Když moc myslím

Motivační článek aneb život je fajn

20. dubna 2011 v 20:42 | LoveShy
Znáte to, občas si člověk připadá prostě strašně. U mě je to vždycky chvilkový období, kdy mě z nejasných příčin přepadne jakási deprese a já mám chuť zmizet. Začnu vždycky větou "Proč zrovna já" a pokračuju výčtem toho, s čím jsem nespokojená a nadávám na přírodu a blbý geny. Proč mám akné, křivý zuby, příliš jemný vlasy? Následuje sebelitování se, že mě nikdo nemá rád, vždyť nejsem ani chytrá, nezapadám mezi lidi a nic speciálního neumím. Člověk si prostě připadá nejhůř na světě. Už jsem se naučila s těmito chvilkami vypořádat, ale mnohem raději jsem, když myslím na jiné věci.

Nic netrvá věčně a já, jakožto stále puberťák, měním své nálady často jako děti mění svoje statusy na facebooku. Jednou jsem veselá, mám pocit naprostýho štěstí a pak mě právě přepadne nálada uvedená výše. Určitě to každý zná, ale ne všichni si s tím umí poradit. Když má člověk pocit, že jeho život nestojí za nic, že žije v naprostém stereotypu den po dni a nic hezkého ho nečeká, je těžké ho přemluvit o opaku. Tento člověk má chuť všem zkazit též náladu a sdělit jim, jak je všechno debilní a že na to nemá. S takovými se setkávám dnes a denně.

Jak už jsem zjistila, je špatné se poddávat blbým pocitům. Propadnout depresi kvůli blbé náladě za to nestojí. Naučila jsem se jednu věc. Když je mi nejhůř, snažím se myslet na to, co mě v budoucnu čeká. Nemyslím na přírodní katastrofy a války, ani na zítřejší písemky, ale myslím na to, co třeba budu dělat o prázdninách. Kam všude pojedu, koho uvidím a co zažiju. Nebo myslím na dlouhodobější plány - co třeba podniknu po maturitě. A i když vlastně zatím nic konkrétního neplánuju, představuju si, co by mohlo být, co bych si moc přála. Mám do budoucna velké cíle, chci hodně cestovat, a tak si vždycky říkám - proč se trápit kvůli chvilkovým pocitům, které jsou beztak ovlivněny hormony. Chci toho zažít co nejvíc. Chci se smát, chci poznávat lidi, chci. Nikoho nezajímá, že nejsem dokonalá. Když má člověk na rtech úsměv, je to ta nejjednodušší cesta, jak proplout životem.

Co z toho života budu mít, když budu jen sedět doma a vzlykat nad tím, že jsem ta nejhorší osoba na světě a že nemám pro co žít. Takový řeči přímo nesnáším. Nesnáším, když se někdo lituje (já to dělám, ale jen ve své hlavě, ostatním to necpu) a říká, že všechno, co dělá, je zbytečné. Nesnáším výmluvy, že to prostě nejde. Kdo chce, hledá způsob - kdo nechce, hledá důvod. Věřím tomu, že každý je svého štěstí strůjcem, jaký si to udělá, takové to má. Vytyčte si cíle do života - ať už to, co chcete udělat zítra a nebo za měsíc či za pět let a držte se toho. Snětě, co by mohlo být, protože se to může stát skutečností. Pamatujte, že nic není nemožné. Dokážete cokoli budete chtít. Stačí jen odlepit zadek ze židle a udělat to. Váš život nemusí být stereotyp, nemusí být nuda. Stačí jen chtít. Chtít něco dokázat. Mít cíl a jít za ním. Najít svůj smysl života. Najít své vlastní štěstí (samo za vámi rozhodně nepřicupitá).

Tak neplačte a užívejte si. Jak já říkám pořád - ŽIVOT JE FAJN :)

Přátelství podle mě.

5. března 2011 v 20:20 | LoveShy
Definici přátelství jsme už slyšeli hodněkrát:

"Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel."
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Je to pravdivé, ale trochu ohrané. Chci sama svými slovy vysvětlit, co přátelství znamená pro mě.
Lidé s kterými se bavíme můžeme rozdělit do více skupin. V první řadě jsou to známí - lidé, které jsme někde potkali, bavili jsme se s nima, byla sranda, ale neznáme je více. Další jsou kamarádi, které máme rádi, známe je déle, vídáme se jednou za čas nebo pravdielně, ale tím to hasne. A potom je tu tam pomyslná vrchní příčka, na kterou není jednoduché se dostat. Místo, rezervované pro přátele.

Na začátku je třeba odlišit lásku a přátelství. Ono je to ve své podstatě podobné, jen v lásce je vztah i fyzický. V přátelství si také můžete říct ÚPLNĚ všechno, přátelství může být na celý život, kdežto u lásky bych na to v dnešní době už moc nesázela.

Pro mě je přátelství velmi důležité. Nikdy jsem neměla partu blízkých lidí, kteří by mě znali, nebo dokonce nejlepšího přítele. Vždycky jsem měla strašně moc kamarádů, známých, ale přátele ne. Čím jsem starší, tím více vidím jak je těžké najít někoho, s kým si padnu do oka. Dovedu se bavit s každým, o čemkoli, ale po chvilce poznám, že není možné, aby se tenhle člověk dostal do mých přátel. Buď nás dělí způsob bavení se nebo smysl pro humor.

Já nepotřebuju partu kamarádů, nepotřebuju znát všechny. Stačí mi pár přátel a od nich očekávám následující. Přítel mě musí dobře znát, stejně jako já jeho. Musí mi věřit, být ke mě upřímný a nelhát mi. Potěší mě, když někdo zná mé vlastnosti, dovede odhadnout jak budu reagovat, ví co mě potěší, co mě naštve. To samé on může čekat ode mě. Příteli věřím, můžu mu říct cokoli, svěřit se s tajemstvím či s problémem a čekám podporu a pomoc. Co je pro mě též důležité je smysl pro humor. Málokdy se s lidmi upřímně zasměju. S přítelem se můžu bavit o jakýkoli hlouposti a dokážeme se bavit hodiny a stále nás to neomrzí. Další věci jako stejné zájmy, podobný vkus na cokoli.. a tak dále nejsou nutné, ale je fajn se s přítelem na věcech shodnout. Hádky musí být, protože nikdy nic nefunguje perfektně, ale samozřejmě ne každý den.

Teď jsem skoro popsala dobře fungující vztah. Mohla bych pokračovat dál a stále mluvit o přátelství, ale myslím, že by těch požadavků bylo až moc. Nikdy nenajdete ideální osobu. Vždycky se najde nějaký problém. Pro mě přátelství znamená to, že vím, že tu pro mě pořád někdo je.

Všechny tyhlety definice zní tak neosobně. Vyjádřím se konkrétněji. Kdykoli se mi něco přihodí, vezmu mobil a píšu smsku své nejlepší kamarádce (proč se vlastně říká nejlepší kamarádka, když je to přítel?). Když se chci někomu svěřit, jdu za ní. Píšu si poznámky do mobilu, abych nezapoměla něco, co jí budu později chtít říct. Říkáme si všechno, dokážeme se bavit o informativních věcech, dokážeme uvažovat nad blbostma i neblbostma hodiny. Llíbí se nám podobné věci, oblečení, hudba.. A hlavně se spolu pokaždý smějeme až do slz. Všechny věci, někdy i maličkosti utváří naše přátelství. To je pro mě důležité. A tohle bych za nic nevyměnila, za žádnýho kluka na světě.

Fotka mojí kamarádky v den, kdy jsme se poznaly v nemocnici. Básničku jsem jí napsala k našemu 3 letému "výročí".

Taky žijete pro lásku?

20. února 2011 v 22:05 | LoveShy
A: Co je pro tebe smysl života?
B: Láska.

Aha

Tak jinak. Lidem, mezi kterýma se pohybuju je většinou zhruba od 13ti do 18ti let a vytáčí mě, že se neřeší téměř nic jiného než vztahy a láska. Jakmile je někdo nezadaný, pořád si stěžuje, jak mu chybí 'opačné pohlaví' a je to největší tragédie. Přijde mi, že se ani o ničem jiném nemluví. To je pořád samý "Já někoho chci" nebo "Život bez lásky stojí za nic". Holky řeší kluky, kluci řeší holky - to k tomuhle věku asi přirozeně patří. Ale svět nestojí jenom na tom.

Co se týče mě, měli byste vědět, že jsem v těhle věcech zlá, že na lásku nevěřím, nejsem naivní, nejsem optimista. Neláká mě obětovat čas někomu, s kým se stejně za chvilku rozejdu, kdo mě určitě zklame nebo něco podobného. Nevěřím, že v tomhle věku se dá najít velká láska, která vydrží. A taky je těžký najít někoho, s kým si vážně rozumíte. Je hezké mít někoho, o koho se můžu opřít, spolehnout se na něj, říct mu cokoli a nechat se obejmout. Ale tenhle věk se sebou ještě nenese problémy a závazky, všechno je tak jednoduché. Jsme zatím děti, proč se dělat starší. Mám ráda svojí svobodu, možnost dělat si co chci, na nikoho se nevázat. To všechno totiž budu dělat po zbytek života, proč se nechat připoutat v patnácti (v mém případě v sedmnácti) ?

Moji kamarádi mají opačné názory, láska je u nich přední. Je mi jedno, co dělají ostatní. Já jim to neberu. Nikomu z vás to neberu. Vlastně jsem ráda, jak se všichni párují, když je to činí šťastnými. Tak proč tohle vlastně všehno píšu? Jen mě unavuje to všechno pořád dokola poslouchat. Plačící slečny s rozmazanou řasenkou neustále uklidňuju "Jo, je to kretén, nezaslouží si tě" a za týden s ním zase je. Všichni si tak naivně myslí, že jim vztah vydrží navěky. Plánují si bydlení a děti, přitom nevědí, co bude zítra. Patří to k věku, já vím, asi každý si tím projde. Choďte si s kým chce, brečte po nocích, pište si to na facebook, vyryjte třeba do kůže, ale ty vaše milostný kecy nebudu poslouchat každý den.. nemusí se to tak prožívat. To mi na tom vadí.
No, jsem ráda, že se tomu všemu vyhýbám. A neříkejte "Neboj, to přijde", to slýchám snad každý den. Je snad něco špatného na tom, nechtít teď hned vztah?

Možná se k tomu zrovna stavím špatně, jsem samotář a třeba by mi neuškodilo přestat pořád uvažovat tak rozumně. Ale už mě tolik lidí zklamalo a vím, že kdyby mě někdo další takhle srazil na zem, bylo by pro mě těžký věřit komukoli, i kamarádce. Asi je jednodušší se stáhnout do svý ulity a bránit se všemu. Alespoň zatím.

Nejsem a nechci být zoufalec toužící po tom, najít si svou vysněnou lásku. Smysl života se dá najít v jiných věcech. Ale když přijde, třeba na ní uvěřím. Třeba se to změní. Zatím mám podle mě času dost. Jsem spokojená.

LS

21. "facebookové" století.

26. ledna 2011 v 19:25 | LoveShy
Vítejte ve 21. století. Píše se rok 2011. Žijeme facebookem, žijeme internetem, žijeme ve virtuální realitě. Neumíme se bavit, nespíme, nesportujeme.. jen tupě zíráme do monitorů a prstama cvakáme na klávesnici. Místo úsměvu napíšeme :), místo pozdravu si něco napíšeme na zeď. Nikomu neřeknete, že mu to sluší - to mu raději komentujete profilovku. Přání k narozeninám se píšou jen na internetu, bez facebooku by vám popřáli beztak dva lidé. Lidé řeší hádky tím, že se vymažou z přátel. Vymklo se to z rukou. A nemůže za to facebook, ale my - lidé.

Už mě tato generace štve. A asi nejsem sama.
Například dneska ve škole profesorka češtiny nadhodila téma "Povinná četba".

Nejsem velký zastánce povinného čtení (i když čtu moc ráda, ačkoli knížky v poslední době zanedbávám), bible a staré báje a podobně mě vážně moc neberou. Knížky ve mě musí vyvolat zájem, nechci u toho sedět z donucení.

Avšak reakce celé třídy mě docela zarazila. Máme přečíst knížku za měsíc, takže do konce roku pět. Když nám to profesorka oznámila, všichni se začali vztekat, jak jsou knížky na nic, jak je to nebaví a že je to pěkně blbej nápad. Já jsem se také začala vztekat - ale nad tím, jak můžou mít tak omezený názory. Chápu, že čtení nebaví většinu lidí, obzvlášť v tomhle věku. Jak říkám, já teď taky vůbec nečtu. Ale alespoň se tolik nerozčiluju nad pěti knížkama. Vždyť to nic není, navíc se to bude hodit k maturitě.

Začala jsem pár lidem vysvětlovat, ať se uklidní, že jim to jenom prospěje. Stejně mě nikdo neposlouchal. Všichni akorát křičeli na učitelku a odmítali na to přistoupit.

Padaly samé výmluvy: je to nuda, nemám čas, knížky jsou moc tlustý, nerozumím tomu, nemám čas, nesnáším čtení, nesnáším knížky, nemám čas, knížku za měsíc nestihnu. Nesnáším výmluvy, všechno jde, ale slovo snaha nikomu asi nic neříká.

Strašně mě tohle vytáčí. Nikdo nečte, ok, je to věc každého. Ale když pak s ostatními mluvím a oni mi řeknou, že nerozumí mým slovům, jsem za trapnou já. Aha, dnešní trend je mít omezenou slovní zásobu. Všechno co lidi umí napsat je zpráva na facebooku. Chápu, že každý nemá na to psát slohy, ale naproti tomu skoro nikdo se neumí ani pořádně vyjadřovat, o pravopisných chybách se raději ani nezmiňuji.

V současné době na facebooku kolují různé statusy, které si píše skoro každý. Snažím se to přehlížet, nebo rovnou mažu z přátel, ale asi před týdnem jsem tak strašně rozčílila nad jedním konkrétním. Zněl takto:

K čemu je škola?
Matika = od toho je kalkulačka
Čestina = mluvit umím
Fyzika = ze mě fyzikář nebude
Výtvarka = kolečko, čtvereček, umí namalovat i debil
Příroďák = jaké to je zvíře poznám
Ájina = google překladač stačí
Němina = stačí ájina
Tělák = umím běhat
Zemák = sever jih západ východ
Děják = vim co bylo včera

Měla jsem chuť tam pod to napsat něco strašně hezkého, ale rozmyslela jsem si to. Upozorňuji, že tohle měla ve statusu konkrétně 13ti-letá slečna. Jak si sakra může myslet, že česky umí? Že kalkulačka k životu stačí a že google překladač za ní bude mluvit anglicky.. To jsou tak hloupý, stupidní, nevyzrálý, trapný názory. Vím, je to hloupost, ale všichni si neustále kladou obrovské cíle do života, tak jak potom můžou něco takového napsat? Vím, je to z části vtip, ale nechápu, jak si může někdo myslet, že škola mu jednou bude k ničemu. Vím, že bych to neměla brát tak vážně, když je to jen facebook, ale nemůžu si pomoct. Asi jsem proti všem moc zaujatá, třeba jsem v jejich věku nebyla o moc lepší, třeba nejsem ani teď, ale..

Víte co je na tomhle všem nejhorší? Když jsem se dneska rozčilovala ve třídě (a nikdo mě neposlouchal), když jsem říkala, že je jen dobře, že všichni budou donucený to přečíst (nebo to alespoň hledat na internetu a vlastní rukou přepsat).. tak kamarádka pokrčila rameny a jen tak odvětila:

"Víš, to je prostě dobou. To už nezměníš. Knížky vystřídal internet."


Je mi z toho zle.

Štěstí a budoucnost.

22. listopadu 2010 v 21:46 | LoveShy
Pořád teď někomu přeju k narozeninám a svátkům a tak mě tak napadlo, proč si přejeme "hodně štěstí". Nebo spíš.. co to štěstí vůbec znázorňuje. A v tom je právě ten fígl - pro každého člověka znamená štěstí něco jiného. "A šťastný je ten, kdo ví, v čem jeho štěstí spočívá".

Líbí se mi, jak má každý jinak sestavený žebříček svých hodnot. Jako mladší jsem to vždycky měla nějak takhle - láska, zdraví, štěstí, přátelé, rodina, možná peníze, práce, kariéra.. a možná ještě něco, protože jsem nad tím nepřemýšlela a vzala jsem to tak, jak to kolem mě všichni povídali. Teď už to takhle rozhodně nevidím.

Ať se zeptám kohokoli, každý mi řekne něco jinýho. Jedna moje kamarádka asi tři roky zoufale toužila po velké lásce a to je taky její hlavní životní náplní. A takyže jí našla a víc nepotřebuje. Někdo zase do budoucna plánuje velkou rodinu, chce se brzo usadit a víc ho nezajímá. Do věku dvaceti let je ale hodně těžký říct, co je pro nás důležitý a co ne. Zjistila jsem, že hodně mých vrstevníků ani neví co říká, natož aby věděli co chtějí.

Abych se přiznala, já taky vůbec netuším, kam jednou dojdu. Netušila jsem to v pátý třídě, ani v devítce, když jsem šla na střední, netuším to ani teď, v druháku. Jsem si jistá, že to nebudu vědět, ani když budu maturovat. Každý touží po štěstí, stejně tak i já. Ale ještě musím objevit, co pro mě štěstí znamená. Po lásce, jako moje kamarádky, netoužím. Většinou nemá dlouhého trvání a já si vážím své svobody a komplikovat si život něčím takovým.. se mi nechce. A od partnera se to všechno odvíjí. Jednou přijde rodina, děti, bydlení, zázemí. Zatím je mi z těhlech slov na nic. Třeba se to jednou změní, ono co chcete od šestnátiletý holky.

Včera jsem došla k závěru, že pro mě je nejdůležitější zdraví, o které se ze začátku opřu. Ono je to sice strašný klišé, ale kdo jednou pozná nemoc, pochopí. A co bych dala do svého provizorního žebříčku hodnot za zdraví? Peníze. Bez nich jste dneska nic. Sice je hezký mít kolem sebe přátele a svou milovanou lááásku a spokojenou rodinu u krbu, ale každý se na vás může kdykoli vykašlat, s čímž už mám velké zkušenosti. Když už člověku nic nezbyde, aspoň je zdravej a má prachy. Raději pojedu sama v limuzíně, než sama v šalině živena na podpoře.

Co se týče toho, co bych chtěla jednou dělat.. taky vůbec netuším. Nevím co chci, ale aspoň vím, co nechci. Nechci zůstat v ČR, chci hodně cestovat. Hodně lidí tohleto říká, ale já prostě vím, že to uskutečním. Nedovolím, abych zbytek života seděla tady na zadku a litovala, že jsem si nesplnila životní sny. Snila jsem už dlouho a ještě pár let možná budu, ale vím, že jednou se mi to splní. Udělám pro to cokoli. Některé sny se plní, budou to ty mé. Jednou budu dělat to, co mě baví. To je zatím všechno co vím. Pro začátek..

PS: Nemusíte se mnou souhlasit, jak jsem již zmínila, každý to má seřazený jinak. Já jen, že jsem už hodně velkej pesimista úplně ve všem.

Jo tenhle článek je jen hromada kravin, ale já sama v hlavě v posledních dnech víc nemám.

Děti mohou jen žít, dospělí musí zápasit.

7. listopadu 2010 v 14:30 | LoveShy
Téma týdne: Dospělost.

Co je to vlastně dospělost? Je to stádium života, kdy člověk přebírá zodpovědnost za vlastní činy.
Mnohdy ani nepoznáte, že dospělí jste. Dospělým se totiž člověk nestane ze dne na den, už vůbec ne při dovršení 18ti let. Věk je jen číslo, jak slýchám pořád kolem sebe.

Každý tohle vnímá jinak. Dle mého se dospělým člověk stane poměrně těžce. Ačkoli si něteré slečny ve třinácti letech říkaji, že když si vezmou podpatky a vycpou si podprsenky a vyjdou si po večerníčku do města, jsou strašně dospělé - není to tak. Nebo naopak - někdo v tomto věku už mnohé zažil, i přesto bych ho nenazvala dospělým. Jak už jsem řekla - věk nerozhoduje, ale i přesto k dospělosti určité zkušenosti, které přijdou věkem/časem, patří.

Dospělým se tudíž nestanete, když uděláte řidičák, když si koupíte auto, když máte první zaměstnání, když odmaturujute, když si koupíte byt, když se oženíte/vdáte, ani když splodíte dítě. Ani se nestane, že se jeden den probudíte a řeknete si "Dneska to přišlo". Den co den sbíráte zkušenosti, měsíc co měsíc se učíte, rok co rok dospíváte a měníte se, a tak to bude celý život. Pořád budou nové poznatky, pořád budete dělat dobrá i špatná rozhodnutí.

Být dospělým neznamená sebrat všechnu moudrost světa, být perfektní, zodpovědný, vždy zajištěný, rozumný, duchem přítomný, nebojácný, konzervativní.. Dospělý člověk se může mýlit, může chybovat, ale následky si odnáší sám a jen sám. Už za ním nikdo nestojí, aby ho zachraňoval. Nikdo ho nevodí za ručičku. Alespoň by to tak nemělo být. Dospělý si utváří svůj život sám. Celé dětství byl připravován na ten "zlý ošklivý svět" a teď se s ním musí poprat sám.

Nevím, proč se všichni tolik ženou k té pomyslné hranici dospělosti - 18let. Co je na tom tak svělého? Ne každý má jako dítě skvělé zázemí, to chápu. Ale i tak.. být dospělý není taková sranda, jak to vypadá. Zařídit si všechno sám, začínat od nuly. Za pár let si všichni budeme říkat, kéž bychom byli zase děti; školou povinní líní puberťáci, kteří měli právo celé odpoledne proležet u počítače, vyjíst celou ledničku a vykašlat se na učení.

:)

Jedna prokletá vteřina.

17. září 2010 v 20:31 | LoveShy
Jedna vteřina.

Co je to za časový údaj?
Vteřina, sekunda.
Jeden kratičký okamžik.
Oka-mžik.
Jako mrknutí oka.
Jeden úder srdce.
Je to tak krátký čas, že vteřiny v životě nebereme v potaz. O hodině ve škole sice sledujeme vteřinovou ručičku a každý její pohnutí je dlouhé jako věčnost, ale přeci jen žijeme minutami a hodinami, dny. Přitom většinou ve všech věcech, co se nám přihodí hraje roli ta jedna prokletá vteřina.
LS

V jedné sekundě život začne, jednou sekundou také život končí. Za jednu sekundu se může stát cokoli. Nehoda, když nepozorný řidič stáhne volant na nesprávnou stranu nebo třeba hádka, když vám pusa dovolí mluvit dříve, než mozek stačí přemýšlet a vy řeknete něco nevhod. Za vteřinu se můžete zamilovat, objevit budoucího přítele, za vteřinu můžete ztratit úplně všechno. Už to není tak krátká doba, že, když má takovou moc.

A tak - někdy vteřiny ubíhají rychle a my v nich naděláme spoušť, ani nechceme, a někdy se každá vteřina vleče, přejeme si, aby se dala uspíšit a ani si neuvědomujeme, že se každou chvilkou může něco stát. Tick tock, tick tock..

LS

Umění EMPATIE.

16. září 2010 v 19:47 | LoveShy
Tak už jsem schytala první známky ve škole (3,2,4), absolutně mě to tam nebaví. Deprimuje mě i barva podlahy, o učení radši ani nemluvím. A možná si škola ani nezaslouží, abych o ní psala, takže o ní psát nebudu. Tři řádky stačí. Škola je fuj a děsí mě, že je teprv 16.9.

Mám jedno téma, o kterém bych chtěla psát. A tím je empatie.
Podle wikipedie je empatie definována:

"Empatie neboli vcítění označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky."

Myslíte si, že to většina lidí umí? Jo, říkáte si. Ale podle mě ne. Podle mě to hodně lidí nedovede. Ovšem čerpám jen z poznatků z mého okolí. Lidé spolu tráví čas, povídají si, komunikují, smějí se a všechno vede k tomu, že se navzájem poznávají a svěřují se navzájem a sdílejí pocity. Ale málokdo se umí vžít do situace toho druhého, představit si jeho emoce a pocity. Lidé ztrácejí představivost.

"Empatie může být vrozená (což je velmi vzácné) můžeme pro ni mít vrozené zvláštní nadání, nebo ji lze studovat a naučit se ji používat."

Teď to bude znít divně, ale já si o sobě myslím, že empatie mám na rozdávání. Když se mi někdo svěří, jako bych to prožívala já. Když vidím, že se někomu něco stalo, cítím za něj. Dovedu odhadnout, co lidi potěší, co je naštve. Vcítím se do jejich pocitů, do tužeb a snů. Baví mě sledovat reakce lidí, baví mě "šťourat" se jim v hlavě, dokončovat za ně věty, protože přesně vím, co kdo řekne. Mám velkou fantazii, představivost, mám přehled o dění kolem, mám slovní zásobu a cit pro estetično a pořád nad vším přemýšlím a nedělám nic o čem bych si nebyla jistá. Opravdu nechci, aby tohle znělo jako nějaké vychloubání, jen popisuju sama sebe, abych mohla dojít k jádru věci. Ráda si všímám maličkostí, změn chování, gest a grimas.

"Všeobecně však platí, že se nedokážeme neustále zabývat a soustředit na pocity druhých."

Já myslím, že to dovedu. No a proč to všechno říkám?
Protože si myslím, že kolem mě, žijí samí praktičtí realističtí lidé, kteří se starají jen o přítomnost a o samé povrchní věci. Nikdo není vnímavý, nevšímá si změn. Lidé nečtou, nesledují filmy, nemají přehled prakticky o ničem. Mrzí mě, že se nenajde moc takových lidí, jako jsem já. Neříkám, že je to špatné, každý je přeci nějaký a každý se s něčím narodil. Ale na druhou stranu, někdy by se mi líbilo, aby ostatní poznali, že se u mě něco děje, třeba podle toho, že se tvářím jinak než obvykle. Nejsem typ člověka, co upoutá na první pohled, nebo spíš na první "poslech". Jsem uzavřená a lidé kolem mě nejsou natolik empatičtí, aby odhadli, jak se cítím.

A teď snad jen poslední věc, která na mě sedí jak vyšitá. Asi dělám něco špatně. Hm.

"Vynikající je empatii využít v určitých situacích, ale není dobré se neustále snažit soustředit na to, co se děje ve všech okolo: nejen, že je to nad lidské síly, ale navíc bychom takto mohli ztratit vlastní hodnoty a pocity a nemusel by se najít nikdo, kdo by nás dokázal pochopit."

A co vy?

Život je trochu Fear Factor.

18. srpna 2010 v 13:47 | LoveShy

Každý z nás se něčeho bojí, ale málokdo to přizná.

___________________


Fóbie, které mě zaujaly (zdroj wikipedie):
arachibutyrofobie - strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašídové máslo
hipopotomonstroseskvipedaliofobie - strach z dlouhých slov (paradoxní název)
frankofobie - strach z Francouzů
ikonomechanofobie - strach z fotoaparátu, fotografování (nikdyyyy)
chucknorrisfobie - strach z Chucka Norrise
kenofobie - strach z Jana Čulíka
papillofobie - strach z poprsí
tabofobie - strach z vysychání míchy

___________________

Strach patří do lidského života a je to podle mě naprosto přirozený pocit. A kdo říká, že se ničeho nebojí, tak lže. Existuje nespočet fóbií a různých druhů strachu. Někdy je opravdu kuriózní, co všechno si lidský mozek vymyslí, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že psychika je opravdu holka záludná a strachu se zbavuje těžko. A to, že znepříjemňuje lidem život, je snad více než jasné..
Je totiž pravda, že fóbie je neopodstatněný strach. Nevím proč se bojím tolika věcí a prostě to nejde změnit. Čeho se bojíte vy?

Co třeba tma? Nedávno jsem byla v koupelně, ve které nemáme okna. Byla už tma a najednou vypadl proud. Čistila jsem si zuby a v ten okamžik jsem ztratila orientaci. Ani jsem nevypla vodu, pustila jsem kartáček na zem a hledala dveře. Ne že bych se bála tmy, ale v tu chvíli mě přepadla bezmoc a panika, a já se v té naší malé koupelně 2x2 metry normálně ztratila.

Přemýšlela jsem o tom. Tma mi opravdu moc nevadí, pokud vidím, jinak tedy začnu panikařit. Asi nemám přímo nyktofobii, ale nemám ráda absolutní temnotu.

Kromě tmy, čeho je možné se bát? Já se bojím malých prostorů. Zvládnu tam být, ale potřebuju vědět, že se odtamtud mohu kdykoli dostat. Pořebuju jistotu volnosti. Kdykoliv mám pocit, že se dostávám na místo, ze kterého není úniku, panikařím. Asi to mám od té doby, co jsem se zasekla ve výtahu. Od té doby jezdím jen těmi, kde vím, že se při případném zaseknutí dostanu rychle ven, nebo kde mě někdo uvidí. Myslím ale, že kdybyste mě zamkli do obrovské haly nebo tělocvičny, propadnu panice úplně stejně. Tudíž klaustrofobie.

Dále se bojím výšek a hloubek - akrofobie. Hloubky jsem mockrát v životě nezažila, ale i tak se mi dělá nevolno na pomyšlení potápění se. A ty výšky, ty mi dělají problém. Nebojím se, že spadnu nebo tak. Ale když jsem někde vysoko, mám závratě. Přijde mi strašně hnusný koukat se pod sebe na ty miniaturní věci pod sebou. A také se to dá spojit s klaustrofóbií - let letadlem (uzevřený prostor ve výšce) je pro mě šílená představa. Tenhle strach je hodně sužující, nedá se ovládnout.

Také se bojím velkých věcí. Strojů, budov.. necítím se bezpečně. Občas je mi i úzko, když pomyslím na to, jak je Země obrovská, a že ve vesmíru jsme vlastně nic. Také se bojím pavouků (arachnofobie) ale to je v podstatě normální. Trochu se bojím smrti, nemocí, bojím se že zemře někdo blízký, ale s tím se naučíte žít, protože to je prostě život.

Takže moje fóbie? (jsem tak trochu narušená, jak tak koukám)
  • akrofobie - strach z výšky nebo hloubky
  • homichlofobie - strach z mlhy (mám v ní klaustrofóbní pocity)
  • arachnofobie - strach z pavouků
  • klaustrofobie - strach z uzavřených prostor
  • karcinofobie - strach před rakovinou (té se fakt bojím)
  • kremnofobie - strach z pohledu do hloubky
  • megalofobie - strach z velkých věcí
  • nekrofobie + nosofobie - strach ze smrti, nemocí a jejich následků

Mám spousty dalších strachů, nevím jestli i fóbií. Opakem fóbií jsou takzvané "-filie" a paradoxně existuje fobofilie - libování si v prožívání strachu. Já osobně myslím, že strach je v životě důležitý a někdy se i ráda bojím.. Strach donutí lidi dělat nejrůznější věci, to vím. A už hold patří k životu, stejně jako všechny ostatní pocity a emoce. Nemluví se o tom snadno, ani moc často. Někdo to třeba jednou překoná, někdo se s tím naučí žít, někoho však panický strach obtěžuje každým dnem. Ale ať už se bojíte čehokoli, tak je to normální..

Méněcennost (velmi depresivní článek).

14. srpna 2010 v 17:05 | LoveShy
Vědomí, že jsme v něčem horší než druzí, je příčinou našich pocitů méněcennosti. A naše pocity méněcennosti jsou zapříčiněny tím, že se neposuzujeme podle svých měřítek, nýbrž podle měřítek druhých. Kdykoli to děláme, skončíme vždycky na druhém místě. A protože věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku. Tento zmatený myšlenkový proces nás logicky vede k závěru, že si nezasloužíme úspěch a štěstí a že není na místě, abychom vyjadřovali své vlastní schopností, aniž bychom se za to styděli a omlouvali.
[doktorka.cz]

"Vsadím se, že tenhle článek taky nebude nikdo komentovat, protože jsem všem prostě ukradená."

Tak, co tím chtěl básník říct?
Sedí to na mě, zjistila jsem, že zřejmě trpím ne přímo komplexem, ale pocity méněcennosti.
Ani nevím jak jsem na to přišla, kdy to začalo a nevím, jestli to bude někdo chápat, protože nezažiješ - nepochopíš. Nikdy jsem nebyla v ničem vyjímečná. Ano, byla jsem roztomilé hodné dítě, na které se kolemjdoucí usmívali a známí šimrali po vlasech. Ale jak jsem rostla, nebyla jsem nic extra. V rodině mě brali jen jako "tu malou Nikču" a nikdy mě nikdo nebral vážně. V kolektivu jsem taky nikdy nebyla příliš oblíbená, ale pár kamarádů jsem si vždycky našla. Co se týče nějakých úspěchů - ačkoli jsem vystřídala hodně sportů, nemám poličky plné pohárů a medailí. Plavala jsem, skákala na trampolíně, tancovala, hrála basket.. nikdy jsem to nikam nedotáhla. Pak před dvěma lety přišel úraz, bum, a já se vším sekla. Od té doby jen přibývám na váze, nudím se doma a ve svých 16ti letech nemám nic, na co bych měla být nějakým způsobem pyšná. Mám špatnou pleť, nevím co s vlasama, v učení hvězda nejsem a někdy mi přijde, že mluvím úplně z cesty. Připadám si úplně zbytečně. Jak mě vůbec může mít někdo rád? Jestli teda vůbec. Každej se ozve jen když něco chce, a nebo jak se mu to hodí. Mezi lidma už ani moc nemluvím, protože mi přijde, že to nikoho nezajímá. Nikdy jsem nebyla střed pozoronosti, nikdy se neřeší moje osoba, nikoho nezajímají mé problémy. Mockrát se mi nestává, že by mi někdo řekl, že mi to sluší, nebo že jsem něco dokázala a že to ten dotyčný oceňuje. A nevím, jestli jsem k tomu všemu objektivní, nebo za to může méněcennost, nedostatek sebevědomí. Každopádně se s tím žije docela těžce. Když jsem mezi lidma, přijdu si jak debil, když se koukám do zrcadla, chce se mi brečet a když se vidím na fotkách vedle těch ostatních, přijdu si jako ten nejhnusnější, nejtluštší, nejblbější a nejtrapnější člověk světa, kterej nikoho (až na svýho tátu) nezajímá. A jedinné místo, kde se ještě můžu projevit je blog, internet. A to je smutný..

Velká cena za lásku.. aneb homosexualita.

26. července 2010 v 17:14 | LoveShy
"Homosexualita je proti přírodě! Není to normální!"
"Teplouši, buzíku!"
"Úchyle, seš divnej!"
"Homosexualita je nemoc, musíš se léčit!"

Opravdu si to ti lidé zaslouží? Slýchat to dennodenně od okolí, když nikdo z nich nikomu nic neudělal? Homosexualita NENÍ nemoc, postižení nebo něco špatného.

Vždycky budou dva druhy lidí. Lidi, kteří jsou absolutně proti vzahu dvou lidí stejného pohlaví a lidi, kterým to nevadí nebo je jim to "šumafuk". Člověk už je takový od přírody - bojí se něčeho, co je jiné než pomyslná většina, a jelikož homosexuálové zaujímají jen ty 4% populace, je zřejmé, že se moc s kladnými ohlasy nesetkají.

Odmala nás učí, že v rodině musí být maminka a tatínek, aby to fungovalo. Že černá a bílá patří k sobě, stejně jako jing a jang. Opaky se přitahují. A pak se objeví dva muži nebo dvě ženy spolu a hned to vyvolá pobouření. Ale proč? Protože je to něco jiného. Osoby stejného pohlaví spolu nemohou splodit děti, tudíž je jejich vztah proti přírodě. Je to nechutné a fuj. Opravdu?

Předsudky jsou to nejhorší, co svazuje obyvatelstvo. Když se lidé setkají s homosexuály, zaskočí je to. Okamžitě se na člověka začnou dívat jinak. Proč se mu líbí osoby stejného pohlaví? Vždyť je to divné. Musí s ním být něco v nepořádku, to není normální. Ale je!

Člověk - homosexuál je úplně normální člověk jako každý jiný. Mnohdy ani nepoznáte, že homosexuál je. Jen má jiné požadavky co se týče životního partnera. Muži - gayové nenacházejí na ženách nic vzrušujícího a netouží po nich, tak proč se měnit? Ženám - lesbičkám zase přijde soužití s jinou ženou lepší, why not? Když je ten člověk šťastný, a sám se se sebou smíří, je to v pořádku a vlastně mu může leckdo závidět.

Smutné je to, že na světě stále existuje většina heterosexuálních konzervativců (též i v Čechách), kteří se k tomuto staví nepatřičně. Přitom člověk prostě nemůže za to, jaký je, jaké má požadavky na partnera a touhy. Tito lidé nikomu nic neudělali a je známo, že například gayové jsou většinou velmi slušní, srdeční a přátelští lidé s vybraným vkusem. Navíc - oni také nejdou po ulici a před heterosexuálním párem nezačnou skandovat "Fuuj, nechutný heteráci!".

Doufám, že si budou lidé posupně zvykat na tu rozmanitost, která všude okolo nás je. Někdo se nechá celý potetovat a propíchat piercingama, někdo si oholí hlavu a udělá si číro, někdo podstoupí dvacet plastických operací, někdo bude randit s člověkem o dvacet let starším, někdo si adoptuje dvě děti, někdo je černý, někdo bílý, někdo blond a někdo je zrzavý.. a někomu se líbí víc osoba stejného pohlaví. Snad jednou lidé pochopí, že soudit člověka podle toho, čím se liší je nesmysl. Nejvíc důležité je, když je člověk šťastný, po tom snad touží každý.

Takže odhoďe předsudky a starejte se víc o své vlastní nedokonalé životy.

Jakou roli ve vašem životě hraje škola?

27. března 2010 v 15:23 | LoveShy
Škola. School. Die Schule.

Synonymum pro školu by mohl být třeba slovo "nuda". Ano, pro mnohé z nás je škola tak trochu utrpením. Každý den vstaneme za rytmu vtíravého zvuku budíku, pokud možno ještě za tmy a v minus tisících stupních Celsia. Vyučování začíná v osm nula nula, přijďte dýl a už máte zápis nebo potřebujete omluvenku. A copak člověk může za to, jestli zaspí nebo mu ujede/nejede dopravní prostředek? V průměru vyučování trvá tak 6 hodin. Šest úmorných hodin se musíte na tvrdých židlých ve třídě s vydýchaným vzduchem soustředit a ještě pochytit nějaké učivo z monotónního hlasu učitele. Modlíte se, aby vás učitel nevyvolal. Vyčerpává vás už jen to, že tam musíte být, a tak jedinná činnost, kterou jste právě schopni konat, je sledování vteřinové ručičky na hodinách. Úkoly tvoříte většinou o přestávce a učení na písemky obstará tahák. Když zazvoní jste v nebi a když se řeknou slova "můžete domů", tak dosáhnete své osobní nirvány, ještě k tomu když je pátek. Usmíváte se a ztotožňujete se s tímto, alespoň v něčem? Tak to se pak ani nedivím, že jsou všichni ze školy otrávení. Ano, já sama jsem úplný příklad člověka otráveného ze všeho, ale vím, že dobrý přístup má dobré výsledky. Vemte si, že jste odpoledne doma a na druhý den se naučíte na všechny nutné předměty a uděláte úkoly. Už jen to, že si k tomu sednete ve vás vyvolá dobrý pocit a jste na sebe pyšní. Večer si jdete lehnout dřív a ráno čile vstanete vteřinu předtím než zazvoní budík. Ve škole neusínáte při každé hodině, nebojíte se zkoušení, protože to umíte. Dobře, hodiny sice zábavnějši nebudou, ale když přestanete kecat se sousedem a chvilku se zaposloucháte do povídání učitelky, třeba vás to i zaujme. Den uteče mnohem rychleji, než když jen ležíte na lavici jako v hospodě a proklínáte Marii Terezii. Všechno je to o přístupu. Já jsem na střední a ikdyž pořád nadávám na školu, tak vím, že jsem si jí sama vybrala a chci jí úspěšně vystudovat. Učitelé tam chodí kvůli nám, ne my kvůli nim. Nám se ty věci budou jednou hodit. Neříkám, že budu jednou nutně potřebovat, jak se vypočítá plocha trojúhelníku pomocí goniometrické funkce sinus, ale učíme se to, učitel nás za to známkuje a je jen na mém přístupu, jak to zvládnu. Ano, školu nemáme rádi všichni, ale musíme tam chodit, tak proč si to dělat ještě horší?

Dám vám sem proslov, který jsem napsala na konci základní školy (nekopírovat):

Rodiče nás poprvé vedli do školy 1. září 2000. Byli jsme malí a zároveň zvědaví na to, co přijde. Nesměle jsme se rozhlíželi okolo sebe a vystrašeně svírali ruce rodičů. Maminky plakaly dojetím a tatínkové okolo nás běhali s fotoaparáty. Tímto dnem začala nová etapa našeho života. Postupem času jsme se oklepali z té stydlivosti, začali jsme zlobit a nevydrželi chvilku posedět na místě. Přesto s námi měla laskavá paní učitelka hodně trpělivosti a učila nás písmenko po písmenku, číslo po číslu. Navzájem jsme se skamarádili, poznali jsme první lásky a zklamání. Společně jsme trávili celé dny ve škole a jezdili na výlety. Za těch pět let spolu se toho hodně stalo a hodně jsme se spřátelili. Zavinili jsme spoustu průšvihů a vytáčeli učitele do nepříčetností. Máme vzpomínky na hezké chvilky spolu, ale i na hádky a ne moc hezké okamžiky. Jenže se nemůžeme napořád ohlížet zpět - spíš naopak. Měli bychom opustit nostalgické vzpomínky a popřemýšlet, co bude dál? Naše cesty se rozejdou a záleží jen na nás, jestli se ještě uvidíme.Tímto bychom chtěli poděkovat panu řediteli, panu zástupci a všem učitelům za všechno co nás naučili, i když to s námi nebylo mnohdy lehké. Děkujeme této škole, která nás naučila vše, co potřebujeme do života. Přišli jsme sem jako malé děti, odcházíme téměř dospělí. Dnešním dnem to tu pro nás končí a nezbývá nic víc než se jen rozloučit. Přejeme všem hodně úspěchů a ještě jednou děkujeme za všechno, co jste pro nás udělali. Navždy si toho budeme vážit a nikdy nezapomeneme.

Myslím si, že každého z nás základní škola naučila do života nejvíce. Naučila nás správně mluvit, číst, psát a počítat. Každým dnem, měsícem a rokem jsme rostli, vzdělávali se a získávali poznatky. Naučili jsme se tam všechno, co do života budeme potřebovat. Poznali jsme první kamarády, kteří nám i dodnes vydrželi. Poznali jsme první lásky, zažili jsme první hádky a pomluvy. Naučili jsme se sprostě nadávat, otrkali jsme se z dětských let a vstoupili jsme do puberty. A všechno jsme to stihli v období 9ti let před zraky učitelek a učitelů, kteří s námi měli nejvíce trpělivosti a zvládli to. Téměř nikdo nemá školu rád, ale zároveň svým způsobem ano. Každý tam má kamarády, zasměje se tam a odreaguje. Navíc můžeme být vděční za to, že máme jen tu možnost studovat. A až půjdete do práce, rádi si vzpomenete na ty zlaté časy ve školních lavicích. ;)

Jak si zkazit život? Na internetu.

11. února 2010 v 0:35 | LoveShy
Internet + nebo - ??

Pořád přemýšlím, na jaké téma napsat článek. Mám hodně nápadů, ale nějak nejsem schopná to dát dohromady. Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby nebyly počítače a hlavně internet. Vždyť když se s někým seznámíte, hned se vás ptá - A máš ajsko? - Přidám si tě na fejsu jo. Mohli bychom bez internut vůbec žít? Já bych byla nejraději, kdyby vůbec nikdy nebyl. I když..

Jsem nesmírně vděčná, že jsem mohla vyrůst bez internetu. Když jsem byla malá, nic takového ještě nebylo. Až když mi bylo někde 10, tak jsme si koupili první počítač. Byla to taková nešikovná sestava několika bílých bedýnek, které jsme sotva zapojili do sebe. Vůbec jsem se k tomu nepřibližovala, protože brácha tam hrál jenom hry a já neměla potřebu na něco jako počítač chodit. A pak jsme měli zapojenej internet, telefoní vytáčené připojení, kde se zakaždou minutu platilo dost korun, a tak jsem na počítači pobyla asi tak čtvrt hodinky, za kterou se mi akorát stihla načíst hlavní stránka seznamu, já si přečetla pár titulků zpráv a taťka už nervózně podupával nohou. Nevím jak dlouho trvalo tohle neinternetové období (teď musím rozhodně říct že zřejmě nejšťastnější období mého života), ale pak jsme si nechali zapojit net na paušál. Zezačátku jsem tam neměla co dělat, navíc jsme se museli spravedlivě střídat. Nějak jsem tomu postupně přicházela na chuť, ve škole jsme se naučili co a jak a asi před dvěma lety jsem začala na internet chodit často. Pořád to bylo takové nevinné, brouzdala jsem si tam tak hodinku denně, pořád to šlo. Ale jak se internet rozmohl, začalo se to všechno kazit. Lidi začali sedat za počítače častěji a častěji a jak se rozšiřovaly sociální sítě, přestávali spolu pomalu komunikovat. Internet všechny polapil. Přesně před rokem jsem dostala notebook, a co ho mám, tak jsem tu o to častěji. Bez internetu si už nedovedu představit život. Ano, když jsem třeba na dovolený, kde k němu nemám přístup, tak mi vůbec nechybí, ale v normálním životě nám všechno tak ulehčuje, že si na něm prostě vypěstujeme závislost. Kdo nemá ICQ a facebook, jakoby nežil? Určitě většina z nás už někdy proseděla den u počítače, místo dělání nějaké smysluplnější činnosti.
A teď, hlavní problém internetu. Lidé vysedávají u facebooku a jiných stránek a píšou si statusy, jsou celý den online na ICQ a čekají až jim někdo napíše. Co je na tom někomu napsat? To je nějaký nový druh sbližování? Když si s někým píšete, nemůžete ho poznat. A všichni se vždycky chlubí, jak si s někým psali a jaký je to úspěch. Před několika lety si lidé taky nepsali a zvládli to, tak proč se teď lidé nedovedou bavit normálně? Potom něco někde napíšete, jsou z toho hádky a problémy. Jo, ulehčuje nám to komunikaci, psát je totiž velmi jednoduché. Můžete si promyslet, co napsat, můžete se stát někým jiným, nikdo vás nevidí. Ale je to hrozná přetvářka, a lidem přes počítač dokážete říct věci, které byste ve skutečnosti neřekli. Ta anonymita nám dává odvahu, ale nejsme to my.
Víte, už mám s internetem dost zkušenstí. Blbých i dobrých. Moje máma si před třemi lety založila ICQ a našla si přes něj vzdáleného nevlastního příbuzného. Brali jsme to všichni jako dobrý krok, vždyť příbuzní jsou v pohodě. Ano, jen kdyby s ním máma nezačala chodit a nezničila tím život celé rodině. Nebo si jednoduše stačí něco napsat do statusu a už to hned všichni řeší a hlavně celá rodina a je z toho obrovský problém. A když si pak příbuzné smažu z přátel z důvodu toho, že nechci, aby mě vlastní rodina znala jen přes počítač, jsem jen "Zapšklý pubertální spratek". Jo, internet je fajn, dokud se to nezvrtne.
Pokud jde o mě, už mě přivedl k pár zajímavým lidem a jsem za to ráda. Na facebooku jsem, to ano, ale beru to jen tak, že se s těma lidma vidím aspoň takhle, když není čas na komunikaci normální. Jsem s nima v kontaktu, dozvím se věci, které mi někdo jindy neřekne, nebo věci, které bych vědět měla. Sama si tam napíšu co chci, uchovám zážitky, podělím se o své pocity a fotky. Neberu to vážně, koukám se, co si mí přátelé píšou do statusů, ale netvrdím, že je díky tomu znám více. A ohledně psaní - já si teď píšu už jen s hodně málo lidmi. Píšu jim pouze, když se potřebuju na něco zeptat, nebo se dlouho nevidíme a mě zajímá, jak se mají. Pravidělně si píšu s kamarádkou Nikčou, se kterou bysme se rády viděly klidně každý den, ale nejde to, a tak si aspoň píšeme, abysme byly navzájem v obraze. Společně se i zasmějem a mě to stačí. Pak si píšu s několika kamarády, kteří bydlí daleko. Sem tam si s pár lidma píšu slohovky do zpráv na facebooku, kde se navzájem svěřujeme s problémama a podporujeme se. Sám od sebe napíše málokdo, ale mě to nevadí. Nebaví mě si s někým psát jen tak o nějakých blbostech, nemám si s nimi ani mnohdy co říct.
Takže co říct na závěr? Vyplývá z toho něco? Internet je zrádný. Najdete na něm všechno, je pro všechny tolik užitečný. Můžete na něm najít někoho zajímavého, ale ani z facebooku, ani z twitteru ani z jiných stránek vás lidé nepoznají. Můžete tu prosedět celé dny, vkládat tisíce fotek a psát desítky statusů, ale pořád se to nevyrovná osobní komunikaci. Je však už pouze na každém co všechno vypustí do toho velkého spletitého internetového světa. Hlavní je si brzy uvědomit, kde už je ta pomyslná hranice, protože přijít o rodinu, přátele, partnery, majetek, práci nebo o svoji hrdost je tak lehké. Stačí kliknout..

Jak jsem zase o rok starší.

4. února 2010 v 23:44 | LoveShy
O krůček blíž k dospělosti..

Někteří mladí lidé moc touží po tom, být starší. Stát se co nejdříve plnoletými a plnoprávně za sebe rozhodovat. Ano, má to své výhody, ale..
Já se dospělosti v podstatě bráním. Dětství trvá hrozně krátkou chvíli a strašně to uteče.
O dospívání a pubertě ani nemluvě. Přijde mi, že jsem toho hodně zmeškala. Vím, že už nic nevrátím, ale kdybych měla tu možnost, asi bych to udělala. Nevím, jak vysvětlit, že nechci ýt dospělá. Nebojím se stárnutí. Jen mi to takhle, jak to je, vyhovuje. Mám určité povinnosti a vím, že se to po dlouhou dobu pravděpodobně nezmění. Přijdu domů a mám volno. Můžu si teoreticky dělat co chci. Jedinná má povinost je správně se učit, chodit do školy, prospívat. Sice si všichni stěžujeme, jak těžký to máme, ale v podstatě se máme jako v ráji. A pak, až z toho všeho komfortu vstoupíme do života se budeme muset postarat o všechno sami. Budeme si muset najít práci a bydlení a jednou si třeba budeme chtít někoho najít, usadit se a mít děti. Když se nám to podaří, vybudujeme si zázemí, budeme muset vydělávat a o všechno se starat. Tyhle věci většinu z nás "teenagerů" zatím vůbec nezajímá, ale jednou to přijde. A přijde to hrozně rychle. Těším se na svůj život, ne že ne, ale už to nebude ta lehké, jako všechno doteď. Budu stát jen na svých nohou a budu předhozená životu, jako návnada žralokům. Bude jen a jen na mě, jak tím vším propluju. Už budu muset nad vším přemýšlet realisticky, přemejšlet a ne jen snít. Nechci přijít o to, jaká jsem. Nechci být dospělá a udělat spousty chyb. Nechci si to pak po letech vyčítat. Vím, jsem teprv na začátku a nikdo neví, co bude. Okolo sebe vidím nešťastné dospělé, rozvedené manžele, lidi bez práce a peněz a rozpadlé rodiny a co tak slyším od kamarádů - je to skoro všude. A to mě děsí. Hodně děsí.

Dneškem jsem se zase o trochu přiblížila k dospělosti. 16let je samozřejmě krásný věk, ale mě se to moc nelíbí. Děsí mě, že to tak letí. Nejraději bych to ani neslavila (k mé "smůle" mi ve škole nachystali úžasné překvapení :) a o přání na facebooku ani nemluvím), protože si to nechci připustit. Asi se chovám jak nějaká čtyřicítka, která se děsí stárnutí, ale mě to nevadí. Myslím si co myslím a myslet si to budu. Říká se, že "sweet sixteen" je nejlepší věk, tak tedy doufám, že se tenhle můj rok povede a že se stane něco DOBRÉHO. Brala bych nějakou změnu, ale to by byl asi až moc velkej zázrak. Dnešek jsem si užila, možná jsem od někoho čekala něco víc, ale rozhodla jsem se, že si můj den kazit nebudu, všechno pořeším zítra (resp. za 15 minut).

Tak, mějte se všichni krásně :))

Jaký je cíl?

13. ledna 2010 v 18:43 | LoveShy
Máte někdy chuť zmizet? Jen tak se rozplynout jako vzduch, aby po vás zbyla jen mlha, nenápadně se propadnout do země nebo někam uletět na tryskových botách. Tak strašně bych někdy chtěla vlastnit tlačítko "neviditelnost". Chtěla bych mít volnost a moc kdykoli utéct. Někdy se najdou chvíle, kdy chci jinam a hodně hodně daleko. Přijde mi, že s nějakými lidmi nemám společného nic, ani ani nechci mít. Nechci s nimi sdílet ani budovu, ulici, město, kraj, stát, kontinent ani planetu a možná i galaxii. Chci si vymyslet svojí planetku, kde bych si všecko vymyslela podle svého - což by mi vyhovovalo nejvíce. Kdykoli by se mi zachtělo, tak bych tam ve vteřině odletěla a nemusela stále čelit té ubíjející REALITĚ. Asi každý má v sobě aspoň malý kousek fantazie a já jsem ráda, že jsem byla obdařena velkým dílem. Nemohla bych se neustále zabývat reálnými problémy. Když si odbudu své povinnosti, můžu si vymyslet co chci, a to mě baví. Vím, že takhle to napořád nepůjde, ale já jsem přemýšlela a ani nevím co budu a hlavně co chci v budoucnosti dělat. Nemám tušení. Za chvilku mi je šestnáct a já nevím. Nevím nic, nejsem na život po škole připravená. Takže myslím, že si budu muset zatím vystačit s mou hlavou nafouklou všemožnými fantaziemi a tou svojí malou imaginární planetkou, lesknoucí se někde v dáli..

Jaké to bylo, je a bude.

10. ledna 2010 v 0:11 | LoveShy
Hello^^

Tímhle článkem vás chci donutit přemejšlet, tak jak přemejšlím já. Snad se mi to podaří.
Mám často úvahy.. někdy poněkud divný, nelogický, zvláští, zajímavý.. prostě přemejšlim o věcech, který by nikoho třeba ani nenapadly. Teda co já vím, třeba jo, ale lidi si vždycky klepou na čelo, když jim položím nějakou otázku, týkající se mé úvahy.

Tak třeba nechápu čas. Někdy mám pocit, že události, které se už staly se vlastně nikdy neudály. Úplně mám pocit, že je to neuvěřitelný. Pak si jednoho dne uvědomím, že čas opravdu plyne. Najednou byl konec roku.. a já to nějak nepodchytila. Asi jsem se zastavila někde v čase, nebo co já vím. Taky občas, když jsem třeba ve škole nebo venku, tak mám pocit, že se mi ta situace, ve které jsem, už stala, nebo že se mi to zdálo. Dežaví.

Občas taky koukám z okna a říkám si.. kolik lidí na světě asi teď kouká z okna a přemejšlí o tom, kolik asi tak lidí kouká z okna a přemejšlí o tom, kolik... A přijde mi divný, že třeba existuje někdo na světě, kdo právě dělá to samý co já, kdo má stejný myšlení jako já, kdo má stejný pocity jako já. Ani si nedovedu představit, že na světě je tolik lidí. Když je fronta u pokladny, i to považuju za přelidnění. A na školní chodbě plný lidí, to se doslova topím v davu. Každý na světě žije ve svém městě (povětšinou na tom samém místě kde se narodil). Má kamarády, rodinu a své místo, kde žije, zná. A potom, když vyjede o pár kilometrů pryč, tak už se ztrácí. Vůbec nikoho nezná, neví kudy kam. A teď si vemte, že to je pořád ten samý stát, stejný kraj, obec. A co potom jiný stát, kontinent.. to je úplně jiný život. Nevím, přijde mi to zvláštní. Ta rozmanitost, těch lidí. Nikdo odsud si nedovede představit jaký to je, žít jinde (pokud se o tom sám na vlastní oči nepřesvědčil). Všichni známe takovou tu frázi "Co by za to děti v Africe daly". Je to omýlaná fráze, smějme se tomu, ale přijde mi to jako pravda. Nikdo samozřejmě nemůže za to, kde se narodil a v jakých podmínkách žije a tudíž lidé, co si žijí dobře, nemají povinnost pomáhat jiným. Ale i přes to si myslím, že ti lidé, kteří si žijí dobře (mají rodiče, kde bydlet, jsou v teple a mají co jíst) by si neměli stěžovat na to co nemají, ale měli by si vážit toho co mají. Nikdo si nemusí dělat výčitky, to po nich nikdo nechce, ale proč si pořád stěžovat na kraviny. Stačilo by trochu vděčnosti za to, kde jsme se narodili. Mohlo by být o mnoho hůř. Zvláštní, že lidí třeba na vozejčku nebo bez končetin jsou mnohdy šťastnější než zdraví lidé. Poznali totiž hodnotu života. Nezáleží přeci na tom, jestli máme špatný typ mobilu, divnou barvu vlasů, kilo navíc, malý pokoj, nebo moc učení. Žijeme, učíme se, bavíme se. Žijeme si tak, jak chceme, učíme se všemu, co se nám bude do života hodit a bavíme se s přáteli a rodinou. Pokud tohle všechno máme, všechny ty možnosti.. měli bychom být šťastní. I přes to si stále zatěžujeme zbytečnostmi. Stačí si jen uvědomit, pro co stojí žít. Škoda jen, že na to ještě hodně lidí nepřišlo.

U nás ve městě chodím občas na jedno takové místo, kde je dobrý výhled. Strašně ráda tam po škole jdu, sedám si do kouta a koukám na jezdící autobusy a lidi chodící pode mnou. Občas si pustím něco do uší a u toho pozoruju, co se děje tam na zemi. Vždycky sleduju nějakýho člověka a přemýšlím o jeho životním příběhu. Co támhleta paní nesoucí tři plný tašky jídla? Má doma velkou rodinu a milujícího manžela, či snad pořádá oslavu, nebo se vrací strhaná domů, kde ji nečeká nikdo? A co támhleten kluk, kterýmu před nosem ujela tramvaj? Spěchá snad za svojí dívkou, nebo na trénink? Každý z těhle lidí má svůj život a své problémy. Někdo je smutný, někdo veselý.. a je zvláštní, jak se tam denně potkává tisíc lidí, které zajímá jen jejich život a ostatní jsou jim šumák. Když se dívám na ty lidi, přijde mi jakýkoli problém zbytečný, malicherný. Vždyť nikoho nezajímá, co se děje u jednoho malýho človíčka.. a oproti celýmu světu je jedno malý trable úplný nic.

A tak si tu žijeme mezi miliardama lidí zahrabaní někde na deseti kilometrech čtverečních se svojí temnou minulostí, všední přítomností a nejasnou budoucností.

DEJTE - Pravý tlačítko a Zobrazit obrázek. Zobrazí se vám plná velikost.

(Toto je výhled v noci z mého okna, kde se nejeden člověk už rozbrečel. Nevím čím to, obvykle je vidět ještě Ještěd, tak to osvícené město navozuje nostalgickou atmosféru. A pak už je jasný, odkud beru ty svý úvahy).

Jak něco nového začalo.

2. ledna 2010 v 19:30 | LoveShy
Zdravím, teď už v roce 2010^^

Ten letopočet se teda pěkně blbě píše, byla jsem zvyklá si tam nacvakat ty dvě nuly za sebou. Vůbec se mi to nelíbí. Strašně všechno letí. Poslední dobou pořád přemejšlim o čase, protože mám pořád zafixovaný léto, tak mi ani nepřijde, že už bylo před půl rokem. Právě venku sněží a mrzne. Taková opožděná zima. Teď by se mi hodily Vánoce, ale bohužel je už po Silvestru a my pozítří pádíme do školy.
Vánoce utekly rychle. Všechny ty nákupy a vánoční atmosféra se rychle nahromadila a pak to všechno odešlo. Ještě dva dny před Vánocema jsem byla ve škole a celkově to prostě bylo zvláštní. Štědrý den mi ani nepřipadal jako Štědrý den. Strojily jsme stromeček, jeli k babičce a pak jsme doma oslavili Vánoce. Večeře byla výborná, pro taťku jsme měli dobrý dárky, takže jsem měla dobrej pocit. Sama jsem dostala novej foťák, takže jsem byla nejvíc šťastná. Jen mi prostě pořád nedošlo, že Vánoce jsou. Prázdniny jsem si jinak užila, byla jsem s kamarádama a bylo to fajn. Na Silvestra u mě spala kámoška a půlnoc jsme zapily šampaňským samy v bytě. Byla sranda, bylo to super.

A teď, když je toto první pořádný článek tohoto roku, bych chtěla napsat jakési shrnutí minulého roku.

Leden 2009: Založila jsem tenhle blog, začala jsem chodit na rehabilitace s rukou po úraze. Dny plynuly a já se těšila na konec školního roku.
Únor 2009: Dostala jsem svůj první notebook a oslavila 15. narozeniny. Máma se k vrátila domů, ale o dva dny později od nás zase odešla. TADY je o tom všem článek.
Březen 2009: Měla jsem strach, abych se dostala někam na střední, koupila jsem si knížku Twilight a následně další díly (a tím to všechnio začalo).
Duben 2009: Byla jsem na soutěži s taneční skupinou. Měli jsme skvělý výlet ve škole a v tu dobu mi došlo, jak mi budou všichni chybět. Dostala jsem se na obchodku.
Květen 2009: Máma podala papíry o rozvod, končila jsem s rehabilitací a byla jsem na tejden v nemocnici na operaci.
Červen 2009: Školní výlet, který byl super.. poslední chvíle ve škole. Poslední týden byl nejlepší a potom už jen loučení a potoky slz.
Červenec 2009: Spadl Airbus, zemřel MJ, jeli jsme do Chrovatska.. hodiny prosezené u PC.. myslela jsem, že prázdniny budou o ničem.
Srpen 2009: S Nikčou jsme se domlouvaly, že bysme se roce psaní si mohly vidět a nakonec ke mě na týden přijela. Byl to úžasný týden, kdy jsem jí ukázala město, kde žiju, co se tu dá dělat a poznaly jsme se ještě lépe, než jen přes PC. A pak konec prázdnin a největši strach z nové školy.
Září 2009: Střední škola, nový lidi, nový život. Bála jsem se, ale nakonec jsem si nemohla přát lepší třídu.
Říjen 2009: Napadl první sníh..a jak rychle přišel, tak zase odešel.
Listopad 2009: Dlouho očekávaná premiéra NM a já zrovna onemocněla.
Prosinec 2009: Poslední dny ve škole, Vánoce a blížící se konec roku. Ještě předevčírem byl prosinec.. divný.

Tak, to by bylo rok 2009. Myslím, že není nijak velkej skok z toho 31.12. na 1.1. Jen se píše jiný datum, letopočet a jsme o rok starší. Spíš je to taková šance začít odznovu, napravit své chyby a změnit něco ve svém životě. Když jsem na Silvestra po odzvonění půlnoci stála v okně a držíc šampaňský v ruce jsem sledovala ty ohňostroje (ono toho moc vidět nebylo skrz tu mlhu, spíš byly slyšet rány) přišla na mě trochu melancholie. V televizi dávali sestřih všech událostí a bylo to zvláštní. Povodně, tornáda, požáry, volby, Obama (nehledejte v těchto výrazech nějakou souvislost :P, říkám to, jak si to pamatuju), potom úmrí MJ, prasečí chřipka.. ale ukazovali i ty hezké události. A mě v tu chvíli v hlavě taky běžel takovej malej sestřih zážitků, jen z mého života. Hádky doma, výlety, lidi ve škole, loučení, prázdniny, vztek, lítost, nuda, týden s Nikčou.. všechny ty dny postupně, pak srazy s druhou Nikčou, chození do lesa s Žáňou, hádky s lidma, usmíření, objetí, záchvaty smíchu, cesty do školy, ze školy, město, škola, sranda s učitelema, a taky chvíle, kdy se mi chtělo brečet. Všechno mi to prolítlo hlavou asi tak v deseti vteřinách. Chtělo se mi brečet dojetím, ale jen jsem se usmála. Asi to nic neznamená.. jedna vteřina a přehodí se rok a jedem odznovu. Někdo se opil, někdo seděl doma u mejdanu roku z obýváku a cpal se s rodičema chlebíčkama, někdo byl na facebooku a připil si sám se sebou, nebo někdo jako já byl se svou kamarádkou. Ať už každý oslavil Silvestra jakkoli, a má to jakýkoli názor.. zanechali jsme za sebou vzpomínky na rok 2009 a máme šanci začít tak jak chceme teď - v roce 2010.
Nebudu říkat, ať je tento rok lepší, než ten minulý, protože je to sobecké. Určitě se našli lidé, kteří se vám snažili a stále snaží rozveselovat a pomáhat vám v životě, co by jsme chtěli víc. Minulý rok jsem si já osobně užila, protože vzpomínám jen na ty hezké chvíle a na ty hnusné se snažím zapomenout.
Takže vám všem přeji ještě jednou krásný rok plný krásných zážitků. Ať máte pořád důvody se smát a brečet jen štěstím nebo smíchy :). Buďte optimisté, buďte šťastní. I přes všechny okolnosti teď máte šanci zažít znovu a záleží jen na vás, jaký si ten rok uděláte. Hodně štěstí :))

Jaký je ten správný směr.

7. prosince 2009 v 23:46 | LoveShy
Nesnášela brzké zimní západy slunce. Světlo odešlo na druhý konec světa a krajina se zahalovala do temnoty. Se tmou vždy přišla ponurá nálada a samota. Ticho. Seděla venku na lavičce a jako každý den pozorovala hvězdy. Stále naivně doufala, že jí splní tajná přání. Nesmysl. Sem tam jí pod kapuci zafoukal vítr. Sílil. Věděla, že přijde bouřka, ale nebyla schopna se hnout z místa. Proč taky. Ten klid byl příjemný; stromy občas zašuměly, jakoby tušily, že naprosté ticho je nesnesitelné. Příroda se přizpůsobila její náladě. Kroky. Sklopila hlavu, aby jí nebyla vidět její tvář. Neměla zapotřebí někoho slyšet. Narážky. Po chvilce opět vzhlédla k obloze, spatřila však jen černé mraky. Povzdechla si a pokrčila rameny. Dnes už si nic přát nebude. Stejně je to zbytečné. Blesk. Tiše pozorovala dění na obloze. Netrvalo dlouho a na chodník přištály první kapky deště. A další a další. Hrom. Zhluboka se nadechla a vstala. Věděla, že by se měla jít schovat. Ona se však vydala opačným směrem, než byl domov. Šla a nezastavovala se. Krok za krokem.
Neznala směr.
Neznala cíl.
Věděla jen, že se nevrátí..
 
 

Reklama