Květen 2012

Co zbylo

31. května 2012 v 18:30 | LoveShy |  Svět mýma očima
Včera jsem si udělala další jeden ze svých výletů. Našla jsem takovou "louku", kde bylo jen pár kytiček, bodláků, jetelů a trávy. Hlína byla mezi nima vyschlá a popraskaná. Napadlo mě k tomu říct - "Co zbylo".

S fotkama nejsem úplně spokojená, protože foukal šílený vítr a kytky se hejbaly. Doma se mi nedařilo správně si pohrát s tou černou a bílou, aby to nebylo jen šedivé. No ale jde o tu atmosféru.

Víte co je mým snem? Podívat se do Černobylu nebo ještě lépe do Pripjati a tam si říct pravé "CO ZBYLO".


Human Body

30. května 2012 v 20:54 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Human Body Exhibition Prague 2012

S rodinkou už od března plánujeme jet na tuto výstavu do Prahy, a tak jsme se konečně odhodlali. Lístky se musí dopředu rezervovat a je vám určen čas vstupu, kdy můžete dovnitř, aby se tam nemačkalo moc lidí, ale v závěru nás pustili dřív. Bylo pro nás docela komplikovaný to v Holešovicích na výstavišti najít, protože ten blbej sál "Incheba" tam je skovanej. Ale našli jsme a vešli jsme dovnitř.
(pokusím se nespoilerovat, ale jestli se tam někdo chystá a chce se nechat úplně překvapit, tak ať nečte dál)

Je to tam maličký, je tam tma a nedýchatelno. V prvních minutách jsem myslela, že mě tam z toho klepne. U vstupu je šatna, kde si můžete odložit věci (je to více než nutné, chodit tam s batohem na zádech překáží). Na zdi vedle šatem mě zaujaly namalované otázky týkající se lidského těla, třeba "Proč mají ženy širší boky než muži?". Na konci prohlídky vás čeká stejná zeď, ale s odpovědmi na tyto otázky. A jde se dál - celý sál je fialovými závěsy rozdělen na labyrint chodbiček, které vás vedou od jakýchsi místnůstkek s exponáty. Je to tam opravdu maličké a když se do toho přidají skupiny dětí třeba ze škol, kterým tam pracovnice výstavy přednáší, moc se tam hnout nedá. Ale - začíná se u svalů a kostry a projdete se přes nervovou soustavu, krevní oběh, dýchací, trávicí, rozmnožovací soustavy, můžete sledovat vývoj plodu a závěrem je místnost ohledně osobního zdraví.. no prostě je tam všechno. Všude jsou skleněné vitríny a v nich autentické ukázky částí těla a v každé místnosti je minimálně jedna figurína člověka v určité poloze.

Vtipná vsuvka. Stáli jsme u části ženy, kde se poukazovalo na stydkou kost. Ani jsem si nevšimla, kdo všechno stojí okolo a tak nějak pro sebe jsem si řekla "Ta kost je jako docela ošklivá". A najednou deset ženských kolem mě dostalo šílený záchvat smíchu :D. Ale ta kost, holky, je fakt ošklivá.

A co mě nejvíc zaujalo? Zaujala mě velikost určitých orgánů - játra jsou například úplně obrovská, ale ledviny mrňavé. Zaujala mě také délka střev, když to vidíte naživo, je to síla. A mnoho dalších věcí, jako jsou rakovinou napadené orgány nebo krabice "Přestaňte kouřit, právě teď" kam lidé hodili svou poslední krabičku cigaret. Úplně nejvíc se mi ale líbil vývoj plodu. Bylo tam asi deset nádobek a v nich plod od 2 týdnu až do skoro pěti měsíců. Bylo mi smutno z toho, že to mohlo být miminko a nebude, ale vidět to, co už nikdy nebudu mít šanci vidět, bylo úžasný. Celé lidské tělo je úžasné, nechápu, jak se to všechno do nás vejde a jak to může tak dokonale fungovat. Je to tam prostě celé strašně zajímavé, už jenom tím, že je všechno autentické. A vůbec to autentické nevypadá, je to asi hodně upravené, aby to vydrželo. Když se nad tím člověk ale zamyslí, je to docela hnusný. Kdo se tam chystá nebo kdo se o tom dozvěděl až nedávno - výstava potrvá ještě více než týden a můžu jenom doporučit!

Celý ten den byl mimo jiné fajn, něco málo jsme i nakoupili, přežrali jsme se jako prasátka a aby toho nebylo málo, tak jsme parádně zmokli na cestě do auta. A zakončila bych to tak, že miluju Prahu a nejraději bych tam zase jela :)

Je celkem logické, že se tam nesmí fotit, tak jsem pokorně zastrčila foťák a vám sem hodím aspoň nějaké fotky z toho dne (opět jsem je radikálně nezmenšovala, takže pokud se vám budou načítat dýl, tak je mi to fakt líto). Jela jsem tam s taťkou, bráchou, taťky přítelkyní a její dcerou, která je mou kamarádkou :). Jsme skvělá rodina.



Sestřička

26. května 2012 v 22:25 | LoveShy |  Sestřička Vaneska
Střídají se ve mě dva pocity - poslední měsíc, co máme praxi je ten nejlepší měsíc roku a pak mám zase pocit, že se dějou jen ty nejhorší věci. Ale pořád se snažím zůstat optimistou a myslím na to, že zas bude určitě líp, i když v to nevěřím. Chtěla jsem ty blbý dny nějak zahodit za hlavu pátečním večerem, ale ten akorát ten řetezec katastrof krásně završil. Ze začátku to bylo skvělý, byla jsem jen s kamarádkou a couraly jsme večerním městem a vydaly se na přehradu, kde se konala nějaká akce. A ani nevím, jak se mi to povedlo, ale v hrozně rychlém čase jsem do sebe hodila litr bílého vína, které ani nemám ráda.. a tak nějak jsem pokazila, co se dalo. Navíc jsem si poprvé v životě poseděla před záchodovou mísou. Bylo mi na umření, jak fyzicky, tak i psychicky, ale naštěstí mám skvělou kamarádku a ta mě dostala domů. Je to všechno na prd, ale co mi teď zbývá.. brečet osamotě doma mi stejně nepomůže, vlastně to není lék vůbec na nic. Vždycky se to zvládne..

A aby tento článek nebyl tak depresivní, tak si dáme smějící se sestřičku :)



Brno (kecám)

25. května 2012 v 20:19 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Dneska jsem byla v Praze. A bylo krásně. A byl to super den. Měla jsem foťák s malým objektivem, ale nějak nebyl čas fotit, mno.. někdy chci udělat přímo fotovýlet, protože Praha je úplně nasáklá fotogenickýma místama (žádná novinka, já vím).

Můj dnešní poznatek? Mrzí mě, tak moc, že cizím lidem nebo lidem, které neznám tak dlouho na mě záleží víc než těm, od kterých bych to čekala primárně. Nevím co si mám myslet, ale jsem ráda aspoň za ty, co mi svoji přízeň a přátelství dávají najevo, protože to k životu potřebuju. Potřebuju, abych tu měla lidi, kterým se můžu ozvat a oni budou na druhý straně drátu a budou na mě myslet a já budu myslet na ně a budem si navzájem držet palce a svádět na sebe celodenní škytání.. a tak už je mi tak nějak jedno, jestli ten "na druhým konci drátu" bude někdo, koho znám roky nebo měsíc. Hlavně, že tam někdo je.




How to clear the mind

21. května 2012 v 13:50 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu

Někdo si stěžoval, že sem dávám moc velký fotky, tak jsem je teda zmenšila. Radujte se, pomalé internety :)

Celý minulý týden pro mě byl jeden velký zmatek - praxe, každý den jízdy, učení se na zkoušky, nevídání se s lidmi.. a já v závěru ani neměla na nikoho náladu. O víkendu jsme jeli na chalupu, kterou máme 30km za Libercem a kde se setkává celá naše rodina. Už jsem chalupu zmiňovala dřív, jezdíme tam často.

Tady jsem o chalupě psala, je to starý článek, ale hezky v něm vzpomínám.
Tady je hodně fotek, když jsem tam vzala kamarádku v létě.
Tady jsem chalupu prolezla skrz naskrz, taky hodně fotek.
Tady jsme byly na chalupě s Nikolkama, krásnej den (kdo mě v létě četl, zavzpomíná na VY-NI-KA-JÍ-CÍ :D).

Je mi tam fajn, ráda tam beru kamarády, protože se tam toho dá dělat hodně a je tam boží klid. Ale spíš tam jezdím, abych si odpočinula ode všeho. Je tam sranda s příbuznými, ale občas vezmu kolo a jedu k lesu. Je tam taková rozpadlá zídka, sedím na ní a je mi skvěle. Teď o víkendu jsme jeli s taťkou natočit vodu ke studánce, jinou vodu nepijeme je výborná. Pak jsem trénovala couvání na parkovišti. A k večeru jsme si opekli buřty a já pak vzala kolo a jela se projet. Akorát zapadalo sluníčko, tak jsem vychytala super barvy na focení. No uvidíte sami :). A je mi po víkendu fajn. Na té fotce nahoře můžete vidět chalupu (ten baráček v pozadí) a ten velký kopec je Tlustec, "protože je tlustej".

Kůže

18. května 2012 v 17:46 | LoveShy |  Když moc myslím
Vím, že je to zvláštní téma na článek, ale chtěla bych sdílet své zkušenosti se svými kožními problémy. Sama bych totiž před několika lety, kdy mé problémy začaly, ocenila článek někoho, kdo už nějaké ty zkušenosti má. Kůže je moje největší trápení, každý den stojím před zrcadlem a říkám si, proč sakra vypadám tak, jak vypadám. Dala bych cokoliv za byť jen trošinku lepší pleť. Připadám si ošklivá, nechci, aby mě někdo viděl bez make-upu, závidím všem, co po ránu vypadají normálně. Proto se nerada fotím, proto nerada spím u někoho jiného, proto nerada chodím do bazénu. Kolik času já strávím večer před zrcadlem s gelama a tonikama, jen abych se mohla ráno probudit s pocitem, že nebudu celá osypaná. Nechci se ale litovat.

Akné. Známe všichni. Jenže zbavit se ho je šílený proces. Je způsobeno větší činností a uzavření mazových žláz, a ty jsou hodně ovlivněny mužským hormonem, testosteronem. Nastane puberta, hormony lítají a kůže se mastí. Bylo mi dvanáct, měla jsem pleť jako děťátko, pak přišla třináctka a nedalo se na mě koukat. Celá jsem se osypala a vypadala jsem jak permanentně naolejovaná. Vlasy se mi mastily a hrozně rychle mi začalo růst obočí, řasy, vlasy a vlastně všechny chlupy obecně. Utrpení. A všechno jen díky hormonům. Po neúspěšném vyzkoušení takových těch věciček z reklam a drogérií jsem začala chodit na kosmetiku, kde mi kosmetička čistila pleť, pupínky i černé tečky. Ale to mělo jen krátkodobý účinek a pak se to o poznání více zhoršilo. Chodila jsem tam skoro každý týden, protože se mi dělaly pořád a pořád pupínky a já nevěděla, co s tím. Strašně mě to bolelo, zažila jsem si dokonce i kyseliny na obličeji… no ale naštěstí jsem v tu dobu tolik neřešila, jak vypadám, protože jsem byla mladší. Vypadat teď tak, jako jsem vypadala dřív, tak nevyjdu mezi lidi. S kosmetičkou se to řešilo docela dlouho a pak, když už bylo jasný, že je to málo, jsme zašli na kožní. Tam mi nasadili léčbu antibiotiky, mazala jsem se na noc a na den různýma mastičkama. Zažila jsem fázi, kdy se to zhoršilo, loupala jsem se, byla jsem celá rudá, ale pak se to začalo lepšit a do teď jsou znát výsledky. Když se na mě podíváte teď, asi mi s klidem řeknete, že to mám v pohodě. No, to vidíte vy, já samozřejmě vnímám kriticky každý milimetr čtvereční mého obličeje. Zbylo mi dost jizviček na čele a na bradě, černých teček se nelze moc dobře zbavit a pórů a mastné pleti taky úplně ne. Na kožním mi řekli, že se to krásně zlepšilo, ale sem tam mě to ještě potrápí. Aby toho nebylo málo, záda a ramena se také občas ozvou. Když se v létě opálím, jsem celá flekatá, protože jizvičky se prostě neopálí.

S akné jsem se smířila, protože tím trpí skoro každý druhý. Ale miláček jménem "vitiligo" se objevil letos v únoru. Vitiligo je ve zkratce ztráta pigmentu. Je to geneticky daná nemoc, neinfekční a ojedinělá. Trpí ji pouze jedno procento lidí na světě a já jsem samozřejmě mezi nimi. Už dýl, možná i víc než rok mám na těle bílé fleky. Objevují se v místech, kde jsou kožní záhyby. Myslela jsem si, že je to normální, ale letos se tak nějak zjistilo, že není. Podpaží, boky, třísla, pod kolenem, hrudník, a když jsem přijela z Alp, tak i obličej. Jsou to prostě úplně bílé fleky nepravidelně ohraničené. A vypadá to divně. Opět jsem navštívila kamarády na kožním a tam mi řekli, že mám právě tuhle nemoc. A že se to nedá léčit. Ale že to zkusíme. Začala jsem chodit na "ozařování" horským sluníčkem, proste řečeno - vypadá to jak solárko. Koupila jsem si mastičku za tisíc korun jménem "Vitiskin", která má pigment navrátit a dvakrát denně všechno mažu. Za ty tři měsíce, co tam chodím, jsem se akorát opálila do hněda všude jinde, jen ne na těch flekách. Na obličeji to trochu zmizelo, ale to, co mám už přes rok, se vůbec nemění. Maximálně to zrůžoví, pálí to a nic. Všichni mi říkají, že to není nic závažného, že je to podmíněno z velké části i stresem a že se s tím dá žít. Což o to, žít se s tím dá, ale nebaví mě to. Třikrát týdně chodím na kožní, každý den musím myslet na to, abych se nezapomněla namazat. Když se do června nic nezmění, přestáváme s léčbou. A i kdyby se to zlepšilo, tak se to bude pořád vracet, rok co rok. Akorát se mi objevují další a další fleky - kolem pih, na čele, na zádech, na hřbetech rukou…

Na světě existuje neskutečně hodně nemocí a já jsem tak ráda, že jsem relativně zdravá. Ale štve mě tohle, protože mi to podkopává sebevědomí, začínám se před lidmi víc stydět a v čemkoli, co dělám mam menší jistotu. A vždycky, když se vidím, tak se mi chce brečet, protože se tak moc snažím a ono se to nelepší. Nevím, co dodat k holkám s hezkou pletí, jak na sebe patlají make-up a s jedinným pupínkem na bradě už šílí a nadávají. A vždycky mě dostává, jak si dávají holky na facebook fotku s popisem "jejda, nenamalovaná, fuj" a vypadají tam, jak z titulky Vogue. Pro ty mám vzkaz - FUCK YOOOU!

Pokud máte někdo taky problémy s kůží, doufám, že chápete, že v tom fakt nejste sami. Se mnou nejste v podstatě skoro v ničem sami, protože je málo věcí, kterýma já netrpím (ahem :D).

Docela jsem se překonala a teď udělám něco, co jsem ještě nikdy neudělala - vytáhla jsem starý fotky, a že jich mám pěkně hodně, kde je vidět moje nemocná pleť. Stydím se za to, ale je mi to tak nějak jedno, ráda bych hlavně, aby ostatní viděli, čím jsem si prošla. Nebyl na mě hezký pohled, z roztomilého dítěte se ze mě v pubertě stal opupínkovaný zpocený tlouštík s rovnátky.


Svět je fany záhadou

13. května 2012 v 16:04 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Dala jsem si velkou pauzu, opět. Nevím, co to se mnou na jaře vždycky je, že každoročně ztrácím chuť do hodně věcí. Abych se přiznala, teď jsem absolutně ztratila chuť do té jedinné věci, co mě vždycky naplňovala. Nejsem moc sebevědomý člověk, a tak se snažím si věřit aspoň v něčem. Vždycky to byly dvě věci - angličtina a focení. Teď jsem ve škole sama sebe strašně zklamala v angličtině, pokazila jsem si, co jsem mohla a stalo se to tak rychle. A focení.. jeden člověk mě v něm hrozně srazil dolů. Nemyslím si, že fotím bůhvíjak dobře. Ale víte co? Baví mě to. Jenže když vám někdo řekne, že jste nula, jak vás to může bavit dál? Já vím, že sice fotím pro sebe, ne pro ostatní, ale ztrácím motivaci. Bylo mi řečeno, že zrcadlovku má teď každej Pepa, a že ať s tou svou moc nemachruju. Tak já už nevím. Nikdo nebere v potaz, že já jsem si ten foťák koupila sama a že ho mám už tři roky. A že focení miluju a že nefotím jenom proto, abych měla pěkný profilovky nebo fotky podobné těm z tumblr. Strašně mě to mrzí, uložila jsem na několik týdnů foťák a na blog jsem nemohla ani vkročit, protože mi bylo hrozně. Měla jsem chuť všechno smazat, říkala jsem si "Na co si to tu hraješ?". A teď jsem ve fázi, kdy je mi to už jedno. Musím jen v sobě zas najít tu chuť a přenýst se přes hloupý lidi.

Celkově jsem teď měla divný období. Nešel mi několik týdnů internet, tak jsem si začala číst knížky, co mi půjčila babička z chalupy. Samej Remarque a podobně. A byla jsem na profesionálním focení s miminkem, já musela stát modelem, to byla hrůza. Za objektivem je přeci jen líp. Navštívila mě teta z Moravy, byla dojatá, že jsme všichni pohromadě a v rodině se intenzivně plánuje svatba. A dělám řidičák, za deset dní zkoušky. Vůbec nevím, jak to zvládnu, ale strašně mě to baví. Nechodím celý květen do školy, protože máme praxe. Dělám ve firmě, pro kterou táta pracuje. Jsou tam všichni hrozně hodný, za tři dny jsem se tam dozvěděla strašně moc věcí - od účtování a ekonomický situace firmy až po to, kdo tam kdy koho podvedl. Jen tam pro mě přeci jen nemají tolik práce, jsem tam hrozně navíc.

To je tak vše, co jsem chtěla. Za ten měsíc praxe bych si chtěla dát všechno do kupy, když nemusím dělat úkoly nebo se učit. Takže se dám dohromady s tím focením a doufám, že to bude lepší a bude mě to bavit a naplňovat jako tomu tak vždycky bylo. A k tomu patří i blog. Už mi to tu taky chybí :)