Depky a takový věci

2. března 2014 v 20:12 | LoveShy
Strašně dlouho jsem tu nebyla. Nechodila jsem sem z několika důvodů. Nemám o čem psát, nemám žádné fotky, nemám žádné pozitivní zprávy a nemám na to vůbec náladu. Píšu proto, že mám strašně moc věcí na srdci a chci aspoň něco ze sebe dostat ven. Je mi hrozně a pomůže mi, když se vykecám.

Před několika dny/týdny, nevím přesně, jsem na jednom blogu a v komentářích našla názory, co mě opravdu zvedly ze židle. Vždycky jsem si blogerské komunity vážila, ale přijde mi, že čím dál tím víc narážím na netolerantní nebo nechápavý lidi, co žijou ve svým vesmíru, jejich pravda je ta nejlepší a všechno vědí nejlíp, protože toho mají strašně moc načteno a to z nich dělá vysoce intelektuální jedince. Myslím, že kdyby byl každý aspoň trochu tolerantní a snažil se chápat a porozumět druhým, svět by byl mnohem lepší místo. Vzhledem k tomu, že si drtivá většina lidi hrabe na svým písečku a stará se o svý dobro, nikdy se to nejspíš nezmění. Já jsem bohužel jiná a schopnost empatie mi byla od malička dána až moc. Proto mě to asi tak rozčiluje.

Nicméně, k těm názorům, co mě tak dostaly. Jedna nejmenovaná blogerka se zmínila o tom, jaká pozitiva ji přinesla deprese. Že prý díky depresi člověk začne vnímat svět jinak, že je smutný, ale nádherný, že deprese je nějaké plus. Dnešní doba pro "puberťáky" je na hovno v tom, že je těžký na sebe nějak upozornit. To většina v tomhle věku přeci chce, ne? Málokoho už něco extra překvapí, všichni jsme svým způsobem stejní a to je pro někoho definováno jako něco špatného. Utváří se osobnost, hledáme sami sebe a hodně lidí má potřebu v něčem vyniknout, být jiní, zajímaví, získat obdiv a uznání. A myslím si, že je jednoduché ze sebe udělat takového chudáka, upadnout do rádoby deprese zvané "depka", říkat jak mi nikdo nerozumí a jak všechno stojí za hovno. Vlastně se strašně moc lidí má najednou na hovno, až na pár extrémně sluníčkovejch, co jedou život naplno. Málokomu se však doopravdy něco extrémně špatného děje, ano každý má dneska starosti s penězi/zdravím/prací/a tak dále, ale za tímhletím vidím prostě jen touhu vystoupit z davu a udělat ze sebe trpitele dnešní doby. Protože kdo prožil depresi, kdo ji překonal nebo s ní musí žít, tak NIKDY netvrdí, že je to něco krásného a inspirativního.

Já vám popíšu, co to je deprese. Je to stav, kdy cítíte otupělost ke všemu a všem. Nebaví vás něco dělat, nebaví vás to co jste dřív milovali, jste naštvaní na celý svět a potom zase na sebe, střídají se emoce a nálady, myslíte na minulost a bojíte se budoucnosti, přítomnost však lítá úplně mimo vás. Jste sami i uprostřed davu, chcete i nechcete být sami, nejlepší je spát a občas si přejete, aby jste se neprobudili. Nevíte jak z tohodle kolotoče vystoupit. Je to beznaděj, výčitky svědomí, černé myšlenky, noční můry, otupělost, vztek a smutek. A já musím říct, že jsem to ani z daleka nezažila ve velké míře, a i tak mě to naprosto vyřadilo z normálního fungování. Až po skoro pěti měsících intenzivní léčby cítím, že serotonin do mozku přichází a začínám mít chuť něco dělat. A určitě bych to nikdy nechtěla vrátit, ať už ten stav před léčbou nebo z jejích začátků, kdy je člověku první dny ještě hůř, než nastoupí účinek prášků.

Někdo si může říct, že jsem taky jedna z těch, co si to schválně přikořeněj, abych byla taky strašně zajímavá. Ano, mohla bych to udělat, protože jsem vždycky byla taková nenápadná, neprůbojná, stydlivá, nesebevědomá a třetí kolo u vozu. Hodně lidí mi říká, že se mi v životě nic strašného nestalo, tak nemám důvod být na tom takhle. Ale já tohleto už skrývám od mala, od dětství mě pronásledují tyto stavy a já nikdy nevěděla co to je. Jako maličká jsem proplakala noci a rodiče nevěděli, co se mnou. Až do loňského roku jsem si myslela, že jsem divná, žila jsem v přesvědčení, že se neměla narodit. Že jsem nenormální a děsilo mě, že tímhle způsobem budu muset žít do konce života, že mi není pomoci. Nikdo kromě rodiny to nevěděl, i doma jsem se styděla. Po několika letech jsem si k sobě přiřadila pojmy deprese, úzkost, strach, fobie, panika. Do té doby jsem znala jen nemoci těla, orgánů, znala jsem bolest fyzickou a uměla jsem se s ní vypořádat, asi jako každý. Pochopila jsem ale, že je možné mít "nemocný mozek", že psychika je to nejmocnější, co máme. A stejně tak, jako si asi těžko vymyslíme třeba chřipku, tak stejně i tyto potíže. Jen je obtížnější je pojmenovat a poté léčit - na to paralen, teplý čaj a týden v posteli nestačí.

Mám štěstí, že na tom nejsem špatně, i když to je hodně relativní pojem. Vždycky jsem vedla normální život, "hlava" mě trápila a ovlivňovala vždycky, ale nedávala jsem to znát a byla jsem smířená s tím, že jsem taková. Ale zamotávala jsem se do toho - cokoli špatného se mi stalo, tak se to uhnízdilo někde hluboko a jak se to roky a roky střádalo, tak se to muselo nějak projevit. Každá neléčená nemoc nás jednou dožene. A pak už je to jenom o trpělivosti vás samotných a i okolí. A také o víře, přesvědčení o tom, že bude lépe. Nikdy jsem nechtěla kázat vodu a pít víno a tak, jak jsem vždycky tvrdila, že život je fajn a stojí za to ho žít, tak to stále platí. Sama si to připomínám den co den a snažím se nelitovat se, nepropadat tomu, ale je strašně těžký tomu teď 100% uvěřit. Občas si připadám ztracená, vězněm sebe samé, čas mi utíká dvakrát pomaleji a den mezi ránem a večerem jen přežívám. Pláču, vzpomínám, mám vztek na zbytek světa, říkám si proč já, ale věřím.

"Moc přemejšlíš. Všechno si bereš. Citlivko. Mysli na hezký věci. Blázne. Každej máme někdy depku. Nemáš důvod bejt smutná. Buď ráda, že jsi zdravá. Nemysli na to. Psycho."

Jak jsem již vypozorovala, kdo něco takového nezažil, tak nemá šanci pochopit. Prosím aspoň tedy o velkou dávku pochopení a tolerance, strašně mě trápí, že skoro nikdo nebere tyto potíže vážně..


No, a aby to nebylo tak prázdný, tak článek doplňuji veselejším tématem - moje mamka, ségra Vaneska a bráška Daniel v bříšku.



















 


Komentáře

1 Clair Delune Clair Delune | Web | 2. března 2014 v 20:50 | Reagovat

Deprese je pěkně hnusná věc. Vím to, protože mám už nějakou dobu podezření, že v depresi jsem. Mám to jako ty. Nesebevědomá, stydlivá, třetí kolo u vozu. Spoj to s nástupem na střední školu, mým problémem snášet změny, nezapadnutím do kolektivu a voala, deprese je na světě. Nemám potřebu si to přibarvovat a praštila bych lidi, kteří ji chtějí. Popsala jsi ji skvěle. A držím palce, ať je to všechno lepší :)

2 Uniboubel - Boubelicorn Uniboubel - Boubelicorn | Web | 2. března 2014 v 21:29 | Reagovat

Sama jsem k něčemu podobnému sklouzávala. Naštěstí "se moc sleduju" (dle rodičů) a tak jsem vyhledala pomoc dřív, než jsem do toho spadla úplně... a dostala jsem se z toho. Aspoň si to myslím. Snažím se držet nad vodou a v chodu. Mám pocit, že když se teď zaseknu, tak mě ta potvora jednou dožene. Asi je to nějaká mánie. Nebo jenom touha po tom nebýt "v depresi." Touha po životě.

Jo, nezažila jsem si extrémy typu: "nemůžu vstát z postele." Nebyla jsem pod práškama. Ale mám pro to pochopení, protože jsem k tomu neměla daleko.

"Moc přemejšlíš. Všechno si bereš. Citlivko. Mysli na hezký věci. Blázne. Každej máme někdy depku. Nemáš důvod bejt smutná. Buď ráda, že jsi zdravá. Nemysli na to. Psycho."

Už jsem to slyšela mnohokrát. Ale já sama bych to člověku v depresi neříkala. Protože vím, že to nemá cenu a mnohdy to věci jenom zhorší...

3 K. K. | E-mail | Web | 2. března 2014 v 21:43 | Reagovat

Taky jsem si něčím takovým prošla. Málokdo by to do mě řekl, jsem vážně obrovskej extrovert, s ničim se neseru. Ale jak píšeš, člověk to v sobě prostě asi má už od začátku. Jen se to časem stupňuje, až se jednoho dne probudíš a vlastně nedoufáš už v nic jiného než v to, že už bude konec, ať už jakýkoli. Já jsem to třeba tři měsíce měla tak, že večer to většinou bylo v pohodě, říkala jsem si, že jednoho dne bude líp, že stačí jenom vydržet.. A potom přišlo ráno a s tím se pokaždé všechny mé ideály rozplynuly. Pro nic nebyl důvod a nejlepší by bylo zmizet někde v posteli a už se nikdy neobjevit.  Nejhorší na tom je to, že k těmhle stavům taky nemám nějakej extra důvod..  Chápu tě a přeji ti hodně štěstí! Spousta lidí má dennodenně depky, ale jen pár lidí má občas deprese. A jen těch pár lidí může pochopit, jaký ty stavy jsou, a i když ví, že se můžou zase bez pozvání objevit, doufá, že se tak už nikdy nestane.
Jo a fotky krásný, ale to u tebe vždycky ;)

4 Takara Takara | Web | 3. března 2014 v 12:42 | Reagovat

Souhlas, velmi věcný článek...deprese vs depka...deprese jako psychické onemocnění a depka je něco jiného, je to stav mysli, kterým vysvětlují puberťačky své kolísavé nálady...pokud si projdeš opravdovou depresí, tak o ní nemluvíš jako o něčem úžasném...všichni jsou rádi, že už se jí konečně zbavili...i když je otázka na jak dlouho...je to psychické onemocnění, se kterým je lépe zajít za odborníkem...nemyslím tím jen "zajít pro prášky", někdy pomáhá za někým zajít a prostě si pokecat...neléčená deprese je velký problém a není ničím výjimečným, že lidé s těžkou depresí se zkoušejí sprovodit za světa...to holky s "depkou" většinou nedělají...Z depky se jen tak nevyspíš...není to...za dva dny...aaa dobrý...tak to prostě není...Těm, kteří bojují s opravdovou depresí, přeji aby našli to něco, co je bude držet "nad vodou" :-)

5 Kejtý Kejtý | Web | 4. března 2014 v 10:38 | Reagovat

Nejtěžší na tomvšem je, než si člověk sám uvěodmí nebo snad připustí, že trpí depresemi. Nikoliv špatnou náladou apod.
Tvůj článek je inspirující, takovej správně naštvanej na lidi, kteří chtějí slyšet ze stavů deprese to dobré. Pokud člověk nezažije, tak nepochopí, že na tý zku*vený depresi prostě nic dobrýho neni. Ani to zrnko. Život je fajn, ale bez tý mrchy.
Držím palce.

6 Catie-Chanel Catie-Chanel | Web | 4. března 2014 v 19:48 | Reagovat

Máš pravdu. Myslím v tom, že plno lidí je strašně netolerantní vůči čemukoli a komukoli. Ale to se asi jen tak nezmění.

7 Tejal Tejal | Web | 10. března 2014 v 20:46 | Reagovat

Velmi pěkný článek.

Sama někdy nevím, jestli se u mě projevují příznaky deprese nebo "depky". Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to "depka" a všechno bude zase dobré (optimismus není můj přirozený pohled na svět, ale v tomhle ohledu se o něj snažím).

Depresemi trpěla moje kamarádka a vím, že bych nikdy nechtěla zažít to, co ona. Její nemoc došla tak daleko, že strávila rok v léčebně (a to jí tehdy bylo teprve 15 let).
Sice se z toho dostala a dneska žije normální život, ale před těmi několika lety, když přišla z léčebny, měla i spoustu dalších těžkostí. Nemohla dokonce jít na střední školu, kterou si vybrala. Zakázali jí to lékaři, protože chtěla na sociální práci a oni si mysleli, že by to psychicky nezvládla.
Zkrátka - deprese se s vámi potáhne po celý život, má to spoustu jiných důsledků, než jen to, že do sebe nahážete prášky a máte se čím chlubit před kamarády.
Někdo, kdo tvrdí, že by chtěl mít depresi, nebo že je to příjemný stav, o tom nic neví.

8 Sentencia Sentencia | Web | 16. března 2014 v 18:18 | Reagovat

bohužel až moc dobře vím, o čem píšeš... :( kdo něco podobného nezažil, nemá šanci to pochopit. A kdo tvrdí, že mít deprese je krásná věc, tak by se měl jít léčit...

9 Amelie Amelie | Web | 18. března 2014 v 22:34 | Reagovat

Nádherný fotky, mamce to moc sluší a Vaneska roste jako z vody. paráda, že bude další miminko. Nevadí ti to?  Deprese a úzkosti mají obě moje dcery, berou léky. jedna to zvládá, druhá ne a já nevím, co s tím. Tolik bych jí ráda pomohla, ale zatím to nějak nejde. Jsi moc hezká. Ty fotky s pejskem jsou nádherné.

10 Vivi Vivi | Web | 18. března 2014 v 22:42 | Reagovat

To mi v poslednej dobe taktiez lezie na nervy.Je hrozne, že nevedia na seba upozornit inym sposobom.Oni sa radsej budu sťažovať aky tazkyy zivot majú pretože im dnes na nákupoch v Paríži ocinko nechcel kupit tie nove topánky, ktoré ma uz predsa každý.Poznam aj par ludi, ktori si vymýšľajú všelijaké choroby pred ostatnymi, len aby boli chudacikovia a každých ich lutoval, ale o tom teraz písať nebudem.
Nepoznam človeka, ktory depresiiu bud prezil alebo stale preziva tvrdil zev to má pozitivne stranky.

A teraz k tebe.Je mi luto, že sa takto cítiš a prezivas toto hrozne obdobie, ale ja pevne verim že aksa budees naplno venovat svojim konickomktore ti mimochodom idu fakt ze SUPER (fotenie) a taktiez pianie tak ti to bude pomáhať nemysliet na tieto depresivne myšlienky.Drz sa a nevzdaj sa:))

11 Iris Iris | E-mail | Web | 19. března 2014 v 19:46 | Reagovat

Deprese.....snad to nikdy nazažiji....
Já mám jen špatnou náladu a holt některý věci nevychází, tak jak jsem si představovala :-)
holt člověk míní a život mění ;-)
přeji ti hlavně klid a pohodu
a k bratříčkovi gratuluji ;-)

12 Katie Katie | 23. března 2014 v 23:30 | Reagovat

já už jsem ti k tomu asi vše řekla :) jsem ráda ale že vidíš pokroky léčby! Hlavně že se na to přišlo, že ty jsi přišla na to že nejsi "divná" ale že je to něco, s čím se dá pracovat!
Pamatuji si taky mi bylo 15- 17 a chtěla jsem být výjimečná a psát na blog jak jsem hrozně v depce z nějakýho kluka... zpětně se za to stydím, kór když vidím, že existují i skutečný problémy. Tvůj odstavec o průběhu depresí - jak se projevují, určitě se tam najde něco, co se dostaví i ke mě, ne každýmu je pořád hej že ano, a čím jsem starší tím mi přijde všecko složitější a život mi přijde čím dál tím víc nicotný, co já v životě dosáhnu? Co umím? I když dostuduju vejšku? Co pak budu dělat? Ale to je asi spíš na vlastní článek, který nikdy nenapíšu :) no ale už nikdy bych si nedovolila říct že mám depresi nebo tak něco. Ano, špatná nálada a stres toho je v poslední době víc než toho dobrýho ale pořád doufám že až bude po státnicích že se všecko zlepší.. :)
Jo a k fotkám.. ty jo já jsem překvapená jaký má mamka mega břicho :D to je jako kdyby čekala dvojčata, přitom ona sama je hubená :) tak mě napadlo že se teda moc těším jak budu vypadat já :D asi budu jen ležet na gauči a všechny sekýrovat :D

13 LoveShy LoveShy | E-mail | Web | 24. března 2014 v 9:18 | Reagovat

[1]: Děkuju!

[2]: Aspoň že jsi to taky začala řešit, ono se tě to bude asi vždycky trochu držet, ale je fajn o tom vědět. Taky se asi dost sleduju a všechno si beru, vítej do klubu. Ať je jen dobře a těch horších dnů je co nejmíň!

[3]: Taky nemám žádný "závažný" důvod, ale on tady být ani nemusí a možná proto je pro ostatní tak těžký to pochopit. Nemusí ti, já nevím, umřít člen rodiny, abys měla "právo" se sesypat. Ať je ti dobře a děkuji :)

[4]: Přesně tak, kéž by každý měl takové pochopení :)

[5]: Děkuju, hezky napsáno :) a ano, přiznat si to je těžký, kdo si to přizná desetkrát denně tak má prostě jen "depku".

[6]: Taky se toho obávám, ale co naděláme

[7]: Děkuju. Panejo, to je mi jí líto, že tak mladá. Je to fakt "přítěž" na celý život, ale bojovat se s ní dá.

[8]: Doufám, že zase objevíš štěstí! Bude líp, věřím ti!

[9]: Děkuju děkuju moc. No, jestli mi vadí, že mám třetího sourozence? S mamkou nebydlím už šest let a bavím se s ní poslední dva roky, miminka mám ráda a vzhledem k tomu, že je mi 20, tak už se na to snažím dívat dospěle a přát jí štěstí. Moc mě mrzí, jak je tvým holkám, určitě potřebují podporu a pochopení, že nejsou divné a "blázni". To zvládnete!

[10]: Moc ti děkuju :)

[11]: Děkuju :)

[12]: Děkuju Kačí, to období "depky" asi zažil každý, jen ne každý má tu potřebu to ventilovat a dělat ze sebe zajímavýho, ale tak v patnácti má málokdo rozum :D. Tohleto přemýšlení o budoucnosti, obavy.. tím to může začít, normální člověk nad tím po chvilce tak trochu mávne rukou a nehrotí to, v opačném případě se pak trápíš tím co bude, co bylo a zapomínáš na přítomnost. Tak se moc nestrachuj, budoucnost se nějak vyvine a pevný nervy, letos to máš náročný, držím palce ať to zvládneš.
Mamka měla pokaždý velký břicho, ale se mnou a Vaneskou hodně do strany, narostlo jí všechno a s Domčou a Danielkem jí to břicho vylezlo hodně dopředu a jinak nic. A tady na těch fotkách je 5 týdnů před termínem, nakonec porodila po týdnu od nafocení těchto fotek, takže břicho by bylo ještě větší :D. A třeba zrovna budeš ten typ, že ti taky vyroste jenom bříško, nedokážu si tě ani jinak představit jak jsi drobná :). Ale na gauči můžeš ležet každopádně a sekýrovat, na to budeš mít právo :D

14 Katie Katie | Web | 24. března 2014 v 10:57 | Reagovat

To je dobré teda :D holky se tam asi nemohly nějak urovnat tak chtěly do strany :D a kluci zas dopředu :D
Táta říkal že na mojí mamce to třeba zas nebylo skoro vidět tak každý to má jinak že :) hlavní je že děti jsou pak v pořádku ale stejně mě nepřestává udivovat takový ten zázrak, mít dalšího člověka v břiše :D zázrak a divný najednou :)sekýrovat musíme všechny přeci jen v tomhle období si to ženský zaslouží :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama