Listopad 2011

O-sud.

30. listopadu 2011 v 20:51 | LoveShy |  Když moc myslím
Věříte v náhody nebo v osud? Můžeme si svými činy za svůj život sami?

V poslední době se mi stávají neuvěřitelné náhody, až si sama říkám, že v tom má prsty něco víc. Jsem realista a vždycky si všechno racionálně zdůvodňuji, ale musím říct, že už věřím v něco víc. Člověk sice ovlivňuje většinu toho, co se mu děje ale něco už ani ty náhody nejsou. Každý z vás si určitě dosadí něco takového, co se mu taky stalo, protože se mi tu nechce zvěřejňovat mé osudové zážitky :).

Tyto hrátky osudu mě neskutečně baví. A jelikož se mi stávají čím dál tím častěji, přijde mi, že mě má ten nahoře docela i rád. Vždyť život by byl bez nějakých šokujících událostí nudný. A nemusí to být vlastně ani nic šokujícího, stává se mi nespočet zvláštních drobností. V poslední době mám prostě neustále pusu do tvaru O, protože nechápu, jak se to může stávat. A tak se ptám, jestli v to věříte. Stávají se vám také zvláštní náhody? Myslíte, že osud ovládá naše životy a co se má stát se prostě stane? Je naše cesta daná, má za úkol nás přivést tam, kam máme, nebo naše každé rozhodnutí úplně mění směr?

A ještě jedna věc. Když člověk potká "toho pravého", je to "ten pravý"? Pozná se to? Nebo by se to nemělo tak řešit a měli bychom být šťastni za toho, koho máme? Má cenu být s někým, kdo je perfektní nebo se vždycky najde ještě někdo lepší? Máme každý na světě tu druhou půlku, nebo člověk musí hledat a hledat a spokojit se s někým, kdo je prostě dobrý? Objevíme každý toho perfektního nebo jen někdo z nás má to štěstí?

Víte, nejsem ráda nemocná, když musím sedět doma na zadku, protože pak moc přemýšlím :)


A navzdory tomu, že jsem nemocná jsem hrozně šťastná.
A když jsem šťastná, tak si zpívám.
Ale jsem nemocná, tak mi to moc nejde.
A i přes to lítám po bytě mám tu puštěný na plný pecky toto a zpívám a tančím.

Co se stalo?

19. listopadu 2011 v 19:06 | LoveShy |  Když moc myslím


Aby mě tu někdo opět neobviňoval z toho, že nejsem schopná se smířit s touto dobou, tak ANO smířená s touto dobou jsem a přijímám jakýkoli pokrok, protože jsem si vědoma, že lidstvo se musí posouvat dále. Rok od roku se na světě mění všechno a to nikdo nezastaví. A já dneska chci psát o něčem, co se zrovna tak radikálně měnit nemuselo.

Když to vezmu ze široka - vztahy mezi muži a ženami a chování mezi nimi. Dříve, před několika desítkami let mělo všechno větší řád. Ženy měly sice menší postavení než dnes vůči mužům (což by se dnešním feministkám opravdu nelíbilo), nemohly všude, měly spíše úlohy matek a kuchařek, uklizeček atd. ale za to si jich muži více vážili než dnes.

Muži byli naopak živitelé rodin, byli vážení a důstojní. A hlavně byla povinná vojenská služba, která je trochu zkrotila (to by dnešní kluci potřebovali, obzvlášť kolem tý dvacítky). Byli to také větší gentlemani, věděli, jak se k ženě chovat. Samozřejmě nevím, jak to přesně chodilo, ale rozhodně je mi to sympatičtější, než jak to chodí dnes. Muži jsou flákači, berou všechno automaticky, jsou sprostý, nevychovaní a mnoho žen nezůstává pozadu. Navzájem neexistuje žádná úcta, muži berou ženy buď jako nástroj k sexu nebo jako hloupá nesvéprávná stvoření.

Dobře, možná trochu přeháním, jen chci vyzdvihnout ten rozdíl, mezi "předtím" a "nyní". Nesetkávám se totiž s mnoha muži, kteři by vykazovali slušné vychování. Málokdo umí dnes mluvit slušně a psát spisovně, málokdo pustí ženu si sednout, podrží jí dveře.. a nemyslím si, že se hodí ženě nadávat (setkala jsem se s člověkem, co mě nazval bezdůvodně tak strašně sprostě a další mi zase řekl, že sebevíc bych ho naštvala, nenazval by mě ani "blbcem") natož ji bít, to je podle mě úplně nejhorší. Nechci tu pomlouvat jen muže, i ženy nejsou svaté. Vždyž jak se oblékají, jak provokují, hrají si s city, jak se snaží být co nejdrsnější nebo naopak co nejvyzívavější.

Všechno bývalo úplně jiné a je to samozřejmě dobou. Neříkám, že já se chovám příkladně.. Ale někdy bych chtěla být ženou, která je pro muže něčím tajemná a donutit je chtít mě i poznat, ne svlíknout. Odolávat lehkým komplimentům, nechat se doprovodit domů, na nic nespěchat.. něco z toho. Jak probíhá seznamování opačných pohlaví teď? Na diskotéce se v opilosti v křoví spolu vyspí (v jedenácti letech) a pak jim to spolu třeba vyjde.

A jestli mi zas někdo řekne, že jsem zaspala dobu, tak je asi on trochu mimo.



Brzo se stmívá.

13. listopadu 2011 v 19:23 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Chtěla jsem napsat na téma týdne, ale prostě.. na téma "Nemožné" není zas tak těžké něco napsat a jakmile to není těžké, tak to není ničím vyjímečné. Psala bych pravděpodobně o tom, jak "Nic není nemožné" a to asi nikoho nebaví.

Poslední dny letí strašnou rychlostí, možná je to tím, že pořád píšeme písemky a tak trávím hodiny tím, že se učím na jiné předměty. Odpoledne jsou krásná a tak bývám venku, až do celkového promrznutí. Beru to jako generálku na větší zimu, která přijde. Potýkám se s nedostatkem financí a dobrých nápadů, připadám si hloupější a natvrdlejší, nerozvíjím svou kreativitu a fantazii, což podráží zbytky mého sebevědomí. Celý tento víkend jsem strávila sama a uklízením, čímž jsem si "uklidila" i myšlenky, pak jsem fotila, sledovala anglický filmy/četla anglický články a učila se. Cítím se trochu lépe, že jsem pro sebe konečně něco udělala. Ještě bych chtěla brigádu a začít nakupovat vánoční dárky, ať mám pak trochu klid. A taky vůbec nechodím na počítač když opravdu nemusím a vůbec mi to nechybí. Jinak se nic velkého nestalo, nikde jsem nebyla, žádná velká událost nepřišla, vyjímečně.

Shrnutí posledních dnů v bodech.
  • Zvládání střídání nálad, schopnost ovládnout své emoce.
  • Neříkat víc než je nutné.
  • Nutnost více spát, drastická ospalost během dne.
  • Nezanechávat věci, které jsem započala.
  • Dělání si víc toho, co chci, ne co je dobré.
  • Až nezdravá závislost na balkánském sýru.
  • Snaha o flegmatismus.
  • Touha po co nejvíce slunečních dnech.
  • Stesk po tom, jak to bývalo dřív.
  • Snaha ve fotkách poukázat na to, jak je léto definitivně pryč..








Nová barvička :) má to být kaštan, ale chytlo mi to jinačejc (fotka není upravená). Škoda jen, že se to brzy vymyje.




ʎqnɹɐu

6. listopadu 2011 v 20:06 | LoveShy |  Když moc myslím
Článek na téma týdne.

Naruby. Nechci psát o tom, jak je to na prd, když si oblíknem tričko nebo spodní prádlo naruby, ono by ani nebylo o čem psát. Spíš když jsem se nad tím slovem zamyslela, napadlo mě, že hodně věcí kolem nás, krom oblečení, je naruby. Troufám si tvrdit, že celý můj život se ocitá v takové "naruby" rovině. A nemůžu si stěžovat, jen bych hledala málo věcí, které se mi přihodily "normálně". Ať už jde o rodinné záležitosti, kdy se při každé dovolené a výletu něco stalo a byla z toho událost naruby. Nebo i jen ten fakt, že žiju s tátou je docela proti všem zaběhlým standartům. Po zdravotní stránce mám pocit, že se všechny mé buňky spolčily a dělají mi naschvál samé potíže. Vzhledově to beru taky jako pomstu přírody - nadělila moc tam, kde by být nemělo a málo kde by mohlo, špatná pleť, příliš nezkrotných vlasů, špatný zrak, nerovné zuby.. proč tak moc blbých věcí najednou? Abych tu jen nevypisovala výčet toho, co je u mě jinak, než by mělo.. Uznávám, že život by byl nuda, kdyby všechny naše životy byly perfektní. A proč jsem dala "naruby" a "normální" do uvozovek? A pro ta kurzíva? Protože jsou to hrozně relativní pojmy.. Co znamená být normální? Být jako ostatní? Zaběhlé standarty neurčují váš život. Naruby není opak od normální. Pro každého z nás mají ta slova jiný význam.

Jelikož můj táta chodí s mámou mé dobré kamarádky, společně zažíváme hodně zážitků. Naši rodiče patří mezi ty bláznivé páry, co neustále něco podnikají v přírodě a nikdy s nima není nuda. A pokaždé když někam jedem nebo něco podnikáme se nám něco přihodí.. většinou něco, co se nehodí, ale bavíme se u toho. A s kamarádkou se pokaždé shodujeme, že milujeme naše bláznivé životy. Nemáme všechno, není to perfektní, je to vlastně všechno hrozně naruby. Ale proč ne? Občas je prostě sranda si oblíknout tričko obráceně, kdyby to tak dělal každý, stane se to běžnou věcí. Vlastně.. nikdo nemá pravomoc určovat, co je rub a líc.

Když každý zapátráte v paměti, určitě přijdete na něco z vašeho života, co se zdá být úplně naruby. Ale je to naruby z jakého hlediska? Dám vám příklad situace. Dva lidé si píšou, po krátké době se do sebe zamilují a dejme tomu že se až po roce setkají a poznávají se z této stránky. Obvykle to bývá naopak - dva se seznámí a až po delším poznávání se zamilují. To ale neznamená, že první situace je špatná, nenormální, ač se zdá, že je to celé postavené na hlavu. Je to naruby jen z určitého úhlu pohledu.

Doufám, že každý pochopí, co jsem tím chtěla říct. A zakončím to jen jednou věcí. Jeden kamarád mě naučil dobrou věc. Když mi někdo řekne, že jsem nenormální, poděkuju mu. Je to kompliment, protože sice přesně nevím, co to znamená to "být normální", ale rozhodně bych tím být nechtěla :) (a třeba se odteďka uchytí hláška "ty seš dneska ale naruby!")

A co vaše story o "naruby" věcech? Máte něco takovýho? Co si myslíte?