Září 2013

Co pro mě znamená.. vztah

26. září 2013 v 21:00 | LoveShy
Co pro mě znamená vztah?

Začnu od začátku - vždycky jsem byla sama a byla jsem spokojená. Celkově kolem sebe nepotřebuju spousty lidí, stačí mi pár blízkých rozházených po světě, kteří tu jsou, když.. vlastně kdykoliv a já pro ně (něco jako hvězdy - nevidíte je pořád, ale víte, že tu jsou). Jsem z těch lidí, co vydrží být sami - dokážu si číst, plíst z bavlnek, kreslit, sledovat filmy, uklízet, jezdit autobusem se sluchátky v uších z konečný na konečnou nebo se toulat lesem a fotit. A i tak mi společnost někoho jiného zásadně neschází. Z tohoto důvodu jsem ani nikdy neprahla po vztahu. Sice mám sourozence a vím jaké je to se dělit, nebýt sobec a být tolerantní, ale nikdy jsem se nechtěla nikomu zpovídat co pořád dělám, vzdát se své svobody a trávit většinu času s někým jiným, mít tím méně času na sebe a na své přátele, slavit výročí.. Odrazovaly mě přeslazené statusy na facebooku a vůbec.. neměla jsem nikdy tu potřebu a nikomu jsem to nenutila, byla jsem tak spokojená. Byla jsem i tak trochu citově uzavřená a nikoho jsem si nikdy nepustila k sobě. Na druhou stranu jsem se ničemu nebránila, dávala jsem věcem volný průběh ale tím, že se kolem mě motal zoufalec za zoufalcem jsem došla k závěru, že zemřu sama v bytě plném koček, které mou mrtvolu následně snědí.

Neříkám, že se to stále nemůže stát, ale sama momentálně nejsem a doufám, že dlouho nebudu. Co se změnilo? Před dvouma rokama jsem se seznámila s Kubou. Já jsem se mu líbila, ale mě to bylo jedno a stranila jsem se mu. O nikoho jsem samozřejmě nestála. Následující půlrok se stala spousta věcí a vždycky nás to k sobě dovedlo. Bylo to mooc komplikovaný - samozřejmě mou vinou :D, Kuba se mnou měl kamion trpělivosti. Časem jsem si uvědomila, že jsem ráda sama, ale také jsem ráda s ním. A že se to dá skloubit. Bylo to pro mě něco nového, najednou jsem někoho zajímala takovým tím hezkým způsobem. Vždycky na mě měl čas, cítila jsem se bezpečně (když má dva metry, haha) a hezky. Já ani nevím, nedovedu to nějak vysvětlit, něco se ve mě zlomilo.

Tím neříkám, že jsem teď úplně jiná, stále nemám ráda zamilované cukrování a když potřebuju svůj čas, tak si ho najdu. Ale sama nejsem nikdy a to je fajn pocit. Když jsem smutná, nemusím si to nechávat pro sebe a když jsem naopak veselá, tak to se mnou někdo sdílí. Můžu říct hloupost a někdo mi to toleruje, můžu se splést a někdo mi to odpustí, můžu být protivná, nemocná, neupravená a někdo mě má stále rád. Zná moje slabiny a co mě trápí, zná mojí rodinu, přátele a nepřátele. Kuba mě dovede překvapit a rád mi dělá radost maličkostmi, ví co mám ráda. Podpoří mě když to potřebuju, stojí za mnou v rozhodnutích a zastane se mě v křivdách.

Co je pro mě momentálně hlavní - je se mnou "ve zdraví i nemoci, bohatsví i chudobě" ačkoli nejsme svoji, pomáhá mi s mými psychickými a zdravotními problémy. Ráda trávím čas společně, zasmějeme se a dokážeme spolu dloouho diskutovat, máme nejrůznější nápady, hodně vaříme, nakupujem, tvoříme, hrajem hry nebo se jen válíme.. Máme podobný smysl pro humor a vkus, vize do budoucna a stejné životní sny. Občas mě vážně štve, dokáže mě vytočit a on to moc dobře ví.. ale nic není dokonalé a po hádkách kvůli blbostem na to vždycky zapomenem. Vyrovnávají to ty hezké chvíle, kterých je víc. A také to, že se vzájemně doplňujeme - co nemá jeden, má druhý. Je to člověk, který mě vytáhl z mé osamělosti a ukázal mi jaké to je někoho milovat. Nerada plánuju a nechci si vsugerovat "s tímhle člověkem budu až do smrti". Teď je to moc hezká představa a nebránila bych se tomu. Budem pracovat na tom, aby z těch 16 měsíců, co jsme zatím spolu bylo 16 let a víc. Ale znáte život - nikdy nevíte co se stane - takže nebudu předbíhat..

Co vy, jak to máte? :)




Smutno

11. září 2013 v 20:42 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Poslední srpnový týden a přelom září byl jeden z nejhorších zas za poslední dobu. Celé tohle léto bylo pro mě hrozný a myslela jsem, že s příchodem nového měsíce začnu nanovo a lépe, ale po*ralo se, co mohlo. Začínám z těch špatných událostí být zoufalá, protože když se něco stane tak druhý den přijde zase něco horšího. Opět se to odrazilo na mém zdraví a psychice. A co že se teda dělo?

Srovnala jsem se s pár událostma, jakože mě nikde něchtěj na brigádu a že přítel půjde k maturitě až o rok později i když už to mohl mít dávno za sebou.. Jen jedna věc mě trápí hodně a trápit ještě asi bude.

Koncem srpna, v pátek jsem se stavovala na skok u mamky a její pejsek Dusty byl venku před domem jako vždy, ale nevítal mě s radostí. Ležel na rohožce a smutně na mě koukal. Šla jsem k němu a on se snažil ke mě jít taky.. ale nefungovaly mu zadní nožky. Uplně je táhl za sebou. Mamka říkala, že prostě z ničeho nic takhle "ochrnul". Ten večer jeli na veterinu a doktor řekl, že má zvápenatělou páteř a že ochrnul. Byla nutná operace, protože jak necítil dolní část těla tak nemohl správně vylučovat a tím mu mohli začít selhávat orgány, hlavně ledviny. Museli ho vycévkovat a dali mamce na rozmyšlenou, jestli do té operace půjdou. Háček byl v tom, že operace by stála desítky tisíc a šance, že by Dustynek žil po ní kvalitní život byla 10%. V sobotu navšítívili jiného lékaře, ale rozsudek byl stejný. Večer mi mamka volala, že ta operace nemá smysl, je to mladej pes a i kdyby se operace povedla, tak aby celý život za sebou tahal zadní nožičky, to je fakt strašný. V neděli ráno mi řekla, ať se stavíme se rozloučit, že se Dusty celou noc trápil, plakal, naříkal, seděl a opíral se o přední tlapky a klepal se.. a že mu musíme prokázat "laskavost" a pomoct mu, jak umíme. Brečela jsem celý víkend, protože jsem věděla, že se tomu nevyhnem, ale nemohla jsem s tím nic dělat.. Když jsme dorazili s bráchou a přítelem k mamce, v neděli dopoledne, Dusty stále seděl ve svém pelíšku opřený o přední tlapky, klepal se a naříkal. Nic nepil nejedl a celou noc nespal, takhle tam seděl, tak byl úplně vyčerpanej. Koukal se na nás těma svýma očičkama tak strašně smutně a mě ho bylo tak strašně líto. Seděli jsme kolem něj, hladili ho a já mu slíbila, že mu bude brzy líp. Vážně úplně prosil pohledem, my s mamkou brečely, i brácha si poplakal a to je co říct. Mamky přítel Patrik říkal, že na veterinu pojedou až v sedm večer. Tak jsem mu řekla, ať se zkusí domluvit, aby tam mohli jet dřív, protože do té doby by se chudinka utrápil. Nakonec jeli asi kolem poledne, jel Patrik a můj přítel. Dali jsme Dustynkovi pusu na čelo a odjeli. Vrátili se asi za hodinu.. Měli Dustynka v krabičce, vykopali jsme na jeho oblíbeném místě v zahradě díru a dali jsme ho tam s jeho oblíbenýma hračkama a pelíškem.

Byly mu skoro čtyři roky a byl strašně hodnej, poslušnej a veselej. Vzali ho z útulku jako štěňátko a byl za všechno vděčný. Nevím proč se to muselo stát, je to tak nefér. Měl mít ještě dlouhý život a muselo to takhle dopadnout. Nejhorší bylo ho vidět smutnýho a pak rozhodnout o jeho životě, vzít a nechat ho utratit. Člověk si říká, jestli se tomu dalo nějak předejít a vyčítáme si, že jsme na něj někdy byli oškliví. Ale to nemůžem řešit, kdo mohl tušit, že jeden den běhá po zahradě, další ochrne a další den bude mít hrobeček. Je mi z toho vážně smutno, protože pejsky miluju a jsem taková, že se těžko smiřuju s tím, jaký život je. Byl to jeho osud.

Jinak, měla jsem zápis do nové školy, která mi začíná koncem září a vůbec vůbec vůbec se tam netěším. Ještěže jsem zůstala v Liberci, doma, protože teď bych nezvládla být někde pryč, všechno nový.. Taky jsem měla takovou menší brigádu a to noční inventuru v Marks&Spencer. Bylo to náročnější, v noci by člověk fakt neměl počítat svetry a ponožky, ale potom co jsem vypila Monstera tak mě to bavilo a měla jsem energii i na to běhat po eskalátorech. Usnula jsem až v půl pátý. Den na to jsem vylepovala plakáty po městě na akci od jedné kosmetické firmy. Všude mě s tím posílali někam a já byla nevyspalá, pršelo.. myslela jsem, že mě klepne. Také jsme navšítivili přitelovo prarodiče na jejich chalupě u Tanvadlu a jeho tátu (který bydlí v Praze a viděla jsem ho poprvé) s malejma sestřičkama. Hráli jsme s nima asi tři hodiny na "schovku", byla sranda, jsou rozkošný. Jo a o víkendu tu byla pouť, kterou jsem navštívila s Luczynkou. Vyšláply jsme v hroznym vedru asi kilometr dlouhej kopec :D daly jsme si kofolu co chutnala jako ředěná Jarem, spadl mi do ní brouk a seděly jsme v mraveništi. Ale viděly jsme se po dlouhé době za světla a bez alkoholu. Večer a s alkoholem jsme se viděly o týden dříve, v hospodě na pivu po roce. Jsme ostudy.