Prosinec 2011

DVA-NULA-JEDNA-JEDNA

30. prosince 2011 v 20:11 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Moc ráda vzpomínám a jelikož letošní konec roku strávím sama, nutí mě to přemýšlet ještě víc. Ohlížím se za těmi dvanácti měsíci a probírám si jeden po druhém. Tak strašně moc se toho stalo. A tak jsem si tak řekla, že bych ten rok chtěla shrnout. Možná to nikdo nepřečte celý, prolítne jen fotky (kterých jsem musela dávat co nejméně, aby se vše vešlo, ale i tak to byl nadliský výkon, těch fotek mám za celý rok tisíce) ale já si to píšu aspoň pro sebe, jako takové zhodnocení.

Všech 365 dní jsem neprožila naplno, ale každý měsíc jsem zažila něco vyjímečného. Chce se mi úplně brečet, jak se probírám tím celým rokem.. přepadla mě nostalgie. Ten čas letí. Můj poslední rok dětství.. sledujte...


(momentálně nejoblíbenější písnička, připomíná mi tento rok, pusťte si ji k tomu)


To byl porod!

21. prosince 2011 v 20:57 | LoveShy |  Sestřička Vaneska
Dnešek je fakt zvláštní den. Tak celkově. Zotavuji se po nemoci, už třetím dnem přežívám na piškotech a snažím se nabrat ta nedobrovolně shozená tři kila a půl. Nějak jsem přežila školu na posledních písemkách, probrodila se vším sněhem, stála v křečích v nacpaném autobuse a snažila se nemyslet na to, že ještě nemám spoustu dárků (a že na jejich nákup teď prostě nemám sílu). Za celý den jsem se nezastavila, vůbec jsem nespala a akorát jsem v nervech čekala na jednu smsku.

Ráno šla totiž má mamka rodit. Věděla to dva dny dopředu, sice nepřenášela, ale měla otoky a šíleně vysoký krevní tlak, tak jí porod den před termínem vyvolali.

Ahoj Vanesko, moje nová sestřičko. Dneska, 21.12.2011, jsi přišla ráno v 11:40 na svět. Zatím měříš jen 50cm a vážíš 3.08kg, ale to se brzy změní. Nepřišla jsi do toho nejideálnějšího světa, čekají tě tu opravdu ošklivý věci. Ale já věřím, že budeš mít krásný dlouhý život, který ti tvým dnešním prvním nádechem začal. Hlavně ať jsi zdravá, o to ostatní se my, lidé kolem tebe, postaráme.

Pro upřesnění, s mámou nežiju a sourozenec není můj vlastní a celkově jsem z toho nebyla doteď vůbec nadšená.. ale, když to miminko uvidíte, je to nádhera. Je tak malinkatá a rozkošná a krásně miminkovsky voní. Nejsou tu nejvhodnější okolnosti jejího narození, kdo mě a tenhle blogu trochu zná, tak pochopí, ale miminko nelze nemilovat. Jsem z toho trochu mimo, strašně změn najednou. Uff.

Mám spooousty fotek, Vaneska teda jen spinkala - sama žije zatím jen pár hodin, ale ten příchod na svět ji zjevně unavil. I tak ze spaní dělala ksichtíky a vyplazovala jazyk a zívala.. ale to až třeba někdy jindy :))







Víte co je na tom všem nejvtipnější? Teď si čtu články jiných lidí, nebo statusy přátel na facebooku, vidím jak vkládají ty různý nesmyslný fotky a statusy o ničem a přijde mi to všechno tak strašně malicherný.. Tady vznikl život a v porovnání s tím je informace "jdu si uvařit čaj" opravdu nicotná :)

"Musíš a měl bys!"

12. prosince 2011 v 20:06 | LoveShy |  Když moc myslím
"Nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat."

To je taková ta fráze, kterou vždycky všichni říkaj, přidávaj se do skupin s tímto názvem na facebooku.. hlásaj, že nikdo, NIKDO, se jim do života míchat nebude. Nikdy jsem asi plně nechápala význam této fráze, vždyť mi nikdo nediktuje, co mám dělat, nechodí za mnou a nemění celý můj život. Na rodiče sice věčně křičíme "Neříkej mi, co mám dělat", ale to spíš jen tak momentálně. A až teprv v poslední době chápu, co to vlastně je.

První věc - jsem strašně unavená. Unavená z toho, jak na mě působí okolí. Okolo Vánoc je to nejhorší. Upřímně - Vánoce nemám ráda, nesnáším je a je mi úplně jedno, co si o tom kdo myslí. Nikomu je zkazit nehodlám, ani je nikomu neberu, neprotivím, jen sama nemám vůbec žádnou potřebu se do toho divadýlka zapojovat. A to je vlastně první věc, kterou mi společnost nařídila dělat - slavit Vánoce. Většina z nás jsme ateisti a slavíme křesťanský svátek, i to už je docela paradox. Nicméně.. jsou to asi hezké svátky, když použiju klišé "pohoda, cukroví, jídlo, pohádky, koledy, stromeček, dárečky, rodina pospolu", vždycky jsem měla ráda 24. prosinec. Ale už mě to prostě nebaví. Nejsem šťastný člověk a nejsem šťastná doma. Nechci utrácet peníze za dárky, které stejně vím, že doma nikdo neocení. Nemám nervy chodit po nákupních centrech (dneska do mě jedna ženská strčila tolik, že jsem spadla a praštila se do hlavy). Vím, že se celý svátky budeme jenom hádat. A když jde o dárky, řekla jsem, že jako nic nechci, protože o dárky mi nejde, a stejně vím, že nedostanu nic. Ráda bych třeba dostala pár drobností za pár kaček, které by mě potěšily a překvapily.. ale chlapi tohle neumí. Táta mi koupil boty a řekl, ať si je sama zabalim. Vůbec se na svátky netěším a to, co mě štve je, že se mě ostatní snaží všemožně "napravit". Opravdu, nikomu to necpu, prostě o Vánocích nemluvím. Buď jen krčím rameny nebo řeknu, že se na Vánoce netěším a případně odpovím proč. A to se spustí hora řečí "Jak se můžeš netěšit? Ty seš divná! Já už mám všechny dárky, Vánoce jsou to nejlepší!". A neustále mi všichni cpou, co všechno BYCH MĚLA udělat.

  • Musím upíct cukroví. ("Cože, vy nepečete cukroví?! To nejsou Vánoce bez cukroví!")
  • Musím žrát kapra. ("Cože, ty nejíš kapra, ale filé?! To nejsou Vánoce bez pořádnýho kapra!")
  • Musím vyzdobit byt kýčovitýma serepetičkama. ("Nikolo, vyzdob byt".."Proč?".."Protože se to tak dělá")
  • Musím to a to a to a musím každý den sledovat reklamy s rolničkama v pozadí a za chvilku zas přijdou reklamy s ovcema a musím se všude dívat na ty lidi jak utrácejí svý poslední peníze za ty skvělý kazety od Dove pro tetičku a musím se trápit tim co sama koupit a musim poslouchat ty nažhavený lidi na ten šílenej svátek, který ani nevědí proč slaví a kteréhož pointa se dávno vypařila v dáli.
Je to tak tak unavující a vlastně se sama sobě divím, proč to ještě řeším, když je to rok od roku stejné, ne-li horší.
Jen jsem chtěla říct, že mě nebaví poslouchat to, co bych měla udělat, protože KDO určil, že takový věci se na Vánoce dělají? Každý si je může udělat po svém. Pro někoho jsou Vánoce, když je se svými blízkými, pro někoho jsou Vánoce symbolem Santa Clause a kýčovitého kýče.


Druhá ukázka toho, jak maj lidi něco zafixovaný a vlastně se ani neví, proč to tak musí být.
"Musím mít kluka/holku!" dobře, chápu, osobní pocit. Člověk chce spřízněnou duši, fyzický kontakt, vyblbnout se, mít druhou polovičku. Ale je to jen osobní pocit. Není NUTNÉ si hledat hned teď partnera. A sakra.. já jsem tak spokojená sama. Nikoho nechci, opakuji - NIKOHO. Ne teď, ne hned. A sakra.. jak si někdo opováží mi říct "Už je ti dost na to, aby sis někoho našla". Větší blbost jsem neslyšela. Partnera si člověk přirozeně hledá za účelem rozmnožování se (příroda to ani podle mě jinak neplánovala) a tak, ve svých 17ti letech, nepokládám na nezbytné si zoufale hledat protějšek. Kdyby mi bylo třicet, chtěla bych rodinu a byla stále sama.. neřeknu. Ale to, že jsem považována za DIVNOU jen proto, že mám ráda samotu, to je tedy něco. Kdyby mi bylo podáno racionální vysvětlení toho, proč MUSÍM, tak by mi možná vzteky nenaskočila žíla na žele, nemlátila bych tu zuřivě do tý klávesnice a neřvala "PROČ, DOPRDELE, PROČ?!".


Mrkněte na tenhle obrázek, který jsem našla na facebooku. Krásná názorná ukázka.



Jsem psychicky úplně vydeptaná a nemám daleko od nějakého ústavu. Jestli je někdo opačného názoru než já, tak se vyjadřujte prosím nějak kultivovaně a hned mě neodsuzujte, protože nemůžete vědět, proč se chovám tak jak se chovám. Potřebovala jsem se vypsat, protože to "tam venku" docela dusím v sobě. Díky.

My hometown.

5. prosince 2011 v 21:58 | LoveShy |  Když moc myslím
Jak jsem tak dneska pozorovala první sníh na Ještědu, napadl mě námět na článek MY HOMETOWN.

Každý jsme se někde narodil a většinou v tom místě i vyrůstal. Kdo ne, přesto měl v životě etapu, kde žil nejdéle.. nějaké místo, které je prostě domovem a navždy bude. Mé rodné město je Liberec. Kdo jste tu nikdy nebyl, je to škoda. Liberec je opravdu ideální město k žití, ač to z mé pusy nezní moc věrohodně - skoro každý si myslí, že je jeho domov to nejlepší místo na světě. Jednou se mi odsud bude těžko odcházet a rozhodně se vždycky budu ráda vracet. Je to město o sto tisících obyvatelích, ale jak to všude bývá - máme pocit, že se tu známe skrz nasrkz všichni.

"Jéé, vy se znáte? Noo, Liberec je fakt malej" slýchám pořád.

Máme tu hory kolem dokola s vrcholem Ještědem (1012), máme tu Babylon s aquaparkem a ještě městský bazén. Máme pěkné centrum, radnici na náměstí se staro-novou kašnou, potom dvě velká nákupní centra a multikina, tři divadla, dobré školy a ucházející městskou dopravu. Z jednoho konce na druhý se dostanete tramvají za půl hodiny. Bydlím v okrajové části v paneláku a mám tu pár metrů vedle les, přesto jsem v centru do deseti minut. V Praze jsme za hodinu, v Německu nebo Polsku za půl hodiny. Pořád si tu na něco stěžujeme.. málo nočního vyžití, úzký sortiment oblečení, žádný parky, moc obchodů v centru (a nepostavili nám Starbucks, i když měli, béé - ne kecám, stejně bych tam nechodila, za ty prachy to kafe nestojí). Ale vlastně mi tu vůbec nic nechybí. A je to tím, že je to můj domov, to je jasné. Znám každou ulici nazpaměť.. Znáte takový to, když jste v cizím městě, jak nevíte kam jít, kudy se dostat tam a tam, jakou dopravu zvolit. Jste tam prostě cizinci. A jakmile jste u sebe, jste prostě doma. Jdete ulicemi a víte, že vám to místo "patří". I když jezdím často do Prahy a dá se říct, že její některé části znám perfektně, nikdy se tam nebudu cítit tak, jako v Liberci.

Vždycky když se odkudkoli vracíme do našeho městečka, jedeme kolem zámku Sychrov (to je takový opěrný bod) a potom skrz hory.. a když vidíme Ještěd, je to vždycky tak krásný pocit, že jsme DOMA. A skoro vždycky si zpíváme "Až vyjedem na kopec, uvidíme Libereec.." :D.
Protože víte co se říká o Liberci? Buď tu prší, nebo jdete do kopce. Nejlépe obojí najednou.

A co vy? Jaké je vaše rodné místo? Jaký je váš DOMOV? Máte raději vesnice, města nebo velkoměsta?