Článek co řekne vše.

27. září 2011 v 22:17 | LoveShy |  Povídání a novinky
Zas mám potřebu napsat. Dnešek byl poměrně fajn - ráno jsem na těláku kvůli přetrvávající nemoci necvičila, jen jsem seděla a pozorovala ostatní, to bylo zajímavé. Každej se chová hrozně zvláštně, když neví, že je pozorován. Poté jsme hromadně (asi deset lidí) zašli za němčinářkou, abysme nepsali test a ona to teda přesunula. Zbytek dne bolest hlavy, rychlo-učení se na test z češtiny, na který se nikdo ani nepodíval, psaní a kopírování taháků.. pohodička.

Po škole jsme byli ve městě, cestou začlo hřmět a najednou se spustil déšť a při tom svítilo sluníčko.. město mělo tak úžasnou atmosféru, jak se leskly silnice a na obloze se rýsovala duha. Vzduch se uvolnil, hrozně fajn to bylo. Courali jsme po krámech a pak asi dvě hodiny s jednou kamarádkou kecaly. A to bylo taky fajn, jsem ráda s lidmi o samotě. Jen mi vnukla brouka do hlavy.. I když, ani tak ne, spíš jsme tak debatovaly o blogování a vylejvání si srdce. Říkala mi, že ona je typ člověka, který je schopný si nechat všechno pro sebe a dobře udrží tajemství, umí se dobře přetvařovat, aby nikdo nepoznal, co se děje. Já to také umím, ale když mě něco tíží nebo naopak těší, tak to musím někomu sdělit - alespoň jednomu člověku. Když jsem s kamarádkou, tak si povídáme o čemkoli, řešíme možné a nemožné, ale nějak nedojde řada na pocity.

Nepovídáte si s kamarádem a nezačnete povídat, jak se doslova cítíte. Můžete povědět, jak se cítíte ohledně toho a toho konkrétního, ale nejde začít jen tak vykládat pocity, emoce. A má kamarádka se prý buď se vypíše deníku nebo si to nechá pro sebe.. ale já, nemůžu to někomu říct, protože to nejde a nechat pro sebe nebo napsat to do deníku, to mi nepomůže, jsem na to pořád sama. Musím někam jednou za čas ventilovat to, co ve mě je.. jinak bych se zcvokla. Konkrétní věci řeknu kamarádce a pomůže mi vědomí, že o tom někdo ví a pocity píšu sem, protože mi to dává pocit toho, že o tom taky někdo ví, ale zároveň mě pochopí. Alespoň jeden člověk z těch co sem chodí mě pochopí vždycky, nemusí mě znát, ale třeba se v té jedné konkrétní situaci najde. Mám třeba pocity prázdnoty.. někdo jiný taky a už v tom jsme dva. I tenhle pocit pomáhá..

K debatě o tomto jsme se dostaly kvůli tomu, že mi říkala, že by nedovedla napsat na internet tolik, co já. Ale to už si myslím záleží na člověku.. Nemyslím si, že sem píšu všechno. Vlastně hlavně ty pocity (běžné věci jako co se kdy jak stalo taky, ale to není nějaká soukromá věc). Člověk by si vždycky něco měl nechat pro sebe, což dělám, ale dusit v sobě vše nejde. A myslím si, že já vím, kde je míra toho, kdy přestat kecat. Nikomu svým svěřováním se neubližuju a nezatěžuju ho, možná si to tu může přečíst hodně známých, ale já na druhou stranu budu jedině ráda, že se o mě lidé víc dozví. Píšu hrozně ráda a myslím si, že i poměrně dobře, umím písmenky vyjádřit to, co slovy mnohdy nesvedu. Možná občas napíšu dost osobní věci (ale to je relativní pojem - kam až sahá hranice toho, co je až příliš osobní? Pro někoho je osobní psát o tom, co dělal o víkendu, pro někoho je osobní psát o svých problémech, o rodině a pro mě je třeba příliš osobní psát sem.. ani nevím). Asi nejosobnější články jsem tu napsala o rodině, o rozvodu rodičů (nejvíce ohlasů má asi tento). Mě to nevadí, sice dávám možnost hodně lidem do sebe vidět, ale v reálu mi to nějak život nezměnilo. Nikdo mě nezná líp, nikoho jsem neztratila, nikdo se mi neposmívá. Blog mi pomáhá, našla jsem si nové přátele a když nějak výrazně nezasahuje do reality.. nevidím problém. Tak jsem to jen kamarádce osvětlila, aby mě pochopila a vzájemně jsme se pochopily :). Hrozně bych chtěla mít tuhle její vlastnost - nechávat si věci pro sebe (občas mě fakt úplně svědí jazyk, jak se potřebuju vypovídat). Ale na druhou stranu.. už tak jsem velkej introvert, možná můžu být ráda za svou ukecanost.

Tenhleten článek jsem začla psát ale z úplně jinýho důvodu, můj velkej problém je, že se neumím držet jednoho tématu. Včera jsem psala, že jsem smutná, protože je naše sousedka v nemocnici s rakovinou, což jsem se i včera dozvěděla. A víte, dneska zemřela. Nevím proč, ale tušila jsem to, ještě předtím, než mi to taťka oznámil. Nepřekvapilo mě to, jen jsem ucukla, když se to vyslovilo nahlas. Jak už jsem řekla včera - tohle člověk nezmění, ale pokaždé ho to dostane. Tatík si o tom chtěl očividně povídat - délka života, smysl bytí.. ale já mu řekla, že to řešit nechci, sama mám hlavu jak balon. Je to divný.. koukat na její dveře a vědět, že už nikdy neuslyším její hlas, chrastění klíčů. Nikdy nám nedonese ranní noviny, švestky ze zahrádky, borůvky co nasbírala navíc, neuvidím ji stát na balkoně sledujíc město.. A mrzí mě, že má poslední vzpomínka na ní je, jak šla nedávno po louce se psem, celá pohublá a strhaná. Už mi ale není smutno jako včera. Trochu jsem si u smutné písničky pobrečela, ale jsem na jednu stranu ráda, že je jí lépe. Její život nebyl nejlepší. Jako mladá se rozvedla, muži ji akorát zklamali a čtyřicet let žila sama, z toho dvacet let s tatínkem, který ji také nedávno zemřel. Byla sama a teď do toho nemocná. Je jí lépe.

Úplně bych zapoměla na jednu věc, na kterou se mě pořád někdo ptá a když už píšu ten článek, tak se zmínim i o tom. Zajímá někoho, jak vznikla má přezdívka? Není to dlouhá story. Jednoho dne jsem toho měla na starém blogu dost, založila jsem si tento. Vždycky jsem vystupovala pod svou stálou přezdívkou a teď už jsem nemohla. V tu dobu bylo blogování hroznej trend, to tu byla samá "Neviditelná." nebo "Nevyzpytatelná.", všichni jsme měli SBéčka, stejný design, pixelky, kusovky.. oh bože. A já chtěla být jiná. A v tu dobu se mi hrozně páčila jedna písnička. A vlastně doteďka se mi líbí, mám na ní fajn vzpomínky - začátky tohoto blogu. Byla to tahle písnička - Love shy - Platnum. Bystřejším už asi dojde, kam tím mířím. Prostě jsem vykradla název písničky, vůbec nejsem originální. Časem mi dochází, že je to pěkně hloupá přezdívka, nemám ráda slovo love, nejsem 'in love' a nikdy jsem nebyla, ale za 1) měnit přezdívku nebudu, když mě tak všichni znaj a už jsem to já a za 2) zjistila jsem, že Love Shy je dokonce pojem. Je tomu věnována celá webová stránka, kde se zmiňují o 'Love Shy' jako přehanané stydlivosti ohledně lásky. Love - láska, shy - stydět se. Nemůžu říct, že by to bylo přesně to, co mě definuje ze všeho nejvíc. Nejsem nemocná. Ale kousek mého já přeci jen chce love a kousek je tak trochu docela shy.. A v závěru se mi to líbí. Jsem LoveShy, ať si kdo myslí, co chce.

Tak, nějak mě ty články zas v poslední době bavěj! Tlačítko Bold na ztučňování dostává zabrat, ale věřím, že vy mou snahu o estetiku oceníte :D. Zítra je svátek! Juchů. Měla jsem fotit člověka, těšila se, nevyšlo to. Ale i tak někam s foťákem vyrazím. Vy si ten den užijte :).

Kdyby někdo měl potřebu mi napsat komentář, a neví, co napsat.. můžete se vyjádřit k tomu, jak se staví k upřímnosti na internetu, nebo konkrétně jak se dívá na mou upřímnost? Zdá se vám to příliš nebo v pohodě? Jste i vy tak upřímní, nebojíte se ukázat? Ukazujete ještě víc ze svého života, duše? :)

A má vzácná myšlenka na závěr: Opak od lásky není nenávist, jak se všichni domnívají, ale lhostejnost. Když vás člověk nenávidí, stále se o vás jistým způsobem zajímá, ale není nic horšího, než když jste někomu lhostejní - už vás vyřadil ze svého života a víc vás nepotřebuje.

 


Komentáře

1 Klára Klára | Web | 27. září 2011 v 23:06 | Reagovat

Nechodím na Tvůj blog zrovna často, ale mám ho hrozně ráda. Každá návštěva je pro mne duševním zážitkem.
Tvá upřímnost dodává článku autentičnost a tím se stává literárním dílem.

K.

2 Taychi Taychi | Web | 27. září 2011 v 23:23 | Reagovat

Udržet tajemství dá i mě hodně zabrat... Ovšem, někdy je opravdu lepší, když mi nikdo nic neřekne. Jako třeba kamarádka... Dohnala jsem to až k rozhovoru s její mámou aby ji vymluvila vztah s devatenáctiletým borcem(holce je 13)...

3 Šárka Šárka | Web | 28. září 2011 v 9:24 | Reagovat

Sdílené trápení je poloviční trápení... Lidem kolem sebe se zrovna moc nesvěřuju, občas se mi to totiž nevyplatilo. Ale problém, sesumírovaný do článku a hozený na blog mi vždycky tak nějak pomohl. Pod takový článek mi pak napsalo hodně lidí, že se třeba cítí stejně, podobně nebo mě jen podpořili a bylo to fajn vědět, že nejsem jediná, kdo se takovým problémem zabývá.
Že píšeš osobní věci o rodině, nevím, já už jsem dospělá, něco jsem zažila a to, o čem píšeš, je prostě život. Nic šokujícího, nic, co by Ti mohlo ublížit. Hrozně moc obdivuju Tvýho tátu, jak to všechno zvládá, obdivuju Tebe a Tvýho bráchu, že se v tom všem neplácáte a že jste takoví, jaký jste.
Mám Tě ráda jako blogerku a baví mě to tu....

4 Terka Terka | Web | 28. září 2011 v 9:32 | Reagovat

chci ti říct, že málokdo dokáže vyjádřit myšlenky tak přesně jako ty a proto sem chodim a jsi má oblíbená :).

Já třeba nedokážu vyjádřit svoje myšlenky tak výstižně jako ty, v hlavě pořád přemejšlim nad věcma a problémama ale napsat je nedokážu a když už je napíšu tak je zase smažu, protože si řeknu že nejde zatěžovat okkolí svýma problémama a tak tě obdivuju za to, že dokážeš všechno podat tak, že všichni co si tvůj článek přečtou si řeknou že to je prostě život a i když jsou na tom stejně tak už jim situace nepřijde tak hrozná, dokážeš lidi vždycky povzbudit :-)

5 Peťka Peťka | Web | 28. září 2011 v 11:10 | Reagovat

ta myšlenka na závěr je vážně velmi trefná.... naprosto s ní souhlasím.
co se týče ventilování svých pocitů - jsem na tom hodně podobně jako ty. nerada se svěřuju, ale většinou potřebuju, aby některé věci věděl aspoň někdo, abych na danou věc měla nějaký názor a ohlas... proto třeba píšu něco i na blog, protože své dobré kamarádky mám teď dost daleko. Zároveň ale mám věci, které neříkám nikomu... jsem na tohle hrozně zvláštní a komplikovaný člověk. Neříkat ale nikomu nic, to bych asi nevydržela. Snesla bych to chvíli, ale pak bych měla pocit, že se dusím... :(

6 Ell-e Ell-e | Web | 28. září 2011 v 12:19 | Reagovat

Myšlenka na závěr je asi více než pravdivá.

Tvoje články mě vždycky bavily. Někoho prostě baví číst, co dělá jinej člověk v běžnym dnu a zvlášť, když je to čtivě napsaný.
Já mám trochu s upřímností na mym blogu problém, protože někteří mí známí tam taky chodí a občas bych chtěla napsat věci, který by ten nějakej určitej člověk, kterej vim, že tam chodí, číst neměl. (Je mi sice 18, ale to neznamená, že jsem nemohla udělat něco, co by mi na chvilinku pomotalo život.. a přesně TO tam psát nemůžu..) Takže, chtě nechtě, musím mít aspoň trošku tu vlastnost, která mě nutí si nechat aspoň něco málo pro sebe.

A zase.. eXistuje otevřenost a otevřenost. Ty jsi tu otevřená svým určitým zůsobem, ale jsou lidi, kteří daj na FB o sobě úplně všechno a až teprve tento způsob sebeodhalování mi přijde více než nepatřičný! :)

7 AngeliQue AngeliQue | Web | 28. září 2011 v 15:13 | Reagovat

ty jo celkem dlouhý článek, ale přečetla jsem ho jedním dechem :) (kdybych takový napsala já tak si ho přečte asi tak jeden člověk :D) ...
Musím říct že s tím posledním kurzívovaným odstavcem souhlasím. Asi by mě to nenapadlo, ale je to pravda..!
Jinak musím říct že bývali časy, kdy jsem byla až moc upřímná. Psala jsem v podstatě všecko (to bylo v době těch pixelek, SBček a blabla :D) jo.. ted jsem taky upřímná, píšu co cítím a tak.. ale už bych asi nenapsala všecko. I když těžko říct. Klidně bych napsala něco o sobě ale prostě největší problém mám poslední dobou ve formulaci. Když píšu o dnech a co jem dělala píše se to uplně jinak než psát o pocitech a tak podobně... :)

8 Terka Terka | Web | 28. září 2011 v 15:45 | Reagovat

Na aukru má všechno svýho kupce :-D. Tenhle má lepší světelnost, trošku delší ohnisko, a o moc kvalitnější obrázky dělá. Zezačátku jsem si myslela že to zas taková změna nebude, ale je to super...jen se s tim naučit, nemá to jen jedno kroutítko, ale dvě :D dneska jsem fotila na zahrádce, tak sem potom něco přihodím :-) Je to docela změna, hlavně neni novej, byl za levno a v dobrý kvalitě ;)

9 Luczynka Luczynka | Web | 28. září 2011 v 17:07 | Reagovat

Víš, je zajímavý, že takhle to psaní na blog vnímá i Ondra.Jako tvoje kamarádka. Nedokáže pochopit, jak můžu na blog psát takový věci, jaký tam píšu. Nedokáže pochopit, jak se můžu svěřovat s mým osobním životem, s mýma probléma úplně cizím lidem.
Podle mě je prostě občas strašně fajn, napsat něco a vědět, že si to přečte člověk, kterej mě v reálu nezná a zná mě jen přes blog. Zajímaj mě ty názory lidí. Samozřejmě mě zajímaj i názory tvoje, i když tě znám už i v reálu, ale takový to "neznání se" s jinejma lidma, má to svoje kouzlo, no řekni:-)
Mám stejnej názor jako ty. Dřív jsem si psala pocity do papírovejch deníků, a neříkám, že teď už to nikdy nedělám...Ale prostě když to napíšu na blog, vím, že si to přečte někdo další a néjen "Můj milý deníček..."
A i když na blog píšu věci z mýho soukromýho života, nedokázala bych tam napsat něco až tak soukromýho, jako je třeba sex. Ne, to bych prostě nemohla:-)
Možná to je tím, že jsem na tohle velká stydlivka, ale taky to je tím, že do tohohle ostatním lidem vážně nic není:-)

S tou sousedkou mě to moc mrzí. Ale určitě jí je líp.

10 Amelie Amelie | Web | 28. září 2011 v 19:08 | Reagovat

Taky dávám na blog i osobní věci, pocity..jen tak přiblížím autismus druhým lidem...

11 Lianna Lianna | Web | 28. září 2011 v 20:15 | Reagovat

V osobním životě je pro mě upřímnost moc důležitá, jsem prostě upřímná ke všem a lidi mě tak už znají. Těch pár přátel mě tak má rádo a cítila bych to vůči nim jako zradu, kdybych měla začít být neupřímná.

Na druhou stranu ale na síti opatrně - žádné konkrétní údaje, žádná reálná vodítka, která by mohla napovědět víc. Na síti by mohlo být takové počínání nebezpečné ( většina zaměstnavatelů teďka googluje a člověk si tímto může odvařit šanci už v zárodku).

12 Brabikate Brabikate | Web | 29. září 2011 v 0:42 | Reagovat

Podobné téma mě už kdysi jednou taky zarazilo a nešlo mi to z hlavy. Dokonce jsem o tom napsala článek: http://brabikate.blog.cz/0901/o-tom-divnem-blogovani
:-)
Dnes to vidím asi podobně, akorát jsem se v tom svém názoru ještě více utvrdila. :-)

13 Aranel Aranel | Web | 29. září 2011 v 11:18 | Reagovat

Myslím, že když někdo není upřímný, je to jeho blogování takový na pytel. I kdyby to čtenáři nepoznali, jaký to má smysl pro něj, vymýšlet si deník? Ten by přece měl sloužit k záznamu reálných pocitů, myšlenek, zážitků.

Spíš bych třeba zvažovala nějaký filtr ve smyslu rozsahu a intimity, asi jako píše [9]: Luczynka - nevypsat třeba všechno úplně do podrobností, být opatrná při zacházení s druhými lidmi, ale to, co píšu, psát upřímně a na férovku.

14 Handle Handle | Web | 29. září 2011 v 22:14 | Reagovat

Blogování, proč ne... ale bylo by lepší, kdyby to, co jsme schopni napsat, byli schopni i říct. Min. 50% lidí to nedokáže.

15 S. S. | E-mail | Web | 30. září 2011 v 16:09 | Reagovat

Mám to podobně s tím názorem na deník: psát deník jsem zkoušela už několikrát, ale pak ho vezmu, vrátím do šuplíku a ten problém, ať jsem ho tam vypsala jakkoliv podrobně, je furt se mnou. Kdežto když něco napíšu na blog, je to jednoduše venku a je mi docela jedno, jestli to lidi budou číst, komentovat nebo jestli ten článek zapadne. Mně to pomůže. :)

Myšlenka na závěr je podle mě důležitá a tohle by si měl uvědomit každej člověk, občas to pomáhá řešit některé věci, když si člověk uvědomí, že někomu dalšímu je úplně jedno a nemůže to změnit, ani kdyby se utrápil.

16 Maxië Maxië | Web | 1. října 2011 v 10:51 | Reagovat

Tvoji snahu o estetiku velmi oceňuji! :) Daleko líp se to čte a řikám si: aháá takže tohle je důležitý :-D
Konečně vim, proč vlastně si LoveShy :) A dík za tip na super písničku.
Já na svůj blog píšu docela dost věcí o mě, ale nikdy ne nic super osobního a intimního.. Ikdyž pár takových článků tam mám, jsem za ně ráda, ale teď už bych je nenapsala. Už vim, že blog může číst kdokoliv a já nechci aby to "kdokoliv" věděl, ikdyž to stejně nikoho nezajímá.

17 Kejtý Kejtý | Web | 2. října 2011 v 17:42 | Reagovat

S tou tvou poslední myšlenkou naprosto souhlasím. Ale už jsem jí někde četla, ale to nevadí. :-)

18 Amelie Amelie | Web | 7. října 2011 v 17:04 | Reagovat

A ten poslední odstavec je nádherný, pravdivý...kolik let mám pocit, že jsem někomu lhostejná.... jen zatím nevím, co s tím....

19 BurtJODI BurtJODI | E-mail | Web | 8. prosince 2011 v 13:04 | Reagovat

Make your own life time easier get the <a href="http://goodfinance-blog.com">loans</a> and everything you need.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama