Jednou..

29. května 2011 v 19:36 | LoveShy |  Když moc myslím
Na budoucnosti je krásné to, že nikdy nevíme, co se stane. Je tak nepředvídatelná, den co den, rok co rok se mění.

Jako malých dětí se nás pořád někdo ptal: "A co bys rád/a jednou dělal/a?".
Odpovědi se vždy lišily, ale v základu byly stejné - plné dětské naivity a nesplnitelných představ.

Kdo se nechtěl stát princeznou, tak alespoň doktorkou nebo "maminkou", popelářem, astronautem či hasičem a tak dále. Jako děti jsme neměli reálný pohled na svět, viděli jsme ho dětskýma očima a každý z nás to viděl jinak. Tak nám bylo asi nejlépe. Postupem času se naše sny měnily. Na základce mi šlo dobře psaní slohů, tak jsem si v hlavě vytvořila představu, že budu spisovatelka. Svůj budoucí život jsem ale pořád viděla tak jednoduše. Žila jsem v představách, že se přihlásím na střední školu, pak půjdu na vysokou, najdu si manžela a budu mít děti. Že všechno proběhne hladce, klasický scénář.

Samozřejmě, čím víc je člověk starší, tím víc se mu otevírají oči. Vidí, že lidé se rozvádějí, přicházejí o práce a nemají peníze. Vyrůst z dětské naivity, vyrůst z dětského světa a přejít do dospělosti je podle mě pro každého velmi těžký krok. Jakmile se tak stane, růžová budoucnost se nám rozplývá v dáli. Začneme přemýšlet, jaká škola je pro nás vhodná, jaká odpovídá našim schopnostem a zároveň která by nám k něčemu do budoucna byla. Ztrácíme sny, alespoň ty nereálné, už vlastně nevíme, čím chceme být.

Předtím, než jsem nastoupila na střední jsem byla hrozně dětská. Nevěděla jsem o životě nic, nevěděla jsem si rady s ničím. Svůj budoucí život jsem si ani nijak nepředstavovala, jen jsem vždycky toužila po tom, být hodně bohatá. Šla jsem na střední školu s tím, že to tam nějak zvládnu, pak půjdu na nějakou supr vejšku, nebo že budu studovat v zahraničí a pak si najdu dobře placenou práci a budu si žít jako někdo. A teď, když vidím jak to chodí raději ani nemyslím na to, co bude po maturitě, jestli se vůbec na vysokou školu hlásit budu nebo v jakém oboru se budu ucházet o práci. Nebude to lehké, budu se muset hodně snažit, abych si vydělala na byt, na auto, abych mohla cestovat. Vážím si toho, jak teď zatím žiju, že mám všechno a děsí mě, že o to třeba za pár let přijdu a budu se muset postavit na vlastní nohy.

A uvědomila jsem si, že vlastně ani nechci být až tak moc bohatá, že všechno co jsem kdy řekla jsem jen papouškovala po ostatních. K čemu bohatství, když se budu akorát neustále dřít a v závěru si toho nebudu vážit. Nechci mít všechno na co si ukážu, chci obyčejně neobyčejný život. Nechci hmotné věci, ty stejně nejsou na vždycky. Na jednu stranu chci skromný život, chci si vážit toho co mám. Chci, aby každý den za něco stál. Chci mít zážitky, chci mít zkušenosti, chci poznat svět a stovky lidí, chci mít pravé přátele. To je pro mě bohatsví. Vše, co po budoucnosti žádám je, abych byla šťastná, zdravá, nezadlužená, s lidmi, co za to stojí, kolem sebe.

Jak já vždycky říkám - jednou, až budu stará a budu svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům vyprávět svůj život a své zážitky někde u krbu, chci to povídání zakončit větou "STÁLO TO ZA TO". A udělám pro to maximum..
 


Komentáře

1 Mrs.Pochy Mrs.Pochy | Web | 29. května 2011 v 19:47 | Reagovat

Pěkný a pravdivý článek. 8-)

2 Mostecká Kačka Mostecká Kačka | Web | 29. května 2011 v 20:12 | Reagovat

No přesně... "blbej" bjler a co to udělá človíčkovi jako já, že ? :-D Ale žiju ;-)

3 Cobie Cobie | Web | 30. května 2011 v 10:49 | Reagovat

pekný článok :) tuším máme podobný pohľad na svet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama