Červen 2013

Faraonova pomsta aneb dovolená snů

29. června 2013 v 22:14 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Egypt - Hurghada - Sunny Days El Palacio - 19.6. až 26.6. 2013

Tenhle týden si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Konečně jsem od příjezdu sebrala chuť napsat o naší dovolené v Egyptě. Ani nevím, jak to mám celkově zhodnotit. Možná - nejlepší a zároveň nejhorší týden, co jsem kdy zažila.

Vše bylo z prvu super - mamka mého přítele (dále jen Kuba, nemám ráda slovo přítel :D) nám zaplatila dovolenou podle našeho výběru. Chtěli jsme jet někam do tepla, kde si odpočinem, něco uvidíme, smočíme se v moři a dobře najíme. Samozřejmě jsme měli finanční limit a ten nás dost omezoval. Vybírali jsme dlouho a nakonec padla volba na Egypt. Našli jsme krásný hotel blízko centra s vlastním mořským zálivem, bazénem, all inclusive jídlo, krásná cena.. mělo to být super.

První dojmy
Cesta proběhla v pořádku, čtyřhodinový let jsem kupodivu přežila. Při přistání ve 4.00 ráno v Hurgahadě tam bylo už 30°C, slunce vycházelo a já si začala pomalu zvykat na tropické podnebí. Autobusy s delegáty nás rozvezly do hotelů. Náš egyptský průvodce byl vtipálek a sděloval nám praktické informace o pobytu na co si dát pozor a zmiňoval, jak nás budou všude otravovat místní prodejci přičemž česky znají pár frází ve stylu "Hezky česky" a "Ahoj, jak še maš" a že taky vědí, že existuje jakýsi Karel Gott, ale víc než to, že je starý jak Tutanchamon o něm nevědí :D. Cesta Hurghadou takhle k ránu byla děsivá. Je to pro mě strašně.. svým způsobem ošklivý město. Kdo to neviděl na vlastní oči, tak nemůže pochopit, jak neskutečný to je.. Všude neskutečný nepořádek (kam se hrabou pražský chodníky s pár vajglama), každý druhý dům je rozestavěný nebo rozpadlý a opuštěný, nic tam není.. všude kolem je poušť, ostatné dráty a když už v centru nějaké obchody (jedinný zdroj jejich výdělku) tak v šíleném stavu. Po silnici si každý taky jezdí jak chce, neplatí tam snad žádná pravidla, silnice jsou asi šestiproudové a kdo se kam vecpe, tamtudy jede. Město žije snad v každou denní hodinu, v pět ráno tam všichni makaj a připravují se na další den a i když jsme tam projížděli poslední den ve dvě v noci, tak i tak to tam žilo. Sama bych se tam nikdy neodvážila, já ty araby a muslimy nemusím. Sice je to předsudek, ale oni fakt všichni vypadají jak teroristi, divně zahlížejí a jsou dotěrný. Do města jsme se v průběhu týdne chtěli podívat, jen ze zajímavosti a nakonec jsme se tam nedostali. Ani mi to nevadí, stačilo mi tu hrůzu vidět z autobusu. A byla jsem ráda, že jsem v takové zemi s chlapem, co měří přes dva metry.

Hotel
Po páté jsme jako poslední v buse dorazili do našeho hotelu. Z venku vypadal velkolepě a hezky. Na recepci jsme se zapsali a pak nám řekli, že musíme čekat do 10hodin na pokoj i náramek all inclusive. Ještě ani nebylo šest. Jako pardon, ale kterej normální člověk vydrží přes 4hodiny sedět na recepci, unavenej a hlavně hladovej a žíznivej? V tu dobu bylo už vedro jak prase. Myslela jsem, že mě klepne. Hodinu jsme čekali a naštěstí nás pak zavolali a dali nám klíče od pokoje. Měli jsme číslo 1203 a byl úplně v poslední budově s výhledem na moře. Padli jsme na postel a vytuhli na čtyři hodiny. Když jsme se dali trochu do kupy, prohlídli jsme si pokoj podrobněji. Byl starý, ne takový, jaký prezentovali na internetu. Televize opravdu nebyla plazmová a dveře do koupelny nešly zavřít, jen s prudkým trhnutím. Nebyl tam slibovaný fén a postele byly oddělené, žádné letiště. Byl ale hlad, takže jsme se vydali pro náramky a pořádně se najíst napít. Hotel byl obrovský.. podle čísel jsme napočítali na 6000 pokojů. Byli jsme trochu dál od hlavní budovy, ale aspoň byl klid.

Jídla stále docela za prd. Snídaně jakž takž, i když pečivo vesměs sladké, tvrdé a chyběla mi třeba normální šunka, sýry.. to, co tam nabízeli bylo nepoživatelné. Za to medu tam měli pět kilo, nějaký pomazánky a okoralou zeleninu. Ale i tak se to dalo považovat za nejlepší jídlo dne. Svačiny byly to, co zbylo u snídaně a ještě to vystrčili ven, takže stupeň okoralosti se ještě zvýšil. Obědy byly tragický. Přecpaná jídelna, která absolutně nepojmula kapacitu hotelu, takže člověk si nesedl. Na výběr bylo každý den to samé - rýže, brambory, těstoviny s jakousi omáčkou a masové koule asi z velblouda, páč měli neidentifikovatelnou chuť. Dále vařená zelenina, kuře ve stylu "víc kosti než masa" politý jakousi UHO. Mísy plné zeleniny, kterou oni prosti dodělali tím, že ji smíchali s kusy salámu a udělali z toho nějakou pomazánku, takže to se fakt nedalo. Také tam byl stůl obložený zákusky, na který se vrhli hladový rusáci, takže jsme si mohli dát maximálně drobky. Svačiny odpoledne obsahovaly taktéž obsahovaly něco z oběda plus k tomu venku dělali čerstvou pizzu a ta nás zachraňovala. Té jsem se vždycky nadlábla na další den dopředu. Bohužel nám nebyla k dispozici balená voda (ta pouze za příplatek! chápete to), takže jsme byli odkázáni na pití džusů z automatů s postmixu cola, fanta, sprite. Navzdory tomu, že jsme se snažili dávat pozor, čistit si opatrně zuby a nejíst omyté ovoce a zelenina místní vodou.. faraonova pomsta nás neminula (hlavně teda mě).

První dny
V den příjezdu bylo vše v pořádku a bohužel.. druhý den mě brzy ráno probudila křeč v břiše. A tím tak nějak začal můj záchodový maraton. Těžko říct, čím to bylo, tam stačí málo a citlivé zažívání je v koncích. Delegát nám doporučil koupit si léky v lékárně, tak jsme je hned pořídili (za přepálenou cenu, oni ty Mohamedi fakt vydělaj na všem). Brala jsem je dva dny a měly zabrat. Nezabraly. Odpoledne mi tedy vždycky bylo lépe, ale v noci a ráno a dopoledne jsem střídala postel se záchodem. Bylo to hrozný, byla jsem slabá, neměla jsem chuť k jídlu, spíš se mi chtělo zvracet. V sobotu dopoledne se mi ještě přitížilo a už i v leže mi bylo hrozně. Zavolali jsme delegátovi a on nám sehnal odvoz na českou kliniku. Tam mě prohlídli, vyšetřili a po zhodnocení, že jsem na tom blbě, mě napojili na kapačku. Hodinu jsem si tam poležela a pak nás vybavili čtyřma platama léků pro následující tři dny. Tolik jsem nebrečela snad nikdy v životě, pořád pořád a pořád, že by to zaplnilo celej Nil. Bylo mi hrozně, bylo mi úzko, chtěla jsem domů, kde mi aspoň rozumí. Byl to hrozný pocit tam být a nemoct nic udělat, muset tam být a vydržet. Další dny se to lepšilo po kousíčkách, nejlíp mi bylo v úterý, kdy jsme večer odjížděli domů. Doteď mi není nejlíp, pořád mám problém do sebe nasoukat jídlo a psychicky jsem na tom taky bídně.

Světlé chvilky
Jenom černý to taky nebylo.. místy mi bylo líp, většinou kolem oběda pár hodin pak. Váleli jsme se u bazénu a zároveň u moře na lehátkách, koupali se, hráli hry, četli knížky, plavali, opálili se. Na jednu stranu to bylo super. Trochu jsem se bála jet na týden s jedním člověkem, ať už ho miluju sebevíc, tak tam od sebe utýct nemůžeme. Naopak mě ale ten týden utvrdil v tom, že nikoho lepšího jsem si nemohla přát. Bylo mi hrozně, byla jsem zpocená s mastnými vlasy, nenemalovaná, nic se mi nechtělo dělat, spíš jsem ležela a dloubala jsem se v jídlech.. ale Kuba mi vždycky otřel slzy a slíbil, že se všechno zvládne - nebo spíš, že to zvládnem. Ani chvíli nedal najevo, že by ze mě byl už otrávenej, z těch mých výlevů a slabých chvilek. Takže teď po příjezdu domů, ne že bych ho po týdnu měla dost, ale naopak vím, že tenhle člověk za něco stojí. Je mi teď velkou oporou.

Navzdory tomu, že z dovolené si momentálně vybavuju spíš vzor a počet kachliček na záchodě než abych měla vzpomínky na dobré jídlo, západy slunce, moře a pohodu, tak to nehodnotím úplně hrozně a nelituju, že jsem jela zrovna tam. Nebo spíš.. je zbytečný teď toho litovat a říkat si "Sakra, měli jsme jet fakt jinam, tohle jsme nezvládli..". Špatná zkušenost je taky zkušenost, po čase se seberu a budu vzpomínat jen na to dobré.


Loučím se

18. června 2013 v 16:21 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Balím, balíš, balíme.

Přijde mi, že v poslední lidi fakt hodně cestují, že před pár lety bylo vycestovat strašný privilegium těch, co si to můžou dovolit a teď už to takový problém není. Já jsem dlouho nebyla u moře, fakt jakože se válet. Jako malá jsem jezdila pořád do Chorvatska, pak jsem byla v Řecku, dvakrát lyžovat v Alpách, v Egyptě, na Kanárských ostrovech, se školou v Holandsku a naposledy ve Švédsku. A letos, po maturitě jsme měli možnost od rodičů někam jet, vybrat si zájezd jaký chceme. A vybrali jsme si, po dlooouhém pátrání, Egypt. Chtěla jsem někam, kde i něco uvidím, ale aby i ubytování a jídlo za něco stálo, aby to bylo u moře a zároveň trochu u civilizace. No, také jsme se museli vejít do nějakého cenového limitu a nakonec jsme vybrali Egypt. Hurghada, hotel Sunny Days El Palacio. A letíme o půlnoci, za několik hodin od teď :). Těším se i ne, já vždycky nesnáším dobře změny, ale až si tam zvyknu tak bude lépe. Snad nic nezapomenu.

Jsem trochu nervozní i z té cesty, nejsem nadšená z létání, ale vždycky to nějak zvládnu. Těším se, že si pořádně odpočinu, přečtu nějaké knížky a opálím se.. V neposlední řade bude snad i hooodně fotek :). Týden uteče jako voda a budu zas doma. Ale vedro už udeřilo i k nám, takže dobrý :D. Mějte se tu hezky!


Svatba počtvrté

16. června 2013 v 22:13 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Sobota 15.6. - další krásný den, co si bude hodně lidí pamatovat!

Před rokem v létě se ženil můj druhý nejstarší bratranec David a kytici chytila přitelkyně jeho bráchy Tomáše. No a ono to nějak klaplo a můj nejstarší bratranec se oženil včera. Pomalu začínám jít na řadu se svatbou já :D. Svatba byla připravovaná hodně dopředu a myslím, že to stálo za to.

V jednu po obědě jsme měli sraz s pár lidma, vyzdobili jsme s tetou auta zelenýma stuhama - nevěsta Dita totiž miluje zelenou takže celá svatba byla zelená. Jeli jsme na místo obřadu - do Liebigovy vily (taková pamětihodnost u nás v Liberci), kde už většina lidí čekala, hlavně tedy ze strany nevěsty, nás tolik nebylo. Byly tam tři družičky ve stejných šatech a ty tam chodily a nabízely koláčky a sáčky s rýží a pak tam měli ledničku a v tom hromadu chlastu. Měli to fakt vymakaný do všech detailů. Dita měla krásný nadejchaný bílý šaty a fakt jí to slušelo, to asi každé nevěstě. Asi po půl hodině čekání jsme šli dovnitř, sedli jsme si na místa a nejbližší rodina šla před nevěstou. Nebylo to vevnitř moc hezký, čekala jsem že ta vila bude hezčí, protože zvenku je to krásná budova. Ale pořád to bylo lepší než na radnici, kde měli svatbu moji prapředci a už je to tam ohraný :D. Hudbu zajišťoval houslista a notebook - vždycky hrála melodie a on k tomu hrál na ty housle. Ústřední píseň byla "My heart will go on" a to bylo fakt krásný. Obřad byl poměrně krátkej, oddával je někdo z radnice a jeho proslov byl dojemnej i vtipnej s pár citáty. Pak byly hrozně dlouho gratulace, což chápu že je formalita, ale pak už - po dvaceti gratulacích - ten dotyčný ani nevnímá co mu kdo říká. Pak jsme šli hned ven a házeli na ně rejži.

Tomášovi dali kouli na nohu a chomout a nastalo tradiční focení. Fotili jsme se v takovym prudkym kopci za tou vilou, bylo to uplně na hovno a fotil se snad každej s každym, trvalo to dlouho a nebavilo mě to. Naštěstí jsem se tam měla s kym bavit, tak jsme se vydali ve třech naproti přes silnici do takovýho parčíku, kde je obrovský zrcadlo sloužící jako nějaký pomník. Tak jsme tam dělali blbiny, viz fotky :D. Pak už na nás rodiče mávali, ať už jedem, tak jsme šli, udělala se kolona aut a jeli jsme přes centrum města až na místo hostiny - hasičárna. V hasičárně to měli krásně udělaný, stoly byly nazdobený kamínkama a stuhama a každý měl jmenovku a seděli jsme dobře vedle sebe.

Došlo na přípitek a proslovy pak se všichni vrhli na raut, bylo tam hrozně hodně jídla - řízečky, pečivo, zelenina, ovoce, sladký zákusky, koláčky, obložený talíře.. a jako teplý jídlo guláš. Pití bylo taky hrozně moc - nealko, džusy, vody, coly, minerálky, pivo, asi 5 druhů vína, fernety, rum, vodka.. museli za to fakt utratit hodně. Jídlo se pořád doplňovalo, já měla asi 30 řízků :D a stůl byl pořád plný.. organizace byla super. Měli tam pak krabici, kam se házela přáníčka, rozdali jsme jim dárky a oni si je prohlíželi a za každej dárek fakt každýmu poděkovali. Taky měli svatební knížku, kam se psali vzkazy a my jsme vymysleli takovou básničku tak nás tam pak všichni chválili jak jsme šikovný :D. Vymysleli i tombolu, bylo 20 originálních cen a lístek stál 30kč, no samozřejmě jsme vyhráli hovno :D. Dort měli moooc krásnej, zelenej nečekaně a tři patra - vrchní byl krémovej, pak jahodovej a vespod čokoládovej. Já jsem si dala jahodovej a myslela jsem, že umřu jak byl super!

Hodně se tancovalo, na takový ty klasický písničky co má každej rád, byl tam notebook tak si každej dal co chtěl. Byla občas sranda, ale že bych tam musela být až do rána to ne. Mám spíš radši tu svatbu než hostinu. Tam se stejně každý bavil s těma svejma ve skupinkách a každý pije pije pije, jinak se moc nikdo nebaví. A já pít nechtěla, takže jsme to tam zabalili trochu dřív, ale nevadilo mi to. Bylo to hezký :). Myslím, že se to povedlo, nic se nepokazilo a každý se bavil. Takže moje čtvrtá svatba dopadla dobře, hodnotím velice kladně. Miluju svatby! Když budete o nějaké vědět, pozvěte mě :D dík.


eM-A-Té-U-eR-I-Té-A

5. června 2013 v 18:00 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
MAM MATURITUUU!!!

Konec května se nesl ve znamení maturit a můj život se samozřejmě tak nějak točil kolem toho. Přeci jen, je to důležitá věc a já jsem to už chtěla mít z krku. Bála jsem se celé čtyři roky a už možná od konce devítky pro mě byla maturita největším strašákem. V průběhu střední jsme si často říkali - sakra, ta maturita, to bude jednou peklo, od konce třeťáku mi začalo docházet, že se to blíží, celej čtvrťák jsme na to mysleli.. ale nakonec čím blíž to bylo, tím víc jsem byla v pohodě. Dobře, čtvrťák byl náročný na všechno.. ale čekala jsem, že to bude úplně jiný. Ale teď bych přeskočila k tomu hlavnímu.

Na ústní maturitu jsem se učila fakt jakože 14 dní předem. Hodně jsem toho už uměla předtím (ono v tý hlavě něco zůstane za 4 roky :D), ale zase jsem věděla, že když začnu později, tak budu ve stresu, že nestíhám. Ne, začala jsem hezky v pondělí dva týdny před a každý den jsem vstala v půl osmý a už v osm jsem seděla s kafíčkem na gauči a učila se. Nejlíp mi to šlo stylem - přečíst si otázku, odložit ji a zkusit si ji říct nahlas vlastními slovy. Jelikož mám takovou tu paměť, že se mi v hlavě vybaví jak vizuálně vypadá ta stránka s textem, tak to šlo jednoduše. Kolem oběda byla pauza a pak jsem se učila ještě do těch čtyř, pěti. K večeru už mi to nešlo, takže bylo volno. Asi dva dny jsem nedělala vůbec nic. Občas byly stavy, že jsem měla pocit, že to nedám a že je toho šíleně moc. Pak mi zase přišlo, že je to pohoda. Často mě bolelo břicho a hlavně záda, ztuhlá šíje.. nervy se mi podvědomě projevovaly na těle. Ten stres předtím je fakt blbej, to bych si nechtěla zopakovat.

Posledních pár dnů už bylo jak čekání na popravu.. učení jsem vždycky vzteky mrskla na zem, že na to už seru :D, že si to fakt nepamatuju. Pak jsem to zas sebrala a doháněla co mi chybělo. Řekla jsem si, že se prostě hecnu na pár dnů a budu mít klid než abych to pak musela až do září řešit. Nemohla jsem se dočkat toho osudného úterý. A ono nakonec přišloo a já se dočkala! Mno.. k maturitě jsem šla s tím, že to nějak dopadne, všechny otázky jsem viděla, ale dvě (z těch 87mi) jsem prostě moc neuměla (= sračky sračky). Doufala jsem, že takovej smolař nejsem, abych si jednu z nich vytáhla :D. V den maturity jsem byla samozřejmě nervózní, ale čekala jsem, že to bude horší. Začínala jsem v půl druhý, takže to čekání už od rána bylo blbý. Začala jsem s češtinou, při vcházení do třídy mi srdce málem vypadlo z hrudníku :D. Vytáhla jsem si otázku "12 - Na západní frontě klid" a byla jsem happy. Pak jsem se už uklidnila a po zbytek dne jsem nervózní už nebyla. Na účto jsem měla menší štěstí, tam jsem si vytáhla horší otázku, ale poradila jsem si, ekonomika v pohodě - otázka 7 - odbyt, a nakonec angličtina kde jsem mluvila o svátcích v anglicky mluvících zemích. Jaká úleva, když nám třem, co jsme maturovali řekli, že jsme prošli a ještě se slušnýma známkama.

Já tedy: čeština 7/9 to je dvojka, angličtina - 39/39 :D, účetnictví - dvojka, ekonomika - dvojka a praktická též za dvě.

A teď? Teď mám minimálně 3 měsíce volnýýý a strašně si to užívám. Dokoukávám seriály, který mi za poslední půlrok utekly, sleduju nový filmy, chodím do kina, hledám brigádu, plánuju výlety.. vlastně to má jeden háček a to pitomý počasí! Zatím mi to tolik nevadí, ani nejsem thank god postižená povodněmi a jsem nemocná.. ale i tak, je to na nic.