Březen 2012

Není důležitý zúčastnit se, ale vyhrát.

24. března 2012 v 22:50 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Jak už možná mnozí z vás víte, vyhrála jsem soutěž s blog.cz a mall.cz a minulý týden mi dorazila výhra - poukazy v hodnotě 6000,- Kč. Samozřejmě jsem měla už jasno, co si pořídím - objektiv, na který za jiných okolností prostě peníze nemám, ale vím, že ho využiju. Jenže jsem si nějak nemohla vybrat, protože jsem nechtěla doplácet moc a pod šest tisíc se nic slušnýho najít nedalo. Nakonec jsem vychytala akci, kdy zlevnili tuhle krasavici - "Sigma AF 70-300 mm f/4-5,6 APO DG Macro pro Canon", což lidem co se v tom nevyznají asi moc neřekne.. takže zcela jednoduše jde o objektiv se zoomem a ohnisko 70-300mm znamená, že musím od objektu stát dál, abych vůbec mohla ostřit. Funguje dobře jako dalekohled. Má také funkci makro, stačí jen manuálně přepnout přímo na objektivu. K tomu jsem si přiobjednala brašnu, protože za dva roky, co foťák mám jsem nebyla schopná si žádnou pořídit. Značka - Banana Hammock :D, materiál neopren, cena skvělá. Tento týden mi balíček konečně přišel. No, balíček, spíš BALÍK. Sice měl dvě kila, ale ta krabice byla přímo obří. Z objektivu jsem byla naprosto nadšená, přišel v balení s pouzdrem na něj a se sluneční clonou. Je obrovskej, těžkej, ale skvělej. Hned jsem si ho šla ozkoušet ven, ale těším se, až ho vezmu spíš do města a budu fotit lidi. Tajně, hodně z dálky, hihi. Takže chci jen tak poděkovat těm, co mi tohle poskytnuli, že jsem si nic lepšího přát nemohla a jsem hrozně happy :))


Asi jediná fotka, na které vyzní velikost objektivu. Jeho délka se pohybuje mezi 14-20 cm. Se clonou 25cm.

As easy as breathing

14. března 2012 v 20:50 | LoveShy |  Když moc myslím
Věci, které by měly být z principu snadné, jsou mnohdy vůbec nejkomplikovanější. Tak například vztahy mezi ženami a muži. Určitě má každý v záloze svůj osobní příběh, a tak mi dá za pravdu. Nerada se o tomto tématu bavím, je to poprvé a nejspíš naposled.

Přátelství mezi opačným pohlavím
Haha, nekonečná debata. Jde to nebo ne? Za mě říkám ne. Pokud ovšem někdo udržujete pevné přátelství s opačným pohlavím a funguje to, brát vám to nebudu. Nevěřím v lásku, ale věřím v něco, co mezi lidmi je, věřím v chemii. Pokud se přátelí muž a žena, zřejmě si rozumí, zřejmě si navzájem nejsou odpudiví a zřejmě spolu tráví nějaký čas. Dřív nebo později to jeden začne brát jinak, a to ani nemusí chtít. Nejde to moc ovlivnit. Ovšemže ani jeden nechce o cenné přátelství přijít tím, že by se do toho začaly plést vážnější emoce. Buď zariskuje a projeví své city nebo to navždy zůstane u přátelství, bude se každý den trápit a ten druhý se to nikdy nedoví. Nedávno jsem viděla výzkum, kde byli zpovídáni studenti vysokých škol, zda mají mezi přáteli někoho opačného pohlaví. Kdo měl, byl dotázán, zda je mezi nimi něco víc. Přes padesát procent všech, jak žen tak mužů řeklo, že buď oni sami jsou zamilovaní nebo mají tušení, že ten druhý by chtěl něco víc. Zbytek si to nechtěl připustit, ale bylo vidět, že nad tím také váhají. Sama jsem nikdy neměla hodně dobrého klučičího kamaráda a docela se bojím si nějakého takového hledat, protože ztratit ho případně tím, že to jeden bude chtít jinak je nemilé.

Za všechno můžou chlapi!
Nesnáším feministky a možná je to i tím, že jsem byla vychována muži. Rozhodně si nemyslím, že za veškeré problémy v lidských vztazích můžou právě chlapi. Pořád se to na ně hází a přitom je to vina na obouch stranách úplně stejná. Ženy se neustále bojí, že jim muži ublíží. A čím? Že je podvedou, odmítnou, odkopnou? To samé dělají i ženy. Občas jsou hlavně jim city lhostejné a neuvědomují si, jak můžou svým chováním ublížit. Že prý jde chlapům jenom o sex? A ženský ho nechtěj? Určitě ne všem jde jen o to, to jsou předsudky. Ale jestli to někomu vadí, tak ať preventivně hledá v oddělení "mniši v celibátu". Co se týče nevěry, podvádí jak muži tak ženy. Proč podvádí? Protože se nudí. Chyba je i na vaší straně, co se týče stanovené důvěry. Zklamání z odmítnutí? Mnohem víc jsem viděla trpět muže než ženy. Pro chlapy je těžší zaujmout ženu, když je ten první krok něco, co se od nich přirozeně očekává. Musí být frustrující, když vás odmítne žena, která má dle mého možnosti zjednodušené. Zklamání z rozchodu? Ženy se nějaký čas trápí, navenek je to znát, ale ve skutečnosti se z toho brzy oklepou. Muži vypadají navenek v pohodě, ale těžko zapomínají. Samozřejmě, každý je jiný, teď to akorát zní tak, že ženy jsou bezcitné svině. Jen chci poukázat na to, že předsudky v tomto ohledu nejsou na místě. Z vlastní zkušenosti třeba vím, že když se zamiluje holka, stane se z ní spíš takový posedlý maniak. Když už se zamiluje muž, udělá pro svou polovičku cokoliv. Pokud se někdo v tomhle ohledu už zklamal, vybral si špatného člověka.

Na světě existuje ten jeden pravý člověk pro tebe
Nikdy nepoznáte, jestli tu náhodou neexistuje někdo lepší než ten současný. Respektive - vždycky tu bude někdo lepší, záleží na tom, jestli na něj někdy narazíte. Myslím, že každý jsme schopen si rozumět téměř s každým, ale pak už záleží na maličkostech, aby tam bylo to "to". Přijde mi nesmysl vysnívat si ideálního partnera stejně tak jako dávat důvody proč milujeme. Nejdůležitější je cítit se s tím druhým prostě fajn, i přes to, že není perfektní. Myslím si, že to, že vás někdo přijme takového, jaký jste a ještě vás za to má rád je ta nejnelogičtější, ale nejhezčí věc.

Láska bolí!
Zlomená ruka bolí, láska ne. Já pořád říkám, že jaký si to uděláš, takový to máš. Proč by mělo něco bolet, když si průběh takových věcí určujeme sami. Úplně bych smazala řeči o láskou zasažených srdíčkách a tak podobně. Všechno je to v hlavě. Pokud se člověk trápí, je něco špatně a tak by to být nemělo. Nejlepší je přístup "na světě je tolik lidí, proč se trápit jedním" a dávání věcem volný průběh. Nikdo mi nestojí za to, abych svůj krátký život promarnila brečením do polštáře. Nerada se připravuju o hezké okamžiky, kterých je sakra málo.

A to, čím se řídím já?
Mezi mnou a tebou by to mělo být tak lehké jako dýchání.


Mimino

11. března 2012 v 21:32 | LoveShy |  Sestřička Vaneska
Konečně, od narození tý naší prďolky, jsem si našla čas a ještě za slušného světla jsem navštívila mamku se zrcadlovkou. Mé sestřičce Vanesce je něco přes dva měsíce a je nadlidský úkol ji vyfotit v normální poloze. No, ale lítala jsem pořád kolem ní a mám neskutečně moc fotek, takže pár hezkých jsem vybrat mohla. Chvilku spala, pak jedla, pak se s náma smála a nakonec měla záchvat breku. A zas dokola. Asi ani nemusím dodávat, že je naprosto úžasná a že jí miluju a je to jedna z mála veselých věcí, ze kterých se těším.



Bůh si na mě zasedl

9. března 2012 v 19:42 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Minulý týden měl náš kraj jarní prázdniny, a jak už jsem v minulém článku psala, jeli jsme do Alp. Jedna profesorka od nás ze školy z vlastní iniciativy udělala partu dvaceti lidí ze všech ročníků a sama s náma jela. Jelikož jí máme hrozně rádi a lákala představa strávení prázdnin na svahu s přáteli za malé peníze, tak jsme neváhali a jeli. Odjeli jsme v neděli večer a vrátili se v sobotu ráno, lyžovali jsme pět celých dní. Počasí bylo úžasné, možná až moc teplo, sníh byl těžký a jeden den se na něm nedalo vůbec jezdit. Lyžarské středisko Zettersfeld jsme už znali od prváku, a tak jsme si tam jezdili svý oblíbený trasy, sem tam se zastavili a fotili se, skákali do sněhu, točili videa, jedli svý sváči.. Po lyžování jsme jeli nakoupit do intersparu (btw prostě miluju rakouský/německý/jakýkoli zahraniční krámy protože tam toho maj TOLIK a LEVNÝ) a potom sprchy, večeře a volný večer. Večery jsme trávili jak jinak než pitím. Ha, musím říct, že jsem za celý pobyt vypila jen jedno pivo a to Duff, protože jsem ho chtěla konečně ochutnat (a řeknu vám, nic moc, mě moc nechutná, je to taková vodička). Kluci tam chlastali all day all night, ale já se bavila i bez toho, navíc jsem chtěla být použitelná druhý den, když už jsem si ten zájezd zaplatila, pít můžu doma. Takže večer jsme se všichni vždycky sešli u někoho na pokoji, byli jsme asi trochu hlučný, koukali jsme na filmy, hráli aktivity nebo se jen bavili o společných zážitcích s učitelama. Strašně jsme tam pořád něco jedli, ve dvě v noci si otevřít nutelu byla normálka a až doteď je mi ze sebe na blití, co všechno jsme tam sežrali :D.

Dva lidi si zlomili ruku, jeden člověk natáhl koleno a já jsem si rozbila koleno na schodech, když jsme vymysleli ježdění po schodech po matračkách (byl blbej nápad to jet po kolenou, hlavou dolů, udělala jsem přemet a totálně jsem se rozbila, odneslo to koleno). Skoro všichni si opálili nebo spálili obličeje, já neměla ani červenej nos (haha, pigment nula). Po příjezdu domů jsem se ale začala šíleně loupat a vyskočily my bílý fleky na obličeji. Primářka na kožním mi řekla, že mám vážnou kožní nemoc (ty fleky mám už dýl po celým těle), kterou trpí 1% populace (lucky me!) a že to není moc dobře léčitelný. Je to dědičný, neinfekční a při každým pohledu do zrcadla si připadám jak ten největší hnus světa. Sebevědomí trpí. Takže teď chodím třikrát týdně na kožní na fotoléčbu a musím si koupit mastičku za litra a není jistý, jestli to pomůže. Akné, ekzém, tmavý pihy po celým těle a teď do toho ztráta pigmentu. Prodám kůži. Zn. Hned!

Jedinná pozitivní zpráva je, že jsem v Alpách vyfotila fotku do soutěže Ukaž světu svůj blog na Srdci blogu (soutěž spočívala ve vyfocení nápisu blogu na nějakém veřejném místě) a tu soutěž jsem v jedné z jejích kategorií vyhrála. Takže mám poukaz v hodnotě 6000,- na stránkách mall.cz. Vůbec jsem s tím nepočítala a jsem o to víc ráda. Hodně lidem to asi leží v žaludku, mají pocit, že to měl vyhrát někdo jiný a otloukaj mi to o hlavu, ale CO JÁ S TÍM? Já si tu výhru nevybrala, jen jsem se jako všichni ostatní zúčastnila a povedlo se to.

Po prázdninách se ve škole učitelé zbláznili, jsem z toho absolutně v pytli, protože takhle špatný známky jsem nikdy neměla. Třídní je na mě zlej, do toho zdravotní potíže, do toho mě zas všechno štve, mám pocit, že nic nevychází a prostě.. ať už je léto. Nebo aspoň květen, kdy máme měsíční praxi a nebudem ve škole. Myslím, že teď nikdo nemá nějak šťastný období. Kdo mě zná, ví, že se vždycky snažím být v pohodě a moc si nestěžovat a taky to moc nedělám. Ale to pitomý zrcadlo mi každý den několikrát připomene, jak na nic to teď je. Přežila jsem rozvod, ztrátu rodiny, kamarádů, špatný známky.. ale to, že mám doživotní nemoci, zjizvený celý tělo včetně obličeje, s tím se zatím nejde smířit.

Neměla jsem sebou zrcadlovku, takže kvalita fotek je ehm ehm, ale pro představu: