Když moc myslím

Utírat se Emou Destinnovou

8. dubna 2014 v 20:47 | LoveShy
Moc ráda si povídám s babičkou a vždy co nejvíc vyzvídám jak to s dědou provedli, že jsou spolu už přes padesát let. Strašně mě to fascinuje a na druhou stranu je tak smutné, že je to tak ojedinělé. Ne, opravdu si tu nechci stěžovat na dnešní dobu v podobě klišé vět jako "všechno stojí za prd", jen se chci nad ní trochu zamyslet. Prosím, neberte můj článek úplně tragicky a nevztahujte ho na všechny. Je to takové moje večerní zamyšlení, jak to vnímám já, obecně, zjednodušeně. Realita je mnohem pestřejší a různorodější, já jsem jen nastínila černobílá fakta.

Začnu jednou věcí - život je krásně jednoduchý, jen lidé mají zlozvyk si ho komplikovat. Narodíme se, žijeme a umřem. Mezi první a poslední fází si jen musíme najit něco, čím se zabavit. Je to dlouhý, občas nuda, občas peklo, občas je to strašně skvělý. Nemá cenu se zabývat otázkou bytí, proč tu vlastně jsme, co se o nás očekává, jaký je smysl života.. Někdo tyto otázky nehledá, někdo najde odpověď ve víře, někdo se jimi trápí. Je opravdu nejlepší přijmout to tak, jak je. Prostě jsme přišli na svět, ať už to bylo plánováno nebo ne, jsme tu. Geneticky máme od nepaměti naprogramováno, abychom zachovali svůj druh, abychom se rozmnožovali a myslím, že v tom nezahálíme. Ale s tím, jak se vyvíjí doba se vyvíjí i naše potřeby. Už nemáme jen potřebu přežít a rozmnožit se. Myslím, že tuto potřebu jsme přenechali už jen savcům a dalším jiným tvorům.

My, homo sapiens sapiens - člověk rozumný, máme potřebu seberealizace, uznání a poznání, neustálého vývoje a vlastnictví majetku. Chceme žít život naplno, abychom nelitovali. Jak jsem psala výš - musíme si najít něco, co naplní náš život. Nejlépe něco, co milujeme. To je podle mě velký problém - společnost je už nějak nastavená, něco se od nás neustále očekává, a tak je těžké najít něco co nás uspokojí. Člověk stojí mezi tím co chce a tím co by měl dělat. A navíc - málokdo podle mě ví, co doopravdy chce. Jenže jak na to přijít - než dospějeme, tak máme celý život víceméně nalinkovaný. Dětství strávíme ve školce a škole, potom následuje střední škola a dnes se už očekává i vysoká. Potom nějaká ta práce, založení rodiny, vypiplání dětí, navrácení se do práce nebo neustálá práce v případě mužů nebo těch, kteří děti nechtějí. Pořád je na nás vyvíjený tlak, pořád je tu to "musíš", musíme vystudovat a najít si dobrou práci. Když ne, tak je nám vštipováno, že nás nečeká nic dobrého. Tlak nutí lidi dělat špatná a unáhlená rozhodnutí.

Tlak jde také od společnosti. Konzumní společnost se pořád za něčím žene, zvyšují se nároky. Chceme pořád víc a víc, skončí někde ten vývoj? Tvoří se čím dál tím větší propast mezi lidmi. Už to není, že by se každý měl nějak stejně.. ale jsou tu lidé, co vedle nás živoří s měsíčním minimem a také lidé, co si zadky utíraj Emou Destinnovou. Když už zmiňuji ten konzum, myslím si, že lidé mimo tuto společnost - ne ti, co mají málo, ale ti, co žijí tam, kde je i málo hodně, se mají mnohem lépe. Mířím tím na chudé země, kde lidé jsou vděční a vstřícní, protože žijí jen se základními potřebami - přežít a rozmnožit se. Pokud jsou splněny jejich základní potřeby, jsou šťastní. Samozřejmě to nejde takto generalizovat, ale princip je snad jasnej. Ale vidím to tak, že my když máme splněny ty základní potřeby, tak hledáme cesty jak uspokojit další potřeby, ty vyšší v řádu. Jenže to už tak lehké není, a tak je málokdo šťastný.

A je to všechno moc komplikované. Tím, že máme tolik možností, chceme vyzkoušet co nejvíc. Stěžujeme si, že je život složitý, ale ztěžujeme si ho sami. Ale jak z toho ven, vždyť další generace se utvářejí podle těch stávajících. Nemyslím si, že dřív bylo o něco lépe, každá doba má své mouchy. Když se vrátím k samotnému začátku - proč zrovna vztahy byly dřív pevnějši? Asi se o těch špatných věcech tak nemluvilo, ale děly se. Jenže to bylo možná lepší, protože v dnešním světě bez cenzury nic není nemožné. Bodejť bychom neměli dnes problém navázat vztahy, nemáme kolem sebe moc dobrých vzorů. Dříve i ti filmaři plnili mimo úkol zábavy i úkol dobrého vzoru a výchovy skrze média. Dříve prostě nikoho nenapadla možnost rozvodu jako řešení problémů, bylo to krajní téma a tabu. Dneska je ale trend, aby film ukazoval nevěru a nehezké chování a tyto filmy dostávají ocenění a všichni jsou moc pyšní, jak poukazují na realitu bez obalu, nikdo není svázán cenzurou. Je pro nás teď strašně divné, že mladí lidé kdysi zákládali rodinu kolem 20. roku. V tom období je člověk ještě tvárný a společně se v manželství sobě přizpůsobují a budují něco společného. Ještě tolik nelpíte na svých zvycích, ty jsou zatím čerstvé. Jenže teď? Ve dvaceti působí jako děti (sama se tak stále cítím, přiznávám). Málokomu je blízký pojem nějaká větší zodpovědnost, jeden z cílů je zábava a ze všech stran podsouvané pojmy jako volnost a svoboda. Všude čteme a slýcháme, ať toho jako mladí vyzkoušíme co nejvíc, ať experimentujeme, nevážeme se dokud to není nutné. Vztahy jsou povrchní, experimentální. Trendem je vystřídat co nejvíce partnerů, protože jinak totiž přicházíme o hodně. A každý nad tím už jen mávne rukou, vždyť mladí jsme jen jednou přeci. Muži kolem 30ti let pomýšlí na rodinu, ale narážejí na kariéristky, jimž hodiny biologicky sice tikají, ale ještě se jim nechce usadit a nebo narážejí na nevybouřené stále-puberťačky. Když už se tedy poštěstí a najdou se, uvědomí si, jak pevně pod kůží mají své zvyklosti, kterých se ani jeden jen tak nevzdá. Jsou zvyklí dělat to, co doposud, ale nemůžou. Není možnost dát prostor nějaké lásce a místo nějaké snahy na sobě pracovat a dělat kompromisy je pohodlnější ze vztahu vystoupit a hledat dál.

Víte, já si nestěžuji, protože sama patřím do této doby a sama jsem ztracená. Je těžké mít nějak srovnané životní hodnoty, protože narážím na samá zklamání. Nemohu najít práci, ve škole jsem byla nešťastná, bojím se o svůj vztah do budoucna. Ohledně vztahů mám asi největší strach, o práci si už nedělám iluze - s tou to bude na prd furt. Nechci se ale smiřovat s tím, že rozvody jsou a budou. Nechci problémy házet za hlavu, ale řešit je. Jsem zklamaná, protože se rozvedli i moji rodiče a mě mrzí, že se to úplně přešlo. Oni byli můj vzor do budoucna a ten se rozpadl. A i tak stále doufám, že já to budu mít jednou jinak. Když jsem ale ztratila svůj vzor já, tak i mnoho jiných a ne každý věří tolik jak já. Myslím, že hodně lidí se naučilo radši udělat tlustou čáru za nepříjemnýma věcma, zavřít oči před problémy.

Babička mi říkala, že za padesát let manželství byly krize a nebylo to vůbec růžové. Ale vždycky se to nějak vyřešilo, protože možnost rozvod babičce nepřišla na mysl. Vážila si toho, že našla hodného pohledného mužského, který se o rodinu skvěle staral. Navzájem se měli rádi, milovali a byli si přáteli. Víc k životu nepotřebovala, měla oporu, manžela, tátu pro své děti. Kdybychom se naučili spokojit se s málem, být vděčni za to, co máme, tak by podle mě bylo mnohem líp všem. Nechtějme pořád víc, hlavně to, co nemáme. Nesledujme trávník sousedův, který je vždycky zelenější než ten náš, kdoví čím ho hnojí.

(obrázek z facebooku)

A na závěr - jsem tak trochu zastánce této věty z Malého Prince - "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal". Než se rozhodnete někomu vstoupit do života, pořádně se rozhodněte, jak to s ním zamýšlíte.

Žijeme v době..

27. listopadu 2012 v 19:57 | LoveShy
Žijeme v době, kdy je možné cestovat kolem světa, ale málokdo ví, co se děje za vedlejším plotem.
Žijeme v době, kdy je možné být ve spojení 24 hodin denně, ale i přes to je každý pořád nedostupný.
Žijeme v době, kdy si každý perfektně organizuje čas, ale stejně nikdo nic nestíhá.
Žijeme v době, kdy mají písmenka větší váhu než slova.
Žijeme v době, kdy je jednodušší ubližovat než najít milá slova.
Žijeme v době, kdy je jednodušší napsat email než dopis.
Žijeme v době, kdy se každý snaží být originální, ale nakonec jde stejně s davem.
Žijeme v době, kdy si každý hrabe na svém písečku, ale tváří se, jak mu na ostatních záleží.
Žijeme v době, kdy je jednodušší zavřít oči než problémy řešit.
Žijeme v době, kdy má každý plno výhrad, ale málokdo něco udělá.
Žijeme v době, kdy místo společné konverzace lidé zírají do smartphonů.
Žijeme v době, kdy každý myslí do budoucna, vzpomíná jak dřív bylo lépe a pozapomíná na přítomnost.
Žijeme v době, kdy je je důležitější vzhled a bankovní konto, než mozek.
Žijeme v době, kdy je jednodušší nenávidět než milovat.
Žijeme v době, kdy je kvantita důležitější než kvalita.
Žijeme v době, kdy ženy hledají gentlemany a prince, ale samy se chovají vulgárně.
Žijeme v době, kdy jsou mladí předčasně dospělí a dospělí by zase chtěli vrátit mládí.
Žijeme v době, kdy lidem nezáleží ani na svém pocitu jako spíš na tom, aby byli lepší než ostatní.
Žijeme v době, kdy každý bere a nikomu se nechce dávat.
Žijeme v době, kde je všechno postavené na hlavu a ne že by mě to překvapovalo.

Jen je mi smutno.

Děkuju za každé nové ráno

5. září 2012 v 22:15 | LoveShy

I'll show you what you've never seen.
Wanna see?
Just let me be your queen.

V pondělí večer jsem přišla domů z procházky se psem, sundala jsem mu vodítko a šla do svého pokoje (máme sedmiletého jorkšíra). Ani ne do minuty se začal celý třást, měl křeče do celého těla, motal se ze strany na stranu.. vůbec se neovládal. Měl asi strach, tak běhal.. nebo spíš belhal po bytě a narážel do všeho kolem. Zavolali jsme taťku a když jsem po minutě začala být hysterická, zavolal na veterinu. Šíleně jsem brečela. Nesnesla bych představu, kdyby se mu něco stalo. Držela jsem ho v náručí, hladila a snažila se ho samotnýho uklidnit. Nepřestával se třást a já se bála, že ho někdo otrávil. Bála jsem se, že to nedopadne dobře. Doktor nám poradil, ať ho zabalíme do teplého a vnutíme mu ibalgin. Že si nejspíš skřípl záda, proto ty křeče. Ulevilo se mi. Do hodiny usnul a už je v pořádku.

Přemýšlela jsem. Už před nějakou dobou mi došlo, že na tomhle světě nejsme věčně. A už jsem někoho ztratila, vím jaké to je. Ale uvědomila jsem si, že takové věci se opravdu stávají z ničeho nic, když to vůbec nečekáme. Stejně jako s naším psem. Je ještě mladý, aktivní, veselý.. a neměla jsem pocit, že bychom ho měli ztratit. Kdyby se to stalo? Nenadělám nic. Ztratit můžeme cokoli a kdykoli. A tak se teď s naším pejskem snažím být co nejvíc a věnuju se mu víc a chodím s ním na dlouho ven i když jsem unavená a venku je hnusně. Vím, že kdybych ho ztratila, nikdy bych si neodpustila, že jsem pro něj neudělala, co nejvíc jsem mohla. To samé je i s lidma. Jdu zavolat/napsat/říct všem, jak moc je mám ráda.

Děkuju tatínku, jak se o nás staráš.
Děkuju maminko za vše, i přes to, co se stalo.
Děkuju babičko, jsi nejlepší babička na světě.
Děkuju moji přátelé, co mě posloucháte, obejmete a jste se mnou.
Děkuju za každé nové ráno.

Autorský Klub & Stížnost

27. července 2012 v 13:13 | LoveShy
Dneska mě zarazila taková jedna věc. Asi by mi to mělo být jedno a neměla bych se v tom šťourat, ale přeci jen mi to nedá - Autorský Klub. Přesněji řečeno noví členové v něm. AK má momentálně 266 členů, což není moc a myslím, že by v něm měli být blogy, které trochu reprezentují. Blogeři, co mají co říct, jsou originální, něčím zajímavý.. cokoliv. Něco jako "elita". To je asi všem jasné. Mnoho blogů tam chybí, některé blogy tam určitě patří, o některých by se dalo pochybovat.. no, ale neprojela jsem je všechny, takže to tvrdit moc nemohu.

Ale dneska byla přijatá nová členka. A teď asi přichází okamžik, kdy budu trochu zlá. Členka se jmenuje Lotty Biondi. Ani nevím, kdo to je, protože na jejím blogu se moc nedá vyznat. Její medailonek, kde by se měla představit v co nejlepším světle zní takto (úryvek):

"... Společně s blogem jsme rostli, až jsme se dostali k tématu anorexie. Byla jsem hloupá a poblázněná kostmi. Teď už vím, že by holka měla mít prsa, a né hrudník plný kostí, i když já s mejma 75A nemám co říkat. Můžete mě odsuzovat, ale jsem taková, jaká chci být, a můj blog je prostě můj. Takže jestli se ti to nelíbí, tak nečum!"

Dala jsem jí ale ještě šanci a podívala se přímo k ní na blog. První články, které můžeme na tomto blogu vidět neměly opravdu chybu. Tak například tento - http://lottybiondi.blog.cz/1207/mluv-na-rovinu-a-neskryvej - článek začíná větou "Jestli to máš ráda do zadku řekni to na rovinu a nestyd se! Jinak nedostaneš to co chceš!" a končí větou "Všechny jsme princezny!". Ano, to je velice inteligentní. Mezi další perličky patří třeba - http://lottybiondi.blog.cz/1207/kazdy-mesic-debilni-kramy - kde píše "Nejlepší je podle mě hupsnout do postele, příteli říct ať si ho vyhoní a vy si pustíte nákej pěknej film."

Jsem divná já, je normální se takhle vyjadřovat? A zároveň být v autorském klubu?
Já nevím, nenarazila jsem na slušný článek o něčem, ani na pěkné fotky, povídky, názory. Cokoliv. Blog na mě působí jak splácanina pubertální holky, která ještě moc neví, kdo je. Už jen když si vezmu její životní cíle - tady. Ubalit brko, prodloužit si vlasy, vážit 42kilo.. bezva. Do toho nesourodý design, nepřehledné menu a pravopisné chyby. Takže - proč byla přijatá? Ano, přidává své fotky, píše své texty.. a to pro členství v AK stačí?

Bájo! Tak že se vůbec snažím být originální! Že se vůbec snažím své členství v AK udržet, vypadá to najednou velice snadně.

Trochu mi to vadí. Vlastně mi to vadí docela dost. Není to fér. Jak se mají cítit blogeři, jejichž kvalitní blogy byly vyhozeny a teď vesele přijímáte TOHLE? Jak se máme cítit my - členové, co se snaží? Když si sáhnu do svědomí, ne každý můj článek je perfektní a na úrovni, ale pořád si myslím, že těch dobrých článků je většina. Toť jen k tomu, že každý by si měl nejprve zamést před vlastním prahem. Já mám svědomí čistý a myslím, že mám právo kritizovat.

Jestli to takhle půjde dál, tak bytí v AK bude spíš ostuda než pocta, pro těch pár "vyvolených". Doufám, že s tím někdo něco udělá, protože mě docela uráží, že takový lidé, jako je třeba tato Lotty Biondi má své místo v AK přímo nademnou.

Nejlepší dny mého života

13. června 2012 v 21:42 | LoveShy
Kdybyste měli říct nejlepší den svého života, jaký by to byl?

Strašně jsem nad tím přemýšlela a zhodnotila jsem, že nikdy nebudu moct říct, jaký den byl ten nejlepší. Žádný den není perfektní od začátku do konce, na druhou stranu svým způsobem perfektních dnů je strašně moc a mě stačí celkem málo k tomu, abych byla pro danou chvíli šťastná.

Tak jsem si tak říkala, že si chci aspoň zaznamenat nejen dny, ale i okamžiky, kdy mi bylo více než skvěle a na které nikdy nezapomenu. Prostě dny, které bych nejraději vrátila. Jenže problém je v tom, že to nejde.

________________________________________

Nejlepší okamžik mého života z dětství, v tom mám jasno:

  • Tento okamžik se odehrál v Chorvatsku, kam jsme jezdili s našima od mala. Byli jsme poněkolikáté na našem oblíbeném místě v Zatonu u Zadaru. Milovala jsem to tam. To místo jsme objevili náhodou, když jsme jeli na blind a hledali ubytování.. Jedem a najednou se před námi rozprostře pláž pomalu jak v Kalifornii a my věděli, že tady chcem zůstat, i kdyby jsme měli spát na pláži. Každý večer jsme se procházeli po městečku, jedli zmrzliny a tenhle určitý večer byl v něčem jiný. Šli jsme na pláž a všichni čtyři si sedli na kamínky a nechali si teplou mořskou vodou omývat nohy. Byl úplněk a my ho pozorovali. "Rodinko moje, o něco vás prosím," řekl po chvilce taťka. "Na tuhle chvíli nikdy nezapomeňte, tu si budeme všichni pamatovat do konců našich životů.."

Určitě by se našlo víc okamžiků z mého dětství - bylo krásný a milovala jsem každičký den strávený s mojí rodinou. Ale žádný mi v paměti neutkvěl jako tento. Proto tolik miluju fotky - dvakrát kliknu a vybavím si celé dny, téměř minutu po minutě, nedovolí mi to zapomenout.

________________________________________

Kdybych měla vybrat nejlepší rok svého života, vybrala bych 2011 kvůli tomu, jak jsem v něm stihla hrozně moc věcí a stalo se hodně změn. Ale na krásné zážitky, hlavně ty letní a s jedním člověkem, je pro mě nejlepším rokem 2010.

Takže teď ty novější okamžiky. Dva nejkrásnější dny - SVATBY.

  1. 21. 8. 2010 - Byla jsem na jižní Moravě u mé internetové kamarádky Nikie a ten den se její sestra vdávala. Byla to obrovská svatba, které předcházely přípravy, kterých jsem byla též součástí. Skládaly jsme sto ubrousků, pomáhaly s přípravama a v samotný den jsme vstávaly v půl šesté, aby se všechno stíhalo.. druhý den jsme zase pomáhaly s úklidem. Samotná svatba byla kouzelná. Z kostela se jelo do vinného sklípku pronajmutým vláčkem. Celou tu sobotu měli všichni dobrou náladu, sešlo se přes sto lidí, bylo krásné počasí, hodně výborného jídla. My jsme s Nikie lítaly venku bosy v šatech, fotily se, byly jsme přítomny u profesionálního focení novomanželů, sledovaly jsme hvězdy a pouštěly lampiony štěstí.





  2. 10. 10. 2010 - O necelé dva měsíce později si toto magické fatum úplně žádalo nějakou událost. Vdávala se mamka mé nejlepší kamarádky Niky a já byla také pozvaná. Bylo taktéž krásně, obřad byl na radnici a docela krátký. Ani hostů moc nebylo, byla to skromnější svatba. Po hostině se jelo k nim domů a my jsme s Niky šly na procházku. Lítaly jsme po louce a točily se dokola, měly jsme dobrou náladu.





________________________________________

Když o tom přemýšlím dál.. mám toho strašně moc a nevím, co bych vybrala. Jsou tu chvíle, ne dny.. ale je jich neskutečně moc. Co dát na přední příčky?

Jak jsme byly s Niky třikrát v Praze a já se pokaždý cítila skvěle?
Jak jsme spolu pozorovaly hvězdy, jak jsme uvízly v tramvaji, jak jsme se ze srandy vzaly?
Jak jsem se poprvý opila a vlastně skoro všechny opilecký zážitky?
Jak jsem se s Luckou ztratila v Žitavě?
Jak se mi narodila ségra?
Jak jsem poprvý uviděla kamarádku přes internet po několika letech?
Jak jsem si splnila jeden ze životních snů a vkročila jsem do domu Anny Frankové?
Jak jsem oslavila ty nejlepší narozeniny v Holandsku?

Všechny dovolený, výlety, exkurze se školou, zážitky ve třídě, trávení času s přáteli a rodinou, nejvtipnější a nejemotivnější pobyty v nemocnici. Panejo, vždyť toho je TOLIK. A otázka "Jaký je nejlepší den tvého života" zní najednou úplně směšně. Říkám si často "Ááá, tohle je nejlepší den mýho života" (když se třeba jenom dobře najím :D).
Vím ale, že nejlepší den nikdy nepřijde. Přijdou ale stovky SKVĚLÝCH dnů, které budou v ten okamžik nejlepší.




Na skvělých dnech se mi líbí to, že vlastně začínají jako každý jiný den. Vzbudíte se, vstanete, děláte takové ty běžné ranní věci a opustíte dům. Ten den má stejně hodin jako ty ostatní, ale přesto nám přijde, že je kratší. A pro nás také v závěru znamená víc, proto si přejeme, aby trval co nejdéle. Všichni pořád tvrdí, jak by chtěli být šťastní, ale štěstí není trvalý stav. Štěstí jsou podle mě drobnosti, jednotlivé dny zvlášť, něco výjimečného oproti normálu.

Všichni se mě pořád ptají, jak si udržuju zdravý přístup k životu..

Kdybychom pociťovali štěstí permanentně, přestanem si jím být jistí. Štěstí kolísá, ale jedině tak poznáme, že tu je. A právě proto jsou tu průměrné dny, dny kdy stojí všechno za prd a pak ty nejskvělejší dny, které si pamatujeme ještě dlouho potom. Žijte pro tyhlety dny, ne pro vidinu toho "že jednou budu šťastný". Nehledejte jen velké události, nemějte velká očekávání, neplánujte. Jen tak vás může každý povedený den příjemně překvapit. Ať už to zní sebevíc klišoidně - držím se maličkostí a z těch si tvořím "velké věci", protože když se ohlídneme zpět, jsou to právě drobnosti, jež formují náš celý život.

..tohle je můj recept na šťastný život.

Kůže

18. května 2012 v 17:46 | LoveShy
Vím, že je to zvláštní téma na článek, ale chtěla bych sdílet své zkušenosti se svými kožními problémy. Sama bych totiž před několika lety, kdy mé problémy začaly, ocenila článek někoho, kdo už nějaké ty zkušenosti má. Kůže je moje největší trápení, každý den stojím před zrcadlem a říkám si, proč sakra vypadám tak, jak vypadám. Dala bych cokoliv za byť jen trošinku lepší pleť. Připadám si ošklivá, nechci, aby mě někdo viděl bez make-upu, závidím všem, co po ránu vypadají normálně. Proto se nerada fotím, proto nerada spím u někoho jiného, proto nerada chodím do bazénu. Kolik času já strávím večer před zrcadlem s gelama a tonikama, jen abych se mohla ráno probudit s pocitem, že nebudu celá osypaná. Nechci se ale litovat.

Akné. Známe všichni. Jenže zbavit se ho je šílený proces. Je způsobeno větší činností a uzavření mazových žláz, a ty jsou hodně ovlivněny mužským hormonem, testosteronem. Nastane puberta, hormony lítají a kůže se mastí. Bylo mi dvanáct, měla jsem pleť jako děťátko, pak přišla třináctka a nedalo se na mě koukat. Celá jsem se osypala a vypadala jsem jak permanentně naolejovaná. Vlasy se mi mastily a hrozně rychle mi začalo růst obočí, řasy, vlasy a vlastně všechny chlupy obecně. Utrpení. A všechno jen díky hormonům. Po neúspěšném vyzkoušení takových těch věciček z reklam a drogérií jsem začala chodit na kosmetiku, kde mi kosmetička čistila pleť, pupínky i černé tečky. Ale to mělo jen krátkodobý účinek a pak se to o poznání více zhoršilo. Chodila jsem tam skoro každý týden, protože se mi dělaly pořád a pořád pupínky a já nevěděla, co s tím. Strašně mě to bolelo, zažila jsem si dokonce i kyseliny na obličeji… no ale naštěstí jsem v tu dobu tolik neřešila, jak vypadám, protože jsem byla mladší. Vypadat teď tak, jako jsem vypadala dřív, tak nevyjdu mezi lidi. S kosmetičkou se to řešilo docela dlouho a pak, když už bylo jasný, že je to málo, jsme zašli na kožní. Tam mi nasadili léčbu antibiotiky, mazala jsem se na noc a na den různýma mastičkama. Zažila jsem fázi, kdy se to zhoršilo, loupala jsem se, byla jsem celá rudá, ale pak se to začalo lepšit a do teď jsou znát výsledky. Když se na mě podíváte teď, asi mi s klidem řeknete, že to mám v pohodě. No, to vidíte vy, já samozřejmě vnímám kriticky každý milimetr čtvereční mého obličeje. Zbylo mi dost jizviček na čele a na bradě, černých teček se nelze moc dobře zbavit a pórů a mastné pleti taky úplně ne. Na kožním mi řekli, že se to krásně zlepšilo, ale sem tam mě to ještě potrápí. Aby toho nebylo málo, záda a ramena se také občas ozvou. Když se v létě opálím, jsem celá flekatá, protože jizvičky se prostě neopálí.

S akné jsem se smířila, protože tím trpí skoro každý druhý. Ale miláček jménem "vitiligo" se objevil letos v únoru. Vitiligo je ve zkratce ztráta pigmentu. Je to geneticky daná nemoc, neinfekční a ojedinělá. Trpí ji pouze jedno procento lidí na světě a já jsem samozřejmě mezi nimi. Už dýl, možná i víc než rok mám na těle bílé fleky. Objevují se v místech, kde jsou kožní záhyby. Myslela jsem si, že je to normální, ale letos se tak nějak zjistilo, že není. Podpaží, boky, třísla, pod kolenem, hrudník, a když jsem přijela z Alp, tak i obličej. Jsou to prostě úplně bílé fleky nepravidelně ohraničené. A vypadá to divně. Opět jsem navštívila kamarády na kožním a tam mi řekli, že mám právě tuhle nemoc. A že se to nedá léčit. Ale že to zkusíme. Začala jsem chodit na "ozařování" horským sluníčkem, proste řečeno - vypadá to jak solárko. Koupila jsem si mastičku za tisíc korun jménem "Vitiskin", která má pigment navrátit a dvakrát denně všechno mažu. Za ty tři měsíce, co tam chodím, jsem se akorát opálila do hněda všude jinde, jen ne na těch flekách. Na obličeji to trochu zmizelo, ale to, co mám už přes rok, se vůbec nemění. Maximálně to zrůžoví, pálí to a nic. Všichni mi říkají, že to není nic závažného, že je to podmíněno z velké části i stresem a že se s tím dá žít. Což o to, žít se s tím dá, ale nebaví mě to. Třikrát týdně chodím na kožní, každý den musím myslet na to, abych se nezapomněla namazat. Když se do června nic nezmění, přestáváme s léčbou. A i kdyby se to zlepšilo, tak se to bude pořád vracet, rok co rok. Akorát se mi objevují další a další fleky - kolem pih, na čele, na zádech, na hřbetech rukou…

Na světě existuje neskutečně hodně nemocí a já jsem tak ráda, že jsem relativně zdravá. Ale štve mě tohle, protože mi to podkopává sebevědomí, začínám se před lidmi víc stydět a v čemkoli, co dělám mam menší jistotu. A vždycky, když se vidím, tak se mi chce brečet, protože se tak moc snažím a ono se to nelepší. Nevím, co dodat k holkám s hezkou pletí, jak na sebe patlají make-up a s jedinným pupínkem na bradě už šílí a nadávají. A vždycky mě dostává, jak si dávají holky na facebook fotku s popisem "jejda, nenamalovaná, fuj" a vypadají tam, jak z titulky Vogue. Pro ty mám vzkaz - FUCK YOOOU!

Pokud máte někdo taky problémy s kůží, doufám, že chápete, že v tom fakt nejste sami. Se mnou nejste v podstatě skoro v ničem sami, protože je málo věcí, kterýma já netrpím (ahem :D).

Docela jsem se překonala a teď udělám něco, co jsem ještě nikdy neudělala - vytáhla jsem starý fotky, a že jich mám pěkně hodně, kde je vidět moje nemocná pleť. Stydím se za to, ale je mi to tak nějak jedno, ráda bych hlavně, aby ostatní viděli, čím jsem si prošla. Nebyl na mě hezký pohled, z roztomilého dítěte se ze mě v pubertě stal opupínkovaný zpocený tlouštík s rovnátky.

As easy as breathing

14. března 2012 v 20:50 | LoveShy
Věci, které by měly být z principu snadné, jsou mnohdy vůbec nejkomplikovanější. Tak například vztahy mezi ženami a muži. Určitě má každý v záloze svůj osobní příběh, a tak mi dá za pravdu. Nerada se o tomto tématu bavím, je to poprvé a nejspíš naposled.

Přátelství mezi opačným pohlavím
Haha, nekonečná debata. Jde to nebo ne? Za mě říkám ne. Pokud ovšem někdo udržujete pevné přátelství s opačným pohlavím a funguje to, brát vám to nebudu. Nevěřím v lásku, ale věřím v něco, co mezi lidmi je, věřím v chemii. Pokud se přátelí muž a žena, zřejmě si rozumí, zřejmě si navzájem nejsou odpudiví a zřejmě spolu tráví nějaký čas. Dřív nebo později to jeden začne brát jinak, a to ani nemusí chtít. Nejde to moc ovlivnit. Ovšemže ani jeden nechce o cenné přátelství přijít tím, že by se do toho začaly plést vážnější emoce. Buď zariskuje a projeví své city nebo to navždy zůstane u přátelství, bude se každý den trápit a ten druhý se to nikdy nedoví. Nedávno jsem viděla výzkum, kde byli zpovídáni studenti vysokých škol, zda mají mezi přáteli někoho opačného pohlaví. Kdo měl, byl dotázán, zda je mezi nimi něco víc. Přes padesát procent všech, jak žen tak mužů řeklo, že buď oni sami jsou zamilovaní nebo mají tušení, že ten druhý by chtěl něco víc. Zbytek si to nechtěl připustit, ale bylo vidět, že nad tím také váhají. Sama jsem nikdy neměla hodně dobrého klučičího kamaráda a docela se bojím si nějakého takového hledat, protože ztratit ho případně tím, že to jeden bude chtít jinak je nemilé.

Za všechno můžou chlapi!
Nesnáším feministky a možná je to i tím, že jsem byla vychována muži. Rozhodně si nemyslím, že za veškeré problémy v lidských vztazích můžou právě chlapi. Pořád se to na ně hází a přitom je to vina na obouch stranách úplně stejná. Ženy se neustále bojí, že jim muži ublíží. A čím? Že je podvedou, odmítnou, odkopnou? To samé dělají i ženy. Občas jsou hlavně jim city lhostejné a neuvědomují si, jak můžou svým chováním ublížit. Že prý jde chlapům jenom o sex? A ženský ho nechtěj? Určitě ne všem jde jen o to, to jsou předsudky. Ale jestli to někomu vadí, tak ať preventivně hledá v oddělení "mniši v celibátu". Co se týče nevěry, podvádí jak muži tak ženy. Proč podvádí? Protože se nudí. Chyba je i na vaší straně, co se týče stanovené důvěry. Zklamání z odmítnutí? Mnohem víc jsem viděla trpět muže než ženy. Pro chlapy je těžší zaujmout ženu, když je ten první krok něco, co se od nich přirozeně očekává. Musí být frustrující, když vás odmítne žena, která má dle mého možnosti zjednodušené. Zklamání z rozchodu? Ženy se nějaký čas trápí, navenek je to znát, ale ve skutečnosti se z toho brzy oklepou. Muži vypadají navenek v pohodě, ale těžko zapomínají. Samozřejmě, každý je jiný, teď to akorát zní tak, že ženy jsou bezcitné svině. Jen chci poukázat na to, že předsudky v tomto ohledu nejsou na místě. Z vlastní zkušenosti třeba vím, že když se zamiluje holka, stane se z ní spíš takový posedlý maniak. Když už se zamiluje muž, udělá pro svou polovičku cokoliv. Pokud se někdo v tomhle ohledu už zklamal, vybral si špatného člověka.

Na světě existuje ten jeden pravý člověk pro tebe
Nikdy nepoznáte, jestli tu náhodou neexistuje někdo lepší než ten současný. Respektive - vždycky tu bude někdo lepší, záleží na tom, jestli na něj někdy narazíte. Myslím, že každý jsme schopen si rozumět téměř s každým, ale pak už záleží na maličkostech, aby tam bylo to "to". Přijde mi nesmysl vysnívat si ideálního partnera stejně tak jako dávat důvody proč milujeme. Nejdůležitější je cítit se s tím druhým prostě fajn, i přes to, že není perfektní. Myslím si, že to, že vás někdo přijme takového, jaký jste a ještě vás za to má rád je ta nejnelogičtější, ale nejhezčí věc.

Láska bolí!
Zlomená ruka bolí, láska ne. Já pořád říkám, že jaký si to uděláš, takový to máš. Proč by mělo něco bolet, když si průběh takových věcí určujeme sami. Úplně bych smazala řeči o láskou zasažených srdíčkách a tak podobně. Všechno je to v hlavě. Pokud se člověk trápí, je něco špatně a tak by to být nemělo. Nejlepší je přístup "na světě je tolik lidí, proč se trápit jedním" a dávání věcem volný průběh. Nikdo mi nestojí za to, abych svůj krátký život promarnila brečením do polštáře. Nerada se připravuju o hezké okamžiky, kterých je sakra málo.

A to, čím se řídím já?
Mezi mnou a tebou by to mělo být tak lehké jako dýchání.

"Musíš a měl bys!"

12. prosince 2011 v 20:06 | LoveShy
"Nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat."

To je taková ta fráze, kterou vždycky všichni říkaj, přidávaj se do skupin s tímto názvem na facebooku.. hlásaj, že nikdo, NIKDO, se jim do života míchat nebude. Nikdy jsem asi plně nechápala význam této fráze, vždyť mi nikdo nediktuje, co mám dělat, nechodí za mnou a nemění celý můj život. Na rodiče sice věčně křičíme "Neříkej mi, co mám dělat", ale to spíš jen tak momentálně. A až teprv v poslední době chápu, co to vlastně je.

První věc - jsem strašně unavená. Unavená z toho, jak na mě působí okolí. Okolo Vánoc je to nejhorší. Upřímně - Vánoce nemám ráda, nesnáším je a je mi úplně jedno, co si o tom kdo myslí. Nikomu je zkazit nehodlám, ani je nikomu neberu, neprotivím, jen sama nemám vůbec žádnou potřebu se do toho divadýlka zapojovat. A to je vlastně první věc, kterou mi společnost nařídila dělat - slavit Vánoce. Většina z nás jsme ateisti a slavíme křesťanský svátek, i to už je docela paradox. Nicméně.. jsou to asi hezké svátky, když použiju klišé "pohoda, cukroví, jídlo, pohádky, koledy, stromeček, dárečky, rodina pospolu", vždycky jsem měla ráda 24. prosinec. Ale už mě to prostě nebaví. Nejsem šťastný člověk a nejsem šťastná doma. Nechci utrácet peníze za dárky, které stejně vím, že doma nikdo neocení. Nemám nervy chodit po nákupních centrech (dneska do mě jedna ženská strčila tolik, že jsem spadla a praštila se do hlavy). Vím, že se celý svátky budeme jenom hádat. A když jde o dárky, řekla jsem, že jako nic nechci, protože o dárky mi nejde, a stejně vím, že nedostanu nic. Ráda bych třeba dostala pár drobností za pár kaček, které by mě potěšily a překvapily.. ale chlapi tohle neumí. Táta mi koupil boty a řekl, ať si je sama zabalim. Vůbec se na svátky netěším a to, co mě štve je, že se mě ostatní snaží všemožně "napravit". Opravdu, nikomu to necpu, prostě o Vánocích nemluvím. Buď jen krčím rameny nebo řeknu, že se na Vánoce netěším a případně odpovím proč. A to se spustí hora řečí "Jak se můžeš netěšit? Ty seš divná! Já už mám všechny dárky, Vánoce jsou to nejlepší!". A neustále mi všichni cpou, co všechno BYCH MĚLA udělat.

  • Musím upíct cukroví. ("Cože, vy nepečete cukroví?! To nejsou Vánoce bez cukroví!")
  • Musím žrát kapra. ("Cože, ty nejíš kapra, ale filé?! To nejsou Vánoce bez pořádnýho kapra!")
  • Musím vyzdobit byt kýčovitýma serepetičkama. ("Nikolo, vyzdob byt".."Proč?".."Protože se to tak dělá")
  • Musím to a to a to a musím každý den sledovat reklamy s rolničkama v pozadí a za chvilku zas přijdou reklamy s ovcema a musím se všude dívat na ty lidi jak utrácejí svý poslední peníze za ty skvělý kazety od Dove pro tetičku a musím se trápit tim co sama koupit a musim poslouchat ty nažhavený lidi na ten šílenej svátek, který ani nevědí proč slaví a kteréhož pointa se dávno vypařila v dáli.
Je to tak tak unavující a vlastně se sama sobě divím, proč to ještě řeším, když je to rok od roku stejné, ne-li horší.
Jen jsem chtěla říct, že mě nebaví poslouchat to, co bych měla udělat, protože KDO určil, že takový věci se na Vánoce dělají? Každý si je může udělat po svém. Pro někoho jsou Vánoce, když je se svými blízkými, pro někoho jsou Vánoce symbolem Santa Clause a kýčovitého kýče.


Druhá ukázka toho, jak maj lidi něco zafixovaný a vlastně se ani neví, proč to tak musí být.
"Musím mít kluka/holku!" dobře, chápu, osobní pocit. Člověk chce spřízněnou duši, fyzický kontakt, vyblbnout se, mít druhou polovičku. Ale je to jen osobní pocit. Není NUTNÉ si hledat hned teď partnera. A sakra.. já jsem tak spokojená sama. Nikoho nechci, opakuji - NIKOHO. Ne teď, ne hned. A sakra.. jak si někdo opováží mi říct "Už je ti dost na to, aby sis někoho našla". Větší blbost jsem neslyšela. Partnera si člověk přirozeně hledá za účelem rozmnožování se (příroda to ani podle mě jinak neplánovala) a tak, ve svých 17ti letech, nepokládám na nezbytné si zoufale hledat protějšek. Kdyby mi bylo třicet, chtěla bych rodinu a byla stále sama.. neřeknu. Ale to, že jsem považována za DIVNOU jen proto, že mám ráda samotu, to je tedy něco. Kdyby mi bylo podáno racionální vysvětlení toho, proč MUSÍM, tak by mi možná vzteky nenaskočila žíla na žele, nemlátila bych tu zuřivě do tý klávesnice a neřvala "PROČ, DOPRDELE, PROČ?!".


Mrkněte na tenhle obrázek, který jsem našla na facebooku. Krásná názorná ukázka.



Jsem psychicky úplně vydeptaná a nemám daleko od nějakého ústavu. Jestli je někdo opačného názoru než já, tak se vyjadřujte prosím nějak kultivovaně a hned mě neodsuzujte, protože nemůžete vědět, proč se chovám tak jak se chovám. Potřebovala jsem se vypsat, protože to "tam venku" docela dusím v sobě. Díky.

My hometown.

5. prosince 2011 v 21:58 | LoveShy
Jak jsem tak dneska pozorovala první sníh na Ještědu, napadl mě námět na článek MY HOMETOWN.

Každý jsme se někde narodil a většinou v tom místě i vyrůstal. Kdo ne, přesto měl v životě etapu, kde žil nejdéle.. nějaké místo, které je prostě domovem a navždy bude. Mé rodné město je Liberec. Kdo jste tu nikdy nebyl, je to škoda. Liberec je opravdu ideální město k žití, ač to z mé pusy nezní moc věrohodně - skoro každý si myslí, že je jeho domov to nejlepší místo na světě. Jednou se mi odsud bude těžko odcházet a rozhodně se vždycky budu ráda vracet. Je to město o sto tisících obyvatelích, ale jak to všude bývá - máme pocit, že se tu známe skrz nasrkz všichni.

"Jéé, vy se znáte? Noo, Liberec je fakt malej" slýchám pořád.

Máme tu hory kolem dokola s vrcholem Ještědem (1012), máme tu Babylon s aquaparkem a ještě městský bazén. Máme pěkné centrum, radnici na náměstí se staro-novou kašnou, potom dvě velká nákupní centra a multikina, tři divadla, dobré školy a ucházející městskou dopravu. Z jednoho konce na druhý se dostanete tramvají za půl hodiny. Bydlím v okrajové části v paneláku a mám tu pár metrů vedle les, přesto jsem v centru do deseti minut. V Praze jsme za hodinu, v Německu nebo Polsku za půl hodiny. Pořád si tu na něco stěžujeme.. málo nočního vyžití, úzký sortiment oblečení, žádný parky, moc obchodů v centru (a nepostavili nám Starbucks, i když měli, béé - ne kecám, stejně bych tam nechodila, za ty prachy to kafe nestojí). Ale vlastně mi tu vůbec nic nechybí. A je to tím, že je to můj domov, to je jasné. Znám každou ulici nazpaměť.. Znáte takový to, když jste v cizím městě, jak nevíte kam jít, kudy se dostat tam a tam, jakou dopravu zvolit. Jste tam prostě cizinci. A jakmile jste u sebe, jste prostě doma. Jdete ulicemi a víte, že vám to místo "patří". I když jezdím často do Prahy a dá se říct, že její některé části znám perfektně, nikdy se tam nebudu cítit tak, jako v Liberci.

Vždycky když se odkudkoli vracíme do našeho městečka, jedeme kolem zámku Sychrov (to je takový opěrný bod) a potom skrz hory.. a když vidíme Ještěd, je to vždycky tak krásný pocit, že jsme DOMA. A skoro vždycky si zpíváme "Až vyjedem na kopec, uvidíme Libereec.." :D.
Protože víte co se říká o Liberci? Buď tu prší, nebo jdete do kopce. Nejlépe obojí najednou.

A co vy? Jaké je vaše rodné místo? Jaký je váš DOMOV? Máte raději vesnice, města nebo velkoměsta?


O-sud.

30. listopadu 2011 v 20:51 | LoveShy
Věříte v náhody nebo v osud? Můžeme si svými činy za svůj život sami?

V poslední době se mi stávají neuvěřitelné náhody, až si sama říkám, že v tom má prsty něco víc. Jsem realista a vždycky si všechno racionálně zdůvodňuji, ale musím říct, že už věřím v něco víc. Člověk sice ovlivňuje většinu toho, co se mu děje ale něco už ani ty náhody nejsou. Každý z vás si určitě dosadí něco takového, co se mu taky stalo, protože se mi tu nechce zvěřejňovat mé osudové zážitky :).

Tyto hrátky osudu mě neskutečně baví. A jelikož se mi stávají čím dál tím častěji, přijde mi, že mě má ten nahoře docela i rád. Vždyť život by byl bez nějakých šokujících událostí nudný. A nemusí to být vlastně ani nic šokujícího, stává se mi nespočet zvláštních drobností. V poslední době mám prostě neustále pusu do tvaru O, protože nechápu, jak se to může stávat. A tak se ptám, jestli v to věříte. Stávají se vám také zvláštní náhody? Myslíte, že osud ovládá naše životy a co se má stát se prostě stane? Je naše cesta daná, má za úkol nás přivést tam, kam máme, nebo naše každé rozhodnutí úplně mění směr?

A ještě jedna věc. Když člověk potká "toho pravého", je to "ten pravý"? Pozná se to? Nebo by se to nemělo tak řešit a měli bychom být šťastni za toho, koho máme? Má cenu být s někým, kdo je perfektní nebo se vždycky najde ještě někdo lepší? Máme každý na světě tu druhou půlku, nebo člověk musí hledat a hledat a spokojit se s někým, kdo je prostě dobrý? Objevíme každý toho perfektního nebo jen někdo z nás má to štěstí?

Víte, nejsem ráda nemocná, když musím sedět doma na zadku, protože pak moc přemýšlím :)


A navzdory tomu, že jsem nemocná jsem hrozně šťastná.
A když jsem šťastná, tak si zpívám.
Ale jsem nemocná, tak mi to moc nejde.
A i přes to lítám po bytě mám tu puštěný na plný pecky toto a zpívám a tančím.

Co se stalo?

19. listopadu 2011 v 19:06 | LoveShy


Aby mě tu někdo opět neobviňoval z toho, že nejsem schopná se smířit s touto dobou, tak ANO smířená s touto dobou jsem a přijímám jakýkoli pokrok, protože jsem si vědoma, že lidstvo se musí posouvat dále. Rok od roku se na světě mění všechno a to nikdo nezastaví. A já dneska chci psát o něčem, co se zrovna tak radikálně měnit nemuselo.

Když to vezmu ze široka - vztahy mezi muži a ženami a chování mezi nimi. Dříve, před několika desítkami let mělo všechno větší řád. Ženy měly sice menší postavení než dnes vůči mužům (což by se dnešním feministkám opravdu nelíbilo), nemohly všude, měly spíše úlohy matek a kuchařek, uklizeček atd. ale za to si jich muži více vážili než dnes.

Muži byli naopak živitelé rodin, byli vážení a důstojní. A hlavně byla povinná vojenská služba, která je trochu zkrotila (to by dnešní kluci potřebovali, obzvlášť kolem tý dvacítky). Byli to také větší gentlemani, věděli, jak se k ženě chovat. Samozřejmě nevím, jak to přesně chodilo, ale rozhodně je mi to sympatičtější, než jak to chodí dnes. Muži jsou flákači, berou všechno automaticky, jsou sprostý, nevychovaní a mnoho žen nezůstává pozadu. Navzájem neexistuje žádná úcta, muži berou ženy buď jako nástroj k sexu nebo jako hloupá nesvéprávná stvoření.

Dobře, možná trochu přeháním, jen chci vyzdvihnout ten rozdíl, mezi "předtím" a "nyní". Nesetkávám se totiž s mnoha muži, kteři by vykazovali slušné vychování. Málokdo umí dnes mluvit slušně a psát spisovně, málokdo pustí ženu si sednout, podrží jí dveře.. a nemyslím si, že se hodí ženě nadávat (setkala jsem se s člověkem, co mě nazval bezdůvodně tak strašně sprostě a další mi zase řekl, že sebevíc bych ho naštvala, nenazval by mě ani "blbcem") natož ji bít, to je podle mě úplně nejhorší. Nechci tu pomlouvat jen muže, i ženy nejsou svaté. Vždyž jak se oblékají, jak provokují, hrají si s city, jak se snaží být co nejdrsnější nebo naopak co nejvyzívavější.

Všechno bývalo úplně jiné a je to samozřejmě dobou. Neříkám, že já se chovám příkladně.. Ale někdy bych chtěla být ženou, která je pro muže něčím tajemná a donutit je chtít mě i poznat, ne svlíknout. Odolávat lehkým komplimentům, nechat se doprovodit domů, na nic nespěchat.. něco z toho. Jak probíhá seznamování opačných pohlaví teď? Na diskotéce se v opilosti v křoví spolu vyspí (v jedenácti letech) a pak jim to spolu třeba vyjde.

A jestli mi zas někdo řekne, že jsem zaspala dobu, tak je asi on trochu mimo.


ʎqnɹɐu

6. listopadu 2011 v 20:06 | LoveShy
Článek na téma týdne.

Naruby. Nechci psát o tom, jak je to na prd, když si oblíknem tričko nebo spodní prádlo naruby, ono by ani nebylo o čem psát. Spíš když jsem se nad tím slovem zamyslela, napadlo mě, že hodně věcí kolem nás, krom oblečení, je naruby. Troufám si tvrdit, že celý můj život se ocitá v takové "naruby" rovině. A nemůžu si stěžovat, jen bych hledala málo věcí, které se mi přihodily "normálně". Ať už jde o rodinné záležitosti, kdy se při každé dovolené a výletu něco stalo a byla z toho událost naruby. Nebo i jen ten fakt, že žiju s tátou je docela proti všem zaběhlým standartům. Po zdravotní stránce mám pocit, že se všechny mé buňky spolčily a dělají mi naschvál samé potíže. Vzhledově to beru taky jako pomstu přírody - nadělila moc tam, kde by být nemělo a málo kde by mohlo, špatná pleť, příliš nezkrotných vlasů, špatný zrak, nerovné zuby.. proč tak moc blbých věcí najednou? Abych tu jen nevypisovala výčet toho, co je u mě jinak, než by mělo.. Uznávám, že život by byl nuda, kdyby všechny naše životy byly perfektní. A proč jsem dala "naruby" a "normální" do uvozovek? A pro ta kurzíva? Protože jsou to hrozně relativní pojmy.. Co znamená být normální? Být jako ostatní? Zaběhlé standarty neurčují váš život. Naruby není opak od normální. Pro každého z nás mají ta slova jiný význam.

Jelikož můj táta chodí s mámou mé dobré kamarádky, společně zažíváme hodně zážitků. Naši rodiče patří mezi ty bláznivé páry, co neustále něco podnikají v přírodě a nikdy s nima není nuda. A pokaždé když někam jedem nebo něco podnikáme se nám něco přihodí.. většinou něco, co se nehodí, ale bavíme se u toho. A s kamarádkou se pokaždé shodujeme, že milujeme naše bláznivé životy. Nemáme všechno, není to perfektní, je to vlastně všechno hrozně naruby. Ale proč ne? Občas je prostě sranda si oblíknout tričko obráceně, kdyby to tak dělal každý, stane se to běžnou věcí. Vlastně.. nikdo nemá pravomoc určovat, co je rub a líc.

Když každý zapátráte v paměti, určitě přijdete na něco z vašeho života, co se zdá být úplně naruby. Ale je to naruby z jakého hlediska? Dám vám příklad situace. Dva lidé si píšou, po krátké době se do sebe zamilují a dejme tomu že se až po roce setkají a poznávají se z této stránky. Obvykle to bývá naopak - dva se seznámí a až po delším poznávání se zamilují. To ale neznamená, že první situace je špatná, nenormální, ač se zdá, že je to celé postavené na hlavu. Je to naruby jen z určitého úhlu pohledu.

Doufám, že každý pochopí, co jsem tím chtěla říct. A zakončím to jen jednou věcí. Jeden kamarád mě naučil dobrou věc. Když mi někdo řekne, že jsem nenormální, poděkuju mu. Je to kompliment, protože sice přesně nevím, co to znamená to "být normální", ale rozhodně bych tím být nechtěla :) (a třeba se odteďka uchytí hláška "ty seš dneska ale naruby!")

A co vaše story o "naruby" věcech? Máte něco takovýho? Co si myslíte?

Šššš.

19. září 2011 v 20:49 | LoveShy
"Ticho láká němý chlad, posílá ho do nálad, do slov "vážně tě mám ráda" a možná i dál.."
(kdysi-má-hodně-oblíbená-píseň-by-Ewička)

Tichá rána, tiché noci,
tichá Země, tichý klid,
ticho nás má ve své moci,
tichý měsíc, tichý slunce svit.

Šepot hlasu, šelest listí,
i když člověk nedýchá,
jemné zvuky se vždy zjistí,
jsou-li proneseny do ticha.

Ticho pozná, kdo má uši
i ten, kdo neslyší nic,
málokdo však z lidí tuší,
že za tichem stojí víc.

Ticho v hlavě, ticho v duši,
tichý život, tichý svět,
ticho v přemýšlení ruší,
ticho nelze vrátit zpět.

Stejně jako noc a den,
stejně jako zem a nebe,
nebo jak vědomí a sen,
ticho patří k poznání sebe.

V tichu slyšíš hodiny tikat,
v tichu sebe pochopíš,
v tichu slyšíš srdce tvé říkat,
co se při hluku nedovíš.


(silence is sexy, so sexy)

Přítel alkohol.

15. srpna 2011 v 17:17 | LoveShy
Tak bych se zase chtěla k něčemu vyjádřit. A není to žádné nové téma - alkohol.
První věc, kterou chci zmínit je, že jsem nikdy nebyla opilá natolik, že bych o sobě nevěděla a ráno si nic nepamatovala a bylo mi blbě.

Musím říct, že mi alkohol nevadí. Vadí mi cigarety (a samozřejmě drogy) ale alkohol ani ne. Asi proto, že pít je prostě přirozená činnost. Drogy bych nikdy ani nezkusila, cigára mi stačilo vyzkoušet a ne děkuji pěkně. Vůbec nic proti alkoholu nemám, ale nic se nemá přehánět. Jsou tu abstinenti, kteří by alkohol (už) nevzali do ruky a naopak jsou tu silní alkoholici, kteří alkohol z ruky nikdy nedají. Proč lidi pijou, co na tom mají?

Tuto otázku jsem si taky dlouhou dobu kladla. Každý si to asi musí zkusit, aby se dozvěděl odpověď. Nevadí mi se napít, když je nějaká dobrá akce, tak si s ostatníma dám. Mám ráda pivo, víno, klidně si dám panáka něčeho ne moc silnýho, ale vždycky si dám jen tak, abych měla dobrou náladu, ale stále o sobě věděla. Motá se mi hlava, možná i jazyk a nohy, ale pořád přemejšlím a jsem to já. Mám ráda takovou tu alkoholovou roztomilost, kdy člověk mele kraviny a všemu se směje. Jenže, proč si dávat víc? K čemu to potom je? Neberu odpověď "zahnání problémů" jako dostatečnou, protože sama vím, že problémy se tím nedají vyřešit. Ano, člověk ale aspoň na chvilku na všechno zapomene. Je to takový únik od všeho, škoda jen, že realita člověka stejně vždycky dožene. Je to vlastně každého věc, jen nemám ráda alkoholiky, co pijou pořád a nedokážou se vzdát té své denní dávky; nemám ráda mladé opilé lidi co se chodí ožírat a dělají z toho "styl"; nemám ráda opilé lidi co akorát smrdí, je jim zle a nevědí co dělají.

Táta mojí mámy (neříkám děda, protože jsem s ním neměla vztah) se upil k smrti. Měl cukrovku, ochrnovaly mu části těla, padaly mu samovolně zuby, měl takový ten přístroj (bypass se to myslím jmenuje), bydlel na ubytovně v jedné místnosti v cikánském městě a měl u sebe třeba jen deset korun v hotovosti. Mohl si za to sám - od máminejch deseti let pil a pil a úplně se tím izoloval od rodiny a přátel až zůstal sám. Úplně sám. Bez peněž a nemocný. Nebyl tak starý, bylo mu asi šedesát let. Ano bylo. V lednu zemřel. Máma ho navštěvovala, jako jedinná mu odpustila. A akorát plánovala, jak mu finančně pomůže a všechno, aby se trochu vzchopil, ale po Vánocích přišla k němu 'domů' a tam nikdo. Najednou jí volalo neznámé číslo, ať se dostaví do nemocnice. Tam jí dali pytlíček a v tom byly jeho hodinky a polorozpadlé brýle a do ruky jí dali boty. Když jsem se to dozvěděla, brečela jsem asi tři hodiny, i když jsem ho v životě viděla jen párkrát.

Alkohol z lidí dělá něco, co nejsou. Alkohol neomlouvá činy, které se staly během opilosti - u mě ne. Každý člověk by měl znát míru toho, co snese a měl by vědět, čeho je v alkoholovém opojení schopen. Napijte se, zažeňte žal, smutek nebo se prostě jen tak pobavte. Ale nenechte nikoho nebo sebe nechat spadnout do té fáze, kdy bez toho nemůžete být nebo fungovat. Ono je to asi předčasné říkat to tady ve většině mým vrstevníkům, ale pravdou je, že alkoholikem se člověk může stát už od mládí a pak se to s ním táhne nafurt. Když se s alkoholikem setkáte, asi vám bude ukradený, nebudete ho litovat, protože si za to může svým způsobem sám. I přesto, že ten člověk nebude chtít a bude zlý a agresivní, podejte pomocnou ruku. Ten člověk je vůči své vůli slabý, nedokáže si pomoct sám. A.. nikdo přece nechce zemřít opuštěný a bezmocný.

Cikáni.

2. srpna 2011 v 20:20 | LoveShy
Cikáni. Klidně to slovo řeknu.
Nač to zaobalovat do "romů" nebo "našich tmavších spoluobčanů". Není to zakázané slovo, co by se muselo cenzurovat a nebojím se k tomuto tématu vyjádřit. V tomto článku bych ráda vyjádřila svůj názor na ně. Nebudu rozebírat o kolik peněz obírají náš stát nebo naopak nakolik jim náš národ křivdí. Já těm politickým věcem ani tolik nerozumím, ani se o to tolik nezajímám, ale myslím si, že s cikány mám 'zážitků' dost, že mám právo o nich hovořit. Můžete se mnou souhlasit, nemusíte, je to můj názor.

Začnu tím, co mě přimělo napsat takový článek. Dnes jsem se byla podívat na jednom libereckém sídlišti, které má dle mého nejhorší pověst. Odpoledne jsem si tam sedla u silnice na lavičku, abych zkontrolovala mobil. Kolem mě šli tři kluci - cikáni, asi kolem patnácti let, možná víc, kdo ví. Nepodívala jsem se na ně, neprohlížela jsem si je, netvářila jsem se na ně nijak špatně, ale jeden kluk se pozastavil když kolem mě šel, prohlížel si foťák, pak mobil a nakonec mi plivnul na boty a šel. Vlastně jsem z toho vyšla ještě dobře, že jo.

Je prostě všeobecně známo, jací cikáni v drtivé většině jsou. Je to takový ten zažitý obrázek. Bydlí v polorozpadlých domech, v panelácích s téměř žádným zázemím, mají hodně dětí, ve většině času nic nedělají, kradou a sprostě nadávají. Češi je nemají rádi a cikáni jsou na okraji společnosti, nebereme je mezi sebe. Já jsem tohle nikdy neřešila, i když vidím jak hrozně žijí. Na hlavní ulici u nás v centru si jejich malé děti hrají asi půl metru od kolejí a máma na ně s cigárem v hubě dohlíží z druhého patra. Neustále potkávám těhotné mladé cikánky, co kouří a flákají se bezprizorně po městě. Dva malí kluci nedávno nastoupili do autobusu a když se řidič zeptal na lístek, jen mu drze odpověděli, že zapoměli. Z drogerie v centru města se snažila mladá cikánka ukrást kosmetické sady v hodnotě pěti tisíc a já naživo viděla, jak se snaží utýct prodavačům s tou narvanou halenkou. Kdykoli potkám malého cikána, neodpustí si něco jako "Nečum pičo.", vyhýbám se jim v MHD protože ve většině případů smrdí a když se jim náhodou nelíbíte, tak někdo spustí hrozný řev a nadávky na vaší adresu. Stačí jen, když na ně kouknete trochu divně. Jednou jsem načapala ruku cikána v mé kabelce, když se na mě tisknul v autobuse a když jsem šla městem v podvečer, tak mi jeden kluk dal snožku a se smíchem utekl s tou svou partou. Jo a mámě před měsícem rozbili okno u auta a vykradli ho. Všechny tyhle situace jsem zažila a stále zažívám, protože cikánů je opravdu hodně.

Vůbec nechci všechny házet do jednoho pytle, stejně tak jako hodně 'bílých' lidí je zlých a agresivních tak i cikán může být hodný. Jenže bohužel, já jsem se s žádným takovým ještě nesetkala. Dřív jsem jim dávala šanci na to, abych si o nich nemyslela jen to nejhorší, ale čeho je moc, toho je příliš. Takhleta komunita lidí mě nikdy nepřesvědčila o tom, že by se ti lidé snažili začlenit se mezi 'nás', ostatní. Sem tam se někdo slušný najde, třeba v obchodě mě jedna cikánka poprosila, abych jí pomohla, ale to je tak jeden případ ze sta. Oni mají svůj svět a vlastně ani nemůžou za to, jací jsou. Jsou vychováváni v nenávisti k ostatním, vlastně se jim žádné výchovy nedopřává, oni se musí vychovat sami. Nemají odmala to, co by správně mít měli. Buď postrádají majetek a finance nebo mateřskou lásku. Nebo obojí. Člověku jich může být na jednu stranu líto, ale na tu druhou - každý má šanci být někým lepším, když chce. Ale oni nechtějí. Jsou hrdí na to co jsou a nezmění se. Byli by mi vlastně úplně někde, jen kdyby se mě jejich existence netýkala. Neříkám, že člověk co není cikán vám nic provést nemůže - může, úplně stejně. Nejsem rasista, ani nechci být, ale cikány nemám ráda. Nemám a nemám a nikdy asi nebudu i když bych potkala jednoho, který by se choval slušně. Jako celek mě zklamali a už mě nebaví se bát jít městem i za bílého dne..

Komerční blogy a pomluvy.

20. července 2011 v 15:44 | LoveShy
Internet > komerce> faleš > drby > pomluvy.. jako by to nikdo neznal.

Já se chci v tomto článku jen k něčemu vyjádřit, co mě docela často zvedá ze židle, až se sama divím, proč to vůbec řeším. Tak začnu asi takhle. Jsem ráda na blog.cz, jsem ráda, že jsem zůstala členem AK. Nejsem nijak známá osoba, tak se držím v ústraní, občas se někde vyjádřím, ale do tohodle hromadného dění se nezapojuju. Trochu mi to tu celé už zavání komercí. Mám ráda blogy autorské, které mi něco dají a mám šílenou alergii na blogy rádoby dospělých slečen, co tvrdí, že před rokem byly ještě děti, ale dneska, když dosáhly věku sladkých čtrnácti let jsou už dospělé a všemu rozumí. Oukej, dejme tomu, že jsem čtrnáctiletá dívenka, tak si založím blog. Momentálně je moderní psát o módě a make-upu, takže se středem mého omezeného vesmíru stává zajímat se jen o sebe a prezentovat to dál (těm ubohým chudinkám, co se bez mé pomoci prostě neobejdou). Stanu se známou, mám velkou 'návštěvku' a hodně komentářů pod každým článkem. Tak, když se dostaneme do této fáze, je to vlastně neškodné. Ona si ta slečna své obecenstvo najde, někteří ji za to budou vděčni, vznikne komunita lidí naladěných na podobné vlně a proti tomu já nic nemám. Ale proč.. proč sakra jsou takovéhle blogy označovány za autorské. Tohleto nemá s originalitou co dočinění. Takovéhle slečny originalitu nezahlédnou ani dalekohledem, jak je jim vzdálená.

Jako mě baví focení, psaní, někoho kreslení nebo grafika, tak další zajímá móda. Obdivuji slečny, co umí vkusně sladit outfit, co vědí jak na líčení a účesy, mají své nápady. Ale řekněte mi prosím o nějaké čtrnáctce (patnáctce a tak dál), co má vlastní nápady a nejde s davem. Možná se nějaká objeví.. dvě, tři? Ale většina těch známějších blogerek jsou jen a jen kopírky. Kdyby aspoň psaly o něčem užitečným.. Ale nikdy nezapomenu na větu jedné slavné blogerky na blog.cz, kdy hovořila o tom, jak se dá hubnout při nákupech - "Nedávno jsem vedla s kamarádkou debatu na téma "hubené holky mají hezké oblečení", ale ono není divu! Při nákupu se hodně nachodíš." a nebo když radila, jak se rozejít s klukem - "Všichni jsme lidé a naše tělo je stavěné na stres a vydržíme hodně!" Ano, je to Lady Vanilka, k té se vyjádřím ještě níž.

Blogovat tímto stylem je prostě sázka na jistotu. Komu by se nelíbilo 500 lidí denně, 30 komentářů a 'sláva'. Je jednodušší dělat to, co je jistota než třeba to co dělám já - zvěřejňovat své fotky, své pocity a zážitky, což zaujme jen určitou skupinu lidí. Nejde mi o slávu, nejde mi o to, aby mě všichni obdivovali a znali. Chci mít své čtenáře, které budu zajímat, nemělo by to tak být?

Další věc, co s tím souvisí je krásná.cz. Občas tam omylem zabloudím a když si pročítám většinu článků od těch blogerek, jsou to takový nesmysly. Jedna tvrdí, že dokonalost je v životě nejdůležitější a že dokud nebude dokonalá, tak o to nepřestane usilovat; další píše o tom, jak si správně umýt vlasy stylem "umyj si vlasy a vysuš je". No dobře, abych všem nekřivdila, tak pár dobrých se tam našlo. Ale jinak? To nejde. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo padat smíchy pod stůl. Hloupé hloupé hloupé. Od takových lidí si mám něco vzít? K čemu to vůbec je? Ocenila bych články o životě s užitečnými radami. Když použiju přirovnání.. někdy bych mnohem víc ocenila, kdybych se dočetla o tom, jak být spokojená sama se sebou než jak ze sebe udělat dokonalou. Jsou tak povrchní. Nechci na ně být zlá, člověk by si přeci jen měl nejdřív zamíst před svým vlastním prahem, ale já o sobě netvrdím, že jsem největší star jako ony dotyčné a mé texty dle mého dávají apoň trochu smysl. Všem nám je jasné, že úroveň krásné.cz asi nemá být velká, hlavně že blogerky přitáhnou svou návštěvností lidi. Komerce, fuj.

Nechtěla jsem zmiňovat konkrétní jména, ale přeci jen to udělám. Nevím do jaké míry ji znáte - Lady Vanilku. Ono jí jde o to, aby se o ní mluvilo, takže jí tímto dělám vlastně službu a reklamu, ale who cares. Svým jménem Michaela Vančurová, 15 let, asi nejznámější blogerka tohoto typu. Nečtu jí, nenavštěvuju, nepíšu ji nenávistné komentáře, je mi úplně volná. Jen nechápu, proč je tak slavná. Chápu Dominiku Myslivcovou, protože ta už profláklá je. Chápu Natalii Sadness kvůli jejímu videu. Ale Vanilka, co vkládá fotky sebe, píše takřka o ničem, není nadprůměrně krásná ani výřečná, nemá svůj osobitý styl a akorát papouškuje to, co někde zaslechla. Co je na ní tak spešl? Cokoli ona napíše, tak ji každej zobe z ruky. Momentálně se řeší taková věc. Je to mezi těmahle 'dětičkama', tak se tomu spíš směju. Jde o to, že jedna slečna založila blog, jakýsi "paparazzi", kterých je stráášně mnoho (další důkaz toho, jak se tyto holčičky nudí) a psala tam pomluvy o ostatních a jen jednu osobu nepomlouvala, ale naopak - chválila. A před pár dny Vanilka přišla na 'velký' objev, že ta osoba co psala ten paparazzi blog je ta osoba, která na tom onom blogu byla chválena, prostě chválila sama sebe. Bůhví jak to celé bylo, je mi to jedno, spíš mě dostává to, že tu verzi, kterou Vanilka naservírovala svým čtenářům jí všichni uvěřili a nikdo neví jak to je, a nikdo nedal šanci té druhé se vyjádřit. Akorát všichni nadávali té druhé, jaká je ubožačka, ale skoro nikomu nedošlo, že nejubožejší je Vanilka s její snahou potopit ostatní. Kdyby byla dospělá, jak o sobě neustále tvrdí, nechová se jak malé děcko a povznese se nad to všechno. Bohužel, ona děcko je. A všichni její stálí čtenáři a ti, co se jí zastávaj též.

Mrzí mě, na jaké úrovni se krásná.cz ocitá a někdy i sám blog. Jsem ráda za existenci AK a mnoha dalších spolků, kde se 'schází' blogy, co za něco stojí a drží tu úroveň. Blogaři by mezi sebou měli diskutovat, seznamovat se, měli by si navzájem sdělovat své názory a prezentovat se ve světle, v jakém uznají za vhodné. Nemyslím si, že původní myšlenka blogu byla vytvořit začarovaný kruh pro slečny, co neumí nic jiného, než se navzájem shazovat a pomlouvat, nadávat si, nenávidět se. Ale jak už jsem řekla na začátku, komerce mě nezajímá, jde to velkým obloukem kolem mě. Já si tu budu dál k klidu blogovat podle svého, budu navštěvovat jen ty, co mě zajímají a možná.. možná někdy v budoucnu pochopím, kde se stala chyba.. :)

EDIT (17:05) - Chápu, že se člověk chce v psaní rozvíjet a servery jako krásná.cz mu to mohou umožnit. Ale jestli vás zajímá novinařina, žurnalistika, rádi prezentujete své názory a sklízíte za to 'ovace' nebo kritiku, nepřijde mi nejvhodnější se upsat tak komerční stránce. Zkusit můžete místní noviny, školní časopis - pokud po tom toužíte, najdete si způsob jak se prosadit.. cokoli je podle mě lepší než být srovnán k LV a ostatním "hvězdám".

Smích

17. června 2011 v 21:22 | LoveShy
Smích.

Jak stupidní téma na napsaní článku v pátek večer. To nemá ta Nikola nic jiného na práci? No popravdě řečeno ani ne. Milovaný bratřík mi odjel do Chorvatska (slza zamáčknuta) a tatík už v těchto hodinách usíná nad Zkrocenou horou. Jako mohla jsem něco podniknout, ale mám toho po tom celém týdnu tak akorát dost, že si dám cuba libre, sním si svůj delicious těstovinový salát a tousty a zkouknu co nejvíc dílů HIMYM.

______________________________

Ale abych se držela tématu (to mi moc nejde). V poslední době je všechno divný a já mám chuť bejt protivná a zlá. Jenže pak přijdu mezi lidi a dřív nebo později se musím smát, dělám blbosti a 'nic mi není'. Nedokážu vydržet se špatnou náladou, strašně ráda se směju a nemám ráda, když se někdo nechá strhnout svou náladou a je protivný a zlý na lidi, co za nic nemůžou. Samozřejmě se občas najde důvod ke špatné náladě, ale proč se nepřekonat a nedát to na sobě znát? Ostatní nezajímá, že jste se špatně vyspali a když už jo, nikdo se vás nebude celý den vyptávat "A co ti je? Co se stalo?". Podle mě úsměv a smích nikomu neublíží a vám pomůže. Máte možnost alespoň na chvilku zapomenout na vše, co se děje a nemyslet na to. Je to velmi jednoduché..

Když odbočím ke "smíchu" obecně, je to pro mě nepostradatelná součást života. Den kdy se nezasměju beru jako divný a špatný, protože smích mi dodává pocit štěstí. Je pro mě důležitý i v komunikaci s lidma. Jakmile se s někým nedovedu zasmát, nerozumím si s ním už tolik. Je fajn si povídat, ale ten smích je důležitý. Když najdu člověka, co má stejný smysl pro humor jako já, moc si ho oblíbím, protože s lidmi se ráda směju. Pokud si s mým (budoucím) klukem jednou budu rozumět, ale nezasměju se s ním, tak s ním nebudu chtít být. Nezní to povrchně ne? Pořád lepší, když člověku záleží na smyslu pro humor než na vzhledu. Co by to bylo za školní dny bez záchvatů smíchu rušící hodinu, ironické poznámky spolužáků, stírání se navzájem, prosmátá odpoledne, večery u počítače, páteční noci a víkendy u kamarádů. Není nad to, se zasmát něčí blbosti, ale také té své, svému vtipu nebo trapasům, omylům, přeřekům, trapným suchým vtipům, pořadům v televizi nebo si vzpomenout na něco starého a začít se jen tak z ničeho nic smát.

A tak se pořád směju. A když se nesměju, tak je to špatný. Buď nemám vůbec náladu, nebo mi není dobře, nebo jsem naštvaná a uražená. Prostě a jednoduše nerada na sobě dávám znát co mi je, protože to považuju za slabost. Raději se směju a dávám ostatním pocit, že jsem v pořádku a sama zapomenu na všechno a je mi lépe. Prostě, ne nadarmo se říká, že smích léčí.

A teď se jdu zasmát spícímu taťkovi, budu se smát na skypu a kamarády a taky Barneymu v HIMYM. A pak půjdu s úměvem na rtech spát a nebudu brečet do polštáře, že je všechno v prdeli.. protože co? Protože život je fajn!

______________________________

Smích s přáteli. Obě fotky vznikly spontánně. Hlavně ta první, z léta - držela jsem foťák namířený na nás a mačkala spoušť, následně jsem doma v té změti fotek objevila i tuhle momentku. Nefalšovaný smích. Lea a já. Ta druhá je s Niky, s tou se smějeme pořád.

Mám křivé zuby, ačkoli jsem nosila rovnátka a směju se děsně, ale proč se tím trápit.


(S)mějte se!

Zdravá výživa vs. dieta

6. června 2011 v 18:57 | LoveShy
Zdravá výživa a diety

Nenechte se zmást celebritami. "Hubnu tři kila týdně," nechala se slyšet Madonna. Avšak nikdo neví, že ta tou její zázračnou dietou stojí tvrdá dřina a každý den v posilovně, ne jen vysazení tuků z jídelníčku, jak slibují bulvární plátky.

Vadí mi, když si lidé pletou tyto pojmy. Nikdy jsem se o svou stravu zvlášť nezajímala. Vždycky jsem jedla to, co mi bylo dáno na stůl a nestěžovala jsem si. Je pravda, že moji rodiče mě odmala vedli k zdravé, výživné, kvalitní, ale zároveň chutné stravě (nic z pytliku, návštěva fastfoodů jen za odměnu párkrát do roka, hodně masa, ovoce, sladkost jednou denně atd.). Ale od té doby, co je na naší domácnost sám taťka se musím starat o více věcí já, tudíž i o jídlo.

Drtivá většina lidí se stravuje nezdravě, vždyť každý třetí Čech má nadváhu. Nejde ani tak o to, že si jednou za čas člověk skočí do "mekáče" nebo sní tabulku čokolády, to je "povolený doping". Lidé jedí nepravidelně, ve spěchu, pravidelně ve fastfoodech nebo hladoví a diví se, proč tloustnou. A když už mají své váhy po krk, začnou držet diety. V očích lidu dieta vypadá něco jako "žrát hodně zeleniny a žádný sladkosti ani smažený věci", jíst co nejmíň jídla a v malých dávkách. No je jasné, že když tohle provedete svému tělu, tak se brání. Chybí vám cukry, zdravé tuky, vláknina, bílkoviny.. Bez cukru nemůžete normálně fungovat, jste na nervy a nemůžete to vydržet. A když člověk na té své zázračné dietě zhubne, má takovou radost, že si řekne "pár hranolek mi neuškodí" nebo "jedna sušenka se ztratí". Po tom všem hladovění je kousek něčeho takového pro vaše jako voda na poušti. Tělo ožije, čerpá všechno špatné z tohoto malého kousku, co mu dopřejete a ukládá si slušnou zásobičku pro případ, že ho zase budete týrat hladověním. Diety jsou opravdu nedomyšlená záležitost, měly by se sestavovat přímo "na tělo", protože každý máme jiný metabolismus.

Naproti tomu tu máme zdravou výživu. Víte, jednou jsem byla s partou kamarádů v restauraci na obědě a objednávali jsme si. "Pět vepřových řízků, k tomu troje hranolky a dvoje krokety a všechno bez přílohy.. co si dáš ty Niky?". A já se jen tak letmo podívala do lístku a odpověděla "Já si dám zeleninový salát s orestovanými kuřecími nudličkami a bylinkovým dresingem". A to se to na mě sesypalo řečí. "Niky?! Ty snad držíš dietu? Snad nechceš hubnout!". Co jsem měla říct? Sice si stále na svoji váhu soustavně stěžuju, ale raději si dám salát než přepálený tuk. Hubnutí hladověním nemá cenu, já bych na to ani neměla vůli a vlastně ani přímo záměrně hubnout nechci. Nemám dokonalou postavu, ale tlustá nejsem a možná víc než to jak vypadám navenek mi teď záleží na tom, být zdravá i "vevnitř".

Samozřejmě si člověk jednou za čas rád dá čokoládu nebo zobne pár brambůrků. Ale jím pravidelně, různorodá jídla, maso, ryby, zelenina, ovoce, tmavé pečivo, jogurty, sýry, mléko a piju jen vodu. Nevzdala jsem se věcí, co mám ráda. Nechroupám celý den mrkve, jen si místo sušenky dám jahody a místo sladké fanty vypiju láhev vody. Chutná mi to a právě o to víc občas žasnu nad stravou jiných lidí. Ale každý máme své tělo, tak se o něj každý starejte, jak uznáte za vhodné. Nejsem tu od toho, abych moralizovala, ale abych podala svůj názor.

Takže závěr? Diety nikdo nevydrží držet dlouho, na následek nevyvážené stravy se na to vybodnete. Pokud chcete mít hezké zdravé tělo, jezte zdravě, hodně, kvalitně a bez výčitek a samozřejmě sportujte (ale to snad každý ví). Ono totiž pět kilo vody, tuku a svalů vypadá úplně jinak.

PS: Kdo má málo vůle, nedokáže jíst zdravě, nechutná mu to, ale rád by.. vždycky si řekněte, že to děláte jen a jen pro sebe, pro nikoho jinýho. Budete na sebe pyšní :)

Jednou..

29. května 2011 v 19:36 | LoveShy
Na budoucnosti je krásné to, že nikdy nevíme, co se stane. Je tak nepředvídatelná, den co den, rok co rok se mění.

Jako malých dětí se nás pořád někdo ptal: "A co bys rád/a jednou dělal/a?".
Odpovědi se vždy lišily, ale v základu byly stejné - plné dětské naivity a nesplnitelných představ.

Kdo se nechtěl stát princeznou, tak alespoň doktorkou nebo "maminkou", popelářem, astronautem či hasičem a tak dále. Jako děti jsme neměli reálný pohled na svět, viděli jsme ho dětskýma očima a každý z nás to viděl jinak. Tak nám bylo asi nejlépe. Postupem času se naše sny měnily. Na základce mi šlo dobře psaní slohů, tak jsem si v hlavě vytvořila představu, že budu spisovatelka. Svůj budoucí život jsem ale pořád viděla tak jednoduše. Žila jsem v představách, že se přihlásím na střední školu, pak půjdu na vysokou, najdu si manžela a budu mít děti. Že všechno proběhne hladce, klasický scénář.

Samozřejmě, čím víc je člověk starší, tím víc se mu otevírají oči. Vidí, že lidé se rozvádějí, přicházejí o práce a nemají peníze. Vyrůst z dětské naivity, vyrůst z dětského světa a přejít do dospělosti je podle mě pro každého velmi těžký krok. Jakmile se tak stane, růžová budoucnost se nám rozplývá v dáli. Začneme přemýšlet, jaká škola je pro nás vhodná, jaká odpovídá našim schopnostem a zároveň která by nám k něčemu do budoucna byla. Ztrácíme sny, alespoň ty nereálné, už vlastně nevíme, čím chceme být.

Předtím, než jsem nastoupila na střední jsem byla hrozně dětská. Nevěděla jsem o životě nic, nevěděla jsem si rady s ničím. Svůj budoucí život jsem si ani nijak nepředstavovala, jen jsem vždycky toužila po tom, být hodně bohatá. Šla jsem na střední školu s tím, že to tam nějak zvládnu, pak půjdu na nějakou supr vejšku, nebo že budu studovat v zahraničí a pak si najdu dobře placenou práci a budu si žít jako někdo. A teď, když vidím jak to chodí raději ani nemyslím na to, co bude po maturitě, jestli se vůbec na vysokou školu hlásit budu nebo v jakém oboru se budu ucházet o práci. Nebude to lehké, budu se muset hodně snažit, abych si vydělala na byt, na auto, abych mohla cestovat. Vážím si toho, jak teď zatím žiju, že mám všechno a děsí mě, že o to třeba za pár let přijdu a budu se muset postavit na vlastní nohy.

A uvědomila jsem si, že vlastně ani nechci být až tak moc bohatá, že všechno co jsem kdy řekla jsem jen papouškovala po ostatních. K čemu bohatství, když se budu akorát neustále dřít a v závěru si toho nebudu vážit. Nechci mít všechno na co si ukážu, chci obyčejně neobyčejný život. Nechci hmotné věci, ty stejně nejsou na vždycky. Na jednu stranu chci skromný život, chci si vážit toho co mám. Chci, aby každý den za něco stál. Chci mít zážitky, chci mít zkušenosti, chci poznat svět a stovky lidí, chci mít pravé přátele. To je pro mě bohatsví. Vše, co po budoucnosti žádám je, abych byla šťastná, zdravá, nezadlužená, s lidmi, co za to stojí, kolem sebe.

Jak já vždycky říkám - jednou, až budu stará a budu svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům vyprávět svůj život a své zážitky někde u krbu, chci to povídání zakončit větou "STÁLO TO ZA TO". A udělám pro to maximum..

Sama uprostřed ničeho

2. května 2011 v 21:17 | LoveShy
Když se smíchá neúspěšný den, šílené počasí, dlouhá škola, pár hádek s kamarády a nesnesitelná bolest hlavy, nemůže z toho být dobrý den. Často se mi to stává, den se prostě nepodaří a nálada nestojí za nic. Ale dneska to na mě všechno spadlo, že se cítím fakt hrozně. Nechci se v žádném případě litovat, jen mi prostě nic nevychází a jsem z toho docela.. rozladěná, smutná. Na špatný nálady jsem zvyklá, ale nemám ráda ten pocit prázdna. Je to taková ta samota, kdy jste uprostřed města nebo v místnosti plné lidí, ale přesto si připadáte sami. Je to jako byste měli kolem sebe neviditelnou bublinu, která představuje váš vlastní svět a vy si v něm sami žijete. Ne že by vás lidi ignorovali (dneska se na mě pár lidí dokonce usmálo), tohle je jen o vnitřním pocitu. Občas si připadám tak strašně daleko od všech, i když jsem pořád s někým. Je to jako bych křičela a nikdo mě neslyšel, ani se mě nesnažil poslouchat. Je to jako bloudit ve tmě a nemoct najít světlo. Jako chtít vyskočit a mít na nohou závaží, topit se ve vodě a neumět plavat. Jste mezi lidmi, ale sami. Chcete utýct, ale nemůžete. Tak nějak jsem si dneska připadala. Sama uprostřed ničeho. Křičím, bloudím, skáču, plavu, padám, ale jen v mém světě, v mé uzavřené bublině. Jako bych padala do bezedné propasti, natahovala se pro něčí pomocnou ruku.. a nic. Připadám si vůči svým pocitům bezmocná.
Ale ono to zase přejde. Jak říkám, nálady se mění, stejně jako počasí, však to jistě znáte.
 
 

Reklama