Povídání a novinky

Fakta o mě?

5. ledna 2014 v 19:52 | LoveShy
Tak jsem byla taky "nominovaná" na tento "řetězák" co už dlouho koluje po blozích. Já takový věci moc ráda nemám a většinou mě to míjí, ale v poslední době dávám články na stejný brdo, tak ať je změna :).

Stručná a jednoduchá pravidla:
• prásknout na sebe 10 věcí
• odpovědět na 10 otázek od blogera, který tě nominoval (Elle z me-naive.blog.cz)
• vymyslet dalších 10 otázek a nominovat další blogery

Poslední týden

17. prosince 2012 v 15:37 | LoveShy
Jsem už několikátý den doma, nemocná a nudím se. Pomalu si připravuju "vzpomínací" článek na konec roku, jako jsem to dělala vloni a letos mě napadlo udělatk ještě tomu něco lepšího. Video. Mám skoro polovinu hotovou a při tvorbě toho videa jsem zapátrala v hlubinách svého externího disku. Zjistila jsem, že mám neskutečně moc gigabajtů fotek a videí a tak jsem se místo nějakého tvoření dala do prohlížení si rok starých věcí. A vzpomínání. Ještěže já pořád nosím po kapsách digitální foťák, natáčím co se dá, a na každou lepší akci tahám zrcadlovku a mám vše zdokumentované. Mám hrozně ráda prohlížení si starých fotek a vzpomínání a těším se, až budu moct tenhle celý rok zhodnotit. Nevím, kdy ten článek zveřejním, asi po svátkách, máte se na co těšit :).

Jinak.. zítra jdu do školy, na popravu. Aneb napsat si posledních deset písemek před Vánocema. Nemám zdaleka nakoupené všechny dárky, na Vánoce ještě nejsem ani trochu ready, mám pocit, že najednou už vůbec není na nic čas. Snad to dobře dopadne. Přinejlepším bude v pátek fakt konec světa a já se všemu vyhnu :D. Když už jsme u toho konce světa - mluví se o tom tolik, až mě to už vadí, těším se, až bude sobota a bude klid. Asi po dvou letech. Na ten den se ale těším dost - bude to všude - ve zprávách, v novinách, na internetu, na facebooku.. a většina lidí si z toho bude dělat akorát prdel. Mimochodem.. najde se tu někdo, kdo tomu věří? Najdou se tu stoupenci Alue, kteří opravdu věří, že v pátek vstoupí Země do nulového pásma a že tu bude několik dní naprostá tma? Já mám třeba v okolí lidi, kteří mají doma zásoby a pokorně čekají na konec světa. Já jsem tedy realista a nevěřím ničemu, na co si nemůžu šáhnout, tak.

Mám ale celkem vánoční náladu, těším se a tak jsem tu to taky trochu vánočně vyzdobila. Modrý to tu bylo už dlouho. Mimochodem ta fotka z Václaváku je z minulého víkendu a o tom se také ještě do pár dnů zmíním.

Asi budu zabita, ale vyhrabala jsem video z Rock for People, kdy jsme s Luczynkou s promočenýma Converskama hledaly po Hradci holinky! Ani nevim proč, ale baví mě. Úplně živě si pamatuju na tu bezmoc, kdy máte vytopenej stan, čvachtaj vám boty, mokrý vlasy se vám lepí na krk, řasenka teče po tvářích.. a vy máte chuť se jenom smát, protože nic jinýho vám nezbejvá. Jdete si koupit pivo, něco k jídlu, sednete si na zem a na všechno už kašlete. Omluvte nás, byly jsme unavený, mokrý a naštvaný :D

Ocenění Originální český blog

15. prosince 2012 v 20:56 | LoveShy
Děkuju všem za podporu. Jak jsem zmínila na konci minulého článku - přestala jsem mít chuť tu pokračovat. A ne z toho důvodu, že už nebudu na titulní stránce blog.cz, ale že mě prostě přešla chuť. Na druhou stranu jsem netušila, kolik lidí se za mě postaví a mám z toho velkou radost. A dost mě to překvapilo, nepatřím k nejsebevědomějším lidem a nikdy jsem nepřemýšlela, kolik lidí sem pravidelně chodí a rádo se vrací.. Tak jsem si tak říkala, že když je vás tolik, byla by tu toho asi škoda. Nemohu nic slíbit, ale pokusím se neskončit.

A teď k věci. Už je to nějaká doba, co mě Brabikate "ocenila" jako jeden ze tří originálních českých blogů (podle ní). Toto ocenění mě velice potěšilo a i to, co o mě napsala. Tímto jí ještě jednou děkuju! :). Teď je na mě, abych vybrala další tři blogy, které jsou v mých očích "nej", což je pro mě nadlidský úkol. Ale pokusím se!

1. Luczynka - Nedávám jí ocenění jen proto, že jí znám osobně a že je to moje dobrá kamarádka. Dávám jí ho proto, že je to velice originální osoba, která si razí cestu světem a životem podle svýho a je jí jedno, co si o ni kdo myslí. Dobře fotí, je šikovná a umí vyrábět trička, šperky, doplňky.. Mám ráda její styl života a hudební vkus, její upřímnost a otevřenost.

2. Gabriella15 - Většina z nás ji zná, prostě Gábi. Dávám ji ocenění za to, jak se postupně zlepšuje ve focení a jak je to moc znát. Má skvělé fotky a fotí skoro neustále, bloguje aktivně (nový článek téměř den co den). Někdy mi trochu vadí její přístup a nadávání protože já jsem úplný opak, ale ona taková už je a tak to tak beru.

3. Lady Intrikánka - A teď trochu z jiného soudku. Nemohu si pomoct, ale mám strašně ráda její styl psaní. Málokdo umí psát tak vtipně o všedních věcech, že to zaujme i člověka, který vůbec netuší o co jde. Prostě se mi trefila do vkusu, je mě mrzí, že nepíše v poslední době tak často.

A teď jdu slečny o tomto článku informovat a na nich bude opět vybrat jejich tři originální blogy :)

Je to zlý

14. listopadu 2012 v 19:27 | LoveShy
Ještě nedávno jsem byla nejšťastnější, protože mi všechno vycházelo. Vlastně - celej tenhle rok se úplně nejvíc povedl a myslím si, že to bude do budoucna jeden z nejlepších roků mýho života. Ať už to byly Alpy na jaře, nebo ty naše opilecký party s kamarádkama kdy jsme řádily jakkoli to šlo, má výhra objektivu, skvělý proflákaný konec školního roku, výlety do Prahy, výhra lístku na Rock for People, celý úžasný léto, sledování sestřičky jak roste, Benátská noc, pobyt na Moravě a nebo teď tři týdny ve Švédsku. A mezi tím vším desítky dalších skvělých dnů, výletů, akcí.. co se ani nedají popsat. Ano, hodně často si říkám, jak strašně moc vděčná jsem za to, co se mi stává, jaký mám život.. jaké mám štěstí a moc si toho vážím. Až teď na mě dolehla krize a já mám pocit, že mě to všechno dohnalo a že jsem úplně totálně v pytli.

Co jsem se vrátila ze Švédska, a už je to tři týdny, tak všechno hrozně letí. A je to šílený. Musíme dohánět, co jsme zameškali, plus do toho dělat to, co musíme jet normálně, plus myslet do budoucna na maturitu a makat makat makat. Nikdy jsem neměla se školou problémy, nikdy jsem se moc neučila, ale vždycky jsem to uhrála na dvojky a trojky. Ale teď? Nezvládám absolutně nic. Moje známky jsou k pláči, čtyřky a pár trojek, od shora až dolů. Každý den po škole jdu rovnou domů a sedím nad učivem až do večera, ale i to nestačí. Už mě to nebaví, jsem unavená.

Nechci si stěžovat, počítala jsem s tím, jaké to bude po příjezdu.. Ale občas uvažuju, jestli nelituju toho, že jsem někde byla. Na jednu stranu lidi, co nikam nejeli, jsou na tom hodně podobně jako já, takže ty tři týdny pryč v tom asi nehrají klíčovou roli. Bojím se maturity. Nevím, co dělat po tom. Nevím jestli VŠ nebo někam odjet. Nevím jak to všechno zvládnu a strašně bych se chtěla vrátit tak o rok dva zpátky. Jestli jste na SŠ v prváku, druháku nebo třeťáku říkám vám - neskutčně si to užívejte, protože za rok vás veškerá prdel přejde!

Maturanti? Taky se tak bojíte? Já si to zatím nepřipouštím.. ale.. bojím se.
Ti, co mají po maturitě - JAK JSTE TO SAKRA ZVLÁDLI?? :D


Lehce informativní

9. září 2012 v 21:30 | LoveShy
Nedávno mi někdo řekl, že sem dávám až moc fotek. Až moc fotek na jeden článek, pro upřesnění, a že je z toho potom zmatek a lidé nevědí, na co dřív koukat. Co myslíte? Je tu někdo, komu to výslovně vadí?

Pokaždé, když mám fotky, tak jich mám více a chci je nechat pohromadě. Přijde mi hloupý to kouskovat a zveřejňovat po částech, po týdnu třeba. Fotím nejraději a nejčastěji reportážní fotografie a ty mají většinou příběh. A ten chci zachovat. Vzhledem k tomu, že tedy zveřejňuji fotky pohromadě a ve velkém, nervují mě ty články o jedné fotce. Ty se objevují hrozně často. Nevadí mi vlastně články o jedné fotce, ale vadí mi, když někdo nafotí sérii a pak se ty fotky průběžně objevují.

Uznávám, že kvalita je důležitější než kvantita a nechci, aby to vypadalo, že se velkým množstvím fotek snažím kamuflovat jejich nekvalitu. Jen si myslím, že kdybych měla házet fotku po fotce, tak zaflákám titulní stránku AK a nikoho to moc bavit nebude. Ne, že bych si nějak věřila, ale povedených fotek mám pokaždé dost.. Pokusím se do budoucna udělat jen něco s tou velikostí, aby se vám ty moje obří články nesekaly. Ale množství fotek omezovat nebudu, nevidím důvod.

Zajímá mě jen názor ostatních. Ale víte co? Ať si to každej dělá jak chce :)

Další věc - fakt moc miluju ty recesisty, co daj pod každým článkem anonymně frajersky půl hvězdičky. Oficiálně si dávám pryč tohle blbý nicneříkající hodnocení článků! Také jsem teď využila nové možnosti blogu - udělat si podrubriku. Takže jsem úplně oddělila rubriku FOTOČLÁNKY od ostatních. Tam se nachází všechny články, kde je trochu textu, ale většinou to jsou spíš fotky. Taková divácky atraktivní rubrika, a asi i nejvíce zaplněná :). Pak je rubrika DEN PO DNI, která je rozvětvená na Povídání a novinky, kde jsou deníčkové články spíše bez fotek a Léto 2011, pokud si někdo vzpomíná, 62 článků, každý den jeden. Proměnou prošla i rubrika FOTKY, která se taky rozvětvila, popisek je přímo tam.

Doufám, že se vám tu líbí, snažím se, aby tu vše bylo přehledné a abych vás nenudila. Tak snad!

A když už jsme u toho, tak dnes na just zveřejním JEDNU fotku :D.

Pojmenovala jsem jí nečekaně "slepá ulice" a líbí se mi ten zachycený moment. Fotila jsem to přes celé náměstí a až doma objevila, že jsem byla opět ve správný čas na správném místě.

Summer paradise

2. září 2012 v 21:21 | LoveShy
Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu datumu co na mě všude kouká. Procházím si svůj diář, kam si píšu co jsem každý den dělala, protože teď moc netuším, kam se ztratilo 8 týdnů. A jak na to tak koukám, tak se toho událo hrozně moc. Ale po pořádku..

Abyste rozuměli, už 25. června jsme končili školu (kvůli plánované rekonstrukci), dostali jsme výzo a já šla do prázdnin s tím, že "se něco vymyslí". Asi tak jako minulý rok, kdy se toho ale zas až tolik nevymyslelo (ale díky mému každodennímu psaní ty prázdniny nebyly až tak zlé). O dva dny později mě opět vyhodili od zkoušek autoškoly (již potřetí) a další den byla grilovačka u naší učitelky. Když jsem od ní přišla domů, objevila jsem ten jeden email, který všechno změnil. Vyhrála jsem lístek na RfP. Následující den a víkend probíhalo přemlouvání Lucky mamky a nakonec co? Nakonec jsme jely!

1. týden (prvního až osmýho) - Ze dne na den jsme se s Luczynkou sbalily a naprosto nepřipravené jsme jely na Rock for People. Bylo to skvělý úžasný nejlepší. Zažily jsme dvě obrovské bouřky, vytopený stan, po kotníky v bahně, měly jsme hlad, žízeň, celé dny jsme se pak smažily na sluníčku a já si přivezla spáleniny prvního stupně. Ale viděly jsme skvělý kapely.. viděly jsme Skrillexe jako jedni z mála!
2. týden (devátýho až patnáctýho) - Sešla jsem se s holkama co se akorát vrátily s dovolených, chodila jsem nakupovat, na návštěvy k mamce, oslavili jsme spolužákovi 18tiny a já konečně.. konečně udělala řidičák!
3. týden (šestnáctýho až dvaadvacátýho) - Konečně jsem se viděla s nejlepší kamarádkou, udělaly jsme si plány na léto. Jela jsem do Prahy za Nikie z Moravy a zažila jsem skvělý pátek s Luczynkou (tam jsem chytla kašel který mám až do teď). Bratranec se oženil - super svatba. Loučení s kamarádkou Leou, co na dlouho odjela.
4. týden (dvacátýhotřetího až dvacátýhodevátýho) - Další kamarádka se vrátila ze Španělska - nějaké dny strávené s ní. Jeden den strávený s kamarádkou Naty. Nějaké dny jsem zas byla u mamky a zakončení týdne na Benátské noci s Luckou. Poznání nových lidí, skvělé zážitky (ale kvůli kašli jsem si to neužívala naplno).
5. týden (třicátýho až pátýho) - Zařídila jsem si řidičák, večer jsme s kamarádkou couraly městem. Chodila jsem po doktorech a nasadili mi silnější léky na astma. Byla grilovačka u kamarádky, poznala jsem nové lidi a nechala se přemlouvat, aby mě mohli odvízt domů. Fotily jsme s Niky v lese. Dala jsem si podruhé na vlasy hennu. Výletování kolem Liberce, divoký víkend, propovídané noci.
6. týden (šestýho až dvanáctýho) - Týden jsem byla doma sama. Začalo to vínovým večerem s Niky u nás, usnuly jsme u filmu. Výletování vol. 2 kolem Liberce, spontánní akce jen s kartáčkem v kabelce. Balila jsem se na Moravu, odjezd. Praha - Brno - Uherské Hradiště. Shledání s Nikie.
7. týden (třináctýho až devatenáctýho) - Morava, skvělé dny, vyčištěná hlava. Odjezd domů. Životní zážitek - koncert Foo Fighters s Luczynkou. Loučení se s kamarádkou co jede do Ameriky. Drumce s Luczynkou. Řidičák v peněžence, první řidičské pokusy.
8. týden (dvacátýho až dvacátýhošestýho) - Opět nějaké dny s holkama a u mamky. Spaní u Niky co je nemocná a nemůže vylízt z domu. Focení Luczynky - "Vodní víla". Skělá véča a vtipný spaní u spolužáka. Pouť ve vedlejším městě.
9. týden (dvacátýhosedmýho až druhýho) - Návštěva Prahy, kožní klinika. U mamky s Niky, sranda se sestřičkou. Focení Nikien a focení Sandry. Závěrečná prázdninová páteční akce - velký zátah, pěšky domů. Hennování u mamky potřetí a dnes je dnes a píšu tento článek.

Nechci to ještě víc prodlužovat.. prostě a jednoduše jsem nečekala, že to bude až tak dobrý. Na to, jak jsem nevěděla, co očekávat (neočekávala jsem vlastně vůbec nic) tak to dopadlo skvěle. Tohle léto hodnotím jako nejlepší léto, protože nevím co víc bych si mohla přát. A ze zítřka je mi špatně. Vůbec se mi tam nechce, jsem teďka zvyklá si dělat co chci a kdy a jak chci.. a vlastně nedělám vůbec nic. Na jednu stranu je ten režim trochu potřeba, ale já tak nesnáším, když mám určený, co mám dělat. Netěším se tam ale hlavně proto, že maturuju.. hrozný vyhlídky. Každopádně nebudu depkařit, protože to mi zítřek stejně nijak neoddálí. Nějak se to zvládne, zvyknem si, zaběhnem se. Ale vím, že se budu vždycky ráda vracet k tomuhle létu.. k létu 2012, který mi něčím hodně změnilo život :)

Fotek tu přes léto bylo až až a všechny pohromadě mám na svém RAJČETI a nebo v jednotlivých článcích v archivu tu na blogu.

Můj život je teď tak trochu punk

8. srpna 2012 v 13:03 | LoveShy
Trochu mě mrzí, že články, kde není tolik fotek nikoho moc nezajímají :D. Ale to už je známá věc. Naposledy jsem psala v neděli.

V pondělí mi odjel drahý otec a bratr na dovču a mě tu hezky nechali. Pozvala jsem k nám mou nejlepší kamarádku, abych tu přes noc nebyla sama. Donutila mě koupit víno a jelikož má ráda sovy, tak jsme koupily víno Sovín - Müller Thurgau. Bylo to suchý, kyselý, hnusný.. prostě víno nemám ráda a hrozně mě to štve, protože je to pěkný pití. Doufám, že mi časem zachutná stejně jako mi zachutnalo pivo.

Pustily jsme si Rebely a povídaly si a pak nás Nikči kluk, který byl u svého nejlepšího kamaráda který bydlí ve stejném baráku jako já, vytáhl ven. Seděli na terásce v jedné hospůdce asi 20metrů od baráku. Pozvali nás na pivo a chvilku jsme s nima poseděly. Když jsme se vrátily domů, usnuly jsme u filmu a asi v jednu jsme si šly lehnout a povídaly si do pěti do rána. Řešily jsme naše vysněný chlapy, až na to, že ona toho svýho už v podstatě našla. Mám ráda nekonečný rozhovory. Vůbec jsem pak ale nespala, ráno jsem byla úplně tuhá.

Praskla mi žárovka v koupelně a nejde vyměnit a skoro den a půl mi netekla voda. Připadám si tu jak socka. Mám už tři týdny hroznej kašel, po nocích se dusím a k ránu zvracím a žaludek se mi hrozně stahuje. Nevím co mám dělat. Nemám ani moc peněz, tak nemám moc co jíst. Stejně bych to zas vyhodila. Hrozně si užívám to, jak tu jsem sama, jen vlastně nejsem moc doma. Ale vím, že natrvalo by mi bylo hrozně smutno, ať už jsem sebevětší samotář.

Třeba včera jsme byli s kamarádkou a kamarádem kus za Libercem (díky bohu za naše hory) a šlapali jsme několik kilometrů do kopce na vodopády. Tam jsme si vždycky na chvilku sedli a šli jsme zase dál, proti proudu směrem k prameni. Bylo to tam nádherný. Kamarád se pak zul a šel vodou pořád dál a dál a vrátil se až za hodinu. Tak jsem aspoň kamarádku do tý doby naučila 25 otázek techniky k autoškole.

Pak nás ten kamarád vzal na svý další oblíbený místo. Říká tam tomu "své malé Norsko". Je to vodní nádrž a vypadá to tam jak na severu Evropy. A je tam nebeské ticho, strávili jsme tam dlouhou dobu. Sice jsem spala asi hodinu, ale tenhle výlet mi vůbec nevadil. Jsem ráda, že jsem toho kamaráda poznala, protože už mě nebaví se všema jen courat po městě a víst nudný rozhovory. Tenhle člověk je strašně chytrej, ví toho neskutečně moc, vyzná se v našem okolí, hrozně moc toho procestoval a je ukecanej. S ním jsem minule v pět ráno řešila, jak se zabíjí prase a jak se staví mosty. On ví fakt VŠECHNO.

Po šesti hodinách výletování nás odvezl domů a my si s kamarádkou uvařily. A potom jely do města. Sedly jsme si poblíž naší radnice v centru a tak strašně moc věcí jsme si chtěly říct, že jsme si skákaly do řeči. Pak tam za náma zas dorazil ten kamarád a prostě nám oznámil, že jedem k němu. Tak jsme nasedly na tramvaj a jely jsme k němu. Byli jsme unavený, pustili si film a v jedný posteli pod jednou peřinou usnuli.

Vždycky mi hrozně vadily rychlý plány, kdy jsem neměla možnost se pořádně připravit a sbalit si všechno potřebný a vymyslet to do detailů. Ale teď.. nějak vůbec ne. Od tý doby, co jsem se ze dne na den rozhodla, že jedu na Rock for People nic neřeším. Vždycky si říkám - přežila jsem to na RfP, přežiju už všechno. Jen mě teďka brzí to zdraví, přeci jen, zvracení po nocích nebude nejzdravější. Jsem z toho hrozně vyčerpaná, něco mě zevnitř vysává. Něco s tím musím udělat, začínám se bát.

Poslední tejden prostě u sebe pořád mám v kabelce kartáček na zuby a korektor a víc neřeším. Nosím i snad furt to samý oblečení.. úplně se nepoznávám :D. Ale minulá noc byla fajn. Prostě jsme se ve třech vmáčkli na malou postel, špinavý, smradlavý, v oblečení, neodlíčený, zuby nevyčistěný.. Bylo fajn, neusínat sám. Ráno měla kamarádka jízdy, tak mě rovnou vzala domů. A teď jsem doma a jdu si koupit lístky na bus páč v pátek pojedu na druhý konec našeho státu. A přesně za týden Ffffffoooo Fighters!!!!

Můj život je teď tak trochu punk.


(ta holka k nám nepatří)

Kdyby..

5. srpna 2012 v 14:39 | LoveShy
Kdybych tam v tu neděli byl býval nešel, tak..

Miluju náhody v životě. A to slůvko kdyby. Kdybych neudělala to a to, tak by se zase neudál sled dalších událostí. Cokoli uděláme spustí lavinu dalších věcí. A kdybych to neudělala? Bylo by vše jinak. Nejlepší je, že se nikdy nedovíme, jak by to bylo. Fascinuje mě to.

A taky mám ráda takový to, že někdy určitým věcem vůbec nevěnujem pozornost a až později nám dojde, jak moc v tu chvíli důležité byly. A že se všechno mění ze dne na den, že ještě před týdnem jsem byla úplně jinde, než jsem teď a ještě jsem o tom neměla ani tušení. Motám vám hlavu, co :)

Poslední dny jsem trávila velice dobře. Jeden den spontánní výletování autem ve třech po okolí Liberce. Lezli jsme po skalách, objevili jsme most, co nikam nevede a lezli jsme po něm i pod nim po něm. A pak nákup jídla a bezva véča na baráčku kamaráda. Druhý den grilování s partou lidí, prokecaná noc od půlnoci až do pěti do rána o všem co existuje. Nerada usínám vedle někoho, koho tolik neznám, ale vyjimečně mi to nevadilo. Poslední rozhovor byl vtipný.

"Spíš?"
"Jo.."
"Najednou"
"Přece tě v tom nenechám samotnýho.."
"To by bylo dost sobecký"

Znáte ten pocit, kdy jste hrozně šťastný, ale zároveň hrozně smutný? Šílenej pocit.
Ale jsem po dlouhý době velmi spokojená, to říct můžu s jistotou.

Taky tak nesnášíte rozhodování? Já mám 4 možnosti, každá je úplně jiná. Jsem hrozně zmatená, asi je to vidět.






..tak nepoznám jednu takovu malou kudrnatou zrzavou holku, má velký hnědý oči a zajímavý brejle. Víš, možná jí budeš znát. Jmenuje se Niky a je hrozně fajn. A konečně se trochu rozpovídala.

Nikdy Nic Nevzdávej.

31. října 2011 v 21:21 | LoveShy
Víte, za posledních 14 dní jsem se naučila jednu hrozně dobrou a důležitou věc. A to, že věci by se měly vždycky dotáhnout do konce. Že když něco začnu, musím to taky dokončit a že bitva se nesmí vzdávat bez boje. Vysvětlím.

Všechno - blog, kamarádi, své zájmy - jsem v posledních týdnech zanedbávala z jednoho prostého důvodu. Slyšeli jste o soutěži od Lidlu? O nejdelší účtenku? Tak jsme si nějak z kraje října řekli, že bysme se mohli zúčastnit. Že budem sbírat účtenky a pak to slepíme v jednu dlouhou. A 12.10. to začlo. Dali jsme se do toho fakt s nadšením a sbírali jsme účtenky. Neměli jsme plán, navíc v Liberci máme jen tři Lidly, do kterých nikdo z nás nechodí.. No, za každou účtenku jsme byli rádi, neměli jsme ponětí, že budem potřebovat víc a víc. Minulý rok vyhráli soutěž s 2,5 kilometry takže jsme počítali a počítali a vyšlo nám, že k pokoření 2,5 kilometru budem potřebovat tisíce účtenek. Postupem času to začlo hrozně moc lidí vzdávat, potkávali jsme se s konkurencí z jiných škol z Liberce a jeden čas jsme sbírali jen ve třech lidech. My tři jsme taky vydrželi od začátku do konce, každý den jsme minimálně 3x Lidl navštívili. Dokonce jsme objížděli celý náš kraj a s kamarádkou jsem byla dvakrát v Praze, víceméně kvůli tomu. Obětovali jsme tomu hodně a samozřejmě že to člověka přestane sem tam bavit. Hrozně jsme se hádali, bylo mezi náma dusno, ale pak se to zas spravilo a nevzdali jsme to. Sice jsme věděli, že šance moc není, ale když už jsme se do toho dali, tak nekončíme.

Dneškem soutěž končí. Sešli jsme se v tělocvičně a na poslední chvíli to namotávali na cívku, počítali metry, lepili poslední kousky, stresovali se tím, že to nestihnem, řvali na sebe, ať pohnem.. Asi vám neřeknu, kolik máme, k dvoum kilometrům jsme se nepřiblížili, ale nejmíň toho taky nemáme. Když jsem viděla ty stovky a stovky účtenek na zemi v mým pokoji a v závěru z toho je třeba jen padesát metrů, to zabolí. Holky dneska do Prahy vezly takový skromný kolečko, člověk by neřekl, že je to pár stovek metrů. Po škole jsem měla tendence jít zas do Lidlu, je to hrozný nezvyk mít teď čas, nemuset nic slepovat, nemuset nic počítat. Lidl beru jako "etapu" tohodle roku, protože jsem zjistila, jaký kdo je a jaká jsem já a docela se mi po tom bude i stýskat. Dalo mě to s někým dohromady a o někom aspoň vím, jak moc dokáže u věcí setrvat.

Jsem ráda, že jsme do toho šli. I když jsem do toho investovala hromady času a něco málo peněz.. Nelituju. Užila jsem si to, mám strašně moc zážitků. Každodenní návštěvy Lidlu; kradení účtenek odevšad (v závěru vždycky když jsme viděli v Tesku, Kauflandu, Bille.. účtenky, měli jsme tendence je sebrat :D); zdravení se s prodavačkama, jak už nás znali; sprinty, aby nás nepředběhli malý děti; hrabání se v koších; mrznutí venku do zavíračky Lidlu; lítání po Praze, ježdění z jedný trasy na druhou a přestup na Florenci asi 1000000x za odpoledne místo poklidných nákupů; debata s manažerem Lidlu hnedka po tom, co si nás fotil jak se hrabem v koši; závěrečné namotávání včera u kamarádky doma, kdy jsme se u toho málem zabily. A mnoho dalšího.. Když na to zpětně vzpomínám, v hlavě si přehrávám ty útržky toho všeho, jako by to celé byl film. Hodně dobrej film.

Víte, je úplně jedno, co člověk v životě dělá. Ať už sbírá blbý účtenky nebo si plní životní sen. Vždycky se vyplatí vydržet a nevzdávat to předem. Teď si říkám, že vždycky nejsou nejdůležitější výhry nebo cíle, kterých toužíme dosáhnout. Nejlepší na tom všem jsou právě ty cesty, které k nim vedou - často klikaté a nepřístupné, během kterých se dozvíme, čeho jsme schopní a během kterých možná úplně zapomenem naší původní destinaci. Někdy ale není vůbec důležitý kam dojdem.. ale jak moc se z toho naučíme a jak moc si to užijem.





(učitelka nás dneska nechala o účetnictví namotávat)

Kelutit uknálč (je to napsaný pozpátku)

11. října 2011 v 21:17 | LoveShy
Taky vám přijde, že je hrozný rozdíl mezi tím trávit čas s nezadanými a zadanými kamarády? Mám pocit, že teďka jsou kolem mě všichni zadaní, tak nechci, aby to vyznělo nějak blbě vůči nim.. Jen prostě se asi cejtím líp, když jsem s člověkem, co je volný, hrozně je to z něj cítit. Zadaní furt něco řeší, musí být spolu neustále v kontaktu, člověk neví, zda je zadaný kamarád v myšlenkách přítomný s vámi nebo s tím svým milovaným. Nehážu všechny do jednoho pytle, ale většinou to tak bývá. Nic proti, jen jsem asi zatím ráda volná a mám ráda volný lidi, který nic neváže.. A vlastně celkově miluju svou svobodu. Pusinky, objetí, sladký slova.. je to faakt krásný, ale ještě krásnější je, když vám do života nikdo nekecá a vy se svým časem můžete nakládat jak chcete. Ježiš, já jsem zas dneska milá :D.

Mám fajn náladu, i když jsem se ráno probudila ještě s větší bolestí zad než včera a vůůbec se mi nechtělo vstávat, pak jsem celej tělák proseděla, protože jsme tancovali zumbu a to poskakování zádům nesvědčilo. A pak mě to ve škole vůbec nebavilo, vypadala jsem jak blbec a vůbec.. A po škole jsem se vydala do krámů. Prosím - nikdy nikdy mě už nedávejte do ruky větší obnos peněz, protože jsem schopná to utratit, když mám náladu. Nový kolekce jsou parádní, úplně chci zas milion věcí! A chci o jarních prázdninách do Alp a novej objektiv, kabelku, kabát, sluchátka (jedno přestalo hrát, asi se zabiju), dochází mi parfém a nevím kdo mi zaplatí kadeřnici. Asi začnu krást :D.

Ale tak když už jsem mluvila o těch vztazích a láskách, taky jsem trochu in love. Byla to láska na první pohled, jsou pohodlné, teplé, univerzální, šedé!!.. a nemůžu říct, že "za tu cenu jsem je tam nemohla nechat" :D. Mohla jsem, ale dlouho jsem si nic nekupovala a s děravejma botaskama v tomhle počasí chodit nebudu. Mám z nich radost. Moje první boty na klínku! :D





Prosimvás! Hoďte nějaký normálně nenormální téma týdne. Buď je to "Život bez elektřiny", kde jsou samý články o tom, jak hroznej život bez elektřiny je, ale jak bysme měli omezit její spotřebu a teďka pastelky, na které jsem neviděla normální článek. CO-TAKY-CHCETE-NAPSAT-O-PASTELKÁCH?!

Zdraví zdraví.

10. října 2011 v 21:05 | LoveShy
Pane jo!

V sobotu tu z ničeho nic bylo online sto lidí a za celý večer jsem překonala 260 návštěvníků, minulý článek má 43 komentářů, nějak tomu nemůžu uvěřit. Vlastně jsem u minulého článku s fotkama čekala docela i kritiku, co se týče technické stránky fotek, ale ne.. Je to zvláštní, vy vidíte jen závěrečný produkt, ale nikdo neví, jak proces výroby probíhal (hrozně). A fotky mají úspěch, i na facebooku, i mezi kamarády, dokonce mi dorazily dvě nabídky na focení, kdy mi byly slečny ochotné za fotky zaplatit. Naštěstí nejsem sebevědomý člověk, tak si to všechno nějak neberu. Prostě fajn fotky, co se líbí. By the way.. řekli byste, že je Nikče 14? :)

Jedinné, o čem jsem dneska ještě chtěla psát je mé zdraví. Oni to všichni berou na lehkou váhu, ale pro mě je to nejdůležitější věc. Ano, teďka se chystám na ohrané fráze, ale penízky, rodina, láska, kariéra a spousta dalších hodnot jsou sice krásný, ale když je ti blbě, tak je ti všechno jiný fuk. Když je člověku dobře, tak si řekne, že to jsou kecy.. ale jakmile poznáte, co je to "nebýt zdravý", tak se na to budete koukat jinak. Já nejsem a nikdy jsem nebyla nejzdravější, jsem takovej ten typ člověka co má astma, alergie, chronický záněty mandlí, furt něco přecházím a sem tam nemoci podlehnu doma. Mám za sebou už pět operací, silný angíny, astmatický záchvat.. Ale i tak si nějak nestěžuju, protože vím, že může být hůř. A stále je pro mě zdraví to nejhlavnější. Když se přeje k narozeninám, zdůrazňuji "Hodně štěstíí ZDRÁÁVÍÍÍ". Prostě jo.

Tohleto všechno psát mě přiměla jedna věc. Prvního října se u mě objevilo něco jako "skřípnutí nervu v zádech". Při předklonu hlavy mě brní, mravenčí celá páteř, hlavně oblast kolem břicha. Chytám křeče do nohou i rukou, včera jsem ráno měla ochrnutou nohu. Nelepší se to, hrozně mě to vyděsilo. Páteř není sranda, hlavně když jsem nic špatnýho nedělala.. vůbec nevím, jak se to stalo. Každopádně docela trpím, přes den se snažím to na sobě nedávat znát, z hodiny na hodinu vždycky nějak zvládnu, pak musím celou přestávku chodit, protože když sedím, tak je to šílený. Hejbat se můžu, nic mě nějak nebolí, ale to brnění při pohybu hlavou je nepříjemný. Občas se mi klepou prsty a ramena. Připadám si jak důchodce s Parkinsonem..

Celej víkend jsem probrečela, protože se to zhoršilo, pořád jsem se klepala. Nakonec jsem vyčerpaná brečením usnula. V pátek jsem samozřejmě byla u doktorky, ta řekla, že se s tím moc dělat nedá a poslala mě na rehabilitaci. Dneska jsem byla rehabilitovat, paní byla hrozně hodná, úúžasně mě prokřupala, namasírovala, protáhla.. a prý se to bude lepšit. Ale chce to trpělivost, nemám vyhráno. Měla jsem chuť se štěstím rozbrečet, protože přísahám, že bych dala cokoliv za to, aby mi bylo zase dobře.. cokoliv. Tak snad bude, držte mi palce.

A pře vím, že máte rádi fotky a prázdný dlouhý texty nikoho nebavěj, tak jsem se při přetahování fotek na exterňák mrkla do svého neskromného 50ti gigového archívu a vybrala ze složky "mišmaš" nějaké fotky. (Složka mišmaš funguje na principu, že tam hodím fotky, které se mi nechce třídit a pak to dopadá tak, že jsem vždycky překvapená, co najdu). Nejsem si jistá, jestli se tu nějaká fotka neobjevuje poněkolikáté, ale co. Jsou to docela staré fotky, všechny jsou z doby, kdy jsem dostala zrcadlovku (cca 2 roky zpět). Joo to jsem měla ještě deset kilo navrch, dlouhý rovný vlasy a užívala Photoshop :). Tak jen tak, ze srandy.

Velký holky nebrečej.

2. října 2011 v 20:31 | LoveShy
Celý víkend jsem prospala.

Ne, že by mě to normálně nějak mrzelo, i když toho chci vždycky hodně stihout a tím pádem jsem nestihla nic.. ale ani se necítím vyspalá, což mě štve. Jedinný co se o víkendu dělo bylo, že jsem byla na chalupě slavit bratrancovi narozeniny. Přijeli jsme ve tři odpoledne a oni už měli asi v pěti lidech vypitou láhev Morgana. No, zvykla jsem si na to, že moji příbuzní jsou alkoholici, nikomu tím sice neubližujou, jen sami sobě, je s nima sranda.. ale. Bojím se, kam až je to může dovíst, nemám ráda lidi, co bez pití nemůžou žít. Ano, když člověk objeví kouzlo alkoholu, nechce se vzdávat toho super free pocitu, ale musí to mít svý meze. Nejstarší bratranec (25) je paradoxně až teď v pubertě, celý svý dospívání byl slušný chlapec a teďka se musí vyřádit.. Seděl tam vedle mě, v sobě flašku Morgana, piva a nějakou hruškovici a začal mi povídat, že bez alkoholu nemůže žít, že bez něj je mu mizerně. O půl hodiny později tam však řval, že by nechtěl být alkoholikem, že je rád tak, jak na tom je. Taky jsem si dala pár Morganů, protože to je moje nejoblíbenější pití a když můžu pít zadarmo, tak proč ne.. Ale nebavěj mě otázky příbuzných "Tak co, Nikčo, co piješ?" nebo "Kam chodíte s kamarádkama pít?". Pak dělaj, jako že mi nic nenalejou, když mi není 18 a v závěru do mě nalejvaj co se dá. Včera jsem z toho měla jen divnej pocit.. Bojím se o bratrance a lidi jemu podobný, na kterých mi záleží, ale jim je všechno jedno.

A vlastně můžu hezky navázat na další věc, co jsem chtěla říct a to, že v poslední době jsem slyšela pár názorů na život typu "Je mi všechno jedno, ať klidně chcípnu" a to doslova, tak mi to bylo řečeno. Já jsem člověk, co všechno strašně řeší. Toho se těžko zbavuje, docela s tím bojuju, a tak nechápu lidi, kterým je fakt všechno jedno. To už ani není takovýto "žít pro přítomnost", ale spíš pomalá sebevražda. Chtěla bych umět nad hodně věcma mávnou rukou, nechat je prolítnout hlavou a neřešit, ale to nejde. Jde to snad změnit? Ano, je asi opravdu jednodušší věci tolik neřešit, řídit se tím, co člověk chce - ne tím, co je dobré, jak by to mělo být, jak je to rozumné udělat. Sakryš, zas se do sebe zamotávám :D. Jsem prostě člověk s moc rozumu, když bude mít někdo recept, jak se toho zbavit, uvítám. Ale ať už udělám cokoliv, asi nikdy nebudu 100%ní flegmatik.

Tenhle článek jsem chtěla původně psát na téma týdne - společnost. Ale víte co, přečetla jsem si pár článků co kdo napsal a je to tak lehké téma, že se mi z těch klišé zvedl kufr. Já taky píšu často klišé a proto už nechci. V článkách jsem se dozvěděla, jak se člověk snaží zapadnout do společnosti a takovýty klasický kecy.. To téma mě ale zpočátku zaujalo, protože máme letos ve škole nově psychologii a zatím mě to baví, asi je to zrovna něco pro mě. Pořád přemejšlím - nad chováním ostatních, nad příčinama lidského chování, nad verbálními i neverbálními projevy.. a tak si pomalu utvářím na všechny tyhle věci svůj názor a možná to jednou bude obor, kterým se budu dál ubírat. Baví mě to šťourat se v ostatních, už jen proto, že sobě zatím moc nerozumím, ale jiným jo.. :). A k té společnosti.. četla jsem článek v časopise, co mě inspiroval k rozvedení toho tématu a shodou okolností jsme to na hodině psychologie následný den probírali. Šlo o člověka a společnost, jak se mění jeho chování, jeho úsudek na situaci a vlastní názory. Člověk - jako jednotlivec má svůj postoj, své hodnoty a zásady, ale bojí se je projevit, protože je sám. Když je osoba za celou společnost, její názor se může úplně změnit, ale nebojí se ho projevit - stává se anonymním článkem velkého celku. A tak dále no, ale bylo mi líto tomu věnovat celý článek, asi bych sklouzla k povídání o něčem jiném.

Před chvilkou jsem začla hrozně panikařit, protože jsem nevěděla, co je za den a úplně jsem měla nějakej výpadek, asi půjdu v devět spát, jako včera (to se mi nestalo hodně dlouho). Ale neznám lepší pocit, než si lehnout do těch měkkých peřin a nechat si něco sladkého zdát. Zvláštní, jak ta nejlepší část dne má tak blízko k té nejhorší - k ránu. Jen zavřem oči, otevřem je.. a je to hnusný ráno. Stejně jako pondělí je blízko pátku, ale pátek je od pondělí nekonečně daleko.

Poslední dny jsou neskutečně krásný. Spadané listí na zemi a já si chodím v tílku, nechávám stále silné paprsky slunce svítit na svou kůži a vlasy, užívám si poetičnosti babího léta. Poslouchám tohle a tohlento a taky toto.

Včera na chalupě jsem při západu vyběhla s psama na louku, něco jsme s bráchou vyfotili. Blbý je to, že západ trvá pár minutek, kdyby se západ dal zastavit, nafotím něco tak nádhernýho..








Miluj mě!

Článek co řekne vše.

27. září 2011 v 22:17 | LoveShy
Zas mám potřebu napsat. Dnešek byl poměrně fajn - ráno jsem na těláku kvůli přetrvávající nemoci necvičila, jen jsem seděla a pozorovala ostatní, to bylo zajímavé. Každej se chová hrozně zvláštně, když neví, že je pozorován. Poté jsme hromadně (asi deset lidí) zašli za němčinářkou, abysme nepsali test a ona to teda přesunula. Zbytek dne bolest hlavy, rychlo-učení se na test z češtiny, na který se nikdo ani nepodíval, psaní a kopírování taháků.. pohodička.

Po škole jsme byli ve městě, cestou začlo hřmět a najednou se spustil déšť a při tom svítilo sluníčko.. město mělo tak úžasnou atmosféru, jak se leskly silnice a na obloze se rýsovala duha. Vzduch se uvolnil, hrozně fajn to bylo. Courali jsme po krámech a pak asi dvě hodiny s jednou kamarádkou kecaly. A to bylo taky fajn, jsem ráda s lidmi o samotě. Jen mi vnukla brouka do hlavy.. I když, ani tak ne, spíš jsme tak debatovaly o blogování a vylejvání si srdce. Říkala mi, že ona je typ člověka, který je schopný si nechat všechno pro sebe a dobře udrží tajemství, umí se dobře přetvařovat, aby nikdo nepoznal, co se děje. Já to také umím, ale když mě něco tíží nebo naopak těší, tak to musím někomu sdělit - alespoň jednomu člověku. Když jsem s kamarádkou, tak si povídáme o čemkoli, řešíme možné a nemožné, ale nějak nedojde řada na pocity.

Nepovídáte si s kamarádem a nezačnete povídat, jak se doslova cítíte. Můžete povědět, jak se cítíte ohledně toho a toho konkrétního, ale nejde začít jen tak vykládat pocity, emoce. A má kamarádka se prý buď se vypíše deníku nebo si to nechá pro sebe.. ale já, nemůžu to někomu říct, protože to nejde a nechat pro sebe nebo napsat to do deníku, to mi nepomůže, jsem na to pořád sama. Musím někam jednou za čas ventilovat to, co ve mě je.. jinak bych se zcvokla. Konkrétní věci řeknu kamarádce a pomůže mi vědomí, že o tom někdo ví a pocity píšu sem, protože mi to dává pocit toho, že o tom taky někdo ví, ale zároveň mě pochopí. Alespoň jeden člověk z těch co sem chodí mě pochopí vždycky, nemusí mě znát, ale třeba se v té jedné konkrétní situaci najde. Mám třeba pocity prázdnoty.. někdo jiný taky a už v tom jsme dva. I tenhle pocit pomáhá..

K debatě o tomto jsme se dostaly kvůli tomu, že mi říkala, že by nedovedla napsat na internet tolik, co já. Ale to už si myslím záleží na člověku.. Nemyslím si, že sem píšu všechno. Vlastně hlavně ty pocity (běžné věci jako co se kdy jak stalo taky, ale to není nějaká soukromá věc). Člověk by si vždycky něco měl nechat pro sebe, což dělám, ale dusit v sobě vše nejde. A myslím si, že já vím, kde je míra toho, kdy přestat kecat. Nikomu svým svěřováním se neubližuju a nezatěžuju ho, možná si to tu může přečíst hodně známých, ale já na druhou stranu budu jedině ráda, že se o mě lidé víc dozví. Píšu hrozně ráda a myslím si, že i poměrně dobře, umím písmenky vyjádřit to, co slovy mnohdy nesvedu. Možná občas napíšu dost osobní věci (ale to je relativní pojem - kam až sahá hranice toho, co je až příliš osobní? Pro někoho je osobní psát o tom, co dělal o víkendu, pro někoho je osobní psát o svých problémech, o rodině a pro mě je třeba příliš osobní psát sem.. ani nevím). Asi nejosobnější články jsem tu napsala o rodině, o rozvodu rodičů (nejvíce ohlasů má asi tento). Mě to nevadí, sice dávám možnost hodně lidem do sebe vidět, ale v reálu mi to nějak život nezměnilo. Nikdo mě nezná líp, nikoho jsem neztratila, nikdo se mi neposmívá. Blog mi pomáhá, našla jsem si nové přátele a když nějak výrazně nezasahuje do reality.. nevidím problém. Tak jsem to jen kamarádce osvětlila, aby mě pochopila a vzájemně jsme se pochopily :). Hrozně bych chtěla mít tuhle její vlastnost - nechávat si věci pro sebe (občas mě fakt úplně svědí jazyk, jak se potřebuju vypovídat). Ale na druhou stranu.. už tak jsem velkej introvert, možná můžu být ráda za svou ukecanost.

Tenhleten článek jsem začla psát ale z úplně jinýho důvodu, můj velkej problém je, že se neumím držet jednoho tématu. Včera jsem psala, že jsem smutná, protože je naše sousedka v nemocnici s rakovinou, což jsem se i včera dozvěděla. A víte, dneska zemřela. Nevím proč, ale tušila jsem to, ještě předtím, než mi to taťka oznámil. Nepřekvapilo mě to, jen jsem ucukla, když se to vyslovilo nahlas. Jak už jsem řekla včera - tohle člověk nezmění, ale pokaždé ho to dostane. Tatík si o tom chtěl očividně povídat - délka života, smysl bytí.. ale já mu řekla, že to řešit nechci, sama mám hlavu jak balon. Je to divný.. koukat na její dveře a vědět, že už nikdy neuslyším její hlas, chrastění klíčů. Nikdy nám nedonese ranní noviny, švestky ze zahrádky, borůvky co nasbírala navíc, neuvidím ji stát na balkoně sledujíc město.. A mrzí mě, že má poslední vzpomínka na ní je, jak šla nedávno po louce se psem, celá pohublá a strhaná. Už mi ale není smutno jako včera. Trochu jsem si u smutné písničky pobrečela, ale jsem na jednu stranu ráda, že je jí lépe. Její život nebyl nejlepší. Jako mladá se rozvedla, muži ji akorát zklamali a čtyřicet let žila sama, z toho dvacet let s tatínkem, který ji také nedávno zemřel. Byla sama a teď do toho nemocná. Je jí lépe.

Úplně bych zapoměla na jednu věc, na kterou se mě pořád někdo ptá a když už píšu ten článek, tak se zmínim i o tom. Zajímá někoho, jak vznikla má přezdívka? Není to dlouhá story. Jednoho dne jsem toho měla na starém blogu dost, založila jsem si tento. Vždycky jsem vystupovala pod svou stálou přezdívkou a teď už jsem nemohla. V tu dobu bylo blogování hroznej trend, to tu byla samá "Neviditelná." nebo "Nevyzpytatelná.", všichni jsme měli SBéčka, stejný design, pixelky, kusovky.. oh bože. A já chtěla být jiná. A v tu dobu se mi hrozně páčila jedna písnička. A vlastně doteďka se mi líbí, mám na ní fajn vzpomínky - začátky tohoto blogu. Byla to tahle písnička - Love shy - Platnum. Bystřejším už asi dojde, kam tím mířím. Prostě jsem vykradla název písničky, vůbec nejsem originální. Časem mi dochází, že je to pěkně hloupá přezdívka, nemám ráda slovo love, nejsem 'in love' a nikdy jsem nebyla, ale za 1) měnit přezdívku nebudu, když mě tak všichni znaj a už jsem to já a za 2) zjistila jsem, že Love Shy je dokonce pojem. Je tomu věnována celá webová stránka, kde se zmiňují o 'Love Shy' jako přehanané stydlivosti ohledně lásky. Love - láska, shy - stydět se. Nemůžu říct, že by to bylo přesně to, co mě definuje ze všeho nejvíc. Nejsem nemocná. Ale kousek mého já přeci jen chce love a kousek je tak trochu docela shy.. A v závěru se mi to líbí. Jsem LoveShy, ať si kdo myslí, co chce.

Tak, nějak mě ty články zas v poslední době bavěj! Tlačítko Bold na ztučňování dostává zabrat, ale věřím, že vy mou snahu o estetiku oceníte :D. Zítra je svátek! Juchů. Měla jsem fotit člověka, těšila se, nevyšlo to. Ale i tak někam s foťákem vyrazím. Vy si ten den užijte :).

Kdyby někdo měl potřebu mi napsat komentář, a neví, co napsat.. můžete se vyjádřit k tomu, jak se staví k upřímnosti na internetu, nebo konkrétně jak se dívá na mou upřímnost? Zdá se vám to příliš nebo v pohodě? Jste i vy tak upřímní, nebojíte se ukázat? Ukazujete ještě víc ze svého života, duše? :)

A má vzácná myšlenka na závěr: Opak od lásky není nenávist, jak se všichni domnívají, ale lhostejnost. Když vás člověk nenávidí, stále se o vás jistým způsobem zajímá, ale není nic horšího, než když jste někomu lhostejní - už vás vyřadil ze svého života a víc vás nepotřebuje.

My heart feels like a circus.

26. září 2011 v 20:48 | LoveShy

(fakt si tu písničku pusťte)

Dobrý večer, vlastně jsem dneska vůbec psát neplánovala..

Jenže. Nevím, komu bych to řekla.. nenapadá mě osoba, který bych teďka mohla všechno říct. A možná je to dobře, měla bych si občas nechávat některé věci pro sebe. A tak, namísto toho, abych si napsala své pocity do papírového deníčku, píšu sem. Ale k věci.. Ode mě to teď vyzní divně, moc často takové věty neříkám, ale.. je mi smutno. A ne, není mi smutno po někom, po něčem (to jenom trošku).. mám takový divný pocit - prázdno, který nedovedu vysvětlit. No, ale samozřejmě, za každým špatným pocitem se vždycky skrývá nějaká zrada. Moje smutno pramení z více událostí..

Hlavní věcí je to, že jsem se dozvěděla, že naše sousedka bydlící naproti má rakovinu. V posledních dnech vypadala hodně nemocná a z čistajasna zmizela.. no, je prý v nemocnici. Ona! Vitální sedmdesátnice ač kuřačka a alkoholička, tak veselá ženská, běhající pořád někde venku. A teď rakovina. Znám jí od narození a teď tu není, její pes je doma sám, sem tam za ním zajdou příbuzní. Třeba už jí nikdy neuvidím.. Tohle člověk neovlivní, ale je mi smutno. Protože to je smutný.

Pořád jen přemýšlím, mělo by se to zakázat, strašně mi to ubližuje.
Pořád vzpomínám, pořád se vracím zpět, k chybám, k rozhodnutím.
Přemýšlím, zda to, co jsem kdy udělala, bylo správné, jestli jsem něco nemohla udělat lépe. Mohla.

Je mi smutno.. kvůli těm, co momentálně nepřemýšlí jen nad pomíjivýma věcma jako je třeba nedostatek oblečení, blbý vlasy nebo kluci ale nad důležitějšíma věcma (ano, je důležité mít co na sebe, hezky vypadat a mít fajn kluka, ale chápete, že svět na tom nestojí). Já nad takovýma povrchníma věcma chci přemýšlet, protože se nemůžu zatěžovat věcma, co nezměním, ale občas mi myšlenky sjedou k tomu, jak povrchně se chovám vůči těm, co bojují o život. Ne není to povrchní, nemůžu myslet furt na ostatní, ale i tak mám pocit viny.

Kdybych se aspoň mohla hloupě ze všeho vybrečet, nějak ze sebe dostat všechno, co mě tíží, vyndat to ze sebe a zahodit někam daleko. Jenže ani ta hloupá slza mi neukápne, jak je rok dlouhej, a když se mám vypovídat, sama nevím, co bych řekla. Umím jen tupě čumět do prázdna, nemrkat a vyčítat si každé špatné slovo, co jsem kdy řekla.. Chápete to někdo?

PS. Když si to po sobě zpětně čtu.. neznat se tak dobře, tak si myslím, že jsem pěknej psychopat. Tak si to o mě prosím nemyslete. Snad jím ještě nejsem.


A teda chtěla jsem říct, že mě Gabriella zmínila u sebe na blogu v článku jako jeden z jejích oblíbených blogů, což mě potěšilo už když mi psala na mejl a teďka v tom článku to vypadá ještě líp.

Koukám, že je velice zajímavé téma týdne - společnost. No jéje, k tomu se ráda vyjádřím, asi to bude trochu delší, no uvidíme, musím si utřídit myšlenky. A snad konečně vyjde focení člověka, takže do konce týdne snad budou fotky.

Spát a nic jinýho.

21. září 2011 v 20:30 | LoveShy
Ahoj!

Víte, vlastně se u mě den po dni nic nemění. Snažím se nespadnout do stereotypu, a docela se mi to daří, každý den se docela něco děje. Škola není tak zlá, rozvrh máme vlastně úplně fajn a dá se to tam vydržet. S kamarádkou jsme se shodly, že nás v poslední době jen hodně lidí vytáčí. Nevím jak ona, ale mě prostě z ničeho nic začne vytáčet člověk, který mi jindy nevadí, ale teď.. za každou věc, co udělá bych ho praštila. Hodně lidí takovýhle změny nálad svádí na 'dívčí problémy jednou do měsíce', avšak já se obávám, že jsem náladová nafurt. Ale občas (často) se hodím do flegmatického módu, nevnímám nikoho kolem a tím se sama nenervuju a ostatním nekazím den svými sarkastickými poznámkami.

Věc číslo jedna, co mě momentálně trápí je má pleť (a trochu i vlasy, které se rozhodly dělat si co chtěj). Zhoršila se mi pleť, čelo mám kropenatý pupínkatý, nos samou tečku a kolem pusy mám vidět jizvičky. Víte, občas stojím u zrcadla a hrozně se rozbrečím, protože mě to hrozně štve, dala bych cokoliv na světě za jen trochu lepší pleť.. no, s takovou tou hlaďounkou kůží bez jedinné chybičky jsem se už dávno rozloučila. Dělám co se má.. čistím, dávám si masky, peelingy, chodila jsem na kosmetiku, na kožní.. používám co mám, ale mý tělo si dělá co chce. A když se to teď zase po létě horší, sráží mi to sebevědomí. Pleť je mým největším komplexem.. chci někdy přijít k zrcadlu a nelesknout se nebo naopak se neloupat jak had. Připadám si strašně ošklivě a chci si jednou připadat aspoň trochu hezká. Opravdu, dala bych za to cokoliv, nedokonalé tělo skryjete, ale s obličejem vyjít musíte. (Možná se mě budete chtít snažit ujistit, že se to zlepší.. ale já vím, že s tím bojuju už čtvrtým rokem a i kdybych tenhle boj vyhrála, jizvy zůstanou a mastná pleť se nezmění).

Ještě jsem se chtěla vyjádřit k uplynulému víkendu. Nebo vlastně ani tolik ne, jen chci říct, že to byl nejhorší víkend za pěkně dlouhou dobu. Je úplně jedno, proč.. stalo se víc věcí a najednou je z toho blbá nálada, která jen tak nezmizí. Byli jsme s partou kamarádů v jednom klubu a já úplně ztratila chuť se bavit. Nikoho to nezajímalo a i kdyby tak proč jim to mou náladou kazit.. tak jsem sama chodila venku, jenže to jsem neměla, páč bylo asi mínus sto celsia a já pekelně nastydla. Takže jsem celej víkend proležela, ve stále blbém rozpoložení a ani mi ta nemoc za ten pátek nestála, když jsem si to vůbec neužila.

Jsem taková furt hrozně mimo, prý jako tělo bez duše.. Celá napuchlá, s odřeným nosem, hučí mi v hlavě a do toho všechno všecičko. Často si připadám jak vzduch, snažím se být dobrým člověkem tak moc, ale asi nemůžu vždy očekávat zpětnou vazbu od ostatních. Ale proč? Mrzí mě tolik věcí co se děje, ale není v mé moci je změnit. Jsem tak zklamaná, cítím se sama proti všem. A nikdo mě nemusí uklidňovat, že bude líp. Možná bude, možná ne. Možná je můj úděl smířit se s věcma kolem, protože nejdou změnit. Nikomu svý pocity necpu, nikomu necpu, co mě trápí a štve, protože mě unavuje poslouchat lidi, co třeba nadávaj na rodiče, přitom by měli bejt rádi, že nějaký maj. Jo, flegmatickej mód, a je mi fajn. Blog mi v tomhle ohledu chybí, mám za ten týden neaktivity tolik co říct. Hodně teďka píšu básničky, tam se jde nenápadně vypsat (viz předevčírem). A hele, až teď jsem si všimla, že se brzo stmívá, jsem za podzim docela ráda.. Odpoledne doma v peřinách, u filmů s čajem (dobře, to dělám jen teďka, že jsem nemocná, pak zas budu furt někde lítat, ale užívám si to).

Štve mě, že je má nálada taková, že nejsem ten magor s úsměvem na tváři, jak se tu často prezentuju, protože tak je mi fajn. Mám ráda období, kdy mě nic nebolí, kdy mám čistou hlavu a se všema vztahy urovnaný. Teď jsem zranitelná, bez úsměvu. V pátek jsme měly s holkama v plánu jít pít. No jo, proč to nepřiznat. Jenže prostě to nejde, jedna kamarádka pít nechce a my zbylé dvě jsme nemocný a pít bez ní by bylo blbý. A další taková akce bude až za měsíc, a to bude jedna z kamarádek na operaci. Tenhle pátek měl bejt legendární, je 23. (kdo neví tak je to magický číslo) a já se na to těšila už asi dva tejdny.. A víte co? Proč se tím stresovat, nadávat na podělanej osud, litovat minulýho pátku? Proč? Proč.. když to stejně nikdo a nic nezmění.. :)

Peníze jsou pro chudý.

12. září 2011 v 20:48 | LoveShy
Ahoj! Měla jsem úplně fajn víkend, vlastně i pátek. Ten jsem strávila s kamarádkou Luckou různým "cestováním" po Liberci, a v sobotu jsme jeli na libereckou pouť, co tu byla o víkendu. Nebylo to tam nejdřív zas tak zábavný, všude samý lidi co jen chlastali a cpali se klobásama, ale my si to užili po svým. Kamarádka nedopatřením získala zadarmo lístky na lochnesku a později ještě jednou - jakou člověk může mít radost, když ušetří třicet korun. Nejdřív se jen prodavače na něco zeptala a on to blbě pochopil a tak nám dal zadarmo jízdu a podruhý nás opilý kamarádi poprosili, abysme jim taky zajistili jízdu zadarmo a ono to vyšlo. Později už tam byla zima, tak jsme šli ještě na labutě a asi kolem půlnoci domů. V neděli jsem byla nakupovat a mám hlubokou depresi z toho, že je všechno tak drahý a já chci tolik věcí, ale nechci taťku obírat o peníze a brigádu nemůžu sehnat.

Foťák jsem v ruce nedržela asi týden, mrzí mě to, ale nemám čas a chuť vymejšlet co bych fotila a nemá cenu plnit disk kravinama. Už chci zas fotit nějakýho člověka. A dneska se nechci ani tolik rozepisovat, protože jsem se slečnám rozepsala do dopisů (včera jsem zas udělala český poště mega kšeft, o víkendu mě chytl psací amok a já napsala asi šest dopisů za sebou) a moc mi to pomohlo. Snad vám brzo dojdou :).

A tímto bych chtěla říct jistému klukovi, který mi anonymně psal k jednomu článku, že se mi klidně můůže ozvat, protože je z vedlejší školy (průmka) kam chodím na obědy a já bych ho klidně poznala, jen nevím, jak ho objevit a je mi nepříjemné (spíš ie to i zvláštní) jít do školy plné kluků, když nevím, který z nich je právě on (a kouká na mě). Hehe, jen to zkoušim :)

Přemýšlela jsem, o čem bych mohla napsat aby jste měli o čem číst a přemýšlet a napadlo mě napsat o věcech, bez kterých nemůžu žít. Bez čeho vlastně nemůžu žít? Přemýšlela jsem nad tím sakra dlouho.
  • Jako první věc, bych napsala rodinu. Jenže je fakt, že když od nás odešla máma, neměla jsem na vybranou a doteďka musím žít bez ní a upřímně řečeno JE TO MOŽNÉ. Smutná pravda, že vlastně můžu (/musím) žít bez svý vlastní mámy. Ale rodina patří mezi to nejdůležitější. Taťka a brácha (a pes!) jsou prostě moje nejbližší rodina a sice jich mám víc než často plný zuby, ale co bych bez nich dělala. Mám to štěstí, že JIM věřit můžu. Pak tam můžu počítat široký příbuzenstvo, který mám ráda, ale vídám jen jednou za čas.. asi ještě babičku bych zmínila, dělá pro mě hodně.
  • Pokračujíc s klišé frázemi, zmíním přátele. Ne takový ty rádoby, ale ty opravdový. Jasně, to sou kecy že jo, nevěř nikomu. Ale přeci jen se pár lidí, kterým věřím, najde, vyhledávám jejich společnost, je mi s nima dobře a můžu jim říct cokoliv. A to je pro mě k nezaplacení - někdo, kdo mě pochopí, nebo se alespoň pokusí a má zájem.
  • Nebudu říkat, že nemůžu žít bez hudby, protože to jsou kecy. Proč by člověk nemohl žít bez hudby? Ano, hudba je pro mě důležitá a doprovází mě každým dnem a mnoha okamžiky, ale bez ní by se v klídku žít dalo. Mnohem důležitější je třeba zdraví, jenže bez toho naopak nemůže logicky žít nikdo, takže to taky psát nebudu. Penízky jsou fajn, potřebuju je, ale taky nemá cenu se zmiňovat. Napadaj mě další věci.. například moderní technologie, zábava.. je toho moc a bez mnoha věcí co mě napadaj by se mi žilo hůř (neno možná lépe?), ale šlo by to. Nezmínila jsem lásku, protože jsem ji jako takovou nepoznala a tak nemůžu říct, zda bez ní žít můžu nebo ne. Ale je jasné, že každý potřebuje být milován..
  • Když nebudu brát v potaz rodinu nebo přátele, které jsem zmínila jako dvě hlavní věci, co potřebuju, vezmu to obecně a zeširoka. Rozhodla jsem se, že nejvíc k životu potřebuju jistoty. Právěže v životě není nikdy nic jisté, tak mě ty jistoty uklidňují a já se cítím lípe. Potřebuju jistotu, že se mám kam vrátit, že mám domov. Jistotu, že když mi bude hrozně, vím kdo mi pomůže. Jistotu, že mi vůbec někdo pomůže. Jistotu, že nebudu sama. Jistotu, že mě má někdo rád. Když jsem si alespoň v nějaké věci jistá, aspoň to mě drží a dává mi to důvod žít.

Akorát jsem si prohlížela starý fotky v počítači, protože tu sice pořád brečím, jak nefotim, ale na těch 50GB fotek v počítači nějak zapomínám :). Tak mě napadlo sem něco hodit, docela se směju, před dvěma lety jsem byla strašně ošklivá. Byly to takový doby, kdy jsem fotila starožitným digitálem a připadala jsem si strašně dobrá fotografka (ale takhle začíná asi každej, koho focení později chytne ve velkým). Ale dneska už mám nějakou prácičku, tak si to nechám na jindy, dneska bez fotky.

Zatím mi můžete říct, jak se máte, jak to jde ve škole (nebo v práci?), co je nového, dobrý i blbý zprávy.. a hlavně mi napište, co je pro vás nejdůležitější, bez čeho nemůžete žít! :)

Titulek článku ale opravdu nesmí být prázdný!

7. září 2011 v 21:14 | LoveShy
kdybychom občas neudělali co se nesmí, tak si v životě neužijem žádnou srandu.
(největší moje/životní pravda)

Víte, nemám ráda lidský stěžování. Já vím o tom, že si stěžuju pořád ve stylu "Aachjo, to je zas počasí", "To je nuda, mě to tady nebaví", "Fuj to mi nechutná".. a tak podobně, ale nemám ráda takovýto vážný stěžování. O tom, jak je všechno na hovno, jak je život krutej. Každý z nás by si našel důvod k tomu si postěžovat, ale popravdě znám asi jen tři lidi, kteří k tomu mají vážný důvod a pradoxně to nedělají. Vždycky může být hůř a tak si prostě nerada stěžuju a nemám to ráda. Ale víte co, nemůžu pořád v sobě všechno dusit, takže si postěžuju tady, pokud dovolíte. Co mě štve?

  • Škola. Dobře, prostě si musíme zvyknout, ale nebaví mě to tam. Učení je hrozný. Každá hodina se vleče, přestávky utíkají rychlostí blesku, já si nestihnu s nikým popovídat, jdu akorát na záchod pak se zakousnu do ovoce.. a zas zvoní. Nějak se ani nebavíme, pokud samozřejmě za dotyčným nepřijdu já. Takže často sama chodím na chodbu a píšu si deník. Zjistila jsem, že nejsem schopná udržet pozornost, v hlavě utíkám pryč a absolutně neposlouchám výklad. Neumím se soustředit, musím pořád něco dělat s rukama, hrát si s něčím, stříhat, psát, kreslit.. cokoliv. Navíc jsem počítala s tím, že budem chodit jako minulý rok pohromadě na obědy, ale z pětičlenné skupinky se nás stalo asi patnáct, nikdo na sebe nečeká a už vůbec nejsme spolu jako to bývalo, každý se pořád někam žene. Nemůžu nikomu nic vyčítat, jen mě to opravdu moc mrzí..
  • Po škole jedu přirozeně domů. Doma to mám hrozně ráda, ale musím říct, že teď je to tu k nevydržení. Nikdo mě tu nějak netýrá, vlastně se ani tolik nehádáme, ale nebaví mě to tu. Přijdu ze školy a jsem sama, je ticho, což mi jindy vyhovuje, ale teď přemýšlím a je to až moc. Nemám co dělat, tak dělám všechno možný, abych zaměstnala hlavu a ruce a nemyslela. Tudíž se teď často zdržuju ve městě, jsem schopná tam být i sama.
  • Víte co je mou slabinou? Zakázané věci. To, co se nesmí mě láká nejvíc. Ne nadarmo se říká to o tom zakázaném ovoci, je mnohem lákavější prahnout po něčem, o čem nevíme jestli získáme nebo jaké budou důsledky toho, když to mít budeme. Baví mě dělat to, co se nemá, chtít to, co bych neměla, je to adrenalin. Dostupné věci mě nudí, až když o ně přijdu, tak zjišťuju, jak moc je chci. Problémem teďka je, když se ta touha po něčem zakázaném přemění v manii, i když vím, že to nikdy mít nebudu. Podle mého je to jeden z nejhorších pocitů..
  • Se začátkem školního roku se nahromadil stres a já, jakožto psychicky labilní člověk blbě reaguju na změny. Jsem na tohle citlivá a nevím jak ovlivnit dávky stresu, tudíž se opět po dvou měsících ozvaly zdravotní potíže. No ne že bych byla o prázdninách úplně 'v poho', ale bylo mi líp. Ale teď nevím co to se mnou je.. Od víkendu se necítím ve své kůži (dobře, byla jsem pít, ale druhý den mi nic nebylo, až obden, což spíš připisuju změně počasí), celou neděli jsem proležela s obrovskou bolestí hlavy a křečema v žaludku a od té doby toho moc nejím, protože nemám nejmenší chuť, pořád mě bolí břicho a necítím se dobře. Vím, že nemocná nejsem, prostě je to vším kolem mě. Prosím, ať je mi líp..

Je sedmého září a já se tady 'hroutím' jak kdybych měla za sebou celej rok dřiny, přitom se teprv rozjíždíme. Faktem je, že opravdu nevím, co chci. Nechci zpátky prázdniny, protože vím, že už mě nebavily. Když jsem ve škole, chci domů.. když jsem doma, chci zas vypadnout. Spánek mě docela drží nad vodou, protože si vždycky večer hezky lehnu do postýlky a pomalinku usínám při Sexu ve městě, abych před spánkem zbytečně nepřemýšlela a nepřevalovala se. Ranní zvonění budíku je to nejhorší, co se může za den stát. Ráda bych si našla něco, na co se můžu těšit, ale momentálně to opět nic není. Celý podzim se potáhne, na Vánoce se nejde těšit, na jaře mi bude debilních 18, pak měsíční praxe a konec. A čtvrťák. Jo, už myslim hrozně dopředu, ale jsem fakt zoufalá.

Vlastně i teď mám hlavu jako střep a jen co vlezu na facebook, tak nevidím nic jiného než jména našich tří tragicky zesnulých hokejistů. Asi o tom víte, nechci to rozebírat, už jen proto, že je to všude. Hokej nesleduju, tak nemůžu vložit city do mé lítosti, ale opravdu mě mrzí zbytečné konce mladých talentovaných lidí. Nechápu, jak se takové věci mohou stále stávat, v tomto rádoby perfektním století. Jen mi nepřijde jako nejideálnější způsob uctění zakládat tisícmiliónů skupin/událostí/stránek, dávát tam fotky, statusy.. Je to hrozná věc, ale nebaví mě to celý večer číst, není to podle mě nutný.

Nemůžu se dočkat víkendu, ale vlastně vůbec nevím, jak těch 48 hodin využiju. Spánek? Akce? Babička? Grilovačka u známých? Focení? Kdo ví, ještě se uvidí. Včera mi přišly naráz tři dopisy, to jsem měla radost a dneska jsem ve schránce našla (konečně) pohled z Utahu, od nějaké paní, ani nevím jméno, páč se nepodepsala, ale to neva :) to jsem měla fakt radost, ještě než mi to došlo, protože jsem v pohled už ani nedoufala (postcrossing.com).
Snad tohleto období přejde a taky sobecky doufám, že v tom nějakým způsobem nejsem sama. Omlouvám se za depkojidní kecy, možná jste čekali něco víc na úrovni, po minulém článku s třiceti komentáři, které si ani nezasloužím za ty bláboly je to dneska fakt bída, kterou ani fotky nezachrání. No ospravedlňovat se ale nebudu..

Jsem si zas hrála s dopisama, podle písma hádala kdo mi ho poslal (máte ho skoro všichni stejný) a rovnala a počítala, hladila :D. Jsem úchyl, ale jsou pro mě hrozně cenné.
Stav konta: 26 dopisů, 3 pohledy + 1 Utah :P

Video - Praha

27. června 2011 v 20:48 | LoveShy
Akorát jsem přišla z procházky se psem, začínalo zapadat sluníčko a bylo to hrozně hezký. Večer je moje nejoblíbenější denní doba. Dneska jsem hodně přemýšlela (ano, tuto činnost občas provozuji) a mám v plánu článek, ale ten napíšu jindy, teďka se mi nechce :). Jen jsem chtěla říct, že mi konečně po čtrnácti dnech nejistoty dorazily všechny výsledky krevních rozborů (brali mi 8 zkumavek, béé) a vážné podezření na neléčitelnou dědičnou nemoc se nepotvrdilo, takže se mi moc ulevilo a jsem ráda, že jsem zdravá (ťuk ťuk). Jen budu muset poupravit stravu - sice se stravuju dobře, ale JEŠTĚ líp to jde vždycky. Snad už mi bude po zdravotní stránce lépe, to je totiž to nejhlavnější!

A aby tento článek měl nějaký smysl, chtěla jsem vám ukázat něco dalšího z mé tvorby, něco jiného než furt dokola ty fotky fotky fotky. Občas totiž dělám videa. Nejsou na vysoké profesionální úrovni a já se snažím, aby nebyla nudná, dlouhá, ale je mi jasné, že asi baví jenom mě :D. S mojí nejlepší kamarádkou Niky totiž pořád něco natačíme, kdekoli jsme a já to vždycky nějak poskládám dohromady a udělám nám z toho památku na určitý den nebo období.

Tak vám sem dávám mé nejoblíbenější. Je to z Prahy, což by pro vás - co nás neznáte - mohlo být atraktivní ke sledování, protože se tam objevují známá místa. Byly jsme tam v únoru, úplně samy a to víte, byl to pro nás zážitek si tam na vlastní pěst celý den courat. Kdysi mi tu na blog jakýsi hodný anonym psal jak jsem "velká holka" že jsem byla sama v Praze a pila jsem ve Starbucksu.. tak doufám, že se to nebude opakovat. Opravdu netuším, o co takovým lidem jde :).


PS: Kdybyste mě hledali.. mám vyžehlený vlasy, v zimě to bylo praktičtější a s nejvyšší pravděpodobností mě uslyšíte mluvit. Tak se - prosím vás - nelekněte a neměňte na mě názor :D

Jizvy na duši.

11. května 2011 v 22:44 | LoveShy
Dnešní večer je trochu pohodový. Taťka je v jižních čechách - pracovně, a tak jsme s bráchou sami doma. Celý den jsem běhala po krámech a doma se zastavila až večer. A teď, udělali jsme si Cuba libre, jíme hermelíny a pečený bagetky a hrajeme proti sobě dobyvatele. Měla bych se učit na zejtřejší dvouhodinovku dějáku, ale opravdu se mi nechce. Měla jsem něco v hlavě a chtěla jsem to napsat.

Večer se tu u nás zastavila máma, protože taťka není doma. Oni se totiž nechtějí potkat, je to asi bezpečnější, jelikož jejich skoro každé setkání končí nadávkami, výčitkami nebo vyhroceným "uvidíme se u soudu". Mámu jsem neviděla od svých narozenin, co jsem přijela z Holandska (což bylo někde 6. února) a vlastně jsme se viděly asi na pět minut na valentýna u kadeřníka. V poslední době jsme se hodně hádaly, ona mi psala ošklivý smsky a já jí neodepisovala, což jí přimělo posílat mi ještě ošklivější zprávy. Taťkovi si stěžovala, že na ní kašlu, ten mi stále promlouval do duše ať se s ní sejdu, ale já už prostě nevím, jak se bavit se svou vlastní mámou.

Mám mámu, ale odešla ode mě, když mi bylo třináct. Zrovna v tom věku, kdy jsem hledala sama sebe, kdy jsem potřebovala pomoct s holčičíma záležitostma, popovídat si o šminkách a hadrech a klukách, neměla jsem žádnou nejlepší kamarádku. A ona odešla, "zlomila mi srdce" nebo spíš.. zklamala mě a já prostě nedokážu jen tak zapomenout. Ze dne na den jsem se stala jedinou holkou doma, mezi klukama. Koupelna byla prázdná, skříně taky. Máma opustila svý děti, který jí zrovna potřebovali a teď chce dělat, že se nic neděje. Ráda bych s ní měla dobrý vztah, ale něco ve mě mi pořád brání jí naplno odpustit. A možná ani ne tak odpustit, protože já odpouštím snadno.. jen mě to všechno mrzí. A občas mi chybí ženská část rodiny - ne že by to s klukama nebylo dobrý, ale oni taky vždycky nerozumí všemu.

Abych se dostala k jádru věci, dneska jsem jí viděla, po tak dlouhý době. Musím říct, že jsem byla nervózní jak kdyby mě čekalo nějaký důležitý rande. A ona si přišla, vysmátá, jako by jsme se viděly včera. Povídali jsme si, ale není to ono. Nic o mě neví, nezná mě. A strašně se divím, že může jen tak přijít do bytu, kde bydlela sedmnáct let, bez emocí za svýma dětma, které sotva vídá a za psem, který dřív býval hlavně její a teď si na něj ani nevzpomene. Copak tak rychle zapomíná? To dokáže jen tak obrátit list a začít nový život? Já to nechápu. Nedokázala bych to. Neubráním se vzpomínkám na to, jaký to bylo ve čtyřech, co všechno jsme zažili. Já vím, že tohle je život, že takový i mnohem horší věci se stávají, ale občas si uvědomím, že se to vlastně už nikdy nevrátí. Všechna větší zranění mají trvalé následky stejně tak i tyhle životní situace. Můžete podávat léky, vázat obvazy a lepit náplasti, ale pod tím vším se stejně bude napořád rýsovat jizva, která nezmizí. Ano mám mámu, ale..

A teď si jdu číst dějepis.

I miss you so much.

9. května 2011 v 21:34 | LoveShy


Pořád dokola..

Vlastně ani nevím proč píšu, článek pravděpodobně nebude mít hlavu ani patu, jen se potřebuju vykecat i někomu dalšímu, než je můj deník, uložený v šuplíku. Možná asi začnu školou, která mě přivádí k veškerému stresu, tento týden probíhají maturity, celej třeťák má praxi, takže jsme ve škole zbyli jen my a prváci, z čehož má půlka lidí neustále exkurze, takže se opět nejvíc učíme my. Dnešní rozvrh byl kupříkladu matika, matika, němčina, němčina, angličtina, angličtina a sladká tečka na závěr - dějepis. A zbytek týdne totéž, nevím na co vedení školy myslelo, když sestavovalo tenhle rozvrh. Navíc v pátek jedeme na turisťák do Chorvatska, tak by nám mohli dát pokoj. Když už se zmiňuju o Chorvatsku, absolutně se tam netěším. V poslední době řeším hodně věcí a nemám teď náladu na to, někam odjet a bavit se. Ale možná je to právě to, co nejvíc potřebuju. Taky potřebuju překonat neustálou nespokojenost se sebou, nevím jestli je chození v plavkách před lidma tou správnou terapií, ale co nadělám.

Ani nevím, co se to v poslední době děje. Přijde mi, že se tolik věcí změnilo. Nic nestíhám, jsem ve stresu, bolí mě hlava a nemůžu spát. Abych usnula alespoň kolem druhý, pouštím si televizi, protože u tý usnu spolehlivě nejlíp. A pak už jen čekám, jestli se ozve jedna z mých dvou nočních mur nebo jestli se mi bude zdát něco hezkého, co si ani pamatovat nebudu. Zdravý rozum mi zachraňují dlouhé procházky se psem v lese, kde jsem jen já a hudba. Vypnu myšlenky a v hlavě si do rytmu písničky promítám svůj vlastní příběh, směju se a je mi fajn. To samé večer, když vyjdou hvězdy a svítí srpek měsíce. Pozoruju tisíce hvěz a svá oblíbená souhvězdí a samozřejmě můj milovaný velký vůz, který je vždycky tam, kde má být. Ráda vzpomínám a poslouchám písničky, které mě pojí k určitým osobám, událostem a místům. Jak přepínám písničky tak přepínám myšlenky v hlavě a pokaždé se mi v mysli odehrává kousek minulosti. Chybí mi tak moc tolik věcí, a taky pár lidí. Tak moc bych toho chtěla vrátit. Propadám nostalgii, ačkoli jsem ráda za to, jaký mám život teď, přeci jen jsem dřív bývala šťastnější.

V posledních dnech ani nefotím, vlastně nedělám vůbec nic a nijak mi to nevadí. Snažím se být na všechny hodná, ačkoli nálada není nejlepší, snažím se být dobrý posluchač. Jo, kdyby se ostatní zajímali o mě tolik co já o ně, to by bylo. Už mě začíná vytáčet všudypřítomná SuperStar a kdyby ostatní tolik nekecali o hokeji, možná by se mi tolik neznechutil. A vytáčí mě to, že se strašně moc lidí nechává strhnout tuctovostí davu (stejné oblečení, makeup.. však víte). A děsí mě to, že je květen, že se blíží prázdniny ačkoli se na ně těším už od prvního září. Nemám určité plány, takže vlastně se nemám na co těšit. Budu stejně doma, improvizovat se stupidními plány..


Tak aby tady byla nějaká fotka aspoň.
Velká mikina, maxi pizza v pozadí, vlasy jak homeless.
Jo, to jsem v poslední době já.
 
 

Reklama