Platonicky

8. září 2012 v 18:08 | LoveShy |  Otvírám srdce, na chvilku
Léto 2008

Bylo mi 14 a naši nás přihlásili, jako každý rok, na příměstský tábor. Vůbec se mi tam nechtělo, protože jsem měla takové to období vzdoru "už jsem velká holka", ale šla jsem. Ach bože, ještě že jsem šla! Byla jsem zařazena mezi nejstarší oddíly, každý z nich měl svého vedoucího, většinou z řad studentů tělovýchovné katedry (a většinou ženský). My jsme ale dostali vedoucího, říkejme mu Lukáš. Byli jsme asi patnácti-členné družstvo a celý týden jsme měli sportovní aktivity, jednu za druhou. Byli jsme úplně skvělý tým, našla jsem si tam strašně moc kamarádů. Lukáš chodil samozřejmě všude s námi, když nás měl na starost. Často jsem se s ním bavila a rozuměli jsme si. Panejo, když si vzpomenu, že mi bylo 14, připadá mi, že jsem byla hrozně maličká.. ale asi se mi začal líbit. Byla to taková platonická láska, chtěla jsem být pořád s ním, bavilo mě to. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat, protože jsem takové pocity dřív neznala. Svěřila jsem se s tím jedné kamarádce z družstva a jí se náhodou taky líbil. Opěvovaly jsme ho spolu.

Před Lukášem se mi tam líbil ještě jeden vedoucí, ale to bylo proto, že byl krásnej. Nádhernej chlap na kterýho nikdy nezapomenu. Jenže Lukáš se mi líbil jinak.. nebyl na první pohled úplně hezkej, ale hrozně z něj něco vyzařovalo. Týden utekl jako nic, naštěstí mě za čtrnáct dní čekal ještě jeden týden. Když jsem tam opět šla, tajně jsem doufala, že tam Lukáš bude. Že půjdu ke svému přidělenému družstvu a uvidím ho usmívajícího se sedět u stolu. Šla jsem tam a on nikde. Měla jsem vedoucí nějakou ženskou. Ten týden byl super, ale byla jsem zklamaná a pořád jsem na to myslela. Lukáše jsem ani neviděla, nebyl tam. Zbytek prázdnin jsem neměla co dělat a na tomhle táboře nám nabízeli, že mají ještě volné termíny. Ukecala jsem naše, aby mě ještě přihlásili. A rovnou na 14 dalších dní v kuse. Byla jsem jak posedlá, navíc mě to tam fakt bavilo. Byla jsem nejlepší ve střílení vzduchovkou a v lezení v lanovém centru, kde jsem všechny úrovně zdolala úplně jako první.

Když přišel můj třetí týden na táboře, šla jsem tam s obrovkou nadějí. Přišla jsem ke svému družstvu a Lukáš tam nebyl. Ale seděl u vedlejšího stolu u vedlejšího družstva. Nevšímala jsem si svojí vedoucí, šla jsem hned k němu. Měl očividně radost, že mě vidí, to byl tak krásnej pocit. Chtěla jsem k němu do týmu a prosila ho, ať to nějak zařídí, ať se s někým vyměním. Bohužel. Ale kdekoliv jsme se potkali jsem za ním chodila a bavili jsme se. Byl to asi nejlepší týden, naše družstvo i s naším vedoucím bylo bezvadný, měli jsme skvělý kluky, jeden z nich se do mě zamiloval. Asi jsme spolu chvilku chodili, tuhle část si pamatuju matně, měla jsem hrozný výčitky, že tím "podvádím" Lukáše :D.

Poslední týden co jsem tam byla jsem šla zkušeně ke svému přidělenému družstvu a co se nestalo - seděl tam ON. Ten týden jsem si ani nehledala žádný kamarády, vystačila jsem si s tím, že mi byl nablízku. Zní to, jako bych byla posedlá puberťačka, což jsem určitě byla.. ale on se se mnou nebavil jenom z povinnosti. Vzal si na mě kontakt, pořád se na mě vyptával. V tom lanovém centru mě hecoval, abych to celý zvládla a pomáhal mi a když jsem porážela ostatní ve střelbě, tak mi tajně dával sladkosti. Nevím jak to bral on. Mě to každopádně úplně dostalo. Psali jsme si potom nějakou dobu na ICQ, dala jsem si jeho fotku na tapetu v mobilu a dlouho na něj myslela. Školou a povinostma to asi odeznělo. Svým způsobem mi to něco hrozně moc dalo - od té doby vím, že vždycky budu na starší muže, na rozumné, vtipné a charismatické, ale také jsem bohužel zjistila, jak mě city dokážou položit. Vyhýbám se jim.

Dneska jsme byli nakupovat a najednou, z ničeho nic, přede mnou stál. Viděla jsem ho od té doby poprvé. Já se změnila radikálně, on je stále stejný. Asi pět vteřin jsme se dívali do očí, já se usmála a šla jsem dál. Nedalo mi to a ohlédla jsem se. Díval se na mě a zamával. Bylo mi krásně.


Co vy a platonická láska? Je lepší být zamilován a být zároveň plně vyrovnán a smířen s tím, že z toho nikdy nic nebude? Nebo s dotyčným být a případně se trápit? Byli jste někdy zamilovaní do někoho, kdo o tom neměl tušení (třeba kamarád)? A byly jste zamilovaní do někoho, kdo vám řekl, že o vás nestojí? Co je nejhorší? :)


Edit: Fotky. Mám jich hodně a mám i JEHO, ale to nechci zveřejňovat. Tady v lanovém centru na těžké úrovni.. jako jedinná odvážná!

A tady asi už po stopadesáté na kanoích.. frajerka blonďatá jako zadák :D
 


Komentáře

1 thedollstory thedollstory | Web | 8. září 2012 v 18:33 | Reagovat

Páni, tyhle pocity znám. :)
Já to snad ani jinak než platonicky neumím. :-D
Krásně napsaný článek. :)

2 Taychi Taychi | E-mail | Web | 8. září 2012 v 18:54 | Reagovat

Nikdy jsem do nikoho nebyla zamilovaná platonicky, vždycky jsem to člověku řekla a buď mě poslal do háje a nebo něco bylo(haha... :-D) a nebo jsme byli dál přátelé. :-)

3 Pajussska Pajussska | Web | 8. září 2012 v 19:00 | Reagovat

Ze všech možností zamilovanosti právě ta poslední, bohužel.
A tábory jsou nejlepší, jezdím tam od třetí třídy a ještě mě to nepustilo, příště jedem celá parta jako praktikanti (snad), takže to bude super :D

4 Kimberly B. Kimberly B. | Web | 8. září 2012 v 19:20 | Reagovat

Byla jsem platonicky zamilovaná už hned několikrát. A je to krásné, ale strašně hloupé. :) Ale krásné... :D

5 Peetie Peetie | Web | 8. září 2012 v 20:04 | Reagovat

Platonická láska je na city dosť brutálna. Keď danú osobu vidím, cítim sa neskutočne šťastná, ale potom mi dôjde, že aj keď je blízko, je mi na míle vzdialená. Bože, na takéto stavy by som už mala byť stará, ale ako sa hovorí "citom nerozkážeš".

6 Luczynka Luczynka | Web | 9. září 2012 v 11:28 | Reagovat

Já celej článek moc nechápala, proč sis zrovna včera vzpomněla na léto 2008. Ale pak když jsi napsala: ,,Dneska jsme byli nakupovat a najednou, z ničeho nic, přede mnou stál.", to mi trochu vyrazilo dech:D :) Musí to bejt strašně skvělej pocit. Já takhle po pár letech taky potkala kamaráda(trošku platonickou lásku:D) z tábora někde z roku 2006 a bylo to takový hrozně zvláštní:)

7 Marťula Marťula | Web | 9. září 2012 v 14:07 | Reagovat

Platonickou lásku zná asi každý z nás. Já jsem takový ten typický příklad - měli jsme na základce ve třídě krásného kluka, kterého "milovaly" snad všechny holky na škole..ani já jsem nebyla výjimkou. :D Pamatuju si, že jsem měla takový svůj deníček, kam jsem si nalepila jeho fotku a kolem ní nakreslila srdíčka a napsala něco málo o něm. Jeden rok jsem s ním dokonce seděla na matiku v lavici, ale to bylo tak všechno, co jsme spolu kdy měli. :D Ani nevím, kolik mi tehdy bylo..možná tak 12. :D

8 IK. IK. | Web | 9. září 2012 v 15:00 | Reagovat

Ahoj máš doma morské prasiatko a chceš sa o ňom dozvedieť viac?! Tak sa prídi pozrieť na moju web stránku :)
PS:Prepáč za reklamu snažím sa rozbehnúť blog.

9 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 9. září 2012 v 16:10 | Reagovat

Víš, jak se furt říká o těch úžasných "idolech"? :D Tak já na základce sem tam nějakýho objevila. Naposled jsem se šíleně zaláskovala v osmičce a hrozně kvůli tomu trpěla, protože on, o rok starší, na mě prděl. A díky bohu, protože teď, o pár let později jsme spolu už téměř dva roky a jdem spolu bydlet.. Kdyby jsme to dali dohromady na základce, tak lze i říct, že dneska by z toho skoro určitě nebylo nic. :)

10 Kejtý Kejtý | Web | 9. září 2012 v 19:55 | Reagovat

Občas je lepší jen snít, doufat a koukat zamilovanými oči. Každá láska, i ta platonická, má své kouzlo.

11 Ta Obyčejná Ta Obyčejná | Web | 9. září 2012 v 20:55 | Reagovat

Já byla zabouchnutá skoro půl základky do jednoho spolužáka. Sice mě to trápilo, ale většinou mi stačila jeho blízkost a taky, že jsme se kamarádili. Nic víc jsem nečekala a to je pro ochranu vlastního srdce asi lepší :)

12 Mais Mais | Web | 2. března 2014 v 21:43 | Reagovat

Celých osm let na gymplu mi platonická láska moc nevadila, protože toho klučinu vidím téměř každý den. Občas jsem se dostávala do těch bezmocných stavů, to ano, ale jinak jsem to bublinkování uvnitř sebe měla ráda. A teď, když jsme maturitní ročník, jsem z toho celá nesvá... Je mi líto, že je zadaný, je mi líto, že se naše třída rozletí bez nadsázky do všech koutů světa a to bublinkování chytilo hrozně smutný podtón. Říkám si, jak jsem si mohla takovou dobu vystačit jenom s okukováním a občasným kecáním a být tak spokojená :-D Je to zvláštní, ale je to tak a jak koukám, nejsem v tom sama a to je taky hrozně pěkný pocit. Na tomhle je krásně vidět, kolik malinko stačí ke štěstí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama