Den čtyřicátý. (Návrat do reality)

9. srpna 2011 v 22:03 | LoveShy |  Léto 2011 - každý den článek
Návrat do reality.

Co vás jako první napadne, při tomto slovním spojení? Pro mě realita znamená něco hrozného. Je moc pravdivá, moc upřímná, moc skutečná. A pro mě je také příliš nudná. Hodně lidí mi říká a já to sama o sobě vím, že jsem realitě často vzdálená. Nechávám se stahovat do imaginárních světů, kde je všechno podle mého. V té mé realitě je všechno fajn, nenudím se tam a jsem šťastná. Jsem tam tím, kým bych chtěla být.

Od reality se nechávám unášet samozřejmě na blogu, kde sděluju své osobní věci vám - cizím lidem a já sama se zabývám životy jiných. Strávím hodně času tím, abych napsala článek, abych si přečetla všechny články svých oblíbenců a okomentovala je, a místo toho bych vlastně mohla lítat někde venku s lidmi, co jsou pro mě dostupní, reální. Ale tady mi všichni rozumí, poradí a naopak.. takže mi mé vnitřní já říká, proč bych se měla vídat s lidmi "tam venku", kteří nevědí která bije. Člověk by měl vědět, kde je hranice kyber-života a života jako takového. Já se to snažím krotit, ale po tom co vždy strávím nějaký čas na blogu se mi těžko vrací mezi "živé". Mám pocit, že mezi lidi kolem sebe mnohdy nepatřím. Návrat do reality je těžký.

I prázdniny, které všichni momentálně máme mě odtrhly od reality. Dva měsíce žiju úplně jiný život narozdíl od zbytku roku, kdy je škola. Jsem navyklá na jiný řežim - chodit spát za svítání, vstávat po obědě.. Nikdo teď nemáme moc povinností, zlenivíme, flákáme se, užíváme si volna. Prostě děláme to, na co není po zbytek roku čas, ani počasí. A pak přijde září, bum, ze dne na den to všechno nastane, povinnosti, stres, málo času a člověk má pocit, že je toho na něj šíleně moc a že to nejde zvládnout. Tomu se říká šok. Návrat do reality je těžký.

Adalší příklad - když někoho známe hodně krátce, vidíme ho v jiném světle. Ať už v přátelství, nebo v lásce.. vlastně v čemkoli. Na člověku, kterého moc neznáme vidíme jen ty dobré vlastnosti, kterými nás 'okouzlí', máme pocit, že nemá chybičku a když jo, tak ji akceptujeme nebo přehlížíme. Nevím, zda se vám to také stává, ale já to mám skoro u každého. Když na mě udělá dobrý takový ten první dojem, tak si zprvu o člověku myslím samé dobré věci. A postupem času ho poznávám víc a víc, projevují se jeho slabiny a špatné stránky a mě pomalu mizí ty růžové brýle. Nejhorší je, že někdy ta fáze "okouzlení" trvá tak moc dlouho a člověk se mezitím spálí. A ta fáze "odhalení" je vlastně skoro vždy velké zklamání. Splaskne bublina, člověk padá přímo na zem. Návrat do reality je těžký.

A tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Pustím si film, seriál, čtu knížku, jsem na návštěvě u fajn lidí, jedu na dovolenou kde se mi líbí, školní výlet.. vlastně u mě se to dá aplikovat skoro na všechno. Jde o to, že cokoli/kdekoli se mi líbí, tak nechci, aby to skončilo. Všechno musí skončit, takže když se třeba do toho filmu moc vžiju, čeká mě návrat do reality, kde je to všechno jinak. Když přijedu do prázdného bytu ze školního výletu kde to bylo fajn a já zapoměla na vše kolem, taky je to takový svým způsobem návrat do reality. A já si hrozně pomalu zvykám na ty změny..

Hodně lidí se diví, že miluju noc a tmu. Podle mě je v noci všechno možné. Lidé spí, je ticho a klid, tma. A já můžu dělat co se mi zachce, mám tolik hodin pro sebe a pro své myšlení, svou fantazii. Nemusím už nic dělat. Stačí odpočívat, psát si nebo bavit se s lidmi, co mám ráda. V noci mám nejlepší náladu, napadají mě nejlepší nápady, ráda chodím v noci ven. Pro mě je to úleva po tom celém dni soustředění se a dělání něčeho. V neposlední řadě miluju spánek, takže to ponocování vždy utnu a ležím, sleduju světýlka na stropě a pomaloučku usínám. Snad pořád se mi zdají sny, ať už pěkné nebo ne, ale mám je ráda. Jsou výplodem mých myšlenek a vždy se v nich stane něco zajímavého, rozhodně zajímavějšího, než je má realita. A pak, ráno.. nejhorší část dne. Je světlo, mě se nechce vstávat, ale musím něco dělat a celý dlouhý den je přede mnou. Noc je v nedohlednu. Návrat do reality je těžký..



It is in you, to carry on
It is in you, to lay down fears that hold
It is in you, to find your way home

(It is up to you what it makes you feel.)
 


Komentáře

1 Láďa Láďa | Web | 9. srpna 2011 v 22:08 | Reagovat

Ahoj, píšeš moc hezky, napíšeš článek o mém blogu prosím?

2 Fáďos Fáďos | Web | 9. srpna 2011 v 22:20 | Reagovat

Deset hvězdiček z osmi..

3 Cobie Cobie | Web | 9. srpna 2011 v 22:28 | Reagovat

návrat do reality je naozaj ťažký. ale ak môže realita zničiť sen, prečo by sen nemohol zničiť realitu? :)
Inak dnes mi tu niečo chýba - určite na to prídeš, čo :)

4 Taychi Taychi | Web | 9. srpna 2011 v 22:44 | Reagovat

Návrat do reality? To je to, když mi na rameno zaklepe revizor :D
Jinak, moc hezká písnička :)

5 Kejtý Kejtý | Web | 10. srpna 2011 v 8:53 | Reagovat

Návrat do reality je pro mě pondělí ve školním roce. Písemka přede mnou položená a to jsem si řikala před pár minutama, že to zvládám. Realita je vše co se liší od naších snů a přání- většinou.
Ale ty to máš promsšlenějš napsaný. ;-)

6 Caty Caty | Web | 10. srpna 2011 v 9:31 | Reagovat

Krásně napsaný a souhlasim..

7 Marťula Marťula | Web | 10. srpna 2011 v 11:56 | Reagovat

To máme společné. Pro mě je návrat do reality taky těžký. Přesně jak píšeš - člověku se někde líbí a najednou musí zpátky domů (do reality, každodenního života) a vůbec se mu nechce.
Taky ráda žiju ve svém světě, kde je to přesně tak, jak to chci já. Jsem taková, že některé věci si odmítám připustit, ale pak přijde období, kdy se vrátím do reality a to je sakra kruté a nepříjemné.
Vlastně je mi na blogu taky nejlíp. Rozumí mi tu víc lidí, než ve skutečnosti a vím, že tu můžu napsat cokoliv.. :-)

8 Luczynka Luczynka | Web | 10. srpna 2011 v 16:34 | Reagovat

Proč mi ZASE přijde, jako bys mi mluvila z duše?
Mně taky strašnejch lidí říká, jak si žiju ve svým světě, a že nežiju realitou...Ale proč? Proč bych jí žila? Proč, když je mi bez reality líp?
Kvůli tomuhle mám ráda prázdniny... Dva měsíce, ale vlastně nejen ty letní, ale celkově všechny prázdniny, kdy se můžu potopit do vlastních myšlenek a nestresovat se nad ničím jiným. Kdy můžu přemýšlet o nemožném a v tu chvíli je mi tak dobře.
Kvůli realitě miluju knížky. I když je pravda, že já většinou čtu knížky takový, ve kterejch je ta realita ještě horší, než je "tady". Ale je to jinej svět, nežiju v tý realitě já.
A to samý s filmama. Mám ráda romantický  filmy, ve kterejch je všechno tak hrozně možný, ale přitom je to prostě nemožný. Víš co myslím, že jo? A i když vím, že já mám lásku, kterou jsem si vždycky přála, tak ty romantický filmy jsou jiný.
Btw: včera jsem to pod hodinama byla asiurčitě já:D Ale žádnej zevl, jen jsem čekala na muže, aby se mnou šel oběhnout Nisu:D

9 S. S. | E-mail | Web | 10. srpna 2011 v 17:48 | Reagovat

Když jsem četla ten odstaveček o tom, jak si člověk idealizuje nové věci a lidi, vzpomněla jsem si na jeden svůj oblíbený kousek delšího citátu: "Nechtěj poznat člověka, kterého obdivuješ, protože bys byla zklamaná."
Občas je to střetnutí snů a reality vážně tvrdý, takže jsem se po několika dost drsných zážitcích naučila, že je lepší neočekávat. Protože nejenom, že ty věci nakonec nedopadnou - oni dopadnou ještě mnohem hůř, než kdyby se jenom nestaly.
Ale realita zase tříbí lidský charaktery a vlastnosti. Protože jenom člověk, který všechny tyhle nárazy ustojí, je podle mě velká osobnost.
Ve svých fantazicích si dokáže žít každý, ale postavit se realitě čelem a nebát se, co přinese, dovedou jenom silný lidi.

10 Ches Ches | 10. srpna 2011 v 21:07 | Reagovat

Taky slýchám, že žiju úplně někde jinde, mimo realitu, ve svém světě. Je mi tam líp než tady na zemi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama