Duben 2014

Way back into love

21. dubna 2014 v 20:46 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Jako malá, jsem žila v takové iluzi, že dospělí jsou perfektní a že nikdy nedělají chyby. Však také moji rodiče mi byli skvělým vzorem, vždycky všechno zařídili a nedali najevo slabost. Neviděla jsem je nikdy plakat, byli moje opora, věděli si se vším rady, neviděla jsem žádné chyby, které dělali. Však každý chybuje, to byla jen má přirozená dětská naivita. Myslela jsem si, že až budu "velká", že budu taky taková. Že z ničeho nic budu vědět jak žít, že budu vědět jak vyléčit nemoci, poradím si se všemi úřady a peníze nebude velký problém obstarat. Byla jsem na rodiče hodně fixovaná, taky že to byli moji superhrdinové. Jaké bylo zklamání, když jsem postupem během let zjišťovala, že mnohdy vůbec nechápu chování "dospělých". Zjistila jsem, že chybují a úplně zbytečně a že se ty chyby snaží co nejvíc maskovat. Také jsem zjistila, že se myšlení dětí a dospělých vůbec neshoduje. Děti mají tu krásnou fantazii a realitu vnímají zkresleně, dospělí už svět vidí jinak, složitěji. Chybí mi mozek dítěte, protože na sobě cítím, že se měním. Mám míň fantazie, uvažuju víc racionálně, nejsem tolik kreativní, uvažuji spíš logicky. Před pěti-sedmi lety jsem psala povídky a celé dny snila o nereálných světech. Teď už mě to ani nenapadá, ani nevím, jestli bych ještě byla schopná napsat kloudnou povídku.

A tak, dokud mám čas, čtu co se dá. Nebaví mě ale reálné příběhy, o životě a lásce a cestování. Nikdy mě nebavily dívčí romány, kde se holka zamilovala, následovalo sto stránek oťukávání, fňukání a pak happyend, konec. Baví mě scifi z budoucnosti, antiutopie/distopie, apokalyptické scénáře.. Přenese mě to někam jinam a moje fantazie je zas trochu na úrovni dítěte. Sním o nadpřirozených schopnostech a nových technologiích. Když jsou do toho zapleteny zajímavé charaktery, silné osobnosti, někdo zajímavý, zvláštní a nebráním se ani netradiční lovestory. Baví mě spletité zápletky a napínavé konce, když jedna z vedlejších postav zemře, ale ta hlavní ne. Kdyby jste měl někdo tip na super knížku, sem s ním!

A tak se snažím nebýt tak moc "dospělá" a mít v sobě kus dítěte. Pokouším se nechybovat, tak, jak to sama nemám ráda. Ale každý děláme chyby, ať nechceme sebevíc, a tak aspoň se snažím vždy uznat svojí chybu a svou chybu napravit. Nojo, občas je to těžký.

Dnes vás zahltím fotkami (jsou zmenšené), v poslední době jsem fotila hlavně toho mýho brášku a jeho ksichtíky, mění se nám před očima každým dnem, strašně ráda si ho chovám, pusinkuju ho, krásně voní. A na konec pár fotek s mým drahým.




Utírat se Emou Destinnovou

8. dubna 2014 v 20:47 | LoveShy |  Když moc myslím
Moc ráda si povídám s babičkou a vždy co nejvíc vyzvídám jak to s dědou provedli, že jsou spolu už přes padesát let. Strašně mě to fascinuje a na druhou stranu je tak smutné, že je to tak ojedinělé. Ne, opravdu si tu nechci stěžovat na dnešní dobu v podobě klišé vět jako "všechno stojí za prd", jen se chci nad ní trochu zamyslet. Prosím, neberte můj článek úplně tragicky a nevztahujte ho na všechny. Je to takové moje večerní zamyšlení, jak to vnímám já, obecně, zjednodušeně. Realita je mnohem pestřejší a různorodější, já jsem jen nastínila černobílá fakta.

Začnu jednou věcí - život je krásně jednoduchý, jen lidé mají zlozvyk si ho komplikovat. Narodíme se, žijeme a umřem. Mezi první a poslední fází si jen musíme najit něco, čím se zabavit. Je to dlouhý, občas nuda, občas peklo, občas je to strašně skvělý. Nemá cenu se zabývat otázkou bytí, proč tu vlastně jsme, co se o nás očekává, jaký je smysl života.. Někdo tyto otázky nehledá, někdo najde odpověď ve víře, někdo se jimi trápí. Je opravdu nejlepší přijmout to tak, jak je. Prostě jsme přišli na svět, ať už to bylo plánováno nebo ne, jsme tu. Geneticky máme od nepaměti naprogramováno, abychom zachovali svůj druh, abychom se rozmnožovali a myslím, že v tom nezahálíme. Ale s tím, jak se vyvíjí doba se vyvíjí i naše potřeby. Už nemáme jen potřebu přežít a rozmnožit se. Myslím, že tuto potřebu jsme přenechali už jen savcům a dalším jiným tvorům.

My, homo sapiens sapiens - člověk rozumný, máme potřebu seberealizace, uznání a poznání, neustálého vývoje a vlastnictví majetku. Chceme žít život naplno, abychom nelitovali. Jak jsem psala výš - musíme si najít něco, co naplní náš život. Nejlépe něco, co milujeme. To je podle mě velký problém - společnost je už nějak nastavená, něco se od nás neustále očekává, a tak je těžké najít něco co nás uspokojí. Člověk stojí mezi tím co chce a tím co by měl dělat. A navíc - málokdo podle mě ví, co doopravdy chce. Jenže jak na to přijít - než dospějeme, tak máme celý život víceméně nalinkovaný. Dětství strávíme ve školce a škole, potom následuje střední škola a dnes se už očekává i vysoká. Potom nějaká ta práce, založení rodiny, vypiplání dětí, navrácení se do práce nebo neustálá práce v případě mužů nebo těch, kteří děti nechtějí. Pořád je na nás vyvíjený tlak, pořád je tu to "musíš", musíme vystudovat a najít si dobrou práci. Když ne, tak je nám vštipováno, že nás nečeká nic dobrého. Tlak nutí lidi dělat špatná a unáhlená rozhodnutí.

Tlak jde také od společnosti. Konzumní společnost se pořád za něčím žene, zvyšují se nároky. Chceme pořád víc a víc, skončí někde ten vývoj? Tvoří se čím dál tím větší propast mezi lidmi. Už to není, že by se každý měl nějak stejně.. ale jsou tu lidé, co vedle nás živoří s měsíčním minimem a také lidé, co si zadky utíraj Emou Destinnovou. Když už zmiňuji ten konzum, myslím si, že lidé mimo tuto společnost - ne ti, co mají málo, ale ti, co žijí tam, kde je i málo hodně, se mají mnohem lépe. Mířím tím na chudé země, kde lidé jsou vděční a vstřícní, protože žijí jen se základními potřebami - přežít a rozmnožit se. Pokud jsou splněny jejich základní potřeby, jsou šťastní. Samozřejmě to nejde takto generalizovat, ale princip je snad jasnej. Ale vidím to tak, že my když máme splněny ty základní potřeby, tak hledáme cesty jak uspokojit další potřeby, ty vyšší v řádu. Jenže to už tak lehké není, a tak je málokdo šťastný.

A je to všechno moc komplikované. Tím, že máme tolik možností, chceme vyzkoušet co nejvíc. Stěžujeme si, že je život složitý, ale ztěžujeme si ho sami. Ale jak z toho ven, vždyť další generace se utvářejí podle těch stávajících. Nemyslím si, že dřív bylo o něco lépe, každá doba má své mouchy. Když se vrátím k samotnému začátku - proč zrovna vztahy byly dřív pevnějši? Asi se o těch špatných věcech tak nemluvilo, ale děly se. Jenže to bylo možná lepší, protože v dnešním světě bez cenzury nic není nemožné. Bodejť bychom neměli dnes problém navázat vztahy, nemáme kolem sebe moc dobrých vzorů. Dříve i ti filmaři plnili mimo úkol zábavy i úkol dobrého vzoru a výchovy skrze média. Dříve prostě nikoho nenapadla možnost rozvodu jako řešení problémů, bylo to krajní téma a tabu. Dneska je ale trend, aby film ukazoval nevěru a nehezké chování a tyto filmy dostávají ocenění a všichni jsou moc pyšní, jak poukazují na realitu bez obalu, nikdo není svázán cenzurou. Je pro nás teď strašně divné, že mladí lidé kdysi zákládali rodinu kolem 20. roku. V tom období je člověk ještě tvárný a společně se v manželství sobě přizpůsobují a budují něco společného. Ještě tolik nelpíte na svých zvycích, ty jsou zatím čerstvé. Jenže teď? Ve dvaceti působí jako děti (sama se tak stále cítím, přiznávám). Málokomu je blízký pojem nějaká větší zodpovědnost, jeden z cílů je zábava a ze všech stran podsouvané pojmy jako volnost a svoboda. Všude čteme a slýcháme, ať toho jako mladí vyzkoušíme co nejvíc, ať experimentujeme, nevážeme se dokud to není nutné. Vztahy jsou povrchní, experimentální. Trendem je vystřídat co nejvíce partnerů, protože jinak totiž přicházíme o hodně. A každý nad tím už jen mávne rukou, vždyť mladí jsme jen jednou přeci. Muži kolem 30ti let pomýšlí na rodinu, ale narážejí na kariéristky, jimž hodiny biologicky sice tikají, ale ještě se jim nechce usadit a nebo narážejí na nevybouřené stále-puberťačky. Když už se tedy poštěstí a najdou se, uvědomí si, jak pevně pod kůží mají své zvyklosti, kterých se ani jeden jen tak nevzdá. Jsou zvyklí dělat to, co doposud, ale nemůžou. Není možnost dát prostor nějaké lásce a místo nějaké snahy na sobě pracovat a dělat kompromisy je pohodlnější ze vztahu vystoupit a hledat dál.

Víte, já si nestěžuji, protože sama patřím do této doby a sama jsem ztracená. Je těžké mít nějak srovnané životní hodnoty, protože narážím na samá zklamání. Nemohu najít práci, ve škole jsem byla nešťastná, bojím se o svůj vztah do budoucna. Ohledně vztahů mám asi největší strach, o práci si už nedělám iluze - s tou to bude na prd furt. Nechci se ale smiřovat s tím, že rozvody jsou a budou. Nechci problémy házet za hlavu, ale řešit je. Jsem zklamaná, protože se rozvedli i moji rodiče a mě mrzí, že se to úplně přešlo. Oni byli můj vzor do budoucna a ten se rozpadl. A i tak stále doufám, že já to budu mít jednou jinak. Když jsem ale ztratila svůj vzor já, tak i mnoho jiných a ne každý věří tolik jak já. Myslím, že hodně lidí se naučilo radši udělat tlustou čáru za nepříjemnýma věcma, zavřít oči před problémy.

Babička mi říkala, že za padesát let manželství byly krize a nebylo to vůbec růžové. Ale vždycky se to nějak vyřešilo, protože možnost rozvod babičce nepřišla na mysl. Vážila si toho, že našla hodného pohledného mužského, který se o rodinu skvěle staral. Navzájem se měli rádi, milovali a byli si přáteli. Víc k životu nepotřebovala, měla oporu, manžela, tátu pro své děti. Kdybychom se naučili spokojit se s málem, být vděčni za to, co máme, tak by podle mě bylo mnohem líp všem. Nechtějme pořád víc, hlavně to, co nemáme. Nesledujme trávník sousedův, který je vždycky zelenější než ten náš, kdoví čím ho hnojí.

(obrázek z facebooku)

A na závěr - jsem tak trochu zastánce této věty z Malého Prince - "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal". Než se rozhodnete někomu vstoupit do života, pořádně se rozhodněte, jak to s ním zamýšlíte.