Září 2011

Článek co řekne vše.

27. září 2011 v 22:17 | LoveShy |  Povídání a novinky
Zas mám potřebu napsat. Dnešek byl poměrně fajn - ráno jsem na těláku kvůli přetrvávající nemoci necvičila, jen jsem seděla a pozorovala ostatní, to bylo zajímavé. Každej se chová hrozně zvláštně, když neví, že je pozorován. Poté jsme hromadně (asi deset lidí) zašli za němčinářkou, abysme nepsali test a ona to teda přesunula. Zbytek dne bolest hlavy, rychlo-učení se na test z češtiny, na který se nikdo ani nepodíval, psaní a kopírování taháků.. pohodička.

Po škole jsme byli ve městě, cestou začlo hřmět a najednou se spustil déšť a při tom svítilo sluníčko.. město mělo tak úžasnou atmosféru, jak se leskly silnice a na obloze se rýsovala duha. Vzduch se uvolnil, hrozně fajn to bylo. Courali jsme po krámech a pak asi dvě hodiny s jednou kamarádkou kecaly. A to bylo taky fajn, jsem ráda s lidmi o samotě. Jen mi vnukla brouka do hlavy.. I když, ani tak ne, spíš jsme tak debatovaly o blogování a vylejvání si srdce. Říkala mi, že ona je typ člověka, který je schopný si nechat všechno pro sebe a dobře udrží tajemství, umí se dobře přetvařovat, aby nikdo nepoznal, co se děje. Já to také umím, ale když mě něco tíží nebo naopak těší, tak to musím někomu sdělit - alespoň jednomu člověku. Když jsem s kamarádkou, tak si povídáme o čemkoli, řešíme možné a nemožné, ale nějak nedojde řada na pocity.

Nepovídáte si s kamarádem a nezačnete povídat, jak se doslova cítíte. Můžete povědět, jak se cítíte ohledně toho a toho konkrétního, ale nejde začít jen tak vykládat pocity, emoce. A má kamarádka se prý buď se vypíše deníku nebo si to nechá pro sebe.. ale já, nemůžu to někomu říct, protože to nejde a nechat pro sebe nebo napsat to do deníku, to mi nepomůže, jsem na to pořád sama. Musím někam jednou za čas ventilovat to, co ve mě je.. jinak bych se zcvokla. Konkrétní věci řeknu kamarádce a pomůže mi vědomí, že o tom někdo ví a pocity píšu sem, protože mi to dává pocit toho, že o tom taky někdo ví, ale zároveň mě pochopí. Alespoň jeden člověk z těch co sem chodí mě pochopí vždycky, nemusí mě znát, ale třeba se v té jedné konkrétní situaci najde. Mám třeba pocity prázdnoty.. někdo jiný taky a už v tom jsme dva. I tenhle pocit pomáhá..

K debatě o tomto jsme se dostaly kvůli tomu, že mi říkala, že by nedovedla napsat na internet tolik, co já. Ale to už si myslím záleží na člověku.. Nemyslím si, že sem píšu všechno. Vlastně hlavně ty pocity (běžné věci jako co se kdy jak stalo taky, ale to není nějaká soukromá věc). Člověk by si vždycky něco měl nechat pro sebe, což dělám, ale dusit v sobě vše nejde. A myslím si, že já vím, kde je míra toho, kdy přestat kecat. Nikomu svým svěřováním se neubližuju a nezatěžuju ho, možná si to tu může přečíst hodně známých, ale já na druhou stranu budu jedině ráda, že se o mě lidé víc dozví. Píšu hrozně ráda a myslím si, že i poměrně dobře, umím písmenky vyjádřit to, co slovy mnohdy nesvedu. Možná občas napíšu dost osobní věci (ale to je relativní pojem - kam až sahá hranice toho, co je až příliš osobní? Pro někoho je osobní psát o tom, co dělal o víkendu, pro někoho je osobní psát o svých problémech, o rodině a pro mě je třeba příliš osobní psát sem.. ani nevím). Asi nejosobnější články jsem tu napsala o rodině, o rozvodu rodičů (nejvíce ohlasů má asi tento). Mě to nevadí, sice dávám možnost hodně lidem do sebe vidět, ale v reálu mi to nějak život nezměnilo. Nikdo mě nezná líp, nikoho jsem neztratila, nikdo se mi neposmívá. Blog mi pomáhá, našla jsem si nové přátele a když nějak výrazně nezasahuje do reality.. nevidím problém. Tak jsem to jen kamarádce osvětlila, aby mě pochopila a vzájemně jsme se pochopily :). Hrozně bych chtěla mít tuhle její vlastnost - nechávat si věci pro sebe (občas mě fakt úplně svědí jazyk, jak se potřebuju vypovídat). Ale na druhou stranu.. už tak jsem velkej introvert, možná můžu být ráda za svou ukecanost.

Tenhleten článek jsem začla psát ale z úplně jinýho důvodu, můj velkej problém je, že se neumím držet jednoho tématu. Včera jsem psala, že jsem smutná, protože je naše sousedka v nemocnici s rakovinou, což jsem se i včera dozvěděla. A víte, dneska zemřela. Nevím proč, ale tušila jsem to, ještě předtím, než mi to taťka oznámil. Nepřekvapilo mě to, jen jsem ucukla, když se to vyslovilo nahlas. Jak už jsem řekla včera - tohle člověk nezmění, ale pokaždé ho to dostane. Tatík si o tom chtěl očividně povídat - délka života, smysl bytí.. ale já mu řekla, že to řešit nechci, sama mám hlavu jak balon. Je to divný.. koukat na její dveře a vědět, že už nikdy neuslyším její hlas, chrastění klíčů. Nikdy nám nedonese ranní noviny, švestky ze zahrádky, borůvky co nasbírala navíc, neuvidím ji stát na balkoně sledujíc město.. A mrzí mě, že má poslední vzpomínka na ní je, jak šla nedávno po louce se psem, celá pohublá a strhaná. Už mi ale není smutno jako včera. Trochu jsem si u smutné písničky pobrečela, ale jsem na jednu stranu ráda, že je jí lépe. Její život nebyl nejlepší. Jako mladá se rozvedla, muži ji akorát zklamali a čtyřicet let žila sama, z toho dvacet let s tatínkem, který ji také nedávno zemřel. Byla sama a teď do toho nemocná. Je jí lépe.

Úplně bych zapoměla na jednu věc, na kterou se mě pořád někdo ptá a když už píšu ten článek, tak se zmínim i o tom. Zajímá někoho, jak vznikla má přezdívka? Není to dlouhá story. Jednoho dne jsem toho měla na starém blogu dost, založila jsem si tento. Vždycky jsem vystupovala pod svou stálou přezdívkou a teď už jsem nemohla. V tu dobu bylo blogování hroznej trend, to tu byla samá "Neviditelná." nebo "Nevyzpytatelná.", všichni jsme měli SBéčka, stejný design, pixelky, kusovky.. oh bože. A já chtěla být jiná. A v tu dobu se mi hrozně páčila jedna písnička. A vlastně doteďka se mi líbí, mám na ní fajn vzpomínky - začátky tohoto blogu. Byla to tahle písnička - Love shy - Platnum. Bystřejším už asi dojde, kam tím mířím. Prostě jsem vykradla název písničky, vůbec nejsem originální. Časem mi dochází, že je to pěkně hloupá přezdívka, nemám ráda slovo love, nejsem 'in love' a nikdy jsem nebyla, ale za 1) měnit přezdívku nebudu, když mě tak všichni znaj a už jsem to já a za 2) zjistila jsem, že Love Shy je dokonce pojem. Je tomu věnována celá webová stránka, kde se zmiňují o 'Love Shy' jako přehanané stydlivosti ohledně lásky. Love - láska, shy - stydět se. Nemůžu říct, že by to bylo přesně to, co mě definuje ze všeho nejvíc. Nejsem nemocná. Ale kousek mého já přeci jen chce love a kousek je tak trochu docela shy.. A v závěru se mi to líbí. Jsem LoveShy, ať si kdo myslí, co chce.

Tak, nějak mě ty články zas v poslední době bavěj! Tlačítko Bold na ztučňování dostává zabrat, ale věřím, že vy mou snahu o estetiku oceníte :D. Zítra je svátek! Juchů. Měla jsem fotit člověka, těšila se, nevyšlo to. Ale i tak někam s foťákem vyrazím. Vy si ten den užijte :).

Kdyby někdo měl potřebu mi napsat komentář, a neví, co napsat.. můžete se vyjádřit k tomu, jak se staví k upřímnosti na internetu, nebo konkrétně jak se dívá na mou upřímnost? Zdá se vám to příliš nebo v pohodě? Jste i vy tak upřímní, nebojíte se ukázat? Ukazujete ještě víc ze svého života, duše? :)

A má vzácná myšlenka na závěr: Opak od lásky není nenávist, jak se všichni domnívají, ale lhostejnost. Když vás člověk nenávidí, stále se o vás jistým způsobem zajímá, ale není nic horšího, než když jste někomu lhostejní - už vás vyřadil ze svého života a víc vás nepotřebuje.


My heart feels like a circus.

26. září 2011 v 20:48 | LoveShy |  Povídání a novinky

(fakt si tu písničku pusťte)

Dobrý večer, vlastně jsem dneska vůbec psát neplánovala..

Jenže. Nevím, komu bych to řekla.. nenapadá mě osoba, který bych teďka mohla všechno říct. A možná je to dobře, měla bych si občas nechávat některé věci pro sebe. A tak, namísto toho, abych si napsala své pocity do papírového deníčku, píšu sem. Ale k věci.. Ode mě to teď vyzní divně, moc často takové věty neříkám, ale.. je mi smutno. A ne, není mi smutno po někom, po něčem (to jenom trošku).. mám takový divný pocit - prázdno, který nedovedu vysvětlit. No, ale samozřejmě, za každým špatným pocitem se vždycky skrývá nějaká zrada. Moje smutno pramení z více událostí..

Hlavní věcí je to, že jsem se dozvěděla, že naše sousedka bydlící naproti má rakovinu. V posledních dnech vypadala hodně nemocná a z čistajasna zmizela.. no, je prý v nemocnici. Ona! Vitální sedmdesátnice ač kuřačka a alkoholička, tak veselá ženská, běhající pořád někde venku. A teď rakovina. Znám jí od narození a teď tu není, její pes je doma sám, sem tam za ním zajdou příbuzní. Třeba už jí nikdy neuvidím.. Tohle člověk neovlivní, ale je mi smutno. Protože to je smutný.

Pořád jen přemýšlím, mělo by se to zakázat, strašně mi to ubližuje.
Pořád vzpomínám, pořád se vracím zpět, k chybám, k rozhodnutím.
Přemýšlím, zda to, co jsem kdy udělala, bylo správné, jestli jsem něco nemohla udělat lépe. Mohla.

Je mi smutno.. kvůli těm, co momentálně nepřemýšlí jen nad pomíjivýma věcma jako je třeba nedostatek oblečení, blbý vlasy nebo kluci ale nad důležitějšíma věcma (ano, je důležité mít co na sebe, hezky vypadat a mít fajn kluka, ale chápete, že svět na tom nestojí). Já nad takovýma povrchníma věcma chci přemýšlet, protože se nemůžu zatěžovat věcma, co nezměním, ale občas mi myšlenky sjedou k tomu, jak povrchně se chovám vůči těm, co bojují o život. Ne není to povrchní, nemůžu myslet furt na ostatní, ale i tak mám pocit viny.

Kdybych se aspoň mohla hloupě ze všeho vybrečet, nějak ze sebe dostat všechno, co mě tíží, vyndat to ze sebe a zahodit někam daleko. Jenže ani ta hloupá slza mi neukápne, jak je rok dlouhej, a když se mám vypovídat, sama nevím, co bych řekla. Umím jen tupě čumět do prázdna, nemrkat a vyčítat si každé špatné slovo, co jsem kdy řekla.. Chápete to někdo?

PS. Když si to po sobě zpětně čtu.. neznat se tak dobře, tak si myslím, že jsem pěknej psychopat. Tak si to o mě prosím nemyslete. Snad jím ještě nejsem.


A teda chtěla jsem říct, že mě Gabriella zmínila u sebe na blogu v článku jako jeden z jejích oblíbených blogů, což mě potěšilo už když mi psala na mejl a teďka v tom článku to vypadá ještě líp.

Koukám, že je velice zajímavé téma týdne - společnost. No jéje, k tomu se ráda vyjádřím, asi to bude trochu delší, no uvidíme, musím si utřídit myšlenky. A snad konečně vyjde focení člověka, takže do konce týdne snad budou fotky.

Better days.

24. září 2011 v 23:41 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Minule jsem psala, že je všechno pěkně na prd.. Asi jsem prostě a jednoduše zas potřebovala něco, co mi kompletně změní náladu. Když jsme se v týdnu s holkama bavily o tom, že tento víkend nic nepodniknem, protože se to nehodí, byla jsem z toho zklamaná, neboť jsem se fakt těšila. A tak jsem začla narychlo shánět lidi, nenapadal mě nikdo, s kým by se mi chtělo vyrazit. Všichni už maj ty svý partičky, do kterých se moc nehrnu.. a abych to zkrátila, napsala jsem Lucce, kterou znám pár měsíců z blogu, kde jsme na sebe úplnou náhodou narazily a zjistily, že jsme obě z Liberce a že Lucka teď v září nastoupila na samou školu jako já, sem tam se ve městě mineme a hlavní věcí je to, že si rozumíme, nějakou záhadou skoro ve všem. Ještě jsme se pořádně nebavily, jen nějaké to "Ahoj" na školní chodbě, ale i tak jsem jí napsala, jestli nechce někam zajít a ona mi napsala, že by moc ráda, že taky nemá s kým jít. Přes počáteční obavy (jaké má asi každý před setkáním s člověkem, kterého nezná) z toho, že se stane nějaký trapas, že si nebudem mít co říct, nebo tak nějak.. se to povedlo.

Sešly jsme se v půl desáté a šly do jednoho libereckého klubu, kde se jednou za měsíc koná Rock'n'roll party, kde jsou snad všichni. Pily jsme pivo, seděly jsme většinu času na místě, kde to ještě tak neřvalo a povídaly si. I tak dneska nemůžu mluvit, mám citlivý hlasivky. Čas utíkal hrozně rychle, Lucka už pomalu musela jít, ale nechtělo se jí, a tak si troufla lhát mamce a jela autobusem o půl hodiny dýl než měla - aspoň něco. Po pár pivech byla sranda, bavily jsme se tam s pár lidma, furt lítaly na záchody.. :D. No, obě jsme se shodly, že první setkání nemohlo dopadnout lépe :). A jak ona sama psala v článku - víc takových večerů, stokrát lepší než sedět na fejsbůku. Říkaly jsme, že snad napíšem blogu.cz děkovnej dopis :D, že jsme měly možnost potkat skvělýho člověka, na kterýho bysme v reálu sotva narazili..

Když Lucka odešla, zůstala jsem tam sama.. a po chvilce mě přepadla panika, co tam budu jako dělat. Nejdřív jsem si chtěla vyřídit jednu záležitost s jedním člověkem, ale nemohla jsem ho najít.. pak se našel, ale byl dost mimo a odmítal se se mnou bavit. Neřešila jsem to, protože pod vlivem se nic řešit nedá. Sem tam jsem narazila na někoho známýho, sem tam jsem si povídala úplně s někým, koho neznám, ale i to byla sranda. Za jiných okolností by se tam nikdo z nás nechoval tak přátelsky, proto mě to tak baví. Občas ke mě někdo přišel a "Nikyyyy!!!" a začal mě objímat a opusinkovávat, sama jsem se divila, kolik lidí mě zná, za střízliva se nebavíme. Pak jsem narazila na kamaráda, byl takovej přiopitě hodně přátelskej, tak jsem tam byla s nim, povídali jsme si a přemejšleli, co dělat dál.

Když jsem ve dvě zjistila, že mi všechno, co mě mohlo odvízt domů, ujelo, začla jsem bejt flegmatická, upíjela jsem kamarádům piva, ač jsem věděla, že bych už pít neměla. Nevím v kolik, ale nějak jsme se sebrali (čtyři kluci a já) a šli jsme směr centrum Liberce. Pořád jsem nevěděla, jak se dostanu domů, tágem za kilo jsem to ale neplánovala. Došli jsme k nejznámější diskotéce v Liberci, dva kluci odešli a já tam se dvouma zůstala. Nakonec i ten jeden odešel a já zůstala sama s tím kamarádem, kterej chtěl jít dovnitř.. Nakonec jsme nikam nešli a asi po čtvrt hodině jsme šli domů.. Pěšky. Přemlouval mě, ať jdu k nim, ale jelikož on bydlí tak pětkrát dál než já, tak by to nebylo ani výhodný. Šla jsem domů sama, byla jsem posraná, protože jsem za sebou furt slyšela kroky, bylo mi blbě a zima a šla jsem dobrejch 25 minut svižným krokem.. hezky to ze mě vyprchalo. Ve čtyři jsem strčila klíč do dveří, spala jsem asi od půl pátý (svou půlhodinku v koupelně si nikdy neodpustím, péče o pleť je péče o pleť, já si i při konci světa pleť přejedu tonikem) do osmi. Taťkovi jsem řekla verzi s tím, že jsem přišla v půl třetí.. on mi žádný limity jako nestanovuje, ale čtyři hodiny jsou dost..

Dneska byl odpočinkový den, byli jsme na obědě v restauraci, kde jsem se na letáčku dočetla, že množství piva, co jsem vypila ze mě vyprchá až za 19 hodin, což jsem myslela, že je rychlejší. V krámě jsem si pak koupila hruškovej džus a pět druhů sýrů a za hlasité hudby v autě a ve slunečním svitu jsme vyrazili na chalupu za Liberec. Četla jsem si "Mojí psychologii" a strašně mě to chytlo, smažila jsem se na sluníčko, který má ještě sílu a hrála si s tety psem. A hodně jsem fotila, ale nic extra kreativního mě nenapadlo. V babičky pokoji jsem se hrabala ve skříních, zkoušela jsem si starý čepice a oblečení a nakonec našla knížku - svazek nějakých týdenních novin s názvem Letem světem z roku (a teď se podržte) 1932 až nevim kolik.. Jsou tam krásný fotky mladých elegantních dam, na každé stránce je reklama na výrobky, které existují dodnes. I když je to z mezi-válečného období, v oblasti kultury a módy je to opavdu rozmanité. Staršně mě to bavilo prohlížet, myšlení lidi dříve bylo úplně jiné. Všechno bylo méně vulgární, ženy byly vážená stvoření a muži čestní gentlemani. Vše mělo řád a svou formu, každý věděl, kde je jeho místo. Abych o tom nekecala moc dlouho.. jsem holt fascinovaná jinými dobami. Takže chalupa fajn, cestou domů jsme se stavili na kebab, ale trvalo jim hrozně dlouho, než vyřídili všechny objednávky a než se na nás dostalo, došlo maso.. Čekali jsme hodinu a půl, ale stálo to za to. Zejtra jdu účelně utratit 500,-.. a to za KNÍŽKY do ŠKOLY, pche.

"Jeho život v jedný póze, ve vzájemný symbióze. Doma sedí nebo leží, není společenskej typ..

..ani ona už není modelka a dokonalá prdelka, je to spíš pěkná hysterka..

..Ať žije láska, když se žena zblázní, sbalí si saky, paky aby mohla říct: Ať žije svoboda! A odjede do lázní, vždyť už se s ním nedá (vždyť už se s ním nedá) ž-i-i-i-i-í-í-í-t. Úúú.."



A fotky..

Spát a nic jinýho.

21. září 2011 v 20:30 | LoveShy |  Povídání a novinky
Ahoj!

Víte, vlastně se u mě den po dni nic nemění. Snažím se nespadnout do stereotypu, a docela se mi to daří, každý den se docela něco děje. Škola není tak zlá, rozvrh máme vlastně úplně fajn a dá se to tam vydržet. S kamarádkou jsme se shodly, že nás v poslední době jen hodně lidí vytáčí. Nevím jak ona, ale mě prostě z ničeho nic začne vytáčet člověk, který mi jindy nevadí, ale teď.. za každou věc, co udělá bych ho praštila. Hodně lidí takovýhle změny nálad svádí na 'dívčí problémy jednou do měsíce', avšak já se obávám, že jsem náladová nafurt. Ale občas (často) se hodím do flegmatického módu, nevnímám nikoho kolem a tím se sama nenervuju a ostatním nekazím den svými sarkastickými poznámkami.

Věc číslo jedna, co mě momentálně trápí je má pleť (a trochu i vlasy, které se rozhodly dělat si co chtěj). Zhoršila se mi pleť, čelo mám kropenatý pupínkatý, nos samou tečku a kolem pusy mám vidět jizvičky. Víte, občas stojím u zrcadla a hrozně se rozbrečím, protože mě to hrozně štve, dala bych cokoliv na světě za jen trochu lepší pleť.. no, s takovou tou hlaďounkou kůží bez jedinné chybičky jsem se už dávno rozloučila. Dělám co se má.. čistím, dávám si masky, peelingy, chodila jsem na kosmetiku, na kožní.. používám co mám, ale mý tělo si dělá co chce. A když se to teď zase po létě horší, sráží mi to sebevědomí. Pleť je mým největším komplexem.. chci někdy přijít k zrcadlu a nelesknout se nebo naopak se neloupat jak had. Připadám si strašně ošklivě a chci si jednou připadat aspoň trochu hezká. Opravdu, dala bych za to cokoliv, nedokonalé tělo skryjete, ale s obličejem vyjít musíte. (Možná se mě budete chtít snažit ujistit, že se to zlepší.. ale já vím, že s tím bojuju už čtvrtým rokem a i kdybych tenhle boj vyhrála, jizvy zůstanou a mastná pleť se nezmění).

Ještě jsem se chtěla vyjádřit k uplynulému víkendu. Nebo vlastně ani tolik ne, jen chci říct, že to byl nejhorší víkend za pěkně dlouhou dobu. Je úplně jedno, proč.. stalo se víc věcí a najednou je z toho blbá nálada, která jen tak nezmizí. Byli jsme s partou kamarádů v jednom klubu a já úplně ztratila chuť se bavit. Nikoho to nezajímalo a i kdyby tak proč jim to mou náladou kazit.. tak jsem sama chodila venku, jenže to jsem neměla, páč bylo asi mínus sto celsia a já pekelně nastydla. Takže jsem celej víkend proležela, ve stále blbém rozpoložení a ani mi ta nemoc za ten pátek nestála, když jsem si to vůbec neužila.

Jsem taková furt hrozně mimo, prý jako tělo bez duše.. Celá napuchlá, s odřeným nosem, hučí mi v hlavě a do toho všechno všecičko. Často si připadám jak vzduch, snažím se být dobrým člověkem tak moc, ale asi nemůžu vždy očekávat zpětnou vazbu od ostatních. Ale proč? Mrzí mě tolik věcí co se děje, ale není v mé moci je změnit. Jsem tak zklamaná, cítím se sama proti všem. A nikdo mě nemusí uklidňovat, že bude líp. Možná bude, možná ne. Možná je můj úděl smířit se s věcma kolem, protože nejdou změnit. Nikomu svý pocity necpu, nikomu necpu, co mě trápí a štve, protože mě unavuje poslouchat lidi, co třeba nadávaj na rodiče, přitom by měli bejt rádi, že nějaký maj. Jo, flegmatickej mód, a je mi fajn. Blog mi v tomhle ohledu chybí, mám za ten týden neaktivity tolik co říct. Hodně teďka píšu básničky, tam se jde nenápadně vypsat (viz předevčírem). A hele, až teď jsem si všimla, že se brzo stmívá, jsem za podzim docela ráda.. Odpoledne doma v peřinách, u filmů s čajem (dobře, to dělám jen teďka, že jsem nemocná, pak zas budu furt někde lítat, ale užívám si to).

Štve mě, že je má nálada taková, že nejsem ten magor s úsměvem na tváři, jak se tu často prezentuju, protože tak je mi fajn. Mám ráda období, kdy mě nic nebolí, kdy mám čistou hlavu a se všema vztahy urovnaný. Teď jsem zranitelná, bez úsměvu. V pátek jsme měly s holkama v plánu jít pít. No jo, proč to nepřiznat. Jenže prostě to nejde, jedna kamarádka pít nechce a my zbylé dvě jsme nemocný a pít bez ní by bylo blbý. A další taková akce bude až za měsíc, a to bude jedna z kamarádek na operaci. Tenhle pátek měl bejt legendární, je 23. (kdo neví tak je to magický číslo) a já se na to těšila už asi dva tejdny.. A víte co? Proč se tím stresovat, nadávat na podělanej osud, litovat minulýho pátku? Proč? Proč.. když to stejně nikdo a nic nezmění.. :)


Šššš.

19. září 2011 v 20:49 | LoveShy |  Když moc myslím
"Ticho láká němý chlad, posílá ho do nálad, do slov "vážně tě mám ráda" a možná i dál.."
(kdysi-má-hodně-oblíbená-píseň-by-Ewička)

Tichá rána, tiché noci,
tichá Země, tichý klid,
ticho nás má ve své moci,
tichý měsíc, tichý slunce svit.

Šepot hlasu, šelest listí,
i když člověk nedýchá,
jemné zvuky se vždy zjistí,
jsou-li proneseny do ticha.

Ticho pozná, kdo má uši
i ten, kdo neslyší nic,
málokdo však z lidí tuší,
že za tichem stojí víc.

Ticho v hlavě, ticho v duši,
tichý život, tichý svět,
ticho v přemýšlení ruší,
ticho nelze vrátit zpět.

Stejně jako noc a den,
stejně jako zem a nebe,
nebo jak vědomí a sen,
ticho patří k poznání sebe.

V tichu slyšíš hodiny tikat,
v tichu sebe pochopíš,
v tichu slyšíš srdce tvé říkat,
co se při hluku nedovíš.


(silence is sexy, so sexy)

Peníze jsou pro chudý.

12. září 2011 v 20:48 | LoveShy |  Povídání a novinky
Ahoj! Měla jsem úplně fajn víkend, vlastně i pátek. Ten jsem strávila s kamarádkou Luckou různým "cestováním" po Liberci, a v sobotu jsme jeli na libereckou pouť, co tu byla o víkendu. Nebylo to tam nejdřív zas tak zábavný, všude samý lidi co jen chlastali a cpali se klobásama, ale my si to užili po svým. Kamarádka nedopatřením získala zadarmo lístky na lochnesku a později ještě jednou - jakou člověk může mít radost, když ušetří třicet korun. Nejdřív se jen prodavače na něco zeptala a on to blbě pochopil a tak nám dal zadarmo jízdu a podruhý nás opilý kamarádi poprosili, abysme jim taky zajistili jízdu zadarmo a ono to vyšlo. Později už tam byla zima, tak jsme šli ještě na labutě a asi kolem půlnoci domů. V neděli jsem byla nakupovat a mám hlubokou depresi z toho, že je všechno tak drahý a já chci tolik věcí, ale nechci taťku obírat o peníze a brigádu nemůžu sehnat.

Foťák jsem v ruce nedržela asi týden, mrzí mě to, ale nemám čas a chuť vymejšlet co bych fotila a nemá cenu plnit disk kravinama. Už chci zas fotit nějakýho člověka. A dneska se nechci ani tolik rozepisovat, protože jsem se slečnám rozepsala do dopisů (včera jsem zas udělala český poště mega kšeft, o víkendu mě chytl psací amok a já napsala asi šest dopisů za sebou) a moc mi to pomohlo. Snad vám brzo dojdou :).

A tímto bych chtěla říct jistému klukovi, který mi anonymně psal k jednomu článku, že se mi klidně můůže ozvat, protože je z vedlejší školy (průmka) kam chodím na obědy a já bych ho klidně poznala, jen nevím, jak ho objevit a je mi nepříjemné (spíš ie to i zvláštní) jít do školy plné kluků, když nevím, který z nich je právě on (a kouká na mě). Hehe, jen to zkoušim :)

Přemýšlela jsem, o čem bych mohla napsat aby jste měli o čem číst a přemýšlet a napadlo mě napsat o věcech, bez kterých nemůžu žít. Bez čeho vlastně nemůžu žít? Přemýšlela jsem nad tím sakra dlouho.
  • Jako první věc, bych napsala rodinu. Jenže je fakt, že když od nás odešla máma, neměla jsem na vybranou a doteďka musím žít bez ní a upřímně řečeno JE TO MOŽNÉ. Smutná pravda, že vlastně můžu (/musím) žít bez svý vlastní mámy. Ale rodina patří mezi to nejdůležitější. Taťka a brácha (a pes!) jsou prostě moje nejbližší rodina a sice jich mám víc než často plný zuby, ale co bych bez nich dělala. Mám to štěstí, že JIM věřit můžu. Pak tam můžu počítat široký příbuzenstvo, který mám ráda, ale vídám jen jednou za čas.. asi ještě babičku bych zmínila, dělá pro mě hodně.
  • Pokračujíc s klišé frázemi, zmíním přátele. Ne takový ty rádoby, ale ty opravdový. Jasně, to sou kecy že jo, nevěř nikomu. Ale přeci jen se pár lidí, kterým věřím, najde, vyhledávám jejich společnost, je mi s nima dobře a můžu jim říct cokoliv. A to je pro mě k nezaplacení - někdo, kdo mě pochopí, nebo se alespoň pokusí a má zájem.
  • Nebudu říkat, že nemůžu žít bez hudby, protože to jsou kecy. Proč by člověk nemohl žít bez hudby? Ano, hudba je pro mě důležitá a doprovází mě každým dnem a mnoha okamžiky, ale bez ní by se v klídku žít dalo. Mnohem důležitější je třeba zdraví, jenže bez toho naopak nemůže logicky žít nikdo, takže to taky psát nebudu. Penízky jsou fajn, potřebuju je, ale taky nemá cenu se zmiňovat. Napadaj mě další věci.. například moderní technologie, zábava.. je toho moc a bez mnoha věcí co mě napadaj by se mi žilo hůř (neno možná lépe?), ale šlo by to. Nezmínila jsem lásku, protože jsem ji jako takovou nepoznala a tak nemůžu říct, zda bez ní žít můžu nebo ne. Ale je jasné, že každý potřebuje být milován..
  • Když nebudu brát v potaz rodinu nebo přátele, které jsem zmínila jako dvě hlavní věci, co potřebuju, vezmu to obecně a zeširoka. Rozhodla jsem se, že nejvíc k životu potřebuju jistoty. Právěže v životě není nikdy nic jisté, tak mě ty jistoty uklidňují a já se cítím lípe. Potřebuju jistotu, že se mám kam vrátit, že mám domov. Jistotu, že když mi bude hrozně, vím kdo mi pomůže. Jistotu, že mi vůbec někdo pomůže. Jistotu, že nebudu sama. Jistotu, že mě má někdo rád. Když jsem si alespoň v nějaké věci jistá, aspoň to mě drží a dává mi to důvod žít.

Akorát jsem si prohlížela starý fotky v počítači, protože tu sice pořád brečím, jak nefotim, ale na těch 50GB fotek v počítači nějak zapomínám :). Tak mě napadlo sem něco hodit, docela se směju, před dvěma lety jsem byla strašně ošklivá. Byly to takový doby, kdy jsem fotila starožitným digitálem a připadala jsem si strašně dobrá fotografka (ale takhle začíná asi každej, koho focení později chytne ve velkým). Ale dneska už mám nějakou prácičku, tak si to nechám na jindy, dneska bez fotky.

Zatím mi můžete říct, jak se máte, jak to jde ve škole (nebo v práci?), co je nového, dobrý i blbý zprávy.. a hlavně mi napište, co je pro vás nejdůležitější, bez čeho nemůžete žít! :)

Titulek článku ale opravdu nesmí být prázdný!

7. září 2011 v 21:14 | LoveShy |  Povídání a novinky
kdybychom občas neudělali co se nesmí, tak si v životě neužijem žádnou srandu.
(největší moje/životní pravda)

Víte, nemám ráda lidský stěžování. Já vím o tom, že si stěžuju pořád ve stylu "Aachjo, to je zas počasí", "To je nuda, mě to tady nebaví", "Fuj to mi nechutná".. a tak podobně, ale nemám ráda takovýto vážný stěžování. O tom, jak je všechno na hovno, jak je život krutej. Každý z nás by si našel důvod k tomu si postěžovat, ale popravdě znám asi jen tři lidi, kteří k tomu mají vážný důvod a pradoxně to nedělají. Vždycky může být hůř a tak si prostě nerada stěžuju a nemám to ráda. Ale víte co, nemůžu pořád v sobě všechno dusit, takže si postěžuju tady, pokud dovolíte. Co mě štve?

  • Škola. Dobře, prostě si musíme zvyknout, ale nebaví mě to tam. Učení je hrozný. Každá hodina se vleče, přestávky utíkají rychlostí blesku, já si nestihnu s nikým popovídat, jdu akorát na záchod pak se zakousnu do ovoce.. a zas zvoní. Nějak se ani nebavíme, pokud samozřejmě za dotyčným nepřijdu já. Takže často sama chodím na chodbu a píšu si deník. Zjistila jsem, že nejsem schopná udržet pozornost, v hlavě utíkám pryč a absolutně neposlouchám výklad. Neumím se soustředit, musím pořád něco dělat s rukama, hrát si s něčím, stříhat, psát, kreslit.. cokoliv. Navíc jsem počítala s tím, že budem chodit jako minulý rok pohromadě na obědy, ale z pětičlenné skupinky se nás stalo asi patnáct, nikdo na sebe nečeká a už vůbec nejsme spolu jako to bývalo, každý se pořád někam žene. Nemůžu nikomu nic vyčítat, jen mě to opravdu moc mrzí..
  • Po škole jedu přirozeně domů. Doma to mám hrozně ráda, ale musím říct, že teď je to tu k nevydržení. Nikdo mě tu nějak netýrá, vlastně se ani tolik nehádáme, ale nebaví mě to tu. Přijdu ze školy a jsem sama, je ticho, což mi jindy vyhovuje, ale teď přemýšlím a je to až moc. Nemám co dělat, tak dělám všechno možný, abych zaměstnala hlavu a ruce a nemyslela. Tudíž se teď často zdržuju ve městě, jsem schopná tam být i sama.
  • Víte co je mou slabinou? Zakázané věci. To, co se nesmí mě láká nejvíc. Ne nadarmo se říká to o tom zakázaném ovoci, je mnohem lákavější prahnout po něčem, o čem nevíme jestli získáme nebo jaké budou důsledky toho, když to mít budeme. Baví mě dělat to, co se nemá, chtít to, co bych neměla, je to adrenalin. Dostupné věci mě nudí, až když o ně přijdu, tak zjišťuju, jak moc je chci. Problémem teďka je, když se ta touha po něčem zakázaném přemění v manii, i když vím, že to nikdy mít nebudu. Podle mého je to jeden z nejhorších pocitů..
  • Se začátkem školního roku se nahromadil stres a já, jakožto psychicky labilní člověk blbě reaguju na změny. Jsem na tohle citlivá a nevím jak ovlivnit dávky stresu, tudíž se opět po dvou měsících ozvaly zdravotní potíže. No ne že bych byla o prázdninách úplně 'v poho', ale bylo mi líp. Ale teď nevím co to se mnou je.. Od víkendu se necítím ve své kůži (dobře, byla jsem pít, ale druhý den mi nic nebylo, až obden, což spíš připisuju změně počasí), celou neděli jsem proležela s obrovskou bolestí hlavy a křečema v žaludku a od té doby toho moc nejím, protože nemám nejmenší chuť, pořád mě bolí břicho a necítím se dobře. Vím, že nemocná nejsem, prostě je to vším kolem mě. Prosím, ať je mi líp..

Je sedmého září a já se tady 'hroutím' jak kdybych měla za sebou celej rok dřiny, přitom se teprv rozjíždíme. Faktem je, že opravdu nevím, co chci. Nechci zpátky prázdniny, protože vím, že už mě nebavily. Když jsem ve škole, chci domů.. když jsem doma, chci zas vypadnout. Spánek mě docela drží nad vodou, protože si vždycky večer hezky lehnu do postýlky a pomalinku usínám při Sexu ve městě, abych před spánkem zbytečně nepřemýšlela a nepřevalovala se. Ranní zvonění budíku je to nejhorší, co se může za den stát. Ráda bych si našla něco, na co se můžu těšit, ale momentálně to opět nic není. Celý podzim se potáhne, na Vánoce se nejde těšit, na jaře mi bude debilních 18, pak měsíční praxe a konec. A čtvrťák. Jo, už myslim hrozně dopředu, ale jsem fakt zoufalá.

Vlastně i teď mám hlavu jako střep a jen co vlezu na facebook, tak nevidím nic jiného než jména našich tří tragicky zesnulých hokejistů. Asi o tom víte, nechci to rozebírat, už jen proto, že je to všude. Hokej nesleduju, tak nemůžu vložit city do mé lítosti, ale opravdu mě mrzí zbytečné konce mladých talentovaných lidí. Nechápu, jak se takové věci mohou stále stávat, v tomto rádoby perfektním století. Jen mi nepřijde jako nejideálnější způsob uctění zakládat tisícmiliónů skupin/událostí/stránek, dávát tam fotky, statusy.. Je to hrozná věc, ale nebaví mě to celý večer číst, není to podle mě nutný.

Nemůžu se dočkat víkendu, ale vlastně vůbec nevím, jak těch 48 hodin využiju. Spánek? Akce? Babička? Grilovačka u známých? Focení? Kdo ví, ještě se uvidí. Včera mi přišly naráz tři dopisy, to jsem měla radost a dneska jsem ve schránce našla (konečně) pohled z Utahu, od nějaké paní, ani nevím jméno, páč se nepodepsala, ale to neva :) to jsem měla fakt radost, ještě než mi to došlo, protože jsem v pohled už ani nedoufala (postcrossing.com).
Snad tohleto období přejde a taky sobecky doufám, že v tom nějakým způsobem nejsem sama. Omlouvám se za depkojidní kecy, možná jste čekali něco víc na úrovni, po minulém článku s třiceti komentáři, které si ani nezasloužím za ty bláboly je to dneska fakt bída, kterou ani fotky nezachrání. No ospravedlňovat se ale nebudu..

Jsem si zas hrála s dopisama, podle písma hádala kdo mi ho poslal (máte ho skoro všichni stejný) a rovnala a počítala, hladila :D. Jsem úchyl, ale jsou pro mě hrozně cenné.
Stav konta: 26 dopisů, 3 pohledy + 1 Utah :P


Kouzla se sluníčkem.

3. září 2011 v 21:40 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Je třetího září a já už píšu. Jsem jak feťák, nemůžu bez psaní bejt. Prvního září jsem měla hrozný nutkání pokračovat v každodenních příspěvcích, ale vím, že bych se z toho zcvokla, takže teďka píšu fakt když vím, že mám co říct (a ukázat).

Začnu tradičně - začla nám škola. Na ty první dva dny jsem se tam tak těšila.. Těšila jsem se, až všechny uvidím, až se sejdeme zase v tý třídě jako celek a bude sranda, budem pohromadě. A že taky uvidím hodně lidí z jinejch tříd a sem tam se potkáme, pokecáme na záchodech nebo v kantýně. A jo, probíhalo to tak, jak jsem si představovala - v pohodě. V pátek jsme se teda už učili a od pondělka jedem jakože už 'navostro'. Místy mě to tam už nebavilo, jak se to zaběhne, tak to bude lepší, ale i tak je to otrava zas dávat pozor a něco do sebe vstřebávat. Ale nač se vzrušovat.. třeba my, třeťáci máme celý květen (jeden měsíc!) praxe. Každý si jí musíme na měsíc zajist a jako.. na měsíc vypadnem ze školy a pak si v červnu dohánějte to učivo a hlavně vytahujte známky. A ještě mi furt v žaludku leží tělák po ránu, jinak se rozvrh dá.. je to holt takovej nášup jazyků, ekonomiky, matiky a dějáku. Nic víc. A nic z toho nezmění, ač se mi to líbí sebemíň..

Když jsem v pátek přišla domů ze školy (pátky máme krátký - do půl 1) tak jsem si říkala, že nevím, co jako mám dělat. Bylo hezký odpoledne, pes už vyvenčenej a já doma propadla úplný depce. Tak jsem šla spát, jako to dělám vždycky, když mi není nejlíp. Vzbudila jsem se asi v šest a po zbytek večera jsem koukala na seriály co běžely v televizi. Večer jsem si udělala mega dlouhou procházku se psem, když už se stmívalo. Přesně ve 20:40 jsem nad sebou uviděla se objevit Velký Vůz, hvězdu po hvězdě, miluju to. Stála jsem uprostřed louky, která je hnedka vedle lesa, poslouchala písničky a koukala na nebe poseté miliony hvězd. Pak jsem si začla představovat, že z toho lesa vycházej mozkomoři a smrtijedi a pak i Voldemort (tý představě jsem se smála, ale hlava mi říkala - honem pryč od toho lesa). Divný, že ve dne ten les projdu skrz na skrz, ale jít tam v noci, tak se asi zblázním.

A pak jsem tak přišla domů, sedla jsem si v tepláčkách k počítači a neměla opět co dělat. Najednou SMSka od kamarádky, ať za nima přijdu, že někam jdou. Tak jsem se za pět minut dala nějak do kupy a šla jsem. Bylo deset a vůbec se mi nechtělo, měla jsem hlad a byla jsem celá mimo, ale řekla jsem si, že prostě jdu, co doma. Šly jsme do jednoho klubu.. a byl to fakt hoodně zajímavej večer. Asi se k tomu nebudu moc vyjadřovat, jen jsem to asi poprvý v životě trochu přeťápla, ale strašně dobře jsme se bavili, všechno si pamatuju, nevyvedla jsem žádnou hloupost a nebylo mi blbě (maximálně z toho, že jsme namixovali rum a kolu za tři koruny a to bylo fakt šílený). Domů jsem se dostala ve čtyři díky kamarádky bráchovi, který mě hodil. A po včerejšku je mi líp.. zní to nelogicky, ale jak jsem vypadla tak jsem se perfektně odreagovala a zas se do tý školy jakž takž těším.

Dneska jsem odpočívala, byla jsem celý den sama doma a tak jsem výletovala a něco málo nafotila. Miluju slunce, když je níž a nemá takovou sílu. Umí navíc kouzlit zázraky.. Z mých vlasů udělá rudou hřívu, všechno pohltí teplými odstíny barev a člověku fotka, kde svítí slunce, evokuje léto. Baví mě to si s ním hrát a hledat úhly, pod kterými sluneční paprsky vytvoří na fotce něco kouzelného.