Srpen 2014

Nobody to love

17. srpna 2014 v 21:24 | LoveShy
Jistoty - jak těžké je se jich vzdávat. Méněkrát si můžeme být něčím opravdu jisti proti tomu, jak často se nám život bortí pod nohama. Proto je krásné mít ty drobné či větší jistoty a plně a upřímně v ně věřit. Já osobně jistotu potřebuju strašně moc a jakmile je mi nastaven jen prst, chopím se celé ruky a nevzdávám se toho. A to ve většině věcí. Jenže někdy, zaslepeni jistotou, zapomínáme na to, že to není úplně to, co nás naplňuje. Já jako životní realista v takových situacích ztrácím racionální úsudek, asi je mi v té komfortní zóně dobře a.. ano, z této zóny prostě není snadné vystoupit.

A tak jsem pořád tak žila v takové té bezpečné jistotě. Je to něco, co už znám, vím co se může či nemůže přihodit, je mi to důvěrně známé a blízké. Vsugerovala jsem si, že co je bezpečné a jisté je správné a učiní mě šťastnou. Ale žila jsem jen v iluzi štěstí, protože jsem věřila v ty své malé jistoty. A pak, ne že bych svou komfortní zónu z ničeho nic opustila. Já se v ní prostě ocitla, vhozená přímo na zem. Myslela jsem si, že to ponesu špatně a že se z té země dlouho nezvednu. Myslela jsem, že mi najednou v té nejistotě bude nepříjemně a nepohodlně, že se tak vlastně nedá žít. Ale já mohla, překvapivě mi tak začalo být vlastně strašně fajn. A tohle je věc, která vás také zaskočí - když najednou zvládnete něco, o čem jste si mysleli, že na to nemáte. Sice jsem ztratila jednu svou jistotu, ale získala jsem novou, o kterou mě už jen tak něco nepřipraví. A to jistotu, že já sama zvládnu cokoliv.

Jako by se mi teď otevřel celý svět, který jsem ve své bublině neviděla - nebo spíš vidět nepotřebovala. Je krásné stát pevně na svých nohách a moci dělat cokoli si umanu. Je skvělé mít svůj racionální postoj, ale zároveň romanticky snít a naivně plánovat. Pochybuji, že by za ten nával euforie mohl z ničeho nic ten Fevarin co už několik měsíců zobu. Nejlepší terapií je beztak srovnat si život a zjistit, co chcem. Já to ještě tak úplně nevím, ale myslím, že se ubírám správným směrem. Doufám, že mi tento přístup vydrží déle, než momentální předpověď počasí.


Mraky nadýchané jako sladká cukrová vata se ten den líně potulovaly těsně nad horizonzem. S kopcema je odděloval tenký pruh azurově modré oblohy, jinak bylo nebe naprosto vymetené. Výhled několik kilometrů daleko, domy, mosty, řeka a podél ní klikatící se železnice. Jinak prostá pozdně letní příroda, nevtíravé teplo v kombinaci s příjemným chladem. Ty a já, já a ty a chvíle tak perfektní, že se ani nechce věřit, že se to děje ve skutečnosti. Ztěžklé nohy, prázdná mysl, žaludek plný poblázněných motýlů. Jako by nebylo žádné předtím, ani neexistovalo potom, jenom ta chvíle, kterou máme teď a tady, nic víc. Cítím žíly a v nich živou krev proudící, tisknu se, abych slyšela být srdce. Vítr mi cuchá vlasy a slunce mi praží do kůže. Úder srdce. Umírám zimou a padám k zemi horkem. Další. V tom tichu není krásnějšího zvuku než toho pravidelného rytmu. Zhluboka se nadechnu. Ty a já, já a ty. Díky tomuto všemu, co se odehrává najednou během pár vteřin, tak strašlivě a nádherně, hořkosladce a po dlouhé době cítím, že jsem naživu.



Let it be, let it beee..

1. srpna 2014 v 19:19 | LoveShy |  Fotočlánky - víc fotek než textu
Ahoj všem,

dnešní článek jsem se rozhodla pojmout trochu jinak. Nebude tu dlouhý text, ale vše potřebné napíšu mezi fotky. Začnu jen tím, že jsem byla (opět) v Praze. A po roce jsme se viděly s Nikie z Moravy. Čtenáři, co mě znají, tak už asi pátým rokem mohou sledovat naše přátelství na dálku. Každý rok se navštěvujeme u sebe doma nebo v Praze, letos to vyjde asi jen na tu Prahu. Předem říkám, že Nikie má jako další z mých přátel foťáček, a tak budou fotky mixem mých a jejích. Vždy to tam bude napsané, kdo to z nás fotil.. ale myslím, že obě máme odlišný styl, že to bude naprosto zřejmé!

Můj výlet začal jak jinak než v Liberci, odkud jsme ráno vyrazili s taťkou autem, protože on dělá obchodního zástupce pro Čechy a tak mě můůže vozit. Vyklopil mě na Čerňááku a já razila do metra :)