Odpad mojí hlavy

Jaká část vašeho JÁ převažuje? aneb Angel&Devil?

14. března 2010 v 22:07 | LoveShy
Co myslíte, jste víc Devil nebo Angel?
Řekla bych, že každý má v sobě od každého trochu, záleží jen na situaci, kdy se ta vlastnost projeví. Avšak já musím říct, že se většinou cítím tak na 70% "ta hodná". Chtěla bych to změnit, umím být i "devil" ale nemám to v sobě. A v dnešní době jak nemáte ostré lokty, tak je to těžký.
A co vy?
Ale že mi ty růžky seknou :P.

Jaké dokáže být snění..

11. března 2010 v 22:47 | LoveShy
Ahoj^^

Ztrácím se ve světě. Nestíhám.
Upřímně řečeno jsem se teď v poslední době na blog vykašala. Neměla jsem potřebu sem chodit, nikoho jsem ani nenavštěvovala, neboť jsem prostě neměla náladu a čas. Pardón pardón, já to napravím a zase vás všechny navštívím a budu si číst vaše články a komentovat, jen mi dejte trochu času. Jsem teď prostě mimo, nic víc. Ono mě to přejde, to se nebojte. V poslední době je všechno hrozně divné. Asi to znáte - taková ta období, kdy se jednou cítíte dobře jenom když vidíte modrou oblohu a poté je vám zase hrozně divně, nemáte náladu. Pořád nějak dělám chyby, kterých později lituji a mám výčitky svědomí. Uzavírám se do sebe, se sluchátky v uších chodím na hodinové procházky se psem a večer sleduju nekonečně dlouho hvězdy a říkám si, který souhvězdí si jednou koupím a pojmenuju podle sebe.
Jinak mě nebaví nic. Ráno jsem otrávená z toho, že jdu do školy, odpoledne jsem otrávená z toho, že jdu domů. Každý den dělám to samé a unavuje mě to. Ale koho baví stereotyp? Nehlaste se všichni. Už asi chci, aby bylo tepleji. Ne třicítky, ale takových 15-20°C, akorát na mikinu a tenisky. Těším se na to.
S kamarádkou jsme si nedávno vymyslely povídku o tom, že dvě holky (jakože my dvě) jedou shodou různých náhod do Ameriky. Každá se střídáme ve psaní kapitol a téměř každý den si to předáváme, takže psaní pokračuje rychle. My dvě s kamarádkou jsme takové zatvrzelé pesimistky a věčně si stěžujeme na naše životy, ikdyž bychom si měly vážit toho, co máme (ale zas neříkám, že to máme nějak jednoduchý, obzlášť ona). Rády si vysníváme věci, vymejšlíme nereálné situace a ponořujeme se do fantastických světů. Dá se říct, že máme svůj osobní svět, ve kterém se ocitáme každý den od čtyř do pěti. Baví mě to, vymýšlet si. Chvilku vždy pořešíme reálné problémy a pak se bavíme o tom, co by tak jednou mohlo být. Je to fajn, chodit si po lese, skrz stromy prosvítá zapadající sluníčko, a vy se smějete nesmyslné zápletce ve smyšlené povídce. Strašně ráda se takhle odreagovávám, od toho stresu a shonu je to opravdu relax. A pak vždycky přijdu domů a zase na mě padne všechno to divný. A tak jsem si nedávno řekla, že by mě zajímalo, kdy přestaneme řešit blbosti a "vrhneme" se na něco doopravdového. Vždyť snění je krásné, ale čím víc snění, tím horší je návrat do reality. Normální lidé řeší normální věci, reálné osoby, reálné sny. A my? Právě se rozhodujeme, jestli se jednou převtělíme v pavouky a budem strašit lidi na záchodových prkýnkách..

Zdraví melancholická Niky se svíma svítícíma očima..

Jak jsem měla výčitky.

3. března 2010 v 20:03 | LoveShy
Tak zase zdravím s nějakým tím zápiskem..

Já jsem tento týden po dlouhé měsíční nemoci konečně ve škole. Nejdřív jsem se tam těšila - doma byla děsná otrava, ale v neděli věčer mě to nějak přešlo. Moc jsem si nedoplňovala učení a měla jsem divný pocit. No, každý den teď píšu minimálně jednou, ale to je myslím celkem dobrý. Učení poměrně zvládám, pochopila jsem ekonomiku a ostatní se dá dopsat. Včera byla ve škole nehorázná sranda, vůbec jsem s kamarádkou nedávala pozor a s klukama jsme dělali blbosti a prostě jsem měla po hodně dlouhé době dobrou náladu. Odpoledne jsem šla ven s kamarádkou a smály jsme se a bylo to fajn. A pak jsme přišla domů, zapla PC, zapla fejsbůk a už mě smích nějak přecházel. Prostě na mě šla zas ta depresivní nálada. Slunce zašlo, the end. Byla jsem otrávená že se musím učit a pak přišla třešnička na dortu. Zítra jdeme do divadla a podle slov učitelky máme mít nějaké "slušné oblečení" (jakoby to, co běžně nosím nebylo slušné). A tak jsem volala mámě, jestli něco nemá, že já nevlastním nic společensky vhodného. Řekla jsem jí, že mi tehdy vzala ze skříně takovou sukni a že bych si jí mohla vzít. Načež se ona do mě pustila, že je to JEJÍ sukně a že měla PRÁVO si jí vzít a začaly jsme se docela hádat. Pak byla naštvaná, že nepůjdu k ní si to zkusit, ale že ONA musí jít ke mě (nemůžu za to, že jsem zaneprádněna oproti ní, která má auto a nemá práci). Takže prostě má nálada klesla z maxima na to největší minimum. Doufala jsem, že budu veselá delší dobu, ale tak zas přeci nebudeme naivní. Dneska to ve škole ušlo, vyhnula jsem se zkoušení z angličtiny - "No, tak koho si vyzkoušíme? ****ová byla dlouho nemocná, tak jí ještě necháme." Takže jsem byla ráda, psali jsme z biologie, tahák jsem měla mezi nohama na židli a nenápadně jsem se tam mrkala a radila jsem 3 lidem vedle mě. Pak jsme si s kamarádkou měnily taháky a tak jsme si šahaly mezi nohy a učitelka nás viděla, tak si teď asi myslí, že máme lesbické sklony (samozřejmě že NE :D). Po škole jsem byla na schůzi redaktorů školního časopisu, bylo to poměrně zbytečný, jelikož se nic nevyřešilo, ale budiž. Pak jsme opět byla venku s kamarádkou a pak jsem si doma zkoušela věci do toho divadla. Tak nakonec mám černou sukni nad kolena, šedý tričko s nabranými rukávy a na tom černou vestičku, takže to s tou sukní vypadá jak šaty a k tomu vysoký kozačky. No, zkoušela jsem si jednu blůzu a bílý triko, ale všechno to mělo výstřih (a ani ne zas tak velkej) a to bylo fakt hrozný, opravdu se mi to nelíbilo :D://.. takže jsem to rychle strhala. A pokud se to moje nebude líbit učitelce, tak má smůlu. Původně jsem chtěla za každou cenu kalhoty, protože sukně moc nemusím. Nerada nosím holčičí věci, přijde mi, že mi to ani nesluší - sportovní a jednoduchý styl forever.
Mám se tedy celkem fajn, nic nového. Začíná jaro, hovínka mizí, sluníčko sem tam povyleze.


Momentálně mám v hlavě dvě věci.

-> Pomáhat nějakým lidem se nevyplácí. Akorát vás nakonec pošlou někam. Neustále se snažím rozveselovat kamarádku, ale ona mě akorát seřve, že to nemá cenu, ať jí radši nechám bejt. Stává se vám situace, že platí "pro dobrotu, na žebrotu"? Mě více než často..

-> Máte někdy výčitky kvůli věcem, které jste sice chtěli udělat, ale neudělali? Vyčítáte si to, nadáváte si? Nenávidím ten pocit.. bezmoc, výčitky, naštvanost..

Jaké věci vás drží při životě?

25. února 2010 v 19:23 | LoveShy
Hey. Hi. Hello.

Venku je krásně. Já jsem nemocná. Opět. Už to trvá téměř tři týdny a jsem z toho velmi otrávená. Teď už se to zlepšilo, a v pondělí už mířím do školy, ale byl to děs. Doma je to fajn a s upřímností v srdci musím říct, že škola nechybí ani tomu nejmenšímu kousku mého já. Jenže nastává problém, že i já jakožto člověk ne-moc-společenský někdy okolo sebe prostě potřebuju lidi. Potřebuju si popovídat, zasmát se, dělat blbosti, vyslechnout někoho nebo si postěžovat. Nebaví mě každej den (ne)dělat to samý. Celej den doma, u PC, u televize. Velký přesun probíhá maximálně do kuchyně na oběd. Potřebuju společnost a něco dělat, abych měla večer pocit, že ten den nebyl zbytečný. Teď jsou všechny dny bohužel naprosto zbytečné. Jak jsem již řekla - venku je krásně. Po dlouhé době jsem měla tu možnost spatřit nebe a sluníčko a také Ještěd (který byl po dlouhou dobu zahalen v šedých mracích). Mám radost, že začíná jaro, ikdyž zima mi chybět bude. Jsem ale neutrální, mám ráda všechny období. Jelikož je mi už lépe, tak chodím ven se psem. Dneska jsem byla asi hodinu venku. Bylo opravdu krásně. Vyšla jsem asi ve čtyři a šla se projít do blízkého lesa. Všude bláto, maličké černé hromádky říkající si sníh, hromady kamínků, vajgly, papírové kapesníky pak hlavně psí lejna a další množství neidentifikovatelných předmětů. Je mi z toho opravdu blivno. Lidi jsou prasata či možná něco horšího (až přijdu na to slovo, tak vám řeknu). Rychle jsem zašla do lesa, kde je relativně čisto, ale ty potoky vody tekoucí ze všech stran mě taky moc nepotěšily. Pro psa byly kaluže někdy i hluboký tak, že tam nestačil (prcek no), tak jsem s ním prováděla "levitační kouzla" a vymeješleli jsme cestičky kudy jít (jenže on je blbeček, takže šel vždycky skrz tu největší louži, jak největší frajer). No, pustila jsem si nějakou tu music a zpívala jsem si na cestu a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší. Sluníčko zapadalo, vítr příjemně foukal.. a já měla dobrou náladu (a pak jsem šlápla do hov** a všechno bylo na hov**). Jinak dnešek byl ve znamení uklízení. Taťka musel jet do jižních čech a přespat tam, takže jsme byly s bráchou doma sami a tak jsme se dali do velkého úklidu, abysme taťkovi udělali radost. Za dopoledne jsme vypucovali absolutně všechno (teda vlastně skoro všechno jsem udělala jenom já, brácha si uklidil svůj stůl, ale on tam má takovej bordel, že to dělá takovejch 50% bordelu z celýho bytu). Taťka se ještě ani domů nevrátil (to víte jižní čechy a severní čechy jsou od sebe daleko) tak snad bude mít radost.

A teď jsem ještě něco chtěla napsat. Už dlouho chci napsat článek na téma jako "Bez čeho nemůžete žít?" ale vždycky když jsem to začala psát jsem nedokázala zformulovat to, co jsem chtěla. A tak se vás tedy ptám teď. Uvažujete nad tím někdy? Když opomeneme primární potřeby jako je jídlo, pití a vzduch, tak bez čeho nemůžete existovat, být na světě, plnohodnotně žít? Já nad tím popřemýšlela a je pro mě opravdu těžké odpovědět. Podle mě člověk dokáže žít bez hodně věcí. Dokáže, ale je to prázdný život. Každý z nás má žebříček hodnot a věci, bez kterých by nemohl být. Pro mě je důležitá jedna věc. Potřebuju jistotu. Jistotu ve všem. A od toho se odvíjí ostatní. Potřebuju kamarády. Přátele. Potřebuju si s někým popovídat, postěžovat, poradit, pomluvit, obejmout, zasmát se. Potřebuju vědět, že tu pro mě někdo je a vždycky bude a že mě má někdo rád. (Jo, tak to chce asi každý, že). Přátelé jsou pro mě asi nejdůležitější. Když se s nimi pohádám, nebo se s nimi dlouho nevidím, tak je mi mizerně. Dále samozřejmě rodinné zázemí. Není nic důležitějšího než vědět, že se máme kam vrátit. Nebudu tu psát všechno, teď mě zajímáte vy. Bez čeho nemůžete žít?


I see you :)

Jak čelit vlastnímu strachu.

2. února 2010 v 20:53 | LoveShy
Každý z nás se něčeho bojí, ale málokdo to přizná.

Strach patří do lidského života a je to podle mě naprosto přirozený pocit. A kdo říká, že se ničeho nebojí, tak lže. Existuje nespočet fóbií a různých druhů strachu. Někdy je opravdu kuriózní, co všechno si lidský mozek vymyslí, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že psychika je opravdu holka záludná a strachu se zbavuje těžko. A to, že znepříjemňuje lidem život, je snad více než jasné...
Čeho se bojíte vy?
Co třeba tma? Nedávno jsem byla v koupelně, ve které nemáme okna. Byla už tma a najednou vypadl proud. Čistila jsem si zuby a v ten okamžik jsem ztratila orientaci. Ani jsem nevypla vodu, pustila jsem kartáček na zem a hledala dveře. Ne že bych se bála tmy, ale v tu chvíli mě přepadla bezmoc a panika, a já se v té naší malé koupelně 2x2 metry normálně ztratila. Četla jsem o nějakých terapiích, které spočívají v tom, že vás na několik dní zavřou do malé místosti, kde je tma. Vy tam v temnotě žijete, nemáte sebou nic. Dávají vám jídlo, máte tam sprchu a postel a jednou denně si můžete promluvit se specialistou, aby vám z toho nehráblo. Ze zkušeností pár žen (myslím, že moc mužských si na to ještě netrouflo) co jsem četla to bylo velmi účinné. Opadl z nich stres, odreagovaly se ze stereotypního života. Říkaly jen, že druhý den je krize. Nemáte co dělat, ze tmy máte klaustrofobii. A tak to chce se nějak zabavit, hlavně vás nesmí ovládnout vaše myšlenky. Prý se tam často svlékaly do naha (prý to bylo pohodlnější) a cvičily. Co jiného lze sám se sebou dělat, kromě třídění myšlenek.
Přemýšlela jsem o tom. Tma mi opravdu moc nevadí, pokud vidím, jinak tedy začnu panikařit. Ale nemohla bych tam být zavřená. Nevidíte nic, jste týden zavření v jedné malé místnosti. Sice je to terapie, ale já myslím, že pro mě by se to rovnalo převoz do Bohnic.
Nezvládla bych to.
Kromě tmy, čeho je možné se bát? Já se bojím malých prostorů. Zvládnu tam být, ale potřebuju vědět, že se odtamtud mohu kdykoli dostat. Asi to mám od té doby, co jsem se zasekla ve výtahu. Od té doby jezdím jen těmi, kde vím, že se při případném zaseknutí dostanu rychle ven, nebo kde mě někdo uvidí. Myslím ale, že kdybyste mě zamkli do obrovské haly nebo tělocvičny, propadnu panice úplně stejně.
Dále se bojím výšek a hloubek. No, hloubky jsem mockrát v životě nezažila, ale ty výšky, ty mi dělají problém. Nebojím se, že spadnu nebo tak. Ale když jsem někde vysoko, mám závratě. Lidi, co se bojí také výšek to pochopí. Prostě mi přijde strašně hnusný koukat se pod sebe na ty miniaturní věci pod sebou. Tenhle strach je hodně sužující.
Mám spousty dalších strachů, možná i fóbií. Některé by možná málokdo pochopil. Někdy si namlouvám, že když neudělám tohle a tohle, že se něco stane. Strach donutí lidi dělat nejrůznější věci, to vím.
Ale strach hold už patří k životu, stejně jako všechny ostatní pocity a emoce. Nemluví se o tom snadno, ani moc často.

Někdo to třeba jednou překoná, někdo se s tím naučí žít, někoho strach obtěžuje každým dnem.. Ale ať už se bojíte čehokoli, tak je to normální.

A jak jste na tom VY?? :)

Jak se mi stávaly divné věci.

31. ledna 2010 v 17:58 | LoveShy
Tohle období je zvláštní, divný. Mám teď pár problémů, ale opravdu to nechci řešit. Jen abyste věděli, že má nálada bude někdy divná. Střídají se u mě pocity štěstí, radosti a v tu ránu jsem naštvaná a smutná. Možná to bude tím počasím, které se stále dokola opakuje. Zima mi nějak nevadí, ale někdy je to unavující. Trvá to na můj vkus moc dlouho a asi ještě trvat bude.
Ve škole to poslední dobou byo zvláštní. Všichni jsme byli po lyžáku unavení a nikomu se nechtělo učit, ale na druhou stranu se po společně stráveném týdnu na sebe vždycky těšíme.
Lidi chovaj celkem divně někdy, už mě to chování vytáčí. Každej si pořád něco šušká, nějaký tajemství, a to mě fakt nebaví. Takže se ničeho takovýho neúčastním. Každej se navíc ozve, jen když se mu to hodí, já už se nikomu nevtírám. Hodně lidí mě teď zklamalo, hodně lidí se rapidně změnilo, ale s tím já už počítám a nechávám to být.
Ve čtvrtek bylo vysvědčení, já se na něj tak netěšila. Dostala jsem jednu 4 z matiky. Hrozně mě to štve. Sice na školu teď celkem kašlu, ale s průměrem 3,11 si myslím, že jsem si zasloužila 3. Ještě jsem jak blbeček chodila na doučování, abych to pochopila.. a stejně. Ta učitelka mi nakecala něco, jakože se málo snažím, tak mi nekompromisně dá 4. Jinak mám čtyři 3 a 7 dvojek. Jsem v prváku a vím, že to vysvědčení nestojí za moc. V druhým pololetí se budu víc snažit. Ne že bych plánovala se učit každý den několik hodin (na to nemám ani čas, ani chuť, ani sílu ani nic), ale chci vytáhnout co nejvíc trojek a hlavně nechci mít čtyřku. Stydím se. Já, která měla jedinkrát v životě trojku, premiant. A teď? No, svádim to na ten přechod ze základky, půl roku jsem se aklimatizovala a teď zaberu. Snad.
Prázdniny mám až příští týden, tak se docela těším..

Včera byl úplněk, miluju měsíc. Když se vždycky po NOVu pomalu objevuje na obloze, pořád ho sleduju. Líbí se mi, jak se od srpečku den co den zvětšuje. Vždycky večer okolo desátý hodiny chodím se psem ven a jen tak stojím a civím na oblohu, nemůžu se měsíce vynadívat. Pokaždý je stejný, ty moře a hory na něm. Pokaždý září přes celou oblohu, takže pokud je jasno, tak to skoro vypadá, že svítá. Nikdy mě nepřestane fascinovat, když si uvědomím, že je to vesmírný těleso a je tak blízko. Když se zakoukáte do oblohy a (velmi ojediněle) vidíte celou oblohu posetou hvězdami, je to zvláštní. Ten vesmír je tak velkej a my ho nikdy neprobádáme celý. Můj dětský sen byl, jednou se vydat do vesmíru. Přijde mi, že (i přes velikost našeho světa) jsme zdaleka z vesmíru neviděli všechno. Nejsme tu sami, tím jsem si jistá.

Jinak jsem nemocná, mám šílenou rýmu, bolí mě v krku.. klasika. To mám z toho nočního postávání venku a zírání do oblohy. Chci bejt na prázdniny zdravá, tak se teď musím šetřit. Jsem od pátka doma, a už mě to tu nebaví. Ze všech věcí, co mě ubíjejí nejvíc, je stereotyp. A nejhorší to je při nemoci. Jsem zavřená doma, ze smrkání mám odřenej nos, chraptim, mám rozcuchaný vlasy, kruhy pod očima a jsem celej den navlečená v pyžamu. Asi mi z toho nic nedělání klepne.
Navíc se mi zdají divný sny. Většinou si sn ráno nepamatuju, nebo se mi žádné nezdají, ale poslední dva týdny ho ráno pokaždý vím. Někdy jsou hodně hezké, ale spíš většinou dost depresivní a pomatený.
Dneska se mi třeba zdálo, že jsem ve škole, najednou ke mě přišel nějakej kluk a sedl si ke mě do lavice a bavili jsme se. Já jsem najednou zavřela oči a přemístila jsem se do nějaký velký haly, kde stál uprostřed malý stolek s jednou židlí a na něm byl papír a propiska. Šla jsem k tomu stolu a sedla si. Najednou se zjevila naše hodná matikářka ze základky a pak ta ze střední. Obě se na mě koukaly a najednou obě stereo řekly, že musím udělat matematickou olympiádu, abych mohla jít domů a zmizely. Já tam zůstala sama a chtěla počítat, ale zadání bylo napsaný v nějakém jiném jazyce. Najednou se vedle mě u toho stolu zase zjevil ten kluk a pomohl mi a já se najednou probudila. Uf, takhle ten sen zní mírumilovně, ale naše matikářka ve snu, docela síla.

Někdy si říkám, kde se ty sny rodí. Takový změti událostí, lidí, míst a zážitků. Nechápu, kde se berou a jaký mají význam. Má teorie o snech je, že sny jsou prostě míchanice vašich myšlenek. Co se vám za poslední dobu událo, nebo se má udát, to se vám v hlavě zformuluje a ve spánku se za pár sekund promítne. Ale opravdový důvod se asi nedovíme nikdy, do hlavy si nevidíme.

No, ať už jsou mé sny odkudkoli, snad jen ne z mojí fantazie. Ikdyž toho se někdy bojím.

Jak ten rok utekl.

29. ledna 2010 v 17:13 | LoveShy
Ahoj^^

Tak, přesně rok už čekám na tuhle chvíli. Před rokem jsem měla jeden blog a už ho znalo moc lidí, a tak jsem s tím sekla a založila si tenhle. Teda, bylo to 28.1. 2009, ale to neva. Už dlouho předtím jsem přemýšlela, že si změním alespoň přezdívku a když jsem ve spěchu zakládala tenhle blog, napadlo mě LoveShy. Začínala jsem tu na ničem a cejtila jsem se tu divně. Nebylo to tu zaplněné ničím, žádnými články, vzpomínkami a zážitky. Těšila jsem se, až budu slavit 1. výročí a další a další.. No, a zatím tu máme to první. Když se koukám do archivu, jsem ráda že tam je vypsaný sloupeček těch měsíců a že tam jsou všechny ty články. Když se zpětně ohlédnu, všechno si pamatuju a vidím, jak moc jsem se změnila. Za nějaké své články se stydím, ale vím, že pokud tu budu ještě za rok, tak mi budou připadat trapné tyhle aktuální články. Nic mazat nebudu, je tu toho hodně, třeba se tomu jednou zasměju.

Takže všechno nejlepší blogu, snad tu vydržím ještě dlouho.
Taky děkuju všem co sem chodíte a komentujete, samozřejmě, bez vás by to nešlo :)

A jelikož bych dnešek započítala spíš k blbým dnům, budu končit, neboť nemám sílu ani chuť přemejšlet nad tím, co bych vysmolila.
Mějte se.

Jak úžasné je vypadnout.

24. ledna 2010 v 22:10 | LoveShy


Čaukys^^

Tak jsem tu. Stále mám zdravé dvě ruce a dvě nohy připevněný k tělu, hlava drží pohromadě a mentálně se také nic nezměnilo. Bohužel.
Za týden v Alpách jsem si pořádně vyčistila hlavu. Odjeli jsme v neděli 17.1. Čekali jsme v zimě u školy asi dvě hodiny, než přijel ten debilní bus. Do jižního Rakouska jsme dojeli v devět ráno a v deset jsme si to už štrádovali na sjezdovku. Byli jsme hotový, ale zvládli jsme to. Každý další den jsme lyžovali od 9 do 16 hodin. Obědvali jsme na svahu, většinou nějaký hranolky, polívky nebo sendviče. Ubytovaní jsme byli v rodinném pensionku u paní Bettyny :P. Nebylo to tam nic extra luxusního, ale stačilo to. Na pokoji nás bylo 6 a byla tam fakt sranda. Snídaně byly vynikající, večeře nepožívatelné, a tak byla paní Bettyna občas smutná, že jsme toho moc nesnědli. Bylo nás tam 43 lidí - z celého prváku a byli jsme rozdělení do 4 družstev. Nás bylo 8 holek včetně učitelky. První tři dny nás bolely nohy, dostávali jsme se do lyžování a seznamovali se s tamními sjezdovkami. Ale poslední dva dny to byla paráda, měli jsme volno, a tak jsme jezdili všichni společně. To bylo úžasný... plnou rychlostí jedu, podemnou 2300 m.n.m., sluníčko svítí, sníh se třpytí a najednou okolo mě projedou holky z céčka na lyžích, pak jedu souběžně s klukama a předháníme se. Bylo mi hrozně krásně když jsem to rozjela na plný pecky a celá naše třída okolo mě. Celý týden bylo nádherně, poslední den byla v údolí zima a mlha a vyjeli jsme o 1000 metrů výš nad mraky a tam bylo krásně. Teplota byla na -7°C ale nebylo to znát. Mám dokonce spálenej obličej. Vysekala jsem se asi dvakrát, a to bylo jen kvůli mému strachu ze svahu, tak jsem se lehce sklouzla na zem, jinak to bylo ok a nakonec jsem sjela černou sjezdovku. Od prvního dne se nám tam nechtělo bejt, bylo to náročný, měli jsme hlad, byla nám zima.. už jsme chtěli domů. Ale teď, když jsme přijeli domů, jsem na PC, koukám na to naše město.. uvědomila jsem si, že mi to nechybělo. Nechyběl mi facebook, nechyběli mi lidi tady.. nechci opět ten stereotyp, starosti, stres, učení. Tam jsme ráno vstali, snídaně, hned odjezd na lyže, oběd, lyže, lyže, lyže, umejt, večeře, chvilka srandy a spát. Žádnej net, televize.. Teď se dívám na fotky a chtěla bych zpátky. Úplně si pamatuju, jak jsem si tam poslední den užívala každou chvilku a teď jsem kilometry daleko, doma. Chyběla mi moje koupelna, záchod, postel.. mý věci, taťka, brácha, pes. Ale i tak. Jsem teď nějaká přešlá, bude trvat než se aklimatizuju, než si zase uvědomím, že lyžák skončil.
Když to celkově zhodnotím, bylo to super. Sice mě to tam fakt štvalo, byla jsem unavená, všechno mě bolelo, cejtila jsem se tam prostě cize. Doma je doma. Navíc tam pořád někdo něco řešil, vždycky si někdo někoho vzal stranou a něco si šuškali. Pak tam pár holek chodilo pořád za klukama a to se taky řešilo. Nějak mě to otrávilo, nerada řeším kraviny pořád dokola, tak jsem se do toho moc nezapojovala. Ještě do toho mě hodně štvala moje relativně "nejlepší" kamarádka. Chovala se ke mě místy divně, byla na mě hnusná kvůli tomu, že jsem nevzala batoh nebo tak, přitom k někomu jinýmu by si to nedovolila. A to se já s ní znám nejlíp a nejdýl ze třídy. No a taky jsme se domluvily, že spolu budem sedět v buse. Cesta tam byla okey, ale zpátky se to posralo. Vyjeli jsme z pensionu a ona seděla vedle mě, za pár minutek jsme zastavili v Intersparu, abysme si nakoupili jídlo na cestu. Když jsem přišla zpátky do busu, tak ona seděla jinde, u jiný holky a ke mě posadila jednoho kluka. Ani mi nic neřekla, že by mi to aspoň oznámila, nebo se zeptala, jestli mi to neva. Né, ona si přesedla jen tak. Opravdu mě to naštvalo, chtělo se mi něco rozmlátit, bylo mi do breku. Nechápu, co jsem jí provedla, že mi tohle pořád dělá. Tak jsem se s ní zbytek cesty nebavila, a to seděla přes uličku vedle mě. Bavila jsem se s tím klukem, abych jí dala najevo, že mi to nevadí.
Ale když tohle všechno pominu, tak to bylo úžasný. Beru si ze všeho to nejlepší, a tak mi v mysli utkvěl ten výhled na lienzké dolomity, sjezdovky ozářené sluncem, vítr foukající okolo mě, když jsem jela šupem černou sjezdovkou, nebo ty záchvaty smíchu každu večer na pokoji.
Zítra jdeme do školy, já na všechno kašlu. Koukám na fotky a zpívám si pokřik našeho družstva.

Nebaví mě to tu. Nechci stereotyp. Nelíbí se mi realita.

Jak si asi lyžuju? II.

21. ledna 2010 v 12:00 | LoveShy
PŘEDNASTAVENO

Tak coo.. žijete ještě?? :P
Já už jsem 4 dny mimo republiku a snad si užívám lyžák v Alpách. Už se mi to krátí, v sobotu už přijedu a budu vás tu zase prudit, tak se těšte :D. Hele, mě teď nic nenapadá, co bych přednastavila, neboť jsem úplně vygumovaná. Takže pac a pusu :P mějte se :))

Jak si asi lyžuju? I.

19. ledna 2010 v 12:00 | LoveShy
PŘEDNASTAVENO

Ahoj. Teď jsem někde v jižních Alpách v Rakousku, určitě hrozně mrznu v nějaký boudě, nebo jsem zapadla do sněhu. A nebo si taky užívám sluníčka na svahu se svojí milovanou třídou. Ano jsem na lyžáku, tak snad se vám nezabiju. Doufám, že v ČR neřáděj povodně, nebo bouřky, kalamity, tornáda, zemětřesení, nebo snad ještě nepřijeli ufouni a neodnesli si vás všechny. Takže až v sobotu přijedu, snad bude všechno při starém. Tak já asi budu končit, nebudu vás zdržovat, ale musela jsem něco napsat, aby tu blog nestál naprázdno.

Mějte se všichni krásně :))
V sobotu jsem tu :)

Jakou cenu máš.

16. ledna 2010 v 18:06 | LoveShy
Divnej článek^^

Jdu takhle večer zvenku domů. Sníh mi do ticha křupe pod nohama a já pozoruju nebe. Vždycky mě té zimě napadajá různé věci a zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych se nezastavila u našeho vchodu. Šla bych pořád dál a dál, jako Forrest Gump. Říkala jsem si, komu všemu bych chyběla? Všiml by si někdo, že jsem pryč? Hledal by mě někdo? Za jak dlouho by zapoměli. Jen teoreticky.
Pak jsem se doma na sebe dívala do zrcadla (ne proto, že bych byla marnivá a obdivovala svou neexistující krásu) a po chvilce jsem z toho koukání byla úplně zblblá. Nevím, jestli se vám to stává taky, ale mě občas napadne - "To jsem opravdu já?". A tak, když jsem koukala do toho zrcadla, říkala jsem si, jak je možný, že já vypadám takhle (:D). Prostě začnu uvažovat nad takovýma věcma, culím se do zrcadla a dělám ksichty, abych si uvědomila že ta hybridita jsem opravdu já. Říkám si, co na mě lidi mají? Jak se se mnou někdo může kamarádit? Proč? Proč mě chce někdo vidět. Jsem tak obyčejná. Všichni jsme neobyčejně obyčejní. Ale proč člověk zrovna vypadá tak, jak vypadá. Ano, celé tělo je uzpůsobeno prakticky a má dokonalý systém. Ale proč to tak je? Proč nemůžeme mít víc rukou, oči i vzadu a jíst břichem? Jo, je to absurdní, ale kdyby to tak bylo, nestěžovali bysme si. V podstatě jsme ale všichni stejní. Stejně neobyčejně obyčejní. Všichni po ránu vypadáme děsně, všichni chodíme na záchod, všichni se něčeho bojíme, všichni se někdy cítíme trapně, někdy skvěle. Každý chce kamarády a lásku, i ten největší protiva na světě. Jsme stejní, jen každý má jinak posunuté své hodnoty. Ale to už je zas něco jinýho.
Prostě mě občas napadne, proč jsem zrovna to co jsem. Že vypadám nějak, chovám se nějak. Dalo se to nějak ovlivnit? Jestli je to tak naschvál, že jsem taková, a jestli taková mám být i dál. Narodila jsem se proto, abych se stala součástí života několika lidí. Proč to tak všechno je? A proč nad tím vůbec přemýšlím? Občas jsem prostě hodně ujetá, ale vůbec mi to nevadí. Lepší než přemejšlet nad tím, kolik stojej cigára a kam se půjde zejtra pařit.
No, jinak jak se máte? Já celkem fajn, až na to, že mě momentálně bolí hlava a je mi zima. Dneska mě naštvala máma, protože to, co si ona dovoluje už mě nebaví. Na Vánoce jsem (ač nerada) šla k ní do bytu pro dárky a uviděla jsem tam mojí fotku ze základky co mám s holkama, a ona jí měla zarámovanou v kuchyni. Nechala jsem to být, myslela jsem, že mám doma kopii nebo tak. Pak jsem doma zjistila, že žádnou druhou nemám, tudíž mi ji musela ukrást, protože já bych jí tu fotku nikdy v životě nedala. Pak jsem na to zapoměla a dneska ráno jsem měla hroznou chuť si pustit nějaký starý domácí videa z roku 2005 co jsem natáčela. Jenže ouha. Všechny kazety byly pryč. Zmizela svatba našich, moje narození, moje vyrůstání, bráchy narození, první dny ve škole, a potom to, co jsem před pěti lety natáčela já. Všechno to bylo na 5 kazetách a všechny byly pryč. Tak jsem máme dneska hned zavolala a ona mi řekla, že když byl brácha nemocnej, tak k nám přišla a vzala si je. A prej si je chce přehrát. To mě dostalo. Táta jí zakázal k nám chodit, a ona si ještě bez dovolení vezme tisíc věcí. Navíc nemíním, aby mě někde ukazovala, a když jí ten rodinej život tak vadil, tak nevím proč si to všechno přehrává. No a tak jsem jí řekla, ať si ty kazety teda co nejrychleji přehraje a hezky vrátí. A potom byla odpoledne na facebooku (to víte, ona si musela založit facebook, aby byla děsně mladistvá) a já si vzpoměla na tu fotku ze školy a napsala jsem jí, ať mi jí vrátí. A ona do mě začala, že mi jí nevzala, že má právo na mý fotky, že mi jí nedá. Po dlouhé hádce jsem jí řekla, ať mi jí prostě vrátí a vymazala jsem si jí z přátel. Má vlastní máma m zavolá jednou tejdně a vždycky se ptá "co měl znamenat ten status". To mě opravdu dostává. Takže jsem se dneska trochu (víc) rozčilovala, protože si myslím, že to občas přehání. Lépe řečeno mám jí plný zuby.

Nakonec vám musím říct, že zítra večer odjíždím na lyžák do ALP :). Přijedu pravděpodobně v sobotu v brzkých ranních hodinách, takže v sobotu se snad ozvu. Mějte se tu hezky, moc nepijte, neponocujte, dobře se učte, doma pomáhejte, psi venčete, stůl si uklízejte, starším pomáhejte a mladším ustupujte :).

LoveShy

Jak se učitelé pomátli.

6. ledna 2010 v 17:09 | LoveShy
Čauves^^

Právě jsem se odhodlala něco napsat, ale nebude to nějaký extra suprácký (ne že by to někdy bylo nějak super, spíš jen dneska pomelu asi nesmysly - ikdyž, to melu vždycky - víc než jindy).

Jak se máte? Já střídavě.. občas mě něco šíleně vytočí, pak jsem zase v klidu. Ale v podstatě musím říct, že jsem "hepy". A to jen díky lidem, co mě obklopují.. :)

Všichni už zase samozřejmě chodíme do školy a na Vánoce se už pomalu zapomnělo. Prostě se to nějak přehnalo a nyní se to zaběhlo do starých kolejí. V pondělí ráno jsem v pohodě vstala, učení už jsem měla přichystaný, tak už jen stačilo vzít batoh a jít. Jenže teď už každý ráno nestíhám, žehlím si vlasy, zároveň se oblíkám a pak sotva dobíhám na autobus. Prostě klasika, nic se nezměnilo. Ve škole se zděšením zjišťuju, že máme deset dalších úkolů, které nejenom že nemám, ale ani jsem o nich nevěděla. Pak následuje sedm hodin napětí, jestli nějaký učitel řekne mé jméno a vyzkouší mě nebo něco podobného. Doma se pak vždycky hodiny odhodlávám, kdy už se začnu učit - je 16,00 a já přijdu domů. Tak za hodinu se budu učit. Po hodině.. Tak ještě chvilku.. v šest začnu. V šest mám na práci něco jinýho - tak v sedm. Ne v sedm dávaj něco v TV.. A takhle to protahuju a protahuju, celej večer "zevluju" na PC za žádným účelem. V 11 jdu venčit psa a pak v půl dvanáctý nic nestíhám. Jdu se umejt, foukám a žehlím si vlasy, pak si jdu něco málo poklidit a až PAK otevřu sešit jakéhosi předmětu. Stejně po pěti minutách tupého zírání na počmárané stránky zjišťuji, že to vůbec nechápu a radši si jdu lehnout. Nechávám to na ráno. Ráno samozřejmě nic nestíhám, takže se permanentně učím o přestávkách. Hlavně že nám výchovná poradkyně říkala, ža na střední, pokud chceme projít, se musíme učit minimálně 3 hodiny. Haha. A jelikož se blíží pololetí a my ještě ke všemu jedem za několik dní na lyžák, tak učitelé blázní a píšem samý čtvrtletky. Bojím se toho, ale zas si myslím, že pár trojek na prváka není zlý. Navíc ekonomický lyceum je fakt těžký a první pololetí v prváku se toleruje. Snad to vytáhnu na co nejmíň trojek, ale dvě nebo tři mám jistý, to mi je jasný.
Jinak jsem v té škole naprosto moc spokojená. I učitelé připouští, že tak silný kolektiv dlouho neviděli a to nás těší. Jsem ráda, že nás čeká dalšího 3,5 roku spolu. Jsme hodně dobrá parta, rozumíme si tam všichni, a hlavně je strašná sranda. Každýmu bych takový kolektiv přála, ikdyž ne - tohle jsou moji lidi, a já si je nechám pro sebe :P, protože jsem takový kolektiv na základce nepoznala. Tam jsem si přišla někdy jako na návštěvě, kdežto tady jsem doma. Ikdyž se každý ráno netěším do školy, protože ZAS píšem.. stejně tam chodím ráda. Když vejdu do tý třídy a všechny je tam vidím sedět, tak mi jsou písemky někde.. Myslím, že je důležitý, aby si lidé ve škole rozuměli. I to blbý učení se zvládá líp, když vím, že tam jsou ONI, spolupracujeme, pomáháme si navzájem a diskutujeme s učitelema.
S těmahle se mi jednou bude těžko loučit.

Jak byl SILVESTR.

1. ledna 2010 v 0:00 | LoveShy

00:00

Nový rok začíná a ten starý končí. A já vám všem přeju do roku 2010 jen to nejlepší, hodně zdraví a štěstí a taky LÁSKY.

(: 2010 :)

Jakože dneska jsou Vánoce :)

24. prosince 2009 v 10:48 | LoveShy
Mérry xmas^^

Když už jsou teda ty Vánoce a celej net (obzvláště pak sociální síť facebook) je zahlcen přesladkými přáními, to bych nebyla já, abych se nepřidala a také všem nepopřála. Nemám ráda, když mě někdo označí na fotce ještě s dalšími miliony lidí, a tak jsem nejraději, když mohu popřát lidem osobně a když to nejde, tak alespoň napsat přání přímo pro toho dotyčného. Právě mi přišla SMSka z neznámého čísla "Prisel mi Jezisek nadelit smulu. Ze ji mel dost, dal mi ji furu. Povidam Jezisku, co takhle stesti? Listoval v seznamu, pak mi dal pesti. Tak stastné a vesele". Takže fajn :D.
Vánoční nálada mě ještě zcela nepřepadla. Právě jsme dozdobili stromeček a každou chvilku mi má zavolat kámoška Žáňa a půjdem DO LESA si předat dárky. Pak jdu k babičce a pak jsme doma :).

Přeju vám všem krásnéé Vánoce, ať jste hlavně zdraví a šťastní :))

Jak dlouho to, prosimvás, potrvá?

22. prosince 2009 v 22:47 | LoveShy
Shhhut up aneb den velkých překvapení^^

Chci do školy. Okamžitě. Teď hned. Prosím. Chci volno, těším se, až se vyspím a všechno v klidu udělám, ale na druhou stranu nemám co dělat. Všichni jsou zaneprázdněni.
Teď sedím doma. Okolo mě se hromadí bordel, a to je divný, jelikož já bordel nesnáším. Je mi zima, a tak mám dvě mikiny. A to je dneska obleva, oteplilo se o 8 stupňů jako.. nakonec budou Vánoce na blátě, jak jinak. Koukám asi po stý na Lásku nebeskou a moc se nudím. Na fejsbůku nikdo není (ale to asi říkám vždycky, ikdyž tam je 130 lidí online). Strašně bych se chtěla smát, ale nějak nemám proč. Supr večer.
Včera jsme byli ještě ve škole a já psala písemku z bižule, takže fajn no. Ale mám dvojku. Mě ani nevadilo, mít ty dva dny školy navíc. Jsem tam strašně ráda, ikdyž je to těžký. Po škole jsem pak byla nakupovat dárky a byla jsem maximálně otrávená. Vánoční nálada se mi moc nezvýšila a akorát jsem pomlátila pár lidí. Nechápu co všichni tak nadělaj. Město je plný šílených lidí, kteří jsou schopní se prát o poslední kazetu se šamponama Palmolive za 149,- a ohánějí se kdečím (i roličkama balícího papíru). Och bože, myslela jsem, že se zblázním. Sehnala jsem co jsem chtěla, ale jako PSYCHO. Dneska jsme měli ve škole besídku a pak jsme šli do kina na CoCo Chanel/2Bobule. Já si vybrala CoCo Chanel, protože je to lepší a šla tam naše "parta". Bylo o celkem vtipný, jak se naše celá obchodka vydala do CineStaru a libovolně jsme si tam obsazovali sály. Po kině byl rozchod, celá třída prchla a já se rozloučila jen s menšinou z nich. A pak jsem jela domů.. a jsem doma.. a je to divný. Nedochází mi, že budou Vánoce. Nedošlo mi to, ani když mi holky daly dárky, ani když jsem vyzdobila byt, ani když jsem si pustila vánoční písničky. Bojím se, že bude 24. večer, po večeři a po rozdání dárků, a já tu budu sedět u PC, napíšu na facebook status a v jednu půjdu spát. Druhý den se probudím a budu zase celý rok čekat na Štědrý den. Já myslím, že to tak dopadne.. letos je to divný.
Na Štědrý den jsem doma, pak jedem k babičce a večer slavíme doma ve třech - táta, brácha, já. Druhý den jdeme s bráchou k mámě. Přijde mi to absolutně uhozený. Minulý rok kvůli Vánocům byly hádky. Přímo na Štědrý den jsme se s mámou nepohodli, takže byl zkaženej celej den. Sice jsou to letos už druhý Vánoce bez mámy, ale i tak je to pro mě pořád divný. Nedokážu jen tak přepnout na režim "nová rodina". Nejradši se vyhýbám všem věcem, který mi připomínaj starý časy. Nejvíc je mi líto taťky, že to doma musí všechno táhnout sám. A nemám ráda sebe, za všechnu tu sebelítost.

Většina naší třídy 1.A. Za nima chci! Moji milovaní. <33

Jak jsem celá umrzla včetně mozku.. // Ehm.. mozku??

20. prosince 2009 v 0:11 | LoveShy
Tramtadadá^^

Jsem tu jen na skok. Právě ve 23:23 jsem dorazila domů, takže jsem doma velmi krátce (ale hned po tom, co jsem bleskově letěla na záchod jsem zasedla k PC). Je mi převeliká zima. Necítím bříška prstů, jak se dotýkají klávesnice. A ptáte se proč jsem přišla tak pozdě a proč je mi zima? :D Asi ne, ale stejně vám to řeknu. Jedna kamarádka E. ze třídy je profesionální zpěvačka (a když myslím profesionální, myslím tím, že nahrává CD u Michala Davida) a ta pozvala pár lidí ze třídy do jedný kavárny, kde měla zpívat. Ještě předtím než začla zpívat jsme museli čekat dlouhou dobu, tak jsme šli do KFC. Když jsme se vrátili zpátky, tak už zpívala Rehab od Amy Winehouse (tenhle styl jí jde nejlíp). Sice jsem ji už slyšela zpívat, ale dneska zpívala fenomenálně, má krásnej hlas (byla v SS, ale vyhodili ji s tím, že je až moc dobrá). Pak jsme zkoukli pár dalších tanečních vystoupeních a pár z nás odešlo domů. Pak už nás to tam nebavilo, tak jsme jeli busem doprovodit dvě kamarádky na jednu diskotéku, kde jsme si půjčouvali navzájem občanky a učili se data narození a adresy, aby to bylo věrohodné (mohlo se tam totiž až od 16 a to mě a bude až za dva měsíce). Nakonec jsme hlídače ukecali, tak jsme tam na chvilku vlítli, ale s jednou kamarádkou N. jsme se chtěli jít podívat ještě do tý kavárny, tak jsme tam ostatní nechali a šli jsme zpátky. V tý kavárně zatím začla módní přehlídka a hned nato ve spodním prádle. A jeden kamarád A. ze třídy a jeho partička se mohli uslintat (měli už i něco připito, ale i tak, prostě kluci :D) ale uznávám, že ty holky byly krásný :P. A pak když nakonec nějaká vicemiss jela po eskalátoru dolů směrem k divákům s bílým prádlem a křídlama na zádech, kluci málem omdleli a pak se otočila a měla zařízlý tanga :D tak A. úplně šílel a málem se rozbrečel, že jí chce k Vánocům. No.. pak jsme už museli s N. jít. Stály jsme venku na autobusáku, ona čekala na odvoz, já na bus. Tam jsem maximálně vymrzla. Pak jsem jela sama busem přes celý město, sedla jsem si až úplně dozádu. Tam je to nejlepší.

A teď mám strašně dobrou náladu. Ani ne tak z dneška, i když to bylo fakt super. Ale spíš jsem ráda, že mám tak skvělý lidi kolem sebe, že jsem poznala víc jakej kdo je a změnila na spoustu lidí názor. Dneska jsem se přestala bát. Pro vás je jedno čeho, prostě jsem se přestala bát, ani to nejde vysvětlit. Uvědomila jsem si totiž pár věcí. (Ha, teď přijde správnej doják :P)
Jsem jaká jsem - moudro dne :D. Ale i když nejsem nejhubenější, nejhezčí a nejchytřejší (dobře, nejsem obézní, hnusná, ani blbá.. jsem zlatej střed.. ikdyž pár kilo dolů by to chtělo, no nic :D) tak to ze mě nedělá špatnou. Doteď jsem si to tak nějak pořád brala a dávala to ostatním za vinu. Už se hrozně těším do školy a pak na lyžák. Tejden s těma lidma někde v Rakousku v hotelu. Zbožňuju svojí třídu. Miluju svý kamarády. Ráno jedu se S. busem do školy, kde na sebe házíme otrávený obličeje, že do toho ústavu zase musíme jet. Ve třídě se celý den smějeme a povídáme, všichni se všema. Na oběd chodí vždy naše super pětice - dva kluci, tři holky včetně mě, s kterýma si pořád děláme z někoho a z něčeho srandu. Pak jedu domů se S. se kterou se válíme smíchy po zemi a pomlouváme co se dá. Odpoledne se hnedkon vidím s Ž. které řeknu vše, co mě trápí a s čím jsem šťastná a ona mi taky poví všechno a taky se spolu hodně zasmějeme - úplným kravinám. Přijdu z venku za tmy domů, pohádám se s bratrem a následně se půlhodiny pereme o poslední láhev moštu, ale pak nás napadne si dát každý půlku a společně se tomu akorát zasmějeme. Pak přijde domů taťka, a i přes to, že je unavenej s náma dělá kraviny. Večer si píšu s NB. a tlemím se u PC jak blázen. O víkendu se s ní vídám, občas u mě spí. Sem tam se vídám ještě s někým z kamarádů, ale stíhat to všechno nedá. Uvědomuju si, že mám co potřebuju.

Tak jsem si řekla, že kašlu na ostatní, kterým nestojím za nic. Nemám ráda, když mě někdo bezdůvodně vynechává ze svého života, nebo se na mě jen tak vykašle. Ten člověk na mě přeci nemohl zapomenout, ale když se sám neozve, pak mě asi nemá rád tolik, jak tvrdí. Když někoho znám dlouho a on dá přednost někomu, koho zná chvilku, mi nepřijde moc správný. Nemám ráda chování, že se se mnou někdo baví, jen když se mu to hodí, když ho ostatní opustí, nebo nemá momentálně nikoho jinýho. Tohle já nedělám. Když mám někoho ráda, tak se to nezmění jen kvůli blbosti. Přestat mít někoho rád bez důvodu je těžký. Ale když se něco stane, tak to já se vždycky pak snažím všechno napravovat a omlouvám se za něco, co jsem třeba nikdy neudělala. Já se vždycky pak snažím nejvíc, já na sobě hledám chyby, ale pak mě stejně všichni odhodí, jako kus nějakýho odpadu. Ale to skončilo. Nebudu se zebe dělat blbce. Když prostě nikomu nestojím za nic, nemá zájem, tak se na něj kašlu. Ignoraci oplácím ignorací. Nejvtipnější na tom je, že jsem s takovýmhle názorem spokojenější. Myslím tím - nejlepší je vykašlat se na všechno a užít si svůj vlastní život, protože ten vám nikdo nevrátí a nezdražovat se tím, že budete zbytečně zasahovat do životů ostatních, když o to stejně nemají zájem.

A pokud teď někomu přišlo, že jsem se změnila, tak to byl jen slabej odvar.
Teď teprv přišla změna.



PS: Dobře, nebyla jsem tu jen na skok, ale tenhle článek píšu s přestávkama :P
PS2: Dobrá zpráva je, že už jsem rozmrzla!

Jak zapomenout na kamarády v pár krocích...

15. prosince 2009 v 23:31 | LoveShy
Ťuky ťuk^^

Deprese na mě opět vrhla stín a mě nanapadlo nic jinýho než jít na blog, když už jsem tak velkolepě nahlásila svůj comeback. Za prvé chci říct, že mi nic není, neboť nechci vypadat ulhaně, že své problémy před ostatními skrývám za slovo NIC. Dobře, už jsem se zmínila, že se jakási deprese pohybuje v mé bezprostřední blízkosti a já vám tedy řeknu proč přišla.
Nejsem moc spokojená s blížícími se Vánoci, neboť nemám ani jeden dárek a vůbec se mi nechce vynakládat úsilí na vymýšlení co koupit a hlavně komu. Pak abych někde ukradla prachy a nějaké dary koupila a zabalila. Nechci Vánoce, nemám je ráda. Přijde mi to jako jedna velká přetvářka spolu s velkým americkým tlustým vousáčem jménem Santa. Stejně jde jen o dárky a o prachy, lidi si pořád něco dokazují. Všichni se těší na nové mobily a prkna a všecko možný, a těch pár zbylých tvrdí, že Vánoce milují, že se celá rodina sejde a je spolu. Jak nechutné klišé. Pardon, ale v dnešní době bych tohle už netvrdila. Asi mám na to jiný názor a jiný úhel pohledu, protože se sešlo mnoho nepříjemných okolností a já bych Vánoce nejraději zrušila, protože mě to nic nedá. Materialista nejsem a náruč do které bych padla, společně sledujíc vánoční stromeček taky nemám k dispozici. Těším se akorát na Silvestra až nám babička udělá chlebíčky s kyselejma okurkama, na ty všechny rachejtle a petardy který budem házet z okna a na odočítávání. Nikdy mě nijak nepřepadává nostalgie, je to jen přehození datumu. Škoda, že se 31.12. stává datumem "Co nejvíc se ožrat" (ikdyž komu by se chtělo koukat celej večer na "Mejdan roku z Václavku" - to se pak ani nedivím, že lidi pijou. Na následky sledování takový frašky bych se snad vožrala i já). No jo.. ale to je ještě daleko. Teď je předvánoční šílenství. Teď se akorát stresuju, co komu koupit. Chvilkama mám chuť se na všechny vykašlat. Stejně od ostatních moc dárků nečekám. No a toto souvisí s další přičinou mé veliké deprese. Lidé se mnou jednají divně a vím že je to mnou. Nevím kdy se to přesně stalo, nevím ani kde přesně se stal nějaký eror, ale stala jsem se pro ostatní tak trochu "invisible". Asi nějak divně působím na lidi, ale v tom to celé asi taky nebude. Kamarádi si nacházejí nové kamarády a já jsem občas na pochybách. Jediné co mě opravdu zamrzí je to, když někoho znám už dýl a dobře a ten dotyčný si najde jiné kamarády, které zná méně a na mě se vykašle. A ozve se, jen když se na něj ti ostatní vykašlou, nebo když se mu to hodí. No jistě, lépe bych to neřekla. Už kašlu na všechno sebelitování, ale sílu na to, abych něco měnila nemám. Jsem jaká jsem. Asi se ze mě zase stane "velký introvert". Bez lidí je mi líp. Ha. Těším se na volno (které máme mimochodem až od úterý) ale zároveň se mi nechce, protože jsme teď zaběhlí v tom "školním režimu" a po těch prázdninách se mi tam nebude chtít už vůbec. Navíc je ve škole pár lidí, kteří mi zlepšují náladu a ty asi přes volno neuvidím, takže to mě mrzí. Ha. Ještě jsem chtěla napsat, že ikdyž nechci být dospělá, někdy mi hodně vadí nepsravedlnost nezletilých. Mám jednu kamarádku a rodiče se k ní nechovají vůbec hezky. Nekupují jí nové oblečení a takový věci.. Ani jí moc nedovolují chodit ke kamarádům, když už, tak na krátkou dobu. Mají na ní problém kvůli všemu, ale přitom ona je největší slušňačka co znám. Nikdy si kvůli tomu nestěžovala, ale poslední dobou jí to asi už leze krkem a svěřuje se mi s tím. Řekla bych, že je to přehnaný, jak se k ní chovají někdy. Mají jí rádi, to je jasné, ale někdy by si měli uvědomit, že je už velká a že by mohla dostat trocu víc volnosti. Chudák se kvůli tomu trápí a nic s tím nezmůže. Přesně tohle jsou okamžiky, kdy bych si přála být dospělá. Je mi z toho smutno.
No, je půl dvanáctý a já nemám hotový úkoly a mám úplnou chuť se na to zvysoka... a jít spát. Ale to nemůžu, ještě bych dostala pětku. Takže jdu psát anotaci, myslím, že jsem toho zas nakecala hodně. Je mi jedno, jestli si to někdo čte nebo ne. Nemusíte ani reagovat.. nikoho nenutím :).

LoveShy Neexistující

Jak život šel dál...

13. prosince 2009 v 22:53 | LoveShy
Tak po dlouhé době opět zdravím všechny pozůstalé^^

Jak jste si mohli všimnout, černotu vystřídal nový dess s líbací fotkou v záhlaví a já jsem tu. Nebyla jsem tak dlouho pryč, jak jsem plánovala, ale účel to splnilo. A ptáte se, proč jsem tu udělala?
Ten den - 2. prosince - jsem měla divnou náladu. Už to bylo druhým týdnem co jsem marodila a nebyla jsem 5 dní venku. Byl to jeden z těch dní, kdy jsem byla celý den doma, koukala jsem do televize nebo do monitoru počítače a neuvěřitelně se nudila. Večer jsem si četla statusy kamarádů a všechny byly šťastné a o to víc mě zamrzelo, že mi nikdo nenapsal, nikdo nedal vědět. Asi mi v tu chvíli ruplo v kouli a kdybych měla někoho po ruce, tak bych ho v tu chvilku mírně zbila. No a blog byl v tu chvíli jedinná věc, kterou jsem mohla změnit. Blog mám už hodně dlouho a má pro mě velký význam. Mám tu uložené vzpomínky a jsem tu ráda, na druhou stranu však mě sem ten blog moc váže. Už bloguju hrozně dlouho a mám pocit, že zrovna tu samou dobu jsem místo toho měla dělat něco jinýho. Něco trochu víc v realitě. Myslím, že jsem tu poznala skvělé lidi, ale stejně je nemůžu vídat a je velmi těžké se kamarádit po netu. Prostě se mi v tu chvíli v hlavě tak nějak ozvalo pár výčitek a já jsem v tom záchvatu zlosti začernila tenhle blog. Asi jsem si to potřebovala nechat uležet v hlavě, jít mezi lidi a trochu se uklidnit. Jsem labilní člověk, dělám unáhlená rozhodnutí, to vím. Taky mi přišlo, že poslední dobou do článků písu jen nesmysly, slova bez významu napsaná tak, jak mi přišla na jazyk. Ano, psala jsem články které jsem si dopředu nikdy nepromyslela. Tlačítko "nový článek" jsem mačkala bez rozmyslu a bez jedinného nápadu, co budu psát. A pak jsem vždycky psala a psala tak, jak mi zobák narostl a článek neměl ani hlavu, ani patu. Nevím jestli jsou mé snahy o vtipnost úspěšné, ale mnohdy plácám nesmysly. A v neposlední řadě mi přijde, že tento blog se stal takovým okénkem do mého soukromí. Uvědomila jsem si, že zezačátku tohoto blogu jsem tu neprozradila ani své pravé jméno, ale teď jsem tu psala úplně všechno a dávala fotky. Svěruji blogu své pocity a lidé co sem chodí si to mohou přečíst. Chtěla bych, aby mě poznali sami, ne z mých výplodů co tu píšu. Já jsem v písemném projevu jiná. Asi by nebylo správné, kdyby jste si vy, kteří mě neznáte dělali závěry o tom jaká jsem, tady z blogu a mých článků.

V životě každého člověka se najde hodně okamžiků, kdy si uvědomí, co vlastně je a proč tu je. A já si tak občas říkám co tu dělám? Ikdyž mám na facebooku 400 přátel, neznám z nich dobře ani jednu polovinu. Zrovna mě nebaví poslouchat od mých kámošů, jak se kdo o víkendu opil a ještě do toho se začnu nesmyslně hádat s lidmi, od kterých to zrovna nepotřebuju. Když tu pak u počítače celý večer sedím, kašlu na úkoly a cpu se kyselýma okurkama, nemyslím si, že dělám něco dobře. Píšu si tu sérii nesmyslných článků s názvem vždy začínajícím na "Jak" zalezlá na svým blogu. O víkendu se tu ve čtyři ráno tiše plížím bytem a hledám psa a pak když přesvědčuju rozespalýho taťku, že je teprv půlnoc, dojde mi, že se něco musí okamžitě změnit.
Zrušit blog by nic nezměnilo, zase nejsem naivní a blbá a nečekám na zázrak. V dnešní době už vůbec ne. Jen jsem potřebovala v okamžiku něco udělat, protože jedinné dočasné řešení nevyřesitelných věcí, je udělat nějakou maličkost, o kterou se člověk opře a všechno si promyslí.
Ano, škoda, že člověka v té chvíli nenapadne změnit něco v sobě. Bojím se, že svou unáhleností někdy provedu nějakou blbost, které budu hořce litovat.

A já nerada lituju věcí.

Jak jsem si z nudy dala hlavu za nohu

1. prosince 2009 v 16:25 | LoveShy
Žiš marjá, on už je prosinec.. ^^

Cože je dneska za den? Pondělí? Úterý? Středa? Co já vím, je mi to jedno. Nezajímá mě datum, nezajímá mě ani kolik je. Celý dny jsem zavřená doma, žaluzie zatažený a telezize puštěná all day long. Za oknem se střídá déšť a sluníčko, dny ubíhají pomalu, ale zároveň rychle. Nevnímám čas. Ráno se vzbudím rovnou na oběd, ležím ležím ležím, najím se, čtu si, koukám na TV, zapnu počítač.. nuda nuda nuda. Večer jdu spát, nespím nespím nespím. Vzbudím se pozdě.. obědvám atd atd. Mám zřejmě zánět dutin, nic strašnýho, ale ztrácím hlas a nejhorší je ten kašel. Kašlu nonstop.. pořád, bez zastavení. A dneska je to přesně tejden co to začalo. Nebaví mě se vždycky zhluboka nadechnout a pak se snažit co nejvíc odkašlat, když to stejně nejde. Nic jinýho mi není. Žádná teplota, bolest hlavy, svalů.. nic. Je mi fajn až na ten blbej kašel. Takže teď jsem druhým týdnem doma, každý den mi utíká učivo. Nesmím ven, musím brát hodně léků, které nezabírají. Do pátku budu opět doma a mám pocit, že mi brzo hrábne. Potřebuju vídat lidi, smát se s nima, čerstvý vzduch, pohyb.. Jak tak koukám, tak jsou všichni nemocní, tak si nebudu už moc stěžovat, snad dostanem nějaký prázdniny. Už i v Liberci je prasečí, takže fajn..
Jedinej světlej bod v těch prázdných nudných dnech je Disney Channel, který se mi podařil naladit společně s dalšími dvaceti programy. Nemám set top box, takže to chytám od sousedů na černo *chachá*. Sice tam dávají celý den v podstatě to samé - mám pocit, že ty kreslené filmy jsou všechno na jedno brdo. Ale občas je nějaký díl Hanny Montany, H2O nebo Kouzelníků z Waverly tak se aspoň na nějakou chvilku zabavím. Včera jsem si stáhla do photoshopu nějaký doplňky, takže tu vyvádím blbosti, ipřes to, že mě grafika nebaví (nuda s nouzí dělaj divy). Momentálně si hraju s lentilkama - jako vždycky si je jako správný psychopat roztřídím podle barev a až potom sním. A taky si hraju s céčkama. Snad nemusím říkat co to je. Mamka mi jich včera donesla asi 400, co měla z dětství a ještě jsem si objednala 1000ks přes net, protože už se nikde nedaj sehnat (dneska mi přišly, mám je taky samozřejmě seřazené podle barev).
No a nakonec bych možná mohla říct nějaké zajímavé poznatky na které jsem přišla mezi přerovnáváním mé knihovničky a utíráním prachu z ní (myslím, že to bylo zrovna když jsem šla pro prachovku). Ne, asi takhle. Zjistila jsem, že nesnáším loutky. Nechápu proč, ale štítím se jich. Nepřipadá mi to moc zajímavé pro vás, ale nevím jestli ještě někdo další trpí takovou divnou poruchou? nebo jak to nazvat. Fuj loutky. Když pomyslím na Hurvínka tak mi jde mráz po zádech.
No, nejsem já divná?
Nemusíte
odpovídat
nahlas
neboť
odpověď
je
více
než
jasná.


PS: Omlouvám se svým sousedům za své neustále (už týdenní) kašlání.
PS2: Neomlouvám, vy tu neustále vrtáte, když chci spát. Kašlu na vás *a to doslova*.

Jak jsem se vrátila z reality...

26. listopadu 2009 v 22:56 | LoveShy
Ahoj všem^^



Mám pár novinek, které musím světu sdělit, tak to chce asi nový článek. Včera byla u nás premiéra Nového měsíce, jak jsem psala v minulém článku, a já už opravdu myslela, že se tam nedostanu. kvůli šílenému kašli. Jenže nakonec jsem se ovládla a svými nadpřirozenými silami jsem kašel jaksi "potlačila" :D a prostě jsem se snažila moc tam nechrchlat. No, takže jsem tam šla. S kamarádkou jsme tam byly o něco dřív, tak jsme si koupily vytoužené lístky a šly si sednou, aby jsme popovídaly. Čekala jsem, že tam budou davy ječících třináctiletých fanynek, protože v rezervacích na netu byly dva plný sály, ale překvapivě tam bylo jen pár holek a hodně dospělých, takže to bylo v klidu. Takže jsme si chvilku povídaly a pak jsme si šly koupit něco k jídlu a pití. Původně jsme chtěli jen popcorn (co by to bylo za kino bez popcornu) ale nakonec jsme si vzali a i pití a nakonec jsme si všimli na takové malé cedulce na pultu, že když si koupíme střední pití a střední popcorn, dostanem placku Belly a Edwarda nebo Belly a Jacoba. Tak my úplně šťastný si to koupily a placky (obě s Edwardem) jsme si hned dali na "hruď" :D, jak nějaký fanynky :P. No, ještě jsem chtěla chvilku posedět před sálama, ale kamarádka mě donutila jít si sednout na místo, tak jsme šly. Bylo tam hrozně málo lidí a to bylo 10 minut před promítáním. Tak jsme čekaly, najednou přišla nějaká paní a lidem v první řadě řekla, ať řeknou písmeno a číslo. A oni řekli C 8. No a člověk, ktery seděl na sedadle C 5 vyhrál DVD a triko Stmívání. A my jsme jako seděli na sedadlech C 9 a C 10!!! To mě naštvalo, ale nevadí :D. Pak to začalo a mě zarazilo, že sál byl poloprázdný. Aspoň jsme si měly kam dát bundy ;). No, první film byl Twilight, to mě moc nebavilo, neboť jsem to za poslední rok viděla hooodněkrát, ale viděla jsem tam hodně detailů, který na televizi nevidím, tak to bylo dobrý. Následovala přestávka a potom začal New Moon. Bylo to úplně zvláštní, konečně jsme se dočkali. Nebudu to popisovat co se mi líbilo a co ne, protože to by bylo na další článek. Ale bylo to opravdu skvělý. Byla jsem z toho úplně mimo. Takže řeknu k tomu pár věcí ve zkratce, takže kdo to ještě neviděl a nechce o tom číst, tak ať to teď dál nečte.
Strašně se mi líbilo, jak ukázali ten rozdíl mezi vztahem Belly-Edwarda a Belly-Jacoba. Líbilo se mi, jak ukázali strávený čas Belly a Jaka u něj v La Push (a taky vlkodlačí hoši jsou skvělý - dostává mě velká role Quila :D). Pak se mi líbilo shledání Edwarda a Belly ve Volteře, to bylo krásný a potom celá Volterra (Aro je skvělej psychouš a Jane správná drsňačka :)). No a samozřejmě konec, který nikdo nečekal a po kterém všichni chtějí okamžitě vidět Eclipse. Škoda, že to udělali takhle, ta Edwardova "podmínka" měla být řečena až v Eclipse, ale nevadí. Ten konec byl krásný, ikdyž mi bylo Jaka líto. Hlavně touhle hláškou (ikdyž já bych řekla to samý, soucítím s Bellou):

"Nenuť mě vybírat mezi vámi, protože to bude on. Vždycky to byl on"

No a teď myslím, že to zase začnu číst, opět jsem spadla do Twilight mánie. Po letních prázdninách, které jsem prosnila jsem si slíbila, že od začátku školního roku začnu uvažovat reálně. Celkem se mi to dařilo, ale poslední dobou jsem měla pocit, že už do tý reality nějak přestávám patřit. Všichni okolo mě řeší kluky, kam půjdou odpoledne, kam na párty.. ale já řeším akorát to, abych přežila školu a dostala se domů. Už nějak nemám sílu dělat dojem protože se cítím jak vzduch tak či tak. A teď jak jsem nemocná, jsem zjistila, že já jsem stejně nejraději u svých snů. Navíc teď zas po Novým měsíci mám úplně chuť skočit jim tm do toho jejich světa a být tam místo Belly. Strašně mě štve, že něco tak dokonalého jako "jejich" svět není. Já vím, že je to jen knížka a že bych to neměla tak prožívat.. jenže kdo by po tom netoužil. Mě to zase přejde, jen jsem to sem teď musela napsat. Asi půjdu killnout Stephenii, že vymyslela Edwarda Cullena a Jacoba Blacka :P. Někde v PC jsem měla obrázek a tam bylo:

"Nenávidím Stephenii - kvůli ní si nikdy nenajdu kluka."

To mluví za vše ne??

Jo a mám nové vlasy :)). Tmavý přeliv a červené pramínky. Fotky pod perexem.

 
 

Reklama