Fotočlánky - víc fotek než textu

Není důležitý zúčastnit se, ale vyhrát.

24. března 2012 v 22:50 | LoveShy
Jak už možná mnozí z vás víte, vyhrála jsem soutěž s blog.cz a mall.cz a minulý týden mi dorazila výhra - poukazy v hodnotě 6000,- Kč. Samozřejmě jsem měla už jasno, co si pořídím - objektiv, na který za jiných okolností prostě peníze nemám, ale vím, že ho využiju. Jenže jsem si nějak nemohla vybrat, protože jsem nechtěla doplácet moc a pod šest tisíc se nic slušnýho najít nedalo. Nakonec jsem vychytala akci, kdy zlevnili tuhle krasavici - "Sigma AF 70-300 mm f/4-5,6 APO DG Macro pro Canon", což lidem co se v tom nevyznají asi moc neřekne.. takže zcela jednoduše jde o objektiv se zoomem a ohnisko 70-300mm znamená, že musím od objektu stát dál, abych vůbec mohla ostřit. Funguje dobře jako dalekohled. Má také funkci makro, stačí jen manuálně přepnout přímo na objektivu. K tomu jsem si přiobjednala brašnu, protože za dva roky, co foťák mám jsem nebyla schopná si žádnou pořídit. Značka - Banana Hammock :D, materiál neopren, cena skvělá. Tento týden mi balíček konečně přišel. No, balíček, spíš BALÍK. Sice měl dvě kila, ale ta krabice byla přímo obří. Z objektivu jsem byla naprosto nadšená, přišel v balení s pouzdrem na něj a se sluneční clonou. Je obrovskej, těžkej, ale skvělej. Hned jsem si ho šla ozkoušet ven, ale těším se, až ho vezmu spíš do města a budu fotit lidi. Tajně, hodně z dálky, hihi. Takže chci jen tak poděkovat těm, co mi tohle poskytnuli, že jsem si nic lepšího přát nemohla a jsem hrozně happy :))


Asi jediná fotka, na které vyzní velikost objektivu. Jeho délka se pohybuje mezi 14-20 cm. Se clonou 25cm.

Bůh si na mě zasedl

9. března 2012 v 19:42 | LoveShy
Minulý týden měl náš kraj jarní prázdniny, a jak už jsem v minulém článku psala, jeli jsme do Alp. Jedna profesorka od nás ze školy z vlastní iniciativy udělala partu dvaceti lidí ze všech ročníků a sama s náma jela. Jelikož jí máme hrozně rádi a lákala představa strávení prázdnin na svahu s přáteli za malé peníze, tak jsme neváhali a jeli. Odjeli jsme v neděli večer a vrátili se v sobotu ráno, lyžovali jsme pět celých dní. Počasí bylo úžasné, možná až moc teplo, sníh byl těžký a jeden den se na něm nedalo vůbec jezdit. Lyžarské středisko Zettersfeld jsme už znali od prváku, a tak jsme si tam jezdili svý oblíbený trasy, sem tam se zastavili a fotili se, skákali do sněhu, točili videa, jedli svý sváči.. Po lyžování jsme jeli nakoupit do intersparu (btw prostě miluju rakouský/německý/jakýkoli zahraniční krámy protože tam toho maj TOLIK a LEVNÝ) a potom sprchy, večeře a volný večer. Večery jsme trávili jak jinak než pitím. Ha, musím říct, že jsem za celý pobyt vypila jen jedno pivo a to Duff, protože jsem ho chtěla konečně ochutnat (a řeknu vám, nic moc, mě moc nechutná, je to taková vodička). Kluci tam chlastali all day all night, ale já se bavila i bez toho, navíc jsem chtěla být použitelná druhý den, když už jsem si ten zájezd zaplatila, pít můžu doma. Takže večer jsme se všichni vždycky sešli u někoho na pokoji, byli jsme asi trochu hlučný, koukali jsme na filmy, hráli aktivity nebo se jen bavili o společných zážitcích s učitelama. Strašně jsme tam pořád něco jedli, ve dvě v noci si otevřít nutelu byla normálka a až doteď je mi ze sebe na blití, co všechno jsme tam sežrali :D.

Dva lidi si zlomili ruku, jeden člověk natáhl koleno a já jsem si rozbila koleno na schodech, když jsme vymysleli ježdění po schodech po matračkách (byl blbej nápad to jet po kolenou, hlavou dolů, udělala jsem přemet a totálně jsem se rozbila, odneslo to koleno). Skoro všichni si opálili nebo spálili obličeje, já neměla ani červenej nos (haha, pigment nula). Po příjezdu domů jsem se ale začala šíleně loupat a vyskočily my bílý fleky na obličeji. Primářka na kožním mi řekla, že mám vážnou kožní nemoc (ty fleky mám už dýl po celým těle), kterou trpí 1% populace (lucky me!) a že to není moc dobře léčitelný. Je to dědičný, neinfekční a při každým pohledu do zrcadla si připadám jak ten největší hnus světa. Sebevědomí trpí. Takže teď chodím třikrát týdně na kožní na fotoléčbu a musím si koupit mastičku za litra a není jistý, jestli to pomůže. Akné, ekzém, tmavý pihy po celým těle a teď do toho ztráta pigmentu. Prodám kůži. Zn. Hned!

Jedinná pozitivní zpráva je, že jsem v Alpách vyfotila fotku do soutěže Ukaž světu svůj blog na Srdci blogu (soutěž spočívala ve vyfocení nápisu blogu na nějakém veřejném místě) a tu soutěž jsem v jedné z jejích kategorií vyhrála. Takže mám poukaz v hodnotě 6000,- na stránkách mall.cz. Vůbec jsem s tím nepočítala a jsem o to víc ráda. Hodně lidem to asi leží v žaludku, mají pocit, že to měl vyhrát někdo jiný a otloukaj mi to o hlavu, ale CO JÁ S TÍM? Já si tu výhru nevybrala, jen jsem se jako všichni ostatní zúčastnila a povedlo se to.

Po prázdninách se ve škole učitelé zbláznili, jsem z toho absolutně v pytli, protože takhle špatný známky jsem nikdy neměla. Třídní je na mě zlej, do toho zdravotní potíže, do toho mě zas všechno štve, mám pocit, že nic nevychází a prostě.. ať už je léto. Nebo aspoň květen, kdy máme měsíční praxi a nebudem ve škole. Myslím, že teď nikdo nemá nějak šťastný období. Kdo mě zná, ví, že se vždycky snažím být v pohodě a moc si nestěžovat a taky to moc nedělám. Ale to pitomý zrcadlo mi každý den několikrát připomene, jak na nic to teď je. Přežila jsem rozvod, ztrátu rodiny, kamarádů, špatný známky.. ale to, že mám doživotní nemoci, zjizvený celý tělo včetně obličeje, s tím se zatím nejde smířit.

Neměla jsem sebou zrcadlovku, takže kvalita fotek je ehm ehm, ale pro představu:

Došlo jídlo.

23. února 2012 v 21:44 | LoveShy
Jelikož nemáme nic v lednici a já nemůžu jíst, což by mě dokonale zabavilo a vyhýbám se učení.. usoudila jsem kliknout na tu strašidelnou záložku blog.cz a konečně něco napsat. Ne, vlastně každý den myslím na to, kdy začnu zase intenzivně přidávat články, ale nikdy se k tomu nedostanu. Sama žasnu nad tím, co se ze mě v poslední době stalo. Například foťák jsem v ruce nedržela pěkně dlouho. Nejhorší je, že nemám vůbec žádné výčitky svědomí z toho, jak momentálně žiju. Můj život bych teď popsala jako takovej vystydlej guláš (:D).. hodně věcí je zamotaných do sebe, ale už to trvá delší dobu, že je mi to jedno. A co pořád dělám, co je novýho, že by něco zajímavýho?

Nefotím, nepíšu, nečtu, nebásním, nesním. Nemám inspiraci, nápady, chuť ani čas. Nutit se nebudu. Školu flákám, záměrně se ulejvám. V noci nespím, ponocuju, začla jsem pít ráno kafe a tím se ten deficit snažím nějak zachránit. Obarvila jsem si vlasy, chci piercing do jazyka ale nemam na to koule. Žeru a žeru, ale naproti tomu jsem se dala do intenzivního cvičení, který má výsledky. Starám se o sestřičku, věnuju se bráchovi. Oslavila jsem 18tiny, přežila mrazy s -30°C v jakékoli denní době.





Občas se cítím krásně, milována.. a někdy si pak připadám jak ta největší hrouda hoven. Zažila jsem skvělý chvíle, ale ty předcházely nebo následovaly ty o poznání horší a nepříjemnější. Toužím vrátit čas rok zpátky a udělat pár věcí jinak, nebo ho aspoň tedy o trochu posunout, aby se momentální věci hnuly. Láska mého života se bude ženit a já jsem forever alone.


Odpoledne trávím stále s jednou kamarádkou, s kterou teď děláme skoro vše spolu, a která mě jako jedna z mála teď drží nad vodou. Celé dny se smějeme, po nocích brečíme. Tancujem spolu na shufflin, najednou se zamilováváme, opíjíme, jezdíme domů v pět ráno, trávíme čas na 9gagu a přenášíme meme do reálného života, šikanujem lidi. Minulý týden jsme dva dny jak krávy zvracely po kebabu. Po večerech lítáme po městě, vylezly jsme na náš liberecký "Hollywood sign".


A taky jsme spolu byly utratit dvě stovky za Star Wars ve 3D, ale vůbec vůbec nám těch peněz nebylo líto. A taky není nad to přijít do sálu s rozsvíceným světelným mečem, hezky tématicky!

Udělaly jsme si z našich životů jeden nekonečnej smích, užíváme si své svobody svým vlastním způsobem, kašlem na ostatní co si myslí a v každý situaci si navzájem pomůžem, nenecháme se brečet, žádnej problém není překážkou, zavoláme si klidně uprostřed noci, když je to nutný, vždycky víme že ta druhá bude poslouchat a rozumět, protože to máme v hlavě úplně stejně ujetý. Jsme strašně zlý, pomlouváme, lžeme, podvádíme, bůh si z nás dělá prdel a karma nám vše vrací i s tučnýma úrokama. Škoda, že je nám to jedno. Co bylo včera nebo bude zejtra? To je fuk, uvidíme. To, co je teď, je hlavní. I když děláme věci, který momentálně dobrý správný vůbec nejsou, dělají nás šťastný a každá, byť špatná nesprávná věc, stojí i za krátkou chvilku štěstí. Absolutně to za to stojí.


Udělala jsem si seznam věcí, který chci do konce života udělat. A taky věci, který chci stihnout letos. Nemůžu se dočkat jara, a léta především. Chci si dát všechno do kupy, chci být více bez starostí, mít čistou hlavu a netrápit se zbytečnostmi. Vidět zas slunce, zelenou trávu a slyšet ptáky zpívat. Chci se probouzet do světla a tepla a v noci pozorovat tiše hvězdy s milovanými lidmi. Pořádně se nadechnout, vyspat se do růžova a mít konečně plnohodnotný pocit, že žiju.


18tiletá

4. února 2012 v 23:33 | LoveShy
Asi bych se měla stydět nebo něco takovýho, že se tak dlouho neozývám, ale co už. Standa z blog.blog.cz mi napsal email s "prosbou" o rozhovor, což mě potěšilo a ještě hezčí bylo, když vyšel :) (TU). Asi bych se měla víc snažit.

V poslední době jsem toho měla hodně, konec pololetí byl náročný a já neměla dobré období. Když už jsem chtěla něco napsat, tak mě absolutně nenapadalo co a vlastně mě nenapadá ani teď. Že bych hloupla? Inspirace není a nemám ani fotky, kterýma bych to tu naplnila. Venku je každý den minus patnáct stupňů, a tak tam netrávím moc času, i když svítí sluníčko a je tam krásně. Přes sklo okna se to přežít dá. Vysvědčení dopadlo dobře, uteklo mi vyznamenání, ale trojka z matiky je pro mě doživotní jistota, prostě.. nenávidím jí a nikdy mi nepůjde.

Následkem náročného období jsem měla hrozné nálady, do toho se přidalo pár dalších věcí a to, co mě z toho zachránilo jsou lidi kolem mě. Vždycky, když je mi hrozně, mám plnou hlavu, myslím na něco, na co bych neměla a mám pocit, že je všechno špatně.. vždycky si představím velikost světa a oproti němu nepatrnost mého problému. Nakonec si řeknu, že svět zůstane kulatej, ať se stane cokoliv, a to je přece hlavní. A lidi kolem mě mi pomáhají vytvářet si nový skvělý vzpomínky a já jsem za to tak šíleně moc vděčná. Jsem tak strašně ráda za to, že si umím užívat maličkostí.

Jo, dneska mám narozeniny. A včera jsme měli oslavu s kamarády ze třídy. Spojily jsme to s kamarádkou, která je o týden později než já. Dostaly jsme dorta a asi milion donutů, všechno podomácku vyrobené :). Taky jsem od každýho dostala čtvrtku popsanou originálním přáním s důvody, proč mě mají rádi, je to hrozně hezký. A včera večer jsem tu měla nejlepší kamarádku a dneska jsem slavila s rodinou a zítra s mamkou. Mám fajn pocit, že mám skvělý lidi kolem sebe.
















Zkušeností mám tak na pět let, vypadám na dvanáct, chovám se na patnáct, ale jsem dospělá!

DVA-NULA-JEDNA-JEDNA

30. prosince 2011 v 20:11 | LoveShy
Moc ráda vzpomínám a jelikož letošní konec roku strávím sama, nutí mě to přemýšlet ještě víc. Ohlížím se za těmi dvanácti měsíci a probírám si jeden po druhém. Tak strašně moc se toho stalo. A tak jsem si tak řekla, že bych ten rok chtěla shrnout. Možná to nikdo nepřečte celý, prolítne jen fotky (kterých jsem musela dávat co nejméně, aby se vše vešlo, ale i tak to byl nadliský výkon, těch fotek mám za celý rok tisíce) ale já si to píšu aspoň pro sebe, jako takové zhodnocení.

Všech 365 dní jsem neprožila naplno, ale každý měsíc jsem zažila něco vyjímečného. Chce se mi úplně brečet, jak se probírám tím celým rokem.. přepadla mě nostalgie. Ten čas letí. Můj poslední rok dětství.. sledujte...


(momentálně nejoblíbenější písnička, připomíná mi tento rok, pusťte si ji k tomu)

Brzo se stmívá.

13. listopadu 2011 v 19:23 | LoveShy
Chtěla jsem napsat na téma týdne, ale prostě.. na téma "Nemožné" není zas tak těžké něco napsat a jakmile to není těžké, tak to není ničím vyjímečné. Psala bych pravděpodobně o tom, jak "Nic není nemožné" a to asi nikoho nebaví.

Poslední dny letí strašnou rychlostí, možná je to tím, že pořád píšeme písemky a tak trávím hodiny tím, že se učím na jiné předměty. Odpoledne jsou krásná a tak bývám venku, až do celkového promrznutí. Beru to jako generálku na větší zimu, která přijde. Potýkám se s nedostatkem financí a dobrých nápadů, připadám si hloupější a natvrdlejší, nerozvíjím svou kreativitu a fantazii, což podráží zbytky mého sebevědomí. Celý tento víkend jsem strávila sama a uklízením, čímž jsem si "uklidila" i myšlenky, pak jsem fotila, sledovala anglický filmy/četla anglický články a učila se. Cítím se trochu lépe, že jsem pro sebe konečně něco udělala. Ještě bych chtěla brigádu a začít nakupovat vánoční dárky, ať mám pak trochu klid. A taky vůbec nechodím na počítač když opravdu nemusím a vůbec mi to nechybí. Jinak se nic velkého nestalo, nikde jsem nebyla, žádná velká událost nepřišla, vyjímečně.

Shrnutí posledních dnů v bodech.
  • Zvládání střídání nálad, schopnost ovládnout své emoce.
  • Neříkat víc než je nutné.
  • Nutnost více spát, drastická ospalost během dne.
  • Nezanechávat věci, které jsem započala.
  • Dělání si víc toho, co chci, ne co je dobré.
  • Až nezdravá závislost na balkánském sýru.
  • Snaha o flegmatismus.
  • Touha po co nejvíce slunečních dnech.
  • Stesk po tom, jak to bývalo dřív.
  • Snaha ve fotkách poukázat na to, jak je léto definitivně pryč..








Nová barvička :) má to být kaštan, ale chytlo mi to jinačejc (fotka není upravená). Škoda jen, že se to brzy vymyje.



Peněz hrst a kupa zdraví, život - ten mě pořád baví.

22. října 2011 v 21:11 | LoveShy
Prvně jsem se vám všem chtěla omluvit, ale vlastně se nemusím ospravedlňovat za to, že nemám čas. Ano, je to tak.. v týdnu prostě vůbec nestíhám a nevím, čím to je. Škola je docela náročná, máme dost písemek a mý známky jsou asi nejhorší, co kdy byly. Často se mi stává, že téma umím, ale jakmile před sebou mám papír, tak mám totální okno. Pořád nás strašej s maturitou, prý nám teče do bot a různý kecy.. to člověku hodně pomůže. Jé, chtěla jsem tolik věcí a všechny jsem je teďka zapoměla. Omlouvám se přeci jen, že se neozývám, že nenavštěvuji vaše blogy a hlavně že jsem dlouho neodpověděla na všechny dopisy. Tento víkend mám volný, takže se na všechno vrhnu.

A co takhle různě dělám? Tak třeba o víkendu jsme s holkama byly na jedný akci - koncert pár kapel v jednom klubu a pak ještě v jednom klubu na normální "diskotéce". Už ze začátku to probíhalo vtipně - hrozně dementním nedopatřením a trochu mým zmatkařstvím jsme koupily omylem dva stejný rumy a jen jednu kolu na tři lidi. Takže jsme vypily jen ten jeden, kluci nám ještě museli donýst kolu navíc a ten druhej rum mám teďka doma "na horší časy". Akce byla super, byly jsme celkem 4 a dvě odjely posledním busem domů. Já a kamarádka jsme tam prostě zůstaly.. tancovaly jsme.. bavily se s nejrůznějšíma lidma a cestovaly do jinejch klubů. Domů jsme se dostaly k půl pátý, v sedm jsem se vzbudila a myslela že mi někdo rve žaludek ven (pila jsem na lačno). Ale jinak mi nic nebylo, nikdy to nepřeháním, bylo to faajn.

V pondělí, hnedka druhý den jsme plánovaly jet po škole do Prahy, kde měla naše spolužačka finále Miss Junior ČR. Celej den jsem byla jak na trní, protože jsem byla nevyspalá ještě z tý neděle (a ještě k tomu jsem byla vzhůru do půlnoci, abych kamarádovi popřála jako první k narozkám), byla jsem nervózní aby to všechno klaplo a abysme ještě stihli zajít za kamarádkou do nemocnice.. no, a ve škole jsem pos*ala co jsem mohla, nemohla jsem se na nic soustředit. Po škole jsme teda jely Studentem do Prahy. Na sedmou jsme dorazily do Hard Rock Cafe na Staromáku, kde se Miss Junior konala. Všechno to začlo až v osm. Uváděl to Ruda z Ostravy, pořád kolem nás chodil Ben Cristovao a pak přišel i Rytmus. S Rudou a Benem jsme si chvilku povídali, oba jsou hrozně dobrý. Rytmus přišel, zazpíval, odešel. A vrazil do mě :D. Asi ho nikdo nemáte rádi, já taky moc ne.. ale musím uznat, že to co dělá, i když ho nikdo nemá rád, dělá dobře a vychází mu to. Miss probíhala podle všech různých tradic - nejrůznější disciplíny, porota, mezivystoupení, napínavé finále. Nikdo to moc nečekal, ale vyhrála naše kamarádka - Natálka :). Takže o to lepší ten celej večer byl.. Bylo někde jedenáct hodin, druhý den škola a my jsme byly uprostřed Prahy s naší kamarádkou, co je nejlepší a nejkrásnější z ČR. Byly jsme šťastný za ní :)

Domů nás hodil její taťka.. usnula jsem ve dvě a druhej den ráno těláček, basket. I tak jsme hrály, i když se mi chtělo spát, nejsme přece bábovky :). Příští týden prázdniny, na ty se neskutečně těším. Minule jsem psala o svých zdravotních potížích - jakýsi skříplý nerv v zádech. Už je to mnohem mnohem lepší, skoro to necítím. Doma pravidelně cvičím, posiluju a od listopadu budu chodit na jumping, i když sama, ale strašně se těším. Já, sportovec od narození, už pohyb potřebuju, a konečně jsem se po úrazu rozhoupala. Mám taky nějaké plánované focení, ale nevychází počasí, buď leje nebo mrzne, nějak si na tu zimu ještě nemůžu zvyknout. Co ještě říct.. docela mě to teďka všechno baví, i když jsem hodně unavená a většinu času si stěžuju, jak mám všeho plný zuby :D, ale vím, že je to lepší, než sedět doma na prdýlce a nedělat vůůbec nic, z toho člověku hrabe mnohem víc. Tak, teďka vám sem dám fotky, udělám si sérii svejch cviků a mrknu se, co je v blogovém světě nového, oč jsem přišla. Enjoy!

Všechny fotky tu (výběr asi 90ti ze všech 600ti, ale hodně se jich díky blbýmu světlu nepovedlo)

Better days.

24. září 2011 v 23:41 | LoveShy
Minule jsem psala, že je všechno pěkně na prd.. Asi jsem prostě a jednoduše zas potřebovala něco, co mi kompletně změní náladu. Když jsme se v týdnu s holkama bavily o tom, že tento víkend nic nepodniknem, protože se to nehodí, byla jsem z toho zklamaná, neboť jsem se fakt těšila. A tak jsem začla narychlo shánět lidi, nenapadal mě nikdo, s kým by se mi chtělo vyrazit. Všichni už maj ty svý partičky, do kterých se moc nehrnu.. a abych to zkrátila, napsala jsem Lucce, kterou znám pár měsíců z blogu, kde jsme na sebe úplnou náhodou narazily a zjistily, že jsme obě z Liberce a že Lucka teď v září nastoupila na samou školu jako já, sem tam se ve městě mineme a hlavní věcí je to, že si rozumíme, nějakou záhadou skoro ve všem. Ještě jsme se pořádně nebavily, jen nějaké to "Ahoj" na školní chodbě, ale i tak jsem jí napsala, jestli nechce někam zajít a ona mi napsala, že by moc ráda, že taky nemá s kým jít. Přes počáteční obavy (jaké má asi každý před setkáním s člověkem, kterého nezná) z toho, že se stane nějaký trapas, že si nebudem mít co říct, nebo tak nějak.. se to povedlo.

Sešly jsme se v půl desáté a šly do jednoho libereckého klubu, kde se jednou za měsíc koná Rock'n'roll party, kde jsou snad všichni. Pily jsme pivo, seděly jsme většinu času na místě, kde to ještě tak neřvalo a povídaly si. I tak dneska nemůžu mluvit, mám citlivý hlasivky. Čas utíkal hrozně rychle, Lucka už pomalu musela jít, ale nechtělo se jí, a tak si troufla lhát mamce a jela autobusem o půl hodiny dýl než měla - aspoň něco. Po pár pivech byla sranda, bavily jsme se tam s pár lidma, furt lítaly na záchody.. :D. No, obě jsme se shodly, že první setkání nemohlo dopadnout lépe :). A jak ona sama psala v článku - víc takových večerů, stokrát lepší než sedět na fejsbůku. Říkaly jsme, že snad napíšem blogu.cz děkovnej dopis :D, že jsme měly možnost potkat skvělýho člověka, na kterýho bysme v reálu sotva narazili..

Když Lucka odešla, zůstala jsem tam sama.. a po chvilce mě přepadla panika, co tam budu jako dělat. Nejdřív jsem si chtěla vyřídit jednu záležitost s jedním člověkem, ale nemohla jsem ho najít.. pak se našel, ale byl dost mimo a odmítal se se mnou bavit. Neřešila jsem to, protože pod vlivem se nic řešit nedá. Sem tam jsem narazila na někoho známýho, sem tam jsem si povídala úplně s někým, koho neznám, ale i to byla sranda. Za jiných okolností by se tam nikdo z nás nechoval tak přátelsky, proto mě to tak baví. Občas ke mě někdo přišel a "Nikyyyy!!!" a začal mě objímat a opusinkovávat, sama jsem se divila, kolik lidí mě zná, za střízliva se nebavíme. Pak jsem narazila na kamaráda, byl takovej přiopitě hodně přátelskej, tak jsem tam byla s nim, povídali jsme si a přemejšleli, co dělat dál.

Když jsem ve dvě zjistila, že mi všechno, co mě mohlo odvízt domů, ujelo, začla jsem bejt flegmatická, upíjela jsem kamarádům piva, ač jsem věděla, že bych už pít neměla. Nevím v kolik, ale nějak jsme se sebrali (čtyři kluci a já) a šli jsme směr centrum Liberce. Pořád jsem nevěděla, jak se dostanu domů, tágem za kilo jsem to ale neplánovala. Došli jsme k nejznámější diskotéce v Liberci, dva kluci odešli a já tam se dvouma zůstala. Nakonec i ten jeden odešel a já zůstala sama s tím kamarádem, kterej chtěl jít dovnitř.. Nakonec jsme nikam nešli a asi po čtvrt hodině jsme šli domů.. Pěšky. Přemlouval mě, ať jdu k nim, ale jelikož on bydlí tak pětkrát dál než já, tak by to nebylo ani výhodný. Šla jsem domů sama, byla jsem posraná, protože jsem za sebou furt slyšela kroky, bylo mi blbě a zima a šla jsem dobrejch 25 minut svižným krokem.. hezky to ze mě vyprchalo. Ve čtyři jsem strčila klíč do dveří, spala jsem asi od půl pátý (svou půlhodinku v koupelně si nikdy neodpustím, péče o pleť je péče o pleť, já si i při konci světa pleť přejedu tonikem) do osmi. Taťkovi jsem řekla verzi s tím, že jsem přišla v půl třetí.. on mi žádný limity jako nestanovuje, ale čtyři hodiny jsou dost..

Dneska byl odpočinkový den, byli jsme na obědě v restauraci, kde jsem se na letáčku dočetla, že množství piva, co jsem vypila ze mě vyprchá až za 19 hodin, což jsem myslela, že je rychlejší. V krámě jsem si pak koupila hruškovej džus a pět druhů sýrů a za hlasité hudby v autě a ve slunečním svitu jsme vyrazili na chalupu za Liberec. Četla jsem si "Mojí psychologii" a strašně mě to chytlo, smažila jsem se na sluníčko, který má ještě sílu a hrála si s tety psem. A hodně jsem fotila, ale nic extra kreativního mě nenapadlo. V babičky pokoji jsem se hrabala ve skříních, zkoušela jsem si starý čepice a oblečení a nakonec našla knížku - svazek nějakých týdenních novin s názvem Letem světem z roku (a teď se podržte) 1932 až nevim kolik.. Jsou tam krásný fotky mladých elegantních dam, na každé stránce je reklama na výrobky, které existují dodnes. I když je to z mezi-válečného období, v oblasti kultury a módy je to opavdu rozmanité. Staršně mě to bavilo prohlížet, myšlení lidi dříve bylo úplně jiné. Všechno bylo méně vulgární, ženy byly vážená stvoření a muži čestní gentlemani. Vše mělo řád a svou formu, každý věděl, kde je jeho místo. Abych o tom nekecala moc dlouho.. jsem holt fascinovaná jinými dobami. Takže chalupa fajn, cestou domů jsme se stavili na kebab, ale trvalo jim hrozně dlouho, než vyřídili všechny objednávky a než se na nás dostalo, došlo maso.. Čekali jsme hodinu a půl, ale stálo to za to. Zejtra jdu účelně utratit 500,-.. a to za KNÍŽKY do ŠKOLY, pche.

"Jeho život v jedný póze, ve vzájemný symbióze. Doma sedí nebo leží, není společenskej typ..

..ani ona už není modelka a dokonalá prdelka, je to spíš pěkná hysterka..

..Ať žije láska, když se žena zblázní, sbalí si saky, paky aby mohla říct: Ať žije svoboda! A odjede do lázní, vždyť už se s ním nedá (vždyť už se s ním nedá) ž-i-i-i-i-í-í-í-t. Úúú.."



A fotky..

Kouzla se sluníčkem.

3. září 2011 v 21:40 | LoveShy
Je třetího září a já už píšu. Jsem jak feťák, nemůžu bez psaní bejt. Prvního září jsem měla hrozný nutkání pokračovat v každodenních příspěvcích, ale vím, že bych se z toho zcvokla, takže teďka píšu fakt když vím, že mám co říct (a ukázat).

Začnu tradičně - začla nám škola. Na ty první dva dny jsem se tam tak těšila.. Těšila jsem se, až všechny uvidím, až se sejdeme zase v tý třídě jako celek a bude sranda, budem pohromadě. A že taky uvidím hodně lidí z jinejch tříd a sem tam se potkáme, pokecáme na záchodech nebo v kantýně. A jo, probíhalo to tak, jak jsem si představovala - v pohodě. V pátek jsme se teda už učili a od pondělka jedem jakože už 'navostro'. Místy mě to tam už nebavilo, jak se to zaběhne, tak to bude lepší, ale i tak je to otrava zas dávat pozor a něco do sebe vstřebávat. Ale nač se vzrušovat.. třeba my, třeťáci máme celý květen (jeden měsíc!) praxe. Každý si jí musíme na měsíc zajist a jako.. na měsíc vypadnem ze školy a pak si v červnu dohánějte to učivo a hlavně vytahujte známky. A ještě mi furt v žaludku leží tělák po ránu, jinak se rozvrh dá.. je to holt takovej nášup jazyků, ekonomiky, matiky a dějáku. Nic víc. A nic z toho nezmění, ač se mi to líbí sebemíň..

Když jsem v pátek přišla domů ze školy (pátky máme krátký - do půl 1) tak jsem si říkala, že nevím, co jako mám dělat. Bylo hezký odpoledne, pes už vyvenčenej a já doma propadla úplný depce. Tak jsem šla spát, jako to dělám vždycky, když mi není nejlíp. Vzbudila jsem se asi v šest a po zbytek večera jsem koukala na seriály co běžely v televizi. Večer jsem si udělala mega dlouhou procházku se psem, když už se stmívalo. Přesně ve 20:40 jsem nad sebou uviděla se objevit Velký Vůz, hvězdu po hvězdě, miluju to. Stála jsem uprostřed louky, která je hnedka vedle lesa, poslouchala písničky a koukala na nebe poseté miliony hvězd. Pak jsem si začla představovat, že z toho lesa vycházej mozkomoři a smrtijedi a pak i Voldemort (tý představě jsem se smála, ale hlava mi říkala - honem pryč od toho lesa). Divný, že ve dne ten les projdu skrz na skrz, ale jít tam v noci, tak se asi zblázním.

A pak jsem tak přišla domů, sedla jsem si v tepláčkách k počítači a neměla opět co dělat. Najednou SMSka od kamarádky, ať za nima přijdu, že někam jdou. Tak jsem se za pět minut dala nějak do kupy a šla jsem. Bylo deset a vůbec se mi nechtělo, měla jsem hlad a byla jsem celá mimo, ale řekla jsem si, že prostě jdu, co doma. Šly jsme do jednoho klubu.. a byl to fakt hoodně zajímavej večer. Asi se k tomu nebudu moc vyjadřovat, jen jsem to asi poprvý v životě trochu přeťápla, ale strašně dobře jsme se bavili, všechno si pamatuju, nevyvedla jsem žádnou hloupost a nebylo mi blbě (maximálně z toho, že jsme namixovali rum a kolu za tři koruny a to bylo fakt šílený). Domů jsem se dostala ve čtyři díky kamarádky bráchovi, který mě hodil. A po včerejšku je mi líp.. zní to nelogicky, ale jak jsem vypadla tak jsem se perfektně odreagovala a zas se do tý školy jakž takž těším.

Dneska jsem odpočívala, byla jsem celý den sama doma a tak jsem výletovala a něco málo nafotila. Miluju slunce, když je níž a nemá takovou sílu. Umí navíc kouzlit zázraky.. Z mých vlasů udělá rudou hřívu, všechno pohltí teplými odstíny barev a člověku fotka, kde svítí slunce, evokuje léto. Baví mě to si s ním hrát a hledat úhly, pod kterými sluneční paprsky vytvoří na fotce něco kouzelného.


Prázdniny začínaj.

30. června 2011 v 21:51 | LoveShy
Už nám to začíná..

Tak to přišlo, ten dlouho očekávaný den. Třicátého června. Za tenhle den jsem se modlila snad tisíckrát ve školním roce - každé zimní ráno, kdy jsem nemohla vstát; před písemkou, které jsem se bála; když mě to ve škole nebavilo; když jsem se s někým pohádala; když mi nebylo dobře.. Těch okamžiků bylo nespočetně mnoho, mnohdy jsem měla pocit, že už to opravdu nezvládám, že je toho moc. A v posledním měsící jsem vlastně neříkala snad nic jiného než "Ať už jsou prázdniny". Ale teď, sedím tu doma.. venku je šílená zima, poslouchám depresivní písničky a nepřijde mi, že začíná léto - dva měsíce, které bych si měla co nejvíc užít. Já mám tu školu na jednu stranu ráda. Mám tam lidi, se kterými jsem ráda, se kterými se směju a zapomenu na všechno, co mi je. Sice mě ty nekonečné hodiny unavují a nebaví mě to tam, nebaví mě se učit, ale to k té škole už prostě patří. Baví mě potkávat ostatní třídy na chodbách a stírat mladé učitelky, vyrušovat, dělat úkoly o přestávkách a skrývat taháky mezi nohy. A teďka je mi akorát na nic z toho, že jsem v půlce svého středoškolského studia, přičemž tu lepší polovinu už mám za sebou. Druhák byl nejlepším rokem, co jsem mohla zažít. Mám úžasnou třídu, letos jsem se podívali do Holandska, byli jsme v Chorvatsku, a taky na hodně exkurzích, kde jsme toho dost zažili. A teď nastává třeťák, bez předmětů jako je fyzika, zemák, biologie a chemie, už nebudeme mít něco jako turisťák nebo lyžák, už jen učení a praxe. Takže se vlastně nemám po prázdninách na co těšit.

Co se týče prázdnin, kohokoli se zeptám co bude dělat, tak každý už má plány, i když celou dobu tvrdí, že nic v plánu nemá. To je samé Řecko, Španělsko, Itálie, Paříž, nedejbože Amerika a když už někdo nejede do zahraničí, tak aspoň jede na Rock for people nebo jiný superúžasný festival, kde jsou všechny nejlepší kapely, co svět zná.. Ó bože. A já zas nic. Já to nikomu za zlý nemám, ani nemůžu. Své jsem si letos vybrala a na víc nejsou finance. Jsem moc náročná, prázdniny se dají užít i doma. Záleží jen na tom, s kým jste. Tak to beru já. Ale proč mám stále divný pocit? Proč tu sedím, s divnou náladou, s chutí brečet, přitom mi nic není. Měla bych se radovat.

Já vím, že bude líp, že se to změní. Spolu s prvními prázdninovými zážitky a lepším počasím přijde zas úsměv a já se tady budu rozplývat nad tím, jak je všechno krásný a škola ať táhne. Vždyť se znám. Tak tedy.. hezký vstup do prázdnin, užívejte si je!

Výzo - 3 trojky, 6 dvojek, zbytek jedničky. Průměr 1,62. Zameškané hodiny - 17. Šlo mi hlavně o tuhle jedničku z angličtiny, jsem spokojená. Třídní mi ještě k tomu řekl, že si on a ostatní učitelé myslí, že jsem chytrá a že to někam dotáhnu. Tak na co popsanej papír se slovy "výborný", známky nejsou odrazem našich schopností.

A taky jsem si dneska z dlouhé chvíle udělala své oblíbené šnečky.

Rozválíme listové těsto..

Dáme na něj šunku, sýr (pokud nemáme nastrouhaný, tak ho musíme otrocky krájet, jako chytrá Nikolka), trochu kečupu, koření podle chuti (já dala trochu pizza a provensálského).

Těsto zabalíme jako roládu..

Nakrájíme opatrně na centimetr tlustí kolečka..

Pokládáme na plech na pečící papír a já je ještě potírám vajíčkem, aby se upekly do zlatova..

A pečem dozlatova v předehřáté troubě, já asi kolem dvaceti minut..

Jen jsem asi dva ochutnala a brácha přišel domů.. tak jsem mu ten zbytek nechala a užívala si pocitu, že někomu chutná to, nad čím jsem se takovou dobu potila.. :)

PS, zvídavá otázka - Chtěli byste, aby vám někdo řekl "SEŠ TO NEJLEPŠÍ, CO MĚ V ŽIVOTĚ POTKALO" ? Beru to z hlediska lásky a vztahů, kdy nevíte, jestli to tomu člověku věřit.. Jen mě to zajímá :)

Rodina pohromadě.

26. června 2011 v 21:02 | LoveShy
Rodinná oslava..

A tak dneska trochu z jiného soudku než minule. Jenom jsem všem chtěla poděkovat za to pochopení a za milé komentáře, potřebovala jsem se vypsat a vy mě umíte podpořit. Děkuju!

Jináák.. včera se konala rodinná oslava - babičky 70tiny. Aby se nemusela dřít s obědem pro dvacet lidí, pozvali jsme ji do nedaleké restaurace "Culinaria" v Novém Boru. Jídlo bylo fajn, popovídali jsme a vrátili se zpátky na chalupu. Tam jsme si dali zákusek, kafčo, pokecali jsme a připravili kuřata na večer. Babičce jsme popřáli, dali jsme jí dárečky a ona byla pěkně dojatá. Pokaždé na chalupu za příbuznými ráda jezdím, ale přeci jen jsem tam ve své věkové kategorii sama, a tak jsem trochu černá ovce. Ale včera to bylo fajn.

Povídala jsem si s bratrancem Tomášem, ten se někde (od taťky) dozvěděl, že na akcích piju pivo a že mi chutná (taťka naprostej antipivař považuje za senzaci, že jeho jedinná dcera má ráda pivo a tak má potřebu to sdělovat kdekomu) a tak mi vnutil Svijany. No dobře, půllitr nějak zmáknu. Když jsem dopila, druhý bratranec David mi nalil Staropramen cool lemon, že to musím zkusit (no dobře, má to jen 2% a je to fakt dobrý). Docela jsem se loudala (a každých pět minut chodila čůrat, to po pivu jinak nejde prostě) a Tomáš mezitím stihl další tři lahváče vypít. Kolem sedmé jsme už chtěli odjet, ale mírně opilý Tomáš mi nalil Konráda desítku a donutil mě to vypít. Všichni byli hotoví, že "ta malá Nikolka" pije (a přitom tam z rodiny každej pije pomalu už od základky). Když řeknu, že byla sranda, tak si budete myslet, bůhví jak jsem byla po dvou pivech "opilá".. ale sranda byla, všichni měli dobrou náladu a i taťkova přítelkyně, kterou tam všichni poznali poprvé, tam zapadla a dobře se bavila. Bratranec se mnou jakou dobu jezdil na své čtyřkolce a nevadilo mu, že mu drtím žebra a ječím do ucha (protože přiznejme si - on jezdí jako prase). Jsou vlastně fajn. Prostě je to má rodina, každý jsme nějaký, každý jsme úplně jiný, a ač mě někdy štvou tak je mám ráda a nedám na ně dopustit.

PS: Trochu by ale mohli omezit alkohol, nemám ho ráda, jen v malé míře na nějaké speciální akci, ale ne chlastání každý týden do němoty. Je rozdíl mezi tím "dobře se bavit a mít dobrou náladu" a "totálně se ožrat". Není nic víc odpuzujícího, než opilý člověk, co nemá žádné zábrany, smrdí a není schopný se sám o sebe postarat. Toť můj názor.

Being alone

21. června 2011 v 18:54 | LoveShy
When you feel all alone, and the world has turned its back on you..

Dneska si připadám víc sama než obvykle. Je bouřka, já jsem doma, není mi dobře. Taťka je asi 400km pracovně daleko a brácha je něco přes 1000km daleko. Mám divnou náladu, v poslední době mě vážně nic nebaví. Ve škole se stále jak dementi učíme a vytahujeme známky co to jde. Já jsem původně mohla mít samé dvojky, teď je mi to jedno a spokojila jsem se s průměrama 1.6 a 2.6, tudíž mám dvojky a trojky. Vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží, známky nejsou odrazem naší inteligence, jen na to prostě kašlu. A na to, že na to kašlu si vedu ještě docela dobře. Mám svou vysněnou jedničku z angličtiny (celej rok samý jedničky a čtyři dvojky, hahá) a to mi stačí.

Nejraději bych se teď vypsala ze všeho, co mě sere a kdo mě sere a pěkně si na všechno postěžovala a zanadávala, ale asi by mi to k ničemu nebylo. Jen bych chtěla říct, že jsem unavená. Unavená ze snažení se o dobré známky a unavená z hádek s rodinou a kamarády, unavená ze všeho, o co se musím starat a unavená fyzicky. A teď jsem do toho sama.

Ale nemyslím tím, že právě sedím v prázdném bytě. Jsem sama i uprostřed davu. Každý den obejmu několik lidí, s několika desítkami si povídám a směju se, ale stále jsem sama. Připadám si zase po dlouhé době zbytečně. Kéž by se taky tolik někdo zajímal o mě, jako já o něj. Ale nikomu nic nevyčítám, třeba je to všechno mnou. Odháním od sebe lidi, co mě mají nejspíš rádi a věřím těm, kterým bych neměla. Problém je v tom, že nevím, komu věřit. Pozná člověk nějak, kdy může tomu druhému věřit? Asi ne, prostě to musí risknout. Kéž by mi někdo řekl, kdo mi stojí za pozornost a kdo ne. Z kým ztrácím čas a kdo má zájem o to se mnou být. Já to prostě nepoznám, už se v lidech přestávám orientovat..

Už potřebuju prázdniny.

Mám ráda..
+ když lidé voní svou specifickou vůní (aviváž & voňavka)
+ sledování lidí jak na mě civí
+ propletenost našich životů (fascinující, jak si do nich navzájem zasahujem)
+ poslouchání lidí bavících se v autobusech
+ dívání se lidem do očí, čekání kdo první uhne
+ vaření
+ "being nice to people" (nevím jak to napsat česky aby to vyznělo jak chci :D)

Nemám ráda..
- sobecký sebestředný falešný lidi
- lidi, co dělají to, co sami nesnáší
- lidi, co nemají svůj styl a jen kopírují
- lidi, kteří se ženou za vlastním úspěchem přes mrtvoly
- lidi, kterým je všechno jedno a zároveň lidi, co všechno moc řeší
- lidi, co musí být stále středem pozornosti
- lidi, co jsou přehnaně sebevědomí
- lidi

Rozbila se nám kytička..

Když byl západ slunce..

Ovoce v čokoládě..

A tortilky.. (právě je jím, kdyby někdo chtěl, jeden řízeček mi zbyl :P)

Lidí co mi upřímně řeknou, že mě mají rádi a chovají se tak, že jim to věřím.. je sakra málo.

Když se nic nestíhá.

13. června 2011 v 21:21 | LoveShy
Tákže..

Museli jsme dnes odnést počítač do opravny, a tak mi na notebooku nefunguje internet. Vymyslela jsem takovej zlepšovák, že mi ten internet vlastně jde, ale musím sedo-ležet v obýváku na zemi, omotaná kabelama. Co by člověk pro připojení neudělal. Ale nemám moc času, abych napsala něco normálního a chytrýho, protože jako hodná sestra na svůj notebook sem tam pouštím svého bratra, aby si mohl chatovat se svými dementními kamarády (stylem "cs, jak to de?.. pohoda.. dáme zejtra fitko?").

Momentálně mám fotící absťák, nemám co/koho fotit, taky jsem se dlouho pořádně neprošla se psem a to jen proto, že není čas. Hloupá škola, sice je konec roku, ale my toho máme šíleně moc. Fyzika, ekonomika, účetnictví, matika, angličtina, němčina, čtenářský deníky, chemie laborky, zeměpis malá maturita, atletika v těláku.. já fakt nevím, jak to všechno zvládnout. Ještě v dubnu mi vycházely samý dvojky a teď mám čtyři trojky. A víte co? Asi je mi to jedno. Už nemám energii, nebaví mě bojovat o to, aby mi průměr 2,7 ještě klesnul na dvojku. Sice nemám v povaze vzdávat boje předčasně, ale teďka se "překonám".

No, jinak stále plánuju prázdniny, jak nejlíp to jde. Definitivně jsem se smířila s tím, že letos do zahraničí nikam nejedu, protože finance to prostě nedovolují (tak ať mi sakra všichni, co jedou někam na tři tejdny do veder, soucitně neříkají "Neboj, někam se letos určitě podíváš, musíš bejt optimista"). Já něco vymyslím.. chtěla bych poznat nové lidi, tak se možná odvážím oslovit někoho na focení, ale to si ještě hodně rozmyslím. Pořád platí nabídka, že kdyby chtěl někdo vyfotit dobrovolně, tak se vůbec nebudu bránit :P.

No a tak pár fotek z víkendu s Niky, aby to tu nebylo tak opísmenkovaný :)

Sem debil no :)

Miss, No Name, Nightwork a leošovo ferrari..

12. června 2011 v 19:02 | LoveShy
Zase jsem se neozvala dlouho, problém je v tom, že absolutně nic nestíhám. Nestíhám si dát ani v klidu sprchu, najíst se, natož pak fotit a něco sem přidávat. Ale tak popořádku, že jo, mám toho fákt jakože dost.

Vše je pod perexem.

Překonat sám sebe!

1. června 2011 v 20:43 | LoveShy
Je smutný, že dneska je můj poslední den dětí v životě!

Tak nějak shrnu poslední dny. Včera jsme jeli v tom největším horku se třídou do Turnova na exkurzi. Nikdo nevěděl, co nás čeká, nakonec jsme se rozdělili do dvojic a každá dvojice dostala téma, které měla do dvou hodin zpracovat. Já s Naty jsme dostaly "Obyvatelstvo Turnova". Běhaly jsme od radnice po poštu, zašly jsme na evidenci obyvatelstva a na matriku. Všude byli moc ochotní a my jsme získaly rychle informace, dokonce nás to strašně bavilo, vyjednávat s lidma a prosit o údaje. Zašly jsme koupit čtvrtku a drze si sedly na poštu, kde jsme zjištěná data zpracovaly do projektu. Byla sranda, když nám třeba před nosem zabouchli dveře, nebo když si z nás na finančáku dělaly sekretářky srandu. Ve zbytku času jsme si šly koupit zmrzlinu a "hopíky" jak malý děti na památku na tento super den.

Jenže.. stala se náhoda. V Turnově totiž momentálně pracuje na parkovišti jedna blogerka - Ašu, kterou mám moc ráda a sleduju jí už od jejích začátků. Ona taky fotí, ale samozřejmě mnohem lépe a dýl než já a tak je pro mě jakýmsi vzorem. Věděla jsem, že se nechází v Turnově, ale neměla jsem představu kde přesně. A jak jsme si tak šly se zmrzlinou, najednou ji vidim. Bylo to zvláštní. Tak jsem si řekla "super, viděla jsem jí, tak jdem dál" ale pořád jsem uvažovala, jestli jí oslovit. Naty mi dodala odvahu, řekla, ať to udělám a šly jsme za ní. A jsem za to ráda, určitě bych si to teď zpětně vyčítala. Jo, zní to jako největší pitomost, ale ono je opravdu těžké sebrat odvahu a jít oslovit člověka, který vás nezná, ale vy jeho jo a nevíte, jak bude reagovat a co si budete povídat. Ale Ašu byla samozřejmě moc milá, myslím, že byla i potěšená, že jsme se zastavily. Povídaly jsme si asi dvacet minut, ani ne a musely jsme jít. Měla jsem radost, že jí vidím, slyším, že s ní mám fotku a ona si nás taky vyfotila. Překvapilo mě, že mě Ašu i trochu zná, dokonce si vzpoměla na moje jméno a příjmení. Jsem na sebe pyšná, že jsem tam šla. Zase znám dalšího skvělého člověka navíc.

Dnešek jen pár slovy - exkurze ve Škodovce Mladá Boleslav, sledování výroby Octavií a motorů do nich, neměla jsem s sebou foťák, takže nemám ani fotku, určitě vás to mrzí.

No, už dost keců, mám jen pár fotek, hodně málo, protože jsem nějak neměla čas fotit, v tom vedru jsem neměla ani chuť.


fotka od Ašu.

Eiffel tower.

28. dubna 2011 v 20:29 | LoveShy
:)

Chci toho tolik napsat, že ani nevím, jestli to má cenu mačkat do jednoho článku.

Nuže, občas se mám fakt blbě (zas ty debilní nálady) a mám pocit, že je všechno na nic, že mi nic nevychází. Ale pokaždý, když mám chuť se na všechno pomyslně vykašlat, tak si přečtu pár motivačních citátů, začnu přemýšlet o vážnějších věcech než je můj hroutící se život a je mi opravdu lépe. Život je stále fajn a pořád bude, i když se dějou hnusný věci, i když lidi nestojí za nic. Mám jednu kamarádku, která je i přes všechno neuvěřitelně silná. Ona si tohle nejspíš v nejbližší době přečte, tak doufám, že se v tom pozná. Strašně moc mi pomáhá jenom tím, že je a že všechno zvládá. Snažím se pro ní taky dělat, co jen to jde. A nejraději bych vzkázala všem, co si myslí, že jejich život je strašnej jenom proto, že jim rodiče něco zakážou nebo že nemají dost velké kapesné - přestaňte fňukat. A jí chci říct snad jen "děkuju"!

Dneska jsem šíleně zmokla, vyšli jsme ze školy, poprchávalo a do pěti vteřin jakoby se na nás vylil kýbl vody. Stále se nemůžu rozhodnout, kde budu "slavit" čarodky, pro svojí nerozhodnost bych se fakt někdy střelila. Taky bych mohla začít dělat věci dřív než za pět minut dvanáct, ale to už je asi hold moje životní tempo - flákat se all the time a pak všechno dělat narychlo, ten adrenalin "stihnu-to-nestihnu" asi potřebuju. Joo a pořád ve třídě říkáme slovo "jakoby" a už je to opravdu mánie.

Včera jsem se po dlouhé době rozhoupala k tomu, si konečně vyrobit vlastní tílko. Vůbec jsem nevěděla, jak to ve finále dopadne, prostě jsem začla vyrábět a čekala, co z toho vznikne. Jsem šíleně kreativní a tak tyhle činnosti miluju. Koupila jsem si šedý xl tílko, černý džíny a kostkovanou košili v sekáči za deset korun. Na džínovinu jsem si nakreslila Eiffelovku, vystřihla jsem jí, lepidlem nalepila na tričko, obšila žlutou nití a na závěr našila mašličku. Jako fakt se mi to líbí, jsem pyšná na ten nápad, provedení a cenu. Just do it yourself.

A na závěr nějaká ta motivační moudra, co mi vždycky pomáhají :)
  • Nezáleží na tom, co uděláte jednou za čas, záleží na tom, co děláte den za dnem.
  • Každé ráno člověk dostane na své konto úplně zdarma 24 hodin. Je na něm, co s nimi udělá.
  • Čím se liší překážka a příležitost? Naším postojem. Každá příležitost má v sobě překážku a každá překážka znamená příležitost.
  • Nedostatek peněz není překážka. Překážkou je nedostatek nápadů.
  • Pamatujte se, štěstí nezávisí na tom, kdo jsi nebo co máš, závisí výhradně na tom, jak myslíš.
  • Pokud chceš pocítit bohatství, spočítej všechny věci které máš, které peníze nemohou koupit.
  • Nakonec je všechno dobré a pokud to dobré není, není ještě konec.
  • Čtyři krátká slova shrnují to, co pozvedlo většinu úspěšných lidí nad davy - JEŠTĚ O KOUSEK VÍC. Udělali vše, co se od nich očekávalo a ještě o kousek víc.
  • V životě můžete dosáhnout čehokoliv, máte-li odvahu o tom snít, inteligencí vytvořit realistický plán a vůlí ten plán dotáhnout do konce.
Jo, je fajn se starat o svůj vzhled, o makeup, oblečení, nehty, vlasy.. ale ještě víc mě asi baví šťourat se v životě, baví mě lidi podporovat a tím i sama sebe učit, jak vlastně žít, ne jen existovat. Hledám ve všem motivaci, inspiraci, rady, názory a pohledy jiných lidí na svět. Nechávám si otevřít oči a je mi vážně fajn :).


Easter.

25. dubna 2011 v 19:54 | LoveShy
:)

Velikonoce neslavíme, takže dnešek byl den jako každý jiný. Ráno jsem se chtěla naposledy vyspat, jenže už v půl osmý mě vzbudili. Pořád se tu někdo stavoval a taťka hold neumí hrát, že nejsme doma. Byla jsem nedospalá a naštvaná a samým naštvání jsem se rozhodla, že se nebudu malovat ani nic dělat s vlasama. Brácha s kámošema pak přinesl tašku plnou čokolád a dokonce nějaký peníze, my si obědu dali delicious krůtí stejk s kaší/bagetou a po zbytek dne mě bratr pořád otravně pronásledoval pomlázkou. Napsala jsem asi dvacet stránek do mýho "Quote-deníčku" kam si zapisuju citáty a hlášky. Dodělala jsem věci do školy, ale i tak mám pocit, že tenhle tejden zas bude stát za nic, co se týče mých znalostí. Ale je mi to asi jedno. Byla jsem na procházce v lese v bundě! a byla fakt nechutná zima a držela se všude mlha, sem tam zahřmělo, ale nic se nedělo. Kdo to má pak chápat, nesnáším tohle vlhký počasí. Mám radost z mýho tílka Chicago Bulls, i když jsem si ho včera celý polila rumem. A taky jsem si dala svou milovanou čokoládovou masku, baví mě jak to tuhne a já nemůžu ani žvejkat žvejku a miluju tu kakaovou vůni a heboučkou voňavou pleť potom. Ačkoli zejtra do školy nepůjdu s úsměvem, mám dobrej pocit z prázdnin.Tak.

Just take me anywhere but not here again.

24. dubna 2011 v 19:44 | LoveShy
:)

Užívám si prázdniny plný sluníčka, fotím, neučím se, spím a jím. Nechci aby tohle období skončilo - je volno a nemusí se nic řešit. Pocit štěstí se sice nedostavuje, ale škola a stres, potkávání špatných lidí a špatné počasí, které má přijít všechno ještě zhorší. Vytáčí mě alergická rýma, množství písemek co píšeme v úterý, někdy až velké vedro, někdy až velká zima, ručička na váze ukazující stále tu samou cifru, neustálý změny nálad a moje srabáctví ve všem. Radost mi dělají podvečery a západy sluníčka, vítr ve vlasech, studené sprchy, pozorování hvěz, obdarovávání ostatních, smích, rozdávání rad, focení, focení, focení.
PS: Slečna na fotkách nekouří, nesnášíme to obě, cigareta je jen rekvizita. Trust me.

Poslední měsíc ve zkratce

19. dubna 2011 v 21:13 | LoveShy
Mám toho tolik, co chci říct, že ani nevím, čím začít. Asi tím, kde jsem skončila :).

Druhého dubna k nám přijeli holanďani, kamarádi z našeho výměnného programu. Užili jsme si s nimi úžasný týden v Liberci, připravili jsme jim skvělý program a strašně jsme se s nimi spřátelili. O to horší bylo loučení, že už se nikdy možná neuvidíme, tak jsme to trochu oplakali, ale slibujeme si, že se v létě navštívíme - snad to nejsou jen řeči do vzduchu.
Když odjeli, vzpamatovávali jsme se z toho ještě dlouho. Účastníci tanečních měli věneček (mě se to netýká, já jsem jen návštěvník) a tak jsme jím zakončili tuto sezónu. Navštívila jsem po dlouhé době bývalou základku, takových změn za dva roky, neskutečné. A pak už jen nastalo dohánění ve škole, samé písemky, přežívání hnusného počasí a následně zase sluníčko.

A teď je devatenáctého, já tu sedím, jsem totálně nemocná a zítra píšeme čtyři písemky. Nic neumím a snažím se, aby mi to bylo jedno. Vychází mi jedna trojka, nechci si to pokazit. Ale mám před sebou pár hodin zítra ve škole a pak už jen vyběhnout do slunečného dne a užít si alespoň těch pět dní volna. Velikonoce neslavíme, takže jsou mi ukradený.

Střídají se u mě dobré a špatné nálady, stále dokola. Občas mám pocit, že jsem sama i v plné místnosti lidí, někdy si zase připadám úžasně jen já uprostřed ničeho. Mám chuť se vykecat, ale když mám tu možnost, tak nic neříkám. Pořád vzpomínám a plánuju, ale nemyslím na to, co bych měla dělat teď. Přestala jsem chodit na facebook, skočím tam tak jednou dvakrát do týdne a na počítači jsem jen večer od osmi do půl jedenácté, abych měla aspoň nějaký úkoly. Mám obrovskou chuť trávit celé dny venku a tak se nemůžu dočkat léta a prázdnin, až budu mít nekonečno volna a času.

Věci, které mě těší, naplňují štěstím a radostí: když si mě někdo všímá a má radost z mé společnosti, osamělé procházky v lese a poslouchání starých písniček při chůzi, kvalitní rozhovory, vzpomínání na hezké chvilky, poslední minuta ve škole, odpoledne strávená se spolužáky, sbližování se, popíjení cuba libre po večerech, slunečné dny venku kdy se mi vlasy rezavě lesknou, dobrý spánek, jízdy autobusem se sluchátky v uších, západy slunce a tmavě modrá obloha co potom následuje, smích, když si s někým dlouho volám a sedím při tom u okna a pozoruju město, když pro sebe udělám něco dobrého, když udělám něco dobrého pro ostatní, když má někdo radost z toho co jsem pro něj udělala, když na závěrečný party tancuju v kroužku s nejbližšími lidmi a holanďanama na písničku "Hello" a všichni se smějou a zpívaj a užívají si ten moment. A taky mě těší, když mi někdo řekne, že mě má rád a že má radost že mě zná/že měl tu možnost mě poznat víc :).

Věci, které mě momentálně celkem trápí nebo mrzí: štve mě nedostatek spánku a každodenní hnusný sny, štve mě moje chování a sebelítost a taky řeším vzhled, ale to jen vždycky krátkodobě (pak si řeknu že i hnusný lidi mají právo na fajn život), štve mě občasný nepořádek v životě, že pořád něco dělám, ale ve finále z toho nic není. Mrzí mě, že se nevídám s mámou, ale ne že by mi chyběla, ale že tu mámu u sebe prostě nemám. Štve mě mámy chování a hádky v rodině a že jsem neviděla dva roky babičku a že ta druhá má zdravotní potíže a taky nedostatek peněz. Štve mě to a mnohem více, ale raději si všímám těch věcí o odstavec výše, na tohle se snažím nemyslet.

A teď nějaké fotky, nechce se mi jich vkládat víc. Popisky POD fotkou.
Moje exchange kamarádka Nicole :)

Celá skupina Češi/Holanďani v Harrachově.

Ti moji kluci, tatík a brácha.

Niky. Ta nejlepší.

Věneček, moje třída. Maky, Sája, Cháďa, Míša, Týnka, já a Leuš.

Naty a já na věnečku.

A tak no.

Teď bych si chtěla sednout někam vysoko, třeba na skálu, kde by byl výhled na město.
Chtěla bych pozorovat západ slunce a pak východ hvěz a měsíce.
Ať už sama nebo s někým.
Jen mlčky sedět a vážit si těchto chvil.
Nikdy nezapomenout..

Svatby.

17. října 2010 v 20:09 | LoveShy
"Nádherné dojemné události, kde se ze dvou životů stane jeden společný."

Svatby.

Letos jsem byla na dvou svatbách. První - 21.8.2010, místo konání - jih moravy. Vdávala se sestra mojí internetové kamarádky. Byla to obrovská svatba, kam jsem byla s ročním předstihem pozvána. Předcházely jí mega přípravy a vše bylo naplánované do nejmenšího detailu. Sama jsem se stala součástí příprav. Přijelo sto pět hostů, vše probíhalo dle nejrůznějších tradic, byli zaplacení profesionální fotografové, všude byl blázinec, vstávalo se ráno v pět, pak se autobusama jelo do kostela, po hodinovém obřadu vláčkem do vinného sklípku a tam se konala hostina. Jídla bylo tak na rok dopředu, pět dortů a teplý a studený raut a litry nejrůznějších nápojů. Byla to mega událost, na kterou se ještě dlouho vzpomíná.

Druhá svatba proběhla přesně před týdnem. 10.10.2010, magické datum. Vdávala se mamka mojí nejlepší kamarádky. Svatba byla naplánovaná poměrně narychlo a já byla na poslední chvilku pozvaná - jako "fotograf", jelikož mám zrcadlovku. Příprav moc nebylo, nebo spíš jen to nejnutnější, zajíštění oběda, šatů, kytice a aby prstýnky byly připravené. Ráno probíhalo v klidu, odjezd na obřad byl ve čtyřech autech a samotný obřad trval na liberecké radnici kolem patnácti minut. Oběd byl v reastauraci, poté jsme se vydali k nim domů a tam se jedlo, i dorty byly. Bylo to menší, ale i tak ten den hrál jistě důležitou roli v životech zúčastěných.

Společné věci na těch svatbách byly: nacpala jsem se svíčkovou a následně dortem, svítilo sluníčko a všude bylo tolik lásky, že by se z toho jeden rozpustil :).
Bylo to fajn, hned bych zas na nějakou svatbu skočila.
Nejlepší je na tom stejně to jídlo!

Fotky dole, je jich moooc.

 
 

Reklama