Červenec 2014

Focení v.. lese

22. července 2014 v 20:59 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Pomoc! Mám plnou galerii obrázků na blogu :D
(kdybyste tak věděli, jak složitým způsobem teď dělám články, tak nechápete!)

Oproti škole má práce opravdu obrovskou výhodu, a to den výýplaty. Udělala jsem si po výplatě radost a ještě si plánuju pár drobnůstek koupit, protože si myslím, že si to za ten první měsíc bolavých zad a vstávání v pět zasloužím. Kromě výplaty jsem uplynulý měsíc uzavřela s dobrým pocitem a jakousi pyšností sama na sebe, že jsem to zvládla a že jsem více méně schopná jít mezi lidi bez větší paniky a úzkostí. Někomu to může přijít hloupé se radovat z takové banality, ale každý máme holt vživotě jinak vysoko postavené překážky.

Minulou sobotu jsme byly s nejlepší kamarádkou Niky fotit. Šly jsme do lesa, odkud jsem si odnesla pět obrovských štípanců od nějaký svině, pár modřin a hezké fotky. Já jsem tedy spokojená, jakože nerada stojím před foťákem, tak tentokrát jsem si to docela užívala. Válela jsem se po zemi, lezla do křoví s pavoukama a chodila v hlíně v podkolenkách. Většinou se sama sobě na fotkách nelíbím, jsem hodně sebekritická a je mi nepříjemné se fotit, když nad tím nemám sama kontrolu. Ale fotilo se na můj foťák a s Nikčou jsem se nestyděla a ona mě zná a ví, co se mi líbí a jak chci, aby fotka vypadala. Takže mě to docela baví a těším se, až zas něco vyvedem :)




Čau mandarinko..

17. července 2014 v 21:56 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
..říká se Na Příkopech. Alespoň to nám dnes bylo s kamarádkou řečeno, obě ověšený foťákem Canon s úsměvama od ucha k uchu, kdo by si pomyslel, že nejsme turisté. Ale že nás nazve chlápek rozdávající letáčky "mandarinkami".. to nepochopíš. Kdo mě zná, ví, že rááda jezdím do Prahy a vždy se to povedlo, dnešek nebyl vyjímkou. S Niky jsme si užily dámskou jízdu, nakoupily si dobře padnoucí prádlo, nadlábly se proklatě dobrého kuřete, pomluvily pár holek v průsvitných legínách, fotily fotily fotily :). Do příště to chce víc náplastí na puchýře pro Nikču, lepší vložky do bot pro mě, vychytat kde jsou ty nejlepší sekáče a.. sehnat si průsvitný legíny, jelikož to pořád očividně strašně frčí!!

Obě máme stejné foto-vybavení, takže jsme cvakaly napřeskáčku a navzájem, tudíž dnes to bude mix fotek od Niky a Niky, ale více jich je ode mě, ty co fotila Nikča jsou hlavně ty, kde jsem já :D. A tímto zdravím Katie, která mě oslovila na Instagramu, že je kousek od nás a my jí s Nikčou na chvíly navštívily :)).




Pracant

3. července 2014 v 21:12 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Někdy času vůbec nerozumím, jsem z něj zmatená. Občas letí jako splašený, místy se táhne každá sekunda.. a pokaždé je to v jiné situaci. Někdy si přeji, aby bylo mé nicnedělání nekonečné a najednou je to fuč. V práci mi to taky někdy uteče.. a někdy mi přijde, že se těch osm hodin roztáhlo na osm let. O čase jsem nikdy nepřemýšlela jako poslední rok. Přesně před rokem jsem byla naprosto jiný člověk než jsem teď. Střední škola mě vyplivla a já byla plná krásných ideálů a naivity. Nevěděla jsem kam mířím, což má moje minulé a přítomné já společné, ale bylo to jiné. Hlavně jsem netušila, kam se vlastně dostanu. Kdyby mé minulé já vědělo, co od toho dne před rokem přesně za rok bude.. co se vše semele, asi bych si ťukala na čelo. Haha, to je na tom všem právě nejšílenější. Jak nikdy nevíme, kam nás to zavane.

Poslední měsíc pracuju, sice jen brigádně na léto, ale je to osmihodinová manuální práce, vstávám v půl pátý až v pět a usínám se západem slunce. Přiznám se, že patřím k lenivějším lidem, ale prací nepohrdám. A možná, že mě to v práci baví víc než ve škole, protože mám motivaci k odměně. Naprosto mě to ale zabíjí, bolí mě neskutečně záda, plosky nohou, i když piju hektolitry vody tak mívám hlavu jak střep. Nikdy jsem nechtěla dělat ve fabrice rukama, jsem ráda, že si to můžu brigádně vyzkoušet.. ale říkám si, jestli to není náhodou fajn. Já při práci zapomenu na všechna svá trápení a musím říct, že měsíc v práci mi pomohl víc než půlrok sezení u psychologa. Musím mít zaměstnané celé tělo, musím z práce odcházet zničená a domů se plazit, to je nejlepší lék na duši. Domů si z práce nenosím žádné resty a břemena, uklidím si své pracoviště, vypnu stroj a čau. To je to, co mi ve škole chybělo - jít domů v klidu a s pohodou, nebát se tam druhý den přijít.


Stejně je na nic, jak musíme zdlouhavě přicházet na to, co je pro nás to nejlepší. Stále třeba hledám hranici sobectví, na které je dobré se nacházet. Člověk musí být sobec tak moc, aby mu nebylo ubližováno a tak málo, aby tím neubližoval ostatním. To samé s tím, jak moc si k sobě někoho pustíte, jak ostatním věříte, co komu řeknete, co ještě tolerujete.. všechno se musí přesně vybalancovat. To se v těhlech zmatcích zdá potom práce to nejmenší, s čím se potýkám. Kéž by bylo vše tak jednoduché jako tam, přijít - zapnout stroje - odmakat - vypnout stroje a zmizet. A kéž by to jedinné, co mě trápí jsou bolestivá záda :))