si sval v nártu (jestli tam nějakej je, ale prostě jsem si natáhla nárt) a nemohla jsem moc chodit. Když bylo hnusně, tak jsme hráli aktivity (za ten týden jsem už docela přeborník v tom, jak nakreslit zdroj peněz, popíšu sklolaminát a předvedu otěže) a nebo nám učitelé po chatkách zadali pantomimou napodobit nějaké povolání, což nás na několik hodin zabavilo. Nejlepším dnem byl pro mě čtvrtek, kdy jsme jeli na lodi na protější ostrov Brač, tam jsme měli volno, poté jsme dostali rybu a kuře a zase volno a na večer zpátky do kempu, kde byla "diskotéka".

Máme strašně moc zážitků a jelikož jel mix lidí z celého druhého ročníku, hezky jsme se všichni seznámili a je z nás dobrá parta lidí. Na to, jak moc jsem se tam netěšila to bylo opravdu skvělý. Od ranních rozviček (kdy jsem překonala nechuť k běhání a dokonce jsem začla běhat i doma) přes dopolední tréninky a posilování, dělání obědů s holkama na chatce, odpolední opalování se až po večerní lítání venku mezi chatkama po večerce. Jsem hrozně ráda, že jsem jela. Někdo tomu říká "alkodovča" a já jsem si to "s těmi mými" užila po svém.

A je to asi směšné, ale už se ani tolik nestydím za svou postavu, když jsem tam byla pořád v plavkách, protože jsem zjistila, že vlastně není důvod. Každej vypadáme jinak a nikdo, vůbec nikdo není dokonalej, i když se k tý "dokonalosti" zdánlivě přibližuje. Viděla jsem tam tolik holek, co neměly moc hezkou postavu, nebo spíš.. prostě normální a bylo jim to jedno, protože se tak mají rády. Neuškodilo by zhubnout kilo, dvě, tři.. rad je všude hodně "jezte zdravě a sportujte" ale taky je důležitý být sám se sebou spokojen a to nás nikde nikdo neučí. Doufám, že mi tohle vydrží, protože když se máte v určité míře rádi, tak to okolí pozná a chová se taky jinak.

Dneska jsem zvládla (snad) nejtěžší písemky a příští týden nás čekají exkurze a v celku už to snad půjde. Na jednu stranu se těším na to, až se pořádně vyspím, ještě trochu opálím, budu s kamarády pozdě do nocí někde lítat.. ale zas.. ve škole jsme skvělá parta a za dva měsíce co se neuvidíme se všechno zase hrozně změní a až se zase sejdeme, všechno začne na novo a třeťák už taková sranda nebude. Navíc.. prázdniny budu trávit asi v Liberci, jako vloni, protože letos jsem si své zahraniční pobyty už vyčerpala - v lednu Holandsko a teď Chorvatsko. Chtěla bych na víkend do Londýna nebo do Paříže, ale chtít můžu, víš co..

Asi by bylo dobré přidat nějaké fotky.. je mi to moc líto, ale nemám energii na to, všechno to zmenšovat a po jedný to sem přidávat, vzhledem k tomu, že těch fotek mám tisíc. Dám sem odkaz na rajče, kde se můžete podívat.



Lucka, já, Naty. Naše chatka číslo 12. Tímto jim děkuji za nejlepší týden, jsme prostě parta :)

Více fotek z kurzu ZDE.

+ jeden den jsme si večer vyhradily s Naty na focení (ona je totiž modelka, abyste věděli) a něco málo jsme cvakly na pláži, tak koho by to zajímalo tak fotky TADY.

Croatia.

13. května 2011 v 20:11 | LoveShy
Ahoj, za pět minut vyjíždím (je 10:55) směr škola, kde nás nabere autobus a jedem na týden na turisťák do Chorvatska. V neděli 22.5. se vracíme, tak se tu mějte hezky :) Teď se netěším, mám pocit, že jsem něco zapoměla, ale pak se určitě ozvu s článkem plným fotek a dojmů. A držte palce, ať dojedem, jelikož je PÁTEK 13.!! :D

Jizvy na duši.

11. května 2011 v 22:44 | LoveShy |  Povídání a novinky
Dnešní večer je trochu pohodový. Taťka je v jižních čechách - pracovně, a tak jsme s bráchou sami doma. Celý den jsem běhala po krámech a doma se zastavila až večer. A teď, udělali jsme si Cuba libre, jíme hermelíny a pečený bagetky a hrajeme proti sobě dobyvatele. Měla bych se učit na zejtřejší dvouhodinovku dějáku, ale opravdu se mi nechce. Měla jsem něco v hlavě a chtěla jsem to napsat.

Večer se tu u nás zastavila máma, protože taťka není doma. Oni se totiž nechtějí potkat, je to asi bezpečnější, jelikož jejich skoro každé setkání končí nadávkami, výčitkami nebo vyhroceným "uvidíme se u soudu". Mámu jsem neviděla od svých narozenin, co jsem přijela z Holandska (což bylo někde 6. února) a vlastně jsme se viděly asi na pět minut na valentýna u kadeřníka. V poslední době jsme se hodně hádaly, ona mi psala ošklivý smsky a já jí neodepisovala, což jí přimělo posílat mi ještě ošklivější zprávy. Taťkovi si stěžovala, že na ní kašlu, ten mi stále promlouval do duše ať se s ní sejdu, ale já už prostě nevím, jak se bavit se svou vlastní mámou.

Mám mámu, ale odešla ode mě, když mi bylo třináct. Zrovna v tom věku, kdy jsem hledala sama sebe, kdy jsem potřebovala pomoct s holčičíma záležitostma, popovídat si o šminkách a hadrech a klukách, neměla jsem žádnou nejlepší kamarádku. A ona odešla, "zlomila mi srdce" nebo spíš.. zklamala mě a já prostě nedokážu jen tak zapomenout. Ze dne na den jsem se stala jedinou holkou doma, mezi klukama. Koupelna byla prázdná, skříně taky. Máma opustila svý děti, který jí zrovna potřebovali a teď chce dělat, že se nic neděje. Ráda bych s ní měla dobrý vztah, ale něco ve mě mi pořád brání jí naplno odpustit. A možná ani ne tak odpustit, protože já odpouštím snadno.. jen mě to všechno mrzí. A občas mi chybí ženská část rodiny - ne že by to s klukama nebylo dobrý, ale oni taky vždycky nerozumí všemu.

Abych se dostala k jádru věci, dneska jsem jí viděla, po tak dlouhý době. Musím říct, že jsem byla nervózní jak kdyby mě čekalo nějaký důležitý rande. A ona si přišla, vysmátá, jako by jsme se viděly včera. Povídali jsme si, ale není to ono. Nic o mě neví, nezná mě. A strašně se divím, že může jen tak přijít do bytu, kde bydlela sedmnáct let, bez emocí za svýma dětma, které sotva vídá a za psem, který dřív býval hlavně její a teď si na něj ani nevzpomene. Copak tak rychle zapomíná? To dokáže jen tak obrátit list a začít nový život? Já to nechápu. Nedokázala bych to. Neubráním se vzpomínkám na to, jaký to bylo ve čtyřech, co všechno jsme zažili. Já vím, že tohle je život, že takový i mnohem horší věci se stávají, ale občas si uvědomím, že se to vlastně už nikdy nevrátí. Všechna větší zranění mají trvalé následky stejně tak i tyhle životní situace. Můžete podávat léky, vázat obvazy a lepit náplasti, ale pod tím vším se stejně bude napořád rýsovat jizva, která nezmizí. Ano mám mámu, ale..

A teď si jdu číst dějepis.


I miss you so much.

9. května 2011 v 21:34 | LoveShy |  Povídání a novinky


Pořád dokola..

Vlastně ani nevím proč píšu, článek pravděpodobně nebude mít hlavu ani patu, jen se potřebuju vykecat i někomu dalšímu, než je můj deník, uložený v šuplíku. Možná asi začnu školou, která mě přivádí k veškerému stresu, tento týden probíhají maturity, celej třeťák má praxi, takže jsme ve škole zbyli jen my a prváci, z čehož má půlka lidí neustále exkurze, takže se opět nejvíc učíme my. Dnešní rozvrh byl kupříkladu matika, matika, němčina, němčina, angličtina, angličtina a sladká tečka na závěr - dějepis. A zbytek týdne totéž, nevím na co vedení školy myslelo, když sestavovalo tenhle rozvrh. Navíc v pátek jedeme na turisťák do Chorvatska, tak by nám mohli dát pokoj. Když už se zmiňuju o Chorvatsku, absolutně se tam netěším. V poslední době řeším hodně věcí a nemám teď náladu na to, někam odjet a bavit se. Ale možná je to právě to, co nejvíc potřebuju. Taky potřebuju překonat neustálou nespokojenost se sebou, nevím jestli je chození v plavkách před lidma tou správnou terapií, ale co nadělám.

Ani nevím, co se to v poslední době děje. Přijde mi, že se tolik věcí změnilo. Nic nestíhám, jsem ve stresu, bolí mě hlava a nemůžu spát. Abych usnula alespoň kolem druhý, pouštím si televizi, protože u tý usnu spolehlivě nejlíp. A pak už jen čekám, jestli se ozve jedna z mých dvou nočních mur nebo jestli se mi bude zdát něco hezkého, co si ani pamatovat nebudu. Zdravý rozum mi zachraňují dlouhé procházky se psem v lese, kde jsem jen já a hudba. Vypnu myšlenky a v hlavě si do rytmu písničky promítám svůj vlastní příběh, směju se a je mi fajn. To samé večer, když vyjdou hvězdy a svítí srpek měsíce. Pozoruju tisíce hvěz a svá oblíbená souhvězdí a samozřejmě můj milovaný velký vůz, který je vždycky tam, kde má být. Ráda vzpomínám a poslouchám písničky, které mě pojí k určitým osobám, událostem a místům. Jak přepínám písničky tak přepínám myšlenky v hlavě a pokaždé se mi v mysli odehrává kousek minulosti. Chybí mi tak moc tolik věcí, a taky pár lidí. Tak moc bych toho chtěla vrátit. Propadám nostalgii, ačkoli jsem ráda za to, jaký mám život teď, přeci jen jsem dřív bývala šťastnější.

V posledních dnech ani nefotím, vlastně nedělám vůbec nic a nijak mi to nevadí. Snažím se být na všechny hodná, ačkoli nálada není nejlepší, snažím se být dobrý posluchač. Jo, kdyby se ostatní zajímali o mě tolik co já o ně, to by bylo. Už mě začíná vytáčet všudypřítomná SuperStar a kdyby ostatní tolik nekecali o hokeji, možná by se mi tolik neznechutil. A vytáčí mě to, že se strašně moc lidí nechává strhnout tuctovostí davu (stejné oblečení, makeup.. však víte). A děsí mě to, že je květen, že se blíží prázdniny ačkoli se na ně těším už od prvního září. Nemám určité plány, takže vlastně se nemám na co těšit. Budu stejně doma, improvizovat se stupidními plány..


Tak aby tady byla nějaká fotka aspoň.
Velká mikina, maxi pizza v pozadí, vlasy jak homeless.
Jo, to jsem v poslední době já.

Sama uprostřed ničeho

2. května 2011 v 21:17 | LoveShy |  Když moc myslím
Když se smíchá neúspěšný den, šílené počasí, dlouhá škola, pár hádek s kamarády a nesnesitelná bolest hlavy, nemůže z toho být dobrý den. Často se mi to stává, den se prostě nepodaří a nálada nestojí za nic. Ale dneska to na mě všechno spadlo, že se cítím fakt hrozně. Nechci se v žádném případě litovat, jen mi prostě nic nevychází a jsem z toho docela.. rozladěná, smutná. Na špatný nálady jsem zvyklá, ale nemám ráda ten pocit prázdna. Je to taková ta samota, kdy jste uprostřed města nebo v místnosti plné lidí, ale přesto si připadáte sami. Je to jako byste měli kolem sebe neviditelnou bublinu, která představuje váš vlastní svět a vy si v něm sami žijete. Ne že by vás lidi ignorovali (dneska se na mě pár lidí dokonce usmálo), tohle je jen o vnitřním pocitu. Občas si připadám tak strašně daleko od všech, i když jsem pořád s někým. Je to jako bych křičela a nikdo mě neslyšel, ani se mě nesnažil poslouchat. Je to jako bloudit ve tmě a nemoct najít světlo. Jako chtít vyskočit a mít na nohou závaží, topit se ve vodě a neumět plavat. Jste mezi lidmi, ale sami. Chcete utýct, ale nemůžete. Tak nějak jsem si dneska připadala. Sama uprostřed ničeho. Křičím, bloudím, skáču, plavu, padám, ale jen v mém světě, v mé uzavřené bublině. Jako bych padala do bezedné propasti, natahovala se pro něčí pomocnou ruku.. a nic. Připadám si vůči svým pocitům bezmocná.
Ale ono to zase přejde. Jak říkám, nálady se mění, stejně jako počasí, však to jistě znáte.