Červen 2011

Prázdniny začínaj.

30. června 2011 v 21:51 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Už nám to začíná..

Tak to přišlo, ten dlouho očekávaný den. Třicátého června. Za tenhle den jsem se modlila snad tisíckrát ve školním roce - každé zimní ráno, kdy jsem nemohla vstát; před písemkou, které jsem se bála; když mě to ve škole nebavilo; když jsem se s někým pohádala; když mi nebylo dobře.. Těch okamžiků bylo nespočetně mnoho, mnohdy jsem měla pocit, že už to opravdu nezvládám, že je toho moc. A v posledním měsící jsem vlastně neříkala snad nic jiného než "Ať už jsou prázdniny". Ale teď, sedím tu doma.. venku je šílená zima, poslouchám depresivní písničky a nepřijde mi, že začíná léto - dva měsíce, které bych si měla co nejvíc užít. Já mám tu školu na jednu stranu ráda. Mám tam lidi, se kterými jsem ráda, se kterými se směju a zapomenu na všechno, co mi je. Sice mě ty nekonečné hodiny unavují a nebaví mě to tam, nebaví mě se učit, ale to k té škole už prostě patří. Baví mě potkávat ostatní třídy na chodbách a stírat mladé učitelky, vyrušovat, dělat úkoly o přestávkách a skrývat taháky mezi nohy. A teďka je mi akorát na nic z toho, že jsem v půlce svého středoškolského studia, přičemž tu lepší polovinu už mám za sebou. Druhák byl nejlepším rokem, co jsem mohla zažít. Mám úžasnou třídu, letos jsem se podívali do Holandska, byli jsme v Chorvatsku, a taky na hodně exkurzích, kde jsme toho dost zažili. A teď nastává třeťák, bez předmětů jako je fyzika, zemák, biologie a chemie, už nebudeme mít něco jako turisťák nebo lyžák, už jen učení a praxe. Takže se vlastně nemám po prázdninách na co těšit.

Co se týče prázdnin, kohokoli se zeptám co bude dělat, tak každý už má plány, i když celou dobu tvrdí, že nic v plánu nemá. To je samé Řecko, Španělsko, Itálie, Paříž, nedejbože Amerika a když už někdo nejede do zahraničí, tak aspoň jede na Rock for people nebo jiný superúžasný festival, kde jsou všechny nejlepší kapely, co svět zná.. Ó bože. A já zas nic. Já to nikomu za zlý nemám, ani nemůžu. Své jsem si letos vybrala a na víc nejsou finance. Jsem moc náročná, prázdniny se dají užít i doma. Záleží jen na tom, s kým jste. Tak to beru já. Ale proč mám stále divný pocit? Proč tu sedím, s divnou náladou, s chutí brečet, přitom mi nic není. Měla bych se radovat.

Já vím, že bude líp, že se to změní. Spolu s prvními prázdninovými zážitky a lepším počasím přijde zas úsměv a já se tady budu rozplývat nad tím, jak je všechno krásný a škola ať táhne. Vždyť se znám. Tak tedy.. hezký vstup do prázdnin, užívejte si je!

Výzo - 3 trojky, 6 dvojek, zbytek jedničky. Průměr 1,62. Zameškané hodiny - 17. Šlo mi hlavně o tuhle jedničku z angličtiny, jsem spokojená. Třídní mi ještě k tomu řekl, že si on a ostatní učitelé myslí, že jsem chytrá a že to někam dotáhnu. Tak na co popsanej papír se slovy "výborný", známky nejsou odrazem našich schopností.

A taky jsem si dneska z dlouhé chvíle udělala své oblíbené šnečky.

Rozválíme listové těsto..

Dáme na něj šunku, sýr (pokud nemáme nastrouhaný, tak ho musíme otrocky krájet, jako chytrá Nikolka), trochu kečupu, koření podle chuti (já dala trochu pizza a provensálského).

Těsto zabalíme jako roládu..

Nakrájíme opatrně na centimetr tlustí kolečka..

Pokládáme na plech na pečící papír a já je ještě potírám vajíčkem, aby se upekly do zlatova..

A pečem dozlatova v předehřáté troubě, já asi kolem dvaceti minut..

Jen jsem asi dva ochutnala a brácha přišel domů.. tak jsem mu ten zbytek nechala a užívala si pocitu, že někomu chutná to, nad čím jsem se takovou dobu potila.. :)

PS, zvídavá otázka - Chtěli byste, aby vám někdo řekl "SEŠ TO NEJLEPŠÍ, CO MĚ V ŽIVOTĚ POTKALO" ? Beru to z hlediska lásky a vztahů, kdy nevíte, jestli to tomu člověku věřit.. Jen mě to zajímá :)

4. měsíc

28. června 2011 v 20:04 | LoveShy |  Sestřička Vaneska
4. měsíc
Byla bych nadšenější, kdyby to byl můj vlastní sourozenec.. takhle to beru jen z čistě "uměleckého" hlediska.
A taky proto, že mě máma poprosila a co bych já, hodná duše, pro bližního svého neudělala.


Video - Praha

27. června 2011 v 20:48 | LoveShy |  Povídání a novinky
Akorát jsem přišla z procházky se psem, začínalo zapadat sluníčko a bylo to hrozně hezký. Večer je moje nejoblíbenější denní doba. Dneska jsem hodně přemýšlela (ano, tuto činnost občas provozuji) a mám v plánu článek, ale ten napíšu jindy, teďka se mi nechce :). Jen jsem chtěla říct, že mi konečně po čtrnácti dnech nejistoty dorazily všechny výsledky krevních rozborů (brali mi 8 zkumavek, béé) a vážné podezření na neléčitelnou dědičnou nemoc se nepotvrdilo, takže se mi moc ulevilo a jsem ráda, že jsem zdravá (ťuk ťuk). Jen budu muset poupravit stravu - sice se stravuju dobře, ale JEŠTĚ líp to jde vždycky. Snad už mi bude po zdravotní stránce lépe, to je totiž to nejhlavnější!

A aby tento článek měl nějaký smysl, chtěla jsem vám ukázat něco dalšího z mé tvorby, něco jiného než furt dokola ty fotky fotky fotky. Občas totiž dělám videa. Nejsou na vysoké profesionální úrovni a já se snažím, aby nebyla nudná, dlouhá, ale je mi jasné, že asi baví jenom mě :D. S mojí nejlepší kamarádkou Niky totiž pořád něco natačíme, kdekoli jsme a já to vždycky nějak poskládám dohromady a udělám nám z toho památku na určitý den nebo období.

Tak vám sem dávám mé nejoblíbenější. Je to z Prahy, což by pro vás - co nás neznáte - mohlo být atraktivní ke sledování, protože se tam objevují známá místa. Byly jsme tam v únoru, úplně samy a to víte, byl to pro nás zážitek si tam na vlastní pěst celý den courat. Kdysi mi tu na blog jakýsi hodný anonym psal jak jsem "velká holka" že jsem byla sama v Praze a pila jsem ve Starbucksu.. tak doufám, že se to nebude opakovat. Opravdu netuším, o co takovým lidem jde :).


PS: Kdybyste mě hledali.. mám vyžehlený vlasy, v zimě to bylo praktičtější a s nejvyšší pravděpodobností mě uslyšíte mluvit. Tak se - prosím vás - nelekněte a neměňte na mě názor :D

Rodina pohromadě.

26. června 2011 v 21:02 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Rodinná oslava..

A tak dneska trochu z jiného soudku než minule. Jenom jsem všem chtěla poděkovat za to pochopení a za milé komentáře, potřebovala jsem se vypsat a vy mě umíte podpořit. Děkuju!

Jináák.. včera se konala rodinná oslava - babičky 70tiny. Aby se nemusela dřít s obědem pro dvacet lidí, pozvali jsme ji do nedaleké restaurace "Culinaria" v Novém Boru. Jídlo bylo fajn, popovídali jsme a vrátili se zpátky na chalupu. Tam jsme si dali zákusek, kafčo, pokecali jsme a připravili kuřata na večer. Babičce jsme popřáli, dali jsme jí dárečky a ona byla pěkně dojatá. Pokaždé na chalupu za příbuznými ráda jezdím, ale přeci jen jsem tam ve své věkové kategorii sama, a tak jsem trochu černá ovce. Ale včera to bylo fajn.

Povídala jsem si s bratrancem Tomášem, ten se někde (od taťky) dozvěděl, že na akcích piju pivo a že mi chutná (taťka naprostej antipivař považuje za senzaci, že jeho jedinná dcera má ráda pivo a tak má potřebu to sdělovat kdekomu) a tak mi vnutil Svijany. No dobře, půllitr nějak zmáknu. Když jsem dopila, druhý bratranec David mi nalil Staropramen cool lemon, že to musím zkusit (no dobře, má to jen 2% a je to fakt dobrý). Docela jsem se loudala (a každých pět minut chodila čůrat, to po pivu jinak nejde prostě) a Tomáš mezitím stihl další tři lahváče vypít. Kolem sedmé jsme už chtěli odjet, ale mírně opilý Tomáš mi nalil Konráda desítku a donutil mě to vypít. Všichni byli hotoví, že "ta malá Nikolka" pije (a přitom tam z rodiny každej pije pomalu už od základky). Když řeknu, že byla sranda, tak si budete myslet, bůhví jak jsem byla po dvou pivech "opilá".. ale sranda byla, všichni měli dobrou náladu a i taťkova přítelkyně, kterou tam všichni poznali poprvé, tam zapadla a dobře se bavila. Bratranec se mnou jakou dobu jezdil na své čtyřkolce a nevadilo mu, že mu drtím žebra a ječím do ucha (protože přiznejme si - on jezdí jako prase). Jsou vlastně fajn. Prostě je to má rodina, každý jsme nějaký, každý jsme úplně jiný, a ač mě někdy štvou tak je mám ráda a nedám na ně dopustit.

PS: Trochu by ale mohli omezit alkohol, nemám ho ráda, jen v malé míře na nějaké speciální akci, ale ne chlastání každý týden do němoty. Je rozdíl mezi tím "dobře se bavit a mít dobrou náladu" a "totálně se ožrat". Není nic víc odpuzujícího, než opilý člověk, co nemá žádné zábrany, smrdí a není schopný se sám o sebe postarat. Toť můj názor.


Mami?

24. června 2011 v 16:43 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Proč by se člověk neměl ženit/vdávat, proč se vztahům bráním..

Ta ty tři roky jsem si zvykla na hodně nadávek a na výčitky, co si mezi sebou řekli. Později jsem si zvykla i na tu ironii, jakou spolu mezi sebou mluvili. A teď jsem akorát seděla u počítače, sledovala své rodiče po dlouhé době spolu v jedné místnosti jak spolu mluví naprosto suše, bez emocí a s vážnými výrazy s obličejích z úst vypouští slova jako "katastrální úřad", "majetkové vyrovnání" nebo "notářka". Úplně jsem si odvykla je vidět spolu, zapoměla jsem na ty roky co jim to klapalo. Když domluvili o majetku, nastalo krátké ticho a já věděla co nastane.

"Niky?" Odvrátila jsem hlavu od počítače a dělala, že mě to strašně obtěžuje.
"Kdy se my dvě uvidíme? Nebereš mi telefony, sama se neozveš, nevím co si mám myslet.." řekne mi "ta osoba co mě porodila" tónem, který mi je nepříjemný.
"No.. já, já nevím.." odpovídám popravdě, nemám ponětí, co jí na to říct. Ráda bych se s ní vídala, ráda bych měla mámu, ale cosi ve mě mi brání jí odpustit. Odpustila jsem už hodně lidem hodně hnusných věcí a paradoxně své vlastní mámě odpustit nedovedu.
"Jak nevíš? Tak chceš se se mnou vídat nebo ne? Já mám totiž pocit, že ty mě nesnášíš.. že tě tady táta navedl, abych tě nemohla vídat.." říká ona a ve mě se to začíná vařit.
"Bude mi osmnáct, já mám rozumu dost. Odešla jsi, když mi bylo čtrnáct a já tě tu neměla. Ze dne na den jsem se musela smířit s tím, že moje vlastní máma ode mě odchází a žije s nějakým jiným chlapem.. každej den to mám před očima.."
"Ale už je to tři roky, s tím by ses už mohla smířit.. už se nic neděje.." říká nevzrušeně.
"Neděje?! Ale děje.. Vždycky se dělo a taky dít bude.." kousala jsem se do kůžičky v puse, abych nezačala brečet, protože mě začínaly pálit oči.
"No tak podle tebe děje. Ale jak vidíš, mám snahu se s tebou vídat. To ty se ozveš jen když něco potřebuješ, když chceš něco koupit.." začne mě obviňovat.
"No to snad.. to si děláš srandu ne? Za tu dobu co tu nebydlíš jsi mi nekoupila jedinnou věc, i alimenty z tebe musíme tahat. Já od tebe ani nic nechci.."
"Tak proč si na kamarádky čas najdeš a na mě ne?" spustí další výčitky.
"Ty sis na mě snad někdy čas našla, když jsi tu ještě bydlela? Taky jsi trávila čas s kamarádkama a se mnou jsi nikdy nikam nešla.. Nezačly jsme předtím, nevidím důvod, proč teď někam spolu jít, jako by se nic nedělo, tohle já neumím.." krčím rameny.
Podívá se na tátu. "Můžeš za to ty.. všechno co se stalo.. tys to hodil na mě.. vyšla jsem ze všeho jako největší kurva, děvka a píča.. dětem jsi nakecal takový nesmysly a kdykoli jsem tu byla, poslal jsi mě někam, ať jsi du šukat za tím svým.." mumlá a se slzami v očích se zvedá a jde do kuchyně. Je mi špatně, nemůžu dejchat, pálí mě oči. Táta sedí, mlčí a kouká do blba, z kuchyně slyším popotahování.

Po pár minutách to nevydržím a volám na ní. "Pojď sem, už to nebudem řešit, každej z nás má svojí pravdu..". Taťka se přidá. "Jo, pojď sem, to nemá cenu."
Slyším jen smrkání. "Pojď sem.. mami." to slovo mi nejde přes jazyk, když už ho vůbec nepoužívám. Táta se zvedá a jde do kuchyně. Slyším toho málo, občas svý jméno. Jdu tam. Oba jsou otočení zády ke dveřím, takže mě nevidí.
"Ona se změní, až bude větší tak ti odpustí, je to pořád čerstvý.. " snaží se jí uklidnit táta. "Nezmění, ona mě nenávidí.." šeptá máma.
Já stojím ve dveřích, opřená o jejich rám. Je mi jí líto. Sedí tam tak smutně, kroutí hlavou a drží si kapesník u nosu a vidím stékat proudy slz po tvářích. Nejsem zvyklá na to, že brečí. Pohled mi sklouzává na její břicho. Nelze si ho nevšimnout, úzké tričko je přes něj napnuté až moc. Kdybych byla v její situaci, asi si dám nejdřív dopořádku celý starý život, než začnu žít ten nový. Začnu přemýšlet a uvědomovat si jednu věc. Proč by mi jí mělo být líto? Cítila lítost někdy ona? Že opustila milujícího manžela a dvě děti? Přemýšlela někdy, jak to tu doma asi zvládáme? Asi ne. Má lítost ze hned ztrácí.

"Vždyť víš, že každá holka v tomhle věku si s mámou moc nerozumí.." povídá tiše táta.
"Tady nejde o to, že bysme si nerozuměly tati.." řeknu najednou do ticha, až se sama leknu svého hlasu. "Já tě mám ráda mami, ty vždycky budeš moje máma, ale nedokážu zapomenout, zatím ne."
"Tak mi ale řekni na čem jsem. Klidně mi řekni, že už mě nechceš do konce života vidět, bude to pro mě jedodušší, než nevědět, na čem jsem.." začne znova brečet.
"To bude jednodušší? Že už tě nechci vidět?" rozklepe se mi hlas. "Já opravdu nevím co ti mám víc říct. Nemůžu za to, že nevíš na čem jsi.. Když jsi šestého října 2008 odešla, věděla jsem snad na čem jsem? Ne. Tak teď nečekej to samé ode mě," a odešla jsem k sobě do pokoje. V tu chvíli jsem se vyjímečně za své slzy nestyděla.

Being alone

21. června 2011 v 18:54 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
When you feel all alone, and the world has turned its back on you..

Dneska si připadám víc sama než obvykle. Je bouřka, já jsem doma, není mi dobře. Taťka je asi 400km pracovně daleko a brácha je něco přes 1000km daleko. Mám divnou náladu, v poslední době mě vážně nic nebaví. Ve škole se stále jak dementi učíme a vytahujeme známky co to jde. Já jsem původně mohla mít samé dvojky, teď je mi to jedno a spokojila jsem se s průměrama 1.6 a 2.6, tudíž mám dvojky a trojky. Vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží, známky nejsou odrazem naší inteligence, jen na to prostě kašlu. A na to, že na to kašlu si vedu ještě docela dobře. Mám svou vysněnou jedničku z angličtiny (celej rok samý jedničky a čtyři dvojky, hahá) a to mi stačí.

Nejraději bych se teď vypsala ze všeho, co mě sere a kdo mě sere a pěkně si na všechno postěžovala a zanadávala, ale asi by mi to k ničemu nebylo. Jen bych chtěla říct, že jsem unavená. Unavená ze snažení se o dobré známky a unavená z hádek s rodinou a kamarády, unavená ze všeho, o co se musím starat a unavená fyzicky. A teď jsem do toho sama.

Ale nemyslím tím, že právě sedím v prázdném bytě. Jsem sama i uprostřed davu. Každý den obejmu několik lidí, s několika desítkami si povídám a směju se, ale stále jsem sama. Připadám si zase po dlouhé době zbytečně. Kéž by se taky tolik někdo zajímal o mě, jako já o něj. Ale nikomu nic nevyčítám, třeba je to všechno mnou. Odháním od sebe lidi, co mě mají nejspíš rádi a věřím těm, kterým bych neměla. Problém je v tom, že nevím, komu věřit. Pozná člověk nějak, kdy může tomu druhému věřit? Asi ne, prostě to musí risknout. Kéž by mi někdo řekl, kdo mi stojí za pozornost a kdo ne. Z kým ztrácím čas a kdo má zájem o to se mnou být. Já to prostě nepoznám, už se v lidech přestávám orientovat..

Už potřebuju prázdniny.

Mám ráda..
+ když lidé voní svou specifickou vůní (aviváž & voňavka)
+ sledování lidí jak na mě civí
+ propletenost našich životů (fascinující, jak si do nich navzájem zasahujem)
+ poslouchání lidí bavících se v autobusech
+ dívání se lidem do očí, čekání kdo první uhne
+ vaření
+ "being nice to people" (nevím jak to napsat česky aby to vyznělo jak chci :D)

Nemám ráda..
- sobecký sebestředný falešný lidi
- lidi, co dělají to, co sami nesnáší
- lidi, co nemají svůj styl a jen kopírují
- lidi, kteří se ženou za vlastním úspěchem přes mrtvoly
- lidi, kterým je všechno jedno a zároveň lidi, co všechno moc řeší
- lidi, co musí být stále středem pozornosti
- lidi, co jsou přehnaně sebevědomí
- lidi

Rozbila se nám kytička..

Když byl západ slunce..

Ovoce v čokoládě..

A tortilky.. (právě je jím, kdyby někdo chtěl, jeden řízeček mi zbyl :P)

Lidí co mi upřímně řeknou, že mě mají rádi a chovají se tak, že jim to věřím.. je sakra málo.

Smích

17. června 2011 v 21:22 | LoveShy |  Když moc myslím
Smích.

Jak stupidní téma na napsaní článku v pátek večer. To nemá ta Nikola nic jiného na práci? No popravdě řečeno ani ne. Milovaný bratřík mi odjel do Chorvatska (slza zamáčknuta) a tatík už v těchto hodinách usíná nad Zkrocenou horou. Jako mohla jsem něco podniknout, ale mám toho po tom celém týdnu tak akorát dost, že si dám cuba libre, sním si svůj delicious těstovinový salát a tousty a zkouknu co nejvíc dílů HIMYM.

______________________________

Ale abych se držela tématu (to mi moc nejde). V poslední době je všechno divný a já mám chuť bejt protivná a zlá. Jenže pak přijdu mezi lidi a dřív nebo později se musím smát, dělám blbosti a 'nic mi není'. Nedokážu vydržet se špatnou náladou, strašně ráda se směju a nemám ráda, když se někdo nechá strhnout svou náladou a je protivný a zlý na lidi, co za nic nemůžou. Samozřejmě se občas najde důvod ke špatné náladě, ale proč se nepřekonat a nedát to na sobě znát? Ostatní nezajímá, že jste se špatně vyspali a když už jo, nikdo se vás nebude celý den vyptávat "A co ti je? Co se stalo?". Podle mě úsměv a smích nikomu neublíží a vám pomůže. Máte možnost alespoň na chvilku zapomenout na vše, co se děje a nemyslet na to. Je to velmi jednoduché..

Když odbočím ke "smíchu" obecně, je to pro mě nepostradatelná součást života. Den kdy se nezasměju beru jako divný a špatný, protože smích mi dodává pocit štěstí. Je pro mě důležitý i v komunikaci s lidma. Jakmile se s někým nedovedu zasmát, nerozumím si s ním už tolik. Je fajn si povídat, ale ten smích je důležitý. Když najdu člověka, co má stejný smysl pro humor jako já, moc si ho oblíbím, protože s lidmi se ráda směju. Pokud si s mým (budoucím) klukem jednou budu rozumět, ale nezasměju se s ním, tak s ním nebudu chtít být. Nezní to povrchně ne? Pořád lepší, když člověku záleží na smyslu pro humor než na vzhledu. Co by to bylo za školní dny bez záchvatů smíchu rušící hodinu, ironické poznámky spolužáků, stírání se navzájem, prosmátá odpoledne, večery u počítače, páteční noci a víkendy u kamarádů. Není nad to, se zasmát něčí blbosti, ale také té své, svému vtipu nebo trapasům, omylům, přeřekům, trapným suchým vtipům, pořadům v televizi nebo si vzpomenout na něco starého a začít se jen tak z ničeho nic smát.

A tak se pořád směju. A když se nesměju, tak je to špatný. Buď nemám vůbec náladu, nebo mi není dobře, nebo jsem naštvaná a uražená. Prostě a jednoduše nerada na sobě dávám znát co mi je, protože to považuju za slabost. Raději se směju a dávám ostatním pocit, že jsem v pořádku a sama zapomenu na všechno a je mi lépe. Prostě, ne nadarmo se říká, že smích léčí.

A teď se jdu zasmát spícímu taťkovi, budu se smát na skypu a kamarády a taky Barneymu v HIMYM. A pak půjdu s úměvem na rtech spát a nebudu brečet do polštáře, že je všechno v prdeli.. protože co? Protože život je fajn!

______________________________

Smích s přáteli. Obě fotky vznikly spontánně. Hlavně ta první, z léta - držela jsem foťák namířený na nás a mačkala spoušť, následně jsem doma v té změti fotek objevila i tuhle momentku. Nefalšovaný smích. Lea a já. Ta druhá je s Niky, s tou se smějeme pořád.

Mám křivé zuby, ačkoli jsem nosila rovnátka a směju se děsně, ale proč se tím trápit.


(S)mějte se!

Co s vlasy?

14. června 2011 v 21:31 | LoveShy
Co s vlasy?!

odpověď najdete od perexem!

Když se nic nestíhá.

13. června 2011 v 21:21 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Tákže..

Museli jsme dnes odnést počítač do opravny, a tak mi na notebooku nefunguje internet. Vymyslela jsem takovej zlepšovák, že mi ten internet vlastně jde, ale musím sedo-ležet v obýváku na zemi, omotaná kabelama. Co by člověk pro připojení neudělal. Ale nemám moc času, abych napsala něco normálního a chytrýho, protože jako hodná sestra na svůj notebook sem tam pouštím svého bratra, aby si mohl chatovat se svými dementními kamarády (stylem "cs, jak to de?.. pohoda.. dáme zejtra fitko?").

Momentálně mám fotící absťák, nemám co/koho fotit, taky jsem se dlouho pořádně neprošla se psem a to jen proto, že není čas. Hloupá škola, sice je konec roku, ale my toho máme šíleně moc. Fyzika, ekonomika, účetnictví, matika, angličtina, němčina, čtenářský deníky, chemie laborky, zeměpis malá maturita, atletika v těláku.. já fakt nevím, jak to všechno zvládnout. Ještě v dubnu mi vycházely samý dvojky a teď mám čtyři trojky. A víte co? Asi je mi to jedno. Už nemám energii, nebaví mě bojovat o to, aby mi průměr 2,7 ještě klesnul na dvojku. Sice nemám v povaze vzdávat boje předčasně, ale teďka se "překonám".

No, jinak stále plánuju prázdniny, jak nejlíp to jde. Definitivně jsem se smířila s tím, že letos do zahraničí nikam nejedu, protože finance to prostě nedovolují (tak ať mi sakra všichni, co jedou někam na tři tejdny do veder, soucitně neříkají "Neboj, někam se letos určitě podíváš, musíš bejt optimista"). Já něco vymyslím.. chtěla bych poznat nové lidi, tak se možná odvážím oslovit někoho na focení, ale to si ještě hodně rozmyslím. Pořád platí nabídka, že kdyby chtěl někdo vyfotit dobrovolně, tak se vůbec nebudu bránit :P.

No a tak pár fotek z víkendu s Niky, aby to tu nebylo tak opísmenkovaný :)

Sem debil no :)

Miss, No Name, Nightwork a leošovo ferrari..

12. června 2011 v 19:02 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Zase jsem se neozvala dlouho, problém je v tom, že absolutně nic nestíhám. Nestíhám si dát ani v klidu sprchu, najíst se, natož pak fotit a něco sem přidávat. Ale tak popořádku, že jo, mám toho fákt jakože dost.

Vše je pod perexem.

Zdravá výživa vs. dieta

6. června 2011 v 18:57 | LoveShy |  Když moc myslím
Zdravá výživa a diety

Nenechte se zmást celebritami. "Hubnu tři kila týdně," nechala se slyšet Madonna. Avšak nikdo neví, že ta tou její zázračnou dietou stojí tvrdá dřina a každý den v posilovně, ne jen vysazení tuků z jídelníčku, jak slibují bulvární plátky.

Vadí mi, když si lidé pletou tyto pojmy. Nikdy jsem se o svou stravu zvlášť nezajímala. Vždycky jsem jedla to, co mi bylo dáno na stůl a nestěžovala jsem si. Je pravda, že moji rodiče mě odmala vedli k zdravé, výživné, kvalitní, ale zároveň chutné stravě (nic z pytliku, návštěva fastfoodů jen za odměnu párkrát do roka, hodně masa, ovoce, sladkost jednou denně atd.). Ale od té doby, co je na naší domácnost sám taťka se musím starat o více věcí já, tudíž i o jídlo.

Drtivá většina lidí se stravuje nezdravě, vždyť každý třetí Čech má nadváhu. Nejde ani tak o to, že si jednou za čas člověk skočí do "mekáče" nebo sní tabulku čokolády, to je "povolený doping". Lidé jedí nepravidelně, ve spěchu, pravidelně ve fastfoodech nebo hladoví a diví se, proč tloustnou. A když už mají své váhy po krk, začnou držet diety. V očích lidu dieta vypadá něco jako "žrát hodně zeleniny a žádný sladkosti ani smažený věci", jíst co nejmíň jídla a v malých dávkách. No je jasné, že když tohle provedete svému tělu, tak se brání. Chybí vám cukry, zdravé tuky, vláknina, bílkoviny.. Bez cukru nemůžete normálně fungovat, jste na nervy a nemůžete to vydržet. A když člověk na té své zázračné dietě zhubne, má takovou radost, že si řekne "pár hranolek mi neuškodí" nebo "jedna sušenka se ztratí". Po tom všem hladovění je kousek něčeho takového pro vaše jako voda na poušti. Tělo ožije, čerpá všechno špatné z tohoto malého kousku, co mu dopřejete a ukládá si slušnou zásobičku pro případ, že ho zase budete týrat hladověním. Diety jsou opravdu nedomyšlená záležitost, měly by se sestavovat přímo "na tělo", protože každý máme jiný metabolismus.

Naproti tomu tu máme zdravou výživu. Víte, jednou jsem byla s partou kamarádů v restauraci na obědě a objednávali jsme si. "Pět vepřových řízků, k tomu troje hranolky a dvoje krokety a všechno bez přílohy.. co si dáš ty Niky?". A já se jen tak letmo podívala do lístku a odpověděla "Já si dám zeleninový salát s orestovanými kuřecími nudličkami a bylinkovým dresingem". A to se to na mě sesypalo řečí. "Niky?! Ty snad držíš dietu? Snad nechceš hubnout!". Co jsem měla říct? Sice si stále na svoji váhu soustavně stěžuju, ale raději si dám salát než přepálený tuk. Hubnutí hladověním nemá cenu, já bych na to ani neměla vůli a vlastně ani přímo záměrně hubnout nechci. Nemám dokonalou postavu, ale tlustá nejsem a možná víc než to jak vypadám navenek mi teď záleží na tom, být zdravá i "vevnitř".

Samozřejmě si člověk jednou za čas rád dá čokoládu nebo zobne pár brambůrků. Ale jím pravidelně, různorodá jídla, maso, ryby, zelenina, ovoce, tmavé pečivo, jogurty, sýry, mléko a piju jen vodu. Nevzdala jsem se věcí, co mám ráda. Nechroupám celý den mrkve, jen si místo sušenky dám jahody a místo sladké fanty vypiju láhev vody. Chutná mi to a právě o to víc občas žasnu nad stravou jiných lidí. Ale každý máme své tělo, tak se o něj každý starejte, jak uznáte za vhodné. Nejsem tu od toho, abych moralizovala, ale abych podala svůj názor.

Takže závěr? Diety nikdo nevydrží držet dlouho, na následek nevyvážené stravy se na to vybodnete. Pokud chcete mít hezké zdravé tělo, jezte zdravě, hodně, kvalitně a bez výčitek a samozřejmě sportujte (ale to snad každý ví). Ono totiž pět kilo vody, tuku a svalů vypadá úplně jinak.

PS: Kdo má málo vůle, nedokáže jíst zdravě, nechutná mu to, ale rád by.. vždycky si řekněte, že to děláte jen a jen pro sebe, pro nikoho jinýho. Budete na sebe pyšní :)


focení s Nikien

5. června 2011 v 22:08 | LoveShy |  Lidé před mým objektivem
Kamarádka mě požádala a zároveň mi prokázala službu tím, že se mnou dneska šla na focení. Potřebuju se totiž zlepšovat a nikdo není ochotný mi pózovat. Achjoo, kdyby někdo chtěl, tak ať se ozve. Jsem z Liberce!
Jinak k dnešku. Jely jsme bez nápadu do města a nějak to všechno vyplynulo samo, navlíkla se sukně, boty a něco jsme na nádraží vymyslely. Snažila jsem se o něco neobyčejného, ale je to těžký.. no snad se mi to i trochu povedlo. Ačkoli foukal vítr, vlasy byly neposedné a všude, vlaky jezdily, sukně byla občas krátká a nohy špinavé, jsem poměrně spokojená. Brát mě s rezervou, učím se.

Mlha a voda

4. června 2011 v 22:38 | LoveShy |  Svět mýma očima
Dneska bylo vedro a já musela tatínka vyhnat pryč z bytu, aby se mohla stavit Lea a my mohly upíct dort k jeho narozeninám, které má v pondělí. Dílo se snad povedlo, dalo nám zabrat a momentálně je ukryto v ložnici pod peřiňákem (kdyby ho někdo hledal), na noc ho dám nenápadně do ledničky a zítra ho předám. Je čokoládový, snad to bude jedlý, voněl a tak, takže snad jo. Odpoledne pršelo a večer byla mlha a krásný západ. Běhala jsem po západu po louce a tajně si přála mít u sebe nějakou modelku, nejlíp tmavě blond, dlouhý vlnitý vlasy a bílý šaty. No, jedinná modelka byl můj pes, tak jsem se spokojila s pár cvakama. Ale někdy chci fotit v mlze, to je taková krása!


Můj brácha má prima ségru.

2. června 2011 v 20:44 | LoveShy |  Lidé před mým objektivem
My bro.

Dominik, skoro 14 let. Otravný bratr, věčně stojící za zády, agresivní, sprostý, ničitel drahých a krásných věcí, zdroj hádek doma a ten, co všechno sežere. Naproti tomu skvělý bavič, trouba, rozesmívač, článek rodiny, který by scházel.

Je pravý opak mě. Je to lev, já vodnář. Má čokoládvé oči, tvrdé rovné tmavé vlasy (já oproti tomu oči světle hnědé, vlasy jemný a kudrnatý). Oba máme brejle, ale on nosí čočky. Před půl rokem mě přerosl, jak deprimující. Pořád něco musí dělat, nevydrží chvilku na místě. Je to dítě a ještě dlouho bude. Ale i tak, je to MŮJ brácha, neměnila bych. Prý jsme si podobní, ale nevím.



Překonat sám sebe!

1. června 2011 v 20:43 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Je smutný, že dneska je můj poslední den dětí v životě!

Tak nějak shrnu poslední dny. Včera jsme jeli v tom největším horku se třídou do Turnova na exkurzi. Nikdo nevěděl, co nás čeká, nakonec jsme se rozdělili do dvojic a každá dvojice dostala téma, které měla do dvou hodin zpracovat. Já s Naty jsme dostaly "Obyvatelstvo Turnova". Běhaly jsme od radnice po poštu, zašly jsme na evidenci obyvatelstva a na matriku. Všude byli moc ochotní a my jsme získaly rychle informace, dokonce nás to strašně bavilo, vyjednávat s lidma a prosit o údaje. Zašly jsme koupit čtvrtku a drze si sedly na poštu, kde jsme zjištěná data zpracovaly do projektu. Byla sranda, když nám třeba před nosem zabouchli dveře, nebo když si z nás na finančáku dělaly sekretářky srandu. Ve zbytku času jsme si šly koupit zmrzlinu a "hopíky" jak malý děti na památku na tento super den.

Jenže.. stala se náhoda. V Turnově totiž momentálně pracuje na parkovišti jedna blogerka - Ašu, kterou mám moc ráda a sleduju jí už od jejích začátků. Ona taky fotí, ale samozřejmě mnohem lépe a dýl než já a tak je pro mě jakýmsi vzorem. Věděla jsem, že se nechází v Turnově, ale neměla jsem představu kde přesně. A jak jsme si tak šly se zmrzlinou, najednou ji vidim. Bylo to zvláštní. Tak jsem si řekla "super, viděla jsem jí, tak jdem dál" ale pořád jsem uvažovala, jestli jí oslovit. Naty mi dodala odvahu, řekla, ať to udělám a šly jsme za ní. A jsem za to ráda, určitě bych si to teď zpětně vyčítala. Jo, zní to jako největší pitomost, ale ono je opravdu těžké sebrat odvahu a jít oslovit člověka, který vás nezná, ale vy jeho jo a nevíte, jak bude reagovat a co si budete povídat. Ale Ašu byla samozřejmě moc milá, myslím, že byla i potěšená, že jsme se zastavily. Povídaly jsme si asi dvacet minut, ani ne a musely jsme jít. Měla jsem radost, že jí vidím, slyším, že s ní mám fotku a ona si nás taky vyfotila. Překvapilo mě, že mě Ašu i trochu zná, dokonce si vzpoměla na moje jméno a příjmení. Jsem na sebe pyšná, že jsem tam šla. Zase znám dalšího skvělého člověka navíc.

Dnešek jen pár slovy - exkurze ve Škodovce Mladá Boleslav, sledování výroby Octavií a motorů do nich, neměla jsem s sebou foťák, takže nemám ani fotku, určitě vás to mrzí.

No, už dost keců, mám jen pár fotek, hodně málo, protože jsem nějak neměla čas fotit, v tom vedru jsem neměla ani chuť.


fotka od Ašu.