Březen 2014

To byl porod! II

24. března 2014 v 20:46 | LoveShy
Rok se s rokem sešel a moje rodina je o jednoho člena větší.

V září jsme si u mamky dávali něco k pití, myslím že whisky, a mamka si nechtěla dát. Já se jí zeptala proč ne, ale ona mě asi přeslechla, ale já to tušila! Asi za týden mi to prozradila - budu mít sourozence. Časem jsme se dozvěděli, že to je kluk jak buk a že přijde na svět v polovině dubna. Následovalo vybírání jména a těšení se střídaly lehké obavy, jak se skloubí mimčo s dvouletým ďáblem jménem Vaneska. Poslední týdny měla mamka pupek jak den před porodem a nebylo jí dobře, bylo to divný. Minulý čtvrtek když jsme byli v Praze mi psala, že má bolesti a že to jsou stahy (při svém čtvrtém dítěti to už prostě poznáte) a v pátek ráno mi napsala, že porodila. Akorát jsme se vrátili ze snídaně a já jen tak zkoukla telefon a najednou tahle zpráva. Naprosto neočekávaně, rychle.. no, a je na světě. Takže 14.3. 2014 v 4.55 a vážil 2,46kg a 46cm. Daniel.

Museli být deset dní v nemocnici, mimi bylo na JIPce sledováno a "dopejkáno", protože se prostě narodil o měsíc dřív. Mohli k němu jenom rodiče a já beztak byla celý týden nemocná, takže jsem ho viděla až včera. V první chvíli - je strašně strašně malinkej, na fotkách se to vůbec nezdá, ale tak maličké stvoření jsem na vlastní oči neviděla. Dobře, asi mi to hodně přijde, protože jsem novorozeně dlouho neviděla, jsem zvyklá na děti kolem dvou let. Když jsem si ho chovala, sotva jsem cítila, že ho mám v rukou. Je to malej myšáček, já z těch miminek roztejkám! :D Ale upřímně, ještě zdaleka nejsem zralá na to být matka, přebalovat, vstávat v noci, koupat.. ne ne ne. Pochovat, "poňuňat" a vrátit.

PS: Chtějte bydlet v Liberci, deset čísel sněhu dneska jupííí! :D



Snové dny v Praze

15. března 2014 v 20:41 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Jak jsem zmiňovala v posledním článku, jeli jsme s přítelem do Prahy. Dostala jsem od mamky k dvacetinám poukaz na pobyt na jednu noc v apartmánu v centru Prahy, což je pro mě prostě nejlepší dárek = zážitek. Byla jsem takhle přes noc v Praze i vloni, k devatenáctinám. Prahu miluju, tu atmosféru tam a být tam přes noc je ještě lepší, člověk nemusí spěchat honem honem na bus domů, který teda jezdí až do noci, ale je to zdlouhavý. Prostě super příležitost vypadnout, mít trochu soukromí, odreagovat se, vidět něco nového.

Na voucheru stálo, že ho musíme využít do konce března, tedy ještě před hlavní sezónou, takže jsme přemýšleli jak to provést. Přítel Kuba maturuje, takže v úvahu přicházel jen víkend, ale po telefonátu jsme zjistili, že od pátka do neděle mají beznadějně plno. Naštěstí náš kraj teď měl jarní prázdniny, jako poslední z ČR, a já mohla jet kdykoli, tak jsme ze čtvrtka na pátek jeli. Dopoledne jsme náš výlet zahájili již tradičně na Náměstí republiky v Palladiu, podívali jsme se do H&M, protože má Kuba poukaz, tam bych ho nejradši celého oblíkla (v Liberci je pánské oddělení dost omezené), jen ty ceny mi v poměru s kvalitou přijdou moc. Já jsem si skočila do LUSHe očuchat svoje oblíbence a ještě jsme si v Marks&Spencer koupili mňam pečivo (až budu bohatá, tak si budu kupovat jídlo jen tam :D). Zaslintali jsme nad botkama ve FootLockeru.. a pak jsme se šli královsky nadlábnout. Nákupní centra nesnáším, Palladium je teda mé nejoblíbenější protože aspoň není tak roztáhlý, spíš je do výšky, ale i tak mě nebaví tam kroužit kolem dokola. Tudíž jsem prostě chtěla vypadnout ven, co nejrychleji. Prošli jsme se myslím že na Můstek na metro, cestou prolezli ještě dvě H&M, já si samozřejmě koupila náušnice za 15,- a 30,- z původních 129,- a 99,- (ty původní ceny jsou fakt dost nadsazený). Z Můstku jsme se svezli na Anděla, kde jsme bydleli.

Pokojík jsme měli ve druhém patře a byl moc pěkný, nový a prostorný. K dispozici jsme měli 90min vířivku a saunu, a tak jsme se tam vydali rovnou, asi ve dvě hodiny, protože na večer už bylo plno. Vířivka krásná, perfektní relax. Po lenošení jsme se vykopali zase do města, z Anděla jsme jeli myslim že zas na Můstek a prodírali jsme se davy turistů. Bylo taak krásně. Sluníčko už nemělo takovou sílu, ale bylo příjemně. Prošli jsme se až na Malou Stranu, minule jsme si založili Starbucks kartu, tak jsme ji chtěli využít a dali jsme si odpočinek s kafíčkem. Po načerpání sil jsme došli na tramvaj a ta nás svezla zpět na Náměstí republiky, kde jsme chtěli jít do krámu pro jídlo. Ale nic tam neměli, tak jsme se vydali na Smíchov do toho velkýho centra do Tesca. To už byl večer a panoval tam šíílený chaos. Každej byl protivnej a všichni do sebe strkali a naráželi košíky, já už byla strašně unavená a jedinné co jsem chtěla bylo jít pryč. Fronty u pokladen se táhly několik metrů, ale my jsme to jídlo a pití chtěli koupit, takže jsme čekali. Došli jsme z posledních sil do toho našeho druhého patra, shodili všechno na zem a asi pět minut jsme jen leželi. Po sprše jsme si dali jídlo, otevřeli pivo, udělali popcorn a koukali na Ordinaci :D. Bylo mi strašně fajn.

Druhý den výborná snídaně, na oběd jsme se sešli na Budějovický s Kuby taťkou, který nás vzal do Potrefené Husy na oběd. Odpoledne jsme se slunili na Slovanském ostrově (jako dalších milion lidí, no je tam nádherně) a ze Staroměstský jsme jeli na Černý Most do Ikei, shodli se na naší budoucí koupelně a založili si kartu Ikea Family. O čtyři párky v rohlíku později jsme šli zabít poslední hodinu do toho šílenýho nákupního centra, který je prototypem toho, co nenávidím. Než se člověk dostane na druhý konec, tak mezitím chcípne. Když jsem konečně dosedla na svoje sedadlo číslo 59 ve Student Agency, byla jsem happy, ale zároveň se mi jako úplně domů taky nechtělo. Praha je krásná, i když asi jen na výlet, protože při delším pobývání je to tam fakt hektický, spousta lidí, míst, vysoké ceny.. oproti tomu, na co jsem zvyklá v Liberci. Doma je doma, to ano, ale nechtělo se mi zpátky do toho stereotypu. Navíc jsem teď parádně nachcípaná, po příjezdu domů to na mě dolehlo, krk mam jak v ohni, nateklý nosohltan takže jedu med s cibulí, tantum verde, paraleny, průduškový čaj, Olynth.. ale jsem šťastná, že jsme tu Prahu stihli když mi bylo ještě dobře a když bylo krásný počasí.



Spring

12. března 2014 v 21:50 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Jaro je tuu a je to krása. Nejsem letní typ člověka, nesnáším vedra a dost trpím, mám ráda zimu, ale letošní zima stála za prd. Tak jsem ráda, že je to (snad) za námi a tohle krásný počasí si užívám. Nosím džíny, triko, mikinu, lehčí bundičku, conversky a nevynechávám ani sluneční brýle (juhůů, aspoň od minulého léta nosím kontaktní čočky nastálo). Pokaždé na jaře jsem úplně unešená z toho, jak se můžu venku zdržovat víc a neupadaj mi prsty a uši. Procházky se psem protahuju na hodinu, doma mám otevřený okno celý odpoledne, světlo je dýl.. no co vám budu povídat, sami to znáte. Jsem citlivej člověk a počasí mě hrozně moc ovlivňuje. A tenhle poslední nádherný týden byl jak ze snu!

Zítra jedu s přítelem do Prahy na dva dny, tak kdyby se tam někdo pohyboval, tak dejte vědět. Já budu jen v centru, no kde jinde, kolem Vltavy hlavně, Petřín.. no uvidíme, bude krásně, takže se moc moc těším :).



Depky a takový věci

2. března 2014 v 20:12 | LoveShy
Strašně dlouho jsem tu nebyla. Nechodila jsem sem z několika důvodů. Nemám o čem psát, nemám žádné fotky, nemám žádné pozitivní zprávy a nemám na to vůbec náladu. Píšu proto, že mám strašně moc věcí na srdci a chci aspoň něco ze sebe dostat ven. Je mi hrozně a pomůže mi, když se vykecám.

Před několika dny/týdny, nevím přesně, jsem na jednom blogu a v komentářích našla názory, co mě opravdu zvedly ze židle. Vždycky jsem si blogerské komunity vážila, ale přijde mi, že čím dál tím víc narážím na netolerantní nebo nechápavý lidi, co žijou ve svým vesmíru, jejich pravda je ta nejlepší a všechno vědí nejlíp, protože toho mají strašně moc načteno a to z nich dělá vysoce intelektuální jedince. Myslím, že kdyby byl každý aspoň trochu tolerantní a snažil se chápat a porozumět druhým, svět by byl mnohem lepší místo. Vzhledem k tomu, že si drtivá většina lidi hrabe na svým písečku a stará se o svý dobro, nikdy se to nejspíš nezmění. Já jsem bohužel jiná a schopnost empatie mi byla od malička dána až moc. Proto mě to asi tak rozčiluje.

Nicméně, k těm názorům, co mě tak dostaly. Jedna nejmenovaná blogerka se zmínila o tom, jaká pozitiva ji přinesla deprese. Že prý díky depresi člověk začne vnímat svět jinak, že je smutný, ale nádherný, že deprese je nějaké plus. Dnešní doba pro "puberťáky" je na hovno v tom, že je těžký na sebe nějak upozornit. To většina v tomhle věku přeci chce, ne? Málokoho už něco extra překvapí, všichni jsme svým způsobem stejní a to je pro někoho definováno jako něco špatného. Utváří se osobnost, hledáme sami sebe a hodně lidí má potřebu v něčem vyniknout, být jiní, zajímaví, získat obdiv a uznání. A myslím si, že je jednoduché ze sebe udělat takového chudáka, upadnout do rádoby deprese zvané "depka", říkat jak mi nikdo nerozumí a jak všechno stojí za hovno. Vlastně se strašně moc lidí má najednou na hovno, až na pár extrémně sluníčkovejch, co jedou život naplno. Málokomu se však doopravdy něco extrémně špatného děje, ano každý má dneska starosti s penězi/zdravím/prací/a tak dále, ale za tímhletím vidím prostě jen touhu vystoupit z davu a udělat ze sebe trpitele dnešní doby. Protože kdo prožil depresi, kdo ji překonal nebo s ní musí žít, tak NIKDY netvrdí, že je to něco krásného a inspirativního.

Já vám popíšu, co to je deprese. Je to stav, kdy cítíte otupělost ke všemu a všem. Nebaví vás něco dělat, nebaví vás to co jste dřív milovali, jste naštvaní na celý svět a potom zase na sebe, střídají se emoce a nálady, myslíte na minulost a bojíte se budoucnosti, přítomnost však lítá úplně mimo vás. Jste sami i uprostřed davu, chcete i nechcete být sami, nejlepší je spát a občas si přejete, aby jste se neprobudili. Nevíte jak z tohodle kolotoče vystoupit. Je to beznaděj, výčitky svědomí, černé myšlenky, noční můry, otupělost, vztek a smutek. A já musím říct, že jsem to ani z daleka nezažila ve velké míře, a i tak mě to naprosto vyřadilo z normálního fungování. Až po skoro pěti měsících intenzivní léčby cítím, že serotonin do mozku přichází a začínám mít chuť něco dělat. A určitě bych to nikdy nechtěla vrátit, ať už ten stav před léčbou nebo z jejích začátků, kdy je člověku první dny ještě hůř, než nastoupí účinek prášků.

Někdo si může říct, že jsem taky jedna z těch, co si to schválně přikořeněj, abych byla taky strašně zajímavá. Ano, mohla bych to udělat, protože jsem vždycky byla taková nenápadná, neprůbojná, stydlivá, nesebevědomá a třetí kolo u vozu. Hodně lidí mi říká, že se mi v životě nic strašného nestalo, tak nemám důvod být na tom takhle. Ale já tohleto už skrývám od mala, od dětství mě pronásledují tyto stavy a já nikdy nevěděla co to je. Jako maličká jsem proplakala noci a rodiče nevěděli, co se mnou. Až do loňského roku jsem si myslela, že jsem divná, žila jsem v přesvědčení, že se neměla narodit. Že jsem nenormální a děsilo mě, že tímhle způsobem budu muset žít do konce života, že mi není pomoci. Nikdo kromě rodiny to nevěděl, i doma jsem se styděla. Po několika letech jsem si k sobě přiřadila pojmy deprese, úzkost, strach, fobie, panika. Do té doby jsem znala jen nemoci těla, orgánů, znala jsem bolest fyzickou a uměla jsem se s ní vypořádat, asi jako každý. Pochopila jsem ale, že je možné mít "nemocný mozek", že psychika je to nejmocnější, co máme. A stejně tak, jako si asi těžko vymyslíme třeba chřipku, tak stejně i tyto potíže. Jen je obtížnější je pojmenovat a poté léčit - na to paralen, teplý čaj a týden v posteli nestačí.

Mám štěstí, že na tom nejsem špatně, i když to je hodně relativní pojem. Vždycky jsem vedla normální život, "hlava" mě trápila a ovlivňovala vždycky, ale nedávala jsem to znát a byla jsem smířená s tím, že jsem taková. Ale zamotávala jsem se do toho - cokoli špatného se mi stalo, tak se to uhnízdilo někde hluboko a jak se to roky a roky střádalo, tak se to muselo nějak projevit. Každá neléčená nemoc nás jednou dožene. A pak už je to jenom o trpělivosti vás samotných a i okolí. A také o víře, přesvědčení o tom, že bude lépe. Nikdy jsem nechtěla kázat vodu a pít víno a tak, jak jsem vždycky tvrdila, že život je fajn a stojí za to ho žít, tak to stále platí. Sama si to připomínám den co den a snažím se nelitovat se, nepropadat tomu, ale je strašně těžký tomu teď 100% uvěřit. Občas si připadám ztracená, vězněm sebe samé, čas mi utíká dvakrát pomaleji a den mezi ránem a večerem jen přežívám. Pláču, vzpomínám, mám vztek na zbytek světa, říkám si proč já, ale věřím.

"Moc přemejšlíš. Všechno si bereš. Citlivko. Mysli na hezký věci. Blázne. Každej máme někdy depku. Nemáš důvod bejt smutná. Buď ráda, že jsi zdravá. Nemysli na to. Psycho."

Jak jsem již vypozorovala, kdo něco takového nezažil, tak nemá šanci pochopit. Prosím aspoň tedy o velkou dávku pochopení a tolerance, strašně mě trápí, že skoro nikdo nebere tyto potíže vážně..


No, a aby to nebylo tak prázdný, tak článek doplňuji veselejším tématem - moje mamka, ségra Vaneska a bráška Daniel v bříšku.