Fotočlánky - víc fotek než textu

Letošní poslední :)

23. prosince 2015 v 20:31 | LoveShy
Letošní prosinec, co se týče své hektičnosti, stál opravdu za to. Myslela jsem si bůhvíco, když jsem neustále odkládala pečení cukroví na později a tu horu prádla na žehlení jsem v ložnici akorát týdny přehazovala sem a tam.. V práci se postupem měsíce tlak zvyšoval a zvyšoval, přidaly se nákupy dárků a já zjistila, že jsem na tom s časem dost bledě. Cukroví jsem nakonec jeden den pekla až skoro do půlnoci a čisté oblečení jsme si asi měsíc tahali rovnou z koše. A víc než kdy jindy jsem si uvědomila, jak mě cizí lidi neskutečně vytáčejí.

Dnes a denně se setkávám s lidskou debilitou v práci. Lidi nechápou, že zázraky se nedějí na počkání a už vůbec ne s přístupem "já chci, tak to udělejte". Někteří jsou tak sobečtí, že očekávají odpověď na e-mail i v sobotu večer či v neděli ráno a když se jí nedočkají, tak zběsile volají a nadávají do telefonu, co si to jako dovolujeme. Naštěstí mě nikdo nevolá, ale mé šefové ano. Žádná slova prosím ani děkuji.. všechno automaticky. Na druhou stranu těch pozitivních lidí je mnohem víc, ale vždy člověku v hlavě utkví to špatné.

Dalším skvělou věcí z mé truhly nápadů bylo jet do Drážďan. Jupíí. Těšila jsem se už měsíc dopředu a nakonec se vlastně vůbec nehodilo jet. Víkend před tím jsem byla celý na Dyzajn marketu v Praze jako prodejce, a tak jsem jela přes spoustu pracovních dní bez víkendu. Do Německa jsme jeli tuto sobotu brzy ráno autobusem, takže jsem v tu chvíli spíš toužila po posteli a konečně nicnedělání (navíc tu pořád strašilo to prádlo). Nuže, jelo se.

Po prvních minutách jízdy jsme zjistili, že máme (jak jinak) to nejlepší místo v autobuse. Naprostí účastníci zájezdu. Přes uličku seděla paní se svou matkou - mladší paní naprostá buranka, sprostá jak dlaždič a neskutečně hlasitá (matinka o nic lepší). Za námi seděli její dva synové, které neoslovovala jinak než "mentále" a "debile". Pořád je peskovala, i když neměla důvod, poté si je začala fotit na facebook - samozřejmě s bleskem a asi na pětkrát. V sedm ráno to bylo naprosto příjemné. O pár chvil později si nezapomněla vyndat své cibulí hojně obložené řízky v chlebu a napomínala debila a mentála, ať to žerou normálně. Po dvou hodinách jízdy pauza na čůrání a zbylou hodinu do cílové destinace naše průvodkyně mluvila a mluvila do reproduktoru o všem možném a nemožném týkající se Drážďan. Skrz hrající sluchátka jsem občas zaslechla úryvky jejího vyprávění a jen přemýšlela, jak tu ženskou vypnout.

Osm hodin volného času v Drážďanech je dlouhá doba a i když jsem tam už byla, tak jsem nevěděla, jak ten čas zabít (a nezabít ty lidi tam). Nekomentuju ty stoupající ceny jídla a pití, ale zoufalost situace kolem toalet musím. Všude vždy hledám záchody (ženská no) a tady ty kilometrové fronty na záchod, kde musíte zaplatit 6€, to bylo něco. Přijde mi to strašně nefér, takhle lidi vydírat a vybírat za WC víc než stojí třeba svařák. Když nemáme nikdo na výběr. S množstvím lidí jsem počítala, ale s tímhle tedy ne. A slavný Primark? Tak to je vůbec české šílenství.. Zavedla mě tam zvědavost, ale jestli tam ještě někdy pojedu, tak lehce napitá, protože je to masakr.

Osm hodin jsme tedy zabili převážně hledáním záchodu, ale uteklo to, bylo krásně (15°C, pche, Weihnachten jak vyšitý), trhy jsou také krásné, svařák výborný (zachutnal mi ten bílý), trdelník obří, výhled z ruského kola parádní. Přesto jsme byli šťastný, když jsme nasedli do našeho autobusu Čedok a razili zase zpět domov. Pomyslnou třešničku na dortu celého dne tvořil ponožkový odér debila a mentála, co se za námi zuli a vytuhli. Průvodkyně naštěstí už neměla co říct. Tak za rok zas!

Moc moc všem děkuju za reakce k minulému článku! Strašně si vážím toho, že tu se mnou po takové době jste a nezanevřeli jste na mě. :))) Krásné Vánoce všem! <3

Nový start

16. listopadu 2015 v 18:59 | LoveShy
Když jsem si dnes sedla k počítači a otevřela administraci svého blogu, připadala jsem si tu jako na návštěvě. Tohle místo bylo poslední roky mé milované území a je strašlivý nezvyk teď cvakat do klávesnice něco rozumného. Blog ale miluju a miluju sem psát a vkládat fotky, sdílet střípky svého života s ostatními. A více než před rokem jsem bohužel odešla a nechala jsem to tu ležet. Přišla jsem o členství v AK, přišla jsem určitě o trpělivost mnoha mých věrných čtenářů a přibylo mi tu několik desítek spam-komentářů s nabídkou koupě viagry. Blog měl posledních deset měsíců prázdniny a ráda bych se k němu nějakým způsobem vrátila. Jestli tu budu sama, to se uvidí.

Poslední článek datuje start mé nové životní etapy, která stále trvá a snad jen tak neskončí. Všechno se u mě tak nějak od základu změnilo. Našla jsem si stálou práci, a tak si od dvaceti let už zkouším to, co mě čeká do konce života, nejspíš. Práci mám skvělou a nemůžu si stěžovat, trochu mě to rozmazlilo, že až tam jednou nebudu, tak to bude pěkný skok dolů. Dělám pro jednu šikovnou švadlenku, která má vlastní oděvní značku a šije sukně a další věci pro ženy. Já fotím zboží, vkládám na e-shop, vyřizuji emaily a objednávky, balím balíčky a posílám je. Je to moc fajn práce, kde jsem už více než rok, tak kdo ví, co bude dál. Školu zatím vůbec nemám v plánu, a je mi úplně jasné, že čím déle po maturitě budu mít, tím horší to bude. Ale proč tyto věci nenechat osudu :).

Také už přes půl roku bydlím bez rodičů. V červnu jsme s přítelem rozhodli začít válčit v jednom bytě. Chtěli jsme se poznat už z kraje vztahu, dojížděli jsme za sebou 50km a času stráveného spolu moc nebylo. Sice je teď ten život spíš o počítání výplat a bilancováním mezi "já chci" a "můžeme si to dovolit". Také se motáme v tom, kdy pojedeme na nákup, komu se (ne)chce vytřít, kdo sakra nechal tu roličku na záchodě a co budeme sakra vařit. Občas tu lítají drsný slova nebo taky vařený brambory, ale to tak bývá, když se sejdou dva choleričtí vodnáři. Většinu času se ale snažíme si to tu zvelebovat a vymýšlet, co hezkého spolu podniknem. Máme konečně své soukromí, kde za dveřmi nestojí rodiče nebo sourozenci. Můžeme už něco budovat a jsme si blíž než kdy jindy. Ve skutečnosti jsou pak věci jako nákup a roličky od toaleťáku ty věci, co dělají společné soužití tím nejlepším a neměnila bych.

Mám skvělého kluka, chlapa, muže.. Je to můj skvělý přítel, parťák, milenec, opatrovatel. Je to můj praštěný starší klon v pánském provedení. Umí mi dodat skvělý pocit bezpečí a jistoty, vím, že spolu všchno zvládneme. Držíme se ve všem navzájem a zatím se nám daří být bok po boku už něco málo přes rok. Nechceme toho moc, máme jen jeden plán, za to ale opravdu hodně velký. Chceme být šťastný, co nejdýl to půjde.

Dole pár fotek, výtah za uplynulý rok. Dětičky rostou, my stárneme a tloustneme.. Snad se brzy zase ozvu. :))

Hodnoty

31. října 2014 v 21:39 | LoveShy
Na životě a především na tom mém mě baví ta nepředvídatelnost. Často bývám překvapená, co si to se mnou ten osud vymejšlí. Mile i nemile, ale o tom to je, že jo. A docela si všímám toho, že když se mi delší dobu nedaří a já se musím přes něco složitějšího dostat, že pak přijdou zase strašně krásné věci.. jako bych to měla za odměnu, že jsem se tak dlouho držela. Nebo si těch hezkých věcí najednou víc vážím? Nejsem věřící, ale každopádně věřím v osud, který nás nějakým směrem popohání a my, naší vůlí, kormidlujem a určujem směr. A někdy jakási intuice ovlivňuje naše rozhodnutí, abychom se drželi těch kolejí našeho daného osudu.

Každá událost, co se nám přihodí je zrníčkem v mozaice našich životů, každá zkušenost utváří naši osobnost a žene nás tam, kde máme být. Často si říkám "kdybych kdysi udělala to a to..", ale tak to mělo být. Kdybych udělala jen nějakou drobnost ve svém životě jinak, vychýlilo by mě to z mé osudové dráhy a já bych teď byla třeba úplně někde jinde. A co teprve kdybych dělala jinak větší věci.. byl by ze mě úplně jiný člověk než jsem teď? Určitě. Ale já mám být taková, jako teď a mám být tam kde jsem teď.

Momentálně se mám opravdu skvěle oproti předchozím měsícům. Přesně před rokem jsem na tom byla psychicky strašně a do toho nešťastná na vejšce a věděla jsem, že tam dlouho nevydržím.. časem jsem na VŠ opravdu skončila, musela jsem na pracák, a začala jsem hledat práci. To je taky velká kapitola. Několik měsíců doma, utápění se ve všem. No a od konce května jsem dělala brigádu ve fabrice, manuální fyzicky náročnou práci. A dnes jsem tam byla oficiálně naposledy.

Práce mi po psychické stránce pomohla nejvíce - neměla jsem čas myslet na kraviny. Strašně moc jsem tam toho zažila a dalo mi to hrozně moc. Neštítit se fyzické práce, rychlost a plnění nadsazených norem, brzo vstávat a fungovat s šesti hodinami spánku. Sžila jsem se s kolektivem lidí ve věku mých rodičů a zapadla jsem tam, jak po deseti letech. Zažila jsem tam strašně moc fajn měsíce a hlavně znám hodnotu vydřených peněz. Jsem za ro ráda, protože vím, že nic horšího jen tak nepřijde.

Od pondělí začínám někde jinde něco úplně nového a sama jsem zvědavá, jaké to bude :). Práce je pro mě důležitá, mnohem víc než škola a vzdělání - ano, od té doby co vidím, že titul ztratil na své hodnotě. Psychika občas zlobí, ale poslední čtyři měsíce mě tak moc nakoply, že zvládnu cokoliv. A mimo jiné.. od konce září si připadám jako ve snu. Zažívám něco nepopsatelného, našla jsem člověka, který je mojí dokonalou druhou polovinou, který za mě dokončuje myšlenky a říká věci v ten samý okamžik jako já a má stejné záliby, sny a cíle, shodneme se na každé malé hlouposti a máme totožný smysl pro humor. Je to člověk, kterého znám krátce, ale přijde mi, jako bych ho znala roky, jsem do něj blázen, ale zároveň ho nevidím jen přes ty zamilované růžové brýle, ale realisticky se vším dobrým i špatným a beru ho tak. Jsem šťastná jako nikdy předtím a těším se, co nám budoucnost přinese... :)

Krásná mrcha

24. září 2014 v 21:47 | LoveShy
Dokud jsem nepoznala tu zákeřnou mrchu, žilo se mi dobře. Neznala jsem ji, takže jsem nevěděla, co žití s ní obnáší. Věděla jsem hlavně o těch všech negativech, které s ní jdou ruku v ruce, a to mě odrazovalo. Jenže po nějakém čase jsem si jí do života pustila, všichni víme, že se jí nejde vyhýbat navěky. A změnilo se to, můj přístup k ní se změnil.

Přinesla mi moc krásných věcí, které většinou přebily ty horší a já si na ni zvykla, začala jsem ji mít ráda a vypěstovala si na ní závislost. Doprovázela mě životem a já byla díky ní silnější a šťastná, byl důvod pro co žít. Obloha byla modřejší a tráva zelenější. Měla jsem s kým sdílet život, radost i smutek, smích a pláč. Někdy se zdržela na dýl až to bylo nepříjemné, někdy se trochu vzdálila, ale pořád tu byla.. a jeden den mě bodla do každé části těla zvlášť a nadobro se vytratila. A jak už to se závislostmi bývá, přišly abstinenční příznaky jako smutek a stesk po pocitu mít ji zase poblíž. Jak se vypořádat se závislostí, kterou si nelze za peníze koupit?

Je zákeřná, zlá, nepředvídatelná a bolestivá. Ale já po ní přesto toužím, snad jako nikdy po ničem dřív. Ano, je jí mnoho druhů, ale tahle jedna jedinná je nenahraditelná. Kdybych ji neznala, tak ji vidím jen ve filmech a nevěřím, že se takové věci ději i v realitě. Věřím v ni, jen nevím, jestli se přihodí všem. Víte - taková ta velká, osudová, spalující láska. Moc potřebuji milovat a být milována, je mi smutno a ubíjí mě, že lusknutím prstů se to jen tak nezmění. Kéž bych tu krásnou mrchu vůbec neznala..

Let it be, let it beee..

1. srpna 2014 v 19:19 | LoveShy
Ahoj všem,

dnešní článek jsem se rozhodla pojmout trochu jinak. Nebude tu dlouhý text, ale vše potřebné napíšu mezi fotky. Začnu jen tím, že jsem byla (opět) v Praze. A po roce jsme se viděly s Nikie z Moravy. Čtenáři, co mě znají, tak už asi pátým rokem mohou sledovat naše přátelství na dálku. Každý rok se navštěvujeme u sebe doma nebo v Praze, letos to vyjde asi jen na tu Prahu. Předem říkám, že Nikie má jako další z mých přátel foťáček, a tak budou fotky mixem mých a jejích. Vždy to tam bude napsané, kdo to z nás fotil.. ale myslím, že obě máme odlišný styl, že to bude naprosto zřejmé!

Můj výlet začal jak jinak než v Liberci, odkud jsme ráno vyrazili s taťkou autem, protože on dělá obchodního zástupce pro Čechy a tak mě můůže vozit. Vyklopil mě na Čerňááku a já razila do metra :)

Focení v.. lese

22. července 2014 v 20:59 | LoveShy
Pomoc! Mám plnou galerii obrázků na blogu :D
(kdybyste tak věděli, jak složitým způsobem teď dělám články, tak nechápete!)

Oproti škole má práce opravdu obrovskou výhodu, a to den výýplaty. Udělala jsem si po výplatě radost a ještě si plánuju pár drobnůstek koupit, protože si myslím, že si to za ten první měsíc bolavých zad a vstávání v pět zasloužím. Kromě výplaty jsem uplynulý měsíc uzavřela s dobrým pocitem a jakousi pyšností sama na sebe, že jsem to zvládla a že jsem více méně schopná jít mezi lidi bez větší paniky a úzkostí. Někomu to může přijít hloupé se radovat z takové banality, ale každý máme holt vživotě jinak vysoko postavené překážky.

Minulou sobotu jsme byly s nejlepší kamarádkou Niky fotit. Šly jsme do lesa, odkud jsem si odnesla pět obrovských štípanců od nějaký svině, pár modřin a hezké fotky. Já jsem tedy spokojená, jakože nerada stojím před foťákem, tak tentokrát jsem si to docela užívala. Válela jsem se po zemi, lezla do křoví s pavoukama a chodila v hlíně v podkolenkách. Většinou se sama sobě na fotkách nelíbím, jsem hodně sebekritická a je mi nepříjemné se fotit, když nad tím nemám sama kontrolu. Ale fotilo se na můj foťák a s Nikčou jsem se nestyděla a ona mě zná a ví, co se mi líbí a jak chci, aby fotka vypadala. Takže mě to docela baví a těším se, až zas něco vyvedem :)



Čau mandarinko..

17. července 2014 v 21:56 | LoveShy
..říká se Na Příkopech. Alespoň to nám dnes bylo s kamarádkou řečeno, obě ověšený foťákem Canon s úsměvama od ucha k uchu, kdo by si pomyslel, že nejsme turisté. Ale že nás nazve chlápek rozdávající letáčky "mandarinkami".. to nepochopíš. Kdo mě zná, ví, že rááda jezdím do Prahy a vždy se to povedlo, dnešek nebyl vyjímkou. S Niky jsme si užily dámskou jízdu, nakoupily si dobře padnoucí prádlo, nadlábly se proklatě dobrého kuřete, pomluvily pár holek v průsvitných legínách, fotily fotily fotily :). Do příště to chce víc náplastí na puchýře pro Nikču, lepší vložky do bot pro mě, vychytat kde jsou ty nejlepší sekáče a.. sehnat si průsvitný legíny, jelikož to pořád očividně strašně frčí!!

Obě máme stejné foto-vybavení, takže jsme cvakaly napřeskáčku a navzájem, tudíž dnes to bude mix fotek od Niky a Niky, ale více jich je ode mě, ty co fotila Nikča jsou hlavně ty, kde jsem já :D. A tímto zdravím Katie, která mě oslovila na Instagramu, že je kousek od nás a my jí s Nikčou na chvíly navštívily :)).



Pracant

3. července 2014 v 21:12 | LoveShy
Někdy času vůbec nerozumím, jsem z něj zmatená. Občas letí jako splašený, místy se táhne každá sekunda.. a pokaždé je to v jiné situaci. Někdy si přeji, aby bylo mé nicnedělání nekonečné a najednou je to fuč. V práci mi to taky někdy uteče.. a někdy mi přijde, že se těch osm hodin roztáhlo na osm let. O čase jsem nikdy nepřemýšlela jako poslední rok. Přesně před rokem jsem byla naprosto jiný člověk než jsem teď. Střední škola mě vyplivla a já byla plná krásných ideálů a naivity. Nevěděla jsem kam mířím, což má moje minulé a přítomné já společné, ale bylo to jiné. Hlavně jsem netušila, kam se vlastně dostanu. Kdyby mé minulé já vědělo, co od toho dne před rokem přesně za rok bude.. co se vše semele, asi bych si ťukala na čelo. Haha, to je na tom všem právě nejšílenější. Jak nikdy nevíme, kam nás to zavane.

Poslední měsíc pracuju, sice jen brigádně na léto, ale je to osmihodinová manuální práce, vstávám v půl pátý až v pět a usínám se západem slunce. Přiznám se, že patřím k lenivějším lidem, ale prací nepohrdám. A možná, že mě to v práci baví víc než ve škole, protože mám motivaci k odměně. Naprosto mě to ale zabíjí, bolí mě neskutečně záda, plosky nohou, i když piju hektolitry vody tak mívám hlavu jak střep. Nikdy jsem nechtěla dělat ve fabrice rukama, jsem ráda, že si to můžu brigádně vyzkoušet.. ale říkám si, jestli to není náhodou fajn. Já při práci zapomenu na všechna svá trápení a musím říct, že měsíc v práci mi pomohl víc než půlrok sezení u psychologa. Musím mít zaměstnané celé tělo, musím z práce odcházet zničená a domů se plazit, to je nejlepší lék na duši. Domů si z práce nenosím žádné resty a břemena, uklidím si své pracoviště, vypnu stroj a čau. To je to, co mi ve škole chybělo - jít domů v klidu a s pohodou, nebát se tam druhý den přijít.


Stejně je na nic, jak musíme zdlouhavě přicházet na to, co je pro nás to nejlepší. Stále třeba hledám hranici sobectví, na které je dobré se nacházet. Člověk musí být sobec tak moc, aby mu nebylo ubližováno a tak málo, aby tím neubližoval ostatním. To samé s tím, jak moc si k sobě někoho pustíte, jak ostatním věříte, co komu řeknete, co ještě tolerujete.. všechno se musí přesně vybalancovat. To se v těhlech zmatcích zdá potom práce to nejmenší, s čím se potýkám. Kéž by bylo vše tak jednoduché jako tam, přijít - zapnout stroje - odmakat - vypnout stroje a zmizet. A kéž by to jedinné, co mě trápí jsou bolestivá záda :))


The perks of dating basketball player

1. června 2014 v 21:16 | LoveShy
Občas si říkám, že bych se chtěla v nějakých ohledech změnit. Být větší sobec a mít ostřejší lokty, míň vybuchovat, žárlit a hrotit drobnosti. Tak momentálně prdim na svou poctivost a slušnost. Jsem v soutěži MISS BLOG a dostala jsem se do finále. Hlasy jsem si doposud vůbec nikde nesháněla a jsem ráda, že se i tak držím na vysokých příčkách. Přesto bych ráda vyhrála poukaz na knihy a nechci se nechat porazit jakoukoli slečnou co to rozešle po všech svých kámoších. Jen chci požádat o podporu, TADY jsem pod číslem 11, ale v případě, pokud se vám nelíbí někdo jiný, chci to jen víc rozšířit. Budu ale moc ráda, když se udržím v první trojce, mrzí mě, že je soutěž postavená takhle na veřejném hlasování. Děkuji děkuji děkuji.

_____________________________________


Co se týče mých posledních dní.. Cítím na sobě, že je mi trochu lépe. Horších dnů je méně a když už, tak to není tak strašný. Mám letní práci, takže to je takový odrazový můstek do nového života. Budu brigádně dělat náročnější fyzickou práci v jedné firmě za slušné peníze a těším se, že budu donucena vstávat brzy, budu neustále v pohybu, což mému tělu jedině prospěje a vydělám si peníze, za které plánuji si udělat radost mnoha drobnostmi i potřebnostmi. Nepopírám, že se ve mě za ty dlouhé měsíce prázdnoty nedrží strach a pochybnosti o tom, co jsem a nejsem schopná zvládnout. Ale musím do toho teď skočit strach nestrach a věřit ve vše lepší.

Bývá teď moc krásně, dočetla jsem plno skvělých knih a jsem do jejich světů ponořená až po uši. Když ale zaklapnu knihu a odložím ji na polici, ponořím se do svého světa. Toho, kde sice neexistují dokonalí muži a happyendy, ale za to je to svět, ve kterém si kapitoly píšu sama. Je v něm tedy hodně trápení a slz, posmrkaných kapesníků, rozteklé řasenky Maybelline, probdělých nocí a dnů v jakémsi nevědomí. Ale je fajn, navzdory tomu, že to není jen samý smích a krásno. Nakonec mi v paměti stejně utkví to lepší.

"Je to stejně zvláštní, viď, když ležíš takhle na zemi a díváš se k nebi, jak se ty bílý mraky do sebe vpíjej a tvořej útary a ty si jen můžeš představovat jako co vypadají.. třeba támhleten - vypadá jak parník.. tamtenc zas jak drak. A těch vrstev kolik tvoří, člověk si myslí, že stačí jen natáhnout ruku a dotkne se měkoučký hmoty.. jako malej jsem myslel, že si do mraku jde lehnout, to si asi myslí každý dítě. Ale ty mraky.. dyť to je několik kilometrů vysoko, trvá dost dlouho, než tam doletíš. Je vidět, jak jsou některý vrstvy níž, některý výš a navzájem se předhání.. sleduj. Stejně je to divný, kde se tak z ničeho nic berou. Prostě jsou a jdou dál. A taky je divný, že hluboko pod náma je Austrálie. A nikdo z nás ze Země nespadne, ani nevíme co znamená co je nahoře a dole. A vysoko nad náma je zas vesmír, Mars, Jupiter.. víš co myslim, nevim kde přesně tam jsou, ale jsou tam. Někde nad náma.."

A pak si uvědomíš jak moc chvíle s ním miluješ.

Co oči nevidí..

25. května 2014 v 22:47 | LoveShy
Nevím, čí ústa jako první vypustila větu, že maturita je zkouška dospělosti. Nesouhlasím.

V úterý to bude rok, co to mám za sebou. Maturita pro mě byla strašák už od základky - učila jsem se, bála, stresovala.. a nakonec to bylo hned za mnou a já zjistila, že na tom vůbec nic nebylo. Že to byl opravdu jen ten strach z neznámého a tlak ze všech stran. Těšila jsem se, že až to budu mít hotový, spadne ze mě kámen a všechno bude najednou super. Pamatuji si, jak mi maturitní komise řekla známky a pogratulovali mi, všichni byli dojatí. Sešla jsem schody, vyšla ven - vím, že ten den hodně pršelo. Běžela jsem domů, psala jsem SMSky. A ten kámen ani nějak nespadnul, byla jsem ráda, to ano.. ale asi jsem čekala větší úlevu. Vlastně nevím, co jsem čekala, asi že najednou budu vědět, co chci v životě dělat. Nepřipadala jsem si spokojeně, že jsem něčeho dosáhla. Přišlo mi to až moc jednoduché, skoro každý to u nás zvládnul a kdo ne, tak propadl nervozitě. Co tedy maturita znamená, když je tak jednoduché ji udělat a není úplně tak odrazem našich znalostí. Proč je to zkouška dospělosti?

Poslední rok od maturity mi dost otevřel oči. Zjistila jsem věci v praxi, které se ve škole neučí. Třeba že maturita nemá velkou váhu. Máte ji v životopise a můžete být geniální, ale stejně tak Jarda Nováků ji tam má taky a to prolezl tak tak se čtyřkama. Myslím, že každý se hodí pro úplně jiné povolání a má jiné schopnosti a dovednosti, ale to už životopis nepoví. Maturita je stupeň vzdělání, který nezohledňuje individuální hodnoty, ale vycucne všechny se stejným statusem. Takže můj potenciální zaměstnavatel se nikdy nedozví mé jiné přednosti, kromě toho, že mám středoškolské vzdělání. Jsem zaškatulkovaná a myslím, že maturita je skoro všem stejně ukradená.. kdybych tam měla napsáno "Bradavická škola čar a kouzel" tak si toho nikdo nevšimne. Jo, hledaj hlavně praxi, ale když viděj můj věk tak nikomu nedojde, že praxi nemůžu ve dvaceti mít. Co by se se mnou někdo piplal, chtěj už někoho zkušenýho.

Ve škole mě toho naučili hodně, ale ne to, jak se připravit na život po ní. Zkouška dospělosti neznamená se naučit několik desítek otázek a odvykládat je během patnácti minut. Ty pravé zkoušky přijdou potom. Návštěvy úřadů, pojišťoven a bank. Sehnání si svého prvního bydlení, opuštění rodičů, první pořádná práce a s ní i finanční nezávislost. Vážný vztah s partnerem, plánování rodiny do budoucna. Po maturitě přichází spousta změn, ten pravej život bez vodění za ručičku. A všechny tyhle věci přijdou najednou a ve dvaceti se vyrovnávat s tolika změnama není lehký. Aspoň pro mě ne, když si nejsem vůbec jistá, co chci. Poslední rok pro mě byl plný kopanců a pádů a vůbec jsem netušila, že bude probíhat takto. Ale jsem o dost moudřejší než když jsem měla těsně po maturitě a i když mi teď do životopisu jen tak něco nepřibyde tak doufám, že v těch všech dalších zkouškách dospělosti obstojím, protože ty jsou pro mě teď nejdůležitější.

Way back into love

21. dubna 2014 v 20:46 | LoveShy
Jako malá, jsem žila v takové iluzi, že dospělí jsou perfektní a že nikdy nedělají chyby. Však také moji rodiče mi byli skvělým vzorem, vždycky všechno zařídili a nedali najevo slabost. Neviděla jsem je nikdy plakat, byli moje opora, věděli si se vším rady, neviděla jsem žádné chyby, které dělali. Však každý chybuje, to byla jen má přirozená dětská naivita. Myslela jsem si, že až budu "velká", že budu taky taková. Že z ničeho nic budu vědět jak žít, že budu vědět jak vyléčit nemoci, poradím si se všemi úřady a peníze nebude velký problém obstarat. Byla jsem na rodiče hodně fixovaná, taky že to byli moji superhrdinové. Jaké bylo zklamání, když jsem postupem během let zjišťovala, že mnohdy vůbec nechápu chování "dospělých". Zjistila jsem, že chybují a úplně zbytečně a že se ty chyby snaží co nejvíc maskovat. Také jsem zjistila, že se myšlení dětí a dospělých vůbec neshoduje. Děti mají tu krásnou fantazii a realitu vnímají zkresleně, dospělí už svět vidí jinak, složitěji. Chybí mi mozek dítěte, protože na sobě cítím, že se měním. Mám míň fantazie, uvažuju víc racionálně, nejsem tolik kreativní, uvažuji spíš logicky. Před pěti-sedmi lety jsem psala povídky a celé dny snila o nereálných světech. Teď už mě to ani nenapadá, ani nevím, jestli bych ještě byla schopná napsat kloudnou povídku.

A tak, dokud mám čas, čtu co se dá. Nebaví mě ale reálné příběhy, o životě a lásce a cestování. Nikdy mě nebavily dívčí romány, kde se holka zamilovala, následovalo sto stránek oťukávání, fňukání a pak happyend, konec. Baví mě scifi z budoucnosti, antiutopie/distopie, apokalyptické scénáře.. Přenese mě to někam jinam a moje fantazie je zas trochu na úrovni dítěte. Sním o nadpřirozených schopnostech a nových technologiích. Když jsou do toho zapleteny zajímavé charaktery, silné osobnosti, někdo zajímavý, zvláštní a nebráním se ani netradiční lovestory. Baví mě spletité zápletky a napínavé konce, když jedna z vedlejších postav zemře, ale ta hlavní ne. Kdyby jste měl někdo tip na super knížku, sem s ním!

A tak se snažím nebýt tak moc "dospělá" a mít v sobě kus dítěte. Pokouším se nechybovat, tak, jak to sama nemám ráda. Ale každý děláme chyby, ať nechceme sebevíc, a tak aspoň se snažím vždy uznat svojí chybu a svou chybu napravit. Nojo, občas je to těžký.

Dnes vás zahltím fotkami (jsou zmenšené), v poslední době jsem fotila hlavně toho mýho brášku a jeho ksichtíky, mění se nám před očima každým dnem, strašně ráda si ho chovám, pusinkuju ho, krásně voní. A na konec pár fotek s mým drahým.



Snové dny v Praze

15. března 2014 v 20:41 | LoveShy
Jak jsem zmiňovala v posledním článku, jeli jsme s přítelem do Prahy. Dostala jsem od mamky k dvacetinám poukaz na pobyt na jednu noc v apartmánu v centru Prahy, což je pro mě prostě nejlepší dárek = zážitek. Byla jsem takhle přes noc v Praze i vloni, k devatenáctinám. Prahu miluju, tu atmosféru tam a být tam přes noc je ještě lepší, člověk nemusí spěchat honem honem na bus domů, který teda jezdí až do noci, ale je to zdlouhavý. Prostě super příležitost vypadnout, mít trochu soukromí, odreagovat se, vidět něco nového.

Na voucheru stálo, že ho musíme využít do konce března, tedy ještě před hlavní sezónou, takže jsme přemýšleli jak to provést. Přítel Kuba maturuje, takže v úvahu přicházel jen víkend, ale po telefonátu jsme zjistili, že od pátka do neděle mají beznadějně plno. Naštěstí náš kraj teď měl jarní prázdniny, jako poslední z ČR, a já mohla jet kdykoli, tak jsme ze čtvrtka na pátek jeli. Dopoledne jsme náš výlet zahájili již tradičně na Náměstí republiky v Palladiu, podívali jsme se do H&M, protože má Kuba poukaz, tam bych ho nejradši celého oblíkla (v Liberci je pánské oddělení dost omezené), jen ty ceny mi v poměru s kvalitou přijdou moc. Já jsem si skočila do LUSHe očuchat svoje oblíbence a ještě jsme si v Marks&Spencer koupili mňam pečivo (až budu bohatá, tak si budu kupovat jídlo jen tam :D). Zaslintali jsme nad botkama ve FootLockeru.. a pak jsme se šli královsky nadlábnout. Nákupní centra nesnáším, Palladium je teda mé nejoblíbenější protože aspoň není tak roztáhlý, spíš je do výšky, ale i tak mě nebaví tam kroužit kolem dokola. Tudíž jsem prostě chtěla vypadnout ven, co nejrychleji. Prošli jsme se myslím že na Můstek na metro, cestou prolezli ještě dvě H&M, já si samozřejmě koupila náušnice za 15,- a 30,- z původních 129,- a 99,- (ty původní ceny jsou fakt dost nadsazený). Z Můstku jsme se svezli na Anděla, kde jsme bydleli.

Pokojík jsme měli ve druhém patře a byl moc pěkný, nový a prostorný. K dispozici jsme měli 90min vířivku a saunu, a tak jsme se tam vydali rovnou, asi ve dvě hodiny, protože na večer už bylo plno. Vířivka krásná, perfektní relax. Po lenošení jsme se vykopali zase do města, z Anděla jsme jeli myslim že zas na Můstek a prodírali jsme se davy turistů. Bylo taak krásně. Sluníčko už nemělo takovou sílu, ale bylo příjemně. Prošli jsme se až na Malou Stranu, minule jsme si založili Starbucks kartu, tak jsme ji chtěli využít a dali jsme si odpočinek s kafíčkem. Po načerpání sil jsme došli na tramvaj a ta nás svezla zpět na Náměstí republiky, kde jsme chtěli jít do krámu pro jídlo. Ale nic tam neměli, tak jsme se vydali na Smíchov do toho velkýho centra do Tesca. To už byl večer a panoval tam šíílený chaos. Každej byl protivnej a všichni do sebe strkali a naráželi košíky, já už byla strašně unavená a jedinné co jsem chtěla bylo jít pryč. Fronty u pokladen se táhly několik metrů, ale my jsme to jídlo a pití chtěli koupit, takže jsme čekali. Došli jsme z posledních sil do toho našeho druhého patra, shodili všechno na zem a asi pět minut jsme jen leželi. Po sprše jsme si dali jídlo, otevřeli pivo, udělali popcorn a koukali na Ordinaci :D. Bylo mi strašně fajn.

Druhý den výborná snídaně, na oběd jsme se sešli na Budějovický s Kuby taťkou, který nás vzal do Potrefené Husy na oběd. Odpoledne jsme se slunili na Slovanském ostrově (jako dalších milion lidí, no je tam nádherně) a ze Staroměstský jsme jeli na Černý Most do Ikei, shodli se na naší budoucí koupelně a založili si kartu Ikea Family. O čtyři párky v rohlíku později jsme šli zabít poslední hodinu do toho šílenýho nákupního centra, který je prototypem toho, co nenávidím. Než se člověk dostane na druhý konec, tak mezitím chcípne. Když jsem konečně dosedla na svoje sedadlo číslo 59 ve Student Agency, byla jsem happy, ale zároveň se mi jako úplně domů taky nechtělo. Praha je krásná, i když asi jen na výlet, protože při delším pobývání je to tam fakt hektický, spousta lidí, míst, vysoké ceny.. oproti tomu, na co jsem zvyklá v Liberci. Doma je doma, to ano, ale nechtělo se mi zpátky do toho stereotypu. Navíc jsem teď parádně nachcípaná, po příjezdu domů to na mě dolehlo, krk mam jak v ohni, nateklý nosohltan takže jedu med s cibulí, tantum verde, paraleny, průduškový čaj, Olynth.. ale jsem šťastná, že jsme tu Prahu stihli když mi bylo ještě dobře a když bylo krásný počasí.


Spring

12. března 2014 v 21:50 | LoveShy
Jaro je tuu a je to krása. Nejsem letní typ člověka, nesnáším vedra a dost trpím, mám ráda zimu, ale letošní zima stála za prd. Tak jsem ráda, že je to (snad) za námi a tohle krásný počasí si užívám. Nosím džíny, triko, mikinu, lehčí bundičku, conversky a nevynechávám ani sluneční brýle (juhůů, aspoň od minulého léta nosím kontaktní čočky nastálo). Pokaždé na jaře jsem úplně unešená z toho, jak se můžu venku zdržovat víc a neupadaj mi prsty a uši. Procházky se psem protahuju na hodinu, doma mám otevřený okno celý odpoledne, světlo je dýl.. no co vám budu povídat, sami to znáte. Jsem citlivej člověk a počasí mě hrozně moc ovlivňuje. A tenhle poslední nádherný týden byl jak ze snu!

Zítra jedu s přítelem do Prahy na dva dny, tak kdyby se tam někdo pohyboval, tak dejte vědět. Já budu jen v centru, no kde jinde, kolem Vltavy hlavně, Petřín.. no uvidíme, bude krásně, takže se moc moc těším :).


Mobilomanie

25. ledna 2014 v 21:36 | LoveShy
Mobilem se mi častokrát daří zachytit ty nejlepší chvilky a okamžiky. Jak by taky ne, když ho mám pořád v kapse u sebe. Kolikrát by se mi hodilo mít ho u sebe, takových věcí co kolem vidím den co den. Jsem teď v zimě bohužel líná sebou tahat zrcadlovku, ten foťák zabírá místo, je těžkej, překáží když někam jdu, bojím se, že ho někdo ukradne, je to přítež.. Naproti tomu mobil prostě vytáhnu z kapsy, šup šup a je to vyfocený. A na jednu stranu, vyfotit něco pěknýho mobilem je fuška. Tam nejde spolíhat na dokonalé technické parametry, ale jde o nápad. Někdy je i kouzlo v tom, že ta fotka není tak kvalitní a je zajímavá kompozice, atmosféra..

Telefonem fotím skoro pořád, není snad den, co bych jím něco nevyfotila. Je to moje závislost, pořád kolem sebe něco zajímavého vidím, oblohu, stromy, lidi.. Často přidávám fotky na instagram. Je to dost návyková aplikace a já jsem tam rok a mám téměř dvě stě fotek. Snažím se tam nepřidávat blbiny, i když to je hodně subjektivní. Prostě mě baví sdílet se světem, s přáteli fotky, co jsem vyfotila v reálném čase, k tomu přidat vlastní myšlenku, popisky nebo to nechat prázdné, ať si myslí kdo chce co chce. Pro mě fotka znamená hodně, vyjádří mnohdy víc než slova a o to se snažím. Neberu to jako fofografii na vysoké úrovni, z uměleckého hlediska to není nic moc. Navíc nemám ráda holky typu "attention whores", které tam dávají každý den svojí fotku a napíšou k tomu popisky "hot, body, me, sexy, cute, smile" a úchyláci z celého světa se seběhnou a "lajkujou" jak o život. Mě ani nejde o počet lidí, kterým se to bude líbit.. je to jen prostě druh mého sebevyjádření.

Co k mému sebevyjádření nepatří je "front camera" aneb foťák vepředu, který zapínám častěji než je třeba :D. Nový telefon mám krátce, doteď jsem foťák vepředu neměla a od té doby. co ho mám, jsem jak magor. Je to prostě jak zrcadlo. Ne, že bych byla takový narcis a pořád se prohlížela a fotila, nejčastěji v něm dělám ksichty a blbiny. Berte to jako "odpočinkový" článek.

Co vy, fotíte mobilem? Pořizujete slušné fotky? :)

VÝTAŽEK Z MÉHO INSTAGRAMU

Táto, máme tattoo!

23. ledna 2014 v 20:16 | LoveShy
Jo, uznávám, že nadpis článku je slabší, ale vyjadřuje přesně to, co chci napsat :D.

Poslední dny se nesou docela v dobrém duchu, musím říct, že až na občasné stavy je to v poslední době fajn. A velkou pravdou je to, že si za to můžu sama. Všechno je prostě o tom, jak si to člověk zařídí. Rozhodla jsem se totiž, že tenhle rok bude FAJN. Nechci říct, že bude skvělej, protože to bych chtěla moc, ale chci ho mít fajn. Chci ho mít lepší než loňský rok a chci, abych dělala věci, co mi budou dělat radost. Začala jsem se překonávat, například minulý týden jsem se každý den s někým sešla a strávila s ním dopo/odpoledne. No jo, pro mě je to úspěch a mám z toho velkou radost, že to zvládnu. Také máme s přítelem novou tradici a chodíme pravidelně na kafe, třeba "preso s mlíkem", vždycky si u toho skvěle popovídáme. Btw viděli jste film "Vlk z Wallstreet"? Miluju DiCapria, je to bůh :D.

Sháním práci, do konce února jsem ještě student, takže na to mám ještě čas. Je to ale bída, oni fakt nekecali, když říkali, že je to s tou nezaměstnaností šílený. 600.000 lidí je bez práce? To je hrozný. A oni fakt všude chtěj praxi v oboru. Bez praxe mě zatím vezmou do Tesca za pokladnu. Ne, že bych tím pohrdala, ale přijde mi smutný, že jen s maturitou (z ekonomky) nemám šanci tu praxi ani nikde získat, rozkoukat se ve svém oboru. Příští týden mám ale pohovor a budu ještě hledat a hledat, protože Tesco beru jako poslední možnost, fakt se mi tam úplně nechce za ty peníze.

Minulé pondělí jsem si s kamarádkou nechala propíchnout ucho (druhou náušnici). Chtěly jsme to už dlouho a místo neustálého opakování, že to NĚKDY uděláme jsme se prostě sebraly a udělaly to. Držely jsme se za ruku, ale bylo to rychlý, že jsme se ani nestihly bát a teď mámě obě v uchu kroužek a vypadáme jak pirátky, protože jiný náušnice z chronický oceli nemám.

Tohle pondělí, přesně týden od té náušnice jsme šli s přítelem na tetování. No jo, taťka si ze mě dělá srandu, že mám opožděnou pubertu, ale opravdu teď nic nedoháním ani si nechci nic dokázat :D. Prostě se to nějak sešlo, dvě věci, které jsem chtěla dlouho a nemohla jsem se k nim dokopat. Taky u vás polovina, ne-li většina věcí troskotá na "Jojo, někdy to udělám.."? Rozhodla jsem se prostě věci dělat impulzivně. Chci se s někým sejít? Tak prostě vezmu mobil a napíšu, protože když to neudělám hned, tak začnu přemýšlet nad pro a proti a že se mi vlastně nechce a blabla. No nic, tetování. Mám víc nápadů, co bych si ještě chtěla nechat zvěčnit, teď došlo na tento motiv. Abych to vysvětlila - miluju New York, už od malička co vnímám svět, od té doby co jsem viděla "Sám doma" a milion dalších filmů. Je to moje vysněný město, město obchodů, peněz, kultury, jazyků, jídla.. Je tak velké a různorodé, je tam všechno, plní se tam a troskotají sny. Je tam pořád co dělat, je tam ruch a tolik lidí k poznání, tolik možností. Nemohla bych tam žít pořád, přírodu a klid mám taky ráda, ale podívat se tam chci a ne jen jednou. Miluju to město a kdo mě zná to může potvrdit. Můj přítel to má stejně, chceme tam jet as soon as possible spolu, i když on už tam před rokem a půl byl.

Chtěli jsme si udělat něco stejného, co nám bude navzájem připomínat toho druhého, uplynulý rok, který byl pro oba těžký a společně jsme ho zvládli. Naší společnou vášní je New York, jeho symbolem jsou mrakodrapy, neboli "skyline", mrakodrapy jsou silné, betonové, stavěné na pevných základech. Navíc máme rádi písničku "Empire State of Mind" a samotná budova "Empire State" je pro mě úžasná. Je to taky netypický a o to nám šlo. Návrh jsem si dělala sama a šikovná tatérka ho jen vylepšila stínováním, takže mi naše tetování připomínají princip "jing&jang", protiklady. Jsem strašně moc spokojená a pořád se na to dívám a jsem šťastná, že se na to budu dívat pořád a pořád. A je mi jedno, jestli se to někomu nelíbí. Kdyby to někoho zajímalo - jo, bolelo to, tetování prostě bolí, ale není to nic, co by se nedalo přežít. Teď to svědí jako čert, jinak v pohodě. Už když mi poprvý zaryla jehlou pod kůži jsem věděla, že to budu chtít zas :D. Až budou peníze teda. Pokud seženu práci..


"Tak zas za rok"

29. prosince 2013 v 19:00 | LoveShy

V poslední době prosincová témata jako "miluju advent", "náš stromeček", "jak peču dvacet druhů cukroví" vystřídalo chlubení se dárky, "tak zase za rok" a bilancování. Můj život bohužel není teď extra hustej, abych se s tématy nějak lišila. Ano ano, uteklo to všechno jak pjase a před námi celej dlouhej rok do dalších krásných Vánoc. Bylo to moc fajn, dostala jsem věci, co mě potěšily a lidé co mi je dávali věděli, co mám ráda. Nedostala jsem drahý foťáky, tablety, smartphony, notebooky a i přes to byly Vánoce hezké. Ačkoli mám notebook už skoro pět let a je to starej děda, tak funguje a to mi stačí, tak proč chtít novej. Mám čtyři roky foťák, co taky není nejnovější typ, ale nový si koupím, až si na něj vydělám. Mému telefonu budou taky brzy tři roky, ale funguje a že to není pádlo s nejnovějšíma androidama a foťákem s 12mpix, to mě netrápí. Nejsem materialista, spíš mě potěší nápad než hodnota. Hezké Vánoce jsem měla s nejlepší kamarádkou která mě zná a ví co mám ráda, s přítelem který mě překvapil hodně bohatým ježíškem, doma jsme měli fajn atmosféru a Vánoce jsem oslavila druhý den i u mamky. Takže když to shrnu, byla jsem potěšena parfémem (asi nejdražší dárek, domluvila jsem se na něm s mamkou), 4 tričky, mikinou, svetrem, třemi polštářky, řasenkou, dvěma páry bačkůrek, hrou "Pirtički", SD kartou 32GB, čepicí, ponožkami, povlečením New York, hodinkami, obrazem New York.. plus nějaké peníze od babičky. Pro mě je to strašně moc věcí a jsem za ně ráda.

Mám zase docela dost fotek - s přítelem, z oslavy Vanesky druhých narozenin, útržky z Vánoc a fotky z našeho výletu z Prahy. Praha byla moc super, nakoupili jsme v Palladiu super věci ve slevách (Conversky za 390,- really?) a byla jsem poprvé v Subway na kuře Teryaki, dala jsem si po dlouhý době Starbucks - double Toffee nut latte se šlechačkou do toho největšího kelímku, byla jsem na hradě, rebelčila v metru, brečela v metru a byla nasraná, že v Student Agency nefungovaly televize.

Snažila jsem se být v dobré náladě, ale stále je to pro mě těžký. Abych se přiznala, skončila jsem ve škole a od dalšího semestru už nejsem student. Nevím co k tomu víc říct, asi jen že jsem za to rozhodnutí ráda, jen mi dělá vrásky, co bude. Rozhodla jsem se to ale dořešit až po Novém roce. Stále mě pronásledují úzkosti, někdy sotva znatelné, někdy tak hrozné, že nedokážu přestat brečet. Myslela jsem, že mé milované Vánoce a domácí pohoda mě hodí do klidu, ale opak byl pravdou. Byla jsem nějaká nervózní a smutná. Je nepříjemný mít špatnou náladu bez jakékoli příčiny, člověku je mizerně, prázdno, pociťuje takovou beznaděj. Po kapsách nosím Xanax a přemlouvám se, abych si ho nebrala. Skoro vždy se mi to daří a já se chválím, že jsem to překonala. Někdy se ráno probudím a celý den to v sobě mám, snažím se normálně fungovat a smát se, ale večer jsem z toho přemáhání se úplně vyčerpaná. Někdy zase ráno, když jsem u přítele, hmatám vedle sebe, abych ho políbila a v objetí spíme ještě dál, dáme si pak snídani a strávíme společné dopoledne, uvaříme oběd a já jsem naprosto v pohodě jako normální člověk. A potom, další den, stejný scénář, ale já jsem už od rána úplně v háji. Chci tím říct, že nikdy nevím, jak mi bude a pořád se to mění. Občas si říkám - skončí to někdy? Ale většinu času se snažím být pevně, pevně přesvědčená, že jo, že to prostě zvládnu.

Jak jste si užili Vánoce? Jaké máte rádi dárky? V jakém rozpoložení se nacházíte? Máte nějaké vnitřní démony? Jak s nimi bojujete?


Už nikdy nepeču cukroví

12. prosince 2013 v 21:24 | LoveShy
Grr. Momentálně jsem, jak by řekli amíci, "pissed". A proč o tom nenapsat, že.

Letos jsem se na Vánoce začala těšit hodně brzy, upnula jsem se na ně a rozhodla se dělat věci pro mě nové a nevyzkoušené. Jeden telefonát a dvě Hery mi zajistili baking party u babičky. Ono dopoledne přede mě na stůl hodila všechny suroviny, digitální váhu a jela si to svý u plotny. Na programu byly mé nejoblíbenější "medvědí tlapky" nebo také "pracny". Bála jsem se, protože - ač se v kuchyni pohybuji často - s pečením jsem si ještě nepotykala. Navíc - pokavaď mi příprava pokrmu obvykle trvá mnohonásobně dýl než jeho konzumace, jsem otrávená. Trochu to přeháním samozřejmě, ale řekněme, že to není moje parketa. A tak jsem se dala do vážení a raději jsem vše zvážila několikrát. No jo, holt to nemám v oku a bojím se, že to pokazím a ty suroviny padnou k ničemu. Když jsem tu směs hnětla rukama a začalo to vypadat, jako těsto, zaradovala jsem se. Nacpala jsem to do formiček a za patnáct minut bylo upečeno. První várka. Takhle se to opakovalo ještě pětkrát - aby ne, když jsme dělaly ze dvou dávek. A byly výborný. Ještě pocukrovat a naskládat do krabičky. Spíš teda krabice. Odpoledne jsem tu celou bednu táhla dvouma autobusama a doma schovala do chladu v ložnici. Byla jsem pyšná, že to vlastně v pohodě zvládnu a že se troubě už vyhýbat nemusím. Dva dny jsem je nechala uležet a dnes ráno jsem jich pár vyskládala na talíř do obýváku, aby si tatínek sem tam uzobnul. Haha no. Přišla jsem večer domů a zbyly jen drobky. A v krabici taktéž. Dobrý, lichotí mi, že to někomu chutná, že po tom nikdo nemá křeče v břiše a průjem.. ale ksakru, to to nemohlo vydržet aspoň týden? Jsem opět otrávená a bez jakékoliv motivace stát ještě někdy tři hodiny v kuchyni, mít za nehtama hnědý těsto a cukr až za ušima.

Ale snažím se být co nejvíc v pohodě, protože nikoho nezajímá, jak je vám hrozně. Jo.. jak já se každý den vytáčím nad přecpanými autobusy a bezohlednými lidmi a nad nákupním centrem plným nákupních maniaků a debilním počasím. Ale nenechám si zkazit Vánoce jenom proto, že lidi blázněj a že "je to hrozně komerční svátek". Názory jako "nejsem věřící, tak to nebudu dodržovat" nebo "je to stejně jenom o dárkách" a "lidi by na sebe měli být hodný celej rok, ne jen dvacátýhočtvrtýho" jsou mi nějak ukradený. V tomhle ohledu jsem za to, že jaký si to uděláš, takový to máš. Pro mě Vánoce o dárkách nejsou, já nepotřebuju nic velkýho a drahýho, stačí mi u stromečku být mile překvapená. Sama nedávám blbiny, ale podle mě hezké věci, které mi nezruinují konto, ale potěší a jsou na míru dotyčného. Dávám si na tom záležet, moc ráda obdarovávám. Taky jsem ráda, že je volno a že venku obvykle sněží, doma je útulno, zapálím svíčku, dám si voňavej čaj, navlíknu moje podkolenky se sobíkama a dělám co je mi milé. Každý den otevřu okýnko v kalendáři (to budu dělat asi až do čtyřiceti), jedem pořídit borovičku, vytáhnem ze sklepa krabici s nápisem "Vánoce", upeču cukroví, podívám se do nazdobený Prahy na trhy, zabalím dárky (což mě tuze baví). O svátcích máme už ty svý tradice, kdy ráno s bráchou zdobíme stromek, koukáme na chobotničky, odpoledne jdem k babičce a večer čekáme na Ježíška. A i ve svých skoro dvaceti se nemůžu dočkat, až taťka po večeři odejde z kuchyně a za pár minut "Ježíšek" zazvoní na zvonek a my jdem do obýváku. Okno je otevřené a taťka se nás snaží přesvědčit, že Ježíšek zrovna odletěl. Rok co rok je to stejné, ale já to mám moc ráda. Prosinec je pro mě období, kdy mi nevadí dělat pořád to stejné, protože se na to vždycky těšim. A myslím si, že člověk by měl mít určitý stereotyp a něco, na co se bude těšit. Ale jak říkám - každej si to udělá, jak chce :)

Zpovědnice

7. listopadu 2013 v 21:00 | LoveShy
A tak čas plyne. Střídá se zima a větší zima, špatné a ještě horší nálady.

"Ahoj, jmenuju se Niky a už celou dekádu se peru s panickou poruchou. Avšak posledních pět měsíců je tu se mnou tento nevítaný host každý den, od prvního okamžiku probuzení do posledních chvil před spaním.."

Jsem unavená. Unavená z toho všeho, unavená z léků, unavená ze svého nynějšího života. Tohle je depresivní období, i pro toho nejveselejšího člověka. Ani jsem nestihla barevné listí na stromech a spadané pod nimi, ze dne na den zhnědlo a rozpadlo se na prach. Posunul se čas a sluníčko zapadá ve čtyři. Po ránu mrzne, Ještěd hlásí sníh.

Snažím se dělat své oblíbené činnosti, abych se udržela ve snesitelné náladě. Fotím, čtu si Harryho Pottera, tvořím, uklízím, jím svá oblíbená jídla, sleduju komedie, surfuju po blozích, zpívám si nahlas. Vybírám jméno pro svého nového sourozence.. víte to? Budu mít bráchu, v dubnu, mamka je těhotná.

Poslední říjnový víkend jsme byli v Orlických horách - Říčky, poblíž Rychnova n. Kněžnou na wellness pobytu. Bylo to hektické s dvouročním dítětem. Navíc nám v hotelu po tříhodinové cestě oznámili, že děti do tří let nesmí do hotelového bazénu, kvůli čemuž jsme tam primárně jeli, protože malá miluje vodu. Prý jsme si měli přečíst provozní řád.. ale WTF, copak si někdo v dnešní době čte provozní řády (který se musí stáhnout na jejich stránkách ve formátu PDF a je psán písmem velikosti 3)? Jsou to dementi, prý že tam mají nějaký škodlivý chlor.. když to ublíží dítěti pod tři roky, ublíží to i těm ostatním. Tak jsme aspoň jeli do Rychnova na obhlídku (to město se mi táák nelíbí a viděla jsem tam víc Vietnamců než Čechů - nic proti nim, jen to bylo zvláštní) a také jsme jeli do ZOO Dvůr Králové, kterou máme moc rádi a stihli jsme se párkrát pohádat. Ale jinak to bylo fajn.

"Ahoj, jmenuju se Niky a poslední tři týdny jsou peklo.. a už mám všeho dost.."


Bubliny

14. října 2013 v 21:13 | LoveShy
Občas jsem hodně frustrovaná tím, že nic neumím. Nebo spíš, že není nic, co bych uměla nějak vyjimečně, nadprůměrně. A občas, když jsem relativně spokojená s fotkama se to zase na čas zlepší. Také potřebujete mít aspoň malý pocit, že vám něco jde, že tu nejste zbytečně? Naplňuje vás to? A co je to?

Blíží se zima, pomalu, ale jistě, a to znamená, že frekvence mého focení se sníží a já se budu cítit špatně. Proto už teď vymejšlím, co podniknu za focení i v zimě a jelikož mám teď nového dvorního fotografa (přítele, haha), který se v tom dost lepší, tak se na fotkách budu konečně víc objevovat i já. Chudák, docela ho s focením cepuju, protože mi záleží na tom, aby to ovládal a aby ho to aspoň trochu bavilo. A jelikož mám objektiv 50mm, tak je ostření i pro mě občas těžší, natož pro někoho, kdo to drží v ruce párkrát. Občas bych se chtěla rozdvojit a nafotit se tak, jak si to představuju, protože mě nikdo nepochopí tak jak to chci :D.

Víkend byl půl na půl - sobota mega depresivní proválená doma a neděle prosluněná strávená u mamky. Slavili jsme její svátek, rozdali růžičky, dělali chlebíčky, pohráli si s Vaneskou (panejo, dyť už jí budou brzo DVA roky, určitě se tu najde několik lidí co si vzpomenou na to, jak se narodila). Nesnáším neděle večer, kdy člověk neví kam se poděl víkend a ví, že ho čeká zas podělanej tejden. A pak je pondělí, úterý, překlene se středa a když je čtvrtek tak jsem už v klidu. Pak to vlastně celý hrozně uteče a je půlka října.. a vůbec, ten čas je nějakej divnej. Kochejte se radši bublinama - je mi skoro dvacet, ale stejně bych za nima pořád lítala..


Šampion

8. října 2013 v 23:43 | LoveShy
Začínám se těšit na zimu, respektive na prosinec, se bude dít něco zajímavého. Už pomalu přemýšlím, co komu koupím k Vánocům a dost se na to těším, protože obdarovávám moc ráda. Říjen a listopad jsou měsíce na nic, nemám je v oblibě, protože je hnusně a neutíká to. Pár hezkých dnů se v poslední době našlo a kdyby to vydrželo, tak by to nebylo špatný.

Školu mám druhým týdnem. Studuji na ekonomické fakultě, obor mezinárodní obchod. Jsem ráda, že jsem po maturitě zůstala ve sm městě, protože zvládat tak náročnou školu, bydlet daleko od domova, být sama na koleji a zvládat to platit a zabíjet volný čas.. no to by na mě nebylo. Rozvrh nemám nejhorší, dva dny mám takový nic moc, jeden úplně skvělý, jeden průměrný a v pátek volno. Cvičení máme povinná, těch je 8 do týdne a 4 přednášky navštěvovat nemusíme. Sem tam je to roztahaný - hodina ráno, pak až po obědě, někdy zase až od odpoledne do večera. V mezerách mezi bloky stíhám jezdit domů nebo si vždycky někam zalezu s knížkou, momentálně jsem totálně začtená do Harryho Pottera (miluju). Jinak.. moc mě to tam nebaví a beru to jako zkoušku, na co mám či nemám, jak vejška vůbec chodí, jaké to je a tak. Uvidíme, jestli zvládnu postup do dalšího semestru, moc tomu nevěřím, protože máme těžkou matiku a to není můj šálek kávy. A bohužel (pro mě) je mi to docela jedno.

Flegmatik jsem jen ohledně školy, zbytek věcí řeším až až. Nejlíp mi je, když můžu večer zavřít oči a spát několik hodin a nemyslím. Rána jsou jak kdyby mi někdo do hlavy vtlouknul vše špatné, což se se mnou táhne až do večera. Někdy si hlava usmyslí, že mě nechá ještě chvíli odpočinout a ozve se až během dne. Málokdy mám úpl hezkej den, spíš vůbec. Nemůžu se soustředit na důležitý věci, protože se soustředím na své myšlenky a znervózňuje mě, že je nedokážu uhlídat. Kdo tohle nezažil, tak to nikdy nepochopí a budu pro něj vždycky magor, co má jen velkou fantazií a až moc přemýšlí. Ještěže jsou tu lidé, co mě drží a mají se mnou trpělivost. Tu teď potřebuji ze všeho nejvíc. Zkouším různý východiska a jak jsem již zjistila - sama to nezměním, ale dopovat práškama se zatím nenechám. Závidím všem, co dokážou vše hodit za hlavu a ničím se netrápit. Užívejte, protože být otrokem svýho podvědomí je na nic. A kdo máte přebytek pozitivní energie (které jsem sama vždycky měla spoustu) nebo něco na ten způsob, trochu mi ji pošlete prosím (i když pochybuju, že teď na podzim ji někdo má). Nebo mi bude pro zatím stačit, když mě neodsoudíte.

Navenek úsměv, vevnitř strach.
Jsem permanentně zavalená zmuchlanýma kapesníkama.


 
 

Reklama