Říjen 2011

Nikdy Nic Nevzdávej.

31. října 2011 v 21:21 | LoveShy |  Povídání a novinky
Víte, za posledních 14 dní jsem se naučila jednu hrozně dobrou a důležitou věc. A to, že věci by se měly vždycky dotáhnout do konce. Že když něco začnu, musím to taky dokončit a že bitva se nesmí vzdávat bez boje. Vysvětlím.

Všechno - blog, kamarádi, své zájmy - jsem v posledních týdnech zanedbávala z jednoho prostého důvodu. Slyšeli jste o soutěži od Lidlu? O nejdelší účtenku? Tak jsme si nějak z kraje října řekli, že bysme se mohli zúčastnit. Že budem sbírat účtenky a pak to slepíme v jednu dlouhou. A 12.10. to začlo. Dali jsme se do toho fakt s nadšením a sbírali jsme účtenky. Neměli jsme plán, navíc v Liberci máme jen tři Lidly, do kterých nikdo z nás nechodí.. No, za každou účtenku jsme byli rádi, neměli jsme ponětí, že budem potřebovat víc a víc. Minulý rok vyhráli soutěž s 2,5 kilometry takže jsme počítali a počítali a vyšlo nám, že k pokoření 2,5 kilometru budem potřebovat tisíce účtenek. Postupem času to začlo hrozně moc lidí vzdávat, potkávali jsme se s konkurencí z jiných škol z Liberce a jeden čas jsme sbírali jen ve třech lidech. My tři jsme taky vydrželi od začátku do konce, každý den jsme minimálně 3x Lidl navštívili. Dokonce jsme objížděli celý náš kraj a s kamarádkou jsem byla dvakrát v Praze, víceméně kvůli tomu. Obětovali jsme tomu hodně a samozřejmě že to člověka přestane sem tam bavit. Hrozně jsme se hádali, bylo mezi náma dusno, ale pak se to zas spravilo a nevzdali jsme to. Sice jsme věděli, že šance moc není, ale když už jsme se do toho dali, tak nekončíme.

Dneškem soutěž končí. Sešli jsme se v tělocvičně a na poslední chvíli to namotávali na cívku, počítali metry, lepili poslední kousky, stresovali se tím, že to nestihnem, řvali na sebe, ať pohnem.. Asi vám neřeknu, kolik máme, k dvoum kilometrům jsme se nepřiblížili, ale nejmíň toho taky nemáme. Když jsem viděla ty stovky a stovky účtenek na zemi v mým pokoji a v závěru z toho je třeba jen padesát metrů, to zabolí. Holky dneska do Prahy vezly takový skromný kolečko, člověk by neřekl, že je to pár stovek metrů. Po škole jsem měla tendence jít zas do Lidlu, je to hrozný nezvyk mít teď čas, nemuset nic slepovat, nemuset nic počítat. Lidl beru jako "etapu" tohodle roku, protože jsem zjistila, jaký kdo je a jaká jsem já a docela se mi po tom bude i stýskat. Dalo mě to s někým dohromady a o někom aspoň vím, jak moc dokáže u věcí setrvat.

Jsem ráda, že jsme do toho šli. I když jsem do toho investovala hromady času a něco málo peněz.. Nelituju. Užila jsem si to, mám strašně moc zážitků. Každodenní návštěvy Lidlu; kradení účtenek odevšad (v závěru vždycky když jsme viděli v Tesku, Kauflandu, Bille.. účtenky, měli jsme tendence je sebrat :D); zdravení se s prodavačkama, jak už nás znali; sprinty, aby nás nepředběhli malý děti; hrabání se v koších; mrznutí venku do zavíračky Lidlu; lítání po Praze, ježdění z jedný trasy na druhou a přestup na Florenci asi 1000000x za odpoledne místo poklidných nákupů; debata s manažerem Lidlu hnedka po tom, co si nás fotil jak se hrabem v koši; závěrečné namotávání včera u kamarádky doma, kdy jsme se u toho málem zabily. A mnoho dalšího.. Když na to zpětně vzpomínám, v hlavě si přehrávám ty útržky toho všeho, jako by to celé byl film. Hodně dobrej film.

Víte, je úplně jedno, co člověk v životě dělá. Ať už sbírá blbý účtenky nebo si plní životní sen. Vždycky se vyplatí vydržet a nevzdávat to předem. Teď si říkám, že vždycky nejsou nejdůležitější výhry nebo cíle, kterých toužíme dosáhnout. Nejlepší na tom všem jsou právě ty cesty, které k nim vedou - často klikaté a nepřístupné, během kterých se dozvíme, čeho jsme schopní a během kterých možná úplně zapomenem naší původní destinaci. Někdy ale není vůbec důležitý kam dojdem.. ale jak moc se z toho naučíme a jak moc si to užijem.





(učitelka nás dneska nechala o účetnictví namotávat)

Peněz hrst a kupa zdraví, život - ten mě pořád baví.

22. října 2011 v 21:11 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Prvně jsem se vám všem chtěla omluvit, ale vlastně se nemusím ospravedlňovat za to, že nemám čas. Ano, je to tak.. v týdnu prostě vůbec nestíhám a nevím, čím to je. Škola je docela náročná, máme dost písemek a mý známky jsou asi nejhorší, co kdy byly. Často se mi stává, že téma umím, ale jakmile před sebou mám papír, tak mám totální okno. Pořád nás strašej s maturitou, prý nám teče do bot a různý kecy.. to člověku hodně pomůže. Jé, chtěla jsem tolik věcí a všechny jsem je teďka zapoměla. Omlouvám se přeci jen, že se neozývám, že nenavštěvuji vaše blogy a hlavně že jsem dlouho neodpověděla na všechny dopisy. Tento víkend mám volný, takže se na všechno vrhnu.

A co takhle různě dělám? Tak třeba o víkendu jsme s holkama byly na jedný akci - koncert pár kapel v jednom klubu a pak ještě v jednom klubu na normální "diskotéce". Už ze začátku to probíhalo vtipně - hrozně dementním nedopatřením a trochu mým zmatkařstvím jsme koupily omylem dva stejný rumy a jen jednu kolu na tři lidi. Takže jsme vypily jen ten jeden, kluci nám ještě museli donýst kolu navíc a ten druhej rum mám teďka doma "na horší časy". Akce byla super, byly jsme celkem 4 a dvě odjely posledním busem domů. Já a kamarádka jsme tam prostě zůstaly.. tancovaly jsme.. bavily se s nejrůznějšíma lidma a cestovaly do jinejch klubů. Domů jsme se dostaly k půl pátý, v sedm jsem se vzbudila a myslela že mi někdo rve žaludek ven (pila jsem na lačno). Ale jinak mi nic nebylo, nikdy to nepřeháním, bylo to faajn.

V pondělí, hnedka druhý den jsme plánovaly jet po škole do Prahy, kde měla naše spolužačka finále Miss Junior ČR. Celej den jsem byla jak na trní, protože jsem byla nevyspalá ještě z tý neděle (a ještě k tomu jsem byla vzhůru do půlnoci, abych kamarádovi popřála jako první k narozkám), byla jsem nervózní aby to všechno klaplo a abysme ještě stihli zajít za kamarádkou do nemocnice.. no, a ve škole jsem pos*ala co jsem mohla, nemohla jsem se na nic soustředit. Po škole jsme teda jely Studentem do Prahy. Na sedmou jsme dorazily do Hard Rock Cafe na Staromáku, kde se Miss Junior konala. Všechno to začlo až v osm. Uváděl to Ruda z Ostravy, pořád kolem nás chodil Ben Cristovao a pak přišel i Rytmus. S Rudou a Benem jsme si chvilku povídali, oba jsou hrozně dobrý. Rytmus přišel, zazpíval, odešel. A vrazil do mě :D. Asi ho nikdo nemáte rádi, já taky moc ne.. ale musím uznat, že to co dělá, i když ho nikdo nemá rád, dělá dobře a vychází mu to. Miss probíhala podle všech různých tradic - nejrůznější disciplíny, porota, mezivystoupení, napínavé finále. Nikdo to moc nečekal, ale vyhrála naše kamarádka - Natálka :). Takže o to lepší ten celej večer byl.. Bylo někde jedenáct hodin, druhý den škola a my jsme byly uprostřed Prahy s naší kamarádkou, co je nejlepší a nejkrásnější z ČR. Byly jsme šťastný za ní :)

Domů nás hodil její taťka.. usnula jsem ve dvě a druhej den ráno těláček, basket. I tak jsme hrály, i když se mi chtělo spát, nejsme přece bábovky :). Příští týden prázdniny, na ty se neskutečně těším. Minule jsem psala o svých zdravotních potížích - jakýsi skříplý nerv v zádech. Už je to mnohem mnohem lepší, skoro to necítím. Doma pravidelně cvičím, posiluju a od listopadu budu chodit na jumping, i když sama, ale strašně se těším. Já, sportovec od narození, už pohyb potřebuju, a konečně jsem se po úrazu rozhoupala. Mám taky nějaké plánované focení, ale nevychází počasí, buď leje nebo mrzne, nějak si na tu zimu ještě nemůžu zvyknout. Co ještě říct.. docela mě to teďka všechno baví, i když jsem hodně unavená a většinu času si stěžuju, jak mám všeho plný zuby :D, ale vím, že je to lepší, než sedět doma na prdýlce a nedělat vůůbec nic, z toho člověku hrabe mnohem víc. Tak, teďka vám sem dám fotky, udělám si sérii svejch cviků a mrknu se, co je v blogovém světě nového, oč jsem přišla. Enjoy!

Všechny fotky tu (výběr asi 90ti ze všech 600ti, ale hodně se jich díky blbýmu světlu nepovedlo)


Kelutit uknálč (je to napsaný pozpátku)

11. října 2011 v 21:17 | LoveShy |  Povídání a novinky
Taky vám přijde, že je hrozný rozdíl mezi tím trávit čas s nezadanými a zadanými kamarády? Mám pocit, že teďka jsou kolem mě všichni zadaní, tak nechci, aby to vyznělo nějak blbě vůči nim.. Jen prostě se asi cejtím líp, když jsem s člověkem, co je volný, hrozně je to z něj cítit. Zadaní furt něco řeší, musí být spolu neustále v kontaktu, člověk neví, zda je zadaný kamarád v myšlenkách přítomný s vámi nebo s tím svým milovaným. Nehážu všechny do jednoho pytle, ale většinou to tak bývá. Nic proti, jen jsem asi zatím ráda volná a mám ráda volný lidi, který nic neváže.. A vlastně celkově miluju svou svobodu. Pusinky, objetí, sladký slova.. je to faakt krásný, ale ještě krásnější je, když vám do života nikdo nekecá a vy se svým časem můžete nakládat jak chcete. Ježiš, já jsem zas dneska milá :D.

Mám fajn náladu, i když jsem se ráno probudila ještě s větší bolestí zad než včera a vůůbec se mi nechtělo vstávat, pak jsem celej tělák proseděla, protože jsme tancovali zumbu a to poskakování zádům nesvědčilo. A pak mě to ve škole vůbec nebavilo, vypadala jsem jak blbec a vůbec.. A po škole jsem se vydala do krámů. Prosím - nikdy nikdy mě už nedávejte do ruky větší obnos peněz, protože jsem schopná to utratit, když mám náladu. Nový kolekce jsou parádní, úplně chci zas milion věcí! A chci o jarních prázdninách do Alp a novej objektiv, kabelku, kabát, sluchátka (jedno přestalo hrát, asi se zabiju), dochází mi parfém a nevím kdo mi zaplatí kadeřnici. Asi začnu krást :D.

Ale tak když už jsem mluvila o těch vztazích a láskách, taky jsem trochu in love. Byla to láska na první pohled, jsou pohodlné, teplé, univerzální, šedé!!.. a nemůžu říct, že "za tu cenu jsem je tam nemohla nechat" :D. Mohla jsem, ale dlouho jsem si nic nekupovala a s děravejma botaskama v tomhle počasí chodit nebudu. Mám z nich radost. Moje první boty na klínku! :D





Prosimvás! Hoďte nějaký normálně nenormální téma týdne. Buď je to "Život bez elektřiny", kde jsou samý články o tom, jak hroznej život bez elektřiny je, ale jak bysme měli omezit její spotřebu a teďka pastelky, na které jsem neviděla normální článek. CO-TAKY-CHCETE-NAPSAT-O-PASTELKÁCH?!

Zdraví zdraví.

10. října 2011 v 21:05 | LoveShy |  Povídání a novinky
Pane jo!

V sobotu tu z ničeho nic bylo online sto lidí a za celý večer jsem překonala 260 návštěvníků, minulý článek má 43 komentářů, nějak tomu nemůžu uvěřit. Vlastně jsem u minulého článku s fotkama čekala docela i kritiku, co se týče technické stránky fotek, ale ne.. Je to zvláštní, vy vidíte jen závěrečný produkt, ale nikdo neví, jak proces výroby probíhal (hrozně). A fotky mají úspěch, i na facebooku, i mezi kamarády, dokonce mi dorazily dvě nabídky na focení, kdy mi byly slečny ochotné za fotky zaplatit. Naštěstí nejsem sebevědomý člověk, tak si to všechno nějak neberu. Prostě fajn fotky, co se líbí. By the way.. řekli byste, že je Nikče 14? :)

Jedinné, o čem jsem dneska ještě chtěla psát je mé zdraví. Oni to všichni berou na lehkou váhu, ale pro mě je to nejdůležitější věc. Ano, teďka se chystám na ohrané fráze, ale penízky, rodina, láska, kariéra a spousta dalších hodnot jsou sice krásný, ale když je ti blbě, tak je ti všechno jiný fuk. Když je člověku dobře, tak si řekne, že to jsou kecy.. ale jakmile poznáte, co je to "nebýt zdravý", tak se na to budete koukat jinak. Já nejsem a nikdy jsem nebyla nejzdravější, jsem takovej ten typ člověka co má astma, alergie, chronický záněty mandlí, furt něco přecházím a sem tam nemoci podlehnu doma. Mám za sebou už pět operací, silný angíny, astmatický záchvat.. Ale i tak si nějak nestěžuju, protože vím, že může být hůř. A stále je pro mě zdraví to nejhlavnější. Když se přeje k narozeninám, zdůrazňuji "Hodně štěstíí ZDRÁÁVÍÍÍ". Prostě jo.

Tohleto všechno psát mě přiměla jedna věc. Prvního října se u mě objevilo něco jako "skřípnutí nervu v zádech". Při předklonu hlavy mě brní, mravenčí celá páteř, hlavně oblast kolem břicha. Chytám křeče do nohou i rukou, včera jsem ráno měla ochrnutou nohu. Nelepší se to, hrozně mě to vyděsilo. Páteř není sranda, hlavně když jsem nic špatnýho nedělala.. vůbec nevím, jak se to stalo. Každopádně docela trpím, přes den se snažím to na sobě nedávat znát, z hodiny na hodinu vždycky nějak zvládnu, pak musím celou přestávku chodit, protože když sedím, tak je to šílený. Hejbat se můžu, nic mě nějak nebolí, ale to brnění při pohybu hlavou je nepříjemný. Občas se mi klepou prsty a ramena. Připadám si jak důchodce s Parkinsonem..

Celej víkend jsem probrečela, protože se to zhoršilo, pořád jsem se klepala. Nakonec jsem vyčerpaná brečením usnula. V pátek jsem samozřejmě byla u doktorky, ta řekla, že se s tím moc dělat nedá a poslala mě na rehabilitaci. Dneska jsem byla rehabilitovat, paní byla hrozně hodná, úúžasně mě prokřupala, namasírovala, protáhla.. a prý se to bude lepšit. Ale chce to trpělivost, nemám vyhráno. Měla jsem chuť se štěstím rozbrečet, protože přísahám, že bych dala cokoliv za to, aby mi bylo zase dobře.. cokoliv. Tak snad bude, držte mi palce.

A pře vím, že máte rádi fotky a prázdný dlouhý texty nikoho nebavěj, tak jsem se při přetahování fotek na exterňák mrkla do svého neskromného 50ti gigového archívu a vybrala ze složky "mišmaš" nějaké fotky. (Složka mišmaš funguje na principu, že tam hodím fotky, které se mi nechce třídit a pak to dopadá tak, že jsem vždycky překvapená, co najdu). Nejsem si jistá, jestli se tu nějaká fotka neobjevuje poněkolikáté, ale co. Jsou to docela staré fotky, všechny jsou z doby, kdy jsem dostala zrcadlovku (cca 2 roky zpět). Joo to jsem měla ještě deset kilo navrch, dlouhý rovný vlasy a užívala Photoshop :). Tak jen tak, ze srandy.


focení ve vaně s Niky

8. října 2011 v 19:30 | LoveShy |  Lidé před mým objektivem
Dneska jsem spala u kamarádky, zas po dlouhé době. Když jsme se do růžova vyspaly, měly jsme ještě čas než já pojedu domů a nenapadlo nás nic chytřejšího, než něco nafotit. Venku lilo, byla zima a zataženo a nějak jsme vymyslely, že do focení zakomponujeme vanu. Tak jsem kamarádku v pár minutách namalovala, oblíkla do něčeho zajímavýho a zamkly jsme se v koupelně.. kde jsme trochu zaimprovizovaly. Představte si malou koupelnu (no dobře, tak oni maj doma ještě poměrně velkou koupelnu, ale i tak jsem se tam sotva hnula, vedle vany je pračka, sušák na prádlo a s mým objektivem 50mm člověk potřebuje trochu prostoru, aby něco vyfotil). Bylo těžký najít nějakej slušnej úhel, aby tam nebyly vidět šampony, nástavec na žiletku nebo rovnou baterie se sprchou. Navíc - zkuste si ležet ve vodě, která vám teče všude, makeup se roztejká po tvářích a nad váma poskakuje kamarádka ještě v pyžamu (já), snaží se vylízt na mokrej okraj vany a stojí shrbená pod zkoseným stropem, aby něco vyfotila. Bylo to vtipný a braly jsme to spíš jak experiment, zkoušku toho, co zvládnem.. Ani jsem nedoufala v dobrý fotky, ale něco jsem nakonec vybrala, snesitelně ořezala a jsem docela spokojená. Vím, že se za svou práci nemusím ospravedlňovat, jen chci, abyste věděli, že tato várka fotek není to nejlepší, co jsem kdy nafotila, tak to berte s rezervou a dávkou tolerance.

Chtěla jsem tu sérii nejdřív pojmenovat "kocovina", ale nakonec se to nebude jmenovat nijak.


Speciální druh výročí.

6. října 2011 v 19:53 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Seděla jsem před pár minutama na posteli a přišel ke mě taťka. "Dneska je takovej fajn den, co?" povídal. Jen jsem se na něj nepřítomně podívala. "Co? Hm, jo.." odpověděla jsem naučeně, protože bavit se s ním je někdy o nervy. "Je šestýho října.." pronesl. "A co jako?" nechápavě jsem na něj koukala. "Niic.. niic."

Pak odešel a mě to po pár minutách došlo. Ajo! Dneska je to tři roky, co od nás máma odešla, samozřejmě, že to datum nezapomenu. Vlastně nevím, proč tomu věnuju celej článek, když už jsem o tomto tématu psala už hodněkrát. Jen asi.. Mám ten den pořád před očima - 6.10.2008. Takový nevinný datum, proč zrovna ten den? Bylo pondělí, hezkej podzim, něco jako dneska. Jeden den, jak dokáže zahýbat s lidskými životy napořád. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se s bráchou smáli v našem pokoji, když v tom si nás naši zavolali do pokoje. Srdce mi málem vypadlo z hrudníku, když jsem viděla mámu brečet. Věděla jsem, že se neděje nic dobrýho. "Děti.. maminka se stěhuje ke svýmu novýmu pánovi."

Nikdy nezapomenu na tu bezmoc, jak jsme si s bráchou tiskli ručičky a v slzách mámu prosili ať se nestěhuje.. a ona si u toho balila trička do kufru. Nikdy nezapomenu jak ji taťka prosil, ať to nedělá, že udělá cokoliv. Nikdy nezapomenu na ten pocit toho, že se ti z hodiny na hodinu změní život a ty nemáš nejmenší ponětí, co budeš dělat dál. Měli jsme plány, byli jsme šťastní. Kdybychom aspoň delší dobu tušili, že se něco takového šestého října stane, tak by se s tím dalo smířit. Ale člověk se nikdy nesmíří s tím, co přijde tak rychle a nečekaně jako odjištěný granát.

Nevěděla jsem, co si sama s klukama doma počnu. A už je to tři roky, co to zvládáme a nedovedu si to už jinak představit.
Ztratila jsem mámu. Sice bydlí nedaleko a je tu, ale.. to asi nikdo nemá šanci pochopit.
Vůbec, v žádným případě se nelituju. Jen vzpomínám, přemýšlím. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se to nestalo. Přemýšlím, jaké by to bylo za pár let, kdyby naši byli pořád spolu, jak by se společně starali o vnoučátka, slavili výročí.. Přemýšlím, jaký bych s ní měla vztah. Přemýšlím, zda si dneska taky vzpoměla.. Ne, určitě ne.

Jen jsem tím vlastně chtěla říct, že jakkoli blbou situaci si pro vás život/osud přichystá.. všechno se dá zvládnout, jen člověk musí chtít. Od tý doby si tak nějak vážím všeho co mám, protože zítra už to mít nemusím..


Velký holky nebrečej.

2. října 2011 v 20:31 | LoveShy |  Povídání a novinky
Celý víkend jsem prospala.

Ne, že by mě to normálně nějak mrzelo, i když toho chci vždycky hodně stihout a tím pádem jsem nestihla nic.. ale ani se necítím vyspalá, což mě štve. Jedinný co se o víkendu dělo bylo, že jsem byla na chalupě slavit bratrancovi narozeniny. Přijeli jsme ve tři odpoledne a oni už měli asi v pěti lidech vypitou láhev Morgana. No, zvykla jsem si na to, že moji příbuzní jsou alkoholici, nikomu tím sice neubližujou, jen sami sobě, je s nima sranda.. ale. Bojím se, kam až je to může dovíst, nemám ráda lidi, co bez pití nemůžou žít. Ano, když člověk objeví kouzlo alkoholu, nechce se vzdávat toho super free pocitu, ale musí to mít svý meze. Nejstarší bratranec (25) je paradoxně až teď v pubertě, celý svý dospívání byl slušný chlapec a teďka se musí vyřádit.. Seděl tam vedle mě, v sobě flašku Morgana, piva a nějakou hruškovici a začal mi povídat, že bez alkoholu nemůže žít, že bez něj je mu mizerně. O půl hodiny později tam však řval, že by nechtěl být alkoholikem, že je rád tak, jak na tom je. Taky jsem si dala pár Morganů, protože to je moje nejoblíbenější pití a když můžu pít zadarmo, tak proč ne.. Ale nebavěj mě otázky příbuzných "Tak co, Nikčo, co piješ?" nebo "Kam chodíte s kamarádkama pít?". Pak dělaj, jako že mi nic nenalejou, když mi není 18 a v závěru do mě nalejvaj co se dá. Včera jsem z toho měla jen divnej pocit.. Bojím se o bratrance a lidi jemu podobný, na kterých mi záleží, ale jim je všechno jedno.

A vlastně můžu hezky navázat na další věc, co jsem chtěla říct a to, že v poslední době jsem slyšela pár názorů na život typu "Je mi všechno jedno, ať klidně chcípnu" a to doslova, tak mi to bylo řečeno. Já jsem člověk, co všechno strašně řeší. Toho se těžko zbavuje, docela s tím bojuju, a tak nechápu lidi, kterým je fakt všechno jedno. To už ani není takovýto "žít pro přítomnost", ale spíš pomalá sebevražda. Chtěla bych umět nad hodně věcma mávnou rukou, nechat je prolítnout hlavou a neřešit, ale to nejde. Jde to snad změnit? Ano, je asi opravdu jednodušší věci tolik neřešit, řídit se tím, co člověk chce - ne tím, co je dobré, jak by to mělo být, jak je to rozumné udělat. Sakryš, zas se do sebe zamotávám :D. Jsem prostě člověk s moc rozumu, když bude mít někdo recept, jak se toho zbavit, uvítám. Ale ať už udělám cokoliv, asi nikdy nebudu 100%ní flegmatik.

Tenhle článek jsem chtěla původně psát na téma týdne - společnost. Ale víte co, přečetla jsem si pár článků co kdo napsal a je to tak lehké téma, že se mi z těch klišé zvedl kufr. Já taky píšu často klišé a proto už nechci. V článkách jsem se dozvěděla, jak se člověk snaží zapadnout do společnosti a takovýty klasický kecy.. To téma mě ale zpočátku zaujalo, protože máme letos ve škole nově psychologii a zatím mě to baví, asi je to zrovna něco pro mě. Pořád přemejšlím - nad chováním ostatních, nad příčinama lidského chování, nad verbálními i neverbálními projevy.. a tak si pomalu utvářím na všechny tyhle věci svůj názor a možná to jednou bude obor, kterým se budu dál ubírat. Baví mě to šťourat se v ostatních, už jen proto, že sobě zatím moc nerozumím, ale jiným jo.. :). A k té společnosti.. četla jsem článek v časopise, co mě inspiroval k rozvedení toho tématu a shodou okolností jsme to na hodině psychologie následný den probírali. Šlo o člověka a společnost, jak se mění jeho chování, jeho úsudek na situaci a vlastní názory. Člověk - jako jednotlivec má svůj postoj, své hodnoty a zásady, ale bojí se je projevit, protože je sám. Když je osoba za celou společnost, její názor se může úplně změnit, ale nebojí se ho projevit - stává se anonymním článkem velkého celku. A tak dále no, ale bylo mi líto tomu věnovat celý článek, asi bych sklouzla k povídání o něčem jiném.

Před chvilkou jsem začla hrozně panikařit, protože jsem nevěděla, co je za den a úplně jsem měla nějakej výpadek, asi půjdu v devět spát, jako včera (to se mi nestalo hodně dlouho). Ale neznám lepší pocit, než si lehnout do těch měkkých peřin a nechat si něco sladkého zdát. Zvláštní, jak ta nejlepší část dne má tak blízko k té nejhorší - k ránu. Jen zavřem oči, otevřem je.. a je to hnusný ráno. Stejně jako pondělí je blízko pátku, ale pátek je od pondělí nekonečně daleko.

Poslední dny jsou neskutečně krásný. Spadané listí na zemi a já si chodím v tílku, nechávám stále silné paprsky slunce svítit na svou kůži a vlasy, užívám si poetičnosti babího léta. Poslouchám tohle a tohlento a taky toto.

Včera na chalupě jsem při západu vyběhla s psama na louku, něco jsme s bráchou vyfotili. Blbý je to, že západ trvá pár minutek, kdyby se západ dal zastavit, nafotím něco tak nádhernýho..








Miluj mě!