Srpen 2011

Den šedesátý druhý - poslední.

31. srpna 2011 v 19:54 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Trochu se mi ten poslední článek protáhnul..

Tak a je to tu. Den, kterého jsme se celé dva měsíce báli. Poslední den prázdnin a léta. Od zítřka pro školou povinné začne deset měsíců nekončící pakárny, písemek, zkoušení, úkolů a nudných hodin. Na druhou stranu čas strávený se spolužáky, výlety, exkurze, vtipné přestávky i hodiny. Ať už se nám do školy chce nebo ne, tak tam musíme a není možnost, jak se tomu vyhnout. To jsou takový ty řeči, který už každý ví a je se vším smířený. Já chci psát spíš o něčem jiném..

Naposledy napíšu, co jsem v tyto prázdniny dělala. Dneska už jsem se vykašlala na veškeré uklízení, práci.. nedělala jsem nic. Krásně jsem se vyspala a odpoledne jsem jela do nákupního centra, ulovit ještě něco ze slev. Zašla jsem nejdřív do O2, kde mi hodný muž/pán/chlap, se kterým tam mluvím skoro vždycky zrestartoval mobil, a zachoval mi přitom SMSky a čísla. Foťák, který se mi před týdnem seknul zase fungoval. Díky bohu, reklamovat mobil po měsíci by mě fakt naštvalo. A byl fakt milej, to mám ráda. Pak jsem našla dvě tílka, oboje za 29,- a chtěla jsem si ještě koupit za 29,- pásek, ale pak jsem si říkala, že ho asi stejně neunosím. Stejně pořád potřebuju džíny a mikinu, nevím, proč si pořád kupuju tílka. Ve městě jsem opět viděla blogerku Luczynku (stejně se budem příští dva roky potkávat na školních chodbách). Přijela jsem domů a byla jsem hodinu venku s kamarádkou Žanetkou, kterou jsem neviděla asi šest týdnů. A teď tu smířeně sedím a snažím se být unavená, abych aspoň do tý půlnoci usnula.

Chtěla bych shrnout tyto prázdniny. Asi zním jako bych se loučila se základkou nebo s někým, koho už nikdy neuvidím. Faktem je, že za dva měsíce si utvoříte k něčemu vztah. Jelikož jsem člověk sentimentální, ráda se utápím v nostalgii, tak přenechte volný průchod mým klišovitým myšlenkám. Když jsem se před dvěma měsíci naprosto spontánně rozhodla, že sem budu každý den psát článek, nenapadlo mě, co to bude obnášet. Začlo to jedním stupidním nápadem, který jsem řekla kamarádce - pojďme každej den vyfotit fotku a poslat si jí. Nakonec mě napadlo to dávat rovnou na blog. Sdílet s lidmi své prázdniny. První dny mě to naprosto bavilo, protože v mém okolí nikdo nebyl, a tak jsem s radostí každý den vyfotila fotku a dala to sem spolu s písničkou dne. Pak jsem tu měla na týden Nikie s Moravy, ale i tak jsem každý den přidávala článek, i když mě to začlo obtěžovat. Když byla nějaká akce, všem jsem říkala "Hele, já jdu ještě domů.. najim se, umeju a.. napíšu článek, eh". Mohla jsem přestat, nemusela jsem psát, nešlo o sázku nebo něco takového. Ale já jsem to sama sobě nedovolila, jsem na to opravdu moc hrdá, neporušuju svý sliby, ani ty vůči sobě.

Kdybych měla shrnout tyto prázdniny, asi neřeknu, že byly úžasné, nejlepší.. Střídaly se dny, které byly úžasné a dny které zas až tolik ne. Celkově průměr, rozhodně to nebylo to nejlepší léto. I tak jsem ráda, že ho mám 'zdokumentované' a mohu se k jakémukoli dnu zpětně vrátit. Jen mi sakra řekněte, kam se ty dny ztratily? Pamatuju si konec června, jak jsme od tohoto léta čekali něco úžasného, a teď je už konec. Dlouhou dobu mi nedocházelo, že volno je, teď mi zas nedochází, že zítra natrvalo usednu do lavice. Strašně to uteklo, den po dni..

Článků bylo celkem 62, nečekaně. Pamatuju si "Den první", pamatuju si ještě hodně dní, kdy jsem seděla, psala, přemýšlela. Někdy jsem se musela krotit, aby článek byl o něčem, protože mě toho napadalo tolik; někdy jsem neměla náladu a bylo to znát. Kvantita se podepíše na kvalitě. Snažila jsem se, opravdu jo, aby se z každého článku dalo něco vytáhnout, aby to bylo komentovatelné nebo aspoň něco, nad čím se člověk pozastaví. Buď nad textem nebo alespoň fotkami. Ale je tak strašně těžké každý den přijít s něčím novým a zaujmout čtenáře, aby byl ochotný se vrátit druhý den či jindy zpět, aby se vůbec vracel rád. Snad jsem někomu něco 'dala', něčím třeba inspirovala, přinejmenším alespoň zaujala..

Tímto chci vlastně i poděkovat všem (i když to dělám pořád, protože si čtenářů fakt cením), co sem chodili. Ať už (skoro) každý den, což je úctyhodné nebo sem tam za čas. Děkuju všem co komentovali, těm co sem pravidelně chodili, těm co se stále vrací. A rádi. Díky mému každodennímu psaní jsem získala hodně nových 'příznivců'. Tím jsem i objevila spousty nedoceněných blogů, kteří by si zasloužili více pozornosti. Chodí sem holky, kluci, ženy, muži.. dostala jsem docela dost zpráv o tom, jak mě lidé nejrůznějších generací berou a respektují za to jaká jsem a jak a co píšu, a to mě ani neznají. Dostala jsem i několik nabídek na focení, což je fajn. A taky je fajn najít komentář o tom, že mě někdo sleduje už dlouho, ale teprve teď našel odvahu se vyjádřit. Cítím se tu občas hrozně vyjímečně, že si to ani nezasloužím, protože ten pocit v realitě neznám.

Ráda bych také zmínila dopisy, kterých mám k dnešnímu datu 23 a 3 pohledy (hoho). Vy, s kterými jsem si dopisovala víte o koho jde, nebudu zmiňovat konkrétní jména. Jsem ráda za to, že jsem měla možnost psát si s několika blogerkama, tím je poznat (a zároveň jsme trochu oprášili dopisování). A samozřejmě bych v tom ráda pokračovala, ve škole nevidím překážku, na dopis si člověk čas najde vždycky. Snad :)

Pokud se ptáte, zda budu v blogu pokračovat. Upřímně.. nikdy bych tu nemohla skončit napořád. Na jaře, kdy jsem psala osm článků za měsíc, mi blog nijak nescházel. Vlastně jsem psala jen z povinnosti. Jenže teď, za dva měsíce jsem si na to neskutečně zvykla. Každodenní psaní mi v něčem hrozně pomohlo. Ačkoli se den zdál ten nejhorší, zbytečný, nudný, o ničem.. já jsem večer sedla k počítači a něco o něm napsala. A koho zajímaj kecy o tom, jak jsem se dneska nudila? Tím pádem jsem se každý den snažila zažít něco, o čem by stálo za to napsat. A nemusí to být jen nějaký mega zážitek, záleží na úhlu pohledu. Někdy jsem seděla v autobuse a sledovala kapky deště stékající po skle a poslouchala jsem okolní rozhovory, přepadla mě melancholie a tisíc námětů na článek. Někdy mě kamarádi pozvali na akci, ale mě se nechtělo, ale pak jsem si řekla, že budu mít třeba o čem psát a tak jsem šla. Postupně jsem se naučila dělat věci ne jen kvůli 'blbýmu' článku, ale kvůli tomu, že každý den je jen jednou a člověk by neměl promarnit žádnou příležitost. Psaní každý den mi dalo nový pohled na jednotlivé dny, ne jen na spleť okamžiků. Teď se na každý nový den dívám jako na novou šanci. Každý den má své číslo a my máme šanci dát mu i příběh. Je fajn si večer sednout a přemítat o tom, co nového den přinesl. Umím teď navíc lépe formulovat své myšlenky. Rozšířila jsem si obzory, slovní zásobu i projev.

Vlastně jsem neodpověděla na mnou položenou otázku. Zda tu budu pokračovat. Samozřejmě nebudu psát článek každý den. Nebudu psát ani obden, někdy třeba nenapíšu celý týden. Bude teď pro mě mnohem těžší psát, protože poslední dva měsíce jsem musela a tak jsem psala v podstatě blbosti. Od článku jednou za čas se očekává kvalita, kterou já chci. S články za prázdniny nejsem moc spokojená, ač vám se můžou zdát v pořádku. Občas mám krizi a pocit, že moje práce je hrozná a tím i zbytečná a tak by to být nemělo. Prostě a jednoduše.. budu psát, budu fotit, jen si všichni budeme muset odvyknout na tu každodenní jistotu. Nevím, komu se budu každý den vykecávat, ale to je věc vedlejší. Jedinná věc v kterou doufám je, že se sem budete rádi vracet, že o vás nepřijdu.

Takže ještě jednou - děkuju za celé tyto prázdniny všem blogovým přátelům, kteří jste je prožívali trochu se mnou a já s vámi. Uzavírám kapitolu "Summer 2011". Bylo mi s váma fajn, já se zase někdy ozvu. Hodně štěstí ve škole, v práci, kdekoli.. :)

_______________________________________________________________

The Beatles - Here Comes The Sun

Už druhé léto je to moje nejoblíbenější letní písnička. Vždycky, když si jí pustím vybavím si prosluněné dny strávené s přáteli. Pusťte si jí a v hlavě si přehrajte celé léto :).


Den šedesátý první.

30. srpna 2011 v 21:00 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Každý den se u mě střídají chvilky toho, že se buď strašně těším do školy a nebo že se vůbec netěším. A dneska už se zrovna hrozně těším. Řekla jsem si, že nemá cenu se strasovat tím, že se mi tam nechce, protože tam stejně budu muset. Sice to bude peklo a záhul a nejhorších deset měsíců, ale člověk se musí těšit, protože jen tak to jde přežít. Takže se těším. Na přestávky a sem tam i vtipný hodiny a nový zážitky, který za ten rok nasbíráme.

Už mě to doma tyhlety poslední dny nebaví. Jak člověk ví, že se blíží konec, tak už nic neplánuje, ale zároveň se nechce nic dělat. Nevím, jak si zvyknu na novej režim, jelikož jsem šla včera spát ve čtyři, protože dřív jsem nemohla usnout, vzbudila jsem se v devět a na následky silné bolesti hlavy jsem usnula znovu a vstala až v půl jedné. Připadala jsem si jak zoufalec, když jsem se vymotala z tý postele. Ve školním roce budu v půl jedný končit školu, divný.

Když přišel táta domů, strašně jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem nevynesla odpadky a on mi ku té příležitosti začal vyčítat všechno, co jsem kdy udělala a neudělala, tak jsem mu řekla něco moc špatnýho a šla jsem někam pryč. Měla jsem koupit granule pro psa, tak jsem jela do města, jen tak, bez cíle. Koupila jsem si něco k jídlu na uklidnění, ty granule a pak jsem koupila tátovu oblíbenou čokoládu a jela jsem s šíleným strachem domů. Omluvila jsem se, tak se to nějak vyřešilo a všechno snad dobrý.

Těším se i netěším na zítřejší článek. Už mám přesně v plánu co budu psát.. naposledy.

_______________________________________________________________

Aretha Franklin - Respect

R-E-S-P-E-C-T
Find out what it means to me
R-E-S-P-E-C-T
Take care, TCB!


_______________________________________________________________


Naposledy COOL lemonuju a k tomu papám toto. Bohemia Crispers - Jarní cibulka. Jsou to arašídy v těstíčku a je to strašně dobrý, lepší než chipsy. A je to staršně 'chytlavý', dáte si jeden a sníte to celý.

1. můj oblíbený modrý lak, použitý jako podklad, schne 4 minuty, 29,-
2. praskací lak, aplikován na podklad, schne 2 minuty, 49,-
3. top coat, zabraňuje oloupání laku, schne 2 minuty, 29,-

Lepší je nanést menší vrstvu praskacího laku, lépe a více popraská



Mám dilema - pojmenovat zítřejší článek DEN ŠEDESÁTÝ DRUHÝ nebo DEN POSLEDNÍ? :D

Den šedesátý.

29. srpna 2011 v 20:41 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Mám radost z téma týdne - Můj příběh. Určitě se k tomuto tématu vyjádřím.

Momentálně jsem hrozně unavená. Včera jsme měli oslavu u kamarádky a jsem nějaká zmohlá, a to se ani nic akčního nedělo. Vyrazily jsme tam s holkama asi ve tři. Koupily jsme Vodku, které jsem se za ten večer ani skoro nenapila a pak jsme pomáhaly s výzdobou a přípravama nádobí a posezení venku. Holky měly nalepit na branku písmena tvořící nápis a všichni jsme myslely, že to má být "Happy Birthday" a když jsem se přišla podívat, jak to holkám jde tak vidím nápis "Party Birthday" a prostě jim to nějak nedošlo, že Happy vůbec není a že měly nalepit "Birthday Party". No, pak uletělo první A, takže jsme měli "Prty Birthday". Proč ne.

Všichni jsme se měli sejít až kolem osmé hodiny, protože každý měl nějaký program. Celá oslava byla překvapením pro našeho spolužáka (protože jeho narozeniny jsou vždycky uprostřed prázdnin, kdy se nikdy nesejdem) od jeho 'milé', která má shodou okolností zítra 18tiny, takže jsme jí také popřáli. Kamarád neměl ponětí o tom, že se nějaká oslava koná, šel k ní s tím, že půjdou večer do kina. Měli jsme v plánu, že až půjde z autobusové zastávky, tak my budem stát za rohem před domem s nápisem "Překvapení" a tím ho opravdu překvapíme. Stáli jsme tam asi deset minut, každý držel dvě písmena, kluci si dělali srandu a furt něco mumlali, my tam na sebe řvali "Drž hubu" a "Drž ty písmena rovně". Kolem nás jezdili auta a my tam jak dementi s tím nápisem, každej se nás ptal, o co jako jde. Už jsme byli fakt agresivní :D. A nakonec.. on, jantar :D, šel druhou cestou od zastávky, takže k nám akorát přišel zezadu :D, musel na nás být super pohled.

Ale byl překvapený, a to hodně. Sfoukl si svíčky na své tiramisu a všichni jsme mu popřáli, potom i oslavenkyni. Jemu jsme s holkama vymyslely takový jetý dárky, protože on má rád srandu. Daly jsme mu peprmintové bonbony ve tvaru mužského přirození (ty jsme kupovaly v sexshopu a všechny jsme tím zklamaly, že ze sexshopu čekali nějakej větší odvaz, ale jako to je všechno fakt drahý), pak jsme mu dali DVD "Krátké erotické filmy z 20.století, vyrobila jsem mu rámeček s kondomem a mincí a tam "Hodně sexu a peněz.. ale pro jistotu - v případě potřeby, rozbij sklo" a potom roličku toaletního papíru (:D to je náš takový vtípek). A všechno jsme to zabalily do toaleťáku (to on nám taky vždycky dělá) a vtipný bylo to, že ten papír, do kterýho to bylo zabalený byl hezčí než ta rolička, co jsme mu darovaly :D, to byl takovej ten šmirgl skoro.

Kamarádce jsme s holkama daly 18 malých věcí, které jí nejvíce charakterizují. Například kafe, co miluje; tužka z ikey, kam chodí ráda nakupovat; skládací letadýlko, protože hodně cestuje; knížku, protože dost čte.. očíslovaly jsme to a napsaly jsme jí ke každému číslu definici toho dárku. Koupili jsme jí třeba atrapu hodinek, protože si k narozeninám přála od Tommyho Hifligera a k tomu jsme jí napsaly "Tommy Hilfiger sucks". Na fotkách si můžete všimnou nafukovací hračky, která nesla čislo 8. a napsaly jsme jí "I velké holky si mohou hrát s kačenkama". Poslední dárek bylo CD s 18ti nejoblíbenějšíma písničkama. Sice nedostala vyloženě velký dárek, ale myslím si, že jsme si s tím daly práci a je fakt fuška to vymýšlet.

A jinak.. večer jsme seděly venku, grilovali jsme maso, povídali si a hrozně to uteklo, ani jsme si nestihli nic zahrát nebo tak a už jsme se stěhovali dovnitř, protože byla opravdu velká zima. Vevnitř jsme si taky ještě povídali, pak pomalu pár lidí odjelo a asi 10 nás tam zůstalo. Než jsme se dohodli kdo bude kde spát, tak byly dvě hodiny, ale nakonec jsme zalehli, protože jsme byli unavení. Už máme asi dost akcí :D. Ráno snídaně, povídání si v úzkém kruhu přátel a představování si, že takhle spolu v baráku bydlíme. Spolužákovi jsme pak radili, kam si má dát tetování. To je zas jantar č. 2.. on jde dneska na tetování, ví jen text, ale neví místo ani písmo.. tak jsme ho přesvědčovali o tom, ať si to dá na ruku/na záda. Jsem zvědavá, jak to ve finále dopadne. To bude mít na čele.

_______________________________________________________________

The Beatles - Twist and Shout

!!!

_______________________________________________________________


Po dlouhé době zas nějaké ty fotky.

Den padesátý devátý.

28. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Akorát je půl druhé v noci a já píšu tento článek. Zítra.. vlastně dneska mám oslavu u kamarádky a tak budu už asi od tří hodin do pondělí mimo domov, tudíž si přednastavuju článek. V noci mám hodně myšlenek, tak mě napadlo začít psát.

Poslouchám tuto písničku. Mám jí ráda, ačkoli tenhle žánr jinak neposlouchám. Ale jakmile slyším nějakou takovou písničku, mám chuť jít třeba na pláž, nebo do nějakýho strašně proslulýho podniku a s drinkem v ruce si povídat na baru s neznámým cizincem nebo tancovat s cizí partou lidí, smát se a neřešit kdo jsem a co dělám. Nemám chuť jít "pařit" (nesnáším to slovo) někam u nás ve městě, kde potkáte tisíc známých a cokoli uděláte se druhý den objeví na facebooku. A teď poslouchám ještě tuhletu. Obě jsou pro mě písničkami tohoto léta, mají v sobě takovou atmosféru. Nechodím "kalit" (další slovo co nesnáším) každý týden.. spíš když se objeví nějaká fakt dobrá akce tak tam jdu a musím říct, že když už jsem někda byla, tak se z toho stala legendární noc. Baví mě to jednou za čas a mám ráda ten pocit nic-neřešení i když nejsem opilá (já se neopíjím) a když začne hrát známá písnička a všichni vyrazí na parket a tancují.

Asi nejlepší akce, co jsem zažila byla závěrečná párty letos v Holandsku, den před naším odjezdem domů. Byl to tak skvělej týden a nám se nechtělo domů a tak jsme si to plánovali užít. A navíc to bylo v den mých narozenin. Jenže venku byla zima - 4. únor no, co byste chtěli, navíc v Holandsku.. a my jsme tam jeli na kolech (ostatně jako celý ten týden) tak jsme se museli hodně nabalit. No zkuste si představit party ve svetru. Na místě jsem nějak ztratila náladu se bavit, nějakou záhadou mám na začátku skoro každé akce divnou náladu. Všichni se bavili a tak jsem tak seděla.. Pak ke mě přišly holky, ať jdu taky a já utekla na záchody a začla jsem brečet, a to prostě nevím proč.. byly to moje 17tiny a já byla tisíc kilometrů od domova v zemi, kde se může pít od 16ti s nejlepšími přáteli uprostřed party se stovkou cizinců v mém věku. Holky za mnou šly a daly mě do kupy a šly jsme si dát pivo. A pak jsme začly tancovat a já se nějak začla bavit (nebylo to pivem, ten jejich slavnej Heineken je šíleně slabej).

A nakonec jsem tancovala s neskutečným množstvím lidí, na neskutečně moc písniček, byla jsem pozvána na drink k narozkám, popíjela jsem zadarmo pivo (dostali jsme u vstupu 3 žetony na pití zdarma a já pak ještě asi 5 dalších našla). Mělo to celý pro mě nějakou hodnotu, ne jen se opít a poblejt se. A takové akce já vyhledávám. Strašně mě proto láká podívat se na party v jiném stylu než jsem zvyklá z těch našich "diskoték" (také nemusím slovo diskotéka). Někam úplně kde mě nikdo nezná, kde je šíleně moc lidí, kde někoho poznám a zároveň nebudu tolik na očích. Chci zažít party třeba na pláži, u někoho ve velkém domě, ve městě na náměstí, na střeše domu nebo party, kde bude živě zpívat nějakej zpěvák nebo hrát kapela. Něco neobvyklého. Víte, jak člověk pozná něco hodně dobrého, tak se mu pak blbě zvyká na to horší. Dám příklad - když po letech lyžování v Čechách pak jedete do Alp a vrátíte se, už nikdy nechcete lyžovat tady. Jak zažijete nějakou dobrou akci, ty staré ohrané už vám nestačí.

Chápu, že někoho tohleto vůbec nebere.. Ale myslím si, že není nic špatného si jednou za čas někam vyrazit, tancování je hrozně nakažlivý a kdo má aspoň trochu rytmus v těle, toho nenechá hrající hudba v klidu. Taky mě strašně baví pozorovat lidi, jak tancujou, jakým stylem. Někdo jen tak přešlapuje z nohy na nohu, někdo to rozjede ve velkým.. Zajímavé je to, že umění tancovat se neodvíjí od toho, jakou člověk má postavu, ale jak cítí rytmus písničky. Znám hrozně moc holek, co nejsou dokonale hubené, ale tancují tak sexy a energicky, narozdíl od holek s vysportovanou postavou, co jsou jak prkna. Samozřejmě nikoho nesoudím, všichni se baví. Upřímně řečeno se nechci vidět jak tancuju, i když si myslím, že prkno nejsem (přece by mě jinak nenechali tři roky tancovat v taneční skupině :D). Jakmile hraje nějaká písnička, musím si zpívat když jí znám a minimálně něco dělat rukama, nemůžu jen sedět/stát/čumět :D.

No, trošku jsem se rozepsala ani jsem to neplánovala. Ještě jsem chtěla říct, že mě nějak popadla chuť poznávat nový lidi, protože mi přijde, že je škoda znát jen deset lidí (ano, jsem vděčná za své přátele a své blízké a nechci je vyměnit za nikoho jiného), když na světe žije tolik lidí, které stojí za to poznat. Jen prostě poznat, zjistit jak žijí, jaké oni mají myšlení, sny, cíle.. Jsem fakt divná. Pár dní před koncem prázdnin píšu o zažívání nových věcí a poznávání lidí, když teď budu deset měsíců trávit čas s těmi samými lidmi (ne že by mi to vadilo).

Fotky z Holandské párty, víc jich nemám, prostě ke mě vždycky někdo přišel a fotil a už jsem ty fotky nikdy neviděla :D radši.




A ještě jsem našla fotku, jak mi kluci na moje narozeniny udělali hobla :D. A jako, 17 krát to bylo nekonečný. Navíc mě drhli o zem, mlátili se mnou do toho kluka (jménem Koen, čti [Kůn]) na zemi - to byl výměnný partner toho stojícího vlevo. A on byl Koen hrozně hranatej, navíc pokud se zadíváte na mou levou ruku, není úplně natažená. To jsou následky po vykloubení lokte, ruku nenatáhnu, tak mě docela bolelo, když mi za ní tahal :D. Jo a koukalo na mě asi třicet lidí a všichni to fotili :D.

Haha, je půl třetí, fakt bych měla jít spát. Ozvu se zítra. Ale to vy víte.

Den padesátý osmý.

27. srpna 2011 v 21:00 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Už jen čtyři prázdninové dny, čtyři prázdninové články..

A je zase hnusně. A stěžovat si nebudu, mám co jsem chtěla. Poslední dny se fakt nedaly, i ve sprše jsem se potila. Dneska se však vzbudím a je 15 stupňů a jsou přívalové deště. A najednou mi došlo, při procházce venku v mikině, že už teď mi sakra chybí ti teplé večery s hvětdama a jemným vánkem. Chtěla bych něco mezi tím co bylo včera a tím co je dnes. Příjemné počasí na tričko nebo mikinu bez deště a se sluncem. Snad bude takové září, takovéto pozdní léto, mé nejoblíbenější roční období, kdyby nebyl rozjezd školy.

Dneska jsem plánovala klidný den, který budu mít sama pro sebe, někam vyrazím.. ale když jsem viděla to počasí, tu zimu, zůstala jsem doma. Pomohla jsem taťkovi udělat bramboráky, pak jsem si sedla ke svojí válendě a vyházela všechny věci, co jsem v ní měla. Začla jsem to třídit a vyhazovat a sem tam jsem se u něčeho zasekla, ale byla jsem nemilosrdná a co pro mě nemá žádnou hodnotu jsem vyhodila. Je mi líp, když vím, že jsem uklidila kus pokoje.

Včera jsem do článku zapoměla napsat, že jsem si před včerejším kinem koupila nová trička. Měly jsme s Niky ještě čas, tak jsme tam asi na deset minut skočily a rychle zkusily a koupily.. takovej rychlo nákup. 'Háček' je v tom, že jsou z Ňů Jorkru a stáli mě každý 30 korun z původních 269,-. Miluju slevy! Fotky jsou pod perexem ;).

Odpoledne volala máma. Hrozně dlouho se bavili s tátou, on k ní potom ještě jel, aby si předali nějaké papíry. Prý se jejímu přítelovi stala nehoda. Jel jak blázen na motorce bez helmy a vysekal se a rozdrtil si nějaké kosti, včetně zlomení klíční kosti, která je nejproblémovější. Máma je v šestým měsíci, on je živitel (navíc maká rukama) a teďka musí na operace a navíc není pojištěnej. Mohl se zabít, ohrozil sebe a mámu a všechno. Jo, je mi jí docela líto, nevím jak to teďka zvládne.. zvládnou. Tátovi už se snížily alimenty od mámy, takže ona na nás platí pár korun, který tátu stejně moc nevytrhnou. Je to všechno divný. Dneska jsem při úklidu našla lístek co psala máma tátovi a dala mu ho ráno do kuchyně, aby nezapoměl. No jo, člověku se zasteskne po tom, že se rodiče oslovují "Miláčku" a dají si takovou tu manželskou pusu. Chybí mi maminkovská péče..


Den padesátý sedmý.

26. srpna 2011 v 22:32 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Dneska později než obvykle a jsou to hrozný kecy, upozorňuju předem ;)

Upřímně řečeno, ještě tak před půlhodinou jsem neměla ani tu nejmenší chuť psát. Ale teď jsem se do toho zas dala. Jsem doma, venku je docela příjemně, už ne takový horko, všichni jsou pryč a já popíjím plzničku a koukám na Harryho Pottera.

Dneska byl prý nejteplejší den a už se to má zas kazit. A já si na dnešek zrovna nachystala to nejhorší - shánění dárků. Se Sandrou jsme vyrazily v jednu hodinu (jsme magoři, teďka mi to zpětně dochází) do města. Ještě jsme potřebovaly sehnat nějaké dárky pro kamarádku a kamaráda, kteří budou pozítří slavit narozeniny - 18tiny a dodatečné 17tiny. Nemůžu tady napsat, co jsme sehnaly, protože kamarádka tenhle blog zná, takže pro případ to sem nenapíšu. Jen vám můžu říct, že jsem byla poprvé v životě v sexshopu - Erotic city :D a vlastně vůbec nevím, proč mi to přijde tak vtipný, když je to v podstatě normální. Se Sandrou jsme váhaly jestli jít dovnitř, protože náš sexshop je na rušné ulici, kde jezdí autobusy z místa našeho baráku a nechtěly jsme, aby nás někdy známý viděl, protože známe lidi. Nakonec jsme tam prostě šly a ochotná prodavačka nám poradila (ne nekupovaly jsme nějakou pomůcku, kdyby to někoho zajímalo, jsou beztak drahý :D). Vevnitř se ochomejtali samý chlápci, jeden tam kupoval dárek manželce, což je docela hezký, ale další tam nenápadně slídil a nakonec něco popadl, rychle zaplatil a zmizel. Vlastně ani nevím, proč vám vyprávím mojí story z sexshopu, bylo to zajímavý no.. :D

Sehnaly jsme co jsme chtěly, jsem na nás pyšná.. po víkendu napíšu, co jsme koupily, možná to i nafotím. Ve městě to bylo fakt nesnesitelný, ale přežily jsme to, nějakým způsobem. Odpoledne jsem se sešla s Niky a jely jsme do kina na Muže v naději. Pokud se ptáte jaké to bylo, povím vám to. Znáte Ženy v pokušení? Podle mě je to jeden z nejlepších, ne-li nejlepší film z Česka. Pokaždé mě baví, není nudný, nestojí, má hodně témat - rozpad manželství, vztahy mezi generacemi, vztah matky a přítele její dcery, smysl života.. a téměř scéna co scéna je nějaká hláška. Muži v naději jsou delší, většina filmu se týká jen toho jednoho - nevěry a s ní spojené záležitosti, jako zapírání a výmluvy nebo útěky z oken. Dialogy jsou občas přespříliš dlouhé a snad jen Macháček to tam fakt drží, plus ta kozatá slovena na kterou se nejde nedívat. Trochu mě ten film zklamal, do traileru dali ty nejlepší scény a po zbytek filmu jsem se tolik nezasmála. Není to nejhorší, ale nenaplnilo to má očekávání, Ženy v pokušení vedou :).

Po kině jsem jela domů, Nikča jela autem.. Já ale ráda jezdím autobusama, takhle navečer. Dojela jsem do centra, kde všichni šli někam pařit, protože je prostě páteční večer. Zastavila jsem se za taťkou do jedný restaurace, kam si šel sednout s kamarádem, tak jsem s nima chvilku povídala a zase jsem šla. V autobuse jsem se praštila do hlavy o tyč, tak mi z toho bylo nějak divně. Seděla jsem v centru (u nás tomu říkáme "fýgnerka" od názvu ulice Fügnerova).. takže seděla jsem na fügnerce a sledovala lidi kolem, poslouchala písničky a užívala si ještě toho, že je tak krásný letní večer. Když už jsem jela svým autobusem domů, přepadla mě nějaká lítost.. asi ve spojitosti s písničkou co mi hrála a vůbec.. jsem teďka naštvaná, že se mi rozbil mobil - měsíc starej! Nefunguje mi foťák, takže se bude muset vyreklamovat a vymažou se všechna data a sere mě to prostě. Pak jsem přemejšlela o všem a ačkoli tady a všude furt všem cpu pozitivní přístup k životu, i mě občas není hej a řeknu si - proboha Nikolo, na co si to tu hraješ? Ten úsměv co na všechny hážu není pravdivý, jen se o něj snažím. Vlastně se mám často hodně blbě, ale snažím se to dát někam dozadu a neřešit to špatný. Nejde být pořád šťastný, ale já nejsem šťastná skoro nikdy, jen si na to hraju. Snažím se udržet si ten dobrý přístup, nelitovat se, ale uvnitř sebe to dělám naopak. Zase mě všechno nějak štve..

Volala mi máma a vždycky když s ní mluvím, vybaví se mi roky dozadu a smutný fakt, že teď už je pro mě jak cizí člověk. Bavím se s taťkou a vidím, jak moc se snaží, ale nestačí na to. Hádám se s bráchou, který je v pubertě a na všechno akorát sere. U kamarádů, kamarádek, přátel nebo jen známých.. nevím jak na tom jsem. Někoho ztrácím, někoho mám víc a víc radši, ale nevím, jak se chovat, aby mě měli lidi rádi, abych byla dobrým člověk. Nevím co je dobře, nevím co dělat. Za pár dní je škola a já nic nestihám. Nevím jak budu zvládat těch deset měsíců co mě čeká. Bojím se o svou psychiku i zdraví, bojím se komunikace s tolika lidma každý den, bojím se že všechno zkazím, bojím se všeho. Když se dívám do zrcadla, vidím někoho, kdo se mi nepodobá. Ztrácím se ve všem, hlavně v sobě. Tohleto je děsnej zmatek, mám toho tolik, co bych ze sebe chtěla nechat spadnout. Kéž by na všechno existoval manuál. Kéž by mi teď někdo řekl, co mám dělat. Achjoo..

Tyhlety všechny myšlenky se mi honí hlavou. Vlastně se svým způsobem těším do školy, až mi většinu času bude zabírat myšlení na ekonomiku a matiku a povinnou četbu, budu vděčná za každou sekundu času navíc oproti té nekončící nudě co je teď. Zítra si udělám den jen pro sebe. Někam vyrazím, s foťákem a hudbou v uších. Už tu nebudu fňukat. Doufám, že se dočkám dne, kdy nebudu muset hrát šťastnou Niky, ale budu opravdově šťastná. Musí to být fajn pocit..

_______________________________________________________________

The Subways - Rock'n'Roll Queen

Ona je prostě boží.


_______________________________________________________________



Den padesátý šestý.

25. srpna 2011 v 21:12 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Dnešek byl úúžasnej. Ale o tom až o pář řádků níže.

Včera večer jsem byla s třema kamarádkama ve městě.. byly jsme si posedět v jedný hospůdce a pak jsme chvilku couraly městěm, prostě noční město miluju. Obzvlášť v létě. Jen v tílku a kraťasech, obloha je ještě trochu oranžová a sem tam nějaký růžový mráček a první hvězdy. V centru je klid, pár lidí, obchody zavřené a kolem projíždí jen MHD, hlavně tramvaje mají takové své kouzlo. Letní večery mi budou vážně chybět, mají své kouzlo. Když jsme s holkama byly ve městě a procházely jsme nákupním centrem, šli jsme všechny čtyři vedle sebe a jedna povídala o své oslavě narozenin, druhá si četla časopis a chtěla nám ukázat jednu fotku, třetí chtěla oboum vyhovět a zároveň jsem se do toho já rozplývala, protože jsem snad poprvé někde slyšela hrát 30SecondsToMars a akorát hráli "This is war", mojí nejmilovanější a tak jsem si to tam vedle nich zpívala a pak jsme se začly hromadně smát, protože to byl děsnej blázinec. Domů jsem dorazila v půl dvanáctý a akorát se minula s taťkou co šel spát.. chudákovi včera tahali nervy a čistili kanálky a má totálně oteklou tvář.. je mi ho líto, vypadá jak sysel (nebo jako by měl v puse jídlo :D), ale prostě.. chudák.

A dneska.. vstávala jsem v půl sedmý a byla jsem totálně nevyspalá, protože nevim jak u vás, ale tady v noci brutálně lilo a byla mega bouřka. Nabrali jsme taťky přítelkyni a její dceru/mou kamarádku Sandru a jeli jsme do Prahy (ano, moji stálí čtenáři se jistě pozastaví nad tím faktem, že jsem ZASE v Praze, už počtvrté a slibuji že naspoledy :D). Taťka si asi dvě hodiny zařizoval něco v Hornbachu, brácha mu pomáhal a já s 'holkama' vyrazila do Ikey. Testovaly jsme křesílka a matrace, postele, polštáře.. chodily jsme z kuchyně do kuchyně a vysnívaly si byt. Koupily jsme polštář a taťka nás nabral a jeli jsme na oběd do úžasný pizzerie. Číšník nás tam uvítal jak v hotelu a usadil nás ke stolu a byl milej a smál se, pořád se ptal jestli nám chutná a taková komunikace je prostě boží. Pizza byla hotová asi za deset-patnáct minut, no prostě ráj a navíc byla vý-bor-ná. Po pizze už se ale jelo do cílové destinace - plavecký stadion Podolí. Okamžitě jsme skočily do té úžasné vody, sice tam bylo hrozně moc lidí, ale nebylo to znát. Střídavě jsme se slunili a plavali v bazénu, se Sandrou jsme sledovaly pěkný kluky (nic moc výběr, pchm) a u holek jsme říkaly, jakou postavu bysme chtěly. Pak jsme si chtěly dát točenou zmrzlinu, ale akorát co jsme přišly na řadu se jim porouchal stroj. Po pěti minutách dali alespoň mě zmrzlinu, byla rozteklá a místo vanilkový chutnala jak citrono-ananas. Měla jsem jim to omlátit o hlavu. Sandře nedali, prý má počkat, tak řekla, že přijde dýl. Přišla za půl hodiny a byla nucená sledovat celej ten proces vyrábění směsi na točenou zmrzlinu (nepřejte si to vidět, je to hrozně nechutný, daj hmotu s určitou příchutí, do toho asi pět kilo cukru a zalejou to vodou, vypadá to šíleně). Když jí to zmrzlinu dali, chutnalo to jak vanilkovej prášek a celý to teklo, tak to vyhodila a jako náplast jsme si dali ledovou tříšť. Bylo to tam ale fajn. Jen nemám ráda ty šatny a záchody, kde se starý babičky nepatřičně obnažujou (jedna si před mým zrakem začla prohrabávat genitálie, ježiši!). O počůraných prkýnkách a absenci toaleťáku nemluvím, ale nejsem z cukru, jen konstatuji. Spíš mi vadí hromadné sprchy a šatny, nejsem přehnaná stydlivka, ale prostě před dvaceti ženskejma se převlíkat nebudu. Osvěžili jsme se, vypadli z města, oujé.

_______________________________________________________________

Rihanna - Man Down

Víte, ta písnička mě nehorázně vytáčí, je otravná a všechno.. ale celej den jsme si jí zpívali.

Rum Bum Bum Bum
Rum Bum Bum Bum
Rum Bum Bum Bum

_______________________________________________________________



S holkama ve výloze Lindexu. Lea, Lucka, já, Sandra.

Ramena jak Rambo, výraz jak vrah, bez 'šminek', vlasy mokrý.. ale má jedinná fotka z dneška, pak mi vedrem kleknul mobil, takže buďme rádi za to, co je :D

Koukám, že články nejsou co bývaly, ale aspoň dodržuju to, že tu vůbec jsou.
A taky chci vzkázat všem, s kým si dopisuju, že dopisy mám napsané, ale pořád se nemůžu dostat na poštu. Mám jich tu osm, a prostě.. omlouvám se, jsem v poslední době nějaká nespolehlivá.

Den padesátý pátý.

24. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Včerejší vedro mělo dneska pokračování a to ve velkým.. Joo, my si budem na počasí stěžovat furt, faktem je, že mě to vedro nehorázně štve a těším se, až pocítím ten pocit zimy. Co dělat v takovým počasí? Maximálně tak jít někam k vodě. No, ale mě se nějak nechtělo a tak jsme s kamarádkou Luckou řekly, že zrealizujeme jeden nás prázdninovej plán - jít na nádraží a nasednout na nějakej vlak, kterej prostě pojede. Nakoupily jsme si pití a hroznový víno a bebéčka co se na slunci nerozpustí a vyrazily na nádraží.

Tam jsme sledovaly odjezdy vlaků a nakonec jsme se rozhodly, že pojedem do Žitavy, což je nejbližší německé město od Liberce. Jely jsme novým moderním německým vlakem (ten máme nejraději) a za 34,- korun a půl hodiny jsme tam dojely. Bylo maximální vedro, ale my jsme si řekly, že dojdem k takovému jezeru, co je na konci Žitavy. Šly jsme šly.. a po půlhodině plahočení se ve vedru nám došlo, že jsme sotva v půlce. Tak jsme si sedly do stínu mezi nějaký stromy, snědly si jídlo a zase jsme to otočily. Před nádražím jsme ještě asi dvacet minut seděly a povídaly jsme o všem možném a nemožném a v 17.20 jely zpátky do Liberce. Totálně zpocený, hotový.. ale co. Ve vlaku jsme si četly Bravíčko, které jsme si ze srandy koupily a v něm příběhy o "Poprvé" patnáctiletých slečen. Funny.

Teď jsme u nás doma. Osprchovaly jsme se, daly jsme si zmrzlinu a pojedeme do města, někam si sednout. Naštěstí už je trochu lépe, nevím jak ty vedra přežiju. Sice jsem se dneska málem usmažila, ale byl to úžasnej den.. :)



Den padesátý čtvrtý.

23. srpna 2011 v 21:53 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Peču se jak sele na ohni, je mi fakt šílený horko.. Panebože, celý léto chčije a poslední týden bude jako vedro jak někde? To je fakt na hlavu, vedro mě nebaví. Byla jsem celý den ve městě, protože jsme s kamarádkou sháněly věci na naše plánované focení a většinu toho jsme za pár korun sehnaly, což člověka vždycky potěší - nakoupit dobře a levně. Našly jsme jak to ono oblečení na focení, což je potom prakticky nepoužitelné mimo objektiv (teda alespoň to mé oblečení, však uvidíte v brzké době snad) a také jsme našly něco pěkného. Třeba tu máme jeden obchod, kde je skoro všechno za 29,- a méně. Ano, jsou to hrozný hadry, ale my tam objevily super trička, co byste sehnali třeba za stovku.. a co že to není tak kvalitní, cokoli se po pár nošeních vytahá a tak. Všechno je to tak či tak z Asie a nemám ráda lidi, co odsuzují tyhlety levný krámy a sekáče. Až na ten pocit, že ze mě lilo a to jsem třeba jenom seděla, to byl fajn den.

Ééé.. řekla jsem si, že vám ukážu video. Sice tam vypadám jak nějakej mentál a Nikča se jen houpe, ale co. Je to éé z neděle, jak už jsem psala v článku, houpala jsem Nikču na týhle houpačce a prostě mi přišlo vtipný jak jsem já v popředí a ona se v pozadí houpe. No jo, tak tohle je autorka tohoto blogu se svou nejlepší kamarádkou :D. Intelektuální úroveň - 0.


A teď mě omluvte, jdu odstraňovat hmyz z mého pokoje, svině malý!
Dneska víc fotek než kecání, včerejší chalupa.


Den padesátý třetí.

22. srpna 2011 v 22:09 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Dneska jsem se vzbudila a řekla jsem si, že napíšu článek o brýlích. Kravina, že. Pravdou je, že se mi zdál takový zvláštní sen - a to se mi stává poměrně často - ve kterém mi byla vnuknuta zajímavá myšlenka (trpný rod, poněvač nemám nejmenší tušení, kde se to v mé hlavě vzalo). Občas se prostě probudím a mám námět na spoustu úvah a někdy se mi i stane že po probuzení mě napadne třeba deseti-veršová báseň. Říká se, že myšlení je v noci na nejvyšší úrovni, jelikož tělo není zaneprázdněné ničím jiným než odpočinkem a mozek tím pádem taky dostává trochu volno. No, asi to nebudu rozvádět dále, protože na tajemství spánku a snů nepřišli ještě ani vědci. Nicméně.. k tomu, co jsem chtěla napsat.

Brýle - nosím je už asi šest let, nemám extra velké dioptrie, ale bez brýlí či čoček vidim kulový. No, to je taková ta normální stránka nošení brýlí a nikdy by mě nezajímalo nad tím hloubat víc. Prostě za to může genetika, mám špatný zrak, tečka. Ale jak jsem se vzbudila, napadlo mě, že se mi něco v souvislosti s nošením brýlí zdálo. Abych to vysvětlila přesně.. Nemám ráda a takový ty řeči jako "Kdyby Bůh chtěl, abychom létali, tak by nám dal křídla." ale někdy si říkám, že na tom trochu pravdy být může. Nejsem věřící a nejsem zastánce teorie Adama a Evy v ráji.. prostě jsme se vyvinuli z opiček, Darwinova teorie evoluce. Upřímně řečeno se ale odmítám smířit s tím, že žijeme ve světě, kde se dá všechno racionálně vysvětlit. Sice jsme se nějak vyvinuli, a stále se měníme a jsme uzpůsobeni k životu ve světě, jaký si sami utváříme, ale něco vyššího tu být musí, snažím se tomu věřit.

No a prostě.. nějak mě napadla myšlenka, co když to, že špatně vidíme znamená, že bychom se měli na svět dívat jinak? Jinak než očima, třeba myslí, 'srdcem'. Špatný zrak je dílo přírody a brýle jsou výmysl člověka. Tudíž.. příroda chce, abychom špatně viděli, ale proč? Má to nějaký význam, souvisí to s povrchností, nebo že lidé se špatným zrakem mají jiný pohled na svět, mají nadání na něco jiného, když zrak nepatří k jejich silným stránkám. U živočichů, zvířat je špatný zrak nevýhodou.. z lovce se ihned stane oběť. Značí poruchy zraku to, že jsme slabší? Že máme být slabší? Zní to strašně hloupě, omlouvám se, ale nedalo mi to, protože jsem nad tím ani nijak nepřemýšlela tato myšlenka mi "byla vnuknuta".. jako by mi někdo vlezl do sna a tu myšlenku tam zanechal. Asi moc koukám na Inception, hehe :)

Každodenní nášup nezajímavých řečí o tom co dělám - akorát jsou tři hodiny odpoledne a já píšu článek dopředu, abych pak měla večer klid, protože jedem na chalupu opíkat buřty a nevím, kdy se vrátíme. Štve mě, že nejdou psát články z mobilu :D. A taky bych chtěla poděkovat všem, co komentovali od včerejšího večera až do dnešního rána články, vzbudila jsem se a bylo tu asi tisíc nových komentářů, to mě vždycky tak těší. A taky mě potěšilo, že mi pár lidí napsalo, že jim budou mé každodenní články v září chybět, myslela jsem spíš, že už to nikoho nebaví. Kdyby nebavilo, tak se nevracíte, of course. Tak jo, jste prostě fajn, kvůli vám jsem to ještě nezabalila, mám vás všechny ráda :)

Edit (22:00): Akorát jsem přijela z chalupy, byla jsem tam s taťkou, bráchou, táty přítelkyní a její dcerou a bylo krásně, jelo se na loďku, pak pro vodu ke studánce a nakonec buřty. Mám asi stopadesát fotek, pochybuju, že budou všechny použitelný, ale nemám teďka moc čas je probrat, takže je sem dám zítra :). Áá dávaj Partičku! Musím se koukat, i když to znám i pozpátku.


Můžu vám sem dát fotku z našeho ranního skype hovoru s bratrem.. koupil si totiž tajně webku :D.

Den padesátý druhý.

21. srpna 2011 v 21:51 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Hele, tohleto je 100. článek v tomto roce. Docela se činím :D (v minulém roce tu bylo 64 článků a v roce 2009 tu bylo 106 článků, takže toto bude jistě nejaktivnější rok mé blogové kariéry).
Jo a včera byla opět překonána hranice 200 lidí za den, juchů, děkuju moc :)

Jinak, spala u mě kamarádka.. odpoledne jsme si šly nakoupit nějaký jídlo na večer, a v krámě měli takový ty bonbony, co si můžete do pytlíku naházet sami. Jak jsme dělali kraviny, tak jsme tam do toho pytlíku naházely od každýho něco a pak jsme to venku jedly, že nám bylo docela blbě. Jo no, bude mi brzy 18, chovám se na to. Večer jsme plánovaly někam jít, nakonec se nám nechtělo ani ven před barák, tak jsme si vypili pivo a povídaly jsme si, prostě poklidný večer. Dopoledne jsme natáčely nějaký videa a byly jsme na houpačkách a Nikče se trochu udělalo špatně, protože jsem jí houpala víc, než se jí líbilo :D, chudák, jsem zlá.

Užívám si opět volnýho bytu, bratr tu sice trochu dělá dusno, ale beru to s nadhledem. Taťka totiž jel na víkend s přítelkyní do Krkonoš. Baví mě starat se o psa, chodit nakupovat, uklízet, starat se o všechno. Asi by mě to po čase omrzelo, dělat to sama není nic moc, asi už docela chápu svobodný/rozvedený lidi, že je to nebaví. Ale teďka máme s bráchou večerní pohodu, koupila jsem nám cool lemona (ježiši to vypadá jak kdybych nepila nic jinýho :D) a teda prodavačka mi ho prodávala s kecama, fakt nechápu o co jim jde, když to má jen 2% a je to spíš limonáda než pivo. V týdnu mám v plánu poslední výlet do Prahy, teoreticky by mě mohla navštívit Katie z Prahy, mám naplánované focení jedné slečny co mě o to požádala a rozhodně si ten závěr prázdnin chci co nejvíc užít :). Joo, zítra začíná poslední úplný týden prázdnin, tak si ho taky užívejte!


Den padesátý první. (motivační článek)

20. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Někdo si možná řekne, že tenhle článek je jen kupa klišoidních sra*ek.. ne není.

"Představte si, že existuje banka, která vám každé ráno připíše na účet 86.400 dolarů. Ze dne na den nepřenáší zůstatek. A každý večer odebere vše, co jste ten daný den promarnili. Co byste dělali? Vybrali každý cent. Každý z nás má takovou banku. Jmenuje se čas. Každé ráno vám připíše 86.400 sekund. A každý večer připisuje ke ztrátám vše, co jste špatně investovali. Nic nepřevádí. Přečerpání není možné. Každý den vám otvírá nový účet. Pokud nevyužijete denní vklad, ztráta je na vás. Nemůžete se vrátit zpět. Nemůžete si vybírat s předstihem. Musíte žít přítomností, dnešním vkladem. Investovat do každé příležitosti. Čas běží. Musíte z dnešního dne vytěžit maximum právě tady a právě teď."
(opis z tohoto videa)

Jak geniální že, srovnávat váš denní čas s bankovním účtem. Člověk si řekne - je to pravda, kdybych měl tolik peněz k dispozici na jeden jedinný den, tak je přeci utratím. A proč to nedovedeme udělat s časem? Víte, nesnáším když do mě někdo cpe přehnaně optimistický rozumy, jak bych neměla řešit žádné problémy, že si stěžuju na kraviny, co by za můj život děti v Africe dali.. No však to znáte. Každý máme svůj život, nikdo o něm nic neví, nikdo neví co se nám honí hlavou, co nás trápí, zda jsou naše problémy řešitelné či ne. Nikdo nemá právo nám říkat, co máme dělat, jak se máme chovat. Strašně dlouhou dobu jsem si říkala, že můj život stojí za hovno, že mě nikdo nemá rád, že jsem nula, že by bylo nejlepší kdybych tu vůbec nebyla. Ale jednoho dne mi tak nějak došlo, že když budu každý den smutná, když budu každý den naříkat jak to tady nemá cenu, když se budu uzavírat do sebe.. pomůže mi to? Ani v nejmenším, naopak. Od té doby sama šířím ty "trapný optimistický kecy". Nikomu je nevnucuju, vyslýchám problémy ostatních a jen jim sdělím svůj pohled na život, ale nenutím je sdílet ho. Jen vím, že mám pravdu.

"Čas na nikoho nečeká. Běžte za každou příležitostí. Využijte každou sekundu. Všechno dotáhněte do konce. Každá zmeškaná příležitost se rovná ztrátě peněz."

Od nějaké doby se snažím si udržet zdravý přístup k životu. Problémy tu budou vždycky, ale záleží jen na člověku, jak se k nim postaví. Život je krutej, k někomu víc, k někomu trochu méně. Ne vždy to jde se usmívat, ale člověk se tomu nesmí poddávat. Spadneš? Tak vstaň. Spadneš podruhé? Tak vstaň znovu. A vstávej pořád, nevzdávej to. Nikdy. Všechny nás čeká spravedlivý konec - smrt, ale nikdo nikdy neví, kdy jeho pomyslné přesýpací hodiny ukáží, že je čas jít. Život, lidé, příroda.. všechno nám staví do cesty překážky a je jen na nás, jestli se tím vším necháme potopit, nebo budem bojovat. Nemyslete na minulost, která vás tíží, která se vás snaží dohonit. Nemyslete ani na budoucnost, která ještě ani nenastala. Dnes je dnes. Dnes máte 86.400 vteřin, které ubíhají a nikdy už se zpátky nevrátí. Za každý promarněný den jste mohli stihnout neskutečně mnoho věcí. Naučila jsem se dělat to co chci a nedělat nic co nechci. Když mám chuť na nějaké jídlo, koupím si ho teď, nebudu to odkládat. Když mě čeká nějaká akce, kam se mi moc nechce řeknu si - a proč ne, třeba se stane něco, na co nikdy nezapomenu. Nikdy nevíte, který den je váš poslední. Žijte tak, jako byste se zítra neměli probudit. Dejte každému dni příležitost, aby se stal tím nejlepším ve vašem životě. Važte si toho co máte, ať už toho co vlastníte, toho jací jste, toho co můžete dokázat. Važte si té šance, kterou máte. Plňte si sny, dělejte to, po čem toužíte, říkejte lidem, že je máte rádi. Žijeme teď a tady, každý má jen jednu zatracenou šanci, tak jí využijte co nejvíc to jde.

Remember - yesterday is history, tomorrow is a mystery, today is a gift.. that's why it's called the present.
Pamatujte - včerejšek je minulost, zítřek je záhadou, dnešek je darem.. proto se tomu říká současnost

(pro neangličtináře - gift/present znamenají dárek a present znamená také současnost, taková anglická hříčka)

Egypt a já.

20. srpna 2011 v 16:00 | LoveShy |  Zážitky
Moje egyptské story..

Ráda cestuju a těším se, až to jednou rozjedu ve velkým. Myslím, že jsem se na svůj věk zatím podívala už docela do hodně zemí. V tomto článku bych chtěla napsat o tom, jak jsme byli v Egyptě. Abyste rozuměli, v té době co jsme tam byli se tam ještě tolik nejezdilo a mezi známými jsme byli docela 'frajeři'. Teď je opravdu hodně dostupné jet kamkoli, takže Egypt už žádný zázrak není. Jo, sama se divím, že si to perfektně pamatuju, neboť mi bylo 11.

Jeden rok, konkrétně 2005, taťka měl hodně zakázek a my se finančně měli opravdu hodně dobře. Přesto, že ta celá dovolená nás přišla na šílený peníze, tak jsme z kraje roku jeli do Egypta. Pro mě to nebyl první letecký zážitek, ale pro zbytek rodiny ano. Letěli jsme v noci, asi tři hodiny, které jsem stejně prospala. Přistáli jsme v Hurghadě hodně pozdě v noci/brzo ráno. Čekali jsme neskutečnou dobu na odvoz z letiště, navíc to letiště bylo takové pochybné a taky bylo strašný vedro, který nás praštilo hnedka jak jsme vylezli z letadla (a to byl únor, nechtěla bych tam být v srpnu). Nakonec nás autobus odvezl do hotelu, naštěstí ten náš byl nejblíž k letišti.

Vkročili jsme do hlavní haly, tam to vypadalo jako v paláci nějakého sultána, všude mramor a krásné látky tvořící místo k sezení na zemích. Vonělo to tam po tabáku z vodní dýmky (nečekaně) ale tu jsem v tu dobu ještě neznala. Už se rozednívalo a díkybohu se nás ujala (nepříjemná) delegátka. Dala nám na výběr z více pokojů, ale stejně byly všechny v přízemí, tak jsme si vzali ten nejblíž k jídelně :D. Výhled jsme fakt neměli, ale to je vám tam asi úplně jedno, když na ten pokoj chodíte jen přespat. Náš hotel se jmenoval Aqua Blu Resort a měl pět hvězdiček, kdyby měl lepší lokaci, tak by byl šestihvězdičkový. Lepší lokaci v tom smyslu, že nebyl u moře. Za to měl asi sedm bazénů a obří tobogány, umělé vlny.. byl to takový aquapark. Když jsme chtěli k moři, měli jsme možnost jít do hotelu naproti přes ulici a tam být třeba celý den, měli jsme tam i zadarmo pití. Ale tam jsme byli asi dvakrát, protože se nám tam moc nelíbilo, rudé moře bylo pěkné, ale byl tam divný přístup.

V prvních dnech se mi tam vůbec nelíbilo, protože jsem na to nebyla zvyklá, je to strašně odlišná země od Evropy. Musím říct, že luxus tam opravdu byl. Celý hotel byl úplně nový. Nejčastěji jsme teda leželi u našeho oblíbeného bazénu, protože v tom vedru se toho nedalo moc co dělat. Vtipné bylo, když nad náma letělo letadlo, což bylo asi dvakrát do hodiny (byli jsme blízko letiště, navíc tak profláklé letovisko) a začal na chvilku konečně příjemně foukat vítr. Strašně jsme se tam opálili, přijeli jsme jak černoši, tam to ani jinak nejde. Co se týče jídla - měli jsme all inclusive. Na všechna jídla se chodilo do hlavní budovy jménem "Karkadaih". Snídaně ve formě obřích švédských stolů, svačiny dopoledne a odpoledne bylo vždy nějaké pečivo a ovoce, obědy a večeře probíhali tak, že jste si mohli vybrat asi z tisíce jídel a nakombinovat si je po svém. Nealko pití bylo po celý den k dispozici po celém hotelovém komplexu a alkohol pro dospělé neomezeně u večeře.

Tak a samozřejmě jsme celý den neváleli šunky a nežrali jsme to božský jídlo. Chtěli jsme na výlet, podívat se na klasicky - pyramidy, sfinga, velbloudi.. Jenže problémů bylo hned několik. Cena. Stálo by to pro nás všechny jako polovina celé té dovolené. Dálka. Jelo by se tam asi šest hodin a museli bysme vstávat někde ve tři v noci. A prostě, mě bylo 11 a bráchovi 8, tak jsme se na to vykašlali. Škoda, ale fakt to nešlo. Delegátka nás upozorňovala, ať moc nevycházíme z hotelu, nebo spíš ať se od něj nevzdalujeme. No, a my se s taťkou jednou vydali mimo hotel s naší starožitnou kamerou. Máma s bráchou radši zůstali v hotelu, protože se báli (navíc se prý v těchto arabských zemích často ztrácí malí chlapečci). S taťkou jsme se vydali do takového malého městečka. Teda, mimo hotel je fakt pustina, písek a šutry. Šli jsme po takové silnici a asi stokrát někdo zastavil a chtěl nás vzít autem, ale to také není bezpečné. Arabům nevěřte. Můžou vás odvézt někam, kde vás už nikdo nenajde. Došli jsme do toho města, tam to vypadalo jak v indickým slumu. Lidé posedávali na zemích a potulovali se tam podvyživení psi žebrající o jídlo. Bylo to tam šílený, člověk se tam fakt bál. Pak k nám přišel jeden pán a poklepal taťkovi na kameru, aby jí jakože schoval. Pro jistotu.

V hotelu pracovali pouze muži. Od recepčního, přes čísníky, kuchaře až po uklizečky (uklizeče). Byli často hrozně otravní a vtíraví, pořád nám někdo něco vnucoval a pomrkávali na nás s mámou (mě to moc dobře nedělalo, v 11ti jsem z toho neměla rozum). Na jídle se do mě zamiloval jeden číšník - Wasef. Obsluhoval jenom nás, pořád chodil za mnou a já z něj začala mít trauma :D. Byl hrozně pěknej, když si na to teďka vzpomenu a takovej skromnej a hodnej a pořád mi říkal, že si mě vezme, ale tak, víme, že to turnus co turnus říká někomu jinýmu. Bavili jsme se s ním a on nám povídal o svém životě, že prý se domů dostane jednou do roka a celý svůj plat posílá mamince, co bydlí na hranici s Lybií. Že je ale prý rád za tuto práci, která je jedna z lepších co může muž v Egyptě dělat.

Každý večer jsme se procházeli po hotelovém komplexu a obdivovali nasvícené bazény a jelikož byl v tomto hotelu každý večer bohatý večerní program, nikdy jsme nevěděli, kam to 'zakempit'. Jednou jsme byli na travesti show, jednou na nějakém divadelním představení, pamatuju si také nějaké soutěže.. ale stejně jsme většinou jen tak chodili po hotelu, naši popíjeli vínko a my džus a dojídali jsme večeři, pak jsme šli na pokoj hrát třeba karty. Vždycky jsme rádi trávili čas společně, jako rodina. Jednou co nás však zaujalo, při nočním zkoumání hotelu byla taková velká místnost, vypadající jako tělocvična. Byla hozená bokem, aby si jí nikdo snad nevšiml. Bylo tam malé okýnko, ale nikdy tam nikdo nebyl. A jednou jsme šli kolem, to už bylo poměrně pozdě a šlyšeli jsme z té budovy hlasy. A tam - všichni zaměstnanci hotelu, klečeli na zemi, každý na své podložce a zřejmě se modlili, nebo prováděli něco tomu podobnému, protože jak všichni víme, Islám je náboženství přísné. Bylo to docela fascinující až děsivé, jak tam všichni klečeli a dělali to samé, jako zhypnotizovaní.

Další člověk, s kterým jsme se tam bavili byl takový pán, co vlastnil pod tobogány salón s děláním rasta copánků a podobných a naproti tomu měl krámek s bylinkami a čaji. Vůbec nevím, jak se jmenoval. Když jsem si šla nechat udělat zapletené copánky, dali jsme se s ním do řeči a zjistili dost zajímavých věcí. Pověděl nám, že jeho přítelkyně je Češka (a tak s ním byla komunikace snažší, když uměl nějaká slovíčka) a že se prý jmenuje Jitka (ale říkal jí 'Jatka', takovým arabským přízvukem). A říkal, že se vídají hrozně málo, ale že se milujou a říkal to tak hezky se slzama v očích. S mamkou jsme k němu párkrát za den chodily, on nám dělal nějaké speciální čaje a pořád nám něco ukazoval, kvůli nám i zavíral svůj krámek, aby se nám mohl věnovat.

Říkal nám, ať moc pozdravujeme Prahu, že se tam chce podívat, že je to jeho životní sen. Být s 'Jatkou' v Praze. Její fotku nosil v náprsní kapse, byla už taková celá ošmatlaná, protože jí pořád vytahoval a povídal si s ní.. říkal jí všechno, co se stalo. Prý si ale volají jednou týdně. Bylo to hrozně hezký, věřila jsem tomu, že se fakt milujou. Poslední den v Egyptě jsme se sbalili a čekali asi dvě hodiny na autobus poblíž recepce. A neměli jsme co dělat. Pak nám došlo, že jsme se s ním nerozloučili. Běželi jsme k němu, a on se divil, co se děje. Pak mu došlo, že asi jedeme pryč. Začal zmatkovat. Posadil si nás tam a udělal nám poslední čaj, pak otevřel šuplík a vytáhl z něj minci s otvorem uprostřed. Vtiskl mi jí do ruky a jak mi držel ruce těma svýma, díval se mi do očí a řekl s roztomilým přízvukem "Ne-za-po-men".



Den padesátý.

19. srpna 2011 v 21:15 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Padesátý den prázdnin.

Dneska jsem byla s kamarádkou Naty v jednom nákupním centru, páč ona za dva dny odjíždí na tábor, tak si chtěla nakoupit nějaké oblečení. Pravidlo číslo 1. - nikdy nechoďte na nákupy hladoví. Samozřejmě já jsem se dnes nějakým záhadným způsobem zapoměla naobědvat a uvědomila jsem si to až na místě. A tak jsme tak couraly, Naty je totiž v nakupování důsledná, jí neunikne jedinný regál a já jsem byla hrozně unavená a jelikož už jsem chodila po krámech asi před dvouma dnama, nic nového mě nečekalo. Čekala jsem, že si popovídáme nebo tak, ale spíš se vybíraly věci, zkoušely a kupovaly a na nic jiného nezbyl čas. Naty pak po několika hodinách s plnými taškami jela domů a já do města s prázdným žaludkem, protože jsem měla hroznou chuť na bagetu z Boulevardu. Tak jsem se tam šla sama v klidu najíst, abych nevypadala tak zoufale, že tam sedím sama, zašila jsem se s novinama do kouta a brouzdala jsem po internetu (opět - žehnej tomu, kdo vymyslel internet v mobilu). Není nic lepšího než mít hroznej hlad a chuť na něco.. a pak si to dát.

V šest jsem se vrátila domů, kde mě čekali táta a brácha. No, viděla jsem je asi po třech dnech, velké nadšení. Dnešní večer a noc jsem mohla strávit s kamarády v jednom klubu pár kilometrů za Libercem. Je tam rocková noc s jednou super kapelou a hoodně piva. Jo, chtělo se mi tam, ale problém je, že bysme jeli domů v 4:25 vlakem, takže bych do Liberce dorazila v pět, potom se ještě dostat z nádraží domů, což čítá tak půl šestou a to se probouzí můj táta :D. Nejsem schopná fungovat bez spánku aspoň čtyři hodiny a já za světla prostě už neusnu. Poslední týden jsem byla pořád někde v pytli, tak jsem si řekla, že jednu akci oželím a udělám v klidu své povinnosti a konečně se trochu vyspím. Takže snad to bude stát za prd, jinak budu fakt hořce litovat :D.

Kluci z blog.blog.cz.. prostě ze srdce blogu se nedávno ptali blogerů na jejich nejlepší článek. Každý měl do komentářů dát odkaz na svůj nejlepší článek, dle svého názoru. A tak jsem ho tam taky dala a dneska na blog.blog.cz vyšel článek o nejlepších článcích blogerů a já mezi nimi. Dala jsem tam odkaz na tento článek, který je podle mého můj nejlepší a to proto, že je prostě upřímný. No, to jsem chtěla zmínit.

Poslední věc, kterou jsem chtěla napsat už před pár dny.. Jedna holka.. slečna.. od nás z Liberce akorát odjela do Ameriky a co jsem tak pochopila, tak na celý rok. Jeden kluk co znám od nás ze školy byl v Americe celý minulý rok v host rodině a tak myslím, že ona má to samé. Momentálně je v New Yorku a dává na facebook hrozně moc fotek a statusy a videa.. a já jí to tak závidím. Strašně jí to přeju, protože vím, že si to moc přála, ale New York.. můj sen, strašně moc závidím. No, ona tam teďka bude asi pár dní a pak pojede do své host rodiny, kde bude celý rok studovat, jako normální američan. To už jí tolik nezávidím. Nezvládla bych být rok bez všech, bez domova, ačkoli si na to tady pořád stěžuju. Je to pro ní životní šance, člověka to změní, strašně moc věcem se naučí, osamostatní se a o angličtině, kterou bude mít perfektní, ani nemluvím. Jen jsem tím chtěla říct dvě věci - je mi smutno z toho, že hodně lidí kolem mě si plní sny.. sny, které jsou i mými. A druhá věc - obdivuju tyto lidi, co obětují něco pro svou budoucnost.



Já mluvím sprostě, někdy hodně a nevadí mi to (u někoho). Ale tohleto je tak hnusná věta, jsem se o to musela podělit. Zadní sedačky v autobusu.

Kdybyste mě neznali.. kdybych neznala sama sebe.. podle této fotky by mohl mít člověk dojem, že jsem nějaká děsná kráva, co špulí pusu a fotí se se svým mobílkem ve výtahu. Miluju tohleto tílko, tak se v něm všude fotim. A vůbec, prostě sem dávám svojí fotku, důvod neznámý :D.

Den čtyřicátý devátý.

18. srpna 2011 v 20:45 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Konečně si uvědomuju rozdíl mezi samotou a osamělostí. Samota mi nevadí, to je dočasný stav, kdy jste prostě sami a vážíte si chvilky klidu. Osamělost je stav trvalý, kdy zůstanete opravdu sami, nemáte nikoho, je to nekončící samota. A já se bojím osamělosti. Konečně už to vím a dovedu si to přiznat. Bojím se toho, že jednou zůstanu sama, bez nikoho.

Než se dostanu k dnešku, chci vám říct jak bláznivě včerejšek probíhal. Odpoledne jsme jeli ke kamarádce Lucce na grilovačku. Dvacet minut cesty tam, kde jsme se asi sto let dohadovali o tom, co budem dělat, pak jsme zas dvacet minut jeli do města nakoupit jídlo a tabák a dvacet minut zase k Lucce domů. Opejkali jsme buřty na takovém pidi ohníčku, do kterého se muselo přikládat nepřetržitě. Když byla tma, šly jsme s kamarádkou Naty na záchod a nějak jsme se zdržely u Lucky v pokoji a kecaly jsme. Byla to taková fajn debata od depresivních témat po kluky a vztahy a až neuvěřitelně jsme se shodly. Když jsme nebyly dlouho u ostatních, tak nás začli hledat a když nás našli, šlo se na hřiště na vodnici. Seděli jsme v zimě na dekách na zemi, cpali se nezdravýma věcma a pár lidí mělo vodnici. Po půlnoci jsme už musely se Sandrou jet, protože jsme tam nespaly. Všichni nás doprovodili na tramvaj a my se rozloučily s holanďankama a jely jsme. Ve městě jsme čekaly asi půl hodiny na noční spoj a jak byla zima, tak jsme kecaly a kecaly, abysme zapoměly, že nám zima je. Bus měl jet v 1.10 a já koukám na mobil a tam 1.15 a prostě.. tyhle busy jezděj vždycky na vteřinu. Kolem nás nikde nikdo až na asi 10 lidí, co očividně taky čekali. Byla půla, stále nic, chodily jsme tam sem a tam a rozčilovaly se, jak je tohle město úplně posraný :D. No, nakonec jsme si musely zaplatit za 130,- taxika..

No, táta s bráchou dneska jeli pracovně do Plzně a někde tam budou spát, takže jsem přes noc sama. Po týdnu mám volnej večer a zrovna není nikdo doma :D. Kvůli psovi (aby nebyl doma sám) jsem nikam nešla a ani k nám nikdo nemohl přijít, tak jsem si řekla, že to tu sama zmáknu a že si trochu odpočinu, hezky o samotě. Užívám si toho, že můžu chodit v bytě ve spodním prádle :D a že jsem zase po nějaké době SAMA. V posledních dnech jsem nebyla sama ani hodinu v kuse a dneska jsem pořádně s nikým nemluvila. Je to fajn, jednou za čas, ale je fakt, že člověk si zvykne na to, nebýt sám. No, ale nakoupila jsem si jídlo, vyvenčila psa, mám puštěnej film a popíjím naší zásobu cool lemona. Mám se fajn.

Mám rozepsané/skoro hotové čtyři články, mám toho pořád tolik, co chci říct a sdělit, neustále mě něco napadá. Takže možná něco zveřejním :)

Co vy a samota/osamělost?


_______________________________________________________________

Vanessa Paradis - Joe le taxi

Slyšela jsem jí před nějakou dobou v rádiu a úplně jsem se do ní zamilovala. Ten její hlásek, rytmus rumby, francouzština. Strašně dobře se na ní tancuje :D :)


_______________________________________________________________


Den čtyřicátý osmý.

17. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Panejo! Takových komentářů u tak obyčejnýho článku, sedmdesát lidí už odpoledne, neblbněte, budu si moc věřit :). Tak jo, ale jsem ráda, že se vám tu líbí. Přišla jsem na jednu věc - na formspringu jsem měla nastaveno, že se mě nesmí ptát neuživatel, anonym.. což mohlo někoho odradit, takže teď už to jde, kdyby se chtěl někdo zeptat ANONYMNĚ.

Včera jsme měli oslavu bráchy narozenin, moje tričko se mu líbilo a krásně mu šlo, jenže.. pak když hosté odešli tak mi s tátou řekli, že je mu malý. No byla jsem tak naštvaná.. protože jemu ŠLO, on si je vymýšlel, protože má rád trička velikosti stanu a nesnese nic, co se dotýká jeho těla. Tak jsem jim jak blbec dala účtenku a půjdou to vrátit, nebo vyměnit. Mrzí mě to, fakt mu hrozně moc sluší. Táta mě taky štve, pořád na mě řve, že třeba pes jde od rána až ve dvě ven, přitom já už od oběda přemlouvám bráchu, ať jde. Ale stejně to schytám já, že jsem přeci rozumější a mám ustoupit a jít raději já. No jasně, ustupuju celej život a všem, proč bych nemohla i teď, nechat si srát na hlavu. Taky jsme tátovi včera říkali, jak super byl film "Šéfové na zabití" a on, že četl nějakou kritiku a že tam stálo, že tenhle film je takovej 'lepší komix'. A já jen na něj KOMIX?! Trošku jsem nechápala.. A on koukal asi deset vteřin do blba a pak jen "Ježiš.. jsem si to spletl.. ne komix.. chtěl jsem říct SITCOM." áá.. a on se pak diví, že se k němu lidi chovaj tak jak se chovaj. Jsem na něj naštvaná, takže omluvte tento výlev.

Jo, dopoledne se tu stavila moje "sestra" (dcera táty přítelkyně), snědli jsme svíčkovou a pak jsme jí pomohli upíct buchtu, pro její známý. No, přinesla nějaký divný mlíko a tak celý těsto smrdělo jako ryba, takže jsme tomu říkali RYBÍ BUCHTA. Ale upeklo se to a my ochutnali a byla fakt dobrá, ani se nepřipekla, tak jsme měli radost. Když Sandra odešla, tak to bylo vlastně teď :D (15 hodin). Píšu článek, protože tu večer zas nebudu. Jdeme ke kamarádce Lucce, kde by měla být grilovačka, ale prej bude hlavně vodnice :D a já přitom mám spíš hlad, ale tak uvidíme. A taky se tam má spát, ale my pojedem asi tak ve dvě v noci domů, protože Sandra musí brzo ráno jet s tou buchtou pryč. No, takže to jsem chtěla dneska říct, vůbec mi nedochází, že prázdniny pomalu končí, dneska jsem viděla nějaký můj příspěvek na facebooku z 6.7. a úplně si pamatuju ten den, co jsem to tam dávala a teď, už je to fakt dlouho.. Tím, že každý den píšu článek my ty prázdniny přijdou takové užitečné, že vím, co jsem každý den dělala a uteklo to hodně, to vám povím. Dneska je to čtyřicátý osmý článek, to je něco. Čtyřicet osm dní jsem sem chodila, někdy napsala víc, někdy míň, někdy tu seděla pět hodin, někdy pět minut. Ale i tak.. letí to. Jako prase.


Den čtyřicátý sedmý. (nový vzhled)

16. srpna 2011 v 19:14 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Tak, včerejšek mě nějak nakopl k tomu, abych něco změnila. Mám ráda změny, jsou osvěžující. A tak jsem včera asi kolem půlnoci, když tu nikdo nebyl začla pomalu měnit 'design'. Jo, dělala jsem to asi do půl čtvrtý :D. No, nejsem nějakej profík, nemám to úplně vymakaný, je to jednoduchý a podle mě jsem zvolila příjemný barvy. Nemám ráda černý pozadí a světlý písmo, motá se mi z toho hlava a taky nemám ráda divoký pozadí, kde člověk musí luštit co autor píše. Neumím ve photoshopu nějaký super designy, tak jsem do záhlaví prostě prdla svou fotku a je mi jedno, že nikdo není zvědavej na můj ksicht. Mě se líbí a tenhle blog patří mě :). Menu je fakt easy a přehledný, dneska jsem ještě doplnila oblíbené odkazy, abych je měla při ruce a neunikl mi ani jeden článek. Pokud jsem na někoho zapoměla, tak ho doplním, je toho moc. A tak jsem to tu prostě změnila a hnedka mám k blogování jinačí přístup. Doufám, že i vám se to tu teďka líbí a teda slibuju, že to změním dřív než po půl roce jako minule.

Dneska jsem si řekla, že si půjdu něco koupit. Dostala jsem peníze a buď si je mám šetřit nebo utratit, je to moje věc, tak jsem říkala, že si koupím nejnutnější věci, jako jsou momentálně třeba džíny. S naivní představou o tom, že jsou ještě slevy jsem se vydala do města. Samozřejmě všude nápisy "Nová kolekce", všude svetry a kožíšky, kožený bundy a vepředu u východů krámů malý stojan se zbytkem věcí "Vše za 79,- nebo 129,-". Nikde se mi nic nelíbilo, navíc mě deprimuje, že přichází podzim a že je konec tílkům a šortkám. Oblékání v zimě je pro mě horor, musím mít moc vrstev a já moc vrstvit neumím a nesnáším být nabalená. Nejde podle mě ani moc popustit uzdu fantazii jako v létě, kdy jsou všude barvy a vzdušné látky a veselé nápisy a vlastně vám může být i jedno, co máte na sobě, neboť zima není a oblečení tedy slouží jen k tomu, abyste nebyli nazí.

No, sehnala jsem akorát takové obyčejné tričko za 70,- třeba k džínům (které nemám) a pak jsem koupila bráchovi k narozkám taky tričko, jen mě vykolejilo, že mě doma táta sjel, že je malý, že jsem místo L měla koupit XL. Ale snad mu bude. Dneska večer se tu staví táty přítelkyně s dcerou, která je zároveň mou skvělou kamarádkou a popřejem bráchovi k jeho včerejším narozeninám (14let, prcek). Akorát si dělám z bráchy srandu a nechávám ho hádat co dostane a on je z toho úplně v prdeli a furt se mě ptá na materiál, velikost a tak a je hrozně vtipný, jak prostě neví :D

Jo a včera jsem byla v kině na filmu "Šéfové na zabití" a prostě.. je to úplně nejlepší film :D, tak moc jsme se nasmály. Určitě na to běžte, a když to říkám já, věčnej filmovej kritik tak to už něco znamená :D. Je to taková odpočinková komedie, u který se nejde nesmát, pokud máte aspoň trochu smysl pro humor.

_______________________________________________________________

Faboy Slim - Right Here Right Now

_______________________________________________________________

Wanna blueberries?

Den čtyřicátý šestý.

15. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
V poslední době jsem nějaká přecitlivělá a nesnesu moc kritiku a když se tu na blogu objeví ne-moc-milý komentář, tak mě to vždycky nějak rozladí, přitom bych si měla zvykat. Pak vždycky o sobě začnu hrozně přemejšlet, jestli za něco vůbec stojím, pochybuju o svých názorech a vůbec. Prostě se musím naučit přijímat kritiku, ale zůstat svá.

Jinak.. je krásný pocit být pořádně doma a vyspat se do růžova bez bolestí zad. Sice mám rýmu jak prase, ale minulé dny za to stály a snad i ty následující budou fajn. Poslední čtvrtina prázdnin, to je šílený! Ještě si ten kousíček musíme užít. Dneska jsem se tedy docela poflakovala doma. S taťkou jsme koukali na filmy a pes za mnou pořád chodí, a není beze mě ani vteřinu - asi se mu po mě stýskalo, tak mě teď nechce pustit. To je roztomilý.

Plánuju tu změnit design a přemýšlím, co bych ještě mohla udělat, aby se toto místo stalo zajímavějším a živějším, ale nic mě nenapadá. To je asi poprvé, co se táži ostatních o pomoc.. ale tak udělám to. Nemáte někdo nápad či návrh co by se tu dalo vylepšit nebo tak? Nebo takhle - nemáte pocit, že je tu nuda? Jak říkám, začínám o sobě nějak pochybovat a tak nechci, aby vás to tu otrávilo. Opravdu jsem vděčná za stálé návštěvníky a chci si je udržet.

A víte co mě taky napadlo? My jsme to s kamarádkama dělaly dřív. Psaly jsme si navzájem články na blog. Třeba jednou za měsíc jako takové oživení. Nemuselo by to být špatné, ne? Kdyby měl někdo zájem :) mě by to bavilo, aspoň jednorázově.

No nic, tento článek je přednastavený, píšu ho v šest odpoledne, protože se chystám do kina :)
Fotky nebudou, protože nejdou vkládat, už mě to sere, protože prostě tohleto je i o fotkách, takže si asi budu hodně brzo stěžovat!

Tak jo, mějte se! A můžete se vyjádřit k minulému článku o alkoholu ,)

_______________________________________________________________

The Fugees - Ready or Not


_______________________________________________________________

Přítel alkohol.

15. srpna 2011 v 17:17 | LoveShy |  Když moc myslím
Tak bych se zase chtěla k něčemu vyjádřit. A není to žádné nové téma - alkohol.
První věc, kterou chci zmínit je, že jsem nikdy nebyla opilá natolik, že bych o sobě nevěděla a ráno si nic nepamatovala a bylo mi blbě.

Musím říct, že mi alkohol nevadí. Vadí mi cigarety (a samozřejmě drogy) ale alkohol ani ne. Asi proto, že pít je prostě přirozená činnost. Drogy bych nikdy ani nezkusila, cigára mi stačilo vyzkoušet a ne děkuji pěkně. Vůbec nic proti alkoholu nemám, ale nic se nemá přehánět. Jsou tu abstinenti, kteří by alkohol (už) nevzali do ruky a naopak jsou tu silní alkoholici, kteří alkohol z ruky nikdy nedají. Proč lidi pijou, co na tom mají?

Tuto otázku jsem si taky dlouhou dobu kladla. Každý si to asi musí zkusit, aby se dozvěděl odpověď. Nevadí mi se napít, když je nějaká dobrá akce, tak si s ostatníma dám. Mám ráda pivo, víno, klidně si dám panáka něčeho ne moc silnýho, ale vždycky si dám jen tak, abych měla dobrou náladu, ale stále o sobě věděla. Motá se mi hlava, možná i jazyk a nohy, ale pořád přemejšlím a jsem to já. Mám ráda takovou tu alkoholovou roztomilost, kdy člověk mele kraviny a všemu se směje. Jenže, proč si dávat víc? K čemu to potom je? Neberu odpověď "zahnání problémů" jako dostatečnou, protože sama vím, že problémy se tím nedají vyřešit. Ano, člověk ale aspoň na chvilku na všechno zapomene. Je to takový únik od všeho, škoda jen, že realita člověka stejně vždycky dožene. Je to vlastně každého věc, jen nemám ráda alkoholiky, co pijou pořád a nedokážou se vzdát té své denní dávky; nemám ráda mladé opilé lidi co se chodí ožírat a dělají z toho "styl"; nemám ráda opilé lidi co akorát smrdí, je jim zle a nevědí co dělají.

Táta mojí mámy (neříkám děda, protože jsem s ním neměla vztah) se upil k smrti. Měl cukrovku, ochrnovaly mu části těla, padaly mu samovolně zuby, měl takový ten přístroj (bypass se to myslím jmenuje), bydlel na ubytovně v jedné místnosti v cikánském městě a měl u sebe třeba jen deset korun v hotovosti. Mohl si za to sám - od máminejch deseti let pil a pil a úplně se tím izoloval od rodiny a přátel až zůstal sám. Úplně sám. Bez peněž a nemocný. Nebyl tak starý, bylo mu asi šedesát let. Ano bylo. V lednu zemřel. Máma ho navštěvovala, jako jedinná mu odpustila. A akorát plánovala, jak mu finančně pomůže a všechno, aby se trochu vzchopil, ale po Vánocích přišla k němu 'domů' a tam nikdo. Najednou jí volalo neznámé číslo, ať se dostaví do nemocnice. Tam jí dali pytlíček a v tom byly jeho hodinky a polorozpadlé brýle a do ruky jí dali boty. Když jsem se to dozvěděla, brečela jsem asi tři hodiny, i když jsem ho v životě viděla jen párkrát.

Alkohol z lidí dělá něco, co nejsou. Alkohol neomlouvá činy, které se staly během opilosti - u mě ne. Každý člověk by měl znát míru toho, co snese a měl by vědět, čeho je v alkoholovém opojení schopen. Napijte se, zažeňte žal, smutek nebo se prostě jen tak pobavte. Ale nenechte nikoho nebo sebe nechat spadnout do té fáze, kdy bez toho nemůžete být nebo fungovat. Ono je to asi předčasné říkat to tady ve většině mým vrstevníkům, ale pravdou je, že alkoholikem se člověk může stát už od mládí a pak se to s ním táhne nafurt. Když se s alkoholikem setkáte, asi vám bude ukradený, nebudete ho litovat, protože si za to může svým způsobem sám. I přesto, že ten člověk nebude chtít a bude zlý a agresivní, podejte pomocnou ruku. Ten člověk je vůči své vůli slabý, nedokáže si pomoct sám. A.. nikdo přece nechce zemřít opuštěný a bezmocný.

Den čtyřicátý pátý.

14. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Jsem úplně hrozně unavená a těším se na sprchu a na svou postýlku, ale jsem ráda, že jsem včera jela na tu "grilovačku". Dorazila jsem tam jako poslední (na hvězdy se musí čekat, že) a bylo tam opravdu moc lidí, asi patnáct a tak půlku jsem neznala. Opejkali se buřty a maso, jedlo se, pilo, asi žádná novinka. Každý se bavil s každým a byla sranda. Trochu jsme to přepískli s Cuba Libre, ale tak nějak to rozvádět nebudu :D. Pořád se smálo, chvilku brečelo, nestalo se nic špatnýho.. jen teda kamarádka to přehnala úplně hodně a nebylo jí moc fajn. Mohla jsem spát tam kde předešlou noc a nebo ve vedlejším domě u spolužáka, tak jsme šli pro změnu tam. Asi kolem půl čtvrtý jsme zalehly, tři holky na jeho pohodlným letišti, to byla paráda. Ráno jsme vstaly v půl osmý, nechápu. Povídaly jsme si a pak nám taťka spolužáka jel pro obrovskou snídani, takže jsme se tam měli výýborně. Vrátili jsme se na zahradu, kde se to všechno konalo a tam neskutečnej bordel. Vlastně po celým domě. Buřty byly ještě na ohni, oříšky někdo nasypal do kelímků, zbytky pití byly plný much, lahváče jsme hledali všude možně a na stůl někdo kečupem napsal nápis :D.

Dopoledne jsme pak ve třech jeli domů, smradlavý vyuzený od ohně a unavený. Ale i tak mám takový akce nejraději. Když jsme venku, s přáteli (někdy i cizími lidmi) a je sranda. Teďka jsem přes den doma, táta vyrazil s přítelkyní do Německa k jednomu obřímu jezeru, co je tu poblíž hranic a řve na mě do telefonu, ať mu to najdu na netu, že navigace nějak nefunguje. Na netu toho o tom nic není a on se rozeřve že JE, ať hledám. Fakt miluju tohleto. Pak mi to típne, a za pět minut volá znova, že se omlouvá ať to ještě zkusim :D.

Dneska jsem po obědě koukala na Čarodějky a ten díl byl o tom, že nějakej démon zabíjel lidi jejich vlastním strachem - on je jemu vystavil a oni to nepřežili, ten šok. Jedna holka se bála ohně, další zase zemětřesení.. a tak jsem se tak ptala sama sebe, co by mě 'zabilo', čeho se tolik bojím. A já vám ani nevím.. kdo chce, tak může napsat, co je jeho největší strach.

Mobilové fotky z dnešního rána. Mimochodem, přestávám mít nervy na to, vkládat sem fotky, protože to vkládání hrozně blbne. Vložím třeba jednu dvě fotky a ta třetí vůbec nejde, nenačítá se. Nevím jestli to máte taky, je to o nervy.