Otvírám srdce, na chvilku

Platonicky

8. září 2012 v 18:08 | LoveShy
Léto 2008

Bylo mi 14 a naši nás přihlásili, jako každý rok, na příměstský tábor. Vůbec se mi tam nechtělo, protože jsem měla takové to období vzdoru "už jsem velká holka", ale šla jsem. Ach bože, ještě že jsem šla! Byla jsem zařazena mezi nejstarší oddíly, každý z nich měl svého vedoucího, většinou z řad studentů tělovýchovné katedry (a většinou ženský). My jsme ale dostali vedoucího, říkejme mu Lukáš. Byli jsme asi patnácti-členné družstvo a celý týden jsme měli sportovní aktivity, jednu za druhou. Byli jsme úplně skvělý tým, našla jsem si tam strašně moc kamarádů. Lukáš chodil samozřejmě všude s námi, když nás měl na starost. Často jsem se s ním bavila a rozuměli jsme si. Panejo, když si vzpomenu, že mi bylo 14, připadá mi, že jsem byla hrozně maličká.. ale asi se mi začal líbit. Byla to taková platonická láska, chtěla jsem být pořád s ním, bavilo mě to. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat, protože jsem takové pocity dřív neznala. Svěřila jsem se s tím jedné kamarádce z družstva a jí se náhodou taky líbil. Opěvovaly jsme ho spolu.

Před Lukášem se mi tam líbil ještě jeden vedoucí, ale to bylo proto, že byl krásnej. Nádhernej chlap na kterýho nikdy nezapomenu. Jenže Lukáš se mi líbil jinak.. nebyl na první pohled úplně hezkej, ale hrozně z něj něco vyzařovalo. Týden utekl jako nic, naštěstí mě za čtrnáct dní čekal ještě jeden týden. Když jsem tam opět šla, tajně jsem doufala, že tam Lukáš bude. Že půjdu ke svému přidělenému družstvu a uvidím ho usmívajícího se sedět u stolu. Šla jsem tam a on nikde. Měla jsem vedoucí nějakou ženskou. Ten týden byl super, ale byla jsem zklamaná a pořád jsem na to myslela. Lukáše jsem ani neviděla, nebyl tam. Zbytek prázdnin jsem neměla co dělat a na tomhle táboře nám nabízeli, že mají ještě volné termíny. Ukecala jsem naše, aby mě ještě přihlásili. A rovnou na 14 dalších dní v kuse. Byla jsem jak posedlá, navíc mě to tam fakt bavilo. Byla jsem nejlepší ve střílení vzduchovkou a v lezení v lanovém centru, kde jsem všechny úrovně zdolala úplně jako první.

Když přišel můj třetí týden na táboře, šla jsem tam s obrovkou nadějí. Přišla jsem ke svému družstvu a Lukáš tam nebyl. Ale seděl u vedlejšího stolu u vedlejšího družstva. Nevšímala jsem si svojí vedoucí, šla jsem hned k němu. Měl očividně radost, že mě vidí, to byl tak krásnej pocit. Chtěla jsem k němu do týmu a prosila ho, ať to nějak zařídí, ať se s někým vyměním. Bohužel. Ale kdekoliv jsme se potkali jsem za ním chodila a bavili jsme se. Byl to asi nejlepší týden, naše družstvo i s naším vedoucím bylo bezvadný, měli jsme skvělý kluky, jeden z nich se do mě zamiloval. Asi jsme spolu chvilku chodili, tuhle část si pamatuju matně, měla jsem hrozný výčitky, že tím "podvádím" Lukáše :D.

Poslední týden co jsem tam byla jsem šla zkušeně ke svému přidělenému družstvu a co se nestalo - seděl tam ON. Ten týden jsem si ani nehledala žádný kamarády, vystačila jsem si s tím, že mi byl nablízku. Zní to, jako bych byla posedlá puberťačka, což jsem určitě byla.. ale on se se mnou nebavil jenom z povinnosti. Vzal si na mě kontakt, pořád se na mě vyptával. V tom lanovém centru mě hecoval, abych to celý zvládla a pomáhal mi a když jsem porážela ostatní ve střelbě, tak mi tajně dával sladkosti. Nevím jak to bral on. Mě to každopádně úplně dostalo. Psali jsme si potom nějakou dobu na ICQ, dala jsem si jeho fotku na tapetu v mobilu a dlouho na něj myslela. Školou a povinostma to asi odeznělo. Svým způsobem mi to něco hrozně moc dalo - od té doby vím, že vždycky budu na starší muže, na rozumné, vtipné a charismatické, ale také jsem bohužel zjistila, jak mě city dokážou položit. Vyhýbám se jim.

Dneska jsme byli nakupovat a najednou, z ničeho nic, přede mnou stál. Viděla jsem ho od té doby poprvé. Já se změnila radikálně, on je stále stejný. Asi pět vteřin jsme se dívali do očí, já se usmála a šla jsem dál. Nedalo mi to a ohlédla jsem se. Díval se na mě a zamával. Bylo mi krásně.


Co vy a platonická láska? Je lepší být zamilován a být zároveň plně vyrovnán a smířen s tím, že z toho nikdy nic nebude? Nebo s dotyčným být a případně se trápit? Byli jste někdy zamilovaní do někoho, kdo o tom neměl tušení (třeba kamarád)? A byly jste zamilovaní do někoho, kdo vám řekl, že o vás nestojí? Co je nejhorší? :)


Edit: Fotky. Mám jich hodně a mám i JEHO, ale to nechci zveřejňovat. Tady v lanovém centru na těžké úrovni.. jako jedinná odvážná!

A tady asi už po stopadesáté na kanoích.. frajerka blonďatá jako zadák :D

Snesl bych ti modré z nebe, to víš.

26. února 2012 v 3:35 | LoveShy
Zítra jedu na jarní prázdniny do Alp a ačkoli bych asi měla spát na tu dlouhou cestu nebo balit nebo cokoliv jiného, sedím tu už asi pět hodin v slzách kvůli nejrůznějším věcem. A nakonec jsem se z jedné z nich potřebovala vypsat. Možná je to kravina, ale prostě to potřebuju. Nikdy bych nevěřila, že se snížím na takovou úroveň, že budu psát tolik na blog. Nevadí mi to, protože stejně nikdo neví, o co jde. Kdo to bude číst, možná se vám to bude zdát stupidní, jak od 13ti letý holky, ale opravdu ne.

Speciální druh výročí.

6. října 2011 v 19:53 | LoveShy
Seděla jsem před pár minutama na posteli a přišel ke mě taťka. "Dneska je takovej fajn den, co?" povídal. Jen jsem se na něj nepřítomně podívala. "Co? Hm, jo.." odpověděla jsem naučeně, protože bavit se s ním je někdy o nervy. "Je šestýho října.." pronesl. "A co jako?" nechápavě jsem na něj koukala. "Niic.. niic."

Pak odešel a mě to po pár minutách došlo. Ajo! Dneska je to tři roky, co od nás máma odešla, samozřejmě, že to datum nezapomenu. Vlastně nevím, proč tomu věnuju celej článek, když už jsem o tomto tématu psala už hodněkrát. Jen asi.. Mám ten den pořád před očima - 6.10.2008. Takový nevinný datum, proč zrovna ten den? Bylo pondělí, hezkej podzim, něco jako dneska. Jeden den, jak dokáže zahýbat s lidskými životy napořád. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se s bráchou smáli v našem pokoji, když v tom si nás naši zavolali do pokoje. Srdce mi málem vypadlo z hrudníku, když jsem viděla mámu brečet. Věděla jsem, že se neděje nic dobrýho. "Děti.. maminka se stěhuje ke svýmu novýmu pánovi."

Nikdy nezapomenu na tu bezmoc, jak jsme si s bráchou tiskli ručičky a v slzách mámu prosili ať se nestěhuje.. a ona si u toho balila trička do kufru. Nikdy nezapomenu jak ji taťka prosil, ať to nedělá, že udělá cokoliv. Nikdy nezapomenu na ten pocit toho, že se ti z hodiny na hodinu změní život a ty nemáš nejmenší ponětí, co budeš dělat dál. Měli jsme plány, byli jsme šťastní. Kdybychom aspoň delší dobu tušili, že se něco takového šestého října stane, tak by se s tím dalo smířit. Ale člověk se nikdy nesmíří s tím, co přijde tak rychle a nečekaně jako odjištěný granát.

Nevěděla jsem, co si sama s klukama doma počnu. A už je to tři roky, co to zvládáme a nedovedu si to už jinak představit.
Ztratila jsem mámu. Sice bydlí nedaleko a je tu, ale.. to asi nikdo nemá šanci pochopit.
Vůbec, v žádným případě se nelituju. Jen vzpomínám, přemýšlím. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se to nestalo. Přemýšlím, jaké by to bylo za pár let, kdyby naši byli pořád spolu, jak by se společně starali o vnoučátka, slavili výročí.. Přemýšlím, jaký bych s ní měla vztah. Přemýšlím, zda si dneska taky vzpoměla.. Ne, určitě ne.

Jen jsem tím vlastně chtěla říct, že jakkoli blbou situaci si pro vás život/osud přichystá.. všechno se dá zvládnout, jen člověk musí chtít. Od tý doby si tak nějak vážím všeho co mám, protože zítra už to mít nemusím..

Mami?

24. června 2011 v 16:43 | LoveShy
Proč by se člověk neměl ženit/vdávat, proč se vztahům bráním..

Ta ty tři roky jsem si zvykla na hodně nadávek a na výčitky, co si mezi sebou řekli. Později jsem si zvykla i na tu ironii, jakou spolu mezi sebou mluvili. A teď jsem akorát seděla u počítače, sledovala své rodiče po dlouhé době spolu v jedné místnosti jak spolu mluví naprosto suše, bez emocí a s vážnými výrazy s obličejích z úst vypouští slova jako "katastrální úřad", "majetkové vyrovnání" nebo "notářka". Úplně jsem si odvykla je vidět spolu, zapoměla jsem na ty roky co jim to klapalo. Když domluvili o majetku, nastalo krátké ticho a já věděla co nastane.

"Niky?" Odvrátila jsem hlavu od počítače a dělala, že mě to strašně obtěžuje.
"Kdy se my dvě uvidíme? Nebereš mi telefony, sama se neozveš, nevím co si mám myslet.." řekne mi "ta osoba co mě porodila" tónem, který mi je nepříjemný.
"No.. já, já nevím.." odpovídám popravdě, nemám ponětí, co jí na to říct. Ráda bych se s ní vídala, ráda bych měla mámu, ale cosi ve mě mi brání jí odpustit. Odpustila jsem už hodně lidem hodně hnusných věcí a paradoxně své vlastní mámě odpustit nedovedu.
"Jak nevíš? Tak chceš se se mnou vídat nebo ne? Já mám totiž pocit, že ty mě nesnášíš.. že tě tady táta navedl, abych tě nemohla vídat.." říká ona a ve mě se to začíná vařit.
"Bude mi osmnáct, já mám rozumu dost. Odešla jsi, když mi bylo čtrnáct a já tě tu neměla. Ze dne na den jsem se musela smířit s tím, že moje vlastní máma ode mě odchází a žije s nějakým jiným chlapem.. každej den to mám před očima.."
"Ale už je to tři roky, s tím by ses už mohla smířit.. už se nic neděje.." říká nevzrušeně.
"Neděje?! Ale děje.. Vždycky se dělo a taky dít bude.." kousala jsem se do kůžičky v puse, abych nezačala brečet, protože mě začínaly pálit oči.
"No tak podle tebe děje. Ale jak vidíš, mám snahu se s tebou vídat. To ty se ozveš jen když něco potřebuješ, když chceš něco koupit.." začne mě obviňovat.
"No to snad.. to si děláš srandu ne? Za tu dobu co tu nebydlíš jsi mi nekoupila jedinnou věc, i alimenty z tebe musíme tahat. Já od tebe ani nic nechci.."
"Tak proč si na kamarádky čas najdeš a na mě ne?" spustí další výčitky.
"Ty sis na mě snad někdy čas našla, když jsi tu ještě bydlela? Taky jsi trávila čas s kamarádkama a se mnou jsi nikdy nikam nešla.. Nezačly jsme předtím, nevidím důvod, proč teď někam spolu jít, jako by se nic nedělo, tohle já neumím.." krčím rameny.
Podívá se na tátu. "Můžeš za to ty.. všechno co se stalo.. tys to hodil na mě.. vyšla jsem ze všeho jako největší kurva, děvka a píča.. dětem jsi nakecal takový nesmysly a kdykoli jsem tu byla, poslal jsi mě někam, ať jsi du šukat za tím svým.." mumlá a se slzami v očích se zvedá a jde do kuchyně. Je mi špatně, nemůžu dejchat, pálí mě oči. Táta sedí, mlčí a kouká do blba, z kuchyně slyším popotahování.

Po pár minutách to nevydržím a volám na ní. "Pojď sem, už to nebudem řešit, každej z nás má svojí pravdu..". Taťka se přidá. "Jo, pojď sem, to nemá cenu."
Slyším jen smrkání. "Pojď sem.. mami." to slovo mi nejde přes jazyk, když už ho vůbec nepoužívám. Táta se zvedá a jde do kuchyně. Slyším toho málo, občas svý jméno. Jdu tam. Oba jsou otočení zády ke dveřím, takže mě nevidí.
"Ona se změní, až bude větší tak ti odpustí, je to pořád čerstvý.. " snaží se jí uklidnit táta. "Nezmění, ona mě nenávidí.." šeptá máma.
Já stojím ve dveřích, opřená o jejich rám. Je mi jí líto. Sedí tam tak smutně, kroutí hlavou a drží si kapesník u nosu a vidím stékat proudy slz po tvářích. Nejsem zvyklá na to, že brečí. Pohled mi sklouzává na její břicho. Nelze si ho nevšimnout, úzké tričko je přes něj napnuté až moc. Kdybych byla v její situaci, asi si dám nejdřív dopořádku celý starý život, než začnu žít ten nový. Začnu přemýšlet a uvědomovat si jednu věc. Proč by mi jí mělo být líto? Cítila lítost někdy ona? Že opustila milujícího manžela a dvě děti? Přemýšlela někdy, jak to tu doma asi zvládáme? Asi ne. Má lítost ze hned ztrácí.

"Vždyť víš, že každá holka v tomhle věku si s mámou moc nerozumí.." povídá tiše táta.
"Tady nejde o to, že bysme si nerozuměly tati.." řeknu najednou do ticha, až se sama leknu svého hlasu. "Já tě mám ráda mami, ty vždycky budeš moje máma, ale nedokážu zapomenout, zatím ne."
"Tak mi ale řekni na čem jsem. Klidně mi řekni, že už mě nechceš do konce života vidět, bude to pro mě jedodušší, než nevědět, na čem jsem.." začne znova brečet.
"To bude jednodušší? Že už tě nechci vidět?" rozklepe se mi hlas. "Já opravdu nevím co ti mám víc říct. Nemůžu za to, že nevíš na čem jsi.. Když jsi šestého října 2008 odešla, věděla jsem snad na čem jsem? Ne. Tak teď nečekej to samé ode mě," a odešla jsem k sobě do pokoje. V tu chvíli jsem se vyjímečně za své slzy nestyděla.

Co bych si nejvíc přála.

27. prosince 2010 v 20:27 | LoveShy
Co bych si nejvíc přála.

Chci teplý sníh, studený žár,
nevinný hřích, křídel pár.
Zastavit čas, vrátit ho zpět
změnit co se stalo, změnit celý svět.

Chci mít někoho, kdo při mě bude stát,
někoho, kdo mě bude perfektně znát,
ale přesto mě bude mít rád.

Chci peněz hrst a kupu zdraví,
ať šťastná je má rodina.
A ať mě život pořád baví,
a z vteřiny je hodina.

Chci nekonečné letní dny,
chci odpověď na vše co chci znát,
chci zrealizovat všechny své sny,
aniž bych musela spát.

Ať má každý důvod snít,
ať má důvod se smát,
ať mají všichni pro co žít,
co víc si můžu přát.

_________________________________

Ale asi mi bude muset stačit pár ponožek.

Brácha.

19. listopadu 2010 v 18:29 | LoveShy
Více než před půl rokem jsem psala (dle mého celkem povedený) článek věnovaný mému taťkovi.
A dneska jsem se rozhodla věnovat článek svému "malému" bráchovi.

MY BROTHER

IMG_1601

Jak mi jeden člověk ovlivnil život. On ho vlastně vytvořil.

21. března 2010 v 20:23 | LoveShy
Nedávno se mě někdo zeptal "Čeho si na životě nejvíc vážíš?". A já jsem nad tím ani nějak moc nepřemýšlela. V hlavě se mi promítali "přátelé, rodina, zdraví.." ale pak jsem si řekla, že vlastně nic z toho nemám jisté. Lidi mohou odejít z vašich životů, mohou zmizet kdykoliv a nikdy si jimi nejste jistí. Tak jsem nad tím tak zauvažovala, a nakonec jsem odpověděla, že si nejvíce vážím sebe. Sice to není až taková pravda, ale člověk si sám sebe musí vážit ze všech nejvíc, jinak si ho ani ostatní vážit nemohou. Já si na sobě vážím svých myšlenek, své fantazie, svých nápadů - prostě své hlavy. A ten člověk, který se mě na to ptal mi odpověděl: "Jen pravá osobnost odpoví, že si váží sebe, svých myšlenek, neboť ty jako jedinné se dají označit za nefyzické já."

Víte, nemyslím si, že jsem osobnost, nebo to alespoň neumím zhodnotit. Ale tuhle otázku jsem položila svým kamarádům okolo sebe a nikdo na ní neodpověděl stejně jako já. Zkuste nad tím také popřemýšlet.

A samozřejmě jsem přemýšlela, kdo je pro mne na světě nejdůležitější. Koho si vážně vážím. Tenhle článek chci věnovat osobě, ke které mám v životě nejblíž i přes všechno, co se stalo. Nemám doma mámu, která by tu pro mě (pro dospívající holku) byla, tak tou osobou je můj taťka a myslím si, že právem. Jen čtěte, uvidíte :)

TAŤKA

Daddy^^

Jak to se mnou j(d)e...

17. listopadu 2009 v 16:51 | LoveShy
Jsem věčný snílek, žijící si ve svém vysněném světě a čekám na něco, co zřejmě nikdy nepřijde. Nechte mě v té iluzi, nechci dospět ^^

Než jsem si založila tento blog, měla jsem jich už předtím více. Ten poslední jsem měla hodně ráda, byla jsem na něm téměř rok a pojilo mě s ním hodně vzpomínek. Opouštěla jsem ho s tím, že tam už zůstat nemůžu, i když jsem chtěla. Už o něm vědělo moc lidí a to jsem nechtěla. Z minuty na minutu jsem od té veškeré práce utekla. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že si založím blog nový. Ten samý den jsem tedy založila tenhle blog. Lítostně jsem říkala, že bude dlouho trvat, než to tu zase zaplním vzpomínkami a dlouhými články. A voilà, povedlo se. Řekla bych, že tenhle blog je na mnohem větší úrovni, než byl tamten. Paradox je, že jsem ze začátku sem nenapsala ani své jméno a teď tu jsou designy s mými fotkami a u článku je skoro pokaždé (egoisticky) má fotka. Už je mi celkem jedno, že o mém blogu ví opět hodně lidí. Tady zůstanu, protože v archivu je uloženo mnoho věcí. No a tak mě napadlo, že bych rovnou napsala něco o sobě, aby bylo jasno, pro ty, co to zajímá..

...pokračujte níže

Jak nebylo co napsat..

25. října 2009 v 20:28 | LoveShy
Nějak nemám co napsat. Nechodím sem už moc často. Nenapadá mě, co napsat.
Nechci toho ale nechat. Mám ale pocit, že psát o tom, co jsem dělala, je nuda.
Koho to zajímá, že? Na nějaký úvahy nemám čas a náladu. Nemá to smysl.
Nestíhám. Všechno je divný. Nic není jako dřív. Možná, že i já jsem jiná.
Nějak mě ale nic nebaví. Nikdo mi nerozumí. Všichni se starají o sebe.
Nene to není puberta. Není to moje nálada. To je fakt. Ignorace.
Je to od lidí, od kterých jsem to nečekala. Všechno se mění.
Já si vybrala život s lidmi. Čekala jsem víc. Chci si užívat.
Ale jak?? Návod nemáte? Nebudu úplně spokojená.
To ani nečekám. Jen už chci najít to svoje místo.
Místo kam patřím. Já si nechci stále stěžovat.
Nemám vlastně důvod být nespokojená.
Jsou horší věci. Jen mě to celkem mrzí.
Lidé okolo jsou šťastní.. Zapadají.
Jen já si připadám stále mimo.
Dlouho jsem byla optimista.
Ale všechno není růžový.
Občas se chci změnit.
Být jenprostě jiná.
Všechno by bylo
jednodušší.
Však za
jakou
cenu
??

Jak roky plynuly...

18. října 2009 v 21:54 | LoveShy

Dneska je to rok. Byl krásnej den a my jsme jeli na chalupu, kde jsme šli sbírat kaštany. Já jsem měla sebou foťák a chtěla jsem si vyfotit okolí, tak jsem vylezla na sochu. Na tu blbou sochu sv. Anny. Ve chvilce nepozornosti jsem spadla dolů - z dvou metrů. Vykloubila jsem si loket a ještě si ho naštípla. Přesně před rokem jsem ležela v nemocnici a čekala až mě vezmou na sál a loket mi nahodí. Během toho roku následovaly další čtyři operace, desítky rentgenů, rehabilitací.. a ani dneska - rok po tom - ruku nenatáhnu. Stačila jedinná vteřinka nepozornosti.. Můžu být ale ráda, že se mi nestalo něco horšího. Mohla jsem si zlomit páteř, narušit míchu. Stačila by jedinná sekunda a mohl se mi zhroutit život. Měla jsem velké štěstí..

(zleva odshora - socha sv. Anny; ruka proti sluníčku - naposledy natažená, pak už jsem letěla; stromy a socha; já s dlahou; já s dlahou; já v nemocnici přesně před rokem, kdy jsem čekala na operaci; já s ortézou; pohled dolů ze sochy na bráchu; výhled ze sochy; opět výhled ze sochy)


TEN ROK NESKUTEČNĚ UTEKL.. PAMATUJU SI TO ÚPLNĚ ŽIVĚ. BYLO TO STRAŠNÝ. MUSELA JSEM JET S VYKLOUBENÝM LOKTEM PŮL HODINY AUTEM VESNIČKAMA, NEŽ JSME SE DOSTALI DO NEMOCNICE DO LIBERCE. TEN VYKLOUBENEJ LOKET SE TAM ÚPLNĚ HEJBAL, CEJTILA JSEM TO CELOU PŮLHODINU, KAŽDOU ZATÁČKU TO ŠÍLENĚ ZABOLELO. AŽ KDYŽ MI ALE UDĚLALI RENTGEN, ZJISTILI JSME, ŽE JE TO VYKLOUBENÝ. VĚDĚT TO HNED NA MÍSTĚ PO ÚRAZU, ASI SE SLOŽIM.

DLOUHO JSEM SE NEMOHLA DÍVAT NA TY FOTKY, CO JSEM ZE SOCHY VYFOTILA, NECHTĚLA JSEM O TOM MLUVIT. ALE TEĎ.. S LOKTEM CVIČÍM, OPÍRÁM SE O NĚJ.. UŽ MI TO NEVADÍ. SICE BUDU MÍT NAPOŘÁD NÁSLEDKY, ALE JE TO ROK..NEVADÍ MI O TOM MLUVIT.. IKDYŽ LOKET TŘEBA JEDNOU NAPLNO ROZHÝBU, NAVŽDY MI ZŮSTANE MALÁ PLOCHÁ JIZVIČKA ZESPODU LOKTE.

LOKET MĚ OMEZUJE VE SPORTOVÁNÍ, ALE NEMÁ CENU SI ŘÍKAT "KDYBYCH TAM NELEZLA". UŽ SE NIC NEZMĚNÍ..NEVRÁTÍM ČAS. KDYBY SE TO NESTALO, TŘEBA BY BYLO VŠECHNO JINAK. TO JE PROSTĚ OSUD, KTERÝ NEZMĚNÍME.

(Omlouvám se za ten caps.. už jsem to měla napsaný, nechtělo se mi to přepisovat.)

Jak jsme slavili výročí?!

7. října 2009 v 23:57 | LoveShy
Ahoj^^

Měla jsem v plánu to napsat včera, protože to bylo přesně rok, ale měla jsem nekonečně učení, tak to pochopitelně nešlo. Tak to napíšu dnes, svět se nezboří. Včera bylo 6.října, pokud se nemýlím. A to je pro naši rodinu zvláštní datum. Přesně před rokem se stala taková věc.

Bylo to pondělí 6.10. 2008. Přišla jsem ve dvě ze školy, měla jsem klídek doma, s bráchou jsme seděli v pokojíčku a povídali si. Prostě veselý pondělí, jako vždycky. A najednou přišel taťka s vážným obličejem, ať přijdem do obýváku, že nám chtějí něco říct. Lekla jsem se, co se stalo.. Tak jsme šli a viděli jsme mámu, jak sedí na gauči a brečí. Sedli jsme si vedle na gauč a jenom vyděšeně zírali. Co se děje sakra?! Taťka stál u okna a jenom kroutil hlavou. Brácha už byl taky na nervy, tak se zeptal, co je. A taťka jenom řekl "Máma si našla jinýho pána a stěhuje se od nás." Au. Zhluboka jsem se nadechla a nemohla tomu uvěřit. Co? Podívala jsem se na mámu a ta propadla záchvatu pláče. Taťkovi se skutálela jedna slza po tváři. "Jo Niky.. prostě to tak je. Našla si přítele a je s ním už dva roky!" To už neřekl tak klidně. Začala jsem se klepat a brácha začal brečet. "Všechno jsi posrala! Já pro tebe dělal všechno a co z toho mám?" křičel taťka. Máma jenom bulela, občas řekla, že za to nemůže, že se to stává, že už jim to nefungovalo dlouho. Začalo mi docházet, že to není sranda. Máma to s někým táhla dva roky. Už nebudem rodina, už to nebude jako dřív. V tu chvíli jsem začala brečet taky. Nešlo to zastavit. Proč? Proč my? Co jsem udělala, co udělal taťka? Všechno nám kupoval, platil, jezdili jsme na dovolený, nemlátil nás nikdy, nekřičel na nás.. mámu měl rád celých dvacet let. A odměna? Nevěra. Nemohla jsem tomu uvěřit, prostě ne. Připadala jsem si jako v hodně špatným snu a pořád marně čekala, kdy se probudím. Neprobudila jsem se, byla to bohužel realita. A tak si sbalila věci a odstěhovala se. Taťka byl strašně naštvanej, ikdyž tušil, že máma někoho má, nebyl na to připravenej. Když máma odjížděla, začal prosit, ať se vrátí. Brečel, mlátil věcma o zem.. Já nevěděla co dělat. Máma se odstěhovala, odvezla si všechny věci, koupelna byla najednou prázdná, skříně byly prázdný.. všechno bylo prázdný. Říkala jsem tátovi, ať má svojí hrdost a neprosí ji. Nemá to cenu.. ona by se stejně nevrátila. Potom taťka celý noci nespal, nasedl večer do auta a jezdil okolo Liberce a vrátil se pozdě v noci. Smutek, naštvanost, lístost... nevěděla jsem co dřív. Všichni jsme byli v pytli. Pak se to tak nějak střídalo.

Jednou si s tátou šíleně nadávali, což se nedalo vydržet. Nikdy jsem je neslyšela si takhle hnusně nadávat a přímo před náma... Někdy k nám zase máma chodila a byla u nás celý odpoledne a bavili jsme se. Ale většinou to byli hádky. Hádky o peníze, o věci, o nás.. Já jsem jí doteď nedokázala odpustit. Nechtěla jsem jí ani vidět. Bylo to divný, bejt sama holka v bytě. Nemohla jsem si od mámy půjčovat věci, už v koupelně nebyly tuny šminek jak předtím, nebyly tam stovky dámských šampónů.. Nezvyk. Byl to nezvyk, přišlo mi, že je nás doma hrozně málo. Bylo těžký si zezačátku zvyknout. Příbuzný to nevěděli, kamarádi to nevěděli.. a nikdo nechápal proč jsem najednou tak smutná, tak jiná. Postupně se to všichni dozvěděli, ne moc hezkým způsobem, ale dozvěděli. Máma začala na tátu házet špínu.. takže v očích ostatních byl on ten špatnej. To si opravdu nezasloužil. Ale zvládal to všechno.. Zvládal práci, domácnost, děti a i svoje koníčky.. Postavil se okamžitě na svoje nohy a zvládl to. Jinak by se to všechno zhroutilo definitivně. Všechno to strašně utíká. Už mi přijde normální, každej den tu válčit s těma svejma chlapama. Někdy je to těžký, ale zvykla jsem si na všude se povalující trenky a ponožky, protože to je to nejmenší. Nikdy jsem si extra nerozuměla s mámou, nikdy mě nevzala do města a nic mi nekoupila. Nikdy jsme si o ničem nepovídaly.. ani jsem neměla zájem. Ona ze mě neudělala holčičku.. já vyrostla po klučičím. Taťka byl pro mě vždycky #1. Teď už prostě beru za svou rodinu taťku a bráchu. Mámu ne. Vidím ji jednou týdně a celkem mi to stačí. Nemám zájem jí vidět, je falešná, ulhaná a rotrhla nám rodinu. A po tom všem si myslí, že to bude jako dřív. Ten rok utekl jako nic, až mi to přijde neuvěřitelný, protože ten 6. říjen mám v hlavě úplně přesně, jako by to bylo včera. Ale jsem ráda, že už je to za náma. Naši jsou už měsíc rovedený, táta si našel skvělou přítelkyni a je, myslím si, už celkem šťastný. Ty rány se nezahojí nikdy, máma byla jeho první velká láska a tak to zůstane na vždycky.. ale vyléčil se z toho, byla to pro něj ošklivá životní zkušenost. Já jí to taky nikdy nezapomenu.. (hlavně nikdy nechci vidět toho jejího přítele). Mrzí mě, že to takhle celý dopadlo, vždycky jsem myslela, že takový věci jako rozvod se nás netýkají. Mrzí mě, že nemám mámu, která by byla mojí kamarádkou, poradila, podpořila.. byla tu vždy pro mě. Ale teď už jsem spokojená. Mám taťku, kterej se snaží mi mámu nahradit. Mám kamarádky, kterým se svěřím mnohem raději.

Máma má zase svoje kamarádky (17ti letý) se kterýma tráví čas mnohem raději, než se mnou. Takže je to vyřešený, řekla bych, že ten rok stačil na to, abych si to všechno srovnala a už se tím netrápila. Už mě to opravdu moc netrápí.. neleží mi to na srdci, je mi to volný, idkyž při psaní tohoto článku mám slzy v očích. Jen jsem si teď tak vzpoměla.. když je to VÝROČÍ.
Hodně mě to ale naučilo. Uvědomila jsem si, co je v životě důležitý a co není. Naučila jsem se spolehnout jen sama na sebe (lidi jsou falešný, i klidně vaši rodiče). Naučila jsem se o sebe víc postarat.. Už víc chápu vztahy mezi lidma.. Řekla bych, že mi to dalo hodně.

A z toho všeho vyplývá, že dneska si nemůžete být jisti vůbec, ale vůbec ničím...


LoveShy

Desetkrát já...

27. července 2009 v 20:48 | LoveShy
Otázka zněla: "Komu bych patřila, kdybych se rozdělila na deset kousků?"

PĚT dílů z deseti bych dala svým pravým přátelům. Není jich tolik, aby mi na seznam jejich jmen nestačil ani papír A4, ale na popsání toho, jací oni jsou a co pro mě znamenají by nestačil papír žádný. A kdože oni vlastně jsou?
Lidé, kteří o mě vědí téměř všechno a jí o nich. Lidé, kteří se ke mě neotočí zády a vždycky mi pomůžou. Lidé, kterým můžu důvěřovat.
  • PRVNÍ část mě patří NIKOLCE. S Ničou L. jsme se poznaly přes blog. Začalo to tím, že jsem jí požádala o spřátelení našich blogů a byly jsme SBčka. Psaly jsme si občas komentáře, takové jen ze zdvořilosti a z povinnosti. Časem jsme se článkama poznaly víc a psaly jsme si i trochu víc komentářů. Pořád jsem jí ale brala jako SB jako všechny jiné. A po nějaké době - nevím kdy - přišel nějaký zlomový okamžik, že jsem po Nikče chtěla její ICQ. Chtěla jsem jí víc znát a tak jsme si začly psát. Vůbe nevím o čem jsme si psaly, ale poznávaly jsme se víc a víc. Hrozně to uteklo, když si vezmu jak dlouho si už píšeme, ani nevím co jsme za tu dobu pořád řešily. Ikdyž jsme měly na sebe ICQ, pořád jsme si nepsaly. Bylo to jen občas, byla různá období. Jednou jsme si nepsaly týden, pak zase pořád. Každopádně jsme se poznaly. Od Vánoc jsme si psaly opravdu hodně a za poslední dobu si píšeme prakticky pořád.
    Nikdy jsme se neviděly, ale proč by to měl být problém, že :)).
    --> Nemusím ti Niky říkat, jak moc mi na tobě záleží a jak strašně moc tě mám ráda, protože to moc dobře víš. <333
  • DRUHÁ část patří NIKČE. S Nikčou B. jsem se seznámila v nemocnici. Obě jsme byly na slepáku. Já jsem tam byla dřív, byla jsem asi 3 dny po operaci když Nikča nastoupila. Ležela vedle mě a hodně se bála, tak jsem jí uklidňovala a říkala co ji čeká. Zezačátku jsem jí brala jenom jako "holku co leží vedle mě" protože jsem tam měla jednu stejně starou holku, s kterou jsem si dobře rozuměla. Když ta holka odešla, s Nikčou jsem se začla bavit víc. Byla tam sranda, nakonec nás byl pokoj plnej šesti pubertálních holek. Nikča přežila operaci :P a odešla domů, já tam ještě týden musela zůstat. Dlouho potom jsme se moc nebavily, jen občas jsme si napsaly. Časem se to zlepšovalo, pak jsme se začly pravidelně vídat a pokaždé jsme si to zdokumentovaly fotkama.
    --> I ty Niky moc dobře víš jak to mezi náma je. Občas se hádáme, ale aspoň víme, co tý druhý vadí a nakonec to vždycky smažem a jen se smějeme :)). Mám tě strašně ráda, vždycky to s tebou myslim dobře - tím myslím všechny ty moje rady :D. Nechtěla bych o tebe přijít, nenechám si tě vzít :)). <333
  • TŘETÍ část mě si vzala ŽANETKA. Známe se od druhý třídy, nikdy jsme se nekamarádily. Od pátý třídy mě nesnášela, pak jsme se skamarádily, ale nikdy mě stejně nemusela. Poslední rok, v devítce, jsme se začly zase bavit víc. Díky Stmívání. Navedla jsem ji ke čtení, půjčila jsem jí knížky, pustila film. Poslední 4 měsíce jsme se o tom pořád bavily, dávali jsme si navzájem obrázky a kdykoliv jsme viděly Volvo, usmály jsme se na sebe. Já byla její Bella, ona můj Edward (mírnou shodou podobností). Hodně nás to sblížilo, ostatní říkaly, že se nedokážem bavit o ničem jiným, ale to nebyla pravda. Bavily jsme se o všem možném a v našem posledním roku jsme zjistily, že máme stejné názory a že si perfektně rozumíme. Ona mi pomohla a já jí. Poslední den ve škole jsme všichni brečely, až na dvě holky a ona byla jednou z nich. Ona nebrečí mezi lidmi. Šla jsem jí s brekem obejmout a ona mi smáčela celou mikinu. Bylo to úžasný...stejně jako je ona. Mám jí moc ráda, ona mě taky, to já vím.
  • ČTVRTÝ kus má Nikča P. ze školy. Známe se taky od školky, v škole jsme se nenáviděly, ale v osmičce jsme se daly dohromady. Byly jsme fakt dobré kamarádky, ale ona to pokazila. Chytá se špatných lidí a na mě se vykašlala. Pořád má ze mě kousek, ale s ní to není moc nadějný. Nedokážu ji dostat pryč ze sebe...
  • PÁTÁ - Poslední část je všech ostatních přátel, kamarádů...
    Sandry a Ley ze školy, mám je ráda, jsou skvělý.
    Je jich tam ještě pár. Někoho mám pořád ráda, ale nevídáme se, nebo se už třeba nebavíme. Nedokážu na ně zapomenout, ikdyž bych chtěla. Mají tenhle kus mě.
ŠESTÝ kousek má můj taťka. Udělal by všechno proto, abych byla šťastná. Obětuje se, pomáhá... Nevím co víc k němu říct. Už si toho musel prožít dost, v poslední době hlavně. Ikdyž jsem na něj někdy nepříjemná, mám ho moc ráda.

SEDMÝ kousek je zbytek mé rodiny. Je tam brácha (největší magor na světě, ale bez něj by se to nedalo :P), je tam moje milovaná babička. Pár oblíbených příbuzných by se taky našlo.
Ještě před rokem bych řekla, že moje máma bude mít nějaký ten kus ze mě. Ale po tom všem, co se stalo za poslední půlrok sešplhala příčku po příčce dolů - z mého pomyslného žebřícku hodnot.
Je jasný, že nezmizela z mého života úplně, ale ublížila mi a zbytku rodiny taky. Řadím ji do tohoto kousku... víc jí dát nemůžu.

OSMÝ kousek je všechno ostatní co miluju. Patří tam můj pejsánek, ptří tam spousta věcí. Je to asi naivní, povrchní a já nevím co všechno, ale patří to sem taky. Twilight. Bez toho bych se asi neobešla. Není to životně důležité, ale je to závislost. Nebudu se rozepisovat, jak to začalo... Všechny moje závislosti končí vždy hodně brzy. Taky jsem se bála, aby mě tohle rychle neomrzelo, ale myslím, že zatím ne.

DEVÁTÝ A DESÁTÝ kousek je prázný. Nemám tam už nic co bych k životu musela mít. Možná kousek sebe postrádám a tak si nechávám místo, aby TO co by mohlo přijít, dokonale zapadlo.


TAK..A CO VY? CO KDYBY JSTE SE ROZDĚLILI NA DESET KOUSKŮ? :))


Zdraví desetkrát LoveShy^^

Hope*

8. května 2009 v 18:09 | LoveShy
Všechny roky nenávist, pomluvy a hádky,
hned bych ale všechny chvíle chtěla vrátit zpátky.

Smích teď naše chvíle pojí,
až v očích máme slzy.
Každý z nás se však už bojí,
že tohle skončí brzy.

Nikdo neví co se stane,
kde každý bude za celý rok.
Naše cesty jsou už nachystané,
zbývá jen udělat krok.

Nezbývá nic víc, než začít znova,
zazvonil náš osudu zvonec.
Zbytečná jsou všechna slova,
přijměme začátek, je tu konec.

Trocha sentimentu neuškodí...

13. dubna 2009 v 21:44 | LoveShy
Chaloupko má milovaná <333
Dala jsi mi báječné dětství..
Zážitky..
Vzpomínky..
Nic víc už čekat nemůžu..

Že zdravím všechny^^

Jak se máte? Můj oblíbený zdvořilostní obrat...
Moje prázdniny mohly dopadnout lépe..ale nevadí..
Dneska jsme byli na chalupě, sešla se po dlouhé době celá rodinka na oběd.
Odpoledne se mělo podobat těm, které jsme zažívali každý víkend - ale to bylo před lety.
Probíhalo to divně...
Už to není jako dřív...
Už je to jiné, každý má svůj život a už to nejsme MY...

Jo..před lety..to bylo mnohem lepší...

Každý víkend jsme nasedli na vlak a naše 4člená rodinka jsme jeli na chalupu nedaleko od našeho města. Tam se sešla celá rodina - babička, děda, dvě tety, tři bratranci a sestřenka...
Bylo nás vždy hodně a byla neskutečná sranda. Já jakožto nejmladší holka a 3.nejmladší dítě v rodině jsem byla vcelku spokojená. Bratranci si mě dobírali, ale zároveň jsme spolu podnikali takových věcí.

Můj nejoblíbenější bratranec Tomáš (o 7let starší) byl nejoblíbenější asi proto, že jsme se navzájem dokázali pohádat, ale i spolčit proti všem. Díky tomu, že jsme oba sarkastičtí a ironičtí a že nás baví střílet i z ostatních jsme byli dobří kamarádi. On byl dlouhou dobu ještě dítě, takže jsme toho zažili hodně.

Mimo Tomáše je tam ještě jeho brácha David (o 6 let starší než já) potom sestřenka Kamila (o 4 roky straší než já) potom je Vojta (o 2 roky mladší než já) a nakonec můj bratr (o 3 a půl roku mladší než já).

Společně jsme stavěli bunkry v rákosí
Společně jsme hráli na policajty a zavírali jsme se do sklepa jako do vězení
Společně jsme stavěli hrady z písku
Společně jsme hráli na doktory a na dražbu
Společně jsme sestavili náš první stromový domeček
Společně jsme babičce kradli čerstvé buchty
Společně jsme přišli k mnoha úrazům
Společně jsme doháněli všechny okolo k šílenství
Společně jsme vykouřili první rákosy :D
Společně jsme opékali buřty
Společně jsme házely do ohně co bylo po ruce až to bouchlo
Společně jsme oslavili narozeniny a svátky nás všech
Společně jsme uspořádali bahení bitvu a dospělí nás málem zabili
Společně jsme chytali kobylky do sklenic
Společně jsme lezli na střechu
Společně jsme se cachtali v rybníce
Společně jsme chytali pijavice
Společně jsme si založili klub debilů což na nás přesně sedělo xP
Společně jsme vymysleli skřítka filípka - patrona naší chalupy
Společně jsme si hráli na VyVolený při oslavě narozenin
Společně jsme toho tolik zničili
Společně jsme se smáli i hádali
Společně jsme si vymysleli nespočet her
Společně jsme na chalupě usínali v duchnách
Společně jsme snídali babiččin chleba a kakaíčko :)
Společně jsme trávili každý víkend na chalupě
Společně bylo vše mimořádné...

Ale teď??
Každý má svůj život - bratranci už pracují, sestřenka maturuje a já vycházím ZŠ...
Každý je jiný, nikdy už to nebude takové, jak to bývalo...

Nenáviděla jsem tam některé víkendy - nekonečně stejné a nudné, když jsem tam k sobě nikoho neměla...
Zároveň jsem to tam měla ráda nejvíc na světě...

Dneska bych dala cokoliv za to, abych mohla vrátit a zastavit čas někde před čtyřmi lety...
Někde tam, kdy ještě platilo slovo Společně...

Nadpis??

19. února 2009 v 21:24 | LoveShy
H.m.m.
Všechno, ale totálně všechno na NIC!!!
Když se něco může pos*at tak se stane...
Včera jsem psala takovou pěknou básničku, ale ta už dneska neplatí takže jsem jí v záchvatu smazala...Asi se ptáte co mi zase je?
Povím vám to...Koho to teda zajímá...
Vždycky jsem měla dobrej život. Nic závratnýho se nedělo...
Jezdili jsme na dovolený, chtěli jsme mít barák...
Chápete ne...
Bylo šestého října,
oznámila všem ten podraz.
Najednou byla tak obyčejná,
a v očích nepřítomný výraz.
Byl to podraz jménem "nevěra". Máma rok tátu podváděla s někým jiným...A odešla za ním...
Ta doba byla hrozná...Ještě do toho jsem měla úraz, takže jsem nemohla pomáhat. Poprvé jsem viděla taťku brečet. Spolu byli 18let a ona to všehno zahodila...
Chodila k nám párkrát do týdne, pomoct mi umýt vlasy a něco vyžehlit...
Vztek postupně vystřídala lítost,
však nic nebylo jako dřív.
Nenávist převládla v tu bytost
a ona neskrývala údiv.
Všecko se stupňovalo, hádky, urážky...Nadávali si do krav a volů...Padlo i slovo rozvod..
Jednou když mi máma myla vlasy, přišel táta dřív domů a pustili se do sebe. S mokrými vlasy jsem šla do pokoje a jen jsem se klepala...
Snad nevidí co všechno dělá?
Jen na sebe se ohlíží...
Copak tohle všechno chtěla?
Komu dalšímu ublíží?
Pak to pokračovalo, Vánoce byly děsný...
Do toho všechno zasahovala babička. Táta byl zas ten nejhorší...
Ale pak se to začalo lepšit. Máma u nás byla hodně často, někdy i do večera.
Párkrát si šli spolu sednout aby to všechno probrali. Táta nechtěl zahodit 18 společných let a její románek nebyl tak růžový..
Čtyři měsíce a deset dní,
potom neuběhla ani hodina
Padlo rozhodnutí rapidní
a byli jsme zas rodina.
Na obědě 16.2. nám táta oznámil že se máma stěhuje zase k nám. Celé odpoledne stěhovala...
Dneska jsme byli v Praze a máma napsala SMS že jede zpátky k němu...Chápete to??
Zklamání, smutek, mlčky tečou slzy,
pusto a prázdno v srdci.
Ani nevíš jak moc mě to mrzí...
Šla jsi však tam kam patří zrádci!
Čtyři měsíce a deset dní...
potom neuběhla ani hodina.
Dnešní den byl poslední,
už nebudeme rodina....
NEMÁM SLOV!!

Egoistický článek o mě

5. února 2009 v 21:48 | LoveShy
Ahoj

Děkuju za gratulace k narozkám :)
Píšu poprvé z mého nového notebooku :)
Právě jsem si uvědomila, že jsem nikdy nic o sobě pořádně nenapsala. Nebudu vyplňovat
řetězáky, to až možná někdy jindy. Chtěla bych spíš napsat přímo něco o sobě.
Dneska jsem nad tím trochu popřemýšlela, co bych vám tak mohla napsat. Nejdřív napíšu takové ty obyčejný věci a potom i takové (jak říkám já) "zajímavosti" prostě vlastními slovy. Nevím jestli vás to bude zajímat, ale aspoň si to napíšu pro sebe. Mě teda baví se dozvídat o lidech víc, aspoň vidím, že každý má jiné názory a styl.
Moje nej…

…barva - když zapadá sluníčko a je zrovna jasný den tak je obloha barevná od tmavě modrý úplně nahoře, přes odstíny modrý, oranžový až po žlutou. Není to jedna barva, ale to spektrum barev je nádherné. Ty různé odstíny, které nenápadně přecházejí jeden v druhý mě fascinují.
…jídlo - Jsem strašně vybíravá, docela mě to štve, ale co už nadělám. Mám ráda nenahraditelný kuřecí řízek s brambůrkami nebo pořádnou domácí svíčkovou s 8 knedlíkama :D. Ale jinak uvádím pizzu - samozřejmě jedině šunkovou a taky nejlepší Mekááč :).
…pití - Alkohol nepiju, nemám potřebu a ani mi nechutná. Nejradši mám Fantu nebo Colu, ale to se pít furt nedá. Takže taky Matonky nebo džusy nebo klidně obyčejnou vodu. A když mám blbou náladu tak si dám horkou čokoládu <3
…zvíře - Samozřejmě u mě vyhrává pes. Pejsci jsou takový mazlíci a skvělý kámoši. Kočky moc nemusím, jsou takové namyšlené a škrábou…někdy se jich docela bojim.
…film - Mám ráda komedie, ty jsou takový odpočinkový. Ale zjistila jsem, že mám radši nějaký filmy, u kterých si popřemýšlím a něco z toho nakonec vyjde. Nemám jeden oblíbený film, ale řeknu vám ty nejlepší.
Kvaska - Nevím jak se komu líbí, ale mě teda jo. Pořád se na to koukám. Má to zvláštní děj a skvělý písničky Daniela Landy. Filim Tomsa je dobrý herec (a hezkej <3) a Lucka Vondráčková dobře zpívá. Moc se mi to líbí je to k zamyšlení a myslím, že se tenhle film jako jeden z mála českých povedl.
Mamma Mia! - Abbu jsem nikdy nemusela, ale po tomhle filmu se mi to líbí. Ten film je skvělý, myslím, že není třeba víc toho dodávat, asi jste ho většina viděli.
Match Point - Hra osudu - Asi to mnozí z vás znát nebudete. Já to taky neznala, ale dávali to nějak o Vánocích jednou v úterý od 21hod. na Primě. Neměla jsem co dělat tak jsem se na to podívala. Určitě doporučuju vidět, je to docela složitý, ale na mě to dost zapůsobilo. Hrají tam docela neznámí herci, ale fakt vynikající film. Hlavně tam hraje jeden dokonalej herec (kterého napíšu k mým oblíbeným hercům :D).
Ostatní filmy - Potom mám ráda ještě: Ďábel nosí Pradu, HSM, Yes man, 27 šatů, Let´s dance 1,2, Honey….je toho vážně dost.
…seriál - Přátelé jednoznačně. Nikdy jsem se na to nijak zvlášť nekoukala, ale začalo mě to bavit. Takovej inteligentní humor :D A teď taky Tudorovci..:)
Potom se taky koukám na Ordinaci, Comeback (miluju <3), Zoufalky, Ošklivka Katka, Will&Grace, Chůva k pohledání…
…herec/herečka - Herec je Jonathan Rhys Meyers <3. Hraje právě v tom filmu Match Point… a od tý doby se mi strašně líbí. Já nevim proč, ale je takový hodně zvláštní. Má krásný oči a ty jeho rty <3. Hraje taky v Tudorovcích (každý pátek večer na Nově) takže jste ho už určitě viděli. Tam hraje takovou dementní roli, ale stejně je úžasnej. Já vím, chovám se jako nějaká puberťačka (já jsem puberťačka :D) ale nemůžu za to, že se mi líbí. Vždycky když se usměje a vždycky když se tak kouká…<3!!! Navíc hraje v Tudorovcích krále, který měl hodně žen (resp. 6) a ty scény tam :). No v pátek jsem vždycky přilepená na telce. A je mi fuk co každej říká prostě je úžasnej <3!!!!! A nechápejte to nějak divně jako že jsem poblázněná fanynka…fakt se mi líbí jak hraje, dokáže zahrát cokoliv :)
Pak mám ráda herce: Johny Depp, Orlando Bloom, Heath Ledger :(<3, Chaning Tatum a nezapomínám na čechy: Filip Tomsa :), Mádl, Vašut nebo Roden.
Hereček je taky pár, ale do těch se asi těžko zamiluju :D takže to bude rychlý - Meryl Streep, Jessica Alba, Anne Hathaway, Katherine Heigl…
…hudba - Miluju takový ty otázky - co posloucháš za styl? Nenene já neposlouchám styly, já poslouchám to, co se mi líbí.
…zpěvák/zpěvačka/skupina - To je to samý jako s hudbou. Pokaždé se mi líbí něco jiný. Ale ráda poslouchám Rihannu, Chrise Browna, Pink, Cascadu, Katy Perry…Taky koukám na MTV Dance a tam dávají uplně super písničky…
NÁDHERNEJ <3
To by bylo tak nějak obecně
Ještě nějaký dodatky:
- nemám ráda hnědou a fialovou jen v malý míře
- úplně nesnáším - zelí, hrozinky, rozteklej sýr (mimo pizzy)…je toho ještě víc…
- miluju špenát
- jsem nenapravitelný introvert, jsem radši sama než s lidmi
- před lidma se moc neprojevuju, jak těžký je pro mě říct že někoho mám ráda
- věřím jen sama sobě a ostatním jen výjimečně, když mám pocit, že oni věří mě
- jsem tvrdohlavá, ale pořád jenom ustupuju
- jsem hrozně stydlivá
- nosí brýle od 6.třídy, ale už mi to ani nevadí
- nesnášim svoje vlasy
- hrozně moc čtu
- jsem závislá na netu
- neučim se, nikdy, jenom o přestávkách
- mám panický strach z výšek
- mám fobii z pavouků
- můj životní sen je se podívat do USA nejlépe do NY <3 a do Kalifornie
- mám asi 1000 teorií na různý témata o kterých bych každýmu vykládala :D
- vedu si sešit a tam si píšu citáty které se mi líbí
- ráda chodím proti větru, když mi vlasy vlají dozadu. Připadá mi to jako v těch reklamách na vlasový šampony…:)
- jsem závislá na hudbě a tancování i když tancovat po třech rokách pořád neumím. Kdykoliv totiž slyším hudbu, která je trochu taneční nebo jí znám, musím si aspoň podupávat nohou.
- nesnáším když někdo srká a mlaská při jídle
- nesnáším -tradičně- praskání kloubů
- nesnáším krémy na ruce
- nesnáším vlastně krémy vůbec! Na svoji pleť mám už asi 10. krém. Už mi hrabe z krémů.
- vždycky poznám kdo se přetváří
- na lidech si všímám nejdřív obličeje - jak se tváří, jaké mají výrazy, podle toho se pozná, jestli vás někdo vnímá nebo co si myslí
- mám ráda lidi, kteří jsou pro každou blbost a nebojí se průšvihu
- i když se říká, že je na světě 10 lidí, kteří by pro vás umřeli, nevím jestli je to můj případ
- miluju ranní show na E2 s Leošem a Patrikem. Ráno pořád poslouchám, zpátky do minulosti…jsou prostě nelepší. Miluju jejich vtipy a pohotovost. Jsou nej nechci aby nikdy skončili :(
- Leoš Mareš je nelepší moderátor. Všichni si myslí, že je to jen namachrovanej exot, ale já si myslím, že je skvělej. Mám o něm doma knížku, jak se dostal na vrchol. Myslím, že to co dokázal je úžasný. Sice měl nějaký skandály, ale mě je to uplně fuk. Je skvělej, dokáže si vymyslet večerní program slavíka do půl hodiny…ty jeho vtípky, narážky i na něj samotného…<3 obdivuju ho
- jak si zapomenu mobil, tak jsem nerózní…závislák jsem
- na zdech mám vylepený plakáty lidí, který se mi nelíbí, jenom aby zakryla skrvny na zdi a vůbec mě to neštve :D
- v posteli mám 4 plyšáky a našeho psa :D a potom ještě dva polštářky. Takže když večer ležim tak jsme celá obalená plyšem, dutým vláknem a pes si lehne vždycky někam a pak se nehnu.
- mám ráda změny, ale zároveň jsem konzervativní
- nesnášim veřejné projevy
- miluju focení, sama se nerada fotim
- mám dobrou paměť (se musím pochlubit :))
- miluju psaní povídek…jakž takž mi to jde
- nemám ráda když mám krátký nehty…dycky si je nechám narůst hrozně moc dlouhý a pak škrábu…ale nalakuju si je…nemám ten proces ráda :/
- chci mít hrozně dlouhý vlasy
- už od začátku prázdnin na sobě pořád nosím hodinky i na noc, mám takový obyčejný ž od první tříd, ale miluju je :) aletejně chodim pořád pozdě
- jsem puntičkář, ale líná a nepořádná…zajímavé že
- mobil jedině samsung :):D
- nej předměty Matika a Zemák :)
- fascinuje mě vesmír :)
- jsem ujetá…jsem dementní…jsem úchylná...jsem příšerná
- jsem taková celá divná…
- Miluju Jonathana R. Meyerse a nestydím se za to <3<3
- Miluju Tudorovce a Match point protože tam hraje J.R.M a nestydím se za to <3
- Jsem už s tim trapná, ale nestydím se za to :D:D
Je toho daleko víc co jsem vám chtěla napsat…ale nějak se mi to vypařilo z mé výplně hlavy o velikosti hrášku nazývající se mozek. Achjo…tak třeba to dokončím jindy…myslím, že to je vyčerpávající :)
No tak doufám, že to někdo přečte...je to takový neobvyklý, ale kde se tohle dozvíte :)
papeec :)
jak se směje <3<3
 
 

Reklama